Veškerá pozornost světa se upírá na covid-19. Možná je jen náhoda, že Čína zrovna v tuto dobu začala posilovat svoji nadvládu nad spornými útesy v Jihočínském moři, zatkla čelné demokratické představitele v Hongkongu a prorazila díru tamního Základního zákona. Anebo možná ne. Vůdci po celé planetě si uvědomili, že teď je ideální doba vrhnout se na skandální záležitosti, protože teď jim nic nehrozí – svět vezme jejich chování v současné situaci sotva na vědomí. Řadě autokratů tak pandemie posloužila k tomu, aby si urvali větší díl moci.
Chování Číny vůči Hongkongu je obzvlášť znepokojující. Od okamžiku, kdy Británie v roce 1997 vrátila tuto oblast Číně, je Hongkong spravován podle principu „jedna země, dva systémy“. Jeho obyvatelé se do značné míry těší svobodě slova, svobodě shromažďování a vládě práva. Zahraniční firmy se tu vždy cítily v bezpečí, což je také důvod, proč je Hongkong tak důležitým finančním centrem.
Článek 22 Základního zákona (jakési malé ústavy) zakazuje představitelům čínské vlády vměšovat se do vnitřních záležitostí Hongkongu. To se podle všeobecného názoru vždy vztahovalo také na místní styčný úřad centrální vlády ČLR. Jenže 17. dubna úřad, který je hlavním zástupcem čínské vlády v Hongkongu, oznámil, že není článkem 22 vázaný. To naznačuje, že má Čína v plánu zesílit kampaň za osekání hongkongských svobod.
Posílení moci Si Ťin-pchinga v Hongkongu je jedním příkladem z mnoha. Autokraté a rádoby autokraté po celém světě zavětřili nečekanou příležitost. Globální pandemie představuje situaci tak výjimečnou, že jí není rovno. A kabinety potřebují speciální nástroje, aby se s ní vypořádaly. Minimálně 84 vlád vyhlásilo stav nouze, jenž dává exekutivě mimořádné pravomoci. V některých případech jsou tyto pravomoci pro boj s pandemií nezbytné a až bude po všem, vlády se jich opět vzdají. Jenže na řadě míst tomu tak není. Nejohroženější jsou pak země, kde demokracie zapustila jen mělké kořeny a kontrolní instituce jsou slabé.
Vezměme si Maďarsko, kde premiér Viktor Orbán už deset let oslabuje systém demokratických brzd a protivah. Za nově vyhlášeného koronavirového práva může vládnout pomocí dekretů. Stal se z něj v podstatě diktátor a zůstane jím, dokud mu parlament jeho nově nabytou moc neodebere. A vzhledem k tomu, že parlament ovládá Orbánova partaj, je možné, že k tomu jen tak nedojde. Přestože je Maďarsko členskou zemí Evropské unie, klubu bohatých demokracií, chová se jako Togo, nebo Srbsko, jejichž vůdcové nedávno získali pod stejnou záminkou tytéž pravomoci.
Lidé po celém světě jsou vyděšení. Spousta z nich by si přála, aby je někdo dovedl do bezpečí. Ambiciózní budoucí diktátoři se díky tomu chápou nástrojů, po nichž vždycky toužili – aby, jak tvrdí, ochránili zdraví svého lidu. Velká shromáždění se mohou stát zdrojem infekce a omezují je dokonce i ty nejliberálnější vlády.
Autokraté nadšeně vítají, že dostali do ruky tak úctyhodnou výmluvu, proč bránit masám v protestech, které celý loňský rok otřásaly Indií, Ruskem a velkými částmi Afriky a Latinské Ameriky. Pandemie poskytuje důvod k odložení voleb, jako se tomu stalo v Bolívii, nebo naopak k jejich uspíšení v době, kdy opozice nemůže vést kampaň – jako v Guinei.
Karanténní nařízení lze vynucovat selektivně. Ázerbájdžánský prezident otevřeně vyhrožoval, že je použije na „izolaci“ opozice. Finanční podporu je možné rozdělovat selektivně. V Togu k tomu potřebujete voličskou kartu, tou ovšem stoupenci opozice, kteří bojkotovali nedávné volby, obvykle nedisponují. Z menšin se stávají obětní beránci. Indická vládnoucí strana zvyšuje svou popularitu mezi hinduisty tím, že muslimy vykresluje jako bacilonosiče covidu-19.
Pro boj s virem je nezbytné vědět, kdo se nakazil, vyhledat všechny osoby, které s nakaženým přišli do kontaktu a izolovat i je. To s sebou nese podstatně výraznější narušení osobních práv, než jaké by byli lidé za normálních okolností ochotni akceptovat. Demokracie, které disponují dostatečnými zákonnými pojistkami, jako Jižní Korea nebo Norsko, nebudou tyto pravomoci nejspíš nijak zvlášť zneužívat. Režimy, jako jsou ty čínské nebo ruské, ovšem nadšeně nasadí špičkové vybavení, se kterým budou moci sledovat v podstatě kohokoliv – a nebudou rozhodně jediní. Kambodžský nový zákon o nouzovém stavu například sledování lidí vůbec nijak neomezuje.
Nebezpečné mohou být i falešné zprávy o nemoci. Řadě režimů posloužila tato otřepaná pravda jako výmluva pro plošný zákaz „fake news“, pod něž ovšem spadne i veškerá oprávněná kritika. Šiřitelům „lží“ teď v Zimbabwe hrozí až dvacet let za mřížemi. „Každého kritika považujeme za zrádce,“ prohlásil vedoucí koronavirové komise ustavené libyjským vojenským diktátorem Chalífou Haftarem. Jordánsko, Omán, Jemen a Spojené arabské emiráty zakázaly tištěné noviny, neboť by podle jejich vyjádření mohly přenášet virus.
Podle toho, co víme, lze soudit, že uzurpátoři moci na všech kontinentech využívají covid-19 k upevňování vlastních pozic. A jelikož novináři a lidskoprávní aktivisté nesmějí vycházet z domů, nikdo netuší, zda nedochází k mnohem horšímu zneužívání moci. Kolik disidentů skončilo za mřížemi kvůli „porušování karanténních nařízení“? Jak velká část z mohutných částek vynaložených na boj s pandemií skončila v kapsách diktátorů a jejich poskoků?
Nedávná studie Světové banky dospěla ke zjištění, že se mohutný příliv podpory chudým zemím kryje s mohutným odlivem do offshorových daňových rájů, kdy sídlí různé skořápkové společnosti a banky. A to se dělo ještě předtím, než dostali autokraté jako dárek mimořádné pravomoci kvůli boji s koronavirem. Lepší kontrola využívání těchto prostředků je zcela nezbytná.
„V současné době má zdraví přednost před svobodami,“ nechal se slyšet Prajutch Čan-Oča, thajský autokratický premiér. Řada omezení svobod, které provedly režimy jako ten jeho, je však pro zdraví veřejnosti škodlivá. Cenzura blokuje volný tok informací a znemožňuje reagovat na virus na základě zjištěných faktů. Zato korupce jen kvete. A selektivní vymáhání bezpečných rozestupů mezi lidmi ničí důvěru ve vládu, bez níž lidé ztrácejí vůli dodržovat pravidla.
Kam to povede? Pandemie způsobí, že lidé budou chudší, nemocnější a rozzlobenější. Koronavirus je odolný vůči propagandě a tajné policii. Někteří vůdcové pandemii zneužijí, ale jejich neschopnost vypořádat se s všeobecným utrpením nahlodá mýtus o nedotknutelnosti a nesmrtelnosti jejich režimů.
V zemích, kde budou celé rodiny hladovět, kde budou policisté násilím vynucovat dodržování karantény, kde se spolu s chřadnoucím hospodářstvím rozplynou kleptokratické výdělky nejrůznějších kumpánů na oficiálních místech, mohou nakonec autokratické režimy přijít o moc. Proud se však prozatím ubírá opačným směrem. Bezohlední autokraté zneužívají pandemie k tomu, aby dělali to, co vždycky: hromadili moc na úkor lidí, jimž vládnou.
The Economist
Žádné komentáře:
Okomentovat