František Schnurmacher se narodil v Běhařově 2. září 1912 jako deváté dítě do židovské rodiny. Jeho otec zahynul během první světové války a František se v roce 1934 ujal rodinného hospodářství. V září roku 1938 byl mobilizován do armády na obranu republiky před nacistickým Německem.
„Byli jsme ochotni dát za vlast své krky,“ konstatoval. „Když jsem se po demobilizaci vracel domů, koupil jsem si v Pardubicích noviny Národní politiku. Doma jsme ji četli. Dozvěděl jsem se z ní, že jsem Židem s velký Ž, parazitem na českém národu. Přitom jsem se vždycky cítil stokrát Čechem a teprve potom jednou Židem. Článek v Národní politice mi dal první velkou facku.“
František v té době přemýšlel i o vystěhování do ciziny. Rodina jeho budoucí ženy Vally měla příbuzné v Kanadě a zažádala si povolení k výjezdu. Františkovým bratrům se ale nechtělo opustit vlast. Měli dobré postavení v zaměstnání i ve společnosti. „Nevěřili, že Československo dopadne jako Německo nebo Rakousko,“ vysvětloval.
Jeho rodina si však také zažádala o povolení pro výjezd do Kanady a obdržela jich devět. „Jela by s námi i maminka,“ říká. Patnáctého března 1939 však Německo obsadilo Československo a pro Schnurmacherovy se zavřela cesta do zahraničí. „Rodina mojí pozdější ženy měla odjet 22. března 1939 a dokonce už odeslala zavazadla s věcmi do francouzského přístavu Le Havre,“ uvádí. „Nejeli už ale nikam. Pro mě byla okupace šokem dvakrát. Jednou jako pro Čecha, podruhé jako pro Žida.“
Schnumacherovi žili na statku v Běhařově a nevedlo se jim zle ani poté, co Němci uvalili na jejich majetek nucenou správu. František unikl díky přímluvě německého nuceného správce prvním transportům českých židů, které na podzim roku 1940 mířily do ghetta v Lodži na nacisty obsazeném polském území.
Někteří mladí Židé odvedení ve skupině, z níž se na poslední chvíli dostal František, museli otročit v Panenských Břežanech, kde žila vdova po Reinhardu Heydrichovi, usmrceném československými parašutisty. „Heydrichová se chovala k Židům strašně. Tloukla je, když měli hlad a vzali si brambory z krmení pro prasata,“ uvedl.
Na konci listopadu 1942 se Schnurmacherovi transportu už nevyhnuli. „Mé mamince bylo už skoro sedmdesát let,“ vzpomínal. Dostali příkaz, aby se dostavili do živnostenské školy v Klatovech, kde je nacisté nechali tři dny v karanténě. „Nějaký mladý spratek z SS tam šikanoval nejstaršího bratra Davida, bývalého oficíra ještě za Rakouska-Uherska a štábního kapitána Československé armády,“ vyprávěl. „Dal mu facku, jen aby ukázal, že je příslušníkem Herrenvolku, nadřazené panské rasy.“
Z klatovské školy vypravili nacisté transport do terezínského ghetta.
Podle Františkova vyprávění se Terezín stavěl pro zhruba šest tisíc vojáků a šest tisíc civilistů, ale transporty Židů z něj udělaly šedesátitisícové město.
„V Terezíně jsme vráželi jeden do druhého, vzpomínám na to jako na zlou dobu,“ popsal. „Například všechno se v ghettu přepravovalo na šasích a podlahách židovských pohřebních kočárů svezených snad z celého protektorátu, což působilo velmi depresivně.“
František Schnurmacher zažil v Terezíně jako velitele lágru Siegfrieda Seidla, po válce odsouzeného k smrti za napáchaná zvěrstva. „Byl to nehodný, úchylný člověk. Nechal popravit jedenáct židovských chlapců, kteří napsali tajně dopisy domů a poslali je přes árijské obyvatele Terezína.“
Siegfried Seidl chtěl, aby odsouzence oběsil pro výstrahu někdo z vězňů. Nikdo se však nehlásil. „Seidl řekl, že tedy nechá zastřelit každého desátého vězně. Nakonec na sebe vzal roli kata Áda Fischer, epileptik a vyučený řezník, který dělal i na pitevně. Ádovi lidé vyčítali, že chlapce popravil, ale kdyby je neoběsil, zastřelili by Němci ještě víc lidí,“ říká.
František také vyprávěl, jak Siegfried Seidl pozoroval příjezd Židů v nákladních železničních vozech – takzvaných hytlácích. „Některé Židy vynášeli ven mrtvé, některé polomrtvé. Hodně lidí umřelo na útrapy z cesty v prvních dnech po příjezdu v Terezíně,“ upozorňuje.
„Seidl stál před vagóny, pohupoval se na svých vysokých nablýskaných rajtkách a se zadostiučiněním všechno spokojeně pozoroval. Hrozné bylo, když do Terezína dorazil z Hannoveru vlak s židovskými blázny z celého Německa. Byli pokousaní, pokálení.“
Po Siegfriedu Seidlovi nastoupil do funkce velitele lágru Anton Burger. Nebyl o nic menší zločinec, ba naopak. Osobně terezínské vězně usmrcoval za malicherné přestupky a nejraději by prý hned zabíjel narozená židovská nemluvňata. V roce 1943 se podílel na deportacích řeckých Židů do vyhlazovacích koncentračních táborů. Na rozdíl od po válce popraveného Seidla, ale Anton Burger unikl světské spravedlnosti a dožil se pod falešným jménem Wilhelm Bauer osmdesáti let.
František získal v Terezíně díky svým zkušenostem z rodinné zemědělské usedlosti v Běhařově místo štolby. Staral se o 25 tažných koní a čtyři koně jezdecké. Na nejlepším z nich, Gastonovi, se projížděl právě Anton Burger. František pracoval s koňmi na polích, takže se dostal k zelenině, díky níž netrpěla jeho rodina takovým hladem jako ostatní terezínští vězňové.
„Kradl jsem třeba rajčata. Dával jsem je do ušitých pytlíků a do Terezína je pašoval zabalené v celtách na koňských chomoutech. Při šporkách, tedy kontrolách, jsem koně vždycky vydráždil. Dělali paseku a četníci nás raději rychle pustili do tábora,“ prozrazuje.
Zeleninu vyměňoval František například za zbytky chleba a rohlíků nebo za cigarety. Esesáci s kuřivem čile obchodovali. „Náramně z toho zbohatli. Cigareta stála v Terezíně šedesát korun. Oni ji ale kupovali třeba za pět. Navíc je zabavovali překupníkům a prodávali je vícekrát.“
V Terezíně trápily vězně blechy. „Byly jich tam miliony. Naučil jsem se je chytat a rozmačkávat ve spánku. Někdy jsem jich chytil třináct, jindy osmnáct,“ podotýká. Díky práci na koňském povozu získal František v Terezíně malá kamínka. „Ukradl jsem je někomu z ulice. Stejně jsem pak přišel i ke kouřovodu. Kamínka jsem odnesl mamince. Žila s dalšími ženami z naší rodiny na půdě. Mohly si tam topit i vařit.“
Z Terezína odjížděly transporty s Židy do vyhlazovacího tábora Auschwitz, který nacisté zřídili na polském okupovaném území u městečka Osvětim. František se po svém nástupu do terezínského ghetta málem ocitl hned v prvním z nich. Transport odjel v druhé polovině ledna 1943 a skončili v něm sestra Františka se svým manželem a dvěma dětmi.
„Tenkrát hodně mrzlo, bylo mínus patnáct stupňů. Měl jsem teplotu, ale ne tak vysokou, abych nemohl do transportu. Vedle mě na kavalci ležel doktor Popper, obvodní lékař z Kolovče. Říkal mi: ‚V takovém stavu transport nepřežiješ, počkej tady.‘ Pak odešel, sehnal mléko z dětského domova a píchl mi ho injekcí. Dostal jsem okamžitě horečky čtyřicítky a z transportu mě vyřadil. Ale jel v něm doktor Popper se ženou i s dětmi. Všichni v Auschwitzu zahynuli.“
Františka před transportem z Terezína dlouho chránila práce s koňmi. Jeho synovce Harryho zase zedničina – pracoval na stavbě terezínského lazaretu. Jejich příbuzní ale odjížděli z Terezína neznámo kam. „Vědělo se, že transporty míří na východ, ale nevědělo se kam. A třeba o Birkenau se mluvilo jako o pracovním, a ne o vyhlazovacím lágru,“ uvedl.
O zařazení Židů do transportů rozhodovala v Terezíně židovská rada starších podřízená německé komandatuře. „Nebyla to populární práce. V srpnu 1943 odešel s transportem nejstarší bratr David. Před koncem roku 1943 vypravili Němci z Terezína další pětitisícový transport. Do něj zařadila rada starších zbytek naší rodiny kromě mě a Harryho. Nechtěli jsme ale opustit maminku a sestry a do transportu jsme se přihlásili dobrovolně. Musel jsem ale požádat o souhlas Burgera. Kývnul jen hlavou, že souhlasí,“ vypráví.
Ve zvláštních nákladních vagónech, hytlácích, se jezdilo do Osvětimi po padesáti lidech. Cíl své pouti ale dopředu neznali. Dobrovolníci, kteří se rozhodli jet s rodinami, byli ovšem navíc. Do jednoho hytláku jich proto Němci namačkali pětasedmdesát. „Cesta byla moc špatná. V hytláku jsme neměli žádný záchod, jen kýbl. Vzduch dovnitř proudil jediným otvorem – malým zamřížovaným okénkem. Pokud se někomu udělalo nevolno, šel k němu. Ostatní ale remcali, že ho zakrývá. Cesta trvala snad třicet hodin. Na jejím konci jsme uviděli nápis Auschwitz. Byli jsme rozčarováni, tušili jsme, že Auschwitz je něco zlého,“ říká.
Pak nastoupili na židovské muže, ženy a děti esesáci s vlčáky, dogami a dobrmany a nacpali je do bloků. V jednom se mačkalo 600 vězňů, spali na třípatrových kavalcích. „První noc se snažili esesáci lidi vynervovat, kopali do nich a tloukli je,“ popsal.
Pak nastala surová očista. „Svlékli nás donaha a postavili na dlaždičky pod otevřená okna. Byla strašná zima a stáli jsme tam až do rána. Pak nás osprchovali studenou vodou a stříkali na nás štětkou dezinfekci. Nakonec nás úplně všude oholili tupými žiletkami.“
Vězni nafasovali chatrné oblečení, tričko, letní kabátek a plášť. „Dostali jsme čaj, ale k pití nebyl. Myl jsem si v něm nohy. Na prkně nás leželo šest, zimou jsme chodili na záchod několikrát za noc a budili ostatní. S bratrem Pavlem jsme spali pod dvěma dekami, abychom se zahřáli. Hned po příjezdu do Osvětimi umírali staří lidé, tak jsme si brali deky po nich,“ líčil.
„V Osvětimi se to nedalo nazvat životem, jen jsme existovali. K jídlu jsme měli pořád tuřínovou polévku. Jednu dobu jsem ji už nedokázal jíst a raději jsem hladověl. Dostávali jsme na den kousek chleba, někdy kousek margarinu a lžičku tuřínové marmelády.“
„V Osvětimi jsme přenášeli kameny na stavbu Lagerstrasse, táborové ulice. Kdo si vzal malý kámen, toho dozorci bili holí do hlavy. Kdo nemohl, toho dorazili. Přišel jsem na to, že nejlepší je tahat dlouhé, ale tenké kameny. Vypadaly jako velké, ale moc nevážily. Nejčastějšími slovy v Osvětimi byly Bewegung a Los – pohyb a rychle.“
Každý den umíralo v plynových komorách kolem osmi tisíc lidí, další tisíce na nemoci a podvýživu při práci nebo na blocích. Historici odhadují, že každý den v Osvětimi zahynulo až 15 tisíc lidí.
„Mrtví se vyváželi za bloky a ráno je kluci nakládali na rollwagen. Když bylo mrtvých moc, viseli dolů jako snopy. Rollkápo dělal v našem lágru Áda Fischer, terezínský kat. Když klukům rollwagen zapadl do bahna a nehnuli s ním, tloukl je bičem jako koně.“
V březnu začala likvidace maďarského židovstva. Maďaři si své Židy dlouho chránili. Kšeftovalo se při tom s lidskými životy. Vyměňovaly se třeba za auta,“ podotkl. „Na jaře 1944 ale šli do transportů i maďarští Židé. Do plynu chodil jeden transport za druhým, nic horšího se v Osvětimi neodehrávalo. Kvůli likvidaci maďarských Židů odkládali Němci i naplánované zplynování cikánů.“
Transport, v němž přijel František do Osvětimi, měl určenou likvidaci po půl roce – na 20. června 1944. „Němcům už ale chyběli dělníci pro válečný průmysl a 20. června vyšlo nařízení o totálním nasazení vězňů. Pro práci nás vybíral doktor Josef Mengele. Byl jsem před ním třikrát. Měl jsem štěstí a stal jsem se účastníkem prvního živého transportu, který vůbec kdy odjel z Osvětimi.“
Vyhlazovací tábor opustilo 1000 mužů, 500 chlapců a 500 žen. Na práci do Německa vybral doktor Mengele ještě Františkova bratra Pavla, sestru Jindřišku a synovce Harryho.
„Odjížděli jsme 1. července 1944 a do poslední chvíle jsme se báli, že jdeme do plynu. K hytlákům nás vedl Willi, abychom věřili, že odjíždíme pryč z Osvětimi, a ne na smrt.“
Prvního července se naposledy viděl s maminkou, sestrou nebo švagrem. Zanedlouho zemřeli v plynových komorách. Doktor Mengele vybral na práci v Německu i židovské ženy, jež žily v Osvětimi se svými dětmi.
„Devadesát pět procent z nich odmítlo odjet a zůstaly se svými dětmi až do smrti v plynových komorách,“ upozornil. „Maminkám, které od dětí odjely, se zazlívalo, co udělaly. Když se dožily konce války, tak se některé přestěhovaly do Ameriky a měly tam nové děti, aby zapomněly.“
Továrna ve Schwarzheide nepřestávala být terčem spojeneckých náletů a umírali při nich také židovští vězni. „Třaskavá bomba trefila barák s třinácti kluky. Museli jim amputovat nohy a ruce. Řezali jim je pilkami bez umrtvení. Jedenáct zraněných zemřelo na otravu krve. Přežili jen Honza Popper a Láďa Eisner,“ konstatoval František.
František se po válce setkal i se svou dívkou Vally, se kterou se potkali v Terezíně i Osvětimi. „Já jsem se Vally vždycky smál, že nemohla beze mě vydržet. Přijela za mnou už do Terezína. Tedy ne přímo za mnou, ale s transportem. A když v květnu 1944 přijela do Osvětimi, řekl jsem jí: Už za mnou zase lezeš, holka.“ Zatímco Vally přežila, její bratr zahynul během války neznámo kde a kdy. Vzali se v roce 1946 a v roce 1947 a 1949 se jim narodily dcery Helena a Hana.
František dostal po návratu domů zpátky rodinnou zemědělskou usedlost i s pozemky o výměře 16 hektarů. „Mé ženě vrátili, pro čerta, dvacet hektarů, takže se ze mě stal po roce 1948 vesnický boháč, kulak,“ posteskl. „Klid jsem měl, až když jsem udělal velké gesto a věnoval všechno státu.“
Jeho dcery však 31 let po pádu komunistického režimu uvedly jeho „gesto“ na pravou míru. K formulaci „darování hospodářství státu“ totiž patřily křiklavě červené uvozovky – Františkovi v 50. letech nic jiné nezbylo. Komunisté mu odebrali i honební lístek a lovecké zbraně – stejně jako za války nacisté.
Aby uživil rodinu, pracoval v mlékárně a Drůbežářských závodech Klatovy. Jeho paní Vally zůstala domácnosti. Totalitní režim ji ocejchoval jako nespolehlivou osobu. Potajmu však dělala účetnictví pro Jednotné zemědělské družstvo. Jeho zaměstnankyně to nezvládaly.
V roce 1963 přinutili komunisté Františka Schnurmachera ke stěhování do Domažlic. Rodině ztrpčoval režim život všemožnými ústrky – zakázal jim chovat drobná hospodářská zvířata. Oběma dcerám komunistický aparát ztěžoval možnosti studia.
Přesun do domažlického paneláku byl pro rodinu velmi těžký. Opouštěli statek, kde Františkovi předci žili od 18. století. Vally Schnurmacherová zemřela v roce 1980. František ji následoval o čtyři roky později. Po roce 1989 dostala rodina zpět jen malou část majetku pozbytého v 50. letech.
Podle správce portálu Paměť národa Michala Šmída je svědectví Františka Schnurmachera ojedinělé dobou svého vzniku. V roce 1982 se totiž v Československu z různých důvodů příliš nepsalo ani nemluvilo o židovských spoluobčanech, kteří zažili hrůzy holocaustu.
Příběh Františka Schnurmachera je podle Michala Šmída výjimečný i z jiného důvodu: „František byl sedlák, hospodařil na statku v pošumavském Běhařově. Nabyl tak určité zkušenosti a dovednosti, které mu mohly v mezních situacích během věznění v nacistických koncentračních táborech pomoci k přežití.“
Paměť národa
