Levá, pravá, seno, sláma, život, zkáza

„Pro správné fungování biopolymerů je homochiralita nezbytná, díky tomu jsou mnohem lépe organizovány,“ vysvětluje Ivo Starý. „Například stáčení dvoušroubovice DNA je dáno chiralitou D-deoxyribózy. Kdyby v řetězci sem tam byla L-deoxyribóza, vznikl by zmatek. V rané fázi evoluce se to možná stávalo, ale takový biochemický aparát fungoval hůře a přírodním výběrem se nakonec prosadila nejefektivnější forma uspořádání.“

„Lze to opět demonstrovat na historii. Když se podíváte na obrázek římské falangy, uvidíte, že vojáci drželi štít vždy v levé a meč v pravé ruce. To je chirální situace. Představte si, že by kdokoli z nich držel štít a meč obráceně. Zranili by se, ještě než by dorazili k protivníkovi. Takže ten tlak na samoorganizaci hmoty, na spontánní cestu k homochiralitě je značný,“ pokračuje Ivo Starý.

Vesmír

Nenechme datové skladníky definovat náš nový svět!

Bez širší diskuse byl prosazen koncept „chytré karantény“, vytvořený skupinkou IT firem, jejichž ajťáci jsou přesvědčeni o tom, že virus se dá „porazit“ daty.

Stále silněji je tlačen pohled, že v současné situaci je na výběr pouze mezi svobodou a zdravím, případně mezi destrukcí ekonomiky a zdravím. Názory nesouhlasící s formulací těchto voleb nemají prostor, brání přece rychlému vybojování války. Nesmíme se na nic ohlížet, musíme bojovat.

Hlavně bojovat. Jediné, co se k nám přes zavřené hranice dostalo, je čínský styl odpovědi na virus. Kdokoli se podívá například do Jižní Koreje a vznese logickou otázku „proč to neděláme jako tam, když nemají exponenciální růst a obchody jsou otevřené“, je okamžitě uzemněn univerzálním argumentem, že tam je to přece úplně jiné.

V momentě, kdy někdo nechce mluvit o vstupních datech a nezveřejňuje okamžitě s výsledkem i metodiku, je jedno, jestli vystudoval Oxford, nebo Vysokou školu života. Z veřejného prostoru i tolik navštěvovaných sociálních sítí zcela zmizelo kritické uvažování nad prezentovanými daty.

Studenti s kariérou ve strojírenství se snaží argumentovat technicky. Řeší se hlavy motorů a těsnění. Ekonomové v místnosti počítají scénáře hospodářských výsledků nyní ztrátového týmu odvíjející se od vztahů mezi vstupními poplatky, získanými a ztracenými sponzory.

Stále častěji se objevuje citát manažera týmu ze zadání případové studie „nikdo nikdy nevyhrál závod tím, že seděl v garáži“. Přítomní statistici dochází k závěru, že nějaký mechanik z garáže nemá co mluvit do závislostí, protože určitě v životě neviděl lineární regresi, natož nelineární, a vůbec – jaképak pocity („gut feelings“), když jsou tady tvrdá data a jejich statistická analýza jasně ukazuje, že žádná závislost mezi teplotou a výbuchy motoru není.

Desítky let výuky této případové studie tvoří statistiku, ve které jsme si nevedli zase tak špatně. Otázka o životě a smrti závodního jezdce v případě exploze motoru totiž ve většině případů vůbec nepadne. A pokud padne, vždy ji položí žena, kterou následně utnou alfa samci argumentem, že „nikdo nikdy nevyhrál závod tím, že seděl v garáži“.

Dobré případové studie jsou tvořené s cílem navodit zážitek a nastavit dynamiku, která posiluje typy chování, jež chce případová studie demonstrovat. Trik přenést situaci do jiného odvětví je klasický tah. V tomto případě autoři případovky do textu zcela záměrně umístili věty typu „nikdo nikdy nevyhrál závod tím, že seděl v garáži“, aby do skupinové dynamiky diskutujících lidí vnesli emoce.

Právě emoce a jejich vliv na lidské rozhodování jsou první klíčovou linkou mezi rozhodováním o závodění a naší dnešní situací v době koronavirové. Komplexita světa již dávno předběhla základní schopnosti našich mozků lovců a sběračů. Částečně (někteří více, někteří méně) jsme tato omezení pochopili.

Související otázky emoční inteligence i kognitivních zkreslení nejsou předmětem jen akademické literatury, ale jsou široce popularizované.

Nicméně i tato sebekontrola má své hranice; emoce – zejména strach – jsou největším nepřítelem při snaze ovládat svůj vlastní mozek tak, abychom se nedopouštěli chyb, jejichž původcem jsou kognitivní zkreslení a rozhodovací pasti. V každé rozhodovací situaci se náš mozek totiž snaží nějakým způsobem doplnit chybějící části obrázku.

Druhým a zcela zásadním společným prvkem koronavirové situace a závodní případovky jsou neúplná data. Média každý den prezentují počty provedených testů, nakažených a mrtvých. Počítají poměry v procentech na jedno až dvě desetinná místa. Hovoří o tvrdých datech. Přitom nemáme v ruce nic než agregovaná data (tj. data bez původního kontextu), u nichž máme vlastně jednu jedinou jistotu – že jsou extrémně nepřesná.

Stát přiznává, že neví, kolik bylo vlastně testováno lidí, protože se počítají testy. To však nebrání např. Seznamu publikovat hodnotu reprodukčního čísla R – bez informace o tom, z čeho je spočítána (datová základna) a jak (metodika). Ajťáci a dataři se totiž stali oběťmi svých velice lidských mozků v podmínkách stresu a nejistoty.

Data, která jsou jejich modlou, začali zneužívat tak, aby si sami pro sebe vytvořili uklidňující jistotu, že celá situace kolem covid-19 je nějak pod kontrolou. Opak je ale pravdou, spolehlivé číslo k tématu covid-19 nemáme ani jedno. Jen se na ně zbytečně upínáme.

 Všechna čísla prezentovaná v souvislosti s covid-19 podléhají výběrovému zkreslení. Dokonce i počty mrtvých, protože ne všichni zemřelí v populaci jsou testováni na covid-19. Ani dopady viru na ekonomiku a společnost nebudou nikdy zcela jasné, protože nemáme paralelní vesmír, který 1. 1. 2020 vypadal stejně jako náš a virus se v něm podařilo zadržet v Číně. Respektive o takovém paralelním vesmíru (zatím) nevíme.

Takže budeme ještě dlouho diskutovat, co způsobil virus, a co by se stalo tak jako tak. S výběrovým zkreslením lze samozřejmě pracovat a snažit se o jeho kompenzaci, jak ukazují například v ekonomii práce Daniela Heckmanna.

Covid-19 ale není ekonometrický experiment, je to reálná situace, kde výběrový vzorek vzniká částečně organicky („kdo přijde a chce se nechat otestovat“), částečně činností těch, kteří ovládají rozdávání vstupenek na testy („kdo z těch, kteří přišli, bude otestován“).

Doporučení „testovat, testovat, testovat“ i snaha například Jižní Koreje a Německa otestovat velkou část populace mají za cíl právě minimalizaci výběrového zkreslení. Než se tak stane, mohli bychom jako vodítko použít zacílené experimenty a sondy. Jejich relevance záleží na kontextu, ve kterém se odehrají, a předpokladech, které budou v jejich konstrukci vestavěny. A ty musí hodnotit virologové a lékaři.

Při rozhodování máme tendenci spoléhat se na konkrétní informace a vnímaná fakta, která nám pak slouží jako vstupy do samotného rozhodovacího procesu. Pokud se spoléháme (kotvíme) na nesprávné vstupy, nemůžeme se rozhodovat správně. Žijeme v době extrémní posedlosti exaktním popisem úplně všeho. Moderní technologie nám umožňují posbírat ohromná množství dat.

A pomalu se také dostáváme do stavu, kdy data začínají sloužit jako zdroje jistoty, a snažíme se s jejich pomocí změnit situaci rozhodování za nejistoty na rozhodování v jistotě. Což je přirozené a lidské, protože mozek lovce a sběrače nesnáší nejistotu a změnu. Zejména když je ve stresu a bojí se.

Měli bychom si ale dávat velký pozor na to, zda nás náš vlastní vystresovaný mozek neopíjí rohlíkem a nesnaží se vytvořit si jistotu z dat, která jsou nespolehlivá. Mozek dosáhne svého (vnímání jistoty – má přece data, tím si doplnil obrázek a rozhodl se na jejich základě), ale my používáme špatná data.

A co je ještě horší, automaticky omezujeme příjem dalších vstupů, které by nám mohly v rozhodování pomoci. Hodili jsme kotvu a přestáváme hledat další zdroje, které by mohly rozhodování zlepšit. Přestáváme si klást kritické otázky, zda „naše“ data odpovídají tomu, co vidíme v realitě.

Je to právě schopnost neustále „kreativně pochybovat“ nad daty, jejich původem, způsobem sběru i metodikou zpracování, co dělá špičkové datové analytiky. Odlišuje je od datových skladníků a je to také důvod, proč jsou tak vzácní.

Tuto krizi nevyřeší data, nicméně k jejímu vyřešení může pomoci pochopení, že přesně vypadající data jsou ve skutečnosti omezená a nelze se na ně spoléhat. Nakonec tuto krizi vyřeší moderní lidstvo stejným způsobem jako krize předchozí. Dělbou práce. Koncept pojmenovaný Adamem Smithem v roce 1776 je základem specializace a všech hlubokých odborností, které dnes máme k dispozici.

Lékaři ať léčí, virologové ať zkoumají virus, makroekonomové ať řeší, jak minimalizovat destrukci ekonomiky. Ajťáci ať pomáhají školám přesunout výuku do online prostoru a drží funkční všechny systémy, bez nichž by dnes v klíčových sektorech ekonomiky nic nefungovalo. Firmy s flexibilními výrobními nástroji jsou schopny rychle vyrábět potřebné věci. Firmy v příbuzných odvětvích mohou doplnit výrobní kapacity těch odvětví, která nestíhají dodávky kritického materiálu.

A datoví skladníci by se taky měli držet své práce – měli by nadále přehazovat data v databázích a přestat se pokoušet spasit svět pomocí nástrojů vhodných tak akorát na hodnocení marketingových kampaní. Protože svými v realitě nesmyslnými daty často jen dávají zbraně přátelům starých pořádků a podkopávají snahy zbytků občanské společnosti vypořádat se s virem západním způsobem. Ambiciózní jedinci přesvědčení o tom, že spasí svět, a zavirovaní posedlostí kontrolovat se stávají se svými totalitárními nápady mnohem větším rizikem než virus samotný.

Přemýšlejte kriticky nad čísly, která vidíte. Číslům bez kontextu vůbec nepřikládejte význam. Nenechte si zavirovat mozek, on se totiž nedá vydezinfikovat tak jednoduše jako ruce. V kontextu neúplných a nespolehlivých dat jsou často nejhodnotnější ta data, z nichž nejsou vyvozeny žádné závěry.

Nenechme datové skladníky definovat náš nový svět. Nevěřte jejich proklamacím, že se díky skvělým datům a chytrým karanténám vrátíme k normálu. Žádný návrat ke starému normálu se totiž konat nebude. Nás všechny a celou naši společnost ovlivní to, co v těchto dnech prožíváme.

Naše dnešní akce a rozhodnutí spoluutváří svět, ve kterém budeme žít po viru. Jak ten nový svět bude vypadat, o tom můžeme dnes jen spekulovat. Jasné je jen jedno – digitální a datová totalita by byla mnohem horší než ta analogová, která skončila před třiceti lety. Teď nejde o život závodního jezdce ani o posádku raketoplánu. Teď jde o to, jak bude svět vypadat příští desítky let.

Aby to zkrátka nebylo jako v údajném Churchillově výroku, že „statistika je jako pouliční lampa pro opilého: slouží daleko více jako podpora než jako osvětlení“. A to ještě zbývá otázka, co by vlastně taková statistika podpořila.

Ondřej Zaoral + Karel Oliva

(ne)vyjmenovaná slova

Při dobíjení hradu, kde chtěli bydlet, padlo i hodně dobytka. Nakonec opilovali mříže v oknech hradu a tak jej dobyli. Riskovali svůj život, protože mohli i viset na oprátce z lýka. Potřebovali jej dobýt, aby měli, co mlít. Obyvatelé nedaleké Přibyslavi totiž pykali za dopady obyčejů, protože v oblasti jejich příbytků usychaly i byliny, protože hmyz zde již nebyl. Neměl kdo opylovat. Nejprve nechali čas plynout, později zpytovali své svědomí, ale nebylo jim to moc platné. Nemohli mlít obilí, protože i když vyseli, nic nesklidili. Půda byla suchá. Nerostl zde ani pelyněk.  Chtěli si zvyknout, ale když z oblasti zmizela zvířata jako kobyla, netopýr, sýkora, sýček, sysel, býk, výr, vydra, myš, slepýš i hlemýžď, nemohli otálet a vzlykat. Tak dopadlo jejich plýtvání. Jejich pýcha se dřív blýskala, dnes ji již neslepíš. Mohli mít zlata, kolik chtěli, ale nemít potravu a nemoct se ani napít či mýt, protože si zničili přírodu, to již neslepíš. Museli tedy pykat za své jednání vůči přírodě. Za normálních podmínek křivdy druhým by museli pykat za své činy, v rámci přírody jim to však prošlo a život plynul dál. V té době by mi bylo určitě řečeno, zdrž jazyk za zuby neboli „drž pysk“. Protože v těch dobách bylo důležité jen „my“ bez povyku a ohledu na druhé či přírodu. Měli bychom se tímto inspirovat, abychom nemuseli za své činy také pykat a ne jen si sypat popel na lysou hlavu, protože jsme si něco mysleli a neohlíželi se na druhé. Můžeme mít znalosti a konstruovat i nábytek, ale bez ohleduplnosti se vracíme zpět právě k dobytku. Ani dmýchat naději nám potom nepomůže, protože principy fungování přírody jsou mocnější než my, kteří jsme se zde jen na nějakou dobu vyskytli. Nemůžeme říkat, že se blýská na lepší časy při stávajícím plýtvání, protože historie se opakuje, i když se můžeme pýřit svou chytrostí a žvýkat slova, aniž bychom vše nazývali pravými jmény.

Učí Telka

Na druhé straně zamrzí, že zrovna učitelka v hodině češtiny opakuje „bysme“ namísto bychom, nebo že je gramatická chyba ve čtecím karaoke, kde se postupně zabarvují jednotlivá slova – za vloženou větou chyběla čárka. Nad pedagogickými rýmovánkami pro třetí ročník „slovesa už poznáme, pracovat je necháme“ nebo „částice se mají k světu, často uvozují větu“ se sice člověk ošívá...

Mirka Spáčilová

Ryba smrdí od hlavy...

Dnešní děti jsou líné a hloupé!

Aspoň tak jsem se to dočetl včera v novinách. Potvrzují to mnozí učitelé, zvláště ti, kteří učili už před rokem 89. Prostě něco je v zásadním nepořádku.

A protože my jsme ti dospělí moudří a zkušení, chyba musí být na straně žáků. Víme, jak to má být správně. Všichni přece chodili do školy, tak všichni dobře vědí, jak má vypadat škola.

Jenže to je právě celá ta katastrofa. Všichni jsme zažili jak v časech, které se obracejí v historii, vypadala škola. Všichni jsme zažili model školy, který pro Marii Terezii v osmnáctém století vyprojektoval opat Felbiger. Na svou dobu velice moderně. A naprosto efektivně pro model společnosti, pro který byly děti vychovávány.

Jenže od té doby, ouha, ve společnosti proběhly změny, podle mě celkem viditelné a důležité, aniž se změnila ona škola, jež za opata Felbigera byla moderní. Ale žáci se samozřejmě změnili.

Jestli jsou líní a nechtějí se učit? Nikdo není žhavější po učení se novým věcem než předškolní děti. Ještě v první třídě jim to zůstává. Pak je přesvědčíme, že to nemá cenu. Že do školy nechodí proto, aby dělali něco nového, zábavného, aby se učili nové věci. Že tam chodí proto, aby dostávali dobré známky a dobré známky se nezískávají za aktivitu, ale zpravidla za pasivitu kombinovanou s dévotností. A protože žijí ve světě, ve kterém jsou tyto dovednosti spíš k ničemu, škola je přestane zajímat. Nežijme v omylu, že se přestanou učit. Učí se pilně a efektivně... jen věci, které se se školním vzděláním nikde nesetkávají.

Jestli jsou hloupí? Doporučil bych všem, kdo si to myslí, srovnat si s nimi své dovednosti v oblastech, které sice skoro jistě nijak nesouvisí se školou, ale za to ty žáky baví. Ne ne, my tu nemáme žáky hloupé, my tu máme jen žáky, které naše škola vůbec nezajímá.

Žáci žijící v 21. století totiž chodí do školy, která žije ve století osmnáctém.

Většina lidí si dodnes představuje pojem vzdělání, je, že škola, event. učitelé, disponují vědomostmi a ty mají za úkol žákům předat. Ještě před nějakými 20 lety to jakž takž platilo. Dnes ne. Dnes úkolem školy není předat žákům vědomosti nebo informace, ale naučit je s informacemi zacházet. Učitel není prostředníkem mezi informacemi a žáky, je v úloze kouče, který vede žáky k tomu, aby se v informacích vyznali. Učitel, který tuhle proměnu nepochopil, neuspěje.

Navíc ani to není klíčovou úlohou školy.

Mezi klíčové úkoly školy patří naučit žáky žít společně ve vzájemné synergické shodě. Ať si o třeba imigraci jako občan myslím co chci, jako učitel řeším jednoznačnou realitu: Kulturně a sociálně pestrou třídu a jedním z těch opravdu nejdůležitějších úkolů školy je naučit tuhle pestrou skupinu žáků žít spolu, poznat se vzájemně a ideálně vzájemně na své různosti profitovat.

Další fatální nedorozumění nastává v okamžiku, kdy prohlédneme téměř všechny školní vzdělávací dokumenty. Co tam najdeme? Přehledy témat, která se mají odučit, co se má vyzkoušet, jaké otázky a příklady budou v kterých srovnávacích či přijímačkových testech... Jenže pozor. Učitel neučí témata, učitel učí žáky. Ona témata, předměty... jsou materiál, který učiteli má pomáhat v rozvoji žáků. Smyslem výuky není, jestli si žák pamatuje, co mu bylo předepsáno, smyslem je pomoci mu rozvinout jeho vlastní individální a jedinečné předpoklady.

S tím souvisí další zažitá představa: Iluze, že můžeme vytvořit nějaké ideální vzdělání, které bude vhodné a smysluplné pro všechny žáky. Stále žijeme v iluzi, že je možné a správné žáky srovnávat mezi sebou. Jenže žáci nejsou stejní. A nám dnes na rozdíl od doby opata Felbigera nejde o to učinit z nich unifikované poslušné poddané jeho císařského veličenstva, ale pomoci jim nastartovat život, v němž každý maximálně využije a rozvine svůj vlastní individuální potenciál.

Fungovat může jenom škola, která si za východisko vezme žáka, kterému pomáhá na jeho cestě. Škola, která si za východisko bere jakkoli nadefinovaný a promyšlený komplex vědomostí a dovedností, nebude fungovat.

Měřítkem kvality práce učitele není jak velký díl z papíru opsaných klíčových kompetencí, dovedností a znalostí žáci zvládnou. Měřítkem kvality práce učitele je, nakolik své žáky dokázal nadchnout pro to, co učí, nakolik je získal pro jejich další trvalý rozvoj, jak probudil jejich zvídavost a touhu po poznávání nového. Nebude s nimi celý život. Ale měl by je naučit, aby dál uměli a chtěli kráčet samostatně.

A s tím souvisí poslední představa, která je tak zcestná, jak je rozšířená, je ta, že vzdělání lze získat. Že je to něco konečného, snadno definovatelného, že život má tři etapy: Hloupé dítě předškolního věku, pilný žák, který se musí učit a naučený pracovník, který bude pilně pracovat. Nic není dál od pravdy. 

Předškolní děti se učí nejrychleji, nejraději a nejefektivněji. Pak přichází škola, která by měla být cosi jako aktivizační trénink (zpravidla zafunguje přesně obráceně, ptejme se proč) a pak přichází další život, kdy se člověk stále učí. Učení nekončí školou. A jedním z klíčových úkolů školy není předat to krásné vzdělání, ale naučit žáky, jak se učit po celý zbytek života. A jak chtít se učit. Naučit je lásce k novému, k poznávání, k vlastnímu rozvoji.

Ono je velmi snadné plakat nad pokleslými žáky. Mnohem jednodušší než přiznat si, že tím, kdo je do dnešní společnosti jaksi neorganicky vetknut, je škola. A mnohem mnohem jednodušší než tu školu jít změnit.

Mimochodem nějak mě napadlo, že se říká, že ryba smrdí od hlavy. Vlastně ani nevím, proč mě to napadlo.

Tomáš Houška

Spánek ovlivňuje učení...

Výkonnost paměti závisí částečně na době a kvalitě spánku. 

Spánek umožňuje posílit schopnost pamatovat si to, co jsme se předtím naučili. Díky pokroku ve zkoumání mozku dnes vědci vědí, které jeho zóny jsou spojeny s učením a v době spánku se aktivují. Nedávný výzkum týmu Stéphanie Mazzové z Lyonské univerzity přinesl některá upřesnění, napsal francouzský deník Le Figaro.

„Je třeba dostatečně spát, abychom byli schopni pamatovat si výuku. Nedostatek spánku tyto schopnosti snižuje, protože nejsme schopni správně přijímat informace. Dobrý spánek v noci usnadňuje proces uchovávání informací v paměti. Přihlížet je třeba ale i k cyklům spánku,“ uvedli vědci.

Profesorka Isabelle Arnulfová, neuroložka a šéfka oddělení patologie spánku v nemocnici Pitié-Salp?tri?re v Paříži, uvádí, že největší užitek přináší hluboký spánek. Spánek umožňuje rovněž třídit zapamatované informace, jak ukázala studie francouzských a belgických vědců publikované v časopise Journal of Neuroschience.

Single životní styl v období mladší dospělosti - Adéla Ježková

Dvacátník získává rutinu v navazování a rozvazování erotických vztahů nebo se uzavírá do izolace, zařídí si to v životě jinak..

Člověku chybí jedna z nejvýznamnějších životních opor, což vede k depresím a poklesu výkonnosti imunitního systému.

Obecně výzkum prováděný v západních průmyslových zemích ukazuje, že v průměru dlouhodobě jsou lidé žijící v manželství šťastnější a zdravější než svobodní, rozvedení nebo ovdovělí. Pokud se jedná o genderové rozdíly v účincích, pak v průměru jsou ženatí muži tělesně i duševně zdravější než svobodní muži a vdané ženy jsou méně tělesně a duševně zdravé než svobodné ženy a ženatí muži.

Mají tendenci do svých partnerů opačného pohlaví promítat vlastní potřeby, nejistoty a obavy, což ovlivňuje jejich chování a očekáváním.

..pokud nevznikne z některého takového schématu nový vztah, single pokračuje v individuální periodě s nahodilými známostmi nadále. A tím si potenciálně zakládá na problém. Sexuální styk dvou lidí totiž není záležitost pouze tělesná. Single, který si tímto způsobem nahrazuje přísun uspokojení, získává dlouhodobě pouze uspokojení fyzické. Duševní stránka věci zůstává zatlačena do pozadí a pomalu vytváří v singleově nitru emoční vakuum. A přestože síla pohlavní touhy neklesá, a zážitky s příležitostnými sexuálními partnery jsou i nadále skvělé, začíná v jedinci narůstat pocit neuspokojení, rozčarování a smutku. Častou chybou singla bývá v takové chvíli výměna milence za nového, "zajímavějšího", který bude pravděpodobně chvíli vzbuzovat větší porci vášně, ale ve výsledku se za čas ukáže, že bez emocí "to" prostě není ono.

Ten, kdo je odcizený sám sobě, se po celý život cítí nemilovaný, vykazuje tendence k depresivním rozvahám a musí se podvolovat tomu, aby ho řídily cizí vlivy. Popsané potíže bývají označovány jako narcistická porucha.

Neurotik je ve své potřebě lásky kompulzivní a nerozlišuje.

Důležitou charakteristikou neurotické potřeby lásky je její neukojitelnost, která se projevuje extrémní žárlivostí.

Dalším projevem neukojitelnosti neurotické potřeby lásky je potřeba bezpodmínečné lásky, což se dá vyjádřit takto:"Musíš mě milovat bez ohledu na to, jak se budu chovat." Potřeba bezpodmínečné lásky se projevuje také v jejich požadavku být milován, aniž by museli cokoliv sami dávat.

Může to dojít až tak daleko, že dokonce i ve svém sexuálním životě mohou mít tento pocit: "Miluješ mě jen proto, že ti přináším sexuální uspokojení." Partner musí prokazovat skutečnou lásku tím, že přináší oběti v oblasti morálních hodnot, peněz, času apod. Cokoli, co neodpovídá tomuto absolutnímu požadavku, je vnímáno jako odmítnutí.

Neurotický člověk obvykle není schopen lásky kvůli úzkosti a latentní i otevřené hostilitě, která většinou vznikla už v dřívějším období života, protože se k němu samotnému chovali špatně. V důsledku z toho, buď ze strachu nebo právě kvůli hostilitě, takový člověk není schopen něco ze sebe dávat. Neurotický člověk si však obvykle neuvědomuje, že není schopen milovat.

Očekávání mladých mužů a žen v partnerském vztahu s důrazem na uspokojování emočních potřeb - Bc. Denisa Červená

V naší kultuře je manželství spojeno s vytvořením monogamního dlouhodobého vztahu, které je v dnešní době založeno, víc než kdy předtím na lásce. Jedinec by měl být schopný vytvořit oboustranně důvěrný vztah, jak fyzický, tak citový. Nestydět se před partnerem za své chyby a stejně tak dokázat přijmout partnera i s jeho nedostatky. Takový vztah se může vytvořit po každodenním soužití zhruba 2 až 3 let.

Erikson ve své periodizaci lidského života uvádí, že mladá dospělost řeší psychosociální konflikt intimity proti izolaci.

Podle Eriksona je intimita zdravým spojením vlastní identity s identitou druhého beze strachu, že člověk ztrácí sám sebe, nebo svou identitu. Proces intimity může člověku pomoci vyjasnit si svou vlastní identitu prostřednictvím identifikace s druhým člověkem.

Říčan intimitu v psychologickém smyslu popisuje v těchto bodech:

Tělesná a duševní něha, která není brzděna ani ostychem, ani opatrností a strachem ze závislosti nebo ze zesměšnění, ani rozumnými důvody nebo společenskými konvencemi.

Sebeotevření, přání dát se poznat ve svých silných i slabých stránkách.

Důvěra bez výhrad.

Vzájemná úcta a respektuji. Je třeba respektovat i partnerovu svobodu, že má svou vlastní životní cestu.

Pravidelné poznávání partnera. Intimita znamená milovat ho i s jeho chybami (což znamená milovat jeho chyby).

Pravdivé poznání vlastních citu k partnerovi. Jsme otevřeni k tomu, co právě cítíme, přiznám si i to, že se právě nudíme, zlobíme, ...

Společné dílo, záměry a plány, sdílená budoucnost. Radost ze závazku věrnosti, ale není vnější, ale vyplývá z povahy vztahu.

Hravost, tvořivost, smysl pro humor. Nejbližší vztah nemůže být stále vážný, snese odlehčení i úlevný nadhled.

Objevování, úžas, obdiv. Důvodem k úžasu není jen něco výjimečného - každý člověk je něčím úžasný.

Výlučnost.

Společná historie dlouhodobého partnerství nám dává pocit, že máme na tomto světě své místo a domov, že nejsme sami.

Jak krizi řešit? Důležitá je vzájemná otevřenost. Mluvit o svých životních představách a sdělovat si svá očekávání, prožitky a plány. Matějková uvádí, že lepší než dělat kompromisy, které nevyhovují ani jednomu z partnerů, je vhodnější hledat plné, i když ne každodenní uspokojení pro každého.

Mursteinova teorie S - V - R chápe vývoj vztahu jako postupné kroky jdoucí za sebou.

První fázi pojmenovává jako fázi podnětu. Partner působí jako stimulující podnět především svou přitažlivostí ve vzhledu a chování. Důležité je také, jak tyto charakteristiky oceňuje okolí a jak se u partnerů vyrovnávají. 

Ve druhé fázi hodnot jde o podobnost a shodu v zájmech, postojích a uznávaných hodnotách. Partneři se navzájem poznávají a zjišťují, zda mají podobné zájmy, hodnoty a postoje ke světu. Zjistí - li, že se k sobě nehodí a nejsou - li tyto nedostatky kompenzovány jinak, partneři se rozcházejí.

Ve třetí fázi se uplatňuje kompatibilita rolí. Partneři se porovnávání a zjišťují, zda ve vztahu mohou zaujmout vzájemně se doplňující role a získat uspokojení svých potřeb (extroverze/ introverze, sexuální aktivita).

Ve všech fázích se uplatňuje princip vyváženosti výměny. Výměna by měla být vyrovnaná. Pokud partnerský vztah stále poskytuje dostatečnou úroveň odměn v porovnání s náklady do vztahu, může nadále pokračovat a později vyústit v manželství.

Mnoho lidí má problémy ve vztahu z toho důvodu, že nevzali v potaz kulturní a sociální pozadí svých partnerů.

Americký psycholog Paul Hauck doporučuje být co nejvíce v kontaktu s budoucími tchyněmi a tchány. "Podívejte se, jak se k sobě navzájem chovají, jaké mají politické a náboženské názory, jak zacházejí s penězi a zda se hádají, nebo si v klidu věci vyříkají. Nemyslete si naivně, že váš budoucí manžel/ka se bude nějak zásadně lišit od toho, co vidíte u nich v rodině.

Je pravděpodobné, že názory, temperament a životní styl, ve kterém byl partner vychováván, budou nedílnou součástí vztahu, který na nás čeká mnoho pět.

Roli budoucího partnera se učíme už v dětství v interakci se svými sourozenci.

Muži nemají chuť obdivovat ženy za to, co dokázaly, ale pro lásku, kterou jim na oplátku dávají.

Nakonec je nám obvykle dobře s lidmi, kteří jsou tak trochu jako my sami, podobně přemýšlejí, mají rádi stejný druh zábavy a odpočinku, stejné jídlo, stejné politické názory atd.

Jiné formy hluboké neshody mohou souviset s otázkami pevné nebo volné výchovy dětí, utrácení nebo šetření peněz, jak často bude sex atd. "Jsou to neshody v hodnotách, které partneři vyznávají a mít někoho takového doma je hluboce frustrující zážitek."

V návaznosti na Freuda především W. Reich zdůrazňoval význam sexuality pro vznik psychických poruch. Podle něho je odvádění sexuální energie orgasmem předpokladem tělesné a duševní rovnováhy, zatímco nahromaděné vzrušení vede ke stavu napětí, k celkové i specifické svalové křeči, k duševnímu napětí a frustračním reakcím. Freud a Reich došli k závěru, že úplné sexuální uspokojení má velký význam pro duševní vyrovnanost. V opačné situaci dochází ke vzniku frustračního napětí.

Čím snaze je sexuální objekt dosažitelný, tím menší je intenzita sexuálního vzrušení. Nesprávné je považovat chřadnoucí sex za projev úbytku lásky. Gynekologové vypočítali, že se stačí 3 - 4 dny nevidět, a jsme zase na vrcholu.

Pojetí partnerského vztahu ovlivňuje individuální zkušenost (z dětství i z prvních lásek), dosažená vývojová úroveň a aktuálně dominantní potřeby. Tyto potřeby bychom měli uspokojovat, pokud si chceme zachovat duševní klid.

Muži i ženy se shodují v prvních dvou požadavcích a to v důležitosti respektu a tolerance, stejně tak v porozumění a komunikaci v partnerském vztahu. Jako třetí nejčastější odpověď ženy uváděli spolehnutí a muži důvěru. Dalším shodným předpokladem spokojeného partnerského vztahu je u mužů i žen láska.

Způsobuje chlad nachlazení?

Tato zdánlivě banální otázka je ve skutečnosti celkem složitá. Svoje jméno má „nachlazení“ tak trochu omylem. Ovšem nakonec není tradiční pohled úplně mimo. V zimě je více nachlazení. Ale proč? „Chřipková sezona“, ve které se nejčastěji vyskytuje nákaza pravým chřipkovými

virem, ale nejvíce z nás také kašle a smrká, je neoddiskutovatelně zimní záležitost. Na severní polokouli spadá tedy do měsíců zhruba mezi říjnem a dubnem s vrcholem obvykle v únoru, na

jižní polokouli pak mezi květnem a říjnem s vrcholem zhruba v srpnu. V tropech „chřipková sezona“ v podstatě neexistuje (mají zase jiné radosti, o tom dále). Přestože průběh každoročních vln nákaz je ve velké části světa velmi podobný, každý jej vidí trochu jinak. V českém prostředí je například spojení mezi chladem a nachlazením považováno za naprosto evidentní. V USA nebo Británii se na vás naopak doktor bude dívat divně, když mu řeknete, že jste byli venku

nedostatečně oblečení, a proto teď máte rýmu. „Tím, že vám bude zima nebo

budete ve vlhkém oblečení, neonemocníte,“ upozorňuje například doktorka Sabrina Felsonová pro WebMD. „Tenhle mýtus je potřeba zbořit.“Jenže pod nachlazení a rýmu se schová

řádově doslova stovky různých virů, z nichž nejznámější a také zdaleka nejrozšířenější jsou tzv. rhinoviry. Což je mimochodem důvod, proč nikdy nebudete mít jistotu, že vůči původcům rýmy získáte imunitu. Je poměrně pravděpodobné, že se najde virus (či varianta viru), se kterým jste se ještě nikdy předtím nesetkali. Celkově existuje přibližně dvě stě různých virů,

které mohou rýmu způsobovat. Často má pacient více než jednu infekci naráz.

Nákaza některým z virů rýmy probíhá obvykle skrze kapénkovou infekci. Tedy

například vdechnete částečku vody či hlenu, která obsahuje rhinovirus. Stačí ale

přijít do kontaktu s kontaminovanými objekty, jako je třeba klávesnice v kanceláři nebo držadlo v městské hromadné dopravě. Navíc teplota sama o sobě nemůže „stvořit“ virus. Ten se musí do těla dostat z vnějšku. Je tedy jasné, že technicky vzato chlad rýmu nezpůsobuje. Pokud by

někdo prochladl, ale neměl by „přístup“ k žádnému viru, rýmu nedostane. To ale

není uspokojivá odpověď, protože ignoruje reálné situace. Ty jsou často komplexnější, než izolované pokusy v laboratoři. Viry způsobující rýmu se nevyskytují

zdaleka výhradně v zimě, ale během zimy jsou nejrozšířenější. Některé důvody se

zdají být zřejmé. Během zimy se například ve zvýšené míře pohybujeme uvnitř a ve

společnosti jiných lidí, z nichž někteří nepochybně budou nakažení. Zvláště

účinnými přenašeči by podle epidemiologických modelů měly být děti, které mají (obvykle) horší hygienické návyky než dospělí a navíc jsou častěji ve fyzickém kontaktu s rodiči a samozřejmě

především s dalšími dětmi.  Na druhou stranu, velká část dospělých pracuje v

uzavřených prostorách prakticky celoročně, děti se scházejí ve školách, školkách a jeslích od září do června, a nachlazovací „primetime“ je stejně omezen na zimní období. Viry způsobující rýmu se nevyskytují zdaleka výhradně v zimě, ale během zimy jsou nejrozšířenější. Některé důvody se

zdají být zřejmé. Během zimy se například ve zvýšené míře pohybujeme uvnitř a ve

společnosti jiných lidí, z nichž někteří nepochybně budou nakažení. Zvláště

účinnými přenašeči by podle epidemiologických modelů měly být děti, které mají (obvykle) horší hygienické návyky než dospělí a navíc jsou častěji ve fyzickém kontaktu s rodiči a samozřejmě

především s dalšími dětmi.  Na druhou stranu, velká část dospělých pracuje v

uzavřených prostorách prakticky celoročně, děti se scházejí ve školách,

školkách a jeslích od září do června, a nachlazovací „primetime“ je stejně

omezen na zimní období. Už v roce 2002 britský vědec Ronald Eccles spekuloval o tom, že nízká teplota ovlivňuje prostředí v nose a horních cestách dýchacích, a rýma má tak

jednodušší cestu k nákaze. A v roce 2015 se týmu vědců z americké Yale University podařilo demonstrovat konkrétní způsob, kterým nízká teplota přispívá k snazší nákaze.

Jedním důvodem je, že rhinoviry přece jen snáší lépe nižší teploty, proto například napadají buňky v horní části dýchacího traktu, kde panují nižší teploty, a ne buňky plicní. Ale nejen to, chladný

vzduch také podle některých výsledků ovlivňuje reakci imunitního systému. Jeho reakce se při nižších teplotách zdá být méně intenzivní, buňky v chladnějším prostředí také s menší pravděpodobností  provedly řízené sebezničení („sebevražda“v takovém případě viru zabrání, aby

buňku využil k vlastnímu množení). Podle jiných výsledků buňky také vytvářejí méně bílkovin důležitých pro regulaci odpovědi imunitního systému. Stačí přitom jenom, aby teplota klesla o

nějaké čtyři stupně, na hodnoty obvyklé například v nosních dutinách.

zkratky pro znaky na klávesnici

• ☺ (alt + 1)
• ☻(alt + 2)
• ♥ (alt + 3)
• ♦ (alt + 4)
• ♣ (alt + 5)
• ♠ (alt + 6)
• • (alt + 7)
• ◘ (alt + 8)
• ○ (alt + 9)
• ◙ (alt + 10)
• ♂ (alt + 11)
• ♀ (alt + 12)
• ♪ (alt + 13)
• ♫ (alt + 14)
• ☼ (alt + 15)
• ►(alt + 16)
• ◄(alt + 17)
• ↕ (alt + 18)
• ‼ (alt + 19)
• ¶ (alt + 20)
• § (alt + 21)
• ▬ (alt + 22)
• ↨ (alt + 23)
• ↑ (alt + 24)
• ↓ (alt + 25)
• → (alt + 26)
• ← (alt + 27)
• ∟(alt + 28)
• ↔ (alt + 29)
• ▲ (alt + 30)
• ▼ (alt + 31)
• mezera (alt + 32)
• ! (alt + 33)
• " (alt + 34)
• # (alt + 35)
• $ (alt + 36)
• % (alt + 37)
• & (alt + 38)
• ' (alt + 39)
• ( (alt + 40)
• ) (alt + 41)
• * (alt + 42)
• + (alt + 43)
• , (alt + 44)
• - (alt + 45)
• . (alt + 46)
• / (alt + 47)
• 0 (alt + 48)
• 1 (alt + 49)
• 2 (alt + 50)
• 3 (alt + 51)
• 4 (alt + 52)
• 5 (alt + 53)
• 6 (alt + 54)
• 7 (alt + 55)
• 8 (alt + 56)
• 9 (alt + 57)
• : (alt + 58)
• ; (alt + 59)
• < (alt + 60)
• = (alt + 61)
• > (alt + 62)
• ? (alt + 63)
• @ (alt + 64)
• A (alt + 65)
• B (alt + 66)
• C (alt + 67)
• a tagle ide dál abeceda až po Z a to je alt + 90
• [ (alt + 91)
• (alt + 92)
• ] (alt + 93)
• ^ (alt + 94)
• _ (alt + 95)
• ` (alt + 96)
• a (alt + 97)
• b (alt + 98)
• c (alt + 99)
• opět je tu abeceda až po z a to je alt + 122
• { (alt + 123)
• | (alt + 124)
• } (alt + 125)
• ~ (alt + 126)
• ⌂ (alt + 127)
• Ç (alt + 128)
• ü (alt + 129)
• é (alt + 130)
• â (alt + 131)
• ä (alt + 132)
• ů (alt + 133)
• ć (alt + 134)
• ç (alt + 135)
• ł (alt + 136)
• ë (alt + 137)
• Ő (alt + 138)
• ő (alt + 139)
• î (alt + 140)
• Ź (alt + 141)
• Ä (alt + 142)
• Ć (alt + 143)
• É (alt + 144)
• Ĺ (alt + 145)
• ĺ (alt + 146)
• ô (alt + 147)
• ö (alt + 148)
• Ľ (alt + 149)
• ľ (alt + 150)
• Ś (alt + 151)
• ś (alt + 152)
• Ö (alt + 153)
• Ü (alt + 154)
• Ť (alt + 155)
• ť (alt + 156)
• Ł (alt + 157)
• × (alt + 158)
• č (alt + 159)
• á (alt + 160)
• í (alt + 161)
• ó (alt + 162)
• ú (alt + 163)
• Ą (alt + 164)
• ą (alt + 165)
• Ž (alt + 166)
• ž (alt + 167)
• Ę (alt + 168)
• ę (alt + 169)
• ¬ (alt + 170)
• ź (alt + 171)
• Č (alt + 172)
• ş (alt + 173)
• « (alt + 174)
• » (alt + 175)
• ░ (alt + 176)
• ▒ (alt + 177)
• ▓ (alt + 178)
• │ (alt + 179)
• ┤ (alt + 180)
• Á (alt + 181)
• Â (alt + 182)
• Ě (aalt + 183)
• Ş (alt + 184)
• ╣ (alt + 185)
• ║ (alt + 186)
• ╗ (alt + 187)
• ╝ (alt + 188)
• Ż (alt + 189)
• ż (alt + 190)
• ┐(alt + 191)
• └ (alt + 192)
• ┴ (alt + 193)
• ┬ (alt + 194)
• ├ (alt + 195)
• ─ (alt + 196)
• ┼ (alt + 197)
• Ă (alt + 198)
• ă (alt + 199)
• ╚ (alt + 200)
• ╔ (alt + 201)
• ╩ (alt + 202)
• ╦ (alt + 203)
• ╠ (alt + 204)
• ═ (alt + 205)
• ╬ (alt + 206)
• ¤ (alt + 207)
• đ (alt + 208)
• Đ (alt + 209)
• Ď (alt + 210)
• Ë (alt + 211)
• ď (alt + 212)
• Ň (alt + 213)
• ® (alt + 0174)
• © (alt + 0169)
• ß (ctrl + alt + druhý tlačítko na pravou stranu od L)

školství

Pokud bychom to dovedli ad absurdum, tak školu dnes vůbec nepotřebujeme k tomu, abychom získávali znalosti, protože je můžeme zprostředkovat úplně jiným způsobem.


Na čem se naše školství zaseklo?
Původ toho je, že náš vzdělávací systém nevznikal v demokracii, ale v absolutistické monarchii. Byl nastaven na to, že nemá vychovávat svobodně uvažující osobnosti, ale zejména pěstovat disciplínu, poslušnost a předat základní penzum znalostí, aby člověk byl následně schopen sloužit.


V České republice je problém, že po krátkém období demokracie za první republiky přišla nejprve nacistická a poté komunistická diktatura. A v totalitních systémech funguje vzdělávání jako nástroj politické indoktrinace. Požadavkem ze strany politického systému je, aby vychoval poslušného občana. Přelom nastal v roce 1989, ale za pětadvacet let od té doby jsme moc daleko nedošli. Německý filosof Ralf Dahrendorf říká, že na hodnotovou změnu je nutných šedesát let. Souvisí to evidentně s generační obměnou. Velká část dnešních učitelů učila už v osmdesátých letech a většina z nich si zachovává stejné postoje. Vedou děti daleko více k poslušnosti než k tomu, aby z nich vychovávali svobodně uvažující osobnosti. Pro společnost je hrozně těžké toto za pětadvacet let změnit. Není to jen záležitost školství, souvisí to s hodnotovým založením celé společnosti. Školy jsou jen jejím odrazem.

Musí pochopit, jak třída funguje. To je daleko podstatnější, než množství znalostí, které na fakultě získá. Informace se dají naučit, navíc se časem mění. Copak by se někdo svěřil lékaři, který od počátku svého studia nepracuje s tělem?

Druhý zásadní problém je v tom, kdo vlastně na pedagogických fakultách studuje. Pedagogická fakulta je totiž pro absolventa střední školy většinou až druhou nebo třetí volbou. To znamená, že ti kognitivně schopnější většinou skončí někde jinde. Jako učitelé tak často končí lidé jen proto, že pro sebe nevidí jinou možnost.

Existují v zásadě dva základní scénáře, jak systém na tento trend školství zareaguje. První a pozitivní možnost je, že se tento trend rozšíří a stát zkrátka přizpůsobí vzdělávací systém poptávce těch progresivních a mimochodem vzdělanějších. Udrží tak vzdělávací systém, nejdůležitější socializační nástroj dneška, vcelku.
Druhý negativní scénář předpokládá, že se budou dále rozevírat nůžky. Bohatší a vzdělanější se vyčlení ze společnosti a budou své děti vzdělávat někde jinde a ve veřejném vzdělávacím systému zůstanou dvě třetiny dětí, které tu možnost nemají. Zvýší to segregaci a tím pádem k sobě budou mít mnohem dále i děti z těchto dvou skupin.
Elita vzdělávaná v elitních školách bude mít větší tendenci udržovat svůj status a bude mít daleko menší empatii s ostatními. Zatím to bohužel vypadá, že směřujeme k tomuto negativnímu scénáři. Veřejný vzdělávací systém nevykazuje žádné náznaky, že by na tento trend chtěl nějak reagovat.

Člověk by měl ve škole získat především schopnost učit se nové postupy a přijímat nové informace. A měl by se naučit tomu, co to je demokratická společnost, na jakých principech stojí a jaká jsou práva a odpovědnost jednotlivce v něm.

My se stále orientujeme na podružnosti a trpíme na anachronismus: pořád nutíme velkou část dětí k tomu, aby se v patnácti letech rozhodly, čím budou po zbytek života. Drtivá většina to ale nebude dělat, budou se živit něčím jiným, protože společnost bude vypadat jinak. Škola by tedy měla děti především připravit na to, že se budou celý život učit.

Toto ovšem řada českých škol, hlavně učiliště, nedělají. Svým způsobem ty děti ničí a demotivují. Český vzdělávací systém stále funguje tak, jak fungoval ve dvacátém století, kdy se předpokládalo, že člověk v osmnácti letech zaujme nějakou roli, kterou bude naplňovat do konce života. To ale dávno neplatí. Společnost se změnila a nelze očekávat, že si někdo v patnácti letech zvolí svoji budoucí životní dráhu. Toho dnes nikdo není schopen, proč máme na děti tak absurdní požadavky?

Ideální je podle mého názoru systém, v němž neexistují přijímací zkoušky. Každý, kdo chce studovat, by měl mít tu možnost. Poté se velmi rychle ukáže, jestli toho je schopen, nebo ne.

Děti ze sociálně vyloučených oblastí přicházejí do škol s obrovským handicapem, v podstatě jsou outsideři už v okamžiku, kdy přijdou do první třídy. To je špatně. Kvůli tomu se právě zavádí poslední povinný rok předškolního vzdělávání. Kritici říkají, že je to špatně, protože kvůli malému procentu dětí se uvaluje povinnost na všechny. Druhý problém je, že ten poslední rok pravděpodobně příliš nepomůže. Podle odborných expertíz je nutné s těmi dětmi pracovat od mnohem útlejšího věku, minimálně od tří let.

Cílem novely je aplikovat u každého dítěte a na každé škole systém podpůrných opatření. Přeřazení do praktické nebo speciální školy by mělo být až poslední možností. V současnosti je systém nastaven tak, že v určitém okamžiku je dítě posouzeno a řekne se, zda je schopno vzdělávání v běžné škole, nebo není. Rodičům se poté dá doporučení, často persvazivním způsobem. To je špatně, protože zanedbané dítě vykazuje podobné schopnosti jako mentálně postižené dítě. V běžné základní škole by ale u zanedbaného dítěte pravděpodobně došlo k pokroku.

Základní požadavek je, aby bylo svéprávnou osobností, která je schopna naplňovat představy demokratické společnosti. Problém českých škol je, že učitelé se po roce 1989 velmi ochotně vzdali toho, že by měli děti vychovávat, zůstala jim jen funkce vzdělávací. To je ale špatně, k tomu školu dnes tolik nepotřebujeme. Potřebujeme ji k tomu, aby reprodukovala demokratické hodnoty.

Mám obavu, že v okamžiku, kdy devadesát procent lidí vykazuje xenofobní postoje, tak děti jsou v přirozeném prostředí rodin pod vlivem spíše opačných hodnot. Škola by měla působit proti tomu. Učitelé ale nejsou příliš odvážní stavět se do opozice nebo dokonce možná názorově v opozici mnohdy ani nejsou. Vím o hrůzostrašných případech, kdy učitelé přímo v hodinách schvalovali xenofobní postoje žáků. To jsou politováníhodné důkazy toho, že v systému vzdělávání je něco špatně.




Bohumil Kartous ( EDUin)

Acylpyrínek Emánek

V pohádkách proti sobě bojují dobro a zlo, v té naší bude bojovat nemoc a zdraví. Jednou totiž náš kraj začarovala, ba přímo nakazila zlá chřipka Chřipajznice. Samosebou, že nebyla sama, ještě s ní byli její věrní průvodci Kašel, Rýma a Bolehlav. To ale nevěděli, že proti nim vytáhnou do boje stateční odpůrci. Ale kdepak, žádní princové nebo rytíři, nýbrž malí, kulatí, bílí, půlení, usměvaví acylpyrínci. Byli to takoví vojáčci, kteří spali v krabičce a kteří měli zbraň, jíž se učeně říká acidum acetylosalicylicum. Přesně 500 mg kouzelně léčivé látky nesl každý acylpyrínek. Jeden z nich se jmenoval Emánek a hrozně se těšil, až půjde bojovat s chřipkou Chřipajznicí. Konečně se tedy dočkal. Jeho devět kamarádů včetně pana velitele ho objalo a políbilo na obě strany jeho bílého brnění, popřáli mu hodně štěstí a postavili ho na okraj krabičky. Odtud si ho vzal nemocný Karlík, jeden z mnoha dětí, kterým pan doktor řekl: "Honem do postele, polknout acylpyrín a pěkně vypotit!" A na vás, milé děti, je teď vypočítat, kolik kilogramů té léčivé látky bylo pro porážku chřipky v našem kraji vlastně potřeba, jestliže acylpyrín užívalo 2500 dětí po dobu 1 týdne, vždy 3 tablety denně.

(řešení: Bylo potřeba 26,25 kg látky - acida acetylosalicylica.)


série matematické pohádky od Marka Veselého



A kdyby Marek Veselý alespoň trochu znal chemii, nenapsal by acida acetylosalicylica....ale 26, 25 kg kyseliny acetylsalicylové. Chemii a matematice zdar!

Pohádka o Popelase

Reagovalo či nereagovalo, v jedné eukaryotní buňce, vlastníc celou mitochondrii, si to katalyzovala bohatá vdovasa se třemi dcerasami. Boženasa a Dorotasa byly její vlastní dcerasy, ale ta třetí - chudák byla nevlastní. Ani nevím, jak se správně systematicky jmenovala, ale nikdo ji nenazval jinak než triviálním názvem Popelasa. To proto, že si to často difundovala mezi anorganickými ionty a vířila je matrixem.


Mezitím co Boženasa a Dorotasa si celé dny jen tak difundovaly, flákaly se Brownovým pohybem a o substrát ani nezavadily, Popelasa se činila a jak jen trochu mohla, tak si zakatalyzovala. Také se dobře učila. Zatímco její sestry již po třetí opakovaly druhou třídu, Popelasa patřila již mezi lyasy a vypadalo to, že brzy dosáhne met nejvyšších a bude moci ke svému názvu připojit titul dipl. enz. Macechasa jí záviděla a jak jen mohla, podstrkovala jí nespecifický substrát a semtam i nějaký ten inhibitor.


Jednou přišly Boženasa a Dorotasa z hlavní mitochondrie celé rozjařené. Slyšely, že v endoplasmatickém retikulu se pořádá ples, během kterého si mladý princ Kofaktor vybere svou životní družku. A hned žádaly matkasu, aby vyrazila na nákupy kovalentně modifikujících látek, ve kterých by se princi Kofaktoru líbily. Macechasa se žertem ptala Popelasy, zda chce také něco přivést. Popelasa řekla: "Nic drahého mi matkaso nekupujte, spokojím se s tím, co se vám cestou na Asp 127 přichytí." Matkasa pokynula doménou a vyrazila na trh do Golgiho aparátu.


Když se pak odpoledne vrátila a kovalentně své dcerasy modifikovala, všimla si, že jí na Asp 127 cosi silou 32 kJ/mol visí. "A to se podívejme, té naší umouněné se přání splnilo." A předala Popelase tři lysinové oříšky o úhrnné hmotnosti 390 Da. Tu jakoby z dálky ozvala se píseň: "Kdepak aktivní místo máš?" Všichni se rozhlíželi, ale zpěvák nebyl v dohledu, "vždyť inhibici málo znáš, málo, zdá se mi..."


Nešť, přišel večer a s ním odjezd na ples. Macechasa přišla k Popelase s mísou oxidačních a mísou redukčních činidel. "Aby tě nenapadlo jet náhodou za námi," řekla a obě mísy smíchala v jednolitou reakční směs, "až se vrátíme, vše bude ve svých správných oxidačních stavech, sic uvidíš." Popelase bylo smutno. Když tu odkudsi přilétly tři holubasy a daly se do reagování. "Popelaso nemeškej, odštěp epsilon-aminoskupinu z lysinu a uvidíš." Popelasa odštěpila a tu se lysin kouzlem proměnil v modifikační činidlo a oblékl Popelasu do zcela nové vyzáže. "Ale pamatuj, musíš odejít do půlnoci." Popelasa nemeškala a spěchala do endoplasmatického retikula. Jen stěží mohla zahlédnout, jak se jedné holubase začaly protáčet panenky střídavě doleva a doprava. "To zas na nás někdo měří cirkulární dichroismus. Jako by s tím už jednou nemohli dát pokoj lidi jedni achirální. Taky by se jim nelíbilo, kdybych se v nich hrabala a začala je zkoumat. Kámoš to zkusil a nadávali mu do prionů."


Zatím vrátný pan Chaperon vpustil Popelasu do endoplasmatického retikula a urovnal jí rozcuchaný účes z alfa-helixů. Ples byl dávno v plném proudu, ale princ Kofaktor si dosud žádnou z krasavic nevybral k reakčnímu tanci. Již dvakrát se téměř rozhodl, ale pak oddisocioval, neboť se mu nezamlouval tvar vazebného místa. Ale teď disocioval přímo k nové příchozí a pustil se s ní do reagování. To byl tanec. Produkty od těch dvou jen lítaly a princ se jentaktak stíhal regenerovat spřaženou reakcí. Tu se blížila půlnoc. Popelasa se vysmekla a utíkala ven z endoplasmatického retikula. Vrátný pan Chaperon byl již ospalý, nedával dost pozor, a tak Popelase odpadla jedna kovalentně modifikující molekula z lysinového oříšku, když procházela membránou. Princ Kofaktor ji sebral a zavolal stráže, aby ten krásný enzym dohonily.


Popelasa utíkala, ale spletla si cestu a zabloudila. Ocitla se v zcela neznámém koutě cytoplasmy a nemohla ani za nic najít cestu ke své rodné mitochondrii. Potkala dva zvláštní enzymy. Tlačily se okolo podivného zařízení a vypadaly značně nervózní. Byly to dvě vědasy - nadprůměrně inteligentní enzymy s vysokým obsahem nestandardní aminokyseliny iquinu. Tlačily se okolo přístroje zvaného makroskop. To je zařízení, kterým mohou enzymy pozorovat a zkoumat nás lidi. Byly do svého pozorování tak zabraní, že si sličné Popelasy vůbec nevšímaly. Ale zato se sem hrnuly stráže a ty si zase Popelasy všímaly až moc. Popelasa nevěděla, co má dělat. Za strážemi běželi totiž hosté z plesu a mezi nimi její sestrasy. Popelasa nechtěla být poznána. Odštěpila tedy epsilon-aminoskupinu z druhého lysinového oříšku. Lysin se proměnil v modifikační činidlo a udělal z Popelasy stařenu. Stráže okolo ní proběhly, ani si jí nevšimly. Boženasa a Dorotasa si jí všimly a ptaly se, zda tudy neběžely dvě děti. Popelasa dělala, že špatně slyší a řekla, že je asi půl třetí. Obě sestry se zamračily a oddisociovaly pryč.


Pro prince Kofaktora to byla katastrofa. Jediné, co mu zbylo, byla jedna jediná kovalentně modifikující molekula, kterou Popelasa ztratila v membráně. Rozhodl se k zoufalému kroku. Prohlásil, že enzym, kterému tato skupina padne, si vybere za svou životní družku. (Je poněkud zavádějící, že slovo enzym je mužského rodu, zatímco všechny enzymy jsou dle názvů ženského pohlaví.) Putoval buňkou s ministrasou a zkoušel. Enzymy se k němu jen hrnuly, ale žádnému kovalentně modifikující molekula nepadla.


Už zbývalo navštívit poslední mitochondrii v buňce. Zklamaně k ní princ Kofaktor difundoval, naděje ho již opouštěla. Zato macechasa se svými dcerasami plné naděje se pilně připravovaly. Macechasa na ně vázala různé reakční skupiny, aby se na ně kovalentně modifikující molekula při zkoušce navázala. Popelasa zůstávala o samotě. Když byl princ Kofaktor za membránou co by vodíkem dohodil, macechasa pro jistotu imobilizovala Popelasu k jednomu membránovému enzymu, aby ji Kofaktor nenašel.


Obě dcerasy prošly zkouškou a jak se dalo čekat, špatně. "Ale genomová matrika říká, že zde s vámi žije ještě jeden enzym," zjišťoval enzym ministrasa. Macechasa chtěla říci, že to není pravda, ale vtom se objevila Popelasa svatebně kovalentně modifikovaná a nad ní tři holubasy volaly: "Ta imobilizace byla vratná, vratná, vratná..." Princ Kofaktor podal Popelase kovalentně modifikující molekulu, která dosud žádnému enzymu nepadla, a ta se rázem navázala, jako by na Popelase byla odjakživa. Macechasa s dcerasami padly na kolena a prosily Popelasu o odpuštění. Ta jim odpustila a ještě je obdarovala.


A byla velká svatební reakce. A jestli nezhydrolyzovali, tak tam katalyzují dodnes.






Inspirováno pohádkou Josefa Lady O Popelákovi






Martin Hassman

Pohádka (nejen) o replikaci DNA

Za jednou buněčnou stěnou a cytoplasmatickou membránou, v jedné gramnegativní bakterii žila, byla, replikovala se jedna Deoxyribonukleová kyselina. Z žití, bytí a replikování ji nejvíce bavilo replikování.


To přišla RNA-polymerasa, holka jedna ureplikovaná. Poklepala lehce na DNA, ta jí nabídla své rámě a začaly replikovat. Všechno se zdálo být v pořádku, až se holky najednou nějak nepohodly, pohádaly, vjely si do vlasů, RNA-polymerasa si sebrala fidlátka a odbrownovala si to replikovat někam jinam. DNA bylo smutno. "Co si jen počnu," naříkala rozreplikovaná, "kdo mne doreplikuje?"


Sotva na to pomyslela, jak už to v pohádkách bývá, kde se vzala, tu se vzala DNA-polymerasa a postavila se rychle do pozoru, až se jí rozcuchaly alfa-helixy. Rychle je učísla svými beta-hřebeny, představila se a dala se do replikování. Vlastně doreplikování. A tak si holky spolu replikovaly, replikovaly a replikovaly, rep... až...... Konečně. "Hotovo!" prohlásila pyšně DNA-polymerasa.


"To bylo krásné," povzdechla si DNA, "cítím se teď tak nějak dvojnásob šťastná."


"Já jsem se tou prací musela opít, vidím tě totiž jaksi dvakrát," vzdychla DNA-polymerasa, "ale to se mi stává po každé dobře vykonané práci."


"Teď ale už musím jít."


"Počkej, to už se neuvidíme?" dvojhlasně zaznělo.


"Vydrž do dalšího dělení, pak snad. ALE PAMATUJ! Dávej pozor na nukleasy. Potvory jedny darebný. Jsou ze všech nejhorší a vlezou všude. Ale znám starého inhibitora a ten je chytá."


"A co s nima dělá, když je takhle chytá?" "A co s nima dělá, když je takhle chytá?"


"On ví jak s nima zatočit. Měj se na pozoru." a zmizela DNA z očí.


Buňka se rozdělila a DNA si žila a byla. Teď na to byl čas. Ale přišlo, co přijít muselo. Začalo to šuškáním, pokračovalo klepáním a skončilo málem katastrofou. Aktivační energie se zrovna procházela kolem s hlavou v oblacích.


"Ne, já vás nepustím," křičela DNA zoufale stočená do co nejmenšího klubíčka.


"Tak ši dej říct,"volaly tři nukleasy jedna přes druhou a třetí na DNA.


Ach ty nukleasy, potvory jedny škaredý a huby nevymáchaný! Aby se poznalo, o koho se jedná, vytrhl jim Pán Bůh mikroorganismů několik zoubků z jejich nenasytné tlamy, takže se poznají po šišlavém hlase.


"Rožbal še trochu. Jen dvě aktivní míšta tam vštrčíme a hned žaše půjdeme."


"Ne, já vás nepustím, mne před vámi varovala DNA-polymerasa," ozvalo se z nedobytného klubka.


"Ty, hele potvůrko," ozvala se z nukleas nejchytřeji vypadající," DNA-polymeraša tomu nerožumí. Nevím, čo proti nám má. Jen še podívej. Vypadáme šnad na to, že bychom štěpily bílkoviny?"


DNA se nepatrně rozbalila, aby si je pořádně prohlédla a musela uznat, že vůbec nevypadají jako proteolytické enzymy, o jejichž strašné síle tak často vypravovaly staré bajky. DNA totiž vůbec nerozuměla biochemii. A to je moudré ponaučení : Lepší než mnohé znát je něčemu z toho rozumět. A jak si tak DNA nedávala pozor, vrhla se na odkryté reakční místo nejchytřejší nukleasa a začala ji štěpit. Nukleotid za nukleotidem.


"Au to bolí," naříkala DNA.


"A bude to horší," radovaly se pilně pracující nukleasy.


Aktivační energie se zoufale rozhlížela kolem a ptala se sama sebe, jak se z obra může stát trpaslík. Kdo ví?


DNA si ještě včas vzpomněla, co jí poradila DNA-polymerasa, porodní bába jedna starostlivá. Rafinovaně přeskupila base a začala pomocí fluorescence vysílat signály SOS v širokém spektru vlnových délek. Donesly se až do zapomenutého kouta, kde pomalu ale jistě difundoval k lysosomu starý inhibitor v.v. Opřel se o svou hůl, postavil se a vyrazil ke zdroji rychlostí 10-4 m/s.


Byl to lítý boj starého důchodce na polo už zdenaturovaného a tří mladých čilých nukleas. Ale allosterický efekt stál na správné straně zákona a brzo z nukleas zbyla bezcenná klubka polypeptidů potupně se plazících po zemi a žadonících o zbytky spadnuvší ostatním ze stolu. Aktivační energie si protáhla páteř a podívala se na všechny řádně svrchu. S kufříkem lékařského náčiní přispěchal dr. Opravný Faktor a dal DNA do pořádku.


A to je konec pohádky. Dětem bych měl dodat, že přišel švarný deoxyribonukleový kyselináč, vzal si DNA za kyselinu a měli spolu spoustu malých kyseliňátek. Ale my odrostlejší víme, že DNA je obojetník.






Martin Hassman

Jak Arcus von Sinus zachránil Sinus x

Bylo nebylo. Na jednom definičním oboru
byl definován mocný logaritmus, který měl
za dceru krásnou funkci. Sinus x, jak se jeho
dcera jmenovala byla skutečně nádherná. Její
ladná křivka byla zvýrazněna absolutní
hodnotou, kterou si ráda oblékala, půvab jí
dodávala i velká frekvence a krásná
amplituda na sympaticky souměrném oboru
hodnot. Při úsměvu roztomile špulila periodu
a nevadil ani její mírný cosinovitý předkus.
Funkce na celém definičním oboru žily
spokojeně a mocný logaritmus všechny
uznávaly jako svého pána a vládce. Ale
jednoho dne se blízko logaritmického
pravítka, kde král sídlil, usadila hrozná
derivace. Terorizovala pravé i levé okolí a
derivovala vše co jí přišlo do cesty, až všude
kolem ležely jen samé nuly. Jednou vzkázala
králi: "Za týden zderivuji tvoji dceru". I bylo
mnoho smutku v prstencovém okolí, až král
rozhodl: "Sinusoidu a půl definičního oboru
dostane ten, kdo nás zbaví té hrozné
derivace."
Zpočátku se hlásilo mnoho funkci, které se
chtěly s nepřítelem utkat. Ale dny ubíhaly, a
po derivaci vždy zůstávaly jen nuly. Statečně
složené funkce metaly po derivaci své
parametry, kvadratické funkce chtěly v boji
využít parabolický tvar svých grafů, ale
všichni podlehli. S úspěchem se nesetkal ani
exponenciální rytíř, který se sice domníval,
že je pro derivaci neporazitelný, ale ta jej
chladnokrevně zderivovala při základu y. O
nabídce krále se dozvěděl i šlechtic Arcus von
Sinus. Byl moudřejší než všichni ostatní, a
proto se nevydal přímo do boje, ale nejdříve
vyhledal starý moudrý integrál, který měl v
boji s derivacemi velké zkušenosti. "Dobře jsi
udělal, že jsi za mnou přišel," řekl mu
integrál." Dám ti tři dary, které ti v boji
pomohou. První je exponenciální štít. Je
tvořen složenými exponenciálními funkcemi s
různými proměnnými, a proto je velmi těžké
jej zderivovat. Můj druhý dar je tento
integrační meč. Je to jediná zbraň, která je
schopna derivaci porazit. Třetím darem je
tento cyklometrický amulet. Bude ti stale
připomínat abys při integraci nikdy
nezapomněl přičíst konstantu. A teď jdi a
determinant tě provázej."
A přišel den, kdy měla být zderivována
krásná princezna Sin x. Doprovázena lehkými
lineárními funkcemi kráčela princezna k
doupěti strašlivé derivace. V tom se přiřítil
Arcus von Sinus na ohnivé limitě a zvolal:
"Nic se neboj, krásná funkce. Jsem tu abych
tě zachránil" a pobídl svou limitu ke cvalu. V
tom už vylézá derivace ze svého doupěte.
Zahlédla bojovníka a vrhá se na něj. Arcus
však nečeká a útočí svým integračním
mečem, exponenciálním štítem kryje každý
pokus o derivaci. Všude kolem odletují
zkrvavené parciální zlomky a po zemi se
bezvládně povalují vnitřní funkce. Konečně
se i derivace sesunula na zem. "A je to."
zaradoval se von Sinus. V tom se mu ale v
exponenciálním štítu zjevil starý moudrý
integrál se zrzavým plnovousem: "Moment
princi. Druhá derivace ti nic neřiká?" A
skutečně. Z doupěte už leze druhá derivace a
sápe se na rytíře. A zase boj, zase zlomky a
elementární funkce všude kolem. Ale
nakonec byl princ i s druhou derivací hotov.
Pak nahlédl do skript. "Ne, třetí derivace už
skutečně neexistuje," oddechl si. A už se k
němu ženou šťastné funkce a oslavují
vítězství nad derivací.
I starý mocný logaritmus přišel a děkoval.
Pak se zeptal Arcuse, jak se s nim vyrovná.
"Jsem chrabrý funkční předpis a šlechtic
Arcus von Sinus. Dejte mi svoji dceru,
krásnou Sin x a budu spokojen." Dostal tedy
princeznu a měli spolu krásnou konstantu.
A jestli nezemřeli, konvergují dodnes.

titulománie

Bc.	bakalář
BcA.	bakalář umění
Ing.	inženýr
Ing.arch.	inženýr achitekt
MUDr.	doktor medicíny
MVDr.	doktor veterinární medicíny
MgA.	magistr umění
Mgr.	magistr
JUDr.	doktor práv
PhDr.	doktor filozofie
RNDr.	doktor přírodních věd
PharmDr.	doktor farmacie
ThLic.	licenciát teologie
ThDr.	doktor teologie
Ph.D.	doktor
Th.D.	doktor teologie
prof.	profesor
doc.	docent
CSc.	kandidát věd
DrSc.	doktor věd
dr. h. c.	čestný doktorát
PaedDr.	doktor pedagogiky
Dr.	doktor
PhMr.	magistr farmacie
DiS.	diplomovaný specialista