památky pro každého v Praze

Vycházky jsou blahodárné pro tělo i ducha, obzvlášť když v sobě skrývají zajímavý program. Studenti Vysoké školy ekonomické vytvořili web, kde si můžete vybrat z několika pražských tras, a poznat tak zblízka třeba brutalistní architekturu nebo zákoutí, která se nejčastěji objevují v zahraničních filmech.

Forbes Coctail

průnik genomu koronaviru je podobný voru HIV

Případy, kdy uzdraveným pacientům opakovaně vycházejí pozitivní PCR testy na koronavirus, i když SARS-CoV-2 už z jejich těla zmizel, mají překvapivé vysvětlení.

Genetické testy části lidí, kteří se uzdravili z nemoci covid-19, stále signalizují infekci, ačkoliv se ve vzorcích z jejich těla nedaří koronavirus najít. Obvykle se to vysvětluje tak, že po zvládnutí nákazy je organismus ještě nějakou dobu zaneřáděn zbytky zneškodněných virů. Američtí vědci pod vedením virologa Rudolfa Jaenische z MIT nabízí jiný výklad. Zjistili, že koronavirus dokáže propašovat části své dědičné informace do genomu nakaženého člověka.

Výsledky studie zatím neprošly oponentním řízením ve vědeckém časopise. Jaenischův tým je předběžně zveřejnil na serveru bioRxiv. „Řada otázek zůstává otevřená a my je musíme zodpovědět,“ přiznává Jaenisch. Na mnohé vědce ale udělal rukopis studie dobrý dojem.

„Jsou to velmi zajímavé molekulární analýzy a domněnky podložené daty,“ komentoval výsledky pro vědecký časopis Science virolog Robert Gallo z University of Maryland. „Nemyslím si, že je to úplný obraz situace. Ale to, co jsem si přečetl, je dobré.“

SARS-CoV-2 má dědičnou informaci uloženou v jednoduchém vláknu kyseliny ribonukleové (RNA). Když virus pronikne do lidských buněk, donutí je, aby podle ní vyráběly jeho kopie.

Dědičná informace buněk je uložena ve dvojité šroubovici DNA. Při výrobě bílkovin pro svou potřebu ji přepisují do jednoduchých řetězců RNA. Koronavirus podstrčí buňce svou RNA. Ta si ji splete s vlastními molekulami, vyrobí podle ní virové bílkoviny a rozjede produkci nových koronavirů. Zkompletované viry pokračují ve zkázonosném díle na jiných buňkách.

Jiné viry s dědičnou informací ve formě RNA využívají rafinovanější strategii. Jsou vybaveny enzymem reverzní transkriptázou. Umožňuje jim přepsat svůj genom do DNA hostitelské buňky. Virová DNA může načas „usnout“. Když se „probudí“, vytváří se podle ní nové viry. Tenhle trik ovládá třeba HIV.

Rudolf Jaenisch zjistil, že se v DNA buněk lidí nakažených covidem nacházejí „vsuvky“ odpovídající některým úsekům dědičné informace SARS-CoV-2. Čím větší byla virová nálož v těle pacienta, tím více buněk si části virové dědičné informace přisvojilo.

Nejvíc virové dědičné informace zjistili vědci v buňkách plic a průdušek pacientů s těžkým průběhem covidu. Jak ale vytvoří SARS-CoV-2 ze své dědičné informace dvojitou šroubovici DNA? A jak ji propašuje do genomu pacientů?

Vždyť k tomu na rozdíl od HIV není vybaven reverzní transkriptázou. Jaenischův tým kultivoval lidské buňky s koronavirem a k nim přidal instrukci pro tvorbu reverzní transkriptázy HIV. V genomu buněk se pak objevily úseky DNA vzniklé přepisem částí koronavirové RNA.

Koronavirus proto nejspíš umí propašovat svou dědičnou informaci do buněk HIV-pozitivních lidí, kde si může „půjčit“ reverzní transkriptázu. Úseky DNA koronavirového původu však vědci našli i u HIV-negativních pacientů s covidem. Koronavirus proto asi umí využít reverzní transkriptázu z lidského genomu.

Instrukce pro její tvorbu se nachází v některých z tzv. skákajících genů. Patří k nim i úsek lidského genomu označovaný jako LINE-1. Během evoluce se v našem genomu utěšeně namnožil. V každé buňce ho máme půl milionu kopií. Zabírá bezmála šestinu genomu.

Výsledky Jaenischových pokusů naznačují, že si koronavirus půjčuje reverzní transkriptázu také od tohoto skákajícího genu. Její pomocí pak zabudovává úseky DNA odvozené z dědičné informace SARS-CoV-2 do genomu lidských buněk.

Podle virologa Davida Baltimora z Caltechu nepředstavuje virová „vložka“ v genomu pacientů významnější zdravotní riziko.„Je to jen část virové dědičné informace. Nemůže vyvolat infekci. Pro virus je to slepá ulička,“ řekl Baltimore v rozhovoru pro Science. Může však zkreslit hodnocení léčby nebo očkování.

Lidovky

ztráta čichu

Koronavirus upoutal pozornost k čichu, často opomíjenému smyslu. Jeho ztráta či narušení funkcí nejsou ničím vzácným. Před nástupem pandemie, kdy je ztráta čichu a chuti jedním z prvních příznaků choroby, se odhadovalo, že jeden člověk z 20 zažije někdy v životě ztrátu čichu. Důvody? Zánět nosních dutin, virové onemocnění, poranění lebky, polypy či nádory.

Někdy je ztráta čichu prvním signálem chorob nervového systému, jako je Parkinsonova choroba nebo alzheimer. Čich je jedním z našich pěti smyslů, ale často je považován za podřadný, píše italský deník Corriere della Sera.

Anosmie znamená úplnou ztrátu čichu. Hyposmie je částečná ztráta čichu. Většina lidí s anosmií může cítit slanou, sladkou, kyselou a hořkou chuť, ale nedokáže rozlišit specifické chutě. Schopnost rozlišovat chutě závisí totiž na čichu, nikoli na chuťových pohárcích na jazyku. Proto si ten, který trpí anosmií, často stěžuje, že ztratil chuť a nemůže mít požitek z jídla. 

U starých lidí je sníženo množství čichových receptorů. Schopnost cítit chuť se začíná měnit kolem šedesátého roku života a zároveň s tím i čich. S postupem věku se také zvyšuje práh citlivosti na sladké a slané. Staří lidé proto používají více soli a cukru.

Pacienti nejsou schopni ucítit možný únik plynu nebo zjistit, že je nějaké jídlo zkažené. Čich nejen může zachránit život, ale také ho může zkvalitnit tím, že umožňuje zachovat si požitek z jídla, těšit se z okolí a zintenzivnit vzpomínku. Jestliže cítíme parfém, můžeme si vzpomenout na drahou osobu, ale to nedokáže ten, kdo nemá pátý smysl.

Některé studie realizované ve Spojených státech a ve Skandinávii ukazují, že nefunkčnost čichu zvyšuje riziko smrti, nezávisle na demenci. „Náš výzkum ukázal, že anosmie způsobovala fyzické problémy. Někteří účastníci studie vysvětlovali, že kvůli menší radosti z jídla mají menší apetit a v důsledku toho hubnou. 

Omezená schopnost cítit chuť vedla některé zase k tomu, že jedli pokrmy s nízkou výživovou hodnotou, zvláště ty, které byly bohaté na tuky, sůl a cukr,“ uvádí profesor rinologie a olfaktologie (nauky o nosních nemocech a čichu) na Východoanglické univerzitě Carl Phipott.

Negativní emotivní aspekty prožívané tím, kdo trpí anosmií, zahrnují rozpaky, smutek, deprese, znepokojení. Dobrovolníci účastnící se studie uváděli každodenní znepokojení pokud jde o osobní hygienu (nebyli schopni poznat, jestli nepáchnou), ztrátu intimity a narušení vztahů s okolím. 

iDnes

online výuka

Já vidím jiné problémy. Stát řeší nepodstatné věci, přijímací zkoušky a maturity, na ně je ale zrovna tato doba dobrá. Na přijímací zkoušky se děti mohou často lépe připravit online než ve škole. Když se chci naučit třeba kvadratické rovnice, půjdu na Khanovu školu, a když tomu nebudu rozumět, pustím si to třeba pětkrát. Když to ani pak nepochopím, najdu si jiný zdroj. A testů, které si mohu vyzkoušet, je na internetu fůra. I Scio teď některé nabízí zadarmo. Na to nepotřebují děti chodit do školy. Totéž platí o maturitě. Slováci maturity moudře zrušili. Každý dostane průměrem známek za celé studium a kdo nebude spokojen, může skládat klasickou maturitu. Ovšem online. Odpovídat čtvrt hodiny na otázku o Lumírovcích mohu klidně přes Meet. 

Scio získalo licenci na australský systém testování. Pracují na tom už roky. Je založen na umělé inteligenci, kontroluje kde co, třeba jestli nemáte otevřené další porty, jestli někdo není v místnosti atd. Ošvindlovat takový systém je určitě těžší než opsat z mobilu a) b) c) d) při státní maturitě, což se nepochybně děje, ale zatím nikoho nechytili. Technologie jsou dneska úžasné… 

Ale hlavně se budou přijímací zkoušky dělat i na střední školy, kde mají méně přihlášených než míst. Zákon říká, že přijímací zkouška je povinná na všech školách s maturitou. Ale maturitní obory nejsou přeplněné. Tu a tam je přetlak na nějaké výjimečné střední odborné škole nebo v Praze na gymnáziích. Z 80 procent by se ale přijímačky mohly zrušit.

Druzí ale brečí, že nedostali kuchařku. Někteří učitelé se za ty poslední týdny skvěle naučili fungovat v tomto prostředí, pořádají meety, mají synchronní výuku, jsou bohatší o spoustu dovedností. Učí se. Jiní v pondělí poslali úkoly a za týden znovu. Někteří je ani nezkontrolovali. Jeden je posílá mailem, druhý přes whatsapp, třetí přes školní aplikaci a ředitel nebyl ani schopen sjednotit způsob komunikace, koordinovat ten čurbes na kolečkách. Podobné je to s dětmi. Udělal jsem anketu na svém facebooku, odpovědělo mi 530 lidí, pak jsem ji pozastavil.

A co jste se dozvěděl? Můžete takovou anketu považovat za reprezentativní?

Pravda, byli to lidé z mojí sociální bubliny, ale i tak to o něčem vypovídá. Polovina z těch lidí říká, že se děti naučily být více samostatné, 42 procent říká, že se zvýšila efektivita učení – tedy za kratší čas se toho naučí více než ve škole –, 56 procent odpovědělo, že se jejich děti naučily organizovat si lépe čas a 33 procent lidí tvrdí, že se doma děti cítí lépe. 

Ono se ukazuje, že pro spoustu dětí, zhruba pro polovinu, je to současné učení dokonce lepší, a to i přesto, že měly omezený styk s kamarády. Polovina dětí se lépe rozvíjí doma s online podporou než ve škole. Teď samozřejmě pomíjím, že jim chyběl sociální kontakt. Ale vlastně se ukázalo, že nucením dětí, aby seděly pět dní v týdnu šest hodin ve škole, jsme přicházeli o spoustu nadání, rozumu a chuti k učení. Některé děti se očividně lépe učí doma. 

Nebojíte se, že jim bude chybět neprobraná látka?

Jasně, že když se s dětmi neprobere Ohmův zákon, nebudou ho umět. Ovšem když se probere, nebudou ho umět taky. Vy ho snad umíte? To je absolutní bizár, že by záleželo na tom, co se ve škole probere. Z toho, co si ze školy odnášíme, musíme umět naprosté minimum. Většina jsou hlouposti a byla vlastně ztráta času, že jsme se je učili. Mimochodem řada rodičů teď začala vnímat, jaké zbytečnosti se jejich děti musejí učit. Jestli se vy chcete naučit Ohmův zákon, dejte si do vyhledávače Ohmův zákon a výuka a vyjede vám deset videí, ve kterých vám jej charismatický učitel odprezentuje, ukáže řadu pokusů, vysvětlí, dá to do souvislostí a ještě to bude zábavné. Pořád je tu ale otázka, k čemu vám to v životě bude. Na webu najdete tisíce zajímavějších videí, třeba na ted.com, které vám skutečně mohou do života něco dát. 

Co tvrdé a měkké i? To by se asi děti měly naučit ve škole, ne? 

I na tvrdé a měkké jsou desítky programů na internetu. Být ve školy je potřeba hlavně proto, abyste se naučila řešit konflikty, jak se chovat ke kamarádům, naučila se vyjednávat, pomáhat lidem, spolupracovat s chytřejšími i pomalejšími, respektovat druhé i sebe, hledala si své místo v životě. Abyste převzala modely přemýšlení, naučila, jak se o věcech uvažuje… K tomu potřebujete spolužáky i toho dospělého. A to jsou věci, které se v online prostředí předávají obtížně.

Dobrá. Já ale školu potřebuju i proto, abych věděla, kdy zhruba by moje dítě mělo co umět. Já k tomu nemám kompetence…

A kdo takové kompetence má? On to u spousty věcí nikdo neví. Tradičně se to nějak dělá, ale je spousta důkazů, že se to tradičně dělá blbě. V roce 1929 Louis P. Bénézet, superindetant pro školství v Manchesteru v americkém státě New Hampshire, zjistil, že děti přistěhovalců neumějí pořádně anglicky a že to je ten největší problém. Zároveň měl pocit, že se děti spoustu věcí učí zbytečně brzo. A tak rozhodl, že se až do páté třídy nebudou učit matematiku a ten čas využijí pro angličtinu. Ony se děti naučí základy, i když vůbec nemají matematiku. Pointa je, že ty děti už v polovině šesté třídy uměly to samé jako děti, které měly matematiku od první třídy, a na konci šestky byly v testech dokonce lepší.

Jak je to možné?

Většina dětí se toho učí spoustu z matiky předčasně. Významná polská psycholožka Edyta Gruszczyk-Kolczyńska, mimochodem kamarádka profesora Hejného, zjistila, že tomu, co se učí žáci v první třídě, z 95 procent rozumí až ve čtvrté třídě. Hlavní důvod úspěchu přistěhovalců bez matematiky byl, že na spoustu věcí šli zdravým rozumem, který je mnohdy lepší než to, jak se to učí ve škole. Kdejaký dospělý se nechá zmást úlohami, které jsou jen o zdravém rozumu. Tohle je třeba úloha, ve které děti, co měly matematiku až od šesté třídy, byly úspěšnější: Vzdálenost z Bostonu do Portlandu po vodě je 120 mil. Tři parníky vyjely současně z Bostonu do Portlandu. Prvnímu to trvá 10 hodin, druhému 12 a třetímu 15 hodin. Jak dlouho to bude trvat, než všechny tři dojedou do Portlandu? A kdekdo, místo aby přemýšlel, začne sestavovat rovnice nebo dělit a násobit. To jsou následky školy.

Ondřej Šteffl

slovo roku 2020: "lockdown"

Když letos 5. ledna upozornil nakladatelský dům Oxford University Press na pět nových slov, jež bychom měli sledovat, vybral tato: climate emergency (klimatická nouze), permaculture (složenina s významem udržitelné zemědělství), freegan (ten, kdo protestuje proti vyhazování potravin tím, že je jí), hothouse (nikoli v původním významu skleník, ale nově jako prostor, v němž se rodí nové nápady i emoce) a hellacious (pekelná situace).

Mikroorganismu jménem SARS-CoV-2, menšímu než desetitisícina tečky za touto větou (autorem přirovnání je politolog Fareed Zakaria), svět tenkrát věnoval pozornost téměř nulovou.

Pak ale vydavatel slovníku Collins Dictionary vyhlásil anglické  slovo roku a znělo jinak: lockdown. Mezi první desítkou kandidátů na tuto poctu byla také slova a slovní spojení coronavirus, self-isolate, social distancing, keyworker. Nic z toho není třeba překládat. Zázračnou schopnost přeskakovat i ty nejvyšší jazykové bariéry jim dal onen na počátku roku absolutně přehlédnutý mikroorganismus.

I když právě v překládání funkčních a vžitých termínů máme už od obrozeneckých dob bohatou praxi, zaměřenou původně na kalky z němčiny. V modernější době jsme se pokusili postavit pro změnu anglické slovní invazi, zejména ve sportovní terminologii, a přeložili si názvy všech týmových her. Unikly jen tenis a hokej; avšak alespoň puku se za trest muselo říkat touš či kotouč. Jen disidenti spisovné češtiny hráli na divoko poloanglický nohejbal.

Mimo stadiony dostaly dispens jen termíny, které z angličtiny přicestovaly přes Moskvu, například kombajn nebo chuligán. Mimořádně zle zato dopadl hotdog , ač se mu rusky říká chotdog. Jazykoví ideologové rozhodli, že imperialismu je nutno čelit rázným párkem v rohlíku.

Vraťme se však k lockdownu. S chutí připomenu jasnozřivý text Milana Tesaře ze satirické rubriky Divoká kachna týdeníku Reflex (15. 10.) nazvaný „Překlad slova lockdown se Babišovi povedl. Češi si ho zamilovali.“ Jak se v něm dočítáme, „skupina českých historiků nazvaná Němci“ oprášila metodu překladu cizích termínů přímočarým kalkem a přeložila lockdown jako „podzámčí“. Následně pak „se v novele zákona o domácím vězení objevila věta, že je možné, že na několika zámcích dojde k podzámčí“.

Google překladač bohužel zdaleka tak vtipný jako Milan Tesař není a spokojí se s bezbarvým výrazem izolace. Obávám se, že ten si nezamilujeme, což ostatně platí i o lockdownu.

Jaroslav Veis

pyžamo a oblek v jednom "pyžamoblek"

Těžké ráno? Blíží se zoomová porada s představenstvem společnosti a vy po večerním mecheche nad láhví cuvée Armand De Brignac Gold Brut vypadáte, jako by vás přejel parní válec a ještě tam pak hodil zpátečku?

Japonský oděvní řetězec Aoki má pro vás záchranu – pyžamoblek!

Pyžamoblek je doslova a do písmene ušitý na míru dnešní době, ve které se se svými spolupracovníky a důležitými kontakty setkáváme mnohdy pouze vzdáleně, prostřednictvím displejů svých počítačů a komunikačních platforem jako Zoom.

Pozoruhodnost pyžamobleku, jak se dá usuzovat už z jeho názvu, spočívá v tom, že celá tahle garderoba na první i druhý pohled vypadá jako společenský oblek. Ale ve skutečnosti je to prachsprosté pyžamo.

Nepokazíte s ním žádný významný remote call a stojí jen 4990 jenů, čili asi tak tisícovku v českých korunách. Aoki jej však podle všeho prozatím distribuuje jen po Japonsku.

Teď už jen přijít na to, jak genialitu pyžamobleku doplnit ještě něčím podobného ražení, co bude fungovat na váš mozek. Ono jedna věc je po večerním mecheche vypadat, že jste úplně čerství – ale něco úplně jiného je tak mluvit.

Forbes

Kecy ze špitálu

Čapkův rok

Rok 2020 má už o svůj název vystaráno: rok koronaviru. Napadlo mě však onehdá, že je též svým způsobem rokem Karla Čapka. Hned nadvakrát se v něm zpod hladiny rybníka jménem Paměť vynořila jeho díla, jež jinak poklidně dřímají na dně.

Samozřejmě, Bílá nemoc z roku 1937. Metafora varující před nástupem fašismu a nacismu, praví matka vší moudrosti Wikipedie. Vystavěná na modelu pandemie nemoci, která se zrodila kdesi v Číně, odkud se roznesla do celého světa. Jejími oběťmi jsou převážně lidé staří, jediný lék objeví doktor Galén, pacifista, takový dobroser, napsalo by se u nás na Facebooku. 

V závěrečném obrazu hry ho utluče dav a potom jeho kufřík s lékem rozdupe a zničí. Není těžké si představit aktualizovanou inscenaci, v jejíž závěrečné scéně zástup popíračů covidu a ryzích národovců umlátí objevitele vakcíny, turecké imigranty, takové muslimské přivandrovalce, napsalo by se u nás na Facebooku, načež by nás nějaký robot banoval…

Čímž jsem se skrze nenápadný oslí můstek dostal ke druhému Čapkovu zářezu do tohoto zvláštního roku, k R. U. R., premiéra 2. ledna 1921 v Hradci Králové; v Národním divadle, kde měla původně být možná právě tento den před 100 lety, to nestihli, a tak se tam hrála až 25. ledna 1921. Každopádně hra vyšla tiskem v listopadu v Aventinu a nejslavnější Čech všech dob – robot – byl na světě. Od té doby na něm roboti a roboty zabírají stále víc a víc místa: ti první v literatuře a ve filmu, ti druzí snad ve všech zbývajících lidských činnostech. (Jen hra se moc nehraje; kdo ví, zda to není tím, že jejími hlavními hrdiny jsou lidé, ne roboti.)

A svou roli mají roboty i v letošní pandemii! Překládám právě knihu globálně vlivného politologa Fareeda Zakarii Deset lekcí pro postpandemický svět, v níž autor probírá především nemedicínské aspekty. Jedním z nich je akcelerace využívání robotů (a umělé inteligence obecně); pandemie dle Zakarii je významným urychlovačem vícera změn v našich životech, jež už „visely ve vzduchu“. Průmyslové roboty nasazované všude tam, kde dosud pořád ještě pracovali lidé, jsou navíc důležitým faktorem i pokud jde o šíření infekcí: u výrobní linky se, na rozdíl od dělníků, jeden od druhého nenakazí. Zakaria cituje MIT Technology Review: „V USA bude možné využít na 32 až 50 milionech pracovních míst technologickou asistenci (čti roboty), což sníží zdravotní rizika související se spoluprací mezi lidmi a zajistí produktivitu i v krizových údobích.“

Ale zpátky k Čapkovi. On sám by nejspíš řekl, že žádný rok není jeho, nanejvýš zahradníkův. V téhle půvabné knížce si ovšem hned v úvodní kapitolce stěžuje na plevel: „Je to tak: čím horší neřád, tím víc se má k světu.“ Pokud jde o mě, aktualizuji to ke koronaviru. Pokud jde o výše zmíněných 35 až 50 milionů lidí, dovedu si představit, že jim na mysli vytane někdo jiný, třeba náš nejslavnější Čech.

Jaroslav Veis

Uražená společnost

 Často kladená otázka, co dělá virus se společností, ve které žijeme, byla už od počátku špatně formulována. Správně by měla znít: jak reagujeme na pandemické ohrožení my? Nabízející se, ale zřídka kdy dávaná odpověď by zněla: jsme uraženi. Vše, čím si musela moderní společnost během uplynulého roku projít, nebylo v jejím rozvojovém plánu zahrnuto. Ten se řídil parametry růstu, zrychlení, optimalizace, bezpečnosti, otevřenosti a výměny. Epidemie se vyskytovaly pouze v oblastech, které neznaly ani evropské hygienické a zdravotní normy, ani absolutní důvěru v osvícenou vědu.

Skutečnost, že by virus mohl zpomalit dynamiku technologicky vyspělé společnosti nebo ji dokonce deaktivovat, byla mimo naši představivost. To, že byly pojmy jako lockdown, virová zátěž, incidence, smrtnost, ohnisko nákazy, roušková povinnost a dodržování rozestupů vytěsněny nejen velkohubé sliby výzkumníků veřejného mínění, ale i ustarané výzvy ochránců životního prostředí, trefilo nerv doby, která se domnívala, že má jiné starosti.

Právem se uvádělo, že jsme dlouho neznali jiné nástroje jak čelit viru než opatření, kterými se proti pandemiím bojovalo i ve středověku: segregace, zabránění kontaktu, dezinfekce. Nic horšího, než být uvržena do tak temných dob, se civilizaci, která je přesvědčena o technické i morální nadřazenosti nad všemi minulými epochami, stát nemůže. Koronavirus nás urazil dvěma způsoby: učinil z dříve neznámého, nakažlivého a případně smrtelného onemocnění dominantní téma a citelně tak poškodil naši, často s arogancí hraničící, sebeúctu.

Uražená společnost je vzdornou společností. Každý ze svého konceptu skutečnosti rád vytěsňuje rušivá fakta. V moderní společnosti byla nemoc přítomna pouze jako problém individua, ne jako kolektivní událost, vyžadující politickou reakci. V tom leží jedna z příčin turbulencí uplynulých měsíců. Lékařská pravidla, která by na individuální rovině každý sám za sebe bez problémů akceptoval, aniž by okamžitě pomýšlel na omezování svobod, jsou přestylizována na útok proti základním právům, neboť jsou vyžadována po všech.

Krize odhalila, že mnozí chápou osobní svobodu bez jakékoliv politické a sociální souvislosti, která ji však teprve vůbec umožnila. Demonstrativní úsilí, s kterým se podařilo některým nařízením a zákonům prokázat protiústavnost, má sotva příčinu ve starosti o právní stát, nýbrž bylo živeno tvrdohlavým přesvědčením, že legislativa má chránit výlučně pocit vlastní pohody. Pro společné úsilí není tento přístup zrovna nejlepším předpokladem.

Uražená společnost je váhající společností. Samotnou podstatou epidemie však je, že proti ní lze bojovat pouze rychlým a koordinovaným jednáním. To je důvodem často kritizovaného nárůstu státní moci. Oproti tomu byl hojně používaný argument vlastní zodpovědnosti vždy jen výmluvou politické nerozhodnosti. To platí zejména pro Evropskou unii, která nebyla ochotna ani schopna vyvinout společnou strategii.

Teprve před několika dny zveřejněný návrh několika předních vědců k vyhlášení celoevropského tvrdého lockdownu, který by zabránil neustálým konjunkcím viru, podporované neustálými nekoordinovanými regionálními a národními aktivitami, je chvályhodný, přichází ale pozdě. Takové doporučení mělo přijít před osmi měsíci. Tehdy se zejména intelektuální smetánka zamilovala do teorie amatérského virologa Tomas Pueyoa, který hlásal, že by po krátké fázi lockdownu mělo být možné cíleným uvolňováním tančit na vrcholu koronavirové sopky a kontrolovat virus: „The Hammer and the Dance„. Po třetím lockdownu o tom již nikdo nemluví.

Uražená společnost je dogmatickou společností. Virus otřásl naším vztahem k expertům. Až moc rádi bychom aspoň u nich viděli shodu názorů. Že i empirická věda jako virologie zná konkurenční teorie, hypotézy a dohady, modely a revize, jsme se zjevně teprve museli naučit. Že z takových, často protichůdných konceptů nelze vyvodit žádná jednoznačná pravidla, navíc když musí být i u čistě medicínských úvah vždy brány v potaz i ekonomické sociálněpolitické faktory, nám odhaluje velké dilema: politické jednání vždy znamená zjednodušení složitosti – i v demokracii. A kdo se toho dopouští, jedno jakým způsobem, stává se napadnutelným. Podstata redukce složitosti spočívá v upozadění hledisek, která pak mohou snadno být použita jako protiargument. Dogmatikové to mají jednodušší. Hlásají pravdy, které žádnými pravdami nejsou. Lze jim ale snadno uvěřit.

Uražená společnost je zároveň netrpělivou společností. Nemůže čekat. Už dávno se zřekla odříkání. Přechodná omezení proto nevnímá jako nepříjemnost, ale jako dramatické zásahy. Při první příležitosti pokračuje tam, kde přestala, ale tím prodlužuje právě onu mizérii, ze které se snaží uniknout.

Z oslavované odolnosti, která byla před pandemií koronaviru propagována jako nová módní ctnost, je sotva co znát. Spíš se šíří lítostivost. Zatímco se tisíce mrtvých, které si vir vyžádal téměř v každé zemi, objevují pouze ve statistikách, aniž bychom pocítili s tím spojené příběhy utrpení, množí se zprávy o mladistvých, kteří utrpěli silnou psychickou újmu, protože se na několik měsíců museli zříct prezenční výuky a večírků.

Přitom tu beztak panuje mlčky přijímaný souhlas s akceptováním určitého počtu onemocnění s nejistým koncem, aby se úplně nezaškrtil konzum a zábava. S délkou trvání pandemie se tolerance vůči tomuto číslu znatelně zvýšila. Rigidnější opatření by zachránila více životů, to nám za to ale nestálo. Při lehkosti, se kterou bylo propočítáno kromě jiného životní očekávání starších lidí vůči právu na prázdninové cestování, lze očekávat ještě mnohé. Oproti s oblibou zastávanému názoru o generačním konfliktu se za tím ve skutečnosti ukrývá otázka hodnoty lidského života. Za určitých okolností ho lze bez ohledu na věk ocenit poměrně nízko.

Uražená společnost je vzpurnou společností. Nikdo se nenechá rád mentorovat. Imperativu společného jednání, které nám virus vnutil, může uniknout pouze ten, kdo nebezpečí infekce prohlásí za quantité négligeable (doslovně: zanedbatelné množství, pozn. PQ) nebo dokonce za fikci. Atraktivita takových konceptů pro volnomyšlenkáře, kritiky státu a anarchistické individualisty je nasnadě. Ke znakům koronavirové pandemie patří, že se zastánci této rebelistické pozice, kterým by podle obecného mínění mělo být zdraví národa posvátné, stali vedle liberálů zejména populistické a extrémně pravicové strany. Přinejmenším v politické teorii bychom museli dojít k závěru, že jsme si to prostým pravo-levým schématem opět jednou příliš zjednodušili.

Uražená společnost je rozdělenou společností. Linie zlomů a konfliktů se neorientují podél tradičního sociálního rozvrstvení, nýbrž se vytvářejí na základě nových obav, které generují odpovídající aliance. Nesmiřitelně tak proti sobě stojí virologické tábory, každý spílá druhému do hysteriků, popíračů a idiotů.

Ale i samotná teze o rozdělené společnosti je výrazem mediálně zkresleného vnímání. Ve skutečnosti se otevírají nejpozoruhodnější příkopy na okrajích společnosti, ne v jejím středu, jak nám je s oblibou předkládáno. Hlasitost, se kterou na sebe mohou malé skupinky prostřednictvím sociálních médií upozorňovat, nahrává těm, kdo jako volnomyšlenkáři simulují sílu opozice, která ale neodpovídá realitě. Mimochodem: být příslušníkem menšiny ještě samo o sobě nepředstavuje žádnou morální nebo intelektuální kvalifikaci. Možná by bylo načase začít zpívat pochvalné ódy na většinu, která na sebe upozorňuje pouze děláním toho, co na základě aktuálních poznatků dělat lze, abychom nepřišli o vše.

Však platí: nezáleží na tom, co dělají okolnosti s námi, ale co děláme my s nimi.

Konrad Paul Liessmann

Nevnímejte se jako oběť

Co byste poradil lidem, kteří mají pocit, že už situaci nezvládají?

Při pocitu selhávání určitě vyhledat pomoc odborníka. Lidé by ale neměli panikařit, ve skutečnosti v sobě všichni máme schopnost řešit zátěž a adaptivně se s ní vypořádat. I když se nám zdá, že nynější situaci zažíváme poprvé, ve skutečnosti ji zažívali i naši předci a jejich předci, pouze v jiných „kulisách“.

Někteří lidé v sobě však tyto schopnosti asi hledají hůře než jiní...

Lidé internování v koncentračních táborech, kteří si dokázali uchovat víru, že jsou schopni ovlivňovat svoji situaci a nějak to přežijí, skutečně měli větší šanci přežít než ti, kteří se stali pouhou obětí situace. Zda se vnímáte jako někdo, kdo má situaci stále pod kontrolou a dokáže dění ovlivňovat, nebo jako oběť, se kterou je manipulováno a postrkováno někam, kde být nechce, je důležitý faktor zvládání stresu. Způsob interpretace životní situace je rozhodující a nemusí to nutně souviset s tím, zda máte faktickou schopnost situaci ovlivnit.

klinický psycholog Jan Bažant 

"Výdejní okénka" zavedla i muzea.

Zajímavé zpestření nejen pro milovníky historie a umění, ale i pro náhodné kolemjdoucí si na adventní období přichystala některá muzea na Vysočině.

Již koncem listopadu nabídlo zájemcům svoji verzi této služby Muzeum Vysočiny v Třebíči sídlící v areálu tamního zámku. 

„Nápad vznikl v době, kdy jsme museli mít z nařízení vlády zavřeno. Říkali jsme si, že když existují okénka, kde lidé mohou zahnat hlad a žízeň, bylo by dobré je doplnit ještě těmi, u nichž sice nenaplní žaludek, ale čeká je tam pohlazení po duši,“ popsala edukátorka muzea Eva Novotná.

Inspirací pro ni, autory výstav a kurátorku byla aktivita jedné z pražských galerií. Lidé se díky okénku mohou seznámit s výtvarnými díly místních autorů, a to nejen přes den, ale i za tmy - místnost je nasvícená denně od 9 do 19 hodin.

Tvorba umělců se mění každý týden, přičemž nová díla jsou představována během pátku a pro příznivce muzejního okénka je jméno autora překvapením.

Sérii odstartoval třebíčský rodák Vlastimil Toman. Po něm následovala díla Svatopluka Máchala a Boženy Kjulleněnové.

V muzeu myslí také na rodiny s dětmi - přímo u okénka či ke stažení na webu jsou k dispozici papírové kartičky, z nichž si lze vytvořit deníček o třebíčských výtvarnících. Ke každému aktuálně vystavovanému autorovi pak příchozí najdou u muzejní „pozorovatelny“ samolepku, již si do deníčku mohou nalepit. Čeká na ně i doplňující vědomostní otázka.

„Za víkend klidně zmizí kolem čtyř až pěti desítek samolepek. Zájem lidí nás moc těší,“ řekla Novotná.

Vzhledem k oblibě okénka je dle Novotné možné, že v nějaké formě bude tento způsob prezentace umění pokračovat dál.

Od začátku prosince funguje „výdejní“ okénko také v budově Regionálního muzea města Žďáru nad Sázavou na Tvrzi. Ani u něj si však lidé nekupují občerstvení či jiné zboží. Zcela zdarma tam místo nealkoholického punče mohou nasát vánoční atmosféru dávných časů. Oknem se totiž naskýtá pohled do jedné z výstavních místností - respektive do svátečně vyzdobené světnice horácké chalupy. Ta je od setmění do rozednění osvícená.

„Kdysi bylo běžné, že děti nebo rodiny s dětmi, a zvláště pak ty chudší, jichž byla většina, obcházely město a nakukovaly do oken, aby obhlédly, jaký má kdo stromeček,“ přiblížil důvod vzniku okénka Stanislav Mikule z regionálního muzea.

Díky bodovému nasvícení, jež připomíná osvětlení svíčkami, a autentické výzdobě se kolemjdoucí rázem ocitnou ve vánočním čase na konci 19. či začátku 20. století. Ve světnici nechybí stromeček zavěšený nad stolem, betlém, hrníčky připravené na věštění ani vánočka a další sváteční pohoštění.

iDnes Premium

koronavirus

Na nový typ koronaviru upozorňoval už v lednu. Během léta varoval, že počty nakažených začnou v Česku opět růst, jako důvod uváděl letní dovolené, a psal o nutnosti znovuzavedení roušek. Zkraje září řekl: „Už je pozdě, virus jsme si z ciziny přitáhli zpátky, důsledky budou dalekosáhlé. Zadělali jsme si na velký průšvih.“

Již 1. února jste na Twitteru varoval, že virus SARS-CoV-2 může infikovaný člověk přenášet už druhý den od nákazy. Takže vás nový typ koronaviru svou rychlostí šíření nepřekvapil? 

Hned z první studie, která popsala přenos koronaviru, bylo jasné, že nakažený člověk přenesl virus na dalšího člověka již po 24 hodinách od nákazy, zatímco ještě sám neměl žádné příznaky. Právě tento aspekt šíření viru, kdy nevíme, kdo je a kdo není infekční, byl nepříjemným překvapením, jež viru zajistilo vysokou schopnost přenášet se mezi lidmi bez povšimnutí. 

Některé nové vědecké studie také tvrdí, že koronavirus SARS-CoV-2 se od virů chřipky a dalších infekčních nemocí liší i takzvanými superpřenašeči. Že 10 až 20 % nakažených „obstará“ 80 procent dalšího šíření nemoci, a naopak kolem 70 % infikovaných nenakazí ani jediného dalšího člověka...

Jako takového superpřenašeče si dokážu představit nějakého „techtle-mechtle mladíka“, který v nočním klubu oblízne brčko, z něhož pak po zbytek noci pije celé osazenstvo baru. Pokud je ale myšlena nějaká biologická podstata superpřenašečů, o tom lze pochybovat. Pokud se člověk nakazí a virus se pomnoží na sliznici jeho dýchacích cest, je automaticky nakažlivý pro své okolí, i když o tom ze začátku vůbec neví. 

Proč se tedy v jedné domácnosti s nemocným někdo nakazí, a druhý ne? Je pravda, že zhruba 40 % lidí, kteří se možná nevědomky v minulosti setkali s podobnou zoonózou, tedy nemocí přenosnou ze zvířat na člověka, je proti nákaze imunních?

Máte pravdu, znám osoby žijící ve společné domácnosti, z nichž některé se od těch pozitivních nenakazí. Znám ale i domácnosti, kde jsou nakaženi všichni. Zase jsme u toho, že vliv může mít genetika a odlišné dispozice k nákaze virem. V domácnostech ne všichni například spí v jedné ložnici, kde by na sebe celou noc viry dýchali. Zapomíná se i na možné antivirové efekty mnohých léků, které jsou běžně používány. Takže se může stát, že je někdo částečně chráněn používáním léku na jiné onemocnění. 

Virus SARS-CoV-2 bezpochyby může napadnout i lidský mozek. Dostane se tam buď přes čichový nerv z nosní dutiny, podél čichového nervu, nebo i krevní cestou. Při běžném nachlazení lidé ztrácejí čich v důsledku zánětu nosní sliznice. Jakmile během pár dnů zánět odezní, čichové receptory regenerují a čich se vrátí. U osob nakažených virem SARS-CoV-2 tomu tak není, někteří ztratí čich i na mnoho měsíců (ztráta čichu je u nemoci covid-19 jedním z hlavních příznaků, vyskytuje se u 60 až 80 % nakažených, pozn. red.). Ztráta čichu přitom není vázána na zánět nosní sliznice. Ukazuje se tedy, že virus napadá čichový nerv a poškozuje ho. Přes něj může proniknout do mozku a způsobit infekci nervových buněk. Lokálně může pak docházet k postižení některých mozkových funkcí. Uvažuje se například o postižení dýchacího centra a ovlivnění schopnosti se nadechovat... 

Jak se může virus dostat do mozku krevní cestou?

Mezi krví a mozkovou tkání existuje takzvaná krevně mozková bariéra, tvořená buňkami, které k sobě velmi těsně přiléhají. Tato bariéra zabraňuje průniku některých léků, toxinů, cholesterolu, virů i bakterií do mozkové tkáně, a chrání ji tak před toxickými vlivy a poškozením. V případě zánětlivého procesu vyvolaného virem SARS-CoV-2 ovšem dochází k rozvolňování krevně mozkové bariéry. A buňky této bariéry začnou do mozku propouštět nejen viry, ale i toxiny, cholesterol a podobně. Mimochodem – právě rozvolnění krevně mozkové bariéry je jednou z teorií vzniku a vývoje Alzheimerovy choroby. 

Opravdu lze kvůli tomu v budoucnu očekávat vyšší výskyt demencí, jak jste napsal na Twitteru?

Virus může nastartovat kaskádu procesů, jež povedou k patologickým změnám mozku, a ty v následujících deseti až dvanácti letech vyústí v Alzheimerovu chorobu... Vzhledem k tomu, že se Alzheimerova choroba vyvíjí u člověka pomalu, plíživě a dlouhodobě, lze očekávat, že se v populaci po deseti letech od vzniku pandemie koronavirem zvýší nad dlouhodobý průměr podíl osob s Alzheimerovou chorobou. 

Covid-19 je zákeřný v tom, že někdy napadá sliznice, jindy plíce, anebo se dostane do krevního řečiště a zasahuje pak další orgány... Proč to tak je a proč to jiné viry nedělají?

Je to dáno tím, jakým způsobem virus vstupuje do buňky. Ke vstupu do buňky potřebuje tzv. receptor. Funguje to na principu zámku a klíče. Pokud zapadne virus coby klíč do zámku na povrchu buňky, otevře ji a pronikne do ní. Každý typ viru má svůj typ zámku, který otevírá. Proto většinou nemohou viry jiných zvířat napadat člověka. Na lidských buňkách prostě nejsou zámky pro tyto viry, takže viry do buněk proniknout nemohou. No a nyní si představte, že máme v lidském těle sto základních typů buněk. Buňky epitelové, jaterní, kostní, řasinkové, nervové, svalové atd... Tyto buňky vypadají pod mikroskopem jinak, a zároveň na svých površích nesou různé zámky pro viry. A proto některý virus může napadnout pouze svalové a nervové buňky, další může napadnout jen buňky sliznice... Záleží na rozmístění těchto zámků v těle člověka, a to je předurčeno geneticky. 

Proč virus napadá mnohem více muže, a mezi nimi pak víc ty plešaté?

To je z biologického hlediska velmi zajímavá otázka. Ukazuje se, že v mladším věku jsou horší průběhy a více úmrtí u mužů než u žen. Ale že ve věku nad 70 let už více umírají ženy než muži. A že také prepubertální hoši mají velmi nízkou úmrtnost. Mohou za tím tedy stát mužské pohlavní hormony. Než virus vstoupí do buňky a napadne ji, potřebuje, aby specifický buněčný enzym (proteáza TMPRSS2) naštěpil jeho povrchový protein označovaný jako „spike“. Pak teprve virus může vstoupit do buňky. Jedna z možností léčby a prevence onemocnění covid-19 proto spočívá právě v blokování tohoto enzymu. No a teď si představte, že mužské pohlavní hormony zvyšují množství tohoto enzymu v těle i v plicích. Plešatí muži mají zvýšenou senzitivitu na mužský pohlavní hormon. Proto mají v těle tohoto enzymu více, a jsou tudíž náchylnější na nákazu virem a jeho pomnožení v těle. Obecně jde o muže s chlupatou hrudí, hustým vousem a holou hlavou. Navíc pohlavní hormony ovlivňují i množství receptorů ACE2, které jsou vstupní branou viru SARS-CoV-2 do buněk. Takže ano, virus napadá více muže, a především ty plešaté. 

Někteří vědci a lékaři tvrdí, že současná pandemie je jen „rozcvička“, že přijdou daleko horší. A nejčastěji mluví o nějaké mutaci chřipky. Ostatně i Světová zdravotnická organizace (WHO) teď v září vydala prohlášení, že svět se připravuje na příští pandemii nedostatečně, a ta by i proto mohla být ještě víc zničující než ta dnešní. Opravdu se máme bát něčeho, jako byla španělská chřipka, na niž zemřelo před sto lety 50 až 100 milionů lidí?

Lidská civilizace překonala v uplynulých desítkách tisíc let stovky epidemií. Epidemie tu byly, jsou a budou. Je jisté, že přijdou další, a je potřeba se s tím smířit. Ale rozhodně bych se nebál něčeho, co tu ještě není. Je nutné žít přítomným okamžikem a do budoucnosti hledět s optimismem. 

To jsou viry. Ovšem WHO varuje, že do roku 2050 budeme opět nejvíc umírat na bakteriální infekce, a to i na ty dnes běžné, protože přestávají účinkovat antibiotika. Co ještě může přijít?

S těmi antibiotiky máte pravdu. Léta se zabývám diagnostikou infekcí močových cest a v průběhu let pozoruji vývoj citlivosti bakterií na antibiotika. Některé roky zabírá jedno antibiotikum, pak další roky je zcela neúčinné a zabírá antibiotikum jiné. Poslední rok se však celkem často vyskytují tzv. multirezistentní kmeny bakterií, které způsobují úporné močové infekce. Skutečně je nejvyšší čas něco udělat s vývojem nových antibiotik, a nemělo by se to nechávat jen na farmaceutických firmách, protože ty zjistily, že vývoj nových antibiotik je pro ně prodělečný. Pokud do tohoto vývoje nebudou investovat vlády, můžeme se opravdu dočkat toho, že lidé začnou umírat na dnes banální infekce. 

Nemohou se objevit další nové smrtelné viry z pralesů, do nichž začali lidé pronikat kvůli těžbě dřeva? Nebo miliony let staré viry z tajícího permafrostu na Sibiři či v severní Kanadě?

Pokud bychom poskládali vedle sebe všechny viry na Zemi, vytvoří úsečku dlouhou 100 milionů světelných let. Ano, divoce žijící živočichové jsou potenciálním zdrojem zatím neznámých virových onemocnění a tající ledovce mohou vydat staré zmrzlé ostatky lidí nebo zvířat infikované nějakým patogenem – a nemusí to být nutně virus. Doposud známe více než 1 400 druhů patogenů, které způsobují onemocnění člověka, a z toho je něco přes 220 virů. Žijeme ve světě plném mikroorganismů. 

Je prokázáno, že virus mutuje, tedy že se mění?

Koronavirus SARS-CoV-2 samozřejmě mutuje. K mutaci přispívá lidské tělo. Lidské buňky dokážou editovat virové sekvence a měnit genetickou informaci viru. Buňky to dělají záměrně. Jejich cílem je likvidace viru. Nicméně může se stát, že se tak vytvoří nejen méně nebezpečná forma viru, ale může naopak vzniknout i verze nebezpečnější. Čím více se virus bude přes lidi pasážovat, jinými slovy čím více lidí se nakazí, tím větší je pravděpodobnost, že vznikne nějaká jeho nebezpečnější forma. 

Určitě existovaly už dříve lokální epidemie různých chorob. Jenže nyní přišla doba, která přinesla cestování, turistiku, přesuny velkého množství osob po celé Zemi, navíc obrovský nárůst počtu obyvatel naší planety. To vše zvýhodňuje šíření takových chorob, jež by dříve zůstaly záležitostí nějaké zapadlé vesnice. 

Světově uznávaná imunoložka profesorka Blanka Říhová v rozhovoru pro TÉMA nedávno řekla: „Imunitní systém je z 50 % závislý na psychice...“ Opravdu?

Imunitní systém je s psychikou velmi úzce spjat, v tom má paní profesorka určitě pravdu. Zjednodušeně – stres má za následek například vylučování kortikosteroidů a ty potlačují imunitu. Stresovaný, nešťastný nebo depresivní člověk se určitě bude infekci bránit hůře. 

neurobiolog a odborník na DNA diagnostiku profesor Omar Šerý

Živé lidi nelze vměstnat do statistik

Že na covid se dá umírat úplně jinak než dusíc se v posteli, ukázal třeba příklad mladé belgické kadeřnice Allyson Jadinové, která kvůli krachu svého čerstvě založeného kadeřnictví a z toho se odvíjejícího pádu do nesplatitelných dluhů spáchala sebevraždu.

Že je to ojedinělý případ? Japonci hlásí nejvyšší počty sebevražd za pět let po čtyři měsíce za sebou a dávají to do souvislosti s covidovou krizí. U nás se divíme, že nám umírá oproti průměrným počtům najednou více lidí, než kolik by odpovídalo úmrtí na covid. 

Lidé v těžké tísni pak celkem logicky odmítají respektovat omezení – jako ten hostinský z pražského Šeberáku, který raději riskoval milionové pokuty a hospodu otevřel. A to nemluvíme o mnoha jiných utajených výčepech či kadeřnicích navštěvujících zcela běžně své klienty.

Vláda prostě nemůže nařídit obyvatelstvu bezdomovectví. Ochota lidí podřizovat se vládním opatřením dramaticky klesá, což je vidět na počtech roušek nasazených na ulicích, a vláda by si toho měla všímat, a ne planě diskutovat o tom, zda její PES ukazuje někde o pět bodů více, nebo méně.

Živé lidi nelze vměstnat do statistických modelů a řídit jejich sociální kontakty od stolu moudrého matematika. Pokud tedy vláda chce, aby v případě skutečně vážné nutnosti měla šanci, že ji lidé ještě budou brát vážně.

týdeník Hrot

"dostatečná opatření"

„Rezignovat na letošní ročník nechceme, ale je těžké připravovat něco, co vám týden před začátkem zruší,“ říká ředitel festivalu Signal Martin Pošta.

„Naplno něco připravovat do poslední chvíle a pak se týden před zahájením dozvědět, že to nebude, je daleko horší, než kdyby člověk od března počítal s tím, že je pro letošek konec,“ říká ředitel Signalu.

My jsme byli do poslední chvíle skálopevně přesvědčeni, že se festival bude moci konat. Udělali jsme fakticky úplně všechno pro to, aby tomu tak bylo, a nějakých pět měsíců jsme řešili bezpečnost návštěvníků a hygienická opatření. Navíc v den, kdy jsme se dozvěděli, že se festival nemůže konat, jsme zároveň dostali potvrzení od hygieny, že naše bezpečnostní opatření jsou za stávajících podmínek dostačující. 

Ačkoliv jsme do poslední chvíle věřili, že to půjde a to rozhodnutí bude mít ekonomické a personální dopady, tak ho do jisté míry chápu. Něco se dělat musí. Je samozřejmě ale smutné, že se to dostalo až do této fáze, protože vláda měla spoustu času tyto věci řešit. To, že celá republika odjela v půlce léta do Chorvatska na dovolenou a opatření se zcela rozvolnila, asi nebylo úplně zodpovědné.

Měla vás vláda informovat o možných scénářích dříve?

Určitě. A chápal bych to i v případě, že by to bylo třeba jako v Německu, kde lidem v březnu oznámili, že do konce roku nebude nic. Ale naplno něco připravovat do poslední chvíle a pak se týden před zahájením dozvědět, že to nebude, je daleko horší, než kdyby člověk v březnu věděl, že je pro letošek konec. 

Festival jste plánovali s bezpečnostními opatřeními. Ačkoliv je letos pravděpodobně neuplatníte, můžete přiblížit, co jste připravovali?

Najali jsme si na to expertní firmu a zpracovali jsme vše tak, aby čas, který lidé stráví mezi sebou, byl pod patnáct minut, což je jakási hranice, po kterou je riziko přenosu ještě malé. Rozjeli jsme také kampaň Signal s rouškou, nabádali jsme lidi, aby měli roušku nasazenou i venku. Byli jsme připraveni propagovat e-roušku, aby každý, kdo festival navštíví, měl e-roušku v mobilu. Samozřejmostí by byla dezinfekce, cirkulace vzduchu ve vnitřních prostorách.

Byli jste připraveni i vypínat instalace. Je to tak?

Pokud by lidé pravidla nerespektovali, byli jsme připraveni instalaci hned vypnout. Všechen personál by měl ochranné pomůcky, řešili jsme monitorování počtu návštěvníků. Měli jsme také připravené informační cedule, na kterých jsme rozšířili pravidlo 3R, které komunikuje vláda, tedy roušky, rozestupy, ruce. Přidali jsme k tomu ještě jedno R, což je respekt. Je opravdu důležité respektovat to, že někdo jiný může mít větší obavu z viru než vy. Důležitá pro nás byla komunikace. Na místech by byli koordinátoři, kteří by lidi na dodržování 4R upozorňovali. Chtěli jsme prostě udělat vše pro bezpečnost. Máme sedmdesátistránkový dokument o bezpečnostních opatřeních.

Necháte si ho v šuplíku pro případný náhradní termín?

To ano. Opatření zůstanou platná. Dokonce uvažujeme, že bychom ho vydali ven jako takový open source dokument, aby se další pořadatelé mohli inspirovat. Když už jsme tomu věnovali takovou energii a strávili hromadu času například počítáním průtoků lidí u každé lokace.

vzdělávání lékařů pomocí rozšířené reality

Doba covidová s sebou bezpochyby nenese jen samá negativa. Od jara trvající pandemie má i své klady – probouzí v nás kreativitu a nutí přicházet s nápady, jak co nejlépe pokračovat v zajetém životě i přes veškeré překážky a omezení.

S vlastním řešením přišla v nepohodlné situaci i Tereza Dvořáková, jedna ze spoluzakladatelek české firmy Frusack, která vedle řízení vlastního byznysu zároveň vyučuje anatomii na 3. lékařské fakultě univerzity Karlovy.

Stejně jako všichni ostatní pedagogové byla i ona s jarními omezeními nucena přizpůsobit se výuce na dálku. Jenže právě obor zabývající se stavbou těla, k jehož správné výuce jsou zapotřebí desítky exemplářů, se prostřednictvím běžných online komunikačních platforem učí poměrně složitě. 

„Výuka anatomie je téměř ze 70 procent praktická, takže jsem od začátku věděla, že přes webkameru to bude oříšek,“ vysvětluje Tereza své zkušenosti z výuky, které se věnuje už šest let.

Jako na zavolanou se ale díky Romanu Wernerovi z technologické firmy DEV:G dostala k chytrým brýlím Hololens 2, za jejichž vývojem a výrobou stojí Microsoft. Ty umějí pracovat s rozšířenou a virtuální realitou, díky které může jejich nositel streamovat vše, co sám vidí, komukoliv jinému.

Ačkoliv se jako hlavní záměr technologické vychytávky prezentuje její využití pro zaučování juniorních techniků, Tereza rychle zareagovala na komplikovanou situaci a rozhodla se brýle vyzkoušet k výuce svých studentů. Tímto způsobem je využívá už několik měsíců a tvrdí, že online výuka se díky tomu alespoň částečně přiblížila té prezenční. 

„Popisuji různé části lidské kostry a na kostech pojmenovávám malinké části. To bych na webkameře prezentovala opravdu těžko a takhle je to, skoro jako kdybych v učebně skutečně stála,“ vysvětluje způsob, jakým brýle téměř dennodenně používá. 

„Kromě reálných věcí přede mnou navíc můžu zobrazit i libovolné hologramy či 3D modely. Do místnosti si před sebe postavím třeba model kostry a rukama nebo virtuálními značkami na ní vyznačuji vše, co potřebuji,“ vyjmenovává Dvořáková další výhody.

„Člověk si tak vlastně vytvoří svou vlastní virtuální učebnu. I když před vámi reálně nikdo nesedí, bezpochyby je to pro všechny nastávající lékaře pochopitelnější, než kdybych je učila jen na webkameře nebo popisovala prezentaci,“ dodává.

Ačkoliv jsou brýle mezinárodně dostupné už delší dobu, tuzemský trh o nich zatím příliš neví. V Česku není dostatečná poptávka po takto pokročilé digitalizaci a to je také důvodem, proč u nás nejsou příliš dostupné. Zatím je tedy možné je sehnat pouze přímo u výrobce nebo u partnerů Microsoftu, jako například u již zmíněné firmy DEV:G, kteří se dlouhodobě tématu věnují.

Podle Terezy ale ani relativně vysoká cena brýlí nemusí být překážkou v tom, aby školy přístroj k výuce skutečně používaly. Naopak doufá, že aktuální situace ve světě alespoň některé instituce motivuje k tomu, aby se nebály větší množství peněz investovat do technologií a naopak ubraly tam, kde to v současné době nemá takový význam. 

„V ideálním případě vidím jejich využití i nad rámec klasické výuky. Ve zdravotnictví by mohly třeba právě teď sloužit jako perfektní nástroj k zaučování mediků nebo dalších lidí, kteří nemají adekvátní specializaci, ale pomáhají v nemocnicích. Seniorní lékaři v karanténě by mohli z domů vysvětlit vše jen na základě toho, co daný člověk vidí,“ uzavírá Dvořáková.

Forbes

Nouzový stav a stav klimatické nouze: podobnost čistě náhodná?

Stav klimatické nouze v Evropě vyhlásil Evropský parlament už loni v listopadu a od loňského léta platí i v Praze 7. A nouze nastala. Ovšem ne v důsledku změny klimatu, ale v důsledku boje proti těmto změnám. V úterý 15. září se v Německu rozhostilo rozsáhlé bezvětří. V důsledku nedostupnosti konvenčních zdrojů a zkracujících se dnů, kdy klesá výroba i ve fotovoltaických elektrárnách, v pondělní aukci elektřiny na následující den prudce stoupla cena pro většinu Evropy od Francie po Finsko ke 200 eurům za megawatthodinu. V úterý už cena dosahovala 1 000 eur. Na dlouhodobém spotovém trhu se přitom tehdy obchodovala za nějakých 40 eur.

„V Německu pro obchodní čtvrthodinu mezi 18:45 a 19:00 se cena vyšplhala na 3 999,99 euro/MWh. Německo v dané hodině importovalo průměrně 4,5 GW výkonu z okolních zemí, v následující hodině čistý import dále vzrostl na průměrných 7 GW, čímž předčil i dovoz do Francie na úrovni 5,5 GW,“ uvádí ve svém popisu události server oenergetice.cz.

Neznáme podrobnější důvody, proč byly konvenční zdroje jako zálohy nedostupné. Francie měla několik plánovaných i neplánovaných odstávek jaderných elektráren. Proč ale nezafungovaly uhelné a plynové elektrárny? Byly v tom technické příčiny, nedůvěra v předpovědi meteorologů, nebo jen příliš vysoké náklady (třeba drahé emisní povolenky) na to, aby se nahřály turbíny na režim stand-by, ze kterého mohou být zdroje velmi rychle startovány?

Německo ještě mělo štěstí, že chybějící elektřinu mělo odkud dovézt. V Arizoně, Nevadě, v Novém Mexiku a v Kalifornii, státech na jihozápadě USA, tu možnost neměli. Na přelomu srpna a září tam v důsledku energeticky nevlídného počasí a výpadku obnovitelných zdrojů elektřina prostě došla a tisíce domácností tam byly odpojovány od dodávek energie.

Skutečný stav nouze jsme zažili letos na jaře a máme ho tu na podzim zpět. Bylo by zajímavé provést malou anketu mezi ekologisty, jak se jim v něm žije. Se zavřenými školami, zakázanými sporty, bez divadel, koncertů, festivalů, hospod, nočních klubů a s omezením shromažďování.

Možná namítnete, že takové srovnání kulhá, protože naše aktuální „nouze“ nijak nesouvisí s klimatem, ale s infekční nemocí. Skutečně?

Při cenách 4 000 eur za megawatthodinu elektřiny a bez možnosti jejího importu je noční provoz hospod a klubů ekologickým zločinem. Divadelní představení je energeticky neuvěřitelně náročným podnikem. Ne každé divadlo je státní, ne každé je Národní, které má vlastní provozní budovy. To pražské realizuje kompletní přestavbu energetiky od roku 2006. Po stránce energetických úspor a efektivity je to projekt obdivuhodný a úspěšný, nicméně divadlo ještě není uhlíkově neutrální. Mohou si ale městské či soukromé scény dovolit rekuperace, tepelná čerpadla, fotovoltaiku na střechách?

Sport byl původně povolen jen registrovaným sportovcům. Z tohoto opatření čouhal lobbing za příjmy klubů a platy sportovců jako sláma z bot. Po stránce přenosu infekce. Po stránce ekologické je fotbalové utkání dnes průšvih jako hrom. Fotbal se hraje většinou potmě, při umělém osvětlení, a v zimě, na vyhřívaných trávnících.

Omezené cestování a nedostupná individuální doprava – kvůli emisím skleníkových plynů. Uzavřené školy – osvětlení a topení nebude možné. Podobně obchodní centra budou otevřena jen na několik hodin denně – při příznivém počasí. Zásobování bude váznout.

Každá ekologistická organizace má v programu napsáno, že transformace ekonomiky a společnosti musí být sociálně spravedlivá. Opět se můžeme poučit z praxe. Profesionální sport možný byl, amatérský nikoliv. Kultura – jak kdo: někdo mohl pracovat, někdo jen chvíli, někdo vůbec. Kompenzace ušlých výdělků někdo dostane, někdo méně, někdo žádné.

A dál? Někdo bude smět jezdit autem, někdo ne. Studenti vysokých škol si budou moci dobíjet své počítače a telefony, studenti středních ne. Zemědělci na ekofarmách si budou moci dobíjet elektrotraktory, když bude hezky, ostatní na naftu nebudou smět jezdit. Pacienti do 60 let budou v nemocnicích ošetřeni, starší ať raději zatelefonují…

Ekologové budou smět říkat své názory, sociologové a ekonomové ne.

V tomto případě nejde o nouzový stav kvůli koronaviru, ale o nouzi klimatickou, s níž si rádi zahrávají ekologisté. Nouzi infekční a nouzi klimatickou samozřejmě srovnávat nelze, nijak spolu nesouvisejí. Skutečně?

Jan Ferenc, ekonom a publicista

internet v pandemií

Výrazy kolegů při online poradě zamrzly, z vedlejšího pokoje je slyšet předčítání ze slabikáře, v dalším se seká seriál na internetové televizi. Češi v posledních týdnech zažili řadu chvil, kdy prokleli svého poskytovatele internetu. Ještě méně je potěší, když se na něj obrátí: ve většině případů totiž uslyší parafrázi citátu slavného běžce Emila Zátopka – když nemůžeš, přidej. V tomto případě: když připojení nestíhá, pořiď si lepší.

Podle sdružení NIX.cz, které v zemi spravuje páteřní internetovou infrastrukturu, opravdu nejsou často na vině zpomaleného internetu málo robustní sítě českých poskytovatelů, ale spíše to, že lidem dříve stačila v domácnosti základní rychlost 20 megabitů za vteřinu, jež nyní vyjde zhruba na 400 korun měsíčně. Jenže na „covidový“ provoz je to málo.

„Samozřejmě nemůžeme vyloučit lokální podcenění, problém může nastat u poskytovatele i uživatele. Důvodem může být i to, že si zákazník platí nižší rychlost, která nepočítá s celodenním provozem vícečlenné domácnosti,“ popsal šéf sdružení Adam Golecký.

Právě rychlost zmíněných 20 megabitů patří mezi nejčastější verze klasického připojení, které lidé využívají, a to zpravidla s pomocí wi-fi routeru. „Přípojka DSL s rychlostí 20 megabitů zvládne zajistit surfování pro čtyři mobilní telefony najednou. Ale pokud se k tomu přidá online výuka, videokonference a třeba provoz internetové televize, není to rozhodně dostatečná kapacita,“ popsal Jiří Janeček, mluvčí T-Mobilu.

Lidovky

Marketéři v první linii

Od začátku téhle zvláštní doby mě totiž nepřestává fascinovat, jaké perly se v nich dennodenně objevují. A jak může vláda s tak špičkovým marketingovým týmem (a to myslím bez ohledu na mé politické preference smrtelně vážně) tak nezvládat to, co je v jakékoliv krizi naprosto klíčové, totiž komunikaci.

Komunikace je jednou ze čtyř částí marketingu a každý, kdo kdy četl jedinou knihu zabývající se tímto oborem, musí tušit, jak důležitou roli ve zvládnutí celé situace hraje. Místo jasných zpráv a nařízení se k nám ale už několik měsíců dostávají pochybné výkřiky uveřejněné skrze sociální sítě a krizová komunikace státu značně selhává. Nová opatření rostou jako houby po dešti, PES plodí jedno štěně za druhým a to, co platilo včera, neplatí dnes, ale možná bude platit pozítří. Nemůžeme se pak divit, že lidé místo toho, aby opatření, která (většinou) mají smysl, s nechutí bojkotují, čísla rostou a dopad na podnikatele i naše psychické zdraví je čím dál tím větší.

Jak z toho ven? Ač se to nemusí na první pohled zdát, řešením je marketing. Správná a strategická komunikace, která je založená na tvrdých datech, poznatcích z behaviorálních věd a profesionální práci. Když pochopíme, že všechna nařízení nejsou jen vládní výmysly, co nám mají znepříjemnit život, budeme mít motivaci je dodržovat a ze všeho se vyhrabeme dřív než bys řekl pes. Teda švec. Ale právě tady se v posledních týdnech dějí takové věci, které mě přiměly napsat vám tento článek. A nad kterými mi zůstává rozum stát…

Abych vás uvedla do děje, koncem října (velmi brzo) přišlo Ministerstvo zdravotnictví s plánem na rozsáhlou komunikační kampaň za 50 milionů k vysvětlování opatření proti šíření koronaviru. „Hurá! chtělo by se zvolat,“ reagovala AKA (Asociace komunikačních agentur), která pomoc vládě nabízela už na jaře.

Plán ale během následujícího měsíce zůstal pořád jen plánem a ministerstvo se před pár dny vytasilo s tiskovým inzerátem, který rozbouřil (nejen) marketingové vody. Ač byl úmysl jistě chvályhodný, svépomocí vyrobená reklama na očkování se minula účinkem. Ruka s injekcí čtenáře vyděsila, nevhodně zvolené titulky znehodnotily sdělení a podle průzkumu provedeném agenturou Behavio jej lidé nejvíce hodnotili jako nedůvěryhodný, amatérský a nepochopitelný. Většina respondentů (57 %) navíc uvedla, že by ho ani dál číst nechtěla.

Píše se půlka prosince a Ministerstvo zdravotnictví vyhlásilo tendr. Tedy JŘBU (jednací řízení bez uveřejnění) na státní kampaň proti covidu za 38 milionů. Zadávací dokumentace identifikovala 10 aktuálních témat pro kampaň, ale očkování, respektive jeho odmítání jako téma v ní nebylo. Agentury dostaly na vypracování jen několik pracovních dní. Bez jakýchkoliv podkladů, dat a analýz. Zabijačka, slovy Miloslava Knepra.

Co se dělo pak? APRA (Asociace Public Relations) kvůli zmatení pojmů v zadávací dokumentaci, nedostatečnému vymezení toho, jak se nabídky budou hodnotit, chybějící informaci o tom, jak se bude měřit dopad kampaně, či tomu, že ministerstvo dopředu požadovalo v kampani jako reklamní formát využít mimo jiné falešné přebaly deníků, reálné příběhy lidí či „známou osobnost nebo influencera“ vyzvala ke zrušení zakázky a stát ustoupil a tendr zrušil.

Krátce nato Ministerstvo zdravotnictví prostřednictvím Twitteru oznámilo, že mění plán a konečně si nechá pomoct. Nicméně Asociace Public Relations, se kterou mělo ministerstvo podle twitterového příspěvku navázat spolupráci, ale druhý den přiznala, že o spolupráci nevěděla a o záměru ministerstva zdravotnictví se dozvěděla až ze sociálních sítí…

Veronika Tázlerová

Sen každého diktátora se stal skutečností

Veškerá pozornost světa se upírá na covid-19. Možná je jen náhoda, že Čína zrovna v tuto dobu začala posilovat svoji nadvládu nad spornými útesy v Jihočínském moři, zatkla čelné demokratické představitele v Hongkongu a prorazila díru tamního Základního zákona. Anebo možná ne. Vůdci po celé planetě si uvědomili, že teď je ideální doba vrhnout se na skandální záležitosti, protože teď jim nic nehrozí – svět vezme jejich chování v současné situaci sotva na vědomí. Řadě autokratů tak pandemie posloužila k tomu, aby si urvali větší díl moci.

Chování Číny vůči Hongkongu je obzvlášť znepokojující. Od okamžiku, kdy Británie v roce 1997 vrátila tuto oblast Číně, je Hongkong spravován podle principu „jedna země, dva systémy“. Jeho obyvatelé se do značné míry těší svobodě slova, svobodě shromažďování a vládě práva. Zahraniční firmy se tu vždy cítily v bezpečí, což je také důvod, proč je Hongkong tak důležitým finančním centrem.

Článek 22 Základního zákona (jakési malé ústavy) zakazuje představitelům čínské vlády vměšovat se do vnitřních záležitostí Hongkongu. To se podle všeobecného názoru vždy vztahovalo také na místní styčný úřad centrální vlády ČLR. Jenže 17. dubna úřad, který je hlavním zástupcem čínské vlády v Hongkongu, oznámil, že není článkem 22 vázaný. To naznačuje, že má Čína v plánu zesílit kampaň za osekání hongkongských svobod.

Posílení moci Si Ťin-pchinga v Hongkongu je jedním příkladem z mnoha. Autokraté a rádoby autokraté po celém světě zavětřili nečekanou příležitost. Globální pandemie představuje situaci tak výjimečnou, že jí není rovno. A kabinety potřebují speciální nástroje, aby se s ní vypořádaly. Minimálně 84 vlád vyhlásilo stav nouze, jenž dává exekutivě mimořádné pravomoci. V některých případech jsou tyto pravomoci pro boj s pandemií nezbytné a až bude po všem, vlády se jich opět vzdají. Jenže na řadě míst tomu tak není. Nejohroženější jsou pak země, kde demokracie zapustila jen mělké kořeny a kontrolní instituce jsou slabé.

Vezměme si Maďarsko, kde premiér Viktor Orbán už deset let oslabuje systém demokratických brzd a protivah. Za nově vyhlášeného koronavirového práva může vládnout pomocí dekretů. Stal se z něj v podstatě diktátor a zůstane jím, dokud mu parlament jeho nově nabytou moc neodebere. A vzhledem k tomu, že parlament ovládá Orbánova partaj, je možné, že k tomu jen tak nedojde. Přestože je Maďarsko členskou zemí Evropské unie, klubu bohatých demokracií, chová se jako Togo, nebo Srbsko, jejichž vůdcové nedávno získali pod stejnou záminkou tytéž pravomoci.

Lidé po celém světě jsou vyděšení. Spousta z nich by si přála, aby je někdo dovedl do bezpečí. Ambiciózní budoucí diktátoři se díky tomu chápou nástrojů, po nichž vždycky toužili – aby, jak tvrdí, ochránili zdraví svého lidu. Velká shromáždění se mohou stát zdrojem infekce a omezují je dokonce i ty nejliberálnější vlády.

Autokraté nadšeně vítají, že dostali do ruky tak úctyhodnou výmluvu, proč bránit masám v protestech, které celý loňský rok otřásaly Indií, Ruskem a velkými částmi Afriky a Latinské Ameriky. Pandemie poskytuje důvod k odložení voleb, jako se tomu stalo v Bolívii, nebo naopak k jejich uspíšení v době, kdy opozice nemůže vést kampaň – jako v Guinei.

Karanténní nařízení lze vynucovat selektivně. Ázerbájdžánský prezident otevřeně vyhrožoval, že je použije na „izolaci“ opozice. Finanční podporu je možné rozdělovat selektivně. V Togu k tomu potřebujete voličskou kartu, tou ovšem stoupenci opozice, kteří bojkotovali nedávné volby, obvykle nedisponují. Z menšin se stávají obětní beránci. Indická vládnoucí strana zvyšuje svou popularitu mezi hinduisty tím, že muslimy vykresluje jako bacilonosiče covidu-19. 

Pro boj s virem je nezbytné vědět, kdo se nakazil, vyhledat všechny osoby, které s nakaženým přišli do kontaktu a izolovat i je. To s sebou nese podstatně výraznější narušení osobních práv, než jaké by byli lidé za normálních okolností ochotni akceptovat. Demokracie, které disponují dostatečnými zákonnými pojistkami, jako Jižní Korea nebo Norsko, nebudou tyto pravomoci nejspíš nijak zvlášť zneužívat. Režimy, jako jsou ty čínské nebo ruské, ovšem nadšeně nasadí špičkové vybavení, se kterým budou moci sledovat v podstatě kohokoliv – a nebudou rozhodně jediní. Kambodžský nový zákon o nouzovém stavu například sledování lidí vůbec nijak neomezuje.

Nebezpečné mohou být i falešné zprávy o nemoci. Řadě režimů posloužila tato otřepaná pravda jako výmluva pro plošný zákaz „fake news“, pod něž ovšem spadne i veškerá oprávněná kritika. Šiřitelům „lží“ teď v Zimbabwe hrozí až dvacet let za mřížemi. „Každého kritika považujeme za zrádce,“ prohlásil vedoucí koronavirové komise ustavené libyjským vojenským diktátorem Chalífou Haftarem. Jordánsko, Omán, Jemen a Spojené arabské emiráty zakázaly tištěné noviny, neboť by podle jejich vyjádření mohly přenášet virus.

Podle toho, co víme, lze soudit, že uzurpátoři moci na všech kontinentech využívají covid-19 k upevňování vlastních pozic. A jelikož novináři a lidskoprávní aktivisté nesmějí vycházet z domů, nikdo netuší, zda nedochází k mnohem horšímu zneužívání moci. Kolik disidentů skončilo za mřížemi kvůli „porušování karanténních nařízení“? Jak velká část z mohutných částek vynaložených na boj s pandemií skončila v kapsách diktátorů a jejich poskoků?

Nedávná studie Světové banky dospěla ke zjištění, že se mohutný příliv podpory chudým zemím kryje s mohutným odlivem do offshorových daňových rájů, kdy sídlí různé skořápkové společnosti a banky. A to se dělo ještě předtím, než dostali autokraté jako dárek mimořádné pravomoci kvůli boji s koronavirem. Lepší kontrola využívání těchto prostředků je zcela nezbytná.

„V současné době má zdraví přednost před svobodami,“ nechal se slyšet Prajutch Čan-Oča, thajský autokratický premiér. Řada omezení svobod, které provedly režimy jako ten jeho, je však pro zdraví veřejnosti škodlivá. Cenzura blokuje volný tok informací a znemožňuje reagovat na virus na základě zjištěných faktů. Zato korupce jen kvete. A selektivní vymáhání bezpečných rozestupů mezi lidmi ničí důvěru ve vládu, bez níž lidé ztrácejí vůli dodržovat pravidla.

Kam to povede? Pandemie způsobí, že lidé budou chudší, nemocnější a rozzlobenější. Koronavirus je odolný vůči propagandě a tajné policii. Někteří vůdcové pandemii zneužijí, ale jejich neschopnost vypořádat se s všeobecným utrpením nahlodá mýtus o nedotknutelnosti a nesmrtelnosti jejich režimů.

V zemích, kde budou celé rodiny hladovět, kde budou policisté násilím vynucovat dodržování karantény, kde se spolu s chřadnoucím hospodářstvím rozplynou kleptokratické výdělky nejrůznějších kumpánů na oficiálních místech, mohou nakonec autokratické režimy přijít o moc. Proud se však prozatím ubírá opačným směrem. Bezohlední autokraté zneužívají pandemie k tomu, aby dělali to, co vždycky: hromadili moc na úkor lidí, jimž vládnou.

The Economist

Čím tlustší, tím horší

Samozřejmě platí úměra, že čím je člověk tlustší, tím jsou pro něj dopady při nakažení koronavirem horší, ovšem riziko zvedá už „obyčejná“ nadváha, což je docela záludné. „Mnoho lidí si ani nevšimne, že už se v jejich případě jedná o nadváhu,“ vysvětluje fyziolog Mark Hamer z University College London. Dodejme, že podle Světové zdravotnické organizace (WHO) jde o nadváhu v případě, že se index tělesné hmotnosti (neboli BMI) člověka pohybuje v rozmezí 25 až 30 (v případě, že někdo měří 180 centimetrů, to znamená váhu 81 až 97 kilogramů), kdežto o obezitu tehdy, pokud je BMI vyšší než 30.

Vysvětlit, proč zrovna tloušťka je tak riziková, není snadné. Nejde totiž o jeden důvod, ale o celý komplex důvodů. Jeden z nich je čistě mechanický – nadbytečný tuk brání řádnému dýchání. Tlouštíci kromě toho mají tendenci mít v krvi více sraženin a trápí je i snížená imunita, protože tukové buňky zasahují do orgánů, které produkují buňky imunitního systému – sleziny, kostní dřeně, brzlíku. „Ztrácíme tkáně imunitního systému ve prospěch tukové tkáně a náš imunitní systém se stává méně efektivním, ať už jde o ochranu těla před patogeny nebo o odezvu na vakcínu,“ řekla Science Catherine Andersen, nutriční specialistka z Fairfield University v Connecticutu.

Navíc nejde jen o to, že mizí buňky imunitního systému, ale i o to, že ty zbylé hůře fungují. V minulosti to prokázala studie na „vyžraných“ myších a lidé na tom nejspíš budou podobně, o čemž svědčí fakt, že obézní lidé očkovaní proti chřipce mají oproti těm se zdravou váhou zhruba dvakrát vyšší pravděpodobnost, že ji nehledě na očkování dostanou. Tlusté lidi kromě toho častěji trápí slabé chronické záněty a mnohem častěji mají různé chronické nemoci – srdeční, plicní či cukrovku.