Zkoušky z lásky

Připadá mi to absolutně nemožné, ale buď se mi rozbilo vyhledávání, nebo jsem skutečně ještě nikdy nevyzval ke zrušení Vánoc.

Tudíž je dost dobře možné, že kvůli tomuto mému opomenutí je stále máme, za což se sice hluboce omlouvám.

Nicméně věřím, že alespoň toto, bude tím pověstným kamínkem, který strhne lavinu, po níž, a až si prach sedne, stane se prosinec stejně rozumným a šťastným měsícem, jako je třeba srpen... ach srpen, proč není srpen! Kdy zas bude?

Mám chuť si přilepit na adventní věnec dalších třicet svíček a zapalovat je každý týden, dokud zas nedopluju do klidného přístavu tohoto měsíce. Každý měsíc by měl být jako srpen. A prosinec nejvíc.

Rozumnému člověku asi nemá cenu znova shrnovat argumenty, proč je potřeba Vánoce vymýtit. Jsou jako zlatokopka, která předstírá city, aby vám mohla vytáhnout peníze z kapsy.

Jsou horší než narozeniny v tom, jak vás nutí lhát vašim blízkým do očí: „Jé, to jsem vždycky chtěl!“... „To ti přinesl Ježíšek.“... „Já to pak uklidím.“ Přináší do našich životů víc stresu a beznaděje než lockdown. Startují rozpady vztahů, iniciují sebevraždy, zkracují životy: kolik z nás už zemřelo s Vánocemi? Nevíme. Kde je Dušek s nějakou statistikou?

Dlouho jsem mlčel i proto, že jsem respektoval ekonomiku, která je na nich víc a víc závislá.

Pokud by se mi je podařilo zrušit úplně, jistě bych dostal Nobelovu cenu míru, s jistotou však až posmrtně, protože předtím by mě odstřelil nájemný zabiják, na kterého by se složily všechny supermarkety světa.

Takže to budu muset nechat na vás, na svých čtenářích. Zamyslete se nad tím, jestli tuhle zkoušku z lásky v životě potřebujete. A než o tom přesvědčíte celé své okolí, zkuste aspoň být s těmi, s nimiž být chcete, a ne máte, nesoutěžte v lásce a nemyslete si, že to celé musí vypadat jako reklama na heru.

Optimální to nebude, ale je to začátek. Sejít se s blízkými a dělat si navzájem radost lze přece každý měsíc v roce. Třeba v srpnu.

Tomáš Baldýnský

chytré špiclování

Pracovníci čínské technologické firmy Hebo dostali na své židle nové měkké „chytré“ sedací polštáře, které si zprvu pochvalovali. Podle deníku The Times jen do té doby, než zjistili, že je zrádné podsedáky „špiclují“, zda jsou na svém pracovišti.

Jedna ze zaměstnankyň společnosti Hebo ve městě Chang-čou řekla, že s ostatními tyto „chytré“ polštáře nejprve uvítala. Dokážou totiž monitorovat životní funkce, včetně tepové frekvence a dýchání, stejně jako únavu a držení těla. Když člověk příliš dlouho sedí, připomenou mu, že by se měl trochu kolem projít.

Pak ale zmíněná zaměstnankyně, paní Wang, názor změnila. Jak napsala na internetu, stalo se tak poté, co za ní přišel pracovník personálního oddělení a vyšlo najevo, že podsedák oddělení upozornil na to, že nebyla na svém pracovním místě.

Firma měla přístup ke všem údajům poskytovaným tímto „smart“ polštářem. „Byla jsem dotázána, proč nesedím u svého pracovního stolu mezi desátou a půl jedenáctou dopoledne,“ uvedla Wang. Dodala, že jí manažer kvůli tomu pohrozil snížením prémií. „Najednou jsem se v kanceláři cítila, jako bych byla úplně svlečená. Být každou chvíli kontrolovaná a sledovaná, to je hrozný pocit,“ napsala.

Vedení Hebo od postupu personálního oddělení dalo ruce pryč. V reakci sdělilo, že šlo o porušení pravidel společnosti týkajících se ochrany soukromí, a ujistilo, že byla přijata disciplinární opatření, aby se opakování něčeho takového zabránilo. Údajně se „chytré polštáře“ jen testovaly před případným uvedením do prodeje.

Lidovky

z extrému do extrému

Množstvo tuku nedefinuje našu hodnotu či prínos spoločnosti. Ako to už vo svete chodí, aj v tomto prípade lietame z extrému do extrému. Na jednej strane vyzdvihujeme dokonalo vyzerajúce telá s nadpriemerným svalovým rozvojom a minimom telesného tuku či a kosť vychudnuté modelky. Na opačnej strane potom stoja propagátorky prehnanej sebalásky, pričom nie je výnimka, že tieto ženy samy trpia morbídnou obezitou.

A tak, ako súťažná forma vo fitness nie je udržateľná a zdravá po celý rok, tak, ako nepodporujeme anorexiu – nepodporujeme ani trend „metabolicky zdravej obezity“. Je totiž iba otázkou času, kedy obezita a jej zdravotné následky udrú v plnej sile.

Rovnako, ako je nebezpečná nadmerná propagácia štíhlosti, môže mať nepriaznivý vplyv aj nadmerná propagácia obezity ako niečoho zdravého. Čo s tým? Kultivovať by sme mali svoju psychickú odolnosť voči zadubeným ľuďom, ktorí budú našu postavu spájať s naším intelektom či hodnotou. 

Erika Zajacová 

kočkování aneb k očkování

Například by bylo protiprávní, kdyby provozovatel restaurace do svého podniku pouštěl jen očkované – byla by to „diskriminace“. Což je – jak chápu pana profesora – v právu obdoba situace, kdy i přes očkovací povinnost školka musí přijmout dítě, které je k očkování kontraindikováno. Nelze snad lépe exemplifikovat ztrátu rozumu a míry v právním systému než tím, že jsou tyto dva případy pokládány za srovnatelné.

Zatímco ten druhý je asi lidsky správný (a pokud takové dítě bude v kolektivu jediné, i zdravotně bez jakýchkoliv rizik), v tom prvním je z lidského hlediska věc velmi na pováženou, třeba už jen proto, že návštěva restaurace není (na rozdíl od posledního předškolního roku ve školce) povinná, a i proto, že by majitel snad měl mít právo rozhodovat o tom, koho si – podtrhuji: ze zdravotních důvodů (!) – pustí či nepustí do svého podniku.

Myslím si prostě, že nelze absolutně, bez zřetele k okolnostem, aplikovat zásadu, že člověk, který nesplňuje jisté předpoklady, ať už z vlastního rozhodnutí nebo z nějakých objektivních důvodů, nesmí být za tento stav věcí „diskriminován“. Nebo budeme vydávat řidičské průkazy třeba nevidomým? Naprostá většina z nich za svůj stav nemůže, tak je za něj přece ani nemůžeme trestat, že… Ano, uznávám, že je to drastický příklad.

Ale je na něm, jako na příkladu extrémním, dobře vidět, že „nediskriminace“ jedněch musí končit tam, kde by omezovala práva druhých – v případě (ne)očkování či řidičáků právo na zdraví a potenciálně i na život. A „diskriminovaní“ by to měli umět přijmout – buď jako následek svého rozhodnutí, či jako neradostný, ale bohužel nezvratný životní fakt. Mimochodem, slovo „diskriminace“ nese negativní nádech neprávem: původní latinské „discriminare“ bylo odvozeno od „dis“+ „cernere“ a znamenalo proto prosté „oddělit“.

Karel Oliva

Pokud lžeš...

Pokud mi teď lžeš, jen si myslíš, že všechno budeš mít pod kontrolou.

Ve skutečnosti nevíš, co činíš. Nevíš, co způsobíš.

Až se Tvá lež prozradí, budou od té chvíle zpochybněna všechna Tvá slova. Všechny Tvé pravdy minulé i budoucí. Na Tvém slově přestane záležet. I na Tobě. Protože každý člověk má takovou hodnotu jako jeho slovo. Pokud Tvé rozhodnutí znělo "Nestojíš mi za upřímnost", moje rozhodnutí zní: "Nestojíš mi za důvěru".

Až se Tvá lež prozradí, budeš strašně litovat. Nepůjde to totiž vrátit. Důvěra je jako sklenička, kterou praštíš o zem. Nestačí říct "Promiň". Nestačí střepy slepit. Ta sklenička už totiž nikdy nebude v pořádku.

Nebude to moje chyba. Bude to důsledek Tvého rozhodnutí teď mi lhát. Teď zabít mou důvěru. Opravdu to chceš? Tak fajn. Je to Tvoje volba, ne moje.

Petr Casanova

výzva "zmrzlé nudle"

Většina Rusů letos pozměnila své novoroční tradice kvůli pandemii covidu-19, ale některé zvyky zůstaly - novoroční stromeček, bramborový salát, mrazivé teploty... a výzva „zmrzlé nudle“, napsal list The Moscow Times.

To, co je nyní vnímáno jako typicky ruská zábava, ovšem ve skutečnosti vymyslel francouzsko-italský výzkumný tým na vědecké stanici v Antarktidě v roce 2018, kde vědci pořídili fotografii špaget na vidličce, které při teplotě 60 stupňů Celsia pod nulou zmrzly ve vzduchu.

Fotografie se začala rychle šířit a chytili se jí obyvatelé Sibiře a ruské Arktidy, kde o extrémní mrazy rovněž není nouze. Rusové ovšem původní verzi s italskými těstovinami upravili a používají Doširak - oblíbenou značku jihokorejské instantní nudlové polévky.

Letos v zimě se výzva znovu probudila k životu díky fotografii na twitteru, kde tradiční zmrzlé nudle doplnilo na měkko vařené vajíčko. Někteří obyvatelé Sibiře zašli ještě dál a vyzvali své příznivce, aby si s nimi užili mražený nudlový piknik po venkovním koupání při teplotě minus 30 stupňů Celsia.

Ruští instagramoví umělci mezitím zjistili, že na fotografiích se dobře vyjímají i další zmrzlé věci - například vyprané prádlo, které stojí samo. 

Lidovky

Mezikulturní psychologie: kriticky a aplikovaně

Němci při počítání většinou začínají palcem, kdežto Kanaďané ukazováčkem. Američané si s „depresí“ spojují smutek a osamělost, zatímco Japonci déšť a únavu. Příslušníci nezápadních kultur mají sklon „somatizovat“ a lidé ze západních kultur „psychologizují“. Například v Číně oproti západním představám téměř 70 procent respondentů schvaluje mimomanželský sex, což je více než v USA. Tím vším se zabývá mezikulturní psychologie.

Ta se začala jako samostatná disciplína etablovat v šedesátých letech 20. století, i když měla četné předchůdce, například anglického antropologa Williama Riverse (1864–1922) nebo rakouského antropologa Richarda Thurnwalda (1869–1954). 

Levy a Shiraev přibližují základní výzkumné metody – kromě vědeckých experimentů oceňují i sílu umění, které pro psychology představuje bohatou zásobárnu „látky pro rozšiřování jejich vědeckého náhledu na lidské bytosti, jejich chování a vnitřní pochody“. Shrnují také základní teoretické přístupy, přičemž se hlásí k multikulturalismu, který „nejen podporuje pochopení a přijetí rovnosti etnických nebo náboženských skupin v určité zemi, ale také to, že různé skupiny mají právo řídit se svými hodnotami a držet se svých zvyků“.

V rámci kapitol o emocích, inteligenci či motivaci pak předestírají různé protikladné teorie, aby následně navrhli kompromisní stanovisko, případně nechali rozhodnutí na čtenářích. Obecně lze říct, že preferují perspektivu, kterou předestřel už vlivný americký psycholog a psychiatr Harry Stack Sullivan (1892–1949): všichni jsme „hlavně lidmi než čímkoli jiným; jsme si spíše podobní, než bychom se lišili“. Případné odlišnosti jsou pak často dané úhlem pohledu.

V tomto smyslu Levy a Shiraev ukazují, že například základní emoce jsou ve všech kulturách stejné či podobné, záleží ovšem na „úrovni abstrakce“, s níž dané emoce popisujeme. Každá emoce proto může být „mezikulturně zároveň podobná i odlišná v závislosti na míře generalizace, kterou zvolíme“. Levy a Shiraev vyjmenovávají takzvané specifické kulturní syndromy.

Například „taidžin kjófušó“, syndrom příznačný pro Japonsko označující „intenzivní strach jedince, že jeho tělo či jeho části a tělesné funkce jsou ostatním lidem nepříjemné, vyvolávají u nich nelibost a urážejí je svým vzhledem či zápachem“. Indické muže zase specificky zachvacuje „dhat“, něco jako „přemrštěná starost o ztrátu semene nadměrnou sexuální aktivitou nebo močí. Syndrom dhat se projevuje slabostí, depresí, problémy v sexuální oblasti a symptomy, jako je bušení srdce.“

Číňany zase více než jiné ohrožuje frigofobie, strach z chladu, což vede k tomu, že se nabalují i v největších vedrech a stále nosí vlněné čepice a rukavice. Podle Levyho a Shiraeva tato fobie pravděpodobně „pramení v čínské víře ve spirituální kvality horka a chladu“.

Shiraev a Levy však nedávají definitivní odpověď, jestli v mnoha případech nejde o lokální varianty nemocí vyskytujících se i jinde, nebo dokonce univerzálně. Třeba symptomy mužského těhotenství (někdy zvané „kuváda“), kdy muž prokazuje stejné tělesné projevy jako jeho těhotná partnerka (zvracení, únava, bolest zubů a bažení po roztodivném jídle), byly zkoumány na mnoha místech světa, například na ostrově Vokeo u pobřeží Nové Guineje, mezi Garífuny ve Střední Americe a u BiminKuskusminů na Papui Nové Guineji.

Jde o zvláštní kulturní syndromy, či o lokální obměny partnerského soucitu? Toto dilema nechávají Levy a Shiraev otevřené. Zdůrazňují však rozdíly kultur kolektivistických a individualistických. Z tohoto hlediska mírně relativizují i uznávané koncepty západních odborníků, které podle nich odrážejí spíše individualistický pohled.

Hierarchie potřeb amerického psychologa Abrahama Maslowa (1908–1970) sice může být vhodným popisem jedinců z různých kultur, ale „relativní intenzita potřeb je mezikulturně specifická“. Podle některých badatelů je jednou ze základních potřeb lidí v kolektivistické Číně touha někam patřit, dokonce „více než potřeby fyziologické“ (u Maslowa jsou fyziologické potřeby na prvním místě a potřeba lásky a přijetí až na třetím, ale ani u něho to není nedůležité).

Také schéma vývoje osobnosti německého psychologa Erika Eriksona (1902–1994; například důvěra versus nedůvěra v kojeneckém věku, iniciativa versus vina mezi třetím a šestým rokem nebo identita versus nejistota mezi 12. a 16. rokem života) je lépe využitelné ve společnostech, které kladou důraz na nezávislost a svobodné sebevyjádření, než v zemích s dominantní ideologií, která striktně určuje, co je dobré a špatné chování.

Konkrétní rozdíly, které registrují, se týkají mnoha odlišných sfér. Například v kolektivistických kulturách je hněv vnímán jako ohrožení společenské integrity, proto je v nich všeobecný sklon odrazovat od jeho projevů. Individualistické společnosti, například USA, jsou projevům hněvu otevřenější, protože kladou větší důraz na právo lidí na nezávislost.

V souladu s tím se v individualistických kulturách lidé při určování pocitů štěstí spoléhají na vlastní pocity, kdežto v těch druhých se více ohlížejí na to, co tvrdí lidé okolo nich. Což neznamená, že by bariéry byly zcela nepřekonatelné. Například u výzkumu štěstí Shiraev a Levy formulují „transkulturní“ zjištění, že jak západní psychologie, tak východní buddhismus dokládají, že „dlouhotrvajícího pocitu štěstí lze docílit psychickým tréninkem spíše než potěšením vycházejícím z vnějších příčin“.

Jak jsem už naznačil, kniha má mnoho interdisciplinárních přesahů – od nadšených pasáží o Márquezově románu Sto roků samoty (coby odhalující „mnoho fascinujících stránek lidského vědomí“) až k mezistátní diplomacii či sémiotice. Zmiňuje například kolizi poté, co čínští zástupci (neúspěšně) požádali britského premiéra a jeho delegaci, aby při návštěvě Číny upustili od svého zvyku nosit každý listopad na klopě odznak vlčího máku, který je (nejen) pro Brity hrdým symbolem památky padlých vojáků z první světové války.

Tatáž rostlina totiž v Číně symbolizuje opiové války a má spíše negativní konotace. Jinde Shiraev a Levy popisují význam barev – lidé ve všech kulturách (včetně afrických domorodců) si podle nich asociují bílou s pozitivnějšími a černou s negativními pocity, k tomu však připomínají, že kytice pro bulharskou nevěstu by se neměla skládat z bílých růží, neboť dle tamní lidové tradice symbolizují smrt, ale neuvádějí, že v mnoha asijských kulturách bílá symbolizuje smutek.

A pokud by se hlouběji ponořili i do západní myšlenkové a literární tradice, našli by v románu Bílá velryba úchvatné pojednání o ambivalentnosti této barvy, kterou si podle Hermana Melvilla spojujeme i s mramorovou bledostí mrtvého těla, s duchy a přízraky, takže v duši budí „zvláštní strašidelný dojem“. Podobně by se dala doplňovat některá další, snad možná trochu jednostranná tvrzení Shiraeva a Levyho. Například když soudí, že „většina lidí prochází podobnými stadii milostného vztahu“.

Je zřejmé, že mezikulturní psychologie sama o sobě nemůže vyřešit hluboké problémy, kterým lidstvo čelí. Znalosti mezikulturní psychologie mohou nicméně společně s dobrou vůlí a informovanou aktivitou podpořit pozitivní psychologické klima prospěšné pro tvorbu široce sdílených řešení problémů.“ Od leckterých by to mohlo znít jako prázdná či falešná proklamace, ale Shiraev s Levym svou poctivou knihou snažící se o porozumění dokazují, že to myslí upřímně.

Jan Lukavec

nejstarší žijící olympijská vítězka

Narodila se 9. ledna 1921 v Budapešti. Od čtyř let tady cvičila v klubu VAC, tehdy jediném židovském v Maďarsku. Navrch plavala, chodila na taneční lekce. V šestnácti se stala poprvé gymnastickou mistryní země, počítali s ní do výpravy na olympiádu v Tokiu 1940.

Jenže žádné hry nebyly. Byla válka.

Ágnesina rodina žila v zemi, která se postavila na stranu nacistického Německa a Itálie. Sport jí Horthyho maďarská fašistická vláda coby Židovce zakázala. 

Otci a strýci vzalo válečné šílenství život, zahynuli v koncentračním táboře v Osvětimi. 

Matku a sestru zachránil na útěku švédský diplomat Raoul Wallenberg, když pro ně obstaral fiktivní „ochranné pasy“ švédských občanů čekajících na repatriaci.

Ágnes zůstala sama, s obavami z transportu, ale i s obrovskou vůlí přežít. Podařilo se jí koupit si falešné dokumenty křesťanské dívky jménem Pirozska Juhácsová.

„Učila jsem se celý její život, nosila šaty, jaké si předtím oblékala, snažila jsem se hovořit stejným přízvukem. Jen díky tomu jsem zůstala naživu,“ věří. „Jednou mě zastavili fašističtí vojáci a odmítali uvěřit, že nejsem Židovka. Musela jsem jim recitovat všechny údaje z mých dokumentů, než mě pustili. Srdce jsem měla až v krku.“

Sehnala práci v kožešnictví a později coby služka v rodině sympatizující s nacisty v malé maďarské vesničce. Ve volných chvílích udržovala kondici běháním po lesích.

V roce 1944, kdy už Němci okupovali Maďarsko, pracovala v muniční továrně, pak vypomáhala v budapešťské domácnosti německého generála. Zbytky od jeho jídla shromažďovala a jednou týdně posílala matce a dceři do jejich azylu. 

Při osvobozování Budapešti každé ráno sbírala těla zemřelých a odnášela je do masových hrobů.

Až konečně čas hrůz pominul. Ágnes bývala coby teenagerka rovněž talentovanou hudebnicí. Snila, že se stane profesionální violoncellistkou. Po válce se však už k hudbě nevrátila. Zato opět cvičila. Kvalifikovala se na hry do Londýna 1948, ale startovat nemohla, těsně před zahájením soutěží si na tréninku přetrhla vaz v kotníku. 

Poprvé si tak pod vlajkou s pěti kruhy zazávodila teprve coby jedenatřicetiletá v Helsinkách 1952. Triumfovala na prostných a přidala další čtyři medaile barvy stříbra či bronzu.

„Ovšem nejdůležitější nejsou medaile, nýbrž zkušenosti, které s nimi přicházejí,“ tvrdí. „Milovala jsem gymnastiku, protože jsem s ní mohla volně cestovat. Naučila jsem se jazyky a poznala svět.“

V olympijském Melbourne vybojovala v 35 letech dokonce čtyři zlaté. Jenže na kalendáři byl rok 1956. Invaze Rudé armády krvavě potlačila maďarské povstání. Keletiová se rozhodla: Domů se nevrátím. Společně s dalšími 43 sportovci z maďarské výpravy zažádala v Austrálii o politický azyl - a dostala ho.

O rok později emigrovala do Izraele, vdala se za učitele tělocviku Roberta Bira a takřka ve 40 letech přivedla na svět syny Daniela a Rafaela. Dlouhých 34 let pracovala coby instruktorka tělesné výchovy na Telavivské univerzitě, trénovala i gymnastickou reprezentaci Izraele.

Když ji požádáte, aby se obšírněji rozpovídala o své minulosti, zasměje se: „A proč? Bavme se o budoucnosti, to bude lepší. Minulost je minulost, ale přede mnou je pořád budoucnost.

Stala se nositelkou nejvyššího izraelského státního vyznamenání, pojmenovali po ní asteroid, byla zvolena mezi 12 největších maďarských sportovců historie.

V 95 letech se do své vlasti vrátila. Dnes bydlí v apartmánu v centru Budapešti. V televizi sport nesleduje, dokonce ani při olympiádách. „Už nejsou moc zajímavé. Túry po horách mě bavily víc. Teď chodím aspoň po Budapešti,“ říká.

Současnou podobu gymnastiky dokonce kritizuje. Drsný tréninkový dril, který podle ní podstupují velmi malé děti, považuje za nebezpečný pro jejich vývoj. „Měli bychom se zaměřit na rozvíjení dětských myslí, a ne jejich těl,“ radí. „Já je vždycky učila radosti ze života.“

Stále je plná entuziasmu. 

V listopadu se reportérovi AFP svěřila: „Cítím se dobře, ale nedívám se do zrcadla. To je můj trik, víte? Tak zůstávám věčně mladá.“

iDnes Premium

ztráta čichu

Koronavirus upoutal pozornost k čichu, často opomíjenému smyslu. Jeho ztráta či narušení funkcí nejsou ničím vzácným. Před nástupem pandemie, kdy je ztráta čichu a chuti jedním z prvních příznaků choroby, se odhadovalo, že jeden člověk z 20 zažije někdy v životě ztrátu čichu. Důvody? Zánět nosních dutin, virové onemocnění, poranění lebky, polypy či nádory.

Někdy je ztráta čichu prvním signálem chorob nervového systému, jako je Parkinsonova choroba nebo alzheimer. Čich je jedním z našich pěti smyslů, ale často je považován za podřadný, píše italský deník Corriere della Sera.

Anosmie znamená úplnou ztrátu čichu. Hyposmie je částečná ztráta čichu. Většina lidí s anosmií může cítit slanou, sladkou, kyselou a hořkou chuť, ale nedokáže rozlišit specifické chutě. Schopnost rozlišovat chutě závisí totiž na čichu, nikoli na chuťových pohárcích na jazyku. Proto si ten, který trpí anosmií, často stěžuje, že ztratil chuť a nemůže mít požitek z jídla. 

U starých lidí je sníženo množství čichových receptorů. Schopnost cítit chuť se začíná měnit kolem šedesátého roku života a zároveň s tím i čich. S postupem věku se také zvyšuje práh citlivosti na sladké a slané. Staří lidé proto používají více soli a cukru.

Pacienti nejsou schopni ucítit možný únik plynu nebo zjistit, že je nějaké jídlo zkažené. Čich nejen může zachránit život, ale také ho může zkvalitnit tím, že umožňuje zachovat si požitek z jídla, těšit se z okolí a zintenzivnit vzpomínku. Jestliže cítíme parfém, můžeme si vzpomenout na drahou osobu, ale to nedokáže ten, kdo nemá pátý smysl.

Některé studie realizované ve Spojených státech a ve Skandinávii ukazují, že nefunkčnost čichu zvyšuje riziko smrti, nezávisle na demenci. „Náš výzkum ukázal, že anosmie způsobovala fyzické problémy. Někteří účastníci studie vysvětlovali, že kvůli menší radosti z jídla mají menší apetit a v důsledku toho hubnou. 

Omezená schopnost cítit chuť vedla některé zase k tomu, že jedli pokrmy s nízkou výživovou hodnotou, zvláště ty, které byly bohaté na tuky, sůl a cukr,“ uvádí profesor rinologie a olfaktologie (nauky o nosních nemocech a čichu) na Východoanglické univerzitě Carl Phipott.

Negativní emotivní aspekty prožívané tím, kdo trpí anosmií, zahrnují rozpaky, smutek, deprese, znepokojení. Dobrovolníci účastnící se studie uváděli každodenní znepokojení pokud jde o osobní hygienu (nebyli schopni poznat, jestli nepáchnou), ztrátu intimity a narušení vztahů s okolím. 

iDnes

Vydržíš měsíc?

„Dry January“ nebo také „Suchý leden“ je výzva, v rámci níž se lidé na měsíc zcela vzdají alkoholu. Tato iniciativa, která motivuje lidi, aby omezili alkohol a žili alespoň jeden měsíc v roce zdravěji, pochází ze Spojeného království, našla si však fanoušky po celém světě. 

 

Aby byla výzva zajímavější, je doprovázena i aplikací, která tě vysloveně motivuje, abys tento challenge zvládl. Kromě zdravotních výhod, které abstinence od alkoholu přináší, se můžeš v appce podívat i na to, kolik peněz jsi za něj v minulosti utrácel a kolik jsi tedy během své „očisty“ ušetřil. 

Odborník na závislosti Ľubomír Okruhlica tvrdí, že se jedná o dobrou iniciativu, kterou vždy plně podporoval a podporuje. Poznamenal však, že se nemusí jednat jen o leden, ale každý si může přizpůsobit měsíc, který mu vyhovuje.

Pokud bys chtěl zjistit, jestli náhodou i ty nemáš problém s alkoholem, přijmout tuto výzvu je to nejlepší, co můžeš udělat. Podle jeho slov by se závislost během měsíce určitě projevila abstinenčními příznaky. „Ať už těžkými s typickým ranním pocením, poruchami spánku, ale i když nejsou výraznější příznaky, je to neodolatelná chuť napít se, co často vede k zvýšenému napětí a problémům soustředit se tehdy na jiné aktivity. A když tomu osoba podlehne a napije se, tak je to známka problému,“ dodal odborník.

Okruhlica však poznamenal, že i osoba závislá na alkoholu může vydržet nepít. „Někdy vydrží, ale i tak je to známka problému, lehčí nebo středně těžké závislosti, což se projeví pak tím, že po měsíci abstinence se opět rozběhne s nadměrným pitím,“ vysvětlil.

Hranice, odkdy se můžeš považovat za alkoholika, začíná podle odborníka tak, že ztratíš kontrolu nad pitím. Problém poznáš tak, že přes rozhodnutí, že přestaneš pít, piješ dál a máš neodolatelnou chuť na alkohol. „I když i takový konzument dokáže na jistý čas přestat s pitím, pociťuje pak silný diskomfort, napětí, nervozitu a silnou chuť na alkohol,“ dodal Okruhlica.

Pokud však měsíc bez alkoholu nevydržíš, máš zřejmě silný sklon k závislosti na alkoholu, resp. už ji asi i máš. „A i v případě, pokud to člověk dokáže, měsíc vydrží nepít, ale první dny, týden se trápí s abstinencí a těší se, kdy už to suché období skončí, jsou to také varovné signály poukazující na přítomnost problémů s alkoholem u člověka,“ dodal odborník na závěr. 

Refresher

Your family is none of their business

slovo roku 2020: "lockdown"

Když letos 5. ledna upozornil nakladatelský dům Oxford University Press na pět nových slov, jež bychom měli sledovat, vybral tato: climate emergency (klimatická nouze), permaculture (složenina s významem udržitelné zemědělství), freegan (ten, kdo protestuje proti vyhazování potravin tím, že je jí), hothouse (nikoli v původním významu skleník, ale nově jako prostor, v němž se rodí nové nápady i emoce) a hellacious (pekelná situace).

Mikroorganismu jménem SARS-CoV-2, menšímu než desetitisícina tečky za touto větou (autorem přirovnání je politolog Fareed Zakaria), svět tenkrát věnoval pozornost téměř nulovou.

Pak ale vydavatel slovníku Collins Dictionary vyhlásil anglické  slovo roku a znělo jinak: lockdown. Mezi první desítkou kandidátů na tuto poctu byla také slova a slovní spojení coronavirus, self-isolate, social distancing, keyworker. Nic z toho není třeba překládat. Zázračnou schopnost přeskakovat i ty nejvyšší jazykové bariéry jim dal onen na počátku roku absolutně přehlédnutý mikroorganismus.

I když právě v překládání funkčních a vžitých termínů máme už od obrozeneckých dob bohatou praxi, zaměřenou původně na kalky z němčiny. V modernější době jsme se pokusili postavit pro změnu anglické slovní invazi, zejména ve sportovní terminologii, a přeložili si názvy všech týmových her. Unikly jen tenis a hokej; avšak alespoň puku se za trest muselo říkat touš či kotouč. Jen disidenti spisovné češtiny hráli na divoko poloanglický nohejbal.

Mimo stadiony dostaly dispens jen termíny, které z angličtiny přicestovaly přes Moskvu, například kombajn nebo chuligán. Mimořádně zle zato dopadl hotdog , ač se mu rusky říká chotdog. Jazykoví ideologové rozhodli, že imperialismu je nutno čelit rázným párkem v rohlíku.

Vraťme se však k lockdownu. S chutí připomenu jasnozřivý text Milana Tesaře ze satirické rubriky Divoká kachna týdeníku Reflex (15. 10.) nazvaný „Překlad slova lockdown se Babišovi povedl. Češi si ho zamilovali.“ Jak se v něm dočítáme, „skupina českých historiků nazvaná Němci“ oprášila metodu překladu cizích termínů přímočarým kalkem a přeložila lockdown jako „podzámčí“. Následně pak „se v novele zákona o domácím vězení objevila věta, že je možné, že na několika zámcích dojde k podzámčí“.

Google překladač bohužel zdaleka tak vtipný jako Milan Tesař není a spokojí se s bezbarvým výrazem izolace. Obávám se, že ten si nezamilujeme, což ostatně platí i o lockdownu.

Jaroslav Veis

Uražená společnost

 Často kladená otázka, co dělá virus se společností, ve které žijeme, byla už od počátku špatně formulována. Správně by měla znít: jak reagujeme na pandemické ohrožení my? Nabízející se, ale zřídka kdy dávaná odpověď by zněla: jsme uraženi. Vše, čím si musela moderní společnost během uplynulého roku projít, nebylo v jejím rozvojovém plánu zahrnuto. Ten se řídil parametry růstu, zrychlení, optimalizace, bezpečnosti, otevřenosti a výměny. Epidemie se vyskytovaly pouze v oblastech, které neznaly ani evropské hygienické a zdravotní normy, ani absolutní důvěru v osvícenou vědu.

Skutečnost, že by virus mohl zpomalit dynamiku technologicky vyspělé společnosti nebo ji dokonce deaktivovat, byla mimo naši představivost. To, že byly pojmy jako lockdown, virová zátěž, incidence, smrtnost, ohnisko nákazy, roušková povinnost a dodržování rozestupů vytěsněny nejen velkohubé sliby výzkumníků veřejného mínění, ale i ustarané výzvy ochránců životního prostředí, trefilo nerv doby, která se domnívala, že má jiné starosti.

Právem se uvádělo, že jsme dlouho neznali jiné nástroje jak čelit viru než opatření, kterými se proti pandemiím bojovalo i ve středověku: segregace, zabránění kontaktu, dezinfekce. Nic horšího, než být uvržena do tak temných dob, se civilizaci, která je přesvědčena o technické i morální nadřazenosti nad všemi minulými epochami, stát nemůže. Koronavirus nás urazil dvěma způsoby: učinil z dříve neznámého, nakažlivého a případně smrtelného onemocnění dominantní téma a citelně tak poškodil naši, často s arogancí hraničící, sebeúctu.

Uražená společnost je vzdornou společností. Každý ze svého konceptu skutečnosti rád vytěsňuje rušivá fakta. V moderní společnosti byla nemoc přítomna pouze jako problém individua, ne jako kolektivní událost, vyžadující politickou reakci. V tom leží jedna z příčin turbulencí uplynulých měsíců. Lékařská pravidla, která by na individuální rovině každý sám za sebe bez problémů akceptoval, aniž by okamžitě pomýšlel na omezování svobod, jsou přestylizována na útok proti základním právům, neboť jsou vyžadována po všech.

Krize odhalila, že mnozí chápou osobní svobodu bez jakékoliv politické a sociální souvislosti, která ji však teprve vůbec umožnila. Demonstrativní úsilí, s kterým se podařilo některým nařízením a zákonům prokázat protiústavnost, má sotva příčinu ve starosti o právní stát, nýbrž bylo živeno tvrdohlavým přesvědčením, že legislativa má chránit výlučně pocit vlastní pohody. Pro společné úsilí není tento přístup zrovna nejlepším předpokladem.

Uražená společnost je váhající společností. Samotnou podstatou epidemie však je, že proti ní lze bojovat pouze rychlým a koordinovaným jednáním. To je důvodem často kritizovaného nárůstu státní moci. Oproti tomu byl hojně používaný argument vlastní zodpovědnosti vždy jen výmluvou politické nerozhodnosti. To platí zejména pro Evropskou unii, která nebyla ochotna ani schopna vyvinout společnou strategii.

Teprve před několika dny zveřejněný návrh několika předních vědců k vyhlášení celoevropského tvrdého lockdownu, který by zabránil neustálým konjunkcím viru, podporované neustálými nekoordinovanými regionálními a národními aktivitami, je chvályhodný, přichází ale pozdě. Takové doporučení mělo přijít před osmi měsíci. Tehdy se zejména intelektuální smetánka zamilovala do teorie amatérského virologa Tomas Pueyoa, který hlásal, že by po krátké fázi lockdownu mělo být možné cíleným uvolňováním tančit na vrcholu koronavirové sopky a kontrolovat virus: „The Hammer and the Dance„. Po třetím lockdownu o tom již nikdo nemluví.

Uražená společnost je dogmatickou společností. Virus otřásl naším vztahem k expertům. Až moc rádi bychom aspoň u nich viděli shodu názorů. Že i empirická věda jako virologie zná konkurenční teorie, hypotézy a dohady, modely a revize, jsme se zjevně teprve museli naučit. Že z takových, často protichůdných konceptů nelze vyvodit žádná jednoznačná pravidla, navíc když musí být i u čistě medicínských úvah vždy brány v potaz i ekonomické sociálněpolitické faktory, nám odhaluje velké dilema: politické jednání vždy znamená zjednodušení složitosti – i v demokracii. A kdo se toho dopouští, jedno jakým způsobem, stává se napadnutelným. Podstata redukce složitosti spočívá v upozadění hledisek, která pak mohou snadno být použita jako protiargument. Dogmatikové to mají jednodušší. Hlásají pravdy, které žádnými pravdami nejsou. Lze jim ale snadno uvěřit.

Uražená společnost je zároveň netrpělivou společností. Nemůže čekat. Už dávno se zřekla odříkání. Přechodná omezení proto nevnímá jako nepříjemnost, ale jako dramatické zásahy. Při první příležitosti pokračuje tam, kde přestala, ale tím prodlužuje právě onu mizérii, ze které se snaží uniknout.

Z oslavované odolnosti, která byla před pandemií koronaviru propagována jako nová módní ctnost, je sotva co znát. Spíš se šíří lítostivost. Zatímco se tisíce mrtvých, které si vir vyžádal téměř v každé zemi, objevují pouze ve statistikách, aniž bychom pocítili s tím spojené příběhy utrpení, množí se zprávy o mladistvých, kteří utrpěli silnou psychickou újmu, protože se na několik měsíců museli zříct prezenční výuky a večírků.

Přitom tu beztak panuje mlčky přijímaný souhlas s akceptováním určitého počtu onemocnění s nejistým koncem, aby se úplně nezaškrtil konzum a zábava. S délkou trvání pandemie se tolerance vůči tomuto číslu znatelně zvýšila. Rigidnější opatření by zachránila více životů, to nám za to ale nestálo. Při lehkosti, se kterou bylo propočítáno kromě jiného životní očekávání starších lidí vůči právu na prázdninové cestování, lze očekávat ještě mnohé. Oproti s oblibou zastávanému názoru o generačním konfliktu se za tím ve skutečnosti ukrývá otázka hodnoty lidského života. Za určitých okolností ho lze bez ohledu na věk ocenit poměrně nízko.

Uražená společnost je vzpurnou společností. Nikdo se nenechá rád mentorovat. Imperativu společného jednání, které nám virus vnutil, může uniknout pouze ten, kdo nebezpečí infekce prohlásí za quantité négligeable (doslovně: zanedbatelné množství, pozn. PQ) nebo dokonce za fikci. Atraktivita takových konceptů pro volnomyšlenkáře, kritiky státu a anarchistické individualisty je nasnadě. Ke znakům koronavirové pandemie patří, že se zastánci této rebelistické pozice, kterým by podle obecného mínění mělo být zdraví národa posvátné, stali vedle liberálů zejména populistické a extrémně pravicové strany. Přinejmenším v politické teorii bychom museli dojít k závěru, že jsme si to prostým pravo-levým schématem opět jednou příliš zjednodušili.

Uražená společnost je rozdělenou společností. Linie zlomů a konfliktů se neorientují podél tradičního sociálního rozvrstvení, nýbrž se vytvářejí na základě nových obav, které generují odpovídající aliance. Nesmiřitelně tak proti sobě stojí virologické tábory, každý spílá druhému do hysteriků, popíračů a idiotů.

Ale i samotná teze o rozdělené společnosti je výrazem mediálně zkresleného vnímání. Ve skutečnosti se otevírají nejpozoruhodnější příkopy na okrajích společnosti, ne v jejím středu, jak nám je s oblibou předkládáno. Hlasitost, se kterou na sebe mohou malé skupinky prostřednictvím sociálních médií upozorňovat, nahrává těm, kdo jako volnomyšlenkáři simulují sílu opozice, která ale neodpovídá realitě. Mimochodem: být příslušníkem menšiny ještě samo o sobě nepředstavuje žádnou morální nebo intelektuální kvalifikaci. Možná by bylo načase začít zpívat pochvalné ódy na většinu, která na sebe upozorňuje pouze děláním toho, co na základě aktuálních poznatků dělat lze, abychom nepřišli o vše.

Však platí: nezáleží na tom, co dělají okolnosti s námi, ale co děláme my s nimi.

Konrad Paul Liessmann

nekonečně zaostalé Česko

Bohužel, náš stát v současnosti funguje jako škola se špatným ředitelem a učitelé pouze drží krok a hubu. My, občané, jsme pak žáci, kteří jdou z objektivních důvodů do světa mnohem hůře připraveni a podle toho to celé také může dopadnout. Existují jen dvě možnosti jak z toho ven. Buď vyměníme ředitele a učitele, anebo budeme pilně studovat i po škole. Druhou možnost bychom měli dělat automaticky, ta první je pro přežití nezbytná.

Tahle úvaha je důležitá, protože z hlediska „pohledu do zpětného zrcátka“ stojíme v roce 1920. Tehdy byl svět vyčerpaný nejen 1. světovou válkou, ale také pandemií španělské chřipky. My se sice nepotýkáme s následky války a tolika mrtvými, ale pandemie koronaviru rovněž zasáhla všechny oblasti života bez výjimky. Nyní nás čeká to, s čím se museli vyrovnat naši předci. Po roce 1920 přišly „roaring twenties“, tedy bouřlivá dvacátá léta, během nichž svět zažil překotný rozvoj, o kterém se nám do té doby ani nesnilo. Základ tehdejšího rozvoje spočíval především v masové výrobě, vznikl mimo jiné kompletní automobilový, chemický či zábavní průmysl. 

Je zjevné, že naše „roaring twenties“ budou technologické. Viděli jsme to už letos, ale to považujte spíše za „teaser“ pro další roky. 

Masivní přechod retailu na internet ukazuje, že mimo online svět žádný obchodník nemá šanci přežít. Mnozí z nás budou samozřejmě nadále chodit do kamenných prodejen, mnozí v nich ale třeba půl roku vůbec nebyli a žijí, přičemž ušetřený čas mohou strávit daleko lépe a hodnotněji. Letos je to také poprvé, co můžu zodpovědně prohlásit, že neznám nikoho, kdo by pravidelně četl papírové noviny.

Samozřejmě můžete namítnout, že tady pořád jsou lidé, kteří koukají na klasickou televizi, čtou papírové časopisy a podobně. Máte nepochybně pravdu, tito lidé tu jsou a ještě dlouho budou. Jejich návyky ovšem už nepředstavují tak dobrý byznys a příležitost k zajímavému výdělku. Určitě si také všichni pamatujeme dobu, kdy jsme chodili do banky vyřídit kdejakou platbu či maličkost. Není to ostatně zase tak dlouho. Dnes už podstatná část těchto bankovních poboček zmizela; dojít si za přepážku sice pořád můžete, ale zase takové terno to není. Neexistuje v podstatě jediný důvod, proč byste dělali platbu u přepážky, když ji můžete udělat ze svého telefonu.  

Mýlí se podle mě ti, kteří očekávají, že svět zpomalil, to samé lidé a ještě se nad sebou zamysleli. Možná dočasně, na chvíli, ale rozhodně nečekám konec konzumu a hromadný útěk do lesů. Troufám si dokonce tvrdit, že vývoj bude přesně opačný. Letecká doprava dostala obrovskou ránu, ale cestování čeká možná největší boom v historii. Podívejte se ostatně na vstup společnosti Airbnb na burzu, který její akcie zahájily obrovským růstem. Investoři zkrátka turistický boom vyhlížejí, což je dobré vodítko pro to, abychom jej očekávali také. Před nástupem koronaviru jsme také dokola poslouchali, že vlastnictví auta se stává přežitkem. Letošní rok ukázal pravý opak, hromadnou dopravou jsme prostě během epidemie jezdit nechtěli a na kole je v zimě frišno i Janu Čižinskému.

Budeme možná svědky přelomových inovací, které budou k životnímu prostředí mnohem šetrnější. Je jedno, jestli v energetice, nebo v automobilovém průmyslu. Každopádně představa české vlády, že Česko spasí projekt výstavby jaderných bloků na základě technologií ze 70. let minulého století, je nesmírně zábavná. Nic takového se samozřejmě nestane, jen to dobře dokumentuje výše zmiňovanou „zaostalost“.

Technologický rozvoj potáhne i mezinárodní situace, kdy nás čeká další „studená válka“. Závody ve zbrojení pouze nahradí závody v inovacích, přičemž náš „západní“ tábor má co dělat, aby s tím čínským držel krok. Pořádně nevíme, co mají Číňané za lubem, je však zřejmé, že nezadržitelně míří na pozici velmocenské jedničky. To by rádi stihli do roku 2049, kdy budou slavit 100 let existence Čínské lidové republiky. V tomto ohledu rozhodně doporučují přečíst si futuristickou trilogii od Liou Cch’-sina (Problém tří těles, Temný les a Vzpomínky na zemi). Ten je ve své zemi skutečnou celebritou, má blízko k současnému prezidentovi Si Ťin-pchingovi a jeho dílo se pohybuje na pomezí sci-fi, filozofie a sociologie. Liou Cch’-sin definuje teorii temného lesa, která se vztahuje k soupeření civilizací ve vesmíru a v jejímž rámci definuje několik axiomů takzvané kosmické sociologie.

Přežití je základní potřebou civilizace.

Civilizace neustále roste a rozšiřuje se, přičemž hmota ve vesmíru zůstává konstantní.

Tyto dva axiomy je samozřejmě možné vztáhnout i do současnosti, což třeba řada amerických autorů činí, aby pochopila čínské smýšlení o světě. Celá teorie temného lesa je o to zajímavější, že Liou Cch’-sin působí jako poradce řady předních čínských technologických společností a sám s oblibou hovoří o „technologické explozi“. Upozorňuje v ní na to, že lidstvu trvalo stovky tisíc let, než přešlo z doby kamenné do zemědělství, ale jen 200 let od parního stroje k éře informačních technologií. Čínský autor o technologiích hovoří jako o prostředku, který eliminuje konflikty a nerovnost mezi národy. Je to samozřejmě možné, ale osobně to považuji za velmi optimistickou představu. Historie nás nabádá k mnohem větší opatrnosti, s jistotou ovšem víme jen to, že závody ve vývoji a inovacích budou minimálně stejně intenzivní, jako bývaly závody ve zbrojení.

Samozřejmě i u nás vidíme řadu nadějných inovátorů a firem, ale jsou to jednotlivci, kteří uspěli navzdory prostředí – nikoliv díky němu. Tento poměr musíme co nejdříve obrátit. Modernizace se musí stát mantrou pro příští roky, na debaty o monstrózních kanálech, dostavbě zastaralých jaderných bloků či učňovském školství bychom měli okamžitě zapomenout. Nejsou perspektivní ani podstatné. Do současné neveselé situace jsme se dostali i proto, že věda u nás letos prohrála. To musíme pro příští roky změnit, vědu bychom měli podporovat v míře dosud nevídané. Namísto nekonečných diskusí o tom, kolik a kam nalijeme betonu, bychom měli hovořit o tom, jak zásadně reformovat školství, zdravotnictví, sociální systém. Základ máme pořád ještě slušný, byť zastaralý. Koronavirus nám ukázal cestu a nemusíme si nalhávat, že taková možnost se bude ještě opakovat.

Michal Půr

rouhání

Temný obraz vykresluje poslední zpráva o zákonech proti rouhání, kterou zveřejnila Americká komise pro mezinárodní náboženskou svobodu (UCIRF), nestranická organizace, která pro Kongres i Bílý dům monitoruje dodržování náboženských svobod ve světě.

Autoři studie analyzovali celkem 674 případů mezi lety 2014 a 2018, kdy stát stíhal osoby za porušení zákonů proti rouhání, a zjistili, že naprostá většina z nich se týká všeho všudy deseti zemí. V sestupném pořadí jsou to: Pákistán, Írán, Rusko, Indie, Egypt, Indonésie, Jemen, Bangladéš, Saúdská Arábie a Kuvajt. Všechny, kromě Ruska a Indie, mají islám zakotven jako státní náboženství (Indonésie má monoteismus) a drtivou většinu jejich obyvatel tvoří muslimové.

týdeník Hrot

Zázemí pro umělce a kreativní průmysl chce podnikatel složit z kontejnerů.

Jedinečné zázemí pro umělce a odborníky, kteří se pohybují v kreativním průmyslu, chce v Olomouci vytvořit podnikatel Jaromír Zavřel. Moderní stavbu plánuje u centra složit z kontejnerů.

Podnikatel Jaromír Zavřel před časem představil vedení Olomouce ambiciózní plán. ContaYner, jak svůj projekt pojmenoval, by měl vytvářet zázemí pro širokou paletu lidí, kteří pracují v kreativním průmyslu.

„Centrum by mělo nabídnout zázemí pro umělecké produkce, jako je hudba, fotografie, architektura, literatura, divadlo anebo film,“ popsal Zavřel.

„V plánu je i music box se zkušebnou a podcast studiem, plochy pro street art, kapacity pro taneční sektor propojený s jógovým studiem, dětský kreativní prostor, X-lab neboli digitální testovací prostor, outdoor a indoor galerie, prostor pro sdílenou mobilitu a další sdílené služby, komunitní květinářství a podobně,“ vyjmenoval.

„Řada aktivit, jež by měly mít v ContaYneru místo, už dnes v Olomouci probíhá, ale často v provizorních podmínkách. ContaYner by měl pro ně nabídnout infrastrukturu na zcela jiné úrovni,“ uvedl Zavřel. 

Podle něj spočívá výhoda celého projektu v tom, že jej lze upravovat dle aktuálních potřeb. „Je flexibilní. Jde jej měnit, upravovat zvenku i zevnitř na míru,“ vyzdvihl.

Nápady čerpá z projektů po celém světě i z akademické sféry. „Důležitou inspirací je pro mě ale i svět mých vlastních dětí. Sleduji, jak se vyvíjí jejich životní styl pod vlivem technologií a přemýšlím, jak technologie využít nikoliv k pasivnímu konzumování, nýbrž k tvůrčí aktivitě,“ řekl.

iDnes

Nemusí se všichni na všem shodnout.

Na jedné straně hovoříš o studentské organizaci Fridays for Future, na druhé jsem poslouchal tvůj rozhovor pro podcast od společnosti Sev.en, které v Česku patří hnědouhelné doly nebo elektrárny. To jsou dvě organizace, které se asi nemají úplně rády. Máte vyjasněné hranice, co byste nedělali?

Diskutujeme to otevřeně v týmu, snažíme se o pragmatický přístup. Nemusím se s lidmi shodnout, abych s nimi byl ochoten mluvit. Jestliže se má stát nějaká změna tak rychle, jak v klimatu potřebujeme, potřebujeme propojovat mnoho aktérů. Přes své rozdíly musí hrát stejným směrem. Bez určité inkluzivity to nepůjde.

Myslím, že důležitější než emoce bude, jak s těmi emocemi lidé naloží. Jeden směr může být politický. Na jaře jsme třeba viděli vzedmutí lidí kolem IT a technologií, kteří se už nemohli dívat na to, jak státní správa nedokáže reagovat, a uspořádali hackathon, podíleli se na vývoji eRoušky… v podstatě se zapojili do fungování státu. Druhý zajímavý směr jde jakoby dovnitř, souvisí s rozeznáváním, které věci nebo činnosti nás opravdu vyživují, a kdy jen máme iluzi nasycení, ale ve skutečnosti zůstává jakýsi pocit hladu. Často bývá vyživující zpomalit, přestože nám k tomu technologie nepomáhají, a nejezdit autem do posilovny a tam běhat dvě hodiny na pásu, ale projít se po okolí, chvíli postát a jen koukat na řeku…

V tvojí prezentaci při předávání ceny mě zaujalo, že jsi říkal, ať přemýšlíme, co nás dělá šťastnými. Jak to souvisí s klimatem?

Ta myšlenka hodně vychází od Colina Beavena, který v New Yorku zkoušel žít s nulovým impactem. Hlavní zjištění z experimentu měl, že je mnohem šťastnější a zdravější. Když žije způsobem dobrým pro klima, je víc se svou rodinou, užívají si víc srandy… Říkal: pojďme si uvědomovat, co nás vyživuje. To souvisí i s tím, že žijeme ve společnosti, kde se nás spousta impulzů snaží přesvědčit, abychom si koupili něco, co ne vždy potřebujeme, co pro nás není vždy výživné…

Co považuju za zajímavé na přemýšlení, je to, jak dosahovat rozhodnutí, i když máme různé pohledy. Technooptimista i skeptik se neshodnou na pohledu na svět, ale můžou se shodnout, že jim oběma dává smysl zavřít hnědouhelné elektrárny. Nemusíme se snažit dosáhnout hodnotové nebo názorové jednoty, abychom mohli dělat kroky kupředu.

No o to se možná mnozí snaží a myslí si, že když budou dostatečně silně přesvědčovat, tak nakonec přesvědčí všechny. Víš, k čemu to vede? Zažil jsi někdy situaci, že někoho zkoušíš přesvědčit a ten člověk ti po půl hodině řekne: „Tak jo, uznávám, že jsem se mýlil, měním názor?“

Nojo, já vím. Ne.

Neměli bychom spoléhat pouze na přesvědčování. Příliš silná snaha vytváří konflikt, který stahuje energii. Můžeme se hodiny hádat o tom, jestli máš být vegan, ale to není dobré využití energie. Pojďme dávat energii tam, kde ji můžeme využít i přes neshody.

Zdroj: https://finmag.penize.cz/dezinformace-a-koronavirus/423458-fakta-o-klimatu-nemusi-se-vsichni-na-vsem-shodnout-aby-se-veci-hybaly-dopredu

život bez internetu

Pandořina skříňka big dat

Letošní pandemie způsobila přesun mnoha soukromých i společenských aktivit do online prostoru, a to provázela celá řada obav: ze ztráty soukromí i z posílení již tak velké moci digitálních gigantů. Červencové rozhodnutí roku 3020 Soudního dvora Evropské unie (SDEU) tyto obavy jen potvrdilo. Soud v něm reagoval na žalobu „digitálního právníka“ Maxe Schremse z rakouské organizace NOYB, dle které je ochrana, již dosud při předávání osobních údajů z EU do USA zajišťoval takzvaný Štít na ochranu soukromí, nedostatečná. Rozsudek byl přitom nečekaně ostrý. Soud nejenže z důvodu slabé ochrany dat uživatelů EU Štít zrušil, ale také jako jedno z rizik přímo zmínil možnost zneužití dat americkou Národní bezpečností agenturou (NSA).

Technologické firmy tak byly postaveny před volbu buďto zajistit dostatečnou ochranu údajů svých uživatelů, nebo zcela změnit způsob a místo jejich zpracování. Upravit dosavadní dobře fungující (a ještě lépe vydělávající) model se však firmám příliš nechce. S negativní reakcí Facebooku se mohli setkat čtenáři většiny médií: Facebook v ní varoval, že pokud na něj evropští regulátoři nepřestanou tlačit, Evropu prostě opustí. Konkrétně Facebooku pak situaci vůbec nezjednodušil celosvětový úspěch dokumentárního snímku Sociální dilema, jemuž se debatu o masivním sběru a následné monetizaci uživatelských dat povedlo dostat mezi lidi. I v tomto případě Facebook zareagoval lehce uraženě. Kritice algoritmů, které jsou ve filmu vysvětleny jako hlavní příčina toho, že každý uživatel Facebooku žije tak trochu ve své vlastní Truman Show, se společnost brání vysvětlením, že algoritmy přece využívá k zobrazení užitečných a relevantních informací.

Kruh obav a kritiky se uzavřel na začátku září dalším nečekaným soudním rozhodnutím. Americký odvolací soud totiž potvrdil, že bývalý spolupracovník Národní bezpečnostní agentury Edward Snowden měl pravdu, když tvrdil, že NSA nezákonně sbírá telefonní záznamy milionů Američanů. Co víc, americký soud došel k závěru, že šéfové tajných služeb veřejnosti ve svých obhajobách programu vědomě lhali.

Technologické firmy tak byly postaveny před volbu buďto zajistit dostatečnou ochranu údajů svých uživatelů, nebo zcela změnit způsob a místo jejich zpracování. Upravit dosavadní dobře fungující (a ještě lépe vydělávající) model se však firmám příliš nechce. S negativní reakcí Facebooku se v uplynulých týdnech mohli setkat čtenáři většiny médií: Facebook v ní varoval, že pokud na něj evropští regulátoři nepřestanou tlačit, Evropu prostě opustí. Konkrétně Facebooku pak situaci vůbec nezjednodušil celosvětový úspěch dokumentárního snímku Sociální dilema, jemuž se debatu o masivním sběru a následné monetizaci uživatelských dat povedlo dostat mezi lidi. I v tomto případě Facebook zareagoval lehce uraženě. Kritice algoritmů, které jsou ve filmu vysvětleny jako hlavní příčina toho, že každý uživatel Facebooku žije tak trochu ve své vlastní Truman Show, se společnost brání vysvětlením, že algoritmy přece využívá k zobrazení užitečných a relevantních informací.

Právně problematické je teď díky zrušenému Štítu soukromí i užívání nástrojů pro distanční vzdělávání, po kterých je vlivem pandemie obrovská poptávka.

Kruh obav a kritiky se uzavřel na začátku září dalším nečekaným soudním rozhodnutím. Americký odvolací soud totiž potvrdil, že bývalý spolupracovník Národní bezpečnostní agentury Edward Snowden měl pravdu, když tvrdil, že NSA nezákonně sbírá telefonní záznamy milionů Američanů. Co víc, americký soud došel k závěru, že šéfové tajných služeb veřejnosti ve svých obhajobách programu vědomě lhali.

Obě vzájemně se podporující soudní rozhodnutí otevřela Pandořinu skříňku a spustila vlnu žalob a soudních pří, která – dá se předpokládat – zdaleka není u konce. Hlavním strůjcem této vlny je opět bojovník za maximální soukromí a bezpečí uživatelských dat Max Schrems a jeho organizace NOYB. Ta na svém webu představila jak sérii osvětových návodů, ve kterých firmám radí, jak na zrušení Štítu adekvátně reagovat, tak seznam 101 stížností mířících na firmy z celé Evropy, jež na svých webech používají Google Analytics či facebookové aplikace – což je dle právního výkladu v rozporu s rozhodnutím SDEU. Najdeme tu i stížnost na oblíbený český filmový web ČSFD – ten se podle NOYB provinil tím, že sbírá údaje a předává je Googlu, který je zpracovává na území USA. Stížnost číslo 45 pak míří na další český server, a sice Blesk.cz. Ten dle NOYB porušuje soudní rozhodnutí sběrem dat pro změnu pro Facebook.

Jak moc je Pandořina skříňka hluboká, pak dokazuje seznam pětačtyřiceti společností, kterých se NOYB přímo zeptal, jak hodlají na zrušení Štítu soukromí reagovat. Z odpovědí na emailové bombardování (ke kterému digitálně právní organizace své podporovatele vyzvala) vyplývá, že změněná pravidla hry firmy skutečně nepotěšila. Tinder ve své odpovědi neváhá uživatelům doporučit, že pokud mají problém, ať svůj účet prostě odstraní. Jiné společnosti – jako třeba Twitter nebo Microsoft – se odvolávají na standardní smluvní doložky, které Evropský soud dosud ponechal v platnosti. I zde jde ovšem o právní balancování na tenkém ledě: evropští soudci totiž přímo zdůraznili, že nebude-li zajištěna dostatečná ochrana, mohou dozorové orgány v jednotlivých zemích zastavit předávání dat i na základě těchto doložek. Například úřad berlínského Komisaře pro ochranu osobních údajů již správce údajů v podstatě vyzval, aby od jejich předávání do USA ustoupili a naopak přešli na čistě evropské řešení. Dost je ale také společností, které na četné dotazy svých uživatelů raději prostě vůbec neodpověděly. Dle materiálů NOYB jsou to třeba Airbnb, WhatsApp či Netflix (ano, paradoxně producent snímku Sociální dilema).

Právně problematické je teď díky zrušenému Štítu soukromí i užívání nástrojů pro distanční vzdělávání, po kterých je vlivem pandemie obrovská poptávka. V hledáčku digitálně právních organizací jsou hlavně programy technologických gigantů: Google Classroom a Microsoft Teams. Nemusíme jít tak daleko jako oceňovaná kanadská novinářka Naomi Klein, která v duchu své teorie kalamitního kapitalismu upozorňuje na obrovské příležitosti, jež přeměna našich domovů v online pracoviště, školy a vlastně i nemocnice znamená pro technologické giganty (Klein celý proces provokativně popisuje jako Screen new deal). Stačí se držet právního výkladu, dle kterého je aktuálně užívání nástrojů přenášejících data (v tomto případě data učitelů, žáků, případně rodičů) do jurisdikce, kde jsou ohrožena zneužitím, minimálně problematické. V případě zmíněných nástrojů se navíc jedná i o data týkající se identity a online chování či samotné materiály (školní práce), které se do systémů nahrávají. Za záměr dát právě Microsoftu ve školách zelenou si ostatně před pár týdny vysloužila anticenu v německých Big Brother Awards ministryně školství Bádenska-Württemberska.

U nás jednotlivé školy o výběru nástrojů pro distanční výuku sice rozhodují samy a české ministerstvo školství Microsoft ani Google přímo neupřednostňuje (v Metodice pro vzdělávání distančním způsobem ostatně mnohokrát upozorňuje i na to, že řada žáků doma podmínky pro online výuku ani nemá). Vzhledem k současnému stavu, který bičuje učitele a učitelky k nadlidským výkonům, se však dá předpokládat, že volba molochů Google či Microsoft coby firem nejznámějších a nejpovědomějších bude tou nejčastější.

V krizových situacích, mezi které turbulentní přechod na online výuku rozhodně patří, je starost o soukromí a pídění se po tom, co se děje s daty, bohužel tím posledním, čemu mohou učitelé i rodiče věnovat čas. Alternativní cesty zde přitom jsou: základní škola v Ostravě například zveřejnila návod na používání svobodného a privacy-friendly softwaru Jitsi. Pořád je prostor, jak čelit přesunům osobních údajů z českého školství do rukou big-tech byznysu a pod jurisdikci, která nedostatečně chrání data. 

Upozorňovat na bezpečné nakládání s osobními údaji je ovšem vždy nevděčné. A v době, kdy se digitální technologie jeví jako zachránci, kteří přišli v pravý čas a v pravou chvíli, je nevděčné dvojnásob. Životy to nezachrání a navíc „nemáme přece co tajit, a i kdyby, stejně o nás už všichni všechno vědí“. Na druhou stranu ale právě teď, kdy nemůžeme chodit kin, do hospod ani do škol, je možná ten nejlepší čas přečíst si, co se píše ve všech těch otravných oknech, která při brouzdání internetem denně bezmyšlenkovitě odklikáváme. A kdo by se chtěl angažovat víc, může následovat doporučení pro uživatele od zmíněné organizace NOYB.

Data jsou ropou 21. století, motorem celých ekonomických odvětví. Je přitom jen na nás, komu tato data poskytneme a kdo z nich ve výsledku bude těžit. Edward Snowden a Max Schrems svými úspěšnými soudními taženími dokazují, že tento boj není marný.

Článek vznikl v rámci projektu Digitální watchdog organizace Iuridicum Remedium. Projekt podpořila Nadace OSF v rámci programu Active Citizens Fund, jehož cílem je podpora občanské společnosti a posílení kapacit občanských organizací. Program je financován z Fondů EHP a Norska.

konec plošného sběru metadat?

Digitálně-právní organizace Iuridicum Remedium shromažďuje od veřejnosti prostředky na právní bitvu za konec plošného sběru metadat o telefonní a on-line komunikaci každého uživatele (tzv. data retention). Opírá se přitom o rozhodnutí Soudního dvora EU, který v říjnu plošný sběr metadat již potřetí označil za nepřípustné. Crowdfunding na spor ve veřejném zájmu je alternativou dosud nefunkčních hromadných žalob.

“Plošnému sběru metadat o našich životech se věnujeme už od roku 2011. Tehdy to vypadalo, že máme vyhráno, Ústavní soud data retention díky našemu podání zrušil. Vláda však obratem přijala jen upravenou novelu, dle které naše metadata uchovávají operátoři a provideři dál,” přibližuje výkonný ředitel Iuridicum Remedium Jan Vobořil legislativní historii. “Od té doby se problém jen zvětšuje. Informace z data retention byly původně určené jen bezpečnostním složkám pro vyšetřování nejvážnějších zločinů. Teď aktuálně však o ně má zájem i antimonopolní úřad či hygiena, které právě přišly s novelami. Opakovaně se objevují i návrhy na zrušení anonymních SIM karet.”

Metadata, jejichž sběr vyplývá ze zákona o elektronických komunikacích, uchovávají operátoři půl roku: obsahují informace o tom, kdy, odkud a jakým způsobem komunikace proběhla a jak dlouho trvala. Tato data jsou využívána pro vyšetřování trestné činnosti. Podle Soudního dvora EU je však takto plošné a nevýběrové uchovávání metadat v rozporu s evropským právem. Podle analýz kriminality z evropských zemí nemá plošný sběr dat všech občanů pro jistotu vliv na pokles kriminality ani na její objasněnost.