Zkoušky z lásky

Připadá mi to absolutně nemožné, ale buď se mi rozbilo vyhledávání, nebo jsem skutečně ještě nikdy nevyzval ke zrušení Vánoc.

Tudíž je dost dobře možné, že kvůli tomuto mému opomenutí je stále máme, za což se sice hluboce omlouvám.

Nicméně věřím, že alespoň toto, bude tím pověstným kamínkem, který strhne lavinu, po níž, a až si prach sedne, stane se prosinec stejně rozumným a šťastným měsícem, jako je třeba srpen... ach srpen, proč není srpen! Kdy zas bude?

Mám chuť si přilepit na adventní věnec dalších třicet svíček a zapalovat je každý týden, dokud zas nedopluju do klidného přístavu tohoto měsíce. Každý měsíc by měl být jako srpen. A prosinec nejvíc.

Rozumnému člověku asi nemá cenu znova shrnovat argumenty, proč je potřeba Vánoce vymýtit. Jsou jako zlatokopka, která předstírá city, aby vám mohla vytáhnout peníze z kapsy.

Jsou horší než narozeniny v tom, jak vás nutí lhát vašim blízkým do očí: „Jé, to jsem vždycky chtěl!“... „To ti přinesl Ježíšek.“... „Já to pak uklidím.“ Přináší do našich životů víc stresu a beznaděje než lockdown. Startují rozpady vztahů, iniciují sebevraždy, zkracují životy: kolik z nás už zemřelo s Vánocemi? Nevíme. Kde je Dušek s nějakou statistikou?

Dlouho jsem mlčel i proto, že jsem respektoval ekonomiku, která je na nich víc a víc závislá.

Pokud by se mi je podařilo zrušit úplně, jistě bych dostal Nobelovu cenu míru, s jistotou však až posmrtně, protože předtím by mě odstřelil nájemný zabiják, na kterého by se složily všechny supermarkety světa.

Takže to budu muset nechat na vás, na svých čtenářích. Zamyslete se nad tím, jestli tuhle zkoušku z lásky v životě potřebujete. A než o tom přesvědčíte celé své okolí, zkuste aspoň být s těmi, s nimiž být chcete, a ne máte, nesoutěžte v lásce a nemyslete si, že to celé musí vypadat jako reklama na heru.

Optimální to nebude, ale je to začátek. Sejít se s blízkými a dělat si navzájem radost lze přece každý měsíc v roce. Třeba v srpnu.

Tomáš Baldýnský

"zvrácené" vánoční písně

Máte pocit, že poslech tradičních vánočních písní jen násobí vaše utrpení, protože si při srovnání s vánočním ideálem tichého štěstí v rodinném kruhu připadáte ubozí, cyničtí, neempatičtí, zlí a zvrácení? Začínáte Vánoce nesnášet, stydíte se za to a snažíte se tento pocit zadusat hluboko do nevědomí?

Jak nás učí Freud, potlačování negativních emocí vás přivede tak maximálně k neuróze, sexuální úchylce a nakonec do blázince. Vy musíte naopak dát svým pocitům volný průchod! To, že vás občas Vánoce serou, z vás ještě nedělá psychopaty. A to, že jsou chvíle, kdy byste Santu nejraději pověsili za vousy do průvanu hned vedle Alzáka, z vás ještě nedělá vrahy.

Koledy vám nepomůžou. Vy si naopak musíte najít písně, které zaujímají k Vánocům ještě negativnější postoj než vy. Podle Aristotelovy teorie katarze vás percepce takových skladeb od nežádoucích emocí očistí a na samém konci léčebného procesu dospějete ke kýženému dobrému pocitu ze svátků a začátku nového roku. 

Socialistický občan postupem času stejně jako jeho západní kolega pochopil, že Vánoce jsou svátkem konzumu. Jenže slavit svátek konzumu v obchodech bez zboží je popravdě asi ještě o fous větší depka, než je slavit v obřích obchodních centrech narvaných zbožím k prasknutí. 

“Zas budou Vánoce, kdekdo je před problémem, jak urvat alespoň tu hvězdu nad Betlémem, jak vyhrát na frontě a sehnat to, co není. Zas budou Vánoce, ty svátky zapomnění.”

Hovada boží: tahle píseň skupiny Jablkoň je sice taky už poněkud starší, ale zůstává skrznaskrz aktuální. Přenese nás do světa, jehož středobod leží “tam, kde svítí hvězda nad hypermarketem.” Vždycky, když stojím před Vánoci u pokladen ve frontě jako kráva a můj spolubližní mi něžně špitá do ucha “Uhni, vole”, říkám si v duchu, že ten příměr s hovady je poměrně trefný.

Xindlova píseň se písni Sodoma Gomora: Za…ný Vánoce v mnohém podobá, jen je v ní méně sprostých slov a více sofistikovaných rýmů (typu “abych věřil, že je štědrý, musel jsem si dát ještě drink”). Jinak ale i zde nacházíme hlavního hrdinu alkoholika, asociála a zoufalce, který nemá prosincové svátky rád. Uvážíme-li, že skladba má na YouTube 16 milionů zhlédnutí, zdá se, že tohle zhnusení Vánocemi s náladami části české společnosti nějakým způsobem rezonuje.

U textu od českého národního básníka Jaroslava Seiferta byste možná čekali, že v něm budou vánoční svátky líčeny s pohádkovou naivitou, jako by právě vypadly z obrázků Josefa Lady. Ale atmosféra básně je zcela jiná – melancholická bilancující, zvoucí spíš k rozjímání než k rozpustilému veselí. “Když už se blíží v spěchu ten žaluplný děj, svíčičko na ořechu, hoř pro nás pomalej.”

Dokazuje to, že lidé mnohem víc potřebují nějakou myšlenku, nějaký obsah než po všech stránkách dokonale vybroušenou formu.

A i to je vlastně poselství Vánoc. Nezáleží na honosnosti příbytku, může to být dokonce i tak trochu chlív. Důležité je, co krásného se v něm narodí.

Pavel Šenkapoun

chytré špiclování

Pracovníci čínské technologické firmy Hebo dostali na své židle nové měkké „chytré“ sedací polštáře, které si zprvu pochvalovali. Podle deníku The Times jen do té doby, než zjistili, že je zrádné podsedáky „špiclují“, zda jsou na svém pracovišti.

Jedna ze zaměstnankyň společnosti Hebo ve městě Chang-čou řekla, že s ostatními tyto „chytré“ polštáře nejprve uvítala. Dokážou totiž monitorovat životní funkce, včetně tepové frekvence a dýchání, stejně jako únavu a držení těla. Když člověk příliš dlouho sedí, připomenou mu, že by se měl trochu kolem projít.

Pak ale zmíněná zaměstnankyně, paní Wang, názor změnila. Jak napsala na internetu, stalo se tak poté, co za ní přišel pracovník personálního oddělení a vyšlo najevo, že podsedák oddělení upozornil na to, že nebyla na svém pracovním místě.

Firma měla přístup ke všem údajům poskytovaným tímto „smart“ polštářem. „Byla jsem dotázána, proč nesedím u svého pracovního stolu mezi desátou a půl jedenáctou dopoledne,“ uvedla Wang. Dodala, že jí manažer kvůli tomu pohrozil snížením prémií. „Najednou jsem se v kanceláři cítila, jako bych byla úplně svlečená. Být každou chvíli kontrolovaná a sledovaná, to je hrozný pocit,“ napsala.

Vedení Hebo od postupu personálního oddělení dalo ruce pryč. V reakci sdělilo, že šlo o porušení pravidel společnosti týkajících se ochrany soukromí, a ujistilo, že byla přijata disciplinární opatření, aby se opakování něčeho takového zabránilo. Údajně se „chytré polštáře“ jen testovaly před případným uvedením do prodeje.

Lidovky

z extrému do extrému

Množstvo tuku nedefinuje našu hodnotu či prínos spoločnosti. Ako to už vo svete chodí, aj v tomto prípade lietame z extrému do extrému. Na jednej strane vyzdvihujeme dokonalo vyzerajúce telá s nadpriemerným svalovým rozvojom a minimom telesného tuku či a kosť vychudnuté modelky. Na opačnej strane potom stoja propagátorky prehnanej sebalásky, pričom nie je výnimka, že tieto ženy samy trpia morbídnou obezitou.

A tak, ako súťažná forma vo fitness nie je udržateľná a zdravá po celý rok, tak, ako nepodporujeme anorexiu – nepodporujeme ani trend „metabolicky zdravej obezity“. Je totiž iba otázkou času, kedy obezita a jej zdravotné následky udrú v plnej sile.

Rovnako, ako je nebezpečná nadmerná propagácia štíhlosti, môže mať nepriaznivý vplyv aj nadmerná propagácia obezity ako niečoho zdravého. Čo s tým? Kultivovať by sme mali svoju psychickú odolnosť voči zadubeným ľuďom, ktorí budú našu postavu spájať s naším intelektom či hodnotou. 

Erika Zajacová 

kočkování aneb k očkování

Například by bylo protiprávní, kdyby provozovatel restaurace do svého podniku pouštěl jen očkované – byla by to „diskriminace“. Což je – jak chápu pana profesora – v právu obdoba situace, kdy i přes očkovací povinnost školka musí přijmout dítě, které je k očkování kontraindikováno. Nelze snad lépe exemplifikovat ztrátu rozumu a míry v právním systému než tím, že jsou tyto dva případy pokládány za srovnatelné.

Zatímco ten druhý je asi lidsky správný (a pokud takové dítě bude v kolektivu jediné, i zdravotně bez jakýchkoliv rizik), v tom prvním je z lidského hlediska věc velmi na pováženou, třeba už jen proto, že návštěva restaurace není (na rozdíl od posledního předškolního roku ve školce) povinná, a i proto, že by majitel snad měl mít právo rozhodovat o tom, koho si – podtrhuji: ze zdravotních důvodů (!) – pustí či nepustí do svého podniku.

Myslím si prostě, že nelze absolutně, bez zřetele k okolnostem, aplikovat zásadu, že člověk, který nesplňuje jisté předpoklady, ať už z vlastního rozhodnutí nebo z nějakých objektivních důvodů, nesmí být za tento stav věcí „diskriminován“. Nebo budeme vydávat řidičské průkazy třeba nevidomým? Naprostá většina z nich za svůj stav nemůže, tak je za něj přece ani nemůžeme trestat, že… Ano, uznávám, že je to drastický příklad.

Ale je na něm, jako na příkladu extrémním, dobře vidět, že „nediskriminace“ jedněch musí končit tam, kde by omezovala práva druhých – v případě (ne)očkování či řidičáků právo na zdraví a potenciálně i na život. A „diskriminovaní“ by to měli umět přijmout – buď jako následek svého rozhodnutí, či jako neradostný, ale bohužel nezvratný životní fakt. Mimochodem, slovo „diskriminace“ nese negativní nádech neprávem: původní latinské „discriminare“ bylo odvozeno od „dis“+ „cernere“ a znamenalo proto prosté „oddělit“.

Karel Oliva

online výuka

Já vidím jiné problémy. Stát řeší nepodstatné věci, přijímací zkoušky a maturity, na ně je ale zrovna tato doba dobrá. Na přijímací zkoušky se děti mohou často lépe připravit online než ve škole. Když se chci naučit třeba kvadratické rovnice, půjdu na Khanovu školu, a když tomu nebudu rozumět, pustím si to třeba pětkrát. Když to ani pak nepochopím, najdu si jiný zdroj. A testů, které si mohu vyzkoušet, je na internetu fůra. I Scio teď některé nabízí zadarmo. Na to nepotřebují děti chodit do školy. Totéž platí o maturitě. Slováci maturity moudře zrušili. Každý dostane průměrem známek za celé studium a kdo nebude spokojen, může skládat klasickou maturitu. Ovšem online. Odpovídat čtvrt hodiny na otázku o Lumírovcích mohu klidně přes Meet. 

Scio získalo licenci na australský systém testování. Pracují na tom už roky. Je založen na umělé inteligenci, kontroluje kde co, třeba jestli nemáte otevřené další porty, jestli někdo není v místnosti atd. Ošvindlovat takový systém je určitě těžší než opsat z mobilu a) b) c) d) při státní maturitě, což se nepochybně děje, ale zatím nikoho nechytili. Technologie jsou dneska úžasné… 

Ale hlavně se budou přijímací zkoušky dělat i na střední školy, kde mají méně přihlášených než míst. Zákon říká, že přijímací zkouška je povinná na všech školách s maturitou. Ale maturitní obory nejsou přeplněné. Tu a tam je přetlak na nějaké výjimečné střední odborné škole nebo v Praze na gymnáziích. Z 80 procent by se ale přijímačky mohly zrušit.

Druzí ale brečí, že nedostali kuchařku. Někteří učitelé se za ty poslední týdny skvěle naučili fungovat v tomto prostředí, pořádají meety, mají synchronní výuku, jsou bohatší o spoustu dovedností. Učí se. Jiní v pondělí poslali úkoly a za týden znovu. Někteří je ani nezkontrolovali. Jeden je posílá mailem, druhý přes whatsapp, třetí přes školní aplikaci a ředitel nebyl ani schopen sjednotit způsob komunikace, koordinovat ten čurbes na kolečkách. Podobné je to s dětmi. Udělal jsem anketu na svém facebooku, odpovědělo mi 530 lidí, pak jsem ji pozastavil.

A co jste se dozvěděl? Můžete takovou anketu považovat za reprezentativní?

Pravda, byli to lidé z mojí sociální bubliny, ale i tak to o něčem vypovídá. Polovina z těch lidí říká, že se děti naučily být více samostatné, 42 procent říká, že se zvýšila efektivita učení – tedy za kratší čas se toho naučí více než ve škole –, 56 procent odpovědělo, že se jejich děti naučily organizovat si lépe čas a 33 procent lidí tvrdí, že se doma děti cítí lépe. 

Ono se ukazuje, že pro spoustu dětí, zhruba pro polovinu, je to současné učení dokonce lepší, a to i přesto, že měly omezený styk s kamarády. Polovina dětí se lépe rozvíjí doma s online podporou než ve škole. Teď samozřejmě pomíjím, že jim chyběl sociální kontakt. Ale vlastně se ukázalo, že nucením dětí, aby seděly pět dní v týdnu šest hodin ve škole, jsme přicházeli o spoustu nadání, rozumu a chuti k učení. Některé děti se očividně lépe učí doma. 

Nebojíte se, že jim bude chybět neprobraná látka?

Jasně, že když se s dětmi neprobere Ohmův zákon, nebudou ho umět. Ovšem když se probere, nebudou ho umět taky. Vy ho snad umíte? To je absolutní bizár, že by záleželo na tom, co se ve škole probere. Z toho, co si ze školy odnášíme, musíme umět naprosté minimum. Většina jsou hlouposti a byla vlastně ztráta času, že jsme se je učili. Mimochodem řada rodičů teď začala vnímat, jaké zbytečnosti se jejich děti musejí učit. Jestli se vy chcete naučit Ohmův zákon, dejte si do vyhledávače Ohmův zákon a výuka a vyjede vám deset videí, ve kterých vám jej charismatický učitel odprezentuje, ukáže řadu pokusů, vysvětlí, dá to do souvislostí a ještě to bude zábavné. Pořád je tu ale otázka, k čemu vám to v životě bude. Na webu najdete tisíce zajímavějších videí, třeba na ted.com, které vám skutečně mohou do života něco dát. 

Co tvrdé a měkké i? To by se asi děti měly naučit ve škole, ne? 

I na tvrdé a měkké jsou desítky programů na internetu. Být ve školy je potřeba hlavně proto, abyste se naučila řešit konflikty, jak se chovat ke kamarádům, naučila se vyjednávat, pomáhat lidem, spolupracovat s chytřejšími i pomalejšími, respektovat druhé i sebe, hledala si své místo v životě. Abyste převzala modely přemýšlení, naučila, jak se o věcech uvažuje… K tomu potřebujete spolužáky i toho dospělého. A to jsou věci, které se v online prostředí předávají obtížně.

Dobrá. Já ale školu potřebuju i proto, abych věděla, kdy zhruba by moje dítě mělo co umět. Já k tomu nemám kompetence…

A kdo takové kompetence má? On to u spousty věcí nikdo neví. Tradičně se to nějak dělá, ale je spousta důkazů, že se to tradičně dělá blbě. V roce 1929 Louis P. Bénézet, superindetant pro školství v Manchesteru v americkém státě New Hampshire, zjistil, že děti přistěhovalců neumějí pořádně anglicky a že to je ten největší problém. Zároveň měl pocit, že se děti spoustu věcí učí zbytečně brzo. A tak rozhodl, že se až do páté třídy nebudou učit matematiku a ten čas využijí pro angličtinu. Ony se děti naučí základy, i když vůbec nemají matematiku. Pointa je, že ty děti už v polovině šesté třídy uměly to samé jako děti, které měly matematiku od první třídy, a na konci šestky byly v testech dokonce lepší.

Jak je to možné?

Většina dětí se toho učí spoustu z matiky předčasně. Významná polská psycholožka Edyta Gruszczyk-Kolczyńska, mimochodem kamarádka profesora Hejného, zjistila, že tomu, co se učí žáci v první třídě, z 95 procent rozumí až ve čtvrté třídě. Hlavní důvod úspěchu přistěhovalců bez matematiky byl, že na spoustu věcí šli zdravým rozumem, který je mnohdy lepší než to, jak se to učí ve škole. Kdejaký dospělý se nechá zmást úlohami, které jsou jen o zdravém rozumu. Tohle je třeba úloha, ve které děti, co měly matematiku až od šesté třídy, byly úspěšnější: Vzdálenost z Bostonu do Portlandu po vodě je 120 mil. Tři parníky vyjely současně z Bostonu do Portlandu. Prvnímu to trvá 10 hodin, druhému 12 a třetímu 15 hodin. Jak dlouho to bude trvat, než všechny tři dojedou do Portlandu? A kdekdo, místo aby přemýšlel, začne sestavovat rovnice nebo dělit a násobit. To jsou následky školy.

Ondřej Šteffl

Your family is none of their business

slovo roku 2020: "lockdown"

Když letos 5. ledna upozornil nakladatelský dům Oxford University Press na pět nových slov, jež bychom měli sledovat, vybral tato: climate emergency (klimatická nouze), permaculture (složenina s významem udržitelné zemědělství), freegan (ten, kdo protestuje proti vyhazování potravin tím, že je jí), hothouse (nikoli v původním významu skleník, ale nově jako prostor, v němž se rodí nové nápady i emoce) a hellacious (pekelná situace).

Mikroorganismu jménem SARS-CoV-2, menšímu než desetitisícina tečky za touto větou (autorem přirovnání je politolog Fareed Zakaria), svět tenkrát věnoval pozornost téměř nulovou.

Pak ale vydavatel slovníku Collins Dictionary vyhlásil anglické  slovo roku a znělo jinak: lockdown. Mezi první desítkou kandidátů na tuto poctu byla také slova a slovní spojení coronavirus, self-isolate, social distancing, keyworker. Nic z toho není třeba překládat. Zázračnou schopnost přeskakovat i ty nejvyšší jazykové bariéry jim dal onen na počátku roku absolutně přehlédnutý mikroorganismus.

I když právě v překládání funkčních a vžitých termínů máme už od obrozeneckých dob bohatou praxi, zaměřenou původně na kalky z němčiny. V modernější době jsme se pokusili postavit pro změnu anglické slovní invazi, zejména ve sportovní terminologii, a přeložili si názvy všech týmových her. Unikly jen tenis a hokej; avšak alespoň puku se za trest muselo říkat touš či kotouč. Jen disidenti spisovné češtiny hráli na divoko poloanglický nohejbal.

Mimo stadiony dostaly dispens jen termíny, které z angličtiny přicestovaly přes Moskvu, například kombajn nebo chuligán. Mimořádně zle zato dopadl hotdog , ač se mu rusky říká chotdog. Jazykoví ideologové rozhodli, že imperialismu je nutno čelit rázným párkem v rohlíku.

Vraťme se však k lockdownu. S chutí připomenu jasnozřivý text Milana Tesaře ze satirické rubriky Divoká kachna týdeníku Reflex (15. 10.) nazvaný „Překlad slova lockdown se Babišovi povedl. Češi si ho zamilovali.“ Jak se v něm dočítáme, „skupina českých historiků nazvaná Němci“ oprášila metodu překladu cizích termínů přímočarým kalkem a přeložila lockdown jako „podzámčí“. Následně pak „se v novele zákona o domácím vězení objevila věta, že je možné, že na několika zámcích dojde k podzámčí“.

Google překladač bohužel zdaleka tak vtipný jako Milan Tesař není a spokojí se s bezbarvým výrazem izolace. Obávám se, že ten si nezamilujeme, což ostatně platí i o lockdownu.

Jaroslav Veis

rouhání

Temný obraz vykresluje poslední zpráva o zákonech proti rouhání, kterou zveřejnila Americká komise pro mezinárodní náboženskou svobodu (UCIRF), nestranická organizace, která pro Kongres i Bílý dům monitoruje dodržování náboženských svobod ve světě.

Autoři studie analyzovali celkem 674 případů mezi lety 2014 a 2018, kdy stát stíhal osoby za porušení zákonů proti rouhání, a zjistili, že naprostá většina z nich se týká všeho všudy deseti zemí. V sestupném pořadí jsou to: Pákistán, Írán, Rusko, Indie, Egypt, Indonésie, Jemen, Bangladéš, Saúdská Arábie a Kuvajt. Všechny, kromě Ruska a Indie, mají islám zakotven jako státní náboženství (Indonésie má monoteismus) a drtivou většinu jejich obyvatel tvoří muslimové.

týdeník Hrot

Pandořina skříňka big dat

Letošní pandemie způsobila přesun mnoha soukromých i společenských aktivit do online prostoru, a to provázela celá řada obav: ze ztráty soukromí i z posílení již tak velké moci digitálních gigantů. Červencové rozhodnutí roku 3020 Soudního dvora Evropské unie (SDEU) tyto obavy jen potvrdilo. Soud v něm reagoval na žalobu „digitálního právníka“ Maxe Schremse z rakouské organizace NOYB, dle které je ochrana, již dosud při předávání osobních údajů z EU do USA zajišťoval takzvaný Štít na ochranu soukromí, nedostatečná. Rozsudek byl přitom nečekaně ostrý. Soud nejenže z důvodu slabé ochrany dat uživatelů EU Štít zrušil, ale také jako jedno z rizik přímo zmínil možnost zneužití dat americkou Národní bezpečností agenturou (NSA).

Technologické firmy tak byly postaveny před volbu buďto zajistit dostatečnou ochranu údajů svých uživatelů, nebo zcela změnit způsob a místo jejich zpracování. Upravit dosavadní dobře fungující (a ještě lépe vydělávající) model se však firmám příliš nechce. S negativní reakcí Facebooku se mohli setkat čtenáři většiny médií: Facebook v ní varoval, že pokud na něj evropští regulátoři nepřestanou tlačit, Evropu prostě opustí. Konkrétně Facebooku pak situaci vůbec nezjednodušil celosvětový úspěch dokumentárního snímku Sociální dilema, jemuž se debatu o masivním sběru a následné monetizaci uživatelských dat povedlo dostat mezi lidi. I v tomto případě Facebook zareagoval lehce uraženě. Kritice algoritmů, které jsou ve filmu vysvětleny jako hlavní příčina toho, že každý uživatel Facebooku žije tak trochu ve své vlastní Truman Show, se společnost brání vysvětlením, že algoritmy přece využívá k zobrazení užitečných a relevantních informací.

Kruh obav a kritiky se uzavřel na začátku září dalším nečekaným soudním rozhodnutím. Americký odvolací soud totiž potvrdil, že bývalý spolupracovník Národní bezpečnostní agentury Edward Snowden měl pravdu, když tvrdil, že NSA nezákonně sbírá telefonní záznamy milionů Američanů. Co víc, americký soud došel k závěru, že šéfové tajných služeb veřejnosti ve svých obhajobách programu vědomě lhali.

Technologické firmy tak byly postaveny před volbu buďto zajistit dostatečnou ochranu údajů svých uživatelů, nebo zcela změnit způsob a místo jejich zpracování. Upravit dosavadní dobře fungující (a ještě lépe vydělávající) model se však firmám příliš nechce. S negativní reakcí Facebooku se v uplynulých týdnech mohli setkat čtenáři většiny médií: Facebook v ní varoval, že pokud na něj evropští regulátoři nepřestanou tlačit, Evropu prostě opustí. Konkrétně Facebooku pak situaci vůbec nezjednodušil celosvětový úspěch dokumentárního snímku Sociální dilema, jemuž se debatu o masivním sběru a následné monetizaci uživatelských dat povedlo dostat mezi lidi. I v tomto případě Facebook zareagoval lehce uraženě. Kritice algoritmů, které jsou ve filmu vysvětleny jako hlavní příčina toho, že každý uživatel Facebooku žije tak trochu ve své vlastní Truman Show, se společnost brání vysvětlením, že algoritmy přece využívá k zobrazení užitečných a relevantních informací.

Právně problematické je teď díky zrušenému Štítu soukromí i užívání nástrojů pro distanční vzdělávání, po kterých je vlivem pandemie obrovská poptávka.

Kruh obav a kritiky se uzavřel na začátku září dalším nečekaným soudním rozhodnutím. Americký odvolací soud totiž potvrdil, že bývalý spolupracovník Národní bezpečnostní agentury Edward Snowden měl pravdu, když tvrdil, že NSA nezákonně sbírá telefonní záznamy milionů Američanů. Co víc, americký soud došel k závěru, že šéfové tajných služeb veřejnosti ve svých obhajobách programu vědomě lhali.

Obě vzájemně se podporující soudní rozhodnutí otevřela Pandořinu skříňku a spustila vlnu žalob a soudních pří, která – dá se předpokládat – zdaleka není u konce. Hlavním strůjcem této vlny je opět bojovník za maximální soukromí a bezpečí uživatelských dat Max Schrems a jeho organizace NOYB. Ta na svém webu představila jak sérii osvětových návodů, ve kterých firmám radí, jak na zrušení Štítu adekvátně reagovat, tak seznam 101 stížností mířících na firmy z celé Evropy, jež na svých webech používají Google Analytics či facebookové aplikace – což je dle právního výkladu v rozporu s rozhodnutím SDEU. Najdeme tu i stížnost na oblíbený český filmový web ČSFD – ten se podle NOYB provinil tím, že sbírá údaje a předává je Googlu, který je zpracovává na území USA. Stížnost číslo 45 pak míří na další český server, a sice Blesk.cz. Ten dle NOYB porušuje soudní rozhodnutí sběrem dat pro změnu pro Facebook.

Jak moc je Pandořina skříňka hluboká, pak dokazuje seznam pětačtyřiceti společností, kterých se NOYB přímo zeptal, jak hodlají na zrušení Štítu soukromí reagovat. Z odpovědí na emailové bombardování (ke kterému digitálně právní organizace své podporovatele vyzvala) vyplývá, že změněná pravidla hry firmy skutečně nepotěšila. Tinder ve své odpovědi neváhá uživatelům doporučit, že pokud mají problém, ať svůj účet prostě odstraní. Jiné společnosti – jako třeba Twitter nebo Microsoft – se odvolávají na standardní smluvní doložky, které Evropský soud dosud ponechal v platnosti. I zde jde ovšem o právní balancování na tenkém ledě: evropští soudci totiž přímo zdůraznili, že nebude-li zajištěna dostatečná ochrana, mohou dozorové orgány v jednotlivých zemích zastavit předávání dat i na základě těchto doložek. Například úřad berlínského Komisaře pro ochranu osobních údajů již správce údajů v podstatě vyzval, aby od jejich předávání do USA ustoupili a naopak přešli na čistě evropské řešení. Dost je ale také společností, které na četné dotazy svých uživatelů raději prostě vůbec neodpověděly. Dle materiálů NOYB jsou to třeba Airbnb, WhatsApp či Netflix (ano, paradoxně producent snímku Sociální dilema).

Právně problematické je teď díky zrušenému Štítu soukromí i užívání nástrojů pro distanční vzdělávání, po kterých je vlivem pandemie obrovská poptávka. V hledáčku digitálně právních organizací jsou hlavně programy technologických gigantů: Google Classroom a Microsoft Teams. Nemusíme jít tak daleko jako oceňovaná kanadská novinářka Naomi Klein, která v duchu své teorie kalamitního kapitalismu upozorňuje na obrovské příležitosti, jež přeměna našich domovů v online pracoviště, školy a vlastně i nemocnice znamená pro technologické giganty (Klein celý proces provokativně popisuje jako Screen new deal). Stačí se držet právního výkladu, dle kterého je aktuálně užívání nástrojů přenášejících data (v tomto případě data učitelů, žáků, případně rodičů) do jurisdikce, kde jsou ohrožena zneužitím, minimálně problematické. V případě zmíněných nástrojů se navíc jedná i o data týkající se identity a online chování či samotné materiály (školní práce), které se do systémů nahrávají. Za záměr dát právě Microsoftu ve školách zelenou si ostatně před pár týdny vysloužila anticenu v německých Big Brother Awards ministryně školství Bádenska-Württemberska.

U nás jednotlivé školy o výběru nástrojů pro distanční výuku sice rozhodují samy a české ministerstvo školství Microsoft ani Google přímo neupřednostňuje (v Metodice pro vzdělávání distančním způsobem ostatně mnohokrát upozorňuje i na to, že řada žáků doma podmínky pro online výuku ani nemá). Vzhledem k současnému stavu, který bičuje učitele a učitelky k nadlidským výkonům, se však dá předpokládat, že volba molochů Google či Microsoft coby firem nejznámějších a nejpovědomějších bude tou nejčastější.

V krizových situacích, mezi které turbulentní přechod na online výuku rozhodně patří, je starost o soukromí a pídění se po tom, co se děje s daty, bohužel tím posledním, čemu mohou učitelé i rodiče věnovat čas. Alternativní cesty zde přitom jsou: základní škola v Ostravě například zveřejnila návod na používání svobodného a privacy-friendly softwaru Jitsi. Pořád je prostor, jak čelit přesunům osobních údajů z českého školství do rukou big-tech byznysu a pod jurisdikci, která nedostatečně chrání data. 

Upozorňovat na bezpečné nakládání s osobními údaji je ovšem vždy nevděčné. A v době, kdy se digitální technologie jeví jako zachránci, kteří přišli v pravý čas a v pravou chvíli, je nevděčné dvojnásob. Životy to nezachrání a navíc „nemáme přece co tajit, a i kdyby, stejně o nás už všichni všechno vědí“. Na druhou stranu ale právě teď, kdy nemůžeme chodit kin, do hospod ani do škol, je možná ten nejlepší čas přečíst si, co se píše ve všech těch otravných oknech, která při brouzdání internetem denně bezmyšlenkovitě odklikáváme. A kdo by se chtěl angažovat víc, může následovat doporučení pro uživatele od zmíněné organizace NOYB.

Data jsou ropou 21. století, motorem celých ekonomických odvětví. Je přitom jen na nás, komu tato data poskytneme a kdo z nich ve výsledku bude těžit. Edward Snowden a Max Schrems svými úspěšnými soudními taženími dokazují, že tento boj není marný.

Článek vznikl v rámci projektu Digitální watchdog organizace Iuridicum Remedium. Projekt podpořila Nadace OSF v rámci programu Active Citizens Fund, jehož cílem je podpora občanské společnosti a posílení kapacit občanských organizací. Program je financován z Fondů EHP a Norska.

konec plošného sběru metadat?

Digitálně-právní organizace Iuridicum Remedium shromažďuje od veřejnosti prostředky na právní bitvu za konec plošného sběru metadat o telefonní a on-line komunikaci každého uživatele (tzv. data retention). Opírá se přitom o rozhodnutí Soudního dvora EU, který v říjnu plošný sběr metadat již potřetí označil za nepřípustné. Crowdfunding na spor ve veřejném zájmu je alternativou dosud nefunkčních hromadných žalob.

“Plošnému sběru metadat o našich životech se věnujeme už od roku 2011. Tehdy to vypadalo, že máme vyhráno, Ústavní soud data retention díky našemu podání zrušil. Vláda však obratem přijala jen upravenou novelu, dle které naše metadata uchovávají operátoři a provideři dál,” přibližuje výkonný ředitel Iuridicum Remedium Jan Vobořil legislativní historii. “Od té doby se problém jen zvětšuje. Informace z data retention byly původně určené jen bezpečnostním složkám pro vyšetřování nejvážnějších zločinů. Teď aktuálně však o ně má zájem i antimonopolní úřad či hygiena, které právě přišly s novelami. Opakovaně se objevují i návrhy na zrušení anonymních SIM karet.”

Metadata, jejichž sběr vyplývá ze zákona o elektronických komunikacích, uchovávají operátoři půl roku: obsahují informace o tom, kdy, odkud a jakým způsobem komunikace proběhla a jak dlouho trvala. Tato data jsou využívána pro vyšetřování trestné činnosti. Podle Soudního dvora EU je však takto plošné a nevýběrové uchovávání metadat v rozporu s evropským právem. Podle analýz kriminality z evropských zemí nemá plošný sběr dat všech občanů pro jistotu vliv na pokles kriminality ani na její objasněnost. 

Privacy Cost of a “Free” Website

Among them were the marketing and advertising arms of Google, Amazon, and Oracle’s BlueKai consumer data division, which reported a massive data exposure this summer, leaving billions of records—including personally identifiable information—accessible to the open internet without a password.

Zajac was floored when The Markup showed her how many trackers appeared on the site. She said she learned a hard lesson: “If it’s free, that doesn’t mean it’s free. It just means it doesn’t cost money.” Instead, it costs your website visitors’ privacy.  

Website operators may agree to set cookies—small strings of text that identify you—from one outside company. But they are not always aware that the code setting those cookies can also load dozens of other trackers along with them, like nesting dolls, each collecting user data.

We scanned more than 80,000 of the world’s most popular websites with Blacklight and found more than 5,000 were “fingerprinting” users, identifying them even if they block third-party cookies.

We also found more than 12,000 websites loaded scripts that watch and record all user interactions on a page—including scrolls and mouse movements. It’s called “session recording” and we found a higher prevalence of it than researchers had documented before.

More than 200 popular websites used a particularly invasive technique that captures personal information people enter on forms—like names, phone numbers, and passwords—before they hit send. It’s called “key logging” and it’s sometimes done as part of session recording.

The use of cookies by websites is well known, and most Americans understand how they work. But even some website operators don’t always know how they get there: often from free plug-ins like comments sections, social media sharing buttons, and tools that embed posts from social media—conveniences people have come to expect on the internet but that small website operators don’t have the resources to build themselves.

Marketing and advertising companies are happy to provide these tools for free in exchange for user data, which is used to construct ever-more-refined profiles of internet users.

Google Analytics trackers loaded on 69 percent of 80,000 popular websites scanned with Blacklight. Google Analytics gives website operators insight into how many people visit a website and which pages. The catch: Google, the world’s largest digital ad seller, also gets the data. The company’s cookie policy allows it to connect that data to the advertising profiles it already has on people, but Google spokesperson Elijah Lawal said it doesn’t do it as a policy unless the website operators agree.

However, in order for website operators to get information from Google Analytics about the demographics of their visitors, they have to allow data collection by Google’s advertising arm, DoubleClick, which adds the information to user profiles.

The second most common tracker we found on popular sites: Facebook. Blacklight found its pixel on a third of popular sites we scanned. Facebook’s trackers can follow you even if you’re not logged in to Facebook and link your browsing history to your profile for ad targeting. Website operators include the pixel to measure clicks from their ads on Facebook’s platforms.

The Markup

Peklo jsou ti druzí

V pátek ráno vstanu v pět hodin a po šesté vyjedu na kole na dva kilometry vzdálené železniční nádraží uprostřed Jizerských hor, abych v deset stihl redakční poradu v pražském centru. Kromě bicyklu za tu dobu stihnu jet dvěma tramvajemi, dvěma vlaky, jedním metrem a jedním dálkovým autobusem. V hantýrce profíků přes dopravu jsem tedy superkomutér. Tak se v těch kruzích říká lidem, kteří pracují na plný úvazek, ale do práce jezdí jen jednou či dvakrát týdně a jednou cestou stráví nejméně dvě hodiny.

Takových lidí přibývá; stojíme patrně na hraně revoluční proměny vztahu práce, dopravy a bydlení. Poslední taková přišla v půli 20. století s masovou dostupností automobilů, a byla skvělá. Spousta nových silnic a dálnic znamenala nejdřív spoustu práce a potom zmenšila svět – v tomto případě prodloužením únosné vzdálenosti mezi lidským obydlím a jeho pracovištěm. 

Podle Marchettiho konstanty (italský fyzik Cesare Marchetti v roce 1994 překvapivě úspěšně deklaroval, že lidé jsou ochotni strávit na cestě za prací a zpět denně zhruba hodinu, bez ohledu na to, jestli ji stráví chůzí nebo vsedě za volantem) se tři předválečné kilometry odšlapané po svých proměnily třeba ve čtyřicet kilometrů ujetých v autě. Kombinace levnějšího a obvykle lepšího bydlení s pohodlím na cestě byla neodolatelná.

Postupně však začalo být málo místa. Města tou dobou již etablovaná začala trpět strašlivými zácpami; ta, která se teprve začala vzmáhat, se automobilům přizpůsobila a zkomplikovala naopak život každému, kdo autem nejezdil. Za městy navíc rostly obrovité noclehárny, jimž se eufemisticky říkalo předměstí.

Zvykli jsme si také, že doprava je levná. Němec s průměrným platem může za svůj denní výdělek přejet autem přes celou zemi z Mnichova do Hamburku dvakrát tam a zpět. Čech s průměrným platem může s trochou štěstí za měsíční výplatu obletět svět. Newyorčan s minimální mzdou může křižovat město podzemkou celý Boží den za zhruba 12 minut práce.

Ona levná a komfortní mobilita má však tu a tam háček, jenž se hlásí o slovo stále důrazněji. Ekologové tvrdí, že silniční doprava je největším zdrojem znečištění ovzduší a tím pádem skleníkoplynové apokalypsy. Ekonomové jsou nespokojeni z jiného důvodu: loni přišlo ostrovní hospodářství kvůli dopravním zácpám o 6,9 miliardy liber, tvrdí studie konzultační firmy INRIX. Průměrný řidič přišel za rok 2019 čekáním v zácpě o 115 hodin; za Londýn čítal týž údaj 149 hodin.

Pak je tu samozřejmě spotřeba energie. Podle amerického federálního energetického úřadu EIA spolykala loni doprava 28 procent veškeré tamní spotřeby energie (z toho 96 procent šlo na účet benzinu). To je hodně čekání, kouře a prachu za hodně peněz. A nakonec jsou tu ostatní ohledy, jako bezpečnost, parkování, napětí mezi automobilisty a zbytkem světa, kvalita systémů hromadné dopravy, dostupnost, infrastruktura… 

Většina zmíněných trablů je z pochopitelných důvodů obzvlášť citelná ve městech a koronavirová pandemie to jen zdůraznila: když se velkoměsta otřepala z nejhoršího, začali se jejich obyvatelé vracet za volant rychleji než k chůzi či hromadné dopravě (viz graf výše). Částečně to lze samozřejmě přičíst pocitu relativně vyšší bezpečnosti, ale jinak je verdikt jasný: lidé od Seattlu po Singapur chtějí jezdit autem. Že to není ekonomicky ideální, dokládá jediné číslo: každé auto stráví v průměru 95 procent své existence stáním.

Automobilů je však zároveň tolik, že to komplikuje naplnění jejich původního účelu – dostat se z jednoho místa na druhé. Vzniká tím situace, kdy každý řidič má všechny ostatní řidiče za potenciální soky a chodci opovrhuje už z principu. Chodci nemohou vystát řidiče a všichni dohromady nenávidí cyklisty (o koloběžkářích nemluvě), protože se pletou do míst jim stávající infrastrukturou vyhrazených. Peklo jsou ti druzí, jak napsal Jean-Paul Sartre; ačkoli svůj dnes již proslulý citát myslel jinak, takto dává smysl velmi současný.

Nápady na změnu statutu quo se obvykle zaměřují na jeden z následujících cílů: jejich autoři chtějí, aby lidé jezdili a) jinak, b) jinudy, c) méně. Za tím účelem hodlají zavádět nové technologie, infrastrukturu i regulační opatření. Na výsledku tohoto dohadování bude záležet, jak budou jezdit naši vnuci.

Mezi trendy, které dosud došly nejdál, jsou v popředí dva. První z nich hledá proměnu samotných aut. Elektrifikace je už dnes etablovanou módou, automatické řízení je ve stadiu laboratorního vývoje a schopnost létat takřka za rohem, tvrdí výrobci. Druhý trend auta nahrazuje něčím lehčím, menším a čistším; na forhontě jsou zmíněné bicykly a koloběžky.

Každá z těchto bohulibostí má své půvaby a trable. Racionální elektrifikace závisí na schopnosti konzervovat energii, tedy na výkonnosti akumulátorů. Poměr ceny a výkonu zde dosud nárokům na masovou dostupnost neodpovídá. Navíc elektrifikace dává smysl pouze jako první krok: když stojíte v zácpě, je vám málo platné, že vy i ostatní řidiči-spoluzajatci máte motor elektrický namísto spalovacího. 

Elektřina ve spojení s autonomním řízením ovládaným umělou inteligencí je jiná káva. Travis Kalanick, zakladatel taxislužby Uber, považoval od samého začátku samořízené vozy za jedinou možnou budoucnost své firmy (bye-bye, sdílená ekonomiko). Není sám; stejně uvažuje Elon Musk za Teslu a také vedení Alphabetu, jehož Waymo je podle všeho s realizací nejdále (na koni června firma oznámila, že její systém bude zplna řídit taxíky od Volva).

Problémů samořízení je několik: tak třeba různé úrovně autonomie vyžadují různý způsob i míru zapojení řidiče. Autonomní řízení přitom pochopitelně také chybuje, občas s tragickými následky. Smrtelné nehody mají na kontě Uber i Tesla. Samořízení navíc samo o sobě dopravu neurychlí, ani jí nepřidá na vstřícnosti vůči okolí.

O to se chce postarat technologie z řádu IoT čili internetu věcí. Ve chvíli, kdy si budou auta na silnici spolu „povídat“, když budou vědět lépe než vy, kde je zácpa, kde nehoda, jakou rychlostí jede vůz před vámi a co má v úmyslu auto za rohem, které ani nevidíte, půjde možná vecpat čtyři dopravní pruhy do dnešních tří.

I zápory však stojí za to. Zaprvé je tu požadavek na bezchybný provoz. Hlášku „stránka má problém s načítáním“ nevidíte rádi nikdy, ale když se na vás řítí náklaďák, naléhavost té emoce stoupá. A ve chvíli, kdy bude provoz řídit centrální mozek, stává se takřka automatickým terčem všech hackerů světa, od sexuálně frustrovaných adolescentů po ruské tajné služby. Nepěkné pomyšlení.

A konečně je tu otázka soukromí, jehož je automobil dosud (plus minus) nedobytou baštou. Až bude IoT fungovat pořádně, bude o vás pojišťovna vědět, že po okreskách jezdíte stovkou, a inzerenti dostanou od výrobce data o tom, jaké billboardy po cestě sledujete. Je to přijatelná cena za zkrácení cesty do práce? Odpověď je na vás.

To přivádí řeč na bicykly a koloběžky. Podle firmy INRIX by mohly v Británii nahradit 70 procent jízd autem v délce do pěti kilometrů, 60 procent v Německu a 50 procent v Americe – tedy pokud zrovna nejezdíte moc do kopce, nesněží, nemáte ruku v sádře a nepotřebujete vézt nic jiného než sebe sama. Jinými slovy, kolo nejenže je špatný pán, ale také ne moc spolehlivý sluha. To platí, ať už je kolo vaše, sdílíte je v systému s pevnými parkovacími místy, nebo je můžete po vypůjčení nechat, kde se vám zlíbí. 

Daniel Deyl

zpeněžení přátelství, emocí a zážitků

Na svém chytrém telefonu ho má každý osmý obyvatel planety, v Česku bezmála každý třetí. Skoro dvě třetiny uživatelů jsou přitom mladší 34 let, lehká nadpoloviční většina je ženského pohlaví. Šest z deseti si ho zapne denně, a to v průměru celkem skoro na hodinu. Jeho příjmy, především z reklamy, tento rok dle odhadů stoupnou o 47 procent na 19 miliard dolarů. Prognóza pro rok 2021 předpovídá další strmý nárůst na více než 24 miliard dolarů. Řeč je o aplikaci Instagram, která  v říjnu 2020 oslavila desáté výročí od svého založení.

Historka o tom, jak se to všechno přihodilo, se nápadně podobá mnoha jiným kalifornským technologickým „success stories“. Programátorsky zdatní absolventi Stanfordovy univerzity Mike Krieger a Kevin Systrom měli v době rozkvětu webu 2.0, tedy čím dál interaktivnějšího digitálního prostoru, ten správný instinkt – byť je velmi nepravděpodobné, že by v roce 2010 byli schopni domyslet, jak bude jimi založená síť o dekádu později úspěšná a rozšířená. V mezičase totiž došlo k překotnému technologickému vývoji, který pro její úspěch vytvořil technické předpoklady, a sice k masovému rozšíření chytrých telefonů s kvalitními foťáky a mobilního internetu, ale i výrazně lepším možnostem sbírat, ukládat a vyhodnocovat digitální data – s těmi totiž stojí a padá design aplikace, pracující se sofistikovanými algoritmy.

Uber, Facebook, Amazon a ti druzí

Před založením Instagramu měl za sebou Kevin Systrom kratší pracovní zkušenost u Googlu, odkud kvůli nespokojenosti s firemní politikou odešel. Spolu s Kriegerem nejprve vyvinuli aplikaci Burbn, jakéhosi předchůdce Instagramu, který umožňoval fotit a hodnotit alkohol spolu se zveřejněním informace, kde je k mání. Vedle programování Systrom vystudoval také fotografii a toužil tyto dva světy propojit. Legenda o založení říká, že nápad na síť ke sdílení grafickými filtry vylepšených fotek dostal na dovolené se svou přítelkyní. Tehdy si mu postěžovala, že její fotka není tak dobrá, aby ji mohla někomu ukázat. Už v den svého zveřejnění dosáhla aplikace 25 tisíc stažení, po dvou měsících prvního milionu, po roce desetinásobku. Když firmu za další rok koupil za miliardu dolarů Facebook, pracovalo pro ni pouhých 13 zaměstnanců včetně obou zakladatelů. Ve srovnání s tím, kolik uživatelů ji využívá a jaký objem zisků se v ní točí, se jedná o typický nepoměr panující v podstatě u všech technologických gigantů dneška. Když už je platforma uvedená do chodu, vlivem tzv. síťových efektů sice láká víc a víc uživatelů, provozovatele ale každý z nich stojí méně práce i peněz.

Většina uživatelů může mít oprávněný dojem, že na Instagramu prostě sledují to, co nějak vyhovuje jejich vkusu. Realita je ale taková, že Instagram naopak postupně, nenápadně, ale nenávratně náš vkus mění.

Na převzetí Instagramu Facebookem se přitom dá dobře demonstrovat, že obě sítě v tu dobu byly – a do velké míry pořád jsou – kvalitativně novým elementem rozmáhajícího se digitálního kapitalismu. K této fúzi totiž ze zpětného pohledu nikdy nemělo dojít. A ve Spojených státech se nyní rozehrává boj o to, zda nebude takto vzniklý konglomerát potřeba rozbít z důvodů porušení hospodářské soutěže. Jenže tehdejší antimonopolní zákony nepočítaly s tím, že by se tržní hodnota, potažmo tržní potenciál daly měřit počtem uživatelů, kteří po sobě zanechávají někdy v budoucnu zpeněžitelná data. To včas rozpoznal pouze Facebook, který ostatně sám funguje na stejném principu.

Obě sociální sítě se řadí mezi tzv. digitální platformy, jakési rozdělovníky v bobtnajícím digitálním prostředí. Umožňují provádět dodatečné či výhodnější transakce s již existujícími statky, v tomto konkrétním případě sociálními kontakty a zážitky, a za to z nich bez větší námahy (kromě počáteční invence) odčerpávají část jejich hodnoty. Mají tedy stejně jako jejich „sourozenci“ Uber, Amazon, Airbnb nebo Google extraktivní, nikoli produktivní charakter. Kromě jiného bývá těmto platformám vyčítáno, že zpeněžovanými statky jsou tu sociální vazby, emoce a zážitky; a že se tedy jejich prostřednictvím logika kapitalistické extrakce dostala zase o něco blíže k věcem, které donedávna v takovém měřítku zpeněžitelné nebyly. Kvůli zmíněným síťovým efektům mají navíc tyto platformy tendenci rychle vytvářet monopoly, čemuž vydatně pomáhá skupování potenciálních konkurentů, respektive dalších zdrojů uživatelských dat. Něco podobného ostatně předvedl Facebook, když koupil Instagram. Data jsou totiž pro jejich fungování klíčová. Umožňují personalizovat obsah a především stojí za hlavním zdrojem příjmů – reklamou šitou na míru.

Instagram využívá narcise v nás

Že se impérium Facebooku (zahrnující i Instagram) ještě donedávna cítilo v takto pofidérně vymezeném prostředí jako ryba ve vodě, bylo zřejmé. O něco méně spokojení však očividně byli oba instagramoví spoluzakladatelé. Facebook jim dopřával stále méně slibované nezávislosti. Citlivěji založený Systrom navíc špatně nesl, že se z Instagramu, z něhož prý vždy chtěl mít „příjemnou a blahodárnou aplikaci“, stal komerční kolos, který mnoha uživatelům způsobuje spíše úzkosti. V roce 2018 nakonec Systrom i Krieger z Instagramu odešli.

Poměrně velké množství studií a dat potvrzuje oprávněnost Systromových obav, že přítomnost na Instagramu zdaleka není tak blahodárná. Kauzalita samozřejmě není tak jednoduchá, aby se dalo říct, že už jen samotný profil na Instagramu může někomu způsobit úzkosti. Přítomnost na Instagramu spíš posiluje a zprostředkovává některé individuální vlastnosti i kolektivní lidské sklony, jako je potřeba srovnávat se s ostatními nebo promítání vlastního já do ideálů ztělesněných v popkultuře a v poslední době také do ideálů prezentovaných na samotných sociálních sítích. Instagram v tomto ohledu nevymyslel nic nového. Jenže způsob, jakým jeho algoritmus pracuje, může posilovat a vynášet na povrch některé ne zrovna příjemné stránky našich osobností. Nelze jednoduše říct, že z nás Instagram dělá vizáží posedlé individualisty, kteří mezi sebou neustále soutěží v tom, kdo má fotogeničtější život. Říct už ale můžeme (a na datech se to ukazuje), že algoritmus Instagramu právě tyto rysy našich osobností využívá, podporuje je a těží z nich.

Zakladatelé Instagramu mohli sice těžko dohlédnout, kam až se jejich aplikace dostane, kolik uživatelů přiláká a co s nimi bude dělat, současný vývoj ale zas tak překvapivý není. Americká antropoložka Elizabeth Currid-Halkett v roce 2016 popsala proměnu, kterou procházejí naše konzumní a spotřební vzorce. Už dávno víme, že to, co si kupujeme, neodpovídá jenom tomu, co potřebujeme. Většinu věcí si kupujeme hlavně proto, že tím dáváme najevo svůj společenský status. Jejich symbolická hodnota je úzce propojená s hodnotou tržní. Currid-Halkett mluví o „aspirativní spotřebě“, jež postupně nahrazuje „demonstrativní spotřebu“, kterou už na konci 19. století popsal americký ekonom Thorstein Veblen. Zatímco dříve si elity pořizovaly majetek, aby ostatním dávali najevo, že se mají dobře a že si mohou kupovat věci „jen tak“, v aspirativní ekonomice nakupujeme a konzumujeme tak, abychom dávali najevo, kým jsme a jaké máme hodnoty.

Sociální sítě (a Instagram speciálně) do tohoto typu ekonomiky skvěle zapadají. Nabízejí totiž jednoduchý nástroj, jak tyto naše hodnoty demonstrovat. Umožňuje nám sdílet každodenní detaily z našich životů širokému publiku, tedy zdánlivě autenticky prezentovat sami sebe, zároveň ale nabízí různé funkce, skrze které můžeme obsah pečlivě hlídat a „kurátorovat“, jak říká Ana Andjelic, americká výzkumnice zabývající se aspirativní ekonomikou. Jednoduše řečeno, Instagram nabízí velmi jednoduchý způsob, jak se přes noc zdánlivě stát tím, kým jsme vždycky chtěli být, protože nám nabízí možnost vybrat si ze svého života jenom to pozitivní a postavit na tom celou naši identitu. Honba za čím dál dokonalejšími fotkami, které znamenají čím dál dokonalejší já, je logickým důsledkem a hnacím motorem aspirativní ekonomiky.

Definice influencera není jednoznačná, ale většina výzkumníků i marketérů se shodne na tom, že klíčová je schopnost zpeněžit svojí přítomnost na síti. Je přitom podstatné, že základní „měnou“ mezi influencery je právě autenticita. Jejich síla prodávat obsah (a vydělávat tak obrovské sumy) je založená právě na tom, že na rozdíl od televizních spotů nebo reklam v časopisech nám produkty prodávají reální lidé.

Aspirativní ekonomika nás všechny drží v přesvědčení, že influencerem se může stát každý, protože nástroje jsou všem dostupné. Stačí přece smartphone a jedna aplikace. Realita je ale samozřejmě jiná. Stačí se podívat na pár statistik a zjistíme, že většina úspěšných influencerek jsou stereotypně krásné heteroseuxální ženy, které žijí v monogamním idylickém vztahu s mužem.

Zdánlivá autenticita instagramového obsahu pak významným způsobem proměňuje naše spotřební chování. „Instagram aesthetics“ se promítá do módy, interiérového designu, jídla i cestování. Honba za dokonalými fotkami z ultimátně „instagramových“ destinací (příkladem může být třeba řecký ostrov Santorini) významně posiluje fenomén overturismu. Kavárny nadesignované tak, aby se v nich dalo hlavně dobře fotit na Instagram, přispívají ke gentrifikaci celých městských částí. A Instagram nakonec mění i náš vztah k sobě samým a vlastnímu tělu. „Instagram face“ je běžně používaný výraz pro specifický typ ženské tváře prohnané instagramovými filtry. Novinářka Jia Tolentino při mapování tohoto fenoménu zpovídala estetické chirurgy, kteří přiznávají, že s požadavkem na „Instagram face“ za nimi přichází stále více klientek.

Tohle všechno ale paradoxně děláme právě ve jménu údajné základní instagramové hodnoty – autenticity. Dostáváme se tak do situace, kdy všichni chceme být tak hrozně autentičtí, až nakonec vypadáme úplně stejně. Kupujeme si stejné věci a bydlíme ve stejných bytech, abychom dali najevo svou příslušnost ke komunitě autentických lidí se správnými hodnotami a životním stylem. Otázka, jak se tím proměňuje samotný význam slova autenticita, zatím nemá odpověď. Podstatné ale je, že významnou roli v této proměně hraje algoritmus, který obsah na Instagramu třídí a nabízí nám ono pověstné „mohlo by se vám líbit“.

Algoritmus pozorně sleduje, na co klikáme, u čeho trávíme víc času, na co a jak reagujeme. Podle toho nám pak nabízí obsah. Většina uživatelů může mít oprávněný dojem, že na Instagramu prostě sledují to, co nějak vyhovuje jejich vkusu. Realita je ale taková, že Instagram naopak postupně, nenápadně, ale nenávratně náš vkus mění. Mechanismus estetické bubliny spočívá v tom, že klikáme na to, co se nám líbí. Algoritmus nám pak takového obsahu nabízí víc a utvrzuje nás v tom, že se nám líbí právě toto – a tak pořád dokola. Takové kolečko vede celkem logicky k závislostem. Závislost na sociálních sítích taky není pro psychology nový fenomén. Až poslední dobou si ale začínáme uvědomovat, že se zde dostáváme do úzkého kontaktu s umělou inteligencí, která má dostatek dat a prostoru naučit se nás znát lépe, než se známe my samotní. Takže přesně ví, kdy nám poslat notifikaci, co nám nabídnout, jak nás na síti co nejdéle udržet. A nestojí nad ní žádný lidský element, který by mohl říct „teď už dost“.

Hezky se ukazuje, že se točíme v kruhu. Jako nejvíce autentická se totiž jeví právě naše potřeba vypadat před světem dobře, mít hezký, spořádaný, záviděníhodný život. A tuhle autenticitu Instagram zneužil, překroutil a nenávratně změnil v tržní komoditu. Jak poznamenala novinářka Rebecca Jennings, i kdyby Instagram přes noc zmizel z internetu, naše vnímání reality se o deset let zpět stejně nevrátí.

přesun významné části našich životů do online sféry už nemáme jak zastavit a neznáme ani odpověď na otázku, zda by to bylo, nebo nebylo prospěšné. Sci-fi literatura si představuje jako dystopickou jak společnost napojenou na online platformy nonstop, kde už nic jiného neexistuje, tak společnost, ze které náhle veškerý online život zmizel (takže zmizela i zásadní infrastruktura, která drží globální ekonomiku pohromadě). Pozitivních, i když ne třeba rovnou utopických vizí toho, jak v konstantně „connected“ společnosti žít a ne jenom přežít, máme kupodivu málo. Budeme je ovšem potřebovat.

Marie Heřmanová, Kateřina Smejkalová 

"dostatečná opatření"

„Rezignovat na letošní ročník nechceme, ale je těžké připravovat něco, co vám týden před začátkem zruší,“ říká ředitel festivalu Signal Martin Pošta.

„Naplno něco připravovat do poslední chvíle a pak se týden před zahájením dozvědět, že to nebude, je daleko horší, než kdyby člověk od března počítal s tím, že je pro letošek konec,“ říká ředitel Signalu.

My jsme byli do poslední chvíle skálopevně přesvědčeni, že se festival bude moci konat. Udělali jsme fakticky úplně všechno pro to, aby tomu tak bylo, a nějakých pět měsíců jsme řešili bezpečnost návštěvníků a hygienická opatření. Navíc v den, kdy jsme se dozvěděli, že se festival nemůže konat, jsme zároveň dostali potvrzení od hygieny, že naše bezpečnostní opatření jsou za stávajících podmínek dostačující. 

Ačkoliv jsme do poslední chvíle věřili, že to půjde a to rozhodnutí bude mít ekonomické a personální dopady, tak ho do jisté míry chápu. Něco se dělat musí. Je samozřejmě ale smutné, že se to dostalo až do této fáze, protože vláda měla spoustu času tyto věci řešit. To, že celá republika odjela v půlce léta do Chorvatska na dovolenou a opatření se zcela rozvolnila, asi nebylo úplně zodpovědné.

Měla vás vláda informovat o možných scénářích dříve?

Určitě. A chápal bych to i v případě, že by to bylo třeba jako v Německu, kde lidem v březnu oznámili, že do konce roku nebude nic. Ale naplno něco připravovat do poslední chvíle a pak se týden před zahájením dozvědět, že to nebude, je daleko horší, než kdyby člověk v březnu věděl, že je pro letošek konec. 

Festival jste plánovali s bezpečnostními opatřeními. Ačkoliv je letos pravděpodobně neuplatníte, můžete přiblížit, co jste připravovali?

Najali jsme si na to expertní firmu a zpracovali jsme vše tak, aby čas, který lidé stráví mezi sebou, byl pod patnáct minut, což je jakási hranice, po kterou je riziko přenosu ještě malé. Rozjeli jsme také kampaň Signal s rouškou, nabádali jsme lidi, aby měli roušku nasazenou i venku. Byli jsme připraveni propagovat e-roušku, aby každý, kdo festival navštíví, měl e-roušku v mobilu. Samozřejmostí by byla dezinfekce, cirkulace vzduchu ve vnitřních prostorách.

Byli jste připraveni i vypínat instalace. Je to tak?

Pokud by lidé pravidla nerespektovali, byli jsme připraveni instalaci hned vypnout. Všechen personál by měl ochranné pomůcky, řešili jsme monitorování počtu návštěvníků. Měli jsme také připravené informační cedule, na kterých jsme rozšířili pravidlo 3R, které komunikuje vláda, tedy roušky, rozestupy, ruce. Přidali jsme k tomu ještě jedno R, což je respekt. Je opravdu důležité respektovat to, že někdo jiný může mít větší obavu z viru než vy. Důležitá pro nás byla komunikace. Na místech by byli koordinátoři, kteří by lidi na dodržování 4R upozorňovali. Chtěli jsme prostě udělat vše pro bezpečnost. Máme sedmdesátistránkový dokument o bezpečnostních opatřeních.

Necháte si ho v šuplíku pro případný náhradní termín?

To ano. Opatření zůstanou platná. Dokonce uvažujeme, že bychom ho vydali ven jako takový open source dokument, aby se další pořadatelé mohli inspirovat. Když už jsme tomu věnovali takovou energii a strávili hromadu času například počítáním průtoků lidí u každé lokace.

Středověk neskončil, středověk trvá...

Na Facebooku existuje skupina, kde skoro čtvrt milionu lidí dělá, že žije v roce 1453. Doslova We Pretend It’s 1453 Internet. Podobných hřišť existuje nespočet. Nejpopulárnější jsou ta, kde si mladí lidé hrají na boomery. To středověké je ale snad nejzajímavější: digitalizovaný svět samotný totiž v mnohém středověk připomíná. 

„Nevypadá to, že by z nás internet dělal sofistikované kyborgy, jako spíš ohroublé středověké rolníky uchvácené všudypřítomnou říší duchů, v zajetí vzdálených autokratických pánů,“ píše Max Read.

Podle Reada jsme čekali hyper-kapitalistický kyberpunk jako ze sci-fi románu Williama Gibsona, místo toho se ale potýkáme se světem plným trollů, démonů (označení programu, který je spuštěn dlouhodobě a není v přímém kontaktu s uživatelem - pozn. z Wiki) a twitterových ikon, před nimiž unikáme do klášterů digitálních retreatů. To vše ve stínu hrozící apokalypsy, před kterou varuje šestnáctiletá dívka, o níž si mnozí myslí, že je posedlá ďáblem. Státy jsou slabé, vládnou entity mající bezprecedentní moc nad informacemi - místo církve digitální platformy (viz digitální feudalismus).

Na Readův text jsem si vzpomněl při četbě rozhovoru s Vlastimilem Břízou mladším, spolumajitelem holdingu Koh-i-noor, který se na Seznam Zprávách obává příchodu „neokomunismu“. „Nebude se tomu říkat ukradení či znárodnění majetku, ale například sharování. Všechno budeme sharovat. Podniky, byty, auta. Bude to líbivé a covid to může zrychlit,“ odhaduje podle mého správně Bříza. Pouze bych řekl, že se nevrací komunistické, ale právě středověké pojetí vlastnictví, ve kterém nám jednotlivcům věci tak úplně nepatří.

Máme pouze licenci k jejich používání. Dobře to ukázala kauza traktorů John Deere, kdy firma farmářům sdělila, že si je nesmí opravovat sami, protože jsou pouhými vlastníky licence. Tunový kolos je najednou pouhým softwarem. Podobně jako náš telefon, chytrý vysavač a vůbec všechno z ranku internetu věcí, u kterých si zaplatíme právo na užívání, to hlavní - software, ona nová půda - ale patří pánům.

Read odkazoval na svět v roce 2029, text ovšem psal ještě před pandemií, která digitalizaci světa zrychlila aspoň o dekádu, jak soudí další proponent příchodu digitálního středověku Venkatesh Rao (a stejně i Bříza). Pohon středověkizace je samozřejmě technologický. Díky softwarizaci světa se zvyšuje propast mezi komplexitou světa a naší schopní světu rozumět, mezi narůstajícím množstvím informací a naší schopností je zpracovávat. Na mikroúrovni už sami nemůžeme opravit své nejdůležitější nástroje, auto nebo telefon, na makroúrovni se rozpadl sdílený výklad o světě, o čemž jsme tady už psali v souvislosti s novou masou informací. 

Nejmenší mezera mezi komplexitou a věděním existovala v éře rozumu, v moderní době, která odchází. Místo ní přichází nová doba temna. Nemyslím, že to je nutně negativní, jak pojem zní. Pouze pro množství informací přicházíme o schopnost do věcí takříkajíc vidět, což byl definiční rys éry modernity a moderního státu, který začal sázet lesy v řadách, sjednotil váhy a míry a vůbec udělal všechno proto, aby mohl vidět do věcí (a všechno následně centrálně vymyslet a naplánovat). Přineslo to mnoho zlého. Třeba bude tentokrát líp. 

Jakub Jetmar & Ondřej Sliš

Sen každého diktátora se stal skutečností

Veškerá pozornost světa se upírá na covid-19. Možná je jen náhoda, že Čína zrovna v tuto dobu začala posilovat svoji nadvládu nad spornými útesy v Jihočínském moři, zatkla čelné demokratické představitele v Hongkongu a prorazila díru tamního Základního zákona. Anebo možná ne. Vůdci po celé planetě si uvědomili, že teď je ideální doba vrhnout se na skandální záležitosti, protože teď jim nic nehrozí – svět vezme jejich chování v současné situaci sotva na vědomí. Řadě autokratů tak pandemie posloužila k tomu, aby si urvali větší díl moci.

Chování Číny vůči Hongkongu je obzvlášť znepokojující. Od okamžiku, kdy Británie v roce 1997 vrátila tuto oblast Číně, je Hongkong spravován podle principu „jedna země, dva systémy“. Jeho obyvatelé se do značné míry těší svobodě slova, svobodě shromažďování a vládě práva. Zahraniční firmy se tu vždy cítily v bezpečí, což je také důvod, proč je Hongkong tak důležitým finančním centrem.

Článek 22 Základního zákona (jakési malé ústavy) zakazuje představitelům čínské vlády vměšovat se do vnitřních záležitostí Hongkongu. To se podle všeobecného názoru vždy vztahovalo také na místní styčný úřad centrální vlády ČLR. Jenže 17. dubna úřad, který je hlavním zástupcem čínské vlády v Hongkongu, oznámil, že není článkem 22 vázaný. To naznačuje, že má Čína v plánu zesílit kampaň za osekání hongkongských svobod.

Posílení moci Si Ťin-pchinga v Hongkongu je jedním příkladem z mnoha. Autokraté a rádoby autokraté po celém světě zavětřili nečekanou příležitost. Globální pandemie představuje situaci tak výjimečnou, že jí není rovno. A kabinety potřebují speciální nástroje, aby se s ní vypořádaly. Minimálně 84 vlád vyhlásilo stav nouze, jenž dává exekutivě mimořádné pravomoci. V některých případech jsou tyto pravomoci pro boj s pandemií nezbytné a až bude po všem, vlády se jich opět vzdají. Jenže na řadě míst tomu tak není. Nejohroženější jsou pak země, kde demokracie zapustila jen mělké kořeny a kontrolní instituce jsou slabé.

Vezměme si Maďarsko, kde premiér Viktor Orbán už deset let oslabuje systém demokratických brzd a protivah. Za nově vyhlášeného koronavirového práva může vládnout pomocí dekretů. Stal se z něj v podstatě diktátor a zůstane jím, dokud mu parlament jeho nově nabytou moc neodebere. A vzhledem k tomu, že parlament ovládá Orbánova partaj, je možné, že k tomu jen tak nedojde. Přestože je Maďarsko členskou zemí Evropské unie, klubu bohatých demokracií, chová se jako Togo, nebo Srbsko, jejichž vůdcové nedávno získali pod stejnou záminkou tytéž pravomoci.

Lidé po celém světě jsou vyděšení. Spousta z nich by si přála, aby je někdo dovedl do bezpečí. Ambiciózní budoucí diktátoři se díky tomu chápou nástrojů, po nichž vždycky toužili – aby, jak tvrdí, ochránili zdraví svého lidu. Velká shromáždění se mohou stát zdrojem infekce a omezují je dokonce i ty nejliberálnější vlády.

Autokraté nadšeně vítají, že dostali do ruky tak úctyhodnou výmluvu, proč bránit masám v protestech, které celý loňský rok otřásaly Indií, Ruskem a velkými částmi Afriky a Latinské Ameriky. Pandemie poskytuje důvod k odložení voleb, jako se tomu stalo v Bolívii, nebo naopak k jejich uspíšení v době, kdy opozice nemůže vést kampaň – jako v Guinei.

Karanténní nařízení lze vynucovat selektivně. Ázerbájdžánský prezident otevřeně vyhrožoval, že je použije na „izolaci“ opozice. Finanční podporu je možné rozdělovat selektivně. V Togu k tomu potřebujete voličskou kartu, tou ovšem stoupenci opozice, kteří bojkotovali nedávné volby, obvykle nedisponují. Z menšin se stávají obětní beránci. Indická vládnoucí strana zvyšuje svou popularitu mezi hinduisty tím, že muslimy vykresluje jako bacilonosiče covidu-19. 

Pro boj s virem je nezbytné vědět, kdo se nakazil, vyhledat všechny osoby, které s nakaženým přišli do kontaktu a izolovat i je. To s sebou nese podstatně výraznější narušení osobních práv, než jaké by byli lidé za normálních okolností ochotni akceptovat. Demokracie, které disponují dostatečnými zákonnými pojistkami, jako Jižní Korea nebo Norsko, nebudou tyto pravomoci nejspíš nijak zvlášť zneužívat. Režimy, jako jsou ty čínské nebo ruské, ovšem nadšeně nasadí špičkové vybavení, se kterým budou moci sledovat v podstatě kohokoliv – a nebudou rozhodně jediní. Kambodžský nový zákon o nouzovém stavu například sledování lidí vůbec nijak neomezuje.

Nebezpečné mohou být i falešné zprávy o nemoci. Řadě režimů posloužila tato otřepaná pravda jako výmluva pro plošný zákaz „fake news“, pod něž ovšem spadne i veškerá oprávněná kritika. Šiřitelům „lží“ teď v Zimbabwe hrozí až dvacet let za mřížemi. „Každého kritika považujeme za zrádce,“ prohlásil vedoucí koronavirové komise ustavené libyjským vojenským diktátorem Chalífou Haftarem. Jordánsko, Omán, Jemen a Spojené arabské emiráty zakázaly tištěné noviny, neboť by podle jejich vyjádření mohly přenášet virus.

Podle toho, co víme, lze soudit, že uzurpátoři moci na všech kontinentech využívají covid-19 k upevňování vlastních pozic. A jelikož novináři a lidskoprávní aktivisté nesmějí vycházet z domů, nikdo netuší, zda nedochází k mnohem horšímu zneužívání moci. Kolik disidentů skončilo za mřížemi kvůli „porušování karanténních nařízení“? Jak velká část z mohutných částek vynaložených na boj s pandemií skončila v kapsách diktátorů a jejich poskoků?

Nedávná studie Světové banky dospěla ke zjištění, že se mohutný příliv podpory chudým zemím kryje s mohutným odlivem do offshorových daňových rájů, kdy sídlí různé skořápkové společnosti a banky. A to se dělo ještě předtím, než dostali autokraté jako dárek mimořádné pravomoci kvůli boji s koronavirem. Lepší kontrola využívání těchto prostředků je zcela nezbytná.

„V současné době má zdraví přednost před svobodami,“ nechal se slyšet Prajutch Čan-Oča, thajský autokratický premiér. Řada omezení svobod, které provedly režimy jako ten jeho, je však pro zdraví veřejnosti škodlivá. Cenzura blokuje volný tok informací a znemožňuje reagovat na virus na základě zjištěných faktů. Zato korupce jen kvete. A selektivní vymáhání bezpečných rozestupů mezi lidmi ničí důvěru ve vládu, bez níž lidé ztrácejí vůli dodržovat pravidla.

Kam to povede? Pandemie způsobí, že lidé budou chudší, nemocnější a rozzlobenější. Koronavirus je odolný vůči propagandě a tajné policii. Někteří vůdcové pandemii zneužijí, ale jejich neschopnost vypořádat se s všeobecným utrpením nahlodá mýtus o nedotknutelnosti a nesmrtelnosti jejich režimů.

V zemích, kde budou celé rodiny hladovět, kde budou policisté násilím vynucovat dodržování karantény, kde se spolu s chřadnoucím hospodářstvím rozplynou kleptokratické výdělky nejrůznějších kumpánů na oficiálních místech, mohou nakonec autokratické režimy přijít o moc. Proud se však prozatím ubírá opačným směrem. Bezohlední autokraté zneužívají pandemie k tomu, aby dělali to, co vždycky: hromadili moc na úkor lidí, jimž vládnou.

The Economist

Chronický únavový syndrom se zlehčuje. Neprávem.

„Už jen název nemoci je stigmatizující a zavádějící,“‎ říká Choutka. A dodává: „Je to stejné, jako kdyby se Alzheimerova choroba jmenovala Syndrom chronického hledání brýlí nebo Parkinsonova choroba Syndrom klepajících se rukou při psaní dopisu.“‎ Kvůli slovu únava totiž kdekdo celou nemoc zlehčuje a zaměňuje ji s obyčejnou večerní únavou po hektickém dni nebo s jinými nemocemi, které se projevují chronickou únavou.

Hlavním problémem pacientů trpících ME/CFS přitom nebývá únava, ale intolerance fyzické a kognitivní zátěže. „Cokoli udělám nad limit, mě druhý den vytrestá a dojde ke zhoršení příznaků,“‎ popisuje Choutka hlavní projev nemoci, nevolnost po námaze (PEM – post-exertional malaise), kterou pacienti popisují jako kombinaci chřipky a kocoviny nebo jet-lagu.

„‎Musíme se nutit do preventivního odpočinku, nabírat energii dopředu – před tímto rozhovorem jsem dvě hodiny jen ležel,“‎ líčí. Navíc i únava při ME/CFS je jiná: „Není to únava, kterou zná běžný člověk, ale například i po 12 hodinách spánku mám problém zvednout ruku, protože mám pocit, že váží tunu,“‎ popisuje obtíže.

Z historie víme, že po virových epidemiích dochází k nárůstu případů onemocnění ME/CFS. „Obávám se, že covid-19 nebude výjimkou,“‎ míní Jan Choutka. „Již teď mnoho lidí po prodělaném onemocnění popisuje problémy podobné ME/CFS. Doufám ale, že u většiny je to jen prodloužená rekonvalescence, která je po virových onemocněních častá.“‎ Před možným nárůstem pacientů s ME/CFS v důsledku pandemie covidu-19 opakovaně varuje i americký epidemiolog Anthony Fauci. Pro diagnostiku nemoci ME/CFS musí příznaky přetrvávat více než šest měsíců a zároveň musí být vyloučeny jiné příčiny. 

„Kvůli nejednoznačným příznakům a absenci objektivního diagnostického testu nás lékaři často odbývají, že je to psychosomatické, a posílají nás na psychiatrii, přitom jsou již prokázány jasné biochemické souvislosti,“‎ rozčiluje se Choutka.

„Jediná léčba, která skutečně pomáhá, jsou režimová opatření – nepřemáhat se, šetřit energii, odpočívat,“‎ popisuje Jan Choutka. „Pro mladého člověka je těžké přijmout, že najednou nemůže žít běžný život, sportovat. I já sám jsem udělal tu chybu, že jsem se to na začátku snažil překonat, přepínal jsem se, čímž jsem si celý průběh nemoci zhoršil – cesta k diagnóze mi trvala tři roky.“‎ 

Choutka dnes aktivně působí v pacientské organizaci a snaží se přispět k větší informovanosti a ke změně ve vnímání ME/CFS, a to i mezi odborníky – podílí se například na vzdělávacím semináři pro lékaře: „Kvůli nemoci nebudu mít kariéru, rodinu, ale kdybych mohl pomoci jen jedinému člověku k rychlejší diagnóze, dává mi to obrovský smysl.“‎

Kvůli častému výskytu po lokálních virových epidemiích měla nemoc historicky řadu názvů (epidemická neuromaystenie, islandská nemoc, atypická poliomyelitida, myalgická encefalomyelitida, chronický únavový syndrom), postupně se ustálil název ME/CFS.

- Podle mezinárodní klasifikace nemocí má diagnózu G93.3 (neurologická nemoc). 

- V ČR trpí ME/CFS 10 až 50 tisíc pacientů – to je přibližně dvakrát více než roztroušenou sklerózou a dvakrát méně než revmatoidní artritidou.

- Podle studií kvality života ME/CFS vychází jako jedna z nejhorších ze všech chronických nemocí. 

- Vyskytuje se přibližně čtyřikrát častěji u žen než u mužů, což platí i pro další chronická zánětlivá a autoimunitní onemocnění.

Pavla Hubálková

Za rohem čeká virtuálno.

Jednou z příjemných novinek, které se krátce po rozvolnění opatření začaly objevovat už i v českých restauračních zařízeních, je virtuální jídelní lístek. Ten si lze načíst do mobilu skrz QR kód umístěný přímo na restauračním stole. Odpadá tak potřeba roznášet menu vytištěná, což jednak chrání hosty před nutností listovat v „ohmataných“ listech, ale zároveň urychluje proces objednávky. S QR kódy pracujeme na podobném principu i my v Qerku: načtením kódu ze stolu může zákazník díky našemu systému útratu okamžitě zaplatit, ať už kartou, nebo mobilem. Role číšníka se tak díky těmto vychytávkám zásadně proměňuje, může se nyní daleko lépe soustředit na komfort zákazníka, a restaurace tímto získávají další konkurenční výhodu.

A nemění se pouze role obsluhy v restauracích, ale i role restaurací samotných. Vůbec bych se nedivil, kdyby v příští dekádě existovalo více virtuálních než fyzických gastropodniků. Už dnes patří food delivery mezi nejrychleji se rozvíjející odvětví gastronomie – a je jen otázkou času, kdy se objeví první kuchyně, které otevřou brány pouze kurýrům a na stoly v nich nebude místo.

Věřím totiž, že se zásadně promění i možnosti, kdy a kde si jídlo dopřát. Velkou roli by v tomto mohl – pro některé možná překvapivě – hrát rozvoj samořiditelných aut. S automatickými řidiči se nejen podstatně zlevní zmiňovaný rozvoz jídla (nebude třeba platit lidské síly, aby oběd či večeři dovezly až domů), ale zároveň vznikne další prostor, ve kterém se bude dát jídlo konzumovat. Tam, kde býval dříve umístěný volant, možná bude už brzy vyklápěcí stoleček, u kterého na trase Praha–Brno hravě zvládnete oběd i s dezertem a kávou. A s tím přijdou i propracovanější drive-through, které nabídnou náročnější pokrmy než ty, jež je potřeba bleskově slupnout v krátké pauze na benzinové pumpě.

Při pohledu do budoucna samozřejmě nelze opomenout robotiku, která již brzy zvládne zastat pozici pravé ruky šéfkuchařů. A teď nemluvím o klasických kuchyňských robotech, ale o těch, které třeba za pomoci strojového učení samy zvládnou opakovat repetitivní pohyby, a ušetří tak čas například při sekání cibule. Neznamená to, že nám do deseti let budou jídlo servírovat roboti, ale jsem přesvědčený, že automatizace si pomalu najde cestu i do gastra a bude v něm hrát čím dál důležitější roli.

V delším časovém horizontu se pak můžeme těšit na zapojení umělé inteligence, která díky své schopnosti analyzovat neuvěřitelné množství dat může přispět k hledání a rozvoji nových kombinací chutí, jež lidský jazyk dosud nezažil. Nedivil bych se, kdyby v budoucnu existovala kulinářská AI, která bude mít stejně věhlasná jména jako někteří michelinští šéfkuchaři. 

Se stárnoucí populací, vyšším výskytem diabetu a stále rozšířenější obezitou je také pravděpodobné, že budou přibývat nároky na všemožné dietní úpravy jídel. I s tím by mohla pomoci umělá inteligence, která s využitím analýzy dat od lékařských profesionálů nabídne jídlo na míru. Na to se budou muset připravit i restaurace, které budou chtít v konkurenci uspět.

Ať už se z výše představených předpovědí naplní, či nenaplní kterákoli, jedno je jisté. Gastrotech už není jen hudba budoucnosti, ale začíná si pomalu klestit cestu do běžných životů. A možná je jen otázkou času, kdy budou původní recepty od umělé inteligence stejně běžné jako QR kódy na stolech restaurací.

Autor je zakladatel a CEO společnosti Qerko.

realita a kontext sociálních sítí

Nesmíme také zapomínat na to, že lidé na sociálních sítích sdílí převážně ty radostné momenty v životě a už méně své starosti a neúspěchy. Díky tomu se může zdát, že životy všech lidí na sociálních sítích jsou mnohem lepší, než je ten náš. Musíme vždy myslet na to, že zde nikdy nevidíme životy lidí v reálném rozsahu a kontextu. 

Reference

Lin, L. Y., Sidani, J. E., Shensa, A., Radovic, A., Miller, E., Colditz, J. B., … & Primack, B. A. (2016). Association between social media use and depression among US young adults. Depression and anxiety, 33(4), 323-331