školství

Pokud bychom to dovedli ad absurdum, tak školu dnes vůbec nepotřebujeme k tomu, abychom získávali znalosti, protože je můžeme zprostředkovat úplně jiným způsobem.


Na čem se naše školství zaseklo?
Původ toho je, že náš vzdělávací systém nevznikal v demokracii, ale v absolutistické monarchii. Byl nastaven na to, že nemá vychovávat svobodně uvažující osobnosti, ale zejména pěstovat disciplínu, poslušnost a předat základní penzum znalostí, aby člověk byl následně schopen sloužit.


V České republice je problém, že po krátkém období demokracie za první republiky přišla nejprve nacistická a poté komunistická diktatura. A v totalitních systémech funguje vzdělávání jako nástroj politické indoktrinace. Požadavkem ze strany politického systému je, aby vychoval poslušného občana. Přelom nastal v roce 1989, ale za pětadvacet let od té doby jsme moc daleko nedošli. Německý filosof Ralf Dahrendorf říká, že na hodnotovou změnu je nutných šedesát let. Souvisí to evidentně s generační obměnou. Velká část dnešních učitelů učila už v osmdesátých letech a většina z nich si zachovává stejné postoje. Vedou děti daleko více k poslušnosti než k tomu, aby z nich vychovávali svobodně uvažující osobnosti. Pro společnost je hrozně těžké toto za pětadvacet let změnit. Není to jen záležitost školství, souvisí to s hodnotovým založením celé společnosti. Školy jsou jen jejím odrazem.

Musí pochopit, jak třída funguje. To je daleko podstatnější, než množství znalostí, které na fakultě získá. Informace se dají naučit, navíc se časem mění. Copak by se někdo svěřil lékaři, který od počátku svého studia nepracuje s tělem?

Druhý zásadní problém je v tom, kdo vlastně na pedagogických fakultách studuje. Pedagogická fakulta je totiž pro absolventa střední školy většinou až druhou nebo třetí volbou. To znamená, že ti kognitivně schopnější většinou skončí někde jinde. Jako učitelé tak často končí lidé jen proto, že pro sebe nevidí jinou možnost.

Existují v zásadě dva základní scénáře, jak systém na tento trend školství zareaguje. První a pozitivní možnost je, že se tento trend rozšíří a stát zkrátka přizpůsobí vzdělávací systém poptávce těch progresivních a mimochodem vzdělanějších. Udrží tak vzdělávací systém, nejdůležitější socializační nástroj dneška, vcelku.
Druhý negativní scénář předpokládá, že se budou dále rozevírat nůžky. Bohatší a vzdělanější se vyčlení ze společnosti a budou své děti vzdělávat někde jinde a ve veřejném vzdělávacím systému zůstanou dvě třetiny dětí, které tu možnost nemají. Zvýší to segregaci a tím pádem k sobě budou mít mnohem dále i děti z těchto dvou skupin.
Elita vzdělávaná v elitních školách bude mít větší tendenci udržovat svůj status a bude mít daleko menší empatii s ostatními. Zatím to bohužel vypadá, že směřujeme k tomuto negativnímu scénáři. Veřejný vzdělávací systém nevykazuje žádné náznaky, že by na tento trend chtěl nějak reagovat.

Člověk by měl ve škole získat především schopnost učit se nové postupy a přijímat nové informace. A měl by se naučit tomu, co to je demokratická společnost, na jakých principech stojí a jaká jsou práva a odpovědnost jednotlivce v něm.

My se stále orientujeme na podružnosti a trpíme na anachronismus: pořád nutíme velkou část dětí k tomu, aby se v patnácti letech rozhodly, čím budou po zbytek života. Drtivá většina to ale nebude dělat, budou se živit něčím jiným, protože společnost bude vypadat jinak. Škola by tedy měla děti především připravit na to, že se budou celý život učit.

Toto ovšem řada českých škol, hlavně učiliště, nedělají. Svým způsobem ty děti ničí a demotivují. Český vzdělávací systém stále funguje tak, jak fungoval ve dvacátém století, kdy se předpokládalo, že člověk v osmnácti letech zaujme nějakou roli, kterou bude naplňovat do konce života. To ale dávno neplatí. Společnost se změnila a nelze očekávat, že si někdo v patnácti letech zvolí svoji budoucí životní dráhu. Toho dnes nikdo není schopen, proč máme na děti tak absurdní požadavky?

Ideální je podle mého názoru systém, v němž neexistují přijímací zkoušky. Každý, kdo chce studovat, by měl mít tu možnost. Poté se velmi rychle ukáže, jestli toho je schopen, nebo ne.

Děti ze sociálně vyloučených oblastí přicházejí do škol s obrovským handicapem, v podstatě jsou outsideři už v okamžiku, kdy přijdou do první třídy. To je špatně. Kvůli tomu se právě zavádí poslední povinný rok předškolního vzdělávání. Kritici říkají, že je to špatně, protože kvůli malému procentu dětí se uvaluje povinnost na všechny. Druhý problém je, že ten poslední rok pravděpodobně příliš nepomůže. Podle odborných expertíz je nutné s těmi dětmi pracovat od mnohem útlejšího věku, minimálně od tří let.

Cílem novely je aplikovat u každého dítěte a na každé škole systém podpůrných opatření. Přeřazení do praktické nebo speciální školy by mělo být až poslední možností. V současnosti je systém nastaven tak, že v určitém okamžiku je dítě posouzeno a řekne se, zda je schopno vzdělávání v běžné škole, nebo není. Rodičům se poté dá doporučení, často persvazivním způsobem. To je špatně, protože zanedbané dítě vykazuje podobné schopnosti jako mentálně postižené dítě. V běžné základní škole by ale u zanedbaného dítěte pravděpodobně došlo k pokroku.

Základní požadavek je, aby bylo svéprávnou osobností, která je schopna naplňovat představy demokratické společnosti. Problém českých škol je, že učitelé se po roce 1989 velmi ochotně vzdali toho, že by měli děti vychovávat, zůstala jim jen funkce vzdělávací. To je ale špatně, k tomu školu dnes tolik nepotřebujeme. Potřebujeme ji k tomu, aby reprodukovala demokratické hodnoty.

Mám obavu, že v okamžiku, kdy devadesát procent lidí vykazuje xenofobní postoje, tak děti jsou v přirozeném prostředí rodin pod vlivem spíše opačných hodnot. Škola by měla působit proti tomu. Učitelé ale nejsou příliš odvážní stavět se do opozice nebo dokonce možná názorově v opozici mnohdy ani nejsou. Vím o hrůzostrašných případech, kdy učitelé přímo v hodinách schvalovali xenofobní postoje žáků. To jsou politováníhodné důkazy toho, že v systému vzdělávání je něco špatně.




Bohumil Kartous ( EDUin)