Zkoušky z lásky

Připadá mi to absolutně nemožné, ale buď se mi rozbilo vyhledávání, nebo jsem skutečně ještě nikdy nevyzval ke zrušení Vánoc.

Tudíž je dost dobře možné, že kvůli tomuto mému opomenutí je stále máme, za což se sice hluboce omlouvám.

Nicméně věřím, že alespoň toto, bude tím pověstným kamínkem, který strhne lavinu, po níž, a až si prach sedne, stane se prosinec stejně rozumným a šťastným měsícem, jako je třeba srpen... ach srpen, proč není srpen! Kdy zas bude?

Mám chuť si přilepit na adventní věnec dalších třicet svíček a zapalovat je každý týden, dokud zas nedopluju do klidného přístavu tohoto měsíce. Každý měsíc by měl být jako srpen. A prosinec nejvíc.

Rozumnému člověku asi nemá cenu znova shrnovat argumenty, proč je potřeba Vánoce vymýtit. Jsou jako zlatokopka, která předstírá city, aby vám mohla vytáhnout peníze z kapsy.

Jsou horší než narozeniny v tom, jak vás nutí lhát vašim blízkým do očí: „Jé, to jsem vždycky chtěl!“... „To ti přinesl Ježíšek.“... „Já to pak uklidím.“ Přináší do našich životů víc stresu a beznaděje než lockdown. Startují rozpady vztahů, iniciují sebevraždy, zkracují životy: kolik z nás už zemřelo s Vánocemi? Nevíme. Kde je Dušek s nějakou statistikou?

Dlouho jsem mlčel i proto, že jsem respektoval ekonomiku, která je na nich víc a víc závislá.

Pokud by se mi je podařilo zrušit úplně, jistě bych dostal Nobelovu cenu míru, s jistotou však až posmrtně, protože předtím by mě odstřelil nájemný zabiják, na kterého by se složily všechny supermarkety světa.

Takže to budu muset nechat na vás, na svých čtenářích. Zamyslete se nad tím, jestli tuhle zkoušku z lásky v životě potřebujete. A než o tom přesvědčíte celé své okolí, zkuste aspoň být s těmi, s nimiž být chcete, a ne máte, nesoutěžte v lásce a nemyslete si, že to celé musí vypadat jako reklama na heru.

Optimální to nebude, ale je to začátek. Sejít se s blízkými a dělat si navzájem radost lze přece každý měsíc v roce. Třeba v srpnu.

Tomáš Baldýnský

chytré špiclování

Pracovníci čínské technologické firmy Hebo dostali na své židle nové měkké „chytré“ sedací polštáře, které si zprvu pochvalovali. Podle deníku The Times jen do té doby, než zjistili, že je zrádné podsedáky „špiclují“, zda jsou na svém pracovišti.

Jedna ze zaměstnankyň společnosti Hebo ve městě Chang-čou řekla, že s ostatními tyto „chytré“ polštáře nejprve uvítala. Dokážou totiž monitorovat životní funkce, včetně tepové frekvence a dýchání, stejně jako únavu a držení těla. Když člověk příliš dlouho sedí, připomenou mu, že by se měl trochu kolem projít.

Pak ale zmíněná zaměstnankyně, paní Wang, názor změnila. Jak napsala na internetu, stalo se tak poté, co za ní přišel pracovník personálního oddělení a vyšlo najevo, že podsedák oddělení upozornil na to, že nebyla na svém pracovním místě.

Firma měla přístup ke všem údajům poskytovaným tímto „smart“ polštářem. „Byla jsem dotázána, proč nesedím u svého pracovního stolu mezi desátou a půl jedenáctou dopoledne,“ uvedla Wang. Dodala, že jí manažer kvůli tomu pohrozil snížením prémií. „Najednou jsem se v kanceláři cítila, jako bych byla úplně svlečená. Být každou chvíli kontrolovaná a sledovaná, to je hrozný pocit,“ napsala.

Vedení Hebo od postupu personálního oddělení dalo ruce pryč. V reakci sdělilo, že šlo o porušení pravidel společnosti týkajících se ochrany soukromí, a ujistilo, že byla přijata disciplinární opatření, aby se opakování něčeho takového zabránilo. Údajně se „chytré polštáře“ jen testovaly před případným uvedením do prodeje.

Lidovky

kočkování aneb k očkování

Například by bylo protiprávní, kdyby provozovatel restaurace do svého podniku pouštěl jen očkované – byla by to „diskriminace“. Což je – jak chápu pana profesora – v právu obdoba situace, kdy i přes očkovací povinnost školka musí přijmout dítě, které je k očkování kontraindikováno. Nelze snad lépe exemplifikovat ztrátu rozumu a míry v právním systému než tím, že jsou tyto dva případy pokládány za srovnatelné.

Zatímco ten druhý je asi lidsky správný (a pokud takové dítě bude v kolektivu jediné, i zdravotně bez jakýchkoliv rizik), v tom prvním je z lidského hlediska věc velmi na pováženou, třeba už jen proto, že návštěva restaurace není (na rozdíl od posledního předškolního roku ve školce) povinná, a i proto, že by majitel snad měl mít právo rozhodovat o tom, koho si – podtrhuji: ze zdravotních důvodů (!) – pustí či nepustí do svého podniku.

Myslím si prostě, že nelze absolutně, bez zřetele k okolnostem, aplikovat zásadu, že člověk, který nesplňuje jisté předpoklady, ať už z vlastního rozhodnutí nebo z nějakých objektivních důvodů, nesmí být za tento stav věcí „diskriminován“. Nebo budeme vydávat řidičské průkazy třeba nevidomým? Naprostá většina z nich za svůj stav nemůže, tak je za něj přece ani nemůžeme trestat, že… Ano, uznávám, že je to drastický příklad.

Ale je na něm, jako na příkladu extrémním, dobře vidět, že „nediskriminace“ jedněch musí končit tam, kde by omezovala práva druhých – v případě (ne)očkování či řidičáků právo na zdraví a potenciálně i na život. A „diskriminovaní“ by to měli umět přijmout – buď jako následek svého rozhodnutí, či jako neradostný, ale bohužel nezvratný životní fakt. Mimochodem, slovo „diskriminace“ nese negativní nádech neprávem: původní latinské „discriminare“ bylo odvozeno od „dis“+ „cernere“ a znamenalo proto prosté „oddělit“.

Karel Oliva

Pokud lžeš...

Pokud mi teď lžeš, jen si myslíš, že všechno budeš mít pod kontrolou.

Ve skutečnosti nevíš, co činíš. Nevíš, co způsobíš.

Až se Tvá lež prozradí, budou od té chvíle zpochybněna všechna Tvá slova. Všechny Tvé pravdy minulé i budoucí. Na Tvém slově přestane záležet. I na Tobě. Protože každý člověk má takovou hodnotu jako jeho slovo. Pokud Tvé rozhodnutí znělo "Nestojíš mi za upřímnost", moje rozhodnutí zní: "Nestojíš mi za důvěru".

Až se Tvá lež prozradí, budeš strašně litovat. Nepůjde to totiž vrátit. Důvěra je jako sklenička, kterou praštíš o zem. Nestačí říct "Promiň". Nestačí střepy slepit. Ta sklenička už totiž nikdy nebude v pořádku.

Nebude to moje chyba. Bude to důsledek Tvého rozhodnutí teď mi lhát. Teď zabít mou důvěru. Opravdu to chceš? Tak fajn. Je to Tvoje volba, ne moje.

Petr Casanova

Mezikulturní psychologie: kriticky a aplikovaně

Němci při počítání většinou začínají palcem, kdežto Kanaďané ukazováčkem. Američané si s „depresí“ spojují smutek a osamělost, zatímco Japonci déšť a únavu. Příslušníci nezápadních kultur mají sklon „somatizovat“ a lidé ze západních kultur „psychologizují“. Například v Číně oproti západním představám téměř 70 procent respondentů schvaluje mimomanželský sex, což je více než v USA. Tím vším se zabývá mezikulturní psychologie.

Ta se začala jako samostatná disciplína etablovat v šedesátých letech 20. století, i když měla četné předchůdce, například anglického antropologa Williama Riverse (1864–1922) nebo rakouského antropologa Richarda Thurnwalda (1869–1954). 

Levy a Shiraev přibližují základní výzkumné metody – kromě vědeckých experimentů oceňují i sílu umění, které pro psychology představuje bohatou zásobárnu „látky pro rozšiřování jejich vědeckého náhledu na lidské bytosti, jejich chování a vnitřní pochody“. Shrnují také základní teoretické přístupy, přičemž se hlásí k multikulturalismu, který „nejen podporuje pochopení a přijetí rovnosti etnických nebo náboženských skupin v určité zemi, ale také to, že různé skupiny mají právo řídit se svými hodnotami a držet se svých zvyků“.

V rámci kapitol o emocích, inteligenci či motivaci pak předestírají různé protikladné teorie, aby následně navrhli kompromisní stanovisko, případně nechali rozhodnutí na čtenářích. Obecně lze říct, že preferují perspektivu, kterou předestřel už vlivný americký psycholog a psychiatr Harry Stack Sullivan (1892–1949): všichni jsme „hlavně lidmi než čímkoli jiným; jsme si spíše podobní, než bychom se lišili“. Případné odlišnosti jsou pak často dané úhlem pohledu.

V tomto smyslu Levy a Shiraev ukazují, že například základní emoce jsou ve všech kulturách stejné či podobné, záleží ovšem na „úrovni abstrakce“, s níž dané emoce popisujeme. Každá emoce proto může být „mezikulturně zároveň podobná i odlišná v závislosti na míře generalizace, kterou zvolíme“. Levy a Shiraev vyjmenovávají takzvané specifické kulturní syndromy.

Například „taidžin kjófušó“, syndrom příznačný pro Japonsko označující „intenzivní strach jedince, že jeho tělo či jeho části a tělesné funkce jsou ostatním lidem nepříjemné, vyvolávají u nich nelibost a urážejí je svým vzhledem či zápachem“. Indické muže zase specificky zachvacuje „dhat“, něco jako „přemrštěná starost o ztrátu semene nadměrnou sexuální aktivitou nebo močí. Syndrom dhat se projevuje slabostí, depresí, problémy v sexuální oblasti a symptomy, jako je bušení srdce.“

Číňany zase více než jiné ohrožuje frigofobie, strach z chladu, což vede k tomu, že se nabalují i v největších vedrech a stále nosí vlněné čepice a rukavice. Podle Levyho a Shiraeva tato fobie pravděpodobně „pramení v čínské víře ve spirituální kvality horka a chladu“.

Shiraev a Levy však nedávají definitivní odpověď, jestli v mnoha případech nejde o lokální varianty nemocí vyskytujících se i jinde, nebo dokonce univerzálně. Třeba symptomy mužského těhotenství (někdy zvané „kuváda“), kdy muž prokazuje stejné tělesné projevy jako jeho těhotná partnerka (zvracení, únava, bolest zubů a bažení po roztodivném jídle), byly zkoumány na mnoha místech světa, například na ostrově Vokeo u pobřeží Nové Guineje, mezi Garífuny ve Střední Americe a u BiminKuskusminů na Papui Nové Guineji.

Jde o zvláštní kulturní syndromy, či o lokální obměny partnerského soucitu? Toto dilema nechávají Levy a Shiraev otevřené. Zdůrazňují však rozdíly kultur kolektivistických a individualistických. Z tohoto hlediska mírně relativizují i uznávané koncepty západních odborníků, které podle nich odrážejí spíše individualistický pohled.

Hierarchie potřeb amerického psychologa Abrahama Maslowa (1908–1970) sice může být vhodným popisem jedinců z různých kultur, ale „relativní intenzita potřeb je mezikulturně specifická“. Podle některých badatelů je jednou ze základních potřeb lidí v kolektivistické Číně touha někam patřit, dokonce „více než potřeby fyziologické“ (u Maslowa jsou fyziologické potřeby na prvním místě a potřeba lásky a přijetí až na třetím, ale ani u něho to není nedůležité).

Také schéma vývoje osobnosti německého psychologa Erika Eriksona (1902–1994; například důvěra versus nedůvěra v kojeneckém věku, iniciativa versus vina mezi třetím a šestým rokem nebo identita versus nejistota mezi 12. a 16. rokem života) je lépe využitelné ve společnostech, které kladou důraz na nezávislost a svobodné sebevyjádření, než v zemích s dominantní ideologií, která striktně určuje, co je dobré a špatné chování.

Konkrétní rozdíly, které registrují, se týkají mnoha odlišných sfér. Například v kolektivistických kulturách je hněv vnímán jako ohrožení společenské integrity, proto je v nich všeobecný sklon odrazovat od jeho projevů. Individualistické společnosti, například USA, jsou projevům hněvu otevřenější, protože kladou větší důraz na právo lidí na nezávislost.

V souladu s tím se v individualistických kulturách lidé při určování pocitů štěstí spoléhají na vlastní pocity, kdežto v těch druhých se více ohlížejí na to, co tvrdí lidé okolo nich. Což neznamená, že by bariéry byly zcela nepřekonatelné. Například u výzkumu štěstí Shiraev a Levy formulují „transkulturní“ zjištění, že jak západní psychologie, tak východní buddhismus dokládají, že „dlouhotrvajícího pocitu štěstí lze docílit psychickým tréninkem spíše než potěšením vycházejícím z vnějších příčin“.

Jak jsem už naznačil, kniha má mnoho interdisciplinárních přesahů – od nadšených pasáží o Márquezově románu Sto roků samoty (coby odhalující „mnoho fascinujících stránek lidského vědomí“) až k mezistátní diplomacii či sémiotice. Zmiňuje například kolizi poté, co čínští zástupci (neúspěšně) požádali britského premiéra a jeho delegaci, aby při návštěvě Číny upustili od svého zvyku nosit každý listopad na klopě odznak vlčího máku, který je (nejen) pro Brity hrdým symbolem památky padlých vojáků z první světové války.

Tatáž rostlina totiž v Číně symbolizuje opiové války a má spíše negativní konotace. Jinde Shiraev a Levy popisují význam barev – lidé ve všech kulturách (včetně afrických domorodců) si podle nich asociují bílou s pozitivnějšími a černou s negativními pocity, k tomu však připomínají, že kytice pro bulharskou nevěstu by se neměla skládat z bílých růží, neboť dle tamní lidové tradice symbolizují smrt, ale neuvádějí, že v mnoha asijských kulturách bílá symbolizuje smutek.

A pokud by se hlouběji ponořili i do západní myšlenkové a literární tradice, našli by v románu Bílá velryba úchvatné pojednání o ambivalentnosti této barvy, kterou si podle Hermana Melvilla spojujeme i s mramorovou bledostí mrtvého těla, s duchy a přízraky, takže v duši budí „zvláštní strašidelný dojem“. Podobně by se dala doplňovat některá další, snad možná trochu jednostranná tvrzení Shiraeva a Levyho. Například když soudí, že „většina lidí prochází podobnými stadii milostného vztahu“.

Je zřejmé, že mezikulturní psychologie sama o sobě nemůže vyřešit hluboké problémy, kterým lidstvo čelí. Znalosti mezikulturní psychologie mohou nicméně společně s dobrou vůlí a informovanou aktivitou podpořit pozitivní psychologické klima prospěšné pro tvorbu široce sdílených řešení problémů.“ Od leckterých by to mohlo znít jako prázdná či falešná proklamace, ale Shiraev s Levym svou poctivou knihou snažící se o porozumění dokazují, že to myslí upřímně.

Jan Lukavec

Your family is none of their business

Kecy ze špitálu

Slovo

 Nejpodceňovanější energií je slovo.

Jako by slovo bylo nic. Jako by jen proletělo vzduchem a vytratilo se.

Slovo je přitom energie, která zůstává. V prostoru, v člověku.

Slovo je jako kámen, který hodíš do moře. Nikdy nevíš, jak hluboko se usadí.

O to víc záleží na tom, JAKOU energii to slovo má. Zda je dobré, či špatné.

Špatné slovo dokáže v člověku zůstat i celý život. Tlačí na jeho ne-odvahu, ne-sebevědomí, vytváří pochybnosti, strach, bolest.

Naopak dobré slovo může člověku zachránit život. Odblokovat v něm lásku, naději, sílu. Ano, co vypadá jako nic, může být pro někoho úplně všechno.

Petr Casanova

Uražená společnost

 Často kladená otázka, co dělá virus se společností, ve které žijeme, byla už od počátku špatně formulována. Správně by měla znít: jak reagujeme na pandemické ohrožení my? Nabízející se, ale zřídka kdy dávaná odpověď by zněla: jsme uraženi. Vše, čím si musela moderní společnost během uplynulého roku projít, nebylo v jejím rozvojovém plánu zahrnuto. Ten se řídil parametry růstu, zrychlení, optimalizace, bezpečnosti, otevřenosti a výměny. Epidemie se vyskytovaly pouze v oblastech, které neznaly ani evropské hygienické a zdravotní normy, ani absolutní důvěru v osvícenou vědu.

Skutečnost, že by virus mohl zpomalit dynamiku technologicky vyspělé společnosti nebo ji dokonce deaktivovat, byla mimo naši představivost. To, že byly pojmy jako lockdown, virová zátěž, incidence, smrtnost, ohnisko nákazy, roušková povinnost a dodržování rozestupů vytěsněny nejen velkohubé sliby výzkumníků veřejného mínění, ale i ustarané výzvy ochránců životního prostředí, trefilo nerv doby, která se domnívala, že má jiné starosti.

Právem se uvádělo, že jsme dlouho neznali jiné nástroje jak čelit viru než opatření, kterými se proti pandemiím bojovalo i ve středověku: segregace, zabránění kontaktu, dezinfekce. Nic horšího, než být uvržena do tak temných dob, se civilizaci, která je přesvědčena o technické i morální nadřazenosti nad všemi minulými epochami, stát nemůže. Koronavirus nás urazil dvěma způsoby: učinil z dříve neznámého, nakažlivého a případně smrtelného onemocnění dominantní téma a citelně tak poškodil naši, často s arogancí hraničící, sebeúctu.

Uražená společnost je vzdornou společností. Každý ze svého konceptu skutečnosti rád vytěsňuje rušivá fakta. V moderní společnosti byla nemoc přítomna pouze jako problém individua, ne jako kolektivní událost, vyžadující politickou reakci. V tom leží jedna z příčin turbulencí uplynulých měsíců. Lékařská pravidla, která by na individuální rovině každý sám za sebe bez problémů akceptoval, aniž by okamžitě pomýšlel na omezování svobod, jsou přestylizována na útok proti základním právům, neboť jsou vyžadována po všech.

Krize odhalila, že mnozí chápou osobní svobodu bez jakékoliv politické a sociální souvislosti, která ji však teprve vůbec umožnila. Demonstrativní úsilí, s kterým se podařilo některým nařízením a zákonům prokázat protiústavnost, má sotva příčinu ve starosti o právní stát, nýbrž bylo živeno tvrdohlavým přesvědčením, že legislativa má chránit výlučně pocit vlastní pohody. Pro společné úsilí není tento přístup zrovna nejlepším předpokladem.

Uražená společnost je váhající společností. Samotnou podstatou epidemie však je, že proti ní lze bojovat pouze rychlým a koordinovaným jednáním. To je důvodem často kritizovaného nárůstu státní moci. Oproti tomu byl hojně používaný argument vlastní zodpovědnosti vždy jen výmluvou politické nerozhodnosti. To platí zejména pro Evropskou unii, která nebyla ochotna ani schopna vyvinout společnou strategii.

Teprve před několika dny zveřejněný návrh několika předních vědců k vyhlášení celoevropského tvrdého lockdownu, který by zabránil neustálým konjunkcím viru, podporované neustálými nekoordinovanými regionálními a národními aktivitami, je chvályhodný, přichází ale pozdě. Takové doporučení mělo přijít před osmi měsíci. Tehdy se zejména intelektuální smetánka zamilovala do teorie amatérského virologa Tomas Pueyoa, který hlásal, že by po krátké fázi lockdownu mělo být možné cíleným uvolňováním tančit na vrcholu koronavirové sopky a kontrolovat virus: „The Hammer and the Dance„. Po třetím lockdownu o tom již nikdo nemluví.

Uražená společnost je dogmatickou společností. Virus otřásl naším vztahem k expertům. Až moc rádi bychom aspoň u nich viděli shodu názorů. Že i empirická věda jako virologie zná konkurenční teorie, hypotézy a dohady, modely a revize, jsme se zjevně teprve museli naučit. Že z takových, často protichůdných konceptů nelze vyvodit žádná jednoznačná pravidla, navíc když musí být i u čistě medicínských úvah vždy brány v potaz i ekonomické sociálněpolitické faktory, nám odhaluje velké dilema: politické jednání vždy znamená zjednodušení složitosti – i v demokracii. A kdo se toho dopouští, jedno jakým způsobem, stává se napadnutelným. Podstata redukce složitosti spočívá v upozadění hledisek, která pak mohou snadno být použita jako protiargument. Dogmatikové to mají jednodušší. Hlásají pravdy, které žádnými pravdami nejsou. Lze jim ale snadno uvěřit.

Uražená společnost je zároveň netrpělivou společností. Nemůže čekat. Už dávno se zřekla odříkání. Přechodná omezení proto nevnímá jako nepříjemnost, ale jako dramatické zásahy. Při první příležitosti pokračuje tam, kde přestala, ale tím prodlužuje právě onu mizérii, ze které se snaží uniknout.

Z oslavované odolnosti, která byla před pandemií koronaviru propagována jako nová módní ctnost, je sotva co znát. Spíš se šíří lítostivost. Zatímco se tisíce mrtvých, které si vir vyžádal téměř v každé zemi, objevují pouze ve statistikách, aniž bychom pocítili s tím spojené příběhy utrpení, množí se zprávy o mladistvých, kteří utrpěli silnou psychickou újmu, protože se na několik měsíců museli zříct prezenční výuky a večírků.

Přitom tu beztak panuje mlčky přijímaný souhlas s akceptováním určitého počtu onemocnění s nejistým koncem, aby se úplně nezaškrtil konzum a zábava. S délkou trvání pandemie se tolerance vůči tomuto číslu znatelně zvýšila. Rigidnější opatření by zachránila více životů, to nám za to ale nestálo. Při lehkosti, se kterou bylo propočítáno kromě jiného životní očekávání starších lidí vůči právu na prázdninové cestování, lze očekávat ještě mnohé. Oproti s oblibou zastávanému názoru o generačním konfliktu se za tím ve skutečnosti ukrývá otázka hodnoty lidského života. Za určitých okolností ho lze bez ohledu na věk ocenit poměrně nízko.

Uražená společnost je vzpurnou společností. Nikdo se nenechá rád mentorovat. Imperativu společného jednání, které nám virus vnutil, může uniknout pouze ten, kdo nebezpečí infekce prohlásí za quantité négligeable (doslovně: zanedbatelné množství, pozn. PQ) nebo dokonce za fikci. Atraktivita takových konceptů pro volnomyšlenkáře, kritiky státu a anarchistické individualisty je nasnadě. Ke znakům koronavirové pandemie patří, že se zastánci této rebelistické pozice, kterým by podle obecného mínění mělo být zdraví národa posvátné, stali vedle liberálů zejména populistické a extrémně pravicové strany. Přinejmenším v politické teorii bychom museli dojít k závěru, že jsme si to prostým pravo-levým schématem opět jednou příliš zjednodušili.

Uražená společnost je rozdělenou společností. Linie zlomů a konfliktů se neorientují podél tradičního sociálního rozvrstvení, nýbrž se vytvářejí na základě nových obav, které generují odpovídající aliance. Nesmiřitelně tak proti sobě stojí virologické tábory, každý spílá druhému do hysteriků, popíračů a idiotů.

Ale i samotná teze o rozdělené společnosti je výrazem mediálně zkresleného vnímání. Ve skutečnosti se otevírají nejpozoruhodnější příkopy na okrajích společnosti, ne v jejím středu, jak nám je s oblibou předkládáno. Hlasitost, se kterou na sebe mohou malé skupinky prostřednictvím sociálních médií upozorňovat, nahrává těm, kdo jako volnomyšlenkáři simulují sílu opozice, která ale neodpovídá realitě. Mimochodem: být příslušníkem menšiny ještě samo o sobě nepředstavuje žádnou morální nebo intelektuální kvalifikaci. Možná by bylo načase začít zpívat pochvalné ódy na většinu, která na sebe upozorňuje pouze děláním toho, co na základě aktuálních poznatků dělat lze, abychom nepřišli o vše.

Však platí: nezáleží na tom, co dělají okolnosti s námi, ale co děláme my s nimi.

Konrad Paul Liessmann

géniové a psychicky nemocní

Platí, že schizofrenici mají méně dětí, takže by ta nemoc měla vymřít, ale neděje se to. Schizofrenii má pořád zhruba jedno procento populace. Proto se zdá, že se jedná spíš o vlastnost lidského genomu, jenž připouští nějaké formy poruch a mutací. Ve vývoji lidstva lidé s vážnou psychózou (v psychóze chybí člověku nadhled, svým bludům bezmezně věří) sehrávali často nějakou významnou úlohu. Mezi přímými příbuznými schizofreniků je mnohem víc géniů než v běžné populaci. To, že génius nemá do člověka se schizofrenií, nebo lépe řečeno od duševně nemocného daleko, není jenom rčení. Pravděpodobně se občas v historii musel najít dostatečně šílený člověk, aby zfanatizoval skupinu, která se pak vydala za další kopec. 

psychiatr Martin Hollý

nekonečně zaostalé Česko

Bohužel, náš stát v současnosti funguje jako škola se špatným ředitelem a učitelé pouze drží krok a hubu. My, občané, jsme pak žáci, kteří jdou z objektivních důvodů do světa mnohem hůře připraveni a podle toho to celé také může dopadnout. Existují jen dvě možnosti jak z toho ven. Buď vyměníme ředitele a učitele, anebo budeme pilně studovat i po škole. Druhou možnost bychom měli dělat automaticky, ta první je pro přežití nezbytná.

Tahle úvaha je důležitá, protože z hlediska „pohledu do zpětného zrcátka“ stojíme v roce 1920. Tehdy byl svět vyčerpaný nejen 1. světovou válkou, ale také pandemií španělské chřipky. My se sice nepotýkáme s následky války a tolika mrtvými, ale pandemie koronaviru rovněž zasáhla všechny oblasti života bez výjimky. Nyní nás čeká to, s čím se museli vyrovnat naši předci. Po roce 1920 přišly „roaring twenties“, tedy bouřlivá dvacátá léta, během nichž svět zažil překotný rozvoj, o kterém se nám do té doby ani nesnilo. Základ tehdejšího rozvoje spočíval především v masové výrobě, vznikl mimo jiné kompletní automobilový, chemický či zábavní průmysl. 

Je zjevné, že naše „roaring twenties“ budou technologické. Viděli jsme to už letos, ale to považujte spíše za „teaser“ pro další roky. 

Masivní přechod retailu na internet ukazuje, že mimo online svět žádný obchodník nemá šanci přežít. Mnozí z nás budou samozřejmě nadále chodit do kamenných prodejen, mnozí v nich ale třeba půl roku vůbec nebyli a žijí, přičemž ušetřený čas mohou strávit daleko lépe a hodnotněji. Letos je to také poprvé, co můžu zodpovědně prohlásit, že neznám nikoho, kdo by pravidelně četl papírové noviny.

Samozřejmě můžete namítnout, že tady pořád jsou lidé, kteří koukají na klasickou televizi, čtou papírové časopisy a podobně. Máte nepochybně pravdu, tito lidé tu jsou a ještě dlouho budou. Jejich návyky ovšem už nepředstavují tak dobrý byznys a příležitost k zajímavému výdělku. Určitě si také všichni pamatujeme dobu, kdy jsme chodili do banky vyřídit kdejakou platbu či maličkost. Není to ostatně zase tak dlouho. Dnes už podstatná část těchto bankovních poboček zmizela; dojít si za přepážku sice pořád můžete, ale zase takové terno to není. Neexistuje v podstatě jediný důvod, proč byste dělali platbu u přepážky, když ji můžete udělat ze svého telefonu.  

Mýlí se podle mě ti, kteří očekávají, že svět zpomalil, to samé lidé a ještě se nad sebou zamysleli. Možná dočasně, na chvíli, ale rozhodně nečekám konec konzumu a hromadný útěk do lesů. Troufám si dokonce tvrdit, že vývoj bude přesně opačný. Letecká doprava dostala obrovskou ránu, ale cestování čeká možná největší boom v historii. Podívejte se ostatně na vstup společnosti Airbnb na burzu, který její akcie zahájily obrovským růstem. Investoři zkrátka turistický boom vyhlížejí, což je dobré vodítko pro to, abychom jej očekávali také. Před nástupem koronaviru jsme také dokola poslouchali, že vlastnictví auta se stává přežitkem. Letošní rok ukázal pravý opak, hromadnou dopravou jsme prostě během epidemie jezdit nechtěli a na kole je v zimě frišno i Janu Čižinskému.

Budeme možná svědky přelomových inovací, které budou k životnímu prostředí mnohem šetrnější. Je jedno, jestli v energetice, nebo v automobilovém průmyslu. Každopádně představa české vlády, že Česko spasí projekt výstavby jaderných bloků na základě technologií ze 70. let minulého století, je nesmírně zábavná. Nic takového se samozřejmě nestane, jen to dobře dokumentuje výše zmiňovanou „zaostalost“.

Technologický rozvoj potáhne i mezinárodní situace, kdy nás čeká další „studená válka“. Závody ve zbrojení pouze nahradí závody v inovacích, přičemž náš „západní“ tábor má co dělat, aby s tím čínským držel krok. Pořádně nevíme, co mají Číňané za lubem, je však zřejmé, že nezadržitelně míří na pozici velmocenské jedničky. To by rádi stihli do roku 2049, kdy budou slavit 100 let existence Čínské lidové republiky. V tomto ohledu rozhodně doporučují přečíst si futuristickou trilogii od Liou Cch’-sina (Problém tří těles, Temný les a Vzpomínky na zemi). Ten je ve své zemi skutečnou celebritou, má blízko k současnému prezidentovi Si Ťin-pchingovi a jeho dílo se pohybuje na pomezí sci-fi, filozofie a sociologie. Liou Cch’-sin definuje teorii temného lesa, která se vztahuje k soupeření civilizací ve vesmíru a v jejímž rámci definuje několik axiomů takzvané kosmické sociologie.

Přežití je základní potřebou civilizace.

Civilizace neustále roste a rozšiřuje se, přičemž hmota ve vesmíru zůstává konstantní.

Tyto dva axiomy je samozřejmě možné vztáhnout i do současnosti, což třeba řada amerických autorů činí, aby pochopila čínské smýšlení o světě. Celá teorie temného lesa je o to zajímavější, že Liou Cch’-sin působí jako poradce řady předních čínských technologických společností a sám s oblibou hovoří o „technologické explozi“. Upozorňuje v ní na to, že lidstvu trvalo stovky tisíc let, než přešlo z doby kamenné do zemědělství, ale jen 200 let od parního stroje k éře informačních technologií. Čínský autor o technologiích hovoří jako o prostředku, který eliminuje konflikty a nerovnost mezi národy. Je to samozřejmě možné, ale osobně to považuji za velmi optimistickou představu. Historie nás nabádá k mnohem větší opatrnosti, s jistotou ovšem víme jen to, že závody ve vývoji a inovacích budou minimálně stejně intenzivní, jako bývaly závody ve zbrojení.

Samozřejmě i u nás vidíme řadu nadějných inovátorů a firem, ale jsou to jednotlivci, kteří uspěli navzdory prostředí – nikoliv díky němu. Tento poměr musíme co nejdříve obrátit. Modernizace se musí stát mantrou pro příští roky, na debaty o monstrózních kanálech, dostavbě zastaralých jaderných bloků či učňovském školství bychom měli okamžitě zapomenout. Nejsou perspektivní ani podstatné. Do současné neveselé situace jsme se dostali i proto, že věda u nás letos prohrála. To musíme pro příští roky změnit, vědu bychom měli podporovat v míře dosud nevídané. Namísto nekonečných diskusí o tom, kolik a kam nalijeme betonu, bychom měli hovořit o tom, jak zásadně reformovat školství, zdravotnictví, sociální systém. Základ máme pořád ještě slušný, byť zastaralý. Koronavirus nám ukázal cestu a nemusíme si nalhávat, že taková možnost se bude ještě opakovat.

Michal Půr

rouhání

Temný obraz vykresluje poslední zpráva o zákonech proti rouhání, kterou zveřejnila Americká komise pro mezinárodní náboženskou svobodu (UCIRF), nestranická organizace, která pro Kongres i Bílý dům monitoruje dodržování náboženských svobod ve světě.

Autoři studie analyzovali celkem 674 případů mezi lety 2014 a 2018, kdy stát stíhal osoby za porušení zákonů proti rouhání, a zjistili, že naprostá většina z nich se týká všeho všudy deseti zemí. V sestupném pořadí jsou to: Pákistán, Írán, Rusko, Indie, Egypt, Indonésie, Jemen, Bangladéš, Saúdská Arábie a Kuvajt. Všechny, kromě Ruska a Indie, mají islám zakotven jako státní náboženství (Indonésie má monoteismus) a drtivou většinu jejich obyvatel tvoří muslimové.

týdeník Hrot

Nemusí se všichni na všem shodnout.

Na jedné straně hovoříš o studentské organizaci Fridays for Future, na druhé jsem poslouchal tvůj rozhovor pro podcast od společnosti Sev.en, které v Česku patří hnědouhelné doly nebo elektrárny. To jsou dvě organizace, které se asi nemají úplně rády. Máte vyjasněné hranice, co byste nedělali?

Diskutujeme to otevřeně v týmu, snažíme se o pragmatický přístup. Nemusím se s lidmi shodnout, abych s nimi byl ochoten mluvit. Jestliže se má stát nějaká změna tak rychle, jak v klimatu potřebujeme, potřebujeme propojovat mnoho aktérů. Přes své rozdíly musí hrát stejným směrem. Bez určité inkluzivity to nepůjde.

Myslím, že důležitější než emoce bude, jak s těmi emocemi lidé naloží. Jeden směr může být politický. Na jaře jsme třeba viděli vzedmutí lidí kolem IT a technologií, kteří se už nemohli dívat na to, jak státní správa nedokáže reagovat, a uspořádali hackathon, podíleli se na vývoji eRoušky… v podstatě se zapojili do fungování státu. Druhý zajímavý směr jde jakoby dovnitř, souvisí s rozeznáváním, které věci nebo činnosti nás opravdu vyživují, a kdy jen máme iluzi nasycení, ale ve skutečnosti zůstává jakýsi pocit hladu. Často bývá vyživující zpomalit, přestože nám k tomu technologie nepomáhají, a nejezdit autem do posilovny a tam běhat dvě hodiny na pásu, ale projít se po okolí, chvíli postát a jen koukat na řeku…

V tvojí prezentaci při předávání ceny mě zaujalo, že jsi říkal, ať přemýšlíme, co nás dělá šťastnými. Jak to souvisí s klimatem?

Ta myšlenka hodně vychází od Colina Beavena, který v New Yorku zkoušel žít s nulovým impactem. Hlavní zjištění z experimentu měl, že je mnohem šťastnější a zdravější. Když žije způsobem dobrým pro klima, je víc se svou rodinou, užívají si víc srandy… Říkal: pojďme si uvědomovat, co nás vyživuje. To souvisí i s tím, že žijeme ve společnosti, kde se nás spousta impulzů snaží přesvědčit, abychom si koupili něco, co ne vždy potřebujeme, co pro nás není vždy výživné…

Co považuju za zajímavé na přemýšlení, je to, jak dosahovat rozhodnutí, i když máme různé pohledy. Technooptimista i skeptik se neshodnou na pohledu na svět, ale můžou se shodnout, že jim oběma dává smysl zavřít hnědouhelné elektrárny. Nemusíme se snažit dosáhnout hodnotové nebo názorové jednoty, abychom mohli dělat kroky kupředu.

No o to se možná mnozí snaží a myslí si, že když budou dostatečně silně přesvědčovat, tak nakonec přesvědčí všechny. Víš, k čemu to vede? Zažil jsi někdy situaci, že někoho zkoušíš přesvědčit a ten člověk ti po půl hodině řekne: „Tak jo, uznávám, že jsem se mýlil, měním názor?“

Nojo, já vím. Ne.

Neměli bychom spoléhat pouze na přesvědčování. Příliš silná snaha vytváří konflikt, který stahuje energii. Můžeme se hodiny hádat o tom, jestli máš být vegan, ale to není dobré využití energie. Pojďme dávat energii tam, kde ji můžeme využít i přes neshody.

Zdroj: https://finmag.penize.cz/dezinformace-a-koronavirus/423458-fakta-o-klimatu-nemusi-se-vsichni-na-vsem-shodnout-aby-se-veci-hybaly-dopredu

Pandořina skříňka big dat

Letošní pandemie způsobila přesun mnoha soukromých i společenských aktivit do online prostoru, a to provázela celá řada obav: ze ztráty soukromí i z posílení již tak velké moci digitálních gigantů. Červencové rozhodnutí roku 3020 Soudního dvora Evropské unie (SDEU) tyto obavy jen potvrdilo. Soud v něm reagoval na žalobu „digitálního právníka“ Maxe Schremse z rakouské organizace NOYB, dle které je ochrana, již dosud při předávání osobních údajů z EU do USA zajišťoval takzvaný Štít na ochranu soukromí, nedostatečná. Rozsudek byl přitom nečekaně ostrý. Soud nejenže z důvodu slabé ochrany dat uživatelů EU Štít zrušil, ale také jako jedno z rizik přímo zmínil možnost zneužití dat americkou Národní bezpečností agenturou (NSA).

Technologické firmy tak byly postaveny před volbu buďto zajistit dostatečnou ochranu údajů svých uživatelů, nebo zcela změnit způsob a místo jejich zpracování. Upravit dosavadní dobře fungující (a ještě lépe vydělávající) model se však firmám příliš nechce. S negativní reakcí Facebooku se mohli setkat čtenáři většiny médií: Facebook v ní varoval, že pokud na něj evropští regulátoři nepřestanou tlačit, Evropu prostě opustí. Konkrétně Facebooku pak situaci vůbec nezjednodušil celosvětový úspěch dokumentárního snímku Sociální dilema, jemuž se debatu o masivním sběru a následné monetizaci uživatelských dat povedlo dostat mezi lidi. I v tomto případě Facebook zareagoval lehce uraženě. Kritice algoritmů, které jsou ve filmu vysvětleny jako hlavní příčina toho, že každý uživatel Facebooku žije tak trochu ve své vlastní Truman Show, se společnost brání vysvětlením, že algoritmy přece využívá k zobrazení užitečných a relevantních informací.

Kruh obav a kritiky se uzavřel na začátku září dalším nečekaným soudním rozhodnutím. Americký odvolací soud totiž potvrdil, že bývalý spolupracovník Národní bezpečnostní agentury Edward Snowden měl pravdu, když tvrdil, že NSA nezákonně sbírá telefonní záznamy milionů Američanů. Co víc, americký soud došel k závěru, že šéfové tajných služeb veřejnosti ve svých obhajobách programu vědomě lhali.

Technologické firmy tak byly postaveny před volbu buďto zajistit dostatečnou ochranu údajů svých uživatelů, nebo zcela změnit způsob a místo jejich zpracování. Upravit dosavadní dobře fungující (a ještě lépe vydělávající) model se však firmám příliš nechce. S negativní reakcí Facebooku se v uplynulých týdnech mohli setkat čtenáři většiny médií: Facebook v ní varoval, že pokud na něj evropští regulátoři nepřestanou tlačit, Evropu prostě opustí. Konkrétně Facebooku pak situaci vůbec nezjednodušil celosvětový úspěch dokumentárního snímku Sociální dilema, jemuž se debatu o masivním sběru a následné monetizaci uživatelských dat povedlo dostat mezi lidi. I v tomto případě Facebook zareagoval lehce uraženě. Kritice algoritmů, které jsou ve filmu vysvětleny jako hlavní příčina toho, že každý uživatel Facebooku žije tak trochu ve své vlastní Truman Show, se společnost brání vysvětlením, že algoritmy přece využívá k zobrazení užitečných a relevantních informací.

Právně problematické je teď díky zrušenému Štítu soukromí i užívání nástrojů pro distanční vzdělávání, po kterých je vlivem pandemie obrovská poptávka.

Kruh obav a kritiky se uzavřel na začátku září dalším nečekaným soudním rozhodnutím. Americký odvolací soud totiž potvrdil, že bývalý spolupracovník Národní bezpečnostní agentury Edward Snowden měl pravdu, když tvrdil, že NSA nezákonně sbírá telefonní záznamy milionů Američanů. Co víc, americký soud došel k závěru, že šéfové tajných služeb veřejnosti ve svých obhajobách programu vědomě lhali.

Obě vzájemně se podporující soudní rozhodnutí otevřela Pandořinu skříňku a spustila vlnu žalob a soudních pří, která – dá se předpokládat – zdaleka není u konce. Hlavním strůjcem této vlny je opět bojovník za maximální soukromí a bezpečí uživatelských dat Max Schrems a jeho organizace NOYB. Ta na svém webu představila jak sérii osvětových návodů, ve kterých firmám radí, jak na zrušení Štítu adekvátně reagovat, tak seznam 101 stížností mířících na firmy z celé Evropy, jež na svých webech používají Google Analytics či facebookové aplikace – což je dle právního výkladu v rozporu s rozhodnutím SDEU. Najdeme tu i stížnost na oblíbený český filmový web ČSFD – ten se podle NOYB provinil tím, že sbírá údaje a předává je Googlu, který je zpracovává na území USA. Stížnost číslo 45 pak míří na další český server, a sice Blesk.cz. Ten dle NOYB porušuje soudní rozhodnutí sběrem dat pro změnu pro Facebook.

Jak moc je Pandořina skříňka hluboká, pak dokazuje seznam pětačtyřiceti společností, kterých se NOYB přímo zeptal, jak hodlají na zrušení Štítu soukromí reagovat. Z odpovědí na emailové bombardování (ke kterému digitálně právní organizace své podporovatele vyzvala) vyplývá, že změněná pravidla hry firmy skutečně nepotěšila. Tinder ve své odpovědi neváhá uživatelům doporučit, že pokud mají problém, ať svůj účet prostě odstraní. Jiné společnosti – jako třeba Twitter nebo Microsoft – se odvolávají na standardní smluvní doložky, které Evropský soud dosud ponechal v platnosti. I zde jde ovšem o právní balancování na tenkém ledě: evropští soudci totiž přímo zdůraznili, že nebude-li zajištěna dostatečná ochrana, mohou dozorové orgány v jednotlivých zemích zastavit předávání dat i na základě těchto doložek. Například úřad berlínského Komisaře pro ochranu osobních údajů již správce údajů v podstatě vyzval, aby od jejich předávání do USA ustoupili a naopak přešli na čistě evropské řešení. Dost je ale také společností, které na četné dotazy svých uživatelů raději prostě vůbec neodpověděly. Dle materiálů NOYB jsou to třeba Airbnb, WhatsApp či Netflix (ano, paradoxně producent snímku Sociální dilema).

Právně problematické je teď díky zrušenému Štítu soukromí i užívání nástrojů pro distanční vzdělávání, po kterých je vlivem pandemie obrovská poptávka. V hledáčku digitálně právních organizací jsou hlavně programy technologických gigantů: Google Classroom a Microsoft Teams. Nemusíme jít tak daleko jako oceňovaná kanadská novinářka Naomi Klein, která v duchu své teorie kalamitního kapitalismu upozorňuje na obrovské příležitosti, jež přeměna našich domovů v online pracoviště, školy a vlastně i nemocnice znamená pro technologické giganty (Klein celý proces provokativně popisuje jako Screen new deal). Stačí se držet právního výkladu, dle kterého je aktuálně užívání nástrojů přenášejících data (v tomto případě data učitelů, žáků, případně rodičů) do jurisdikce, kde jsou ohrožena zneužitím, minimálně problematické. V případě zmíněných nástrojů se navíc jedná i o data týkající se identity a online chování či samotné materiály (školní práce), které se do systémů nahrávají. Za záměr dát právě Microsoftu ve školách zelenou si ostatně před pár týdny vysloužila anticenu v německých Big Brother Awards ministryně školství Bádenska-Württemberska.

U nás jednotlivé školy o výběru nástrojů pro distanční výuku sice rozhodují samy a české ministerstvo školství Microsoft ani Google přímo neupřednostňuje (v Metodice pro vzdělávání distančním způsobem ostatně mnohokrát upozorňuje i na to, že řada žáků doma podmínky pro online výuku ani nemá). Vzhledem k současnému stavu, který bičuje učitele a učitelky k nadlidským výkonům, se však dá předpokládat, že volba molochů Google či Microsoft coby firem nejznámějších a nejpovědomějších bude tou nejčastější.

V krizových situacích, mezi které turbulentní přechod na online výuku rozhodně patří, je starost o soukromí a pídění se po tom, co se děje s daty, bohužel tím posledním, čemu mohou učitelé i rodiče věnovat čas. Alternativní cesty zde přitom jsou: základní škola v Ostravě například zveřejnila návod na používání svobodného a privacy-friendly softwaru Jitsi. Pořád je prostor, jak čelit přesunům osobních údajů z českého školství do rukou big-tech byznysu a pod jurisdikci, která nedostatečně chrání data. 

Upozorňovat na bezpečné nakládání s osobními údaji je ovšem vždy nevděčné. A v době, kdy se digitální technologie jeví jako zachránci, kteří přišli v pravý čas a v pravou chvíli, je nevděčné dvojnásob. Životy to nezachrání a navíc „nemáme přece co tajit, a i kdyby, stejně o nás už všichni všechno vědí“. Na druhou stranu ale právě teď, kdy nemůžeme chodit kin, do hospod ani do škol, je možná ten nejlepší čas přečíst si, co se píše ve všech těch otravných oknech, která při brouzdání internetem denně bezmyšlenkovitě odklikáváme. A kdo by se chtěl angažovat víc, může následovat doporučení pro uživatele od zmíněné organizace NOYB.

Data jsou ropou 21. století, motorem celých ekonomických odvětví. Je přitom jen na nás, komu tato data poskytneme a kdo z nich ve výsledku bude těžit. Edward Snowden a Max Schrems svými úspěšnými soudními taženími dokazují, že tento boj není marný.

Článek vznikl v rámci projektu Digitální watchdog organizace Iuridicum Remedium. Projekt podpořila Nadace OSF v rámci programu Active Citizens Fund, jehož cílem je podpora občanské společnosti a posílení kapacit občanských organizací. Program je financován z Fondů EHP a Norska.

konec plošného sběru metadat?

Digitálně-právní organizace Iuridicum Remedium shromažďuje od veřejnosti prostředky na právní bitvu za konec plošného sběru metadat o telefonní a on-line komunikaci každého uživatele (tzv. data retention). Opírá se přitom o rozhodnutí Soudního dvora EU, který v říjnu plošný sběr metadat již potřetí označil za nepřípustné. Crowdfunding na spor ve veřejném zájmu je alternativou dosud nefunkčních hromadných žalob.

“Plošnému sběru metadat o našich životech se věnujeme už od roku 2011. Tehdy to vypadalo, že máme vyhráno, Ústavní soud data retention díky našemu podání zrušil. Vláda však obratem přijala jen upravenou novelu, dle které naše metadata uchovávají operátoři a provideři dál,” přibližuje výkonný ředitel Iuridicum Remedium Jan Vobořil legislativní historii. “Od té doby se problém jen zvětšuje. Informace z data retention byly původně určené jen bezpečnostním složkám pro vyšetřování nejvážnějších zločinů. Teď aktuálně však o ně má zájem i antimonopolní úřad či hygiena, které právě přišly s novelami. Opakovaně se objevují i návrhy na zrušení anonymních SIM karet.”

Metadata, jejichž sběr vyplývá ze zákona o elektronických komunikacích, uchovávají operátoři půl roku: obsahují informace o tom, kdy, odkud a jakým způsobem komunikace proběhla a jak dlouho trvala. Tato data jsou využívána pro vyšetřování trestné činnosti. Podle Soudního dvora EU je však takto plošné a nevýběrové uchovávání metadat v rozporu s evropským právem. Podle analýz kriminality z evropských zemí nemá plošný sběr dat všech občanů pro jistotu vliv na pokles kriminality ani na její objasněnost. 

bizardní seznamka

Na hudební televizi ÓČKO mohou diváci vidět britskou sérii Naked Attraction. Zdánlivě standardní studiová „seznamka“ má jisté ozvláštnění – v každé epizodě si žena nebo muž vybírá své potenciální partnery a partnerky pouze na základě zcela odhalené fyzické přitažlivosti. Pouze pohledem na jejich nahé tělo.

Formát, který uvedl britský Channel 4 poprvé v roce 2015, se přes počáteční šok prosadil, přesvědčil diváky i kritiky, každý rok nasazuje novou řadu a vysílá se v několika mutacích různých televizí. K vidění je od pondělí do čtvrtka po 22. hodině a ÓČKO díky seznamce ztrojnásobilo v tomto čase svou sledovanost.

„Na rozdíl od toho, s čím se většina diváků střetává ve videích na internetu, tak tady vidí, jak vypadají normální přirozená lidská těla,“ říká programový ředitel ÓČKO Alexandr Guha.

5plus2

Privacy Cost of a “Free” Website

Among them were the marketing and advertising arms of Google, Amazon, and Oracle’s BlueKai consumer data division, which reported a massive data exposure this summer, leaving billions of records—including personally identifiable information—accessible to the open internet without a password.

Zajac was floored when The Markup showed her how many trackers appeared on the site. She said she learned a hard lesson: “If it’s free, that doesn’t mean it’s free. It just means it doesn’t cost money.” Instead, it costs your website visitors’ privacy.  

Website operators may agree to set cookies—small strings of text that identify you—from one outside company. But they are not always aware that the code setting those cookies can also load dozens of other trackers along with them, like nesting dolls, each collecting user data.

We scanned more than 80,000 of the world’s most popular websites with Blacklight and found more than 5,000 were “fingerprinting” users, identifying them even if they block third-party cookies.

We also found more than 12,000 websites loaded scripts that watch and record all user interactions on a page—including scrolls and mouse movements. It’s called “session recording” and we found a higher prevalence of it than researchers had documented before.

More than 200 popular websites used a particularly invasive technique that captures personal information people enter on forms—like names, phone numbers, and passwords—before they hit send. It’s called “key logging” and it’s sometimes done as part of session recording.

The use of cookies by websites is well known, and most Americans understand how they work. But even some website operators don’t always know how they get there: often from free plug-ins like comments sections, social media sharing buttons, and tools that embed posts from social media—conveniences people have come to expect on the internet but that small website operators don’t have the resources to build themselves.

Marketing and advertising companies are happy to provide these tools for free in exchange for user data, which is used to construct ever-more-refined profiles of internet users.

Google Analytics trackers loaded on 69 percent of 80,000 popular websites scanned with Blacklight. Google Analytics gives website operators insight into how many people visit a website and which pages. The catch: Google, the world’s largest digital ad seller, also gets the data. The company’s cookie policy allows it to connect that data to the advertising profiles it already has on people, but Google spokesperson Elijah Lawal said it doesn’t do it as a policy unless the website operators agree.

However, in order for website operators to get information from Google Analytics about the demographics of their visitors, they have to allow data collection by Google’s advertising arm, DoubleClick, which adds the information to user profiles.

The second most common tracker we found on popular sites: Facebook. Blacklight found its pixel on a third of popular sites we scanned. Facebook’s trackers can follow you even if you’re not logged in to Facebook and link your browsing history to your profile for ad targeting. Website operators include the pixel to measure clicks from their ads on Facebook’s platforms.

The Markup

Každý jsme jiný, ale jsme v tom společně

Velice inspirativní a motivující rituál zavedl ve své třídě učitel Chris Ulmer. Výuku nezačne, dokud každého ze svých žáků nepochválí a posléze si s ním neplácne. A to není zdaleka všechno, co pro své studenty dělá.

Chris Ulmer pracuje se svou třídou ve floridském městě Jacksonville už tři roky. Třídu navštěvují žáci se zvláštními potřebami. „Jako učitel speciální pedagogiky mám žáky s různými potížemi, ale všichni mají jedno společné – reprezentují lásku a vše, co je na tomto světě správné,“ říká učitel.

Ulmera však trápil pocit, že společnost takovým dětem a lidem obecně příliš nerozumí a chtěl to změnit. Přišel s nápadem založení třídního blogu o dětech a jejich diagnózách. Cílem bylo, aby se společnost dozvěděla o problematice víc a měla pro postižené větší pochopení. „Chceme šířit lásku, empatii a přijetí lidí se zvláštními potřebami,“ vysvětluje iniciátor.

Na stránkách třídy lze najít řadu videí. Děti v nich hovoří o svých diagnózách nebo ukazují své výjimečné nadání – v jednom například chlapec bez problémů postupně vyjmenuje všechny americké státy včetně hlavních měst.

Do budoucna má třída v plánu vydat knihu. Bude plná příběhů od rodičů s postiženými dětmi a měla by tak pomoct každému, kdo takové děti také vychovává. „Každý jsme jiný, ale jsme v tom společně,“ shrnuje Ulmer.

Pozitivní zprávy

Peklo jsou ti druzí

V pátek ráno vstanu v pět hodin a po šesté vyjedu na kole na dva kilometry vzdálené železniční nádraží uprostřed Jizerských hor, abych v deset stihl redakční poradu v pražském centru. Kromě bicyklu za tu dobu stihnu jet dvěma tramvajemi, dvěma vlaky, jedním metrem a jedním dálkovým autobusem. V hantýrce profíků přes dopravu jsem tedy superkomutér. Tak se v těch kruzích říká lidem, kteří pracují na plný úvazek, ale do práce jezdí jen jednou či dvakrát týdně a jednou cestou stráví nejméně dvě hodiny.

Takových lidí přibývá; stojíme patrně na hraně revoluční proměny vztahu práce, dopravy a bydlení. Poslední taková přišla v půli 20. století s masovou dostupností automobilů, a byla skvělá. Spousta nových silnic a dálnic znamenala nejdřív spoustu práce a potom zmenšila svět – v tomto případě prodloužením únosné vzdálenosti mezi lidským obydlím a jeho pracovištěm. 

Podle Marchettiho konstanty (italský fyzik Cesare Marchetti v roce 1994 překvapivě úspěšně deklaroval, že lidé jsou ochotni strávit na cestě za prací a zpět denně zhruba hodinu, bez ohledu na to, jestli ji stráví chůzí nebo vsedě za volantem) se tři předválečné kilometry odšlapané po svých proměnily třeba ve čtyřicet kilometrů ujetých v autě. Kombinace levnějšího a obvykle lepšího bydlení s pohodlím na cestě byla neodolatelná.

Postupně však začalo být málo místa. Města tou dobou již etablovaná začala trpět strašlivými zácpami; ta, která se teprve začala vzmáhat, se automobilům přizpůsobila a zkomplikovala naopak život každému, kdo autem nejezdil. Za městy navíc rostly obrovité noclehárny, jimž se eufemisticky říkalo předměstí.

Zvykli jsme si také, že doprava je levná. Němec s průměrným platem může za svůj denní výdělek přejet autem přes celou zemi z Mnichova do Hamburku dvakrát tam a zpět. Čech s průměrným platem může s trochou štěstí za měsíční výplatu obletět svět. Newyorčan s minimální mzdou může křižovat město podzemkou celý Boží den za zhruba 12 minut práce.

Ona levná a komfortní mobilita má však tu a tam háček, jenž se hlásí o slovo stále důrazněji. Ekologové tvrdí, že silniční doprava je největším zdrojem znečištění ovzduší a tím pádem skleníkoplynové apokalypsy. Ekonomové jsou nespokojeni z jiného důvodu: loni přišlo ostrovní hospodářství kvůli dopravním zácpám o 6,9 miliardy liber, tvrdí studie konzultační firmy INRIX. Průměrný řidič přišel za rok 2019 čekáním v zácpě o 115 hodin; za Londýn čítal týž údaj 149 hodin.

Pak je tu samozřejmě spotřeba energie. Podle amerického federálního energetického úřadu EIA spolykala loni doprava 28 procent veškeré tamní spotřeby energie (z toho 96 procent šlo na účet benzinu). To je hodně čekání, kouře a prachu za hodně peněz. A nakonec jsou tu ostatní ohledy, jako bezpečnost, parkování, napětí mezi automobilisty a zbytkem světa, kvalita systémů hromadné dopravy, dostupnost, infrastruktura… 

Většina zmíněných trablů je z pochopitelných důvodů obzvlášť citelná ve městech a koronavirová pandemie to jen zdůraznila: když se velkoměsta otřepala z nejhoršího, začali se jejich obyvatelé vracet za volant rychleji než k chůzi či hromadné dopravě (viz graf výše). Částečně to lze samozřejmě přičíst pocitu relativně vyšší bezpečnosti, ale jinak je verdikt jasný: lidé od Seattlu po Singapur chtějí jezdit autem. Že to není ekonomicky ideální, dokládá jediné číslo: každé auto stráví v průměru 95 procent své existence stáním.

Automobilů je však zároveň tolik, že to komplikuje naplnění jejich původního účelu – dostat se z jednoho místa na druhé. Vzniká tím situace, kdy každý řidič má všechny ostatní řidiče za potenciální soky a chodci opovrhuje už z principu. Chodci nemohou vystát řidiče a všichni dohromady nenávidí cyklisty (o koloběžkářích nemluvě), protože se pletou do míst jim stávající infrastrukturou vyhrazených. Peklo jsou ti druzí, jak napsal Jean-Paul Sartre; ačkoli svůj dnes již proslulý citát myslel jinak, takto dává smysl velmi současný.

Nápady na změnu statutu quo se obvykle zaměřují na jeden z následujících cílů: jejich autoři chtějí, aby lidé jezdili a) jinak, b) jinudy, c) méně. Za tím účelem hodlají zavádět nové technologie, infrastrukturu i regulační opatření. Na výsledku tohoto dohadování bude záležet, jak budou jezdit naši vnuci.

Mezi trendy, které dosud došly nejdál, jsou v popředí dva. První z nich hledá proměnu samotných aut. Elektrifikace je už dnes etablovanou módou, automatické řízení je ve stadiu laboratorního vývoje a schopnost létat takřka za rohem, tvrdí výrobci. Druhý trend auta nahrazuje něčím lehčím, menším a čistším; na forhontě jsou zmíněné bicykly a koloběžky.

Každá z těchto bohulibostí má své půvaby a trable. Racionální elektrifikace závisí na schopnosti konzervovat energii, tedy na výkonnosti akumulátorů. Poměr ceny a výkonu zde dosud nárokům na masovou dostupnost neodpovídá. Navíc elektrifikace dává smysl pouze jako první krok: když stojíte v zácpě, je vám málo platné, že vy i ostatní řidiči-spoluzajatci máte motor elektrický namísto spalovacího. 

Elektřina ve spojení s autonomním řízením ovládaným umělou inteligencí je jiná káva. Travis Kalanick, zakladatel taxislužby Uber, považoval od samého začátku samořízené vozy za jedinou možnou budoucnost své firmy (bye-bye, sdílená ekonomiko). Není sám; stejně uvažuje Elon Musk za Teslu a také vedení Alphabetu, jehož Waymo je podle všeho s realizací nejdále (na koni června firma oznámila, že její systém bude zplna řídit taxíky od Volva).

Problémů samořízení je několik: tak třeba různé úrovně autonomie vyžadují různý způsob i míru zapojení řidiče. Autonomní řízení přitom pochopitelně také chybuje, občas s tragickými následky. Smrtelné nehody mají na kontě Uber i Tesla. Samořízení navíc samo o sobě dopravu neurychlí, ani jí nepřidá na vstřícnosti vůči okolí.

O to se chce postarat technologie z řádu IoT čili internetu věcí. Ve chvíli, kdy si budou auta na silnici spolu „povídat“, když budou vědět lépe než vy, kde je zácpa, kde nehoda, jakou rychlostí jede vůz před vámi a co má v úmyslu auto za rohem, které ani nevidíte, půjde možná vecpat čtyři dopravní pruhy do dnešních tří.

I zápory však stojí za to. Zaprvé je tu požadavek na bezchybný provoz. Hlášku „stránka má problém s načítáním“ nevidíte rádi nikdy, ale když se na vás řítí náklaďák, naléhavost té emoce stoupá. A ve chvíli, kdy bude provoz řídit centrální mozek, stává se takřka automatickým terčem všech hackerů světa, od sexuálně frustrovaných adolescentů po ruské tajné služby. Nepěkné pomyšlení.

A konečně je tu otázka soukromí, jehož je automobil dosud (plus minus) nedobytou baštou. Až bude IoT fungovat pořádně, bude o vás pojišťovna vědět, že po okreskách jezdíte stovkou, a inzerenti dostanou od výrobce data o tom, jaké billboardy po cestě sledujete. Je to přijatelná cena za zkrácení cesty do práce? Odpověď je na vás.

To přivádí řeč na bicykly a koloběžky. Podle firmy INRIX by mohly v Británii nahradit 70 procent jízd autem v délce do pěti kilometrů, 60 procent v Německu a 50 procent v Americe – tedy pokud zrovna nejezdíte moc do kopce, nesněží, nemáte ruku v sádře a nepotřebujete vézt nic jiného než sebe sama. Jinými slovy, kolo nejenže je špatný pán, ale také ne moc spolehlivý sluha. To platí, ať už je kolo vaše, sdílíte je v systému s pevnými parkovacími místy, nebo je můžete po vypůjčení nechat, kde se vám zlíbí. 

Daniel Deyl

zpeněžení přátelství, emocí a zážitků

Na svém chytrém telefonu ho má každý osmý obyvatel planety, v Česku bezmála každý třetí. Skoro dvě třetiny uživatelů jsou přitom mladší 34 let, lehká nadpoloviční většina je ženského pohlaví. Šest z deseti si ho zapne denně, a to v průměru celkem skoro na hodinu. Jeho příjmy, především z reklamy, tento rok dle odhadů stoupnou o 47 procent na 19 miliard dolarů. Prognóza pro rok 2021 předpovídá další strmý nárůst na více než 24 miliard dolarů. Řeč je o aplikaci Instagram, která  v říjnu 2020 oslavila desáté výročí od svého založení.

Historka o tom, jak se to všechno přihodilo, se nápadně podobá mnoha jiným kalifornským technologickým „success stories“. Programátorsky zdatní absolventi Stanfordovy univerzity Mike Krieger a Kevin Systrom měli v době rozkvětu webu 2.0, tedy čím dál interaktivnějšího digitálního prostoru, ten správný instinkt – byť je velmi nepravděpodobné, že by v roce 2010 byli schopni domyslet, jak bude jimi založená síť o dekádu později úspěšná a rozšířená. V mezičase totiž došlo k překotnému technologickému vývoji, který pro její úspěch vytvořil technické předpoklady, a sice k masovému rozšíření chytrých telefonů s kvalitními foťáky a mobilního internetu, ale i výrazně lepším možnostem sbírat, ukládat a vyhodnocovat digitální data – s těmi totiž stojí a padá design aplikace, pracující se sofistikovanými algoritmy.

Uber, Facebook, Amazon a ti druzí

Před založením Instagramu měl za sebou Kevin Systrom kratší pracovní zkušenost u Googlu, odkud kvůli nespokojenosti s firemní politikou odešel. Spolu s Kriegerem nejprve vyvinuli aplikaci Burbn, jakéhosi předchůdce Instagramu, který umožňoval fotit a hodnotit alkohol spolu se zveřejněním informace, kde je k mání. Vedle programování Systrom vystudoval také fotografii a toužil tyto dva světy propojit. Legenda o založení říká, že nápad na síť ke sdílení grafickými filtry vylepšených fotek dostal na dovolené se svou přítelkyní. Tehdy si mu postěžovala, že její fotka není tak dobrá, aby ji mohla někomu ukázat. Už v den svého zveřejnění dosáhla aplikace 25 tisíc stažení, po dvou měsících prvního milionu, po roce desetinásobku. Když firmu za další rok koupil za miliardu dolarů Facebook, pracovalo pro ni pouhých 13 zaměstnanců včetně obou zakladatelů. Ve srovnání s tím, kolik uživatelů ji využívá a jaký objem zisků se v ní točí, se jedná o typický nepoměr panující v podstatě u všech technologických gigantů dneška. Když už je platforma uvedená do chodu, vlivem tzv. síťových efektů sice láká víc a víc uživatelů, provozovatele ale každý z nich stojí méně práce i peněz.

Většina uživatelů může mít oprávněný dojem, že na Instagramu prostě sledují to, co nějak vyhovuje jejich vkusu. Realita je ale taková, že Instagram naopak postupně, nenápadně, ale nenávratně náš vkus mění.

Na převzetí Instagramu Facebookem se přitom dá dobře demonstrovat, že obě sítě v tu dobu byly – a do velké míry pořád jsou – kvalitativně novým elementem rozmáhajícího se digitálního kapitalismu. K této fúzi totiž ze zpětného pohledu nikdy nemělo dojít. A ve Spojených státech se nyní rozehrává boj o to, zda nebude takto vzniklý konglomerát potřeba rozbít z důvodů porušení hospodářské soutěže. Jenže tehdejší antimonopolní zákony nepočítaly s tím, že by se tržní hodnota, potažmo tržní potenciál daly měřit počtem uživatelů, kteří po sobě zanechávají někdy v budoucnu zpeněžitelná data. To včas rozpoznal pouze Facebook, který ostatně sám funguje na stejném principu.

Obě sociální sítě se řadí mezi tzv. digitální platformy, jakési rozdělovníky v bobtnajícím digitálním prostředí. Umožňují provádět dodatečné či výhodnější transakce s již existujícími statky, v tomto konkrétním případě sociálními kontakty a zážitky, a za to z nich bez větší námahy (kromě počáteční invence) odčerpávají část jejich hodnoty. Mají tedy stejně jako jejich „sourozenci“ Uber, Amazon, Airbnb nebo Google extraktivní, nikoli produktivní charakter. Kromě jiného bývá těmto platformám vyčítáno, že zpeněžovanými statky jsou tu sociální vazby, emoce a zážitky; a že se tedy jejich prostřednictvím logika kapitalistické extrakce dostala zase o něco blíže k věcem, které donedávna v takovém měřítku zpeněžitelné nebyly. Kvůli zmíněným síťovým efektům mají navíc tyto platformy tendenci rychle vytvářet monopoly, čemuž vydatně pomáhá skupování potenciálních konkurentů, respektive dalších zdrojů uživatelských dat. Něco podobného ostatně předvedl Facebook, když koupil Instagram. Data jsou totiž pro jejich fungování klíčová. Umožňují personalizovat obsah a především stojí za hlavním zdrojem příjmů – reklamou šitou na míru.

Instagram využívá narcise v nás

Že se impérium Facebooku (zahrnující i Instagram) ještě donedávna cítilo v takto pofidérně vymezeném prostředí jako ryba ve vodě, bylo zřejmé. O něco méně spokojení však očividně byli oba instagramoví spoluzakladatelé. Facebook jim dopřával stále méně slibované nezávislosti. Citlivěji založený Systrom navíc špatně nesl, že se z Instagramu, z něhož prý vždy chtěl mít „příjemnou a blahodárnou aplikaci“, stal komerční kolos, který mnoha uživatelům způsobuje spíše úzkosti. V roce 2018 nakonec Systrom i Krieger z Instagramu odešli.

Poměrně velké množství studií a dat potvrzuje oprávněnost Systromových obav, že přítomnost na Instagramu zdaleka není tak blahodárná. Kauzalita samozřejmě není tak jednoduchá, aby se dalo říct, že už jen samotný profil na Instagramu může někomu způsobit úzkosti. Přítomnost na Instagramu spíš posiluje a zprostředkovává některé individuální vlastnosti i kolektivní lidské sklony, jako je potřeba srovnávat se s ostatními nebo promítání vlastního já do ideálů ztělesněných v popkultuře a v poslední době také do ideálů prezentovaných na samotných sociálních sítích. Instagram v tomto ohledu nevymyslel nic nového. Jenže způsob, jakým jeho algoritmus pracuje, může posilovat a vynášet na povrch některé ne zrovna příjemné stránky našich osobností. Nelze jednoduše říct, že z nás Instagram dělá vizáží posedlé individualisty, kteří mezi sebou neustále soutěží v tom, kdo má fotogeničtější život. Říct už ale můžeme (a na datech se to ukazuje), že algoritmus Instagramu právě tyto rysy našich osobností využívá, podporuje je a těží z nich.

Zakladatelé Instagramu mohli sice těžko dohlédnout, kam až se jejich aplikace dostane, kolik uživatelů přiláká a co s nimi bude dělat, současný vývoj ale zas tak překvapivý není. Americká antropoložka Elizabeth Currid-Halkett v roce 2016 popsala proměnu, kterou procházejí naše konzumní a spotřební vzorce. Už dávno víme, že to, co si kupujeme, neodpovídá jenom tomu, co potřebujeme. Většinu věcí si kupujeme hlavně proto, že tím dáváme najevo svůj společenský status. Jejich symbolická hodnota je úzce propojená s hodnotou tržní. Currid-Halkett mluví o „aspirativní spotřebě“, jež postupně nahrazuje „demonstrativní spotřebu“, kterou už na konci 19. století popsal americký ekonom Thorstein Veblen. Zatímco dříve si elity pořizovaly majetek, aby ostatním dávali najevo, že se mají dobře a že si mohou kupovat věci „jen tak“, v aspirativní ekonomice nakupujeme a konzumujeme tak, abychom dávali najevo, kým jsme a jaké máme hodnoty.

Sociální sítě (a Instagram speciálně) do tohoto typu ekonomiky skvěle zapadají. Nabízejí totiž jednoduchý nástroj, jak tyto naše hodnoty demonstrovat. Umožňuje nám sdílet každodenní detaily z našich životů širokému publiku, tedy zdánlivě autenticky prezentovat sami sebe, zároveň ale nabízí různé funkce, skrze které můžeme obsah pečlivě hlídat a „kurátorovat“, jak říká Ana Andjelic, americká výzkumnice zabývající se aspirativní ekonomikou. Jednoduše řečeno, Instagram nabízí velmi jednoduchý způsob, jak se přes noc zdánlivě stát tím, kým jsme vždycky chtěli být, protože nám nabízí možnost vybrat si ze svého života jenom to pozitivní a postavit na tom celou naši identitu. Honba za čím dál dokonalejšími fotkami, které znamenají čím dál dokonalejší já, je logickým důsledkem a hnacím motorem aspirativní ekonomiky.

Definice influencera není jednoznačná, ale většina výzkumníků i marketérů se shodne na tom, že klíčová je schopnost zpeněžit svojí přítomnost na síti. Je přitom podstatné, že základní „měnou“ mezi influencery je právě autenticita. Jejich síla prodávat obsah (a vydělávat tak obrovské sumy) je založená právě na tom, že na rozdíl od televizních spotů nebo reklam v časopisech nám produkty prodávají reální lidé.

Aspirativní ekonomika nás všechny drží v přesvědčení, že influencerem se může stát každý, protože nástroje jsou všem dostupné. Stačí přece smartphone a jedna aplikace. Realita je ale samozřejmě jiná. Stačí se podívat na pár statistik a zjistíme, že většina úspěšných influencerek jsou stereotypně krásné heteroseuxální ženy, které žijí v monogamním idylickém vztahu s mužem.

Zdánlivá autenticita instagramového obsahu pak významným způsobem proměňuje naše spotřební chování. „Instagram aesthetics“ se promítá do módy, interiérového designu, jídla i cestování. Honba za dokonalými fotkami z ultimátně „instagramových“ destinací (příkladem může být třeba řecký ostrov Santorini) významně posiluje fenomén overturismu. Kavárny nadesignované tak, aby se v nich dalo hlavně dobře fotit na Instagram, přispívají ke gentrifikaci celých městských částí. A Instagram nakonec mění i náš vztah k sobě samým a vlastnímu tělu. „Instagram face“ je běžně používaný výraz pro specifický typ ženské tváře prohnané instagramovými filtry. Novinářka Jia Tolentino při mapování tohoto fenoménu zpovídala estetické chirurgy, kteří přiznávají, že s požadavkem na „Instagram face“ za nimi přichází stále více klientek.

Tohle všechno ale paradoxně děláme právě ve jménu údajné základní instagramové hodnoty – autenticity. Dostáváme se tak do situace, kdy všichni chceme být tak hrozně autentičtí, až nakonec vypadáme úplně stejně. Kupujeme si stejné věci a bydlíme ve stejných bytech, abychom dali najevo svou příslušnost ke komunitě autentických lidí se správnými hodnotami a životním stylem. Otázka, jak se tím proměňuje samotný význam slova autenticita, zatím nemá odpověď. Podstatné ale je, že významnou roli v této proměně hraje algoritmus, který obsah na Instagramu třídí a nabízí nám ono pověstné „mohlo by se vám líbit“.

Algoritmus pozorně sleduje, na co klikáme, u čeho trávíme víc času, na co a jak reagujeme. Podle toho nám pak nabízí obsah. Většina uživatelů může mít oprávněný dojem, že na Instagramu prostě sledují to, co nějak vyhovuje jejich vkusu. Realita je ale taková, že Instagram naopak postupně, nenápadně, ale nenávratně náš vkus mění. Mechanismus estetické bubliny spočívá v tom, že klikáme na to, co se nám líbí. Algoritmus nám pak takového obsahu nabízí víc a utvrzuje nás v tom, že se nám líbí právě toto – a tak pořád dokola. Takové kolečko vede celkem logicky k závislostem. Závislost na sociálních sítích taky není pro psychology nový fenomén. Až poslední dobou si ale začínáme uvědomovat, že se zde dostáváme do úzkého kontaktu s umělou inteligencí, která má dostatek dat a prostoru naučit se nás znát lépe, než se známe my samotní. Takže přesně ví, kdy nám poslat notifikaci, co nám nabídnout, jak nás na síti co nejdéle udržet. A nestojí nad ní žádný lidský element, který by mohl říct „teď už dost“.

Hezky se ukazuje, že se točíme v kruhu. Jako nejvíce autentická se totiž jeví právě naše potřeba vypadat před světem dobře, mít hezký, spořádaný, záviděníhodný život. A tuhle autenticitu Instagram zneužil, překroutil a nenávratně změnil v tržní komoditu. Jak poznamenala novinářka Rebecca Jennings, i kdyby Instagram přes noc zmizel z internetu, naše vnímání reality se o deset let zpět stejně nevrátí.

přesun významné části našich životů do online sféry už nemáme jak zastavit a neznáme ani odpověď na otázku, zda by to bylo, nebo nebylo prospěšné. Sci-fi literatura si představuje jako dystopickou jak společnost napojenou na online platformy nonstop, kde už nic jiného neexistuje, tak společnost, ze které náhle veškerý online život zmizel (takže zmizela i zásadní infrastruktura, která drží globální ekonomiku pohromadě). Pozitivních, i když ne třeba rovnou utopických vizí toho, jak v konstantně „connected“ společnosti žít a ne jenom přežít, máme kupodivu málo. Budeme je ovšem potřebovat.

Marie Heřmanová, Kateřina Smejkalová