Čapkův rok

Rok 2020 má už o svůj název vystaráno: rok koronaviru. Napadlo mě však onehdá, že je též svým způsobem rokem Karla Čapka. Hned nadvakrát se v něm zpod hladiny rybníka jménem Paměť vynořila jeho díla, jež jinak poklidně dřímají na dně.

Samozřejmě, Bílá nemoc z roku 1937. Metafora varující před nástupem fašismu a nacismu, praví matka vší moudrosti Wikipedie. Vystavěná na modelu pandemie nemoci, která se zrodila kdesi v Číně, odkud se roznesla do celého světa. Jejími oběťmi jsou převážně lidé staří, jediný lék objeví doktor Galén, pacifista, takový dobroser, napsalo by se u nás na Facebooku. 

V závěrečném obrazu hry ho utluče dav a potom jeho kufřík s lékem rozdupe a zničí. Není těžké si představit aktualizovanou inscenaci, v jejíž závěrečné scéně zástup popíračů covidu a ryzích národovců umlátí objevitele vakcíny, turecké imigranty, takové muslimské přivandrovalce, napsalo by se u nás na Facebooku, načež by nás nějaký robot banoval…

Čímž jsem se skrze nenápadný oslí můstek dostal ke druhému Čapkovu zářezu do tohoto zvláštního roku, k R. U. R., premiéra 2. ledna 1921 v Hradci Králové; v Národním divadle, kde měla původně být možná právě tento den před 100 lety, to nestihli, a tak se tam hrála až 25. ledna 1921. Každopádně hra vyšla tiskem v listopadu v Aventinu a nejslavnější Čech všech dob – robot – byl na světě. Od té doby na něm roboti a roboty zabírají stále víc a víc místa: ti první v literatuře a ve filmu, ti druzí snad ve všech zbývajících lidských činnostech. (Jen hra se moc nehraje; kdo ví, zda to není tím, že jejími hlavními hrdiny jsou lidé, ne roboti.)

A svou roli mají roboty i v letošní pandemii! Překládám právě knihu globálně vlivného politologa Fareeda Zakarii Deset lekcí pro postpandemický svět, v níž autor probírá především nemedicínské aspekty. Jedním z nich je akcelerace využívání robotů (a umělé inteligence obecně); pandemie dle Zakarii je významným urychlovačem vícera změn v našich životech, jež už „visely ve vzduchu“. Průmyslové roboty nasazované všude tam, kde dosud pořád ještě pracovali lidé, jsou navíc důležitým faktorem i pokud jde o šíření infekcí: u výrobní linky se, na rozdíl od dělníků, jeden od druhého nenakazí. Zakaria cituje MIT Technology Review: „V USA bude možné využít na 32 až 50 milionech pracovních míst technologickou asistenci (čti roboty), což sníží zdravotní rizika související se spoluprací mezi lidmi a zajistí produktivitu i v krizových údobích.“

Ale zpátky k Čapkovi. On sám by nejspíš řekl, že žádný rok není jeho, nanejvýš zahradníkův. V téhle půvabné knížce si ovšem hned v úvodní kapitolce stěžuje na plevel: „Je to tak: čím horší neřád, tím víc se má k světu.“ Pokud jde o mě, aktualizuji to ke koronaviru. Pokud jde o výše zmíněných 35 až 50 milionů lidí, dovedu si představit, že jim na mysli vytane někdo jiný, třeba náš nejslavnější Čech.

Jaroslav Veis

mural

Autorská dvojice Tron a X-Dog neboli Michal Škapa a Ondřej Vyhnánek vytvořili unikátní mural o velikosti 450 metrů čtverečních. Umělci čerpali ze sci-fi literatury, vědeckých kreseb a komiksů. Návštěvníci tak spatří bájné ztracené město, hlavu složenou z fragmentů, která se chystá vdechnout metropoli nový život, v ruce drží jiskru, zatímco víří celý vesmír.

Pozitivní zprávy

Plešouni

Třináctidílný seriál Plešouni si vytyčil nelehkou cestu - hravou a srozumitelnou formou seznámit děti a jejich rodiče s tématem, o kterém se nežertuje. Autorka sama si protinádorovou léčbou prošla.

Vznik Plešounů inspirovaly animované legendy - francouzský seriál Byl jednou jeden život (1987) a americký Welcome to My Life (2014). O výtvarnou stránku se stará Eliška Podzimková. Ta během své bohaté kariéry spolupracovala už například i s magazínem Vogue nebo kuchařem Jamiem Oliverem. V šestnácti letech ji lékaři diagnostikovali Hodgkinův lymfom, ze kterého se po chemoterapiích, jaké v seriálu čekají Tobíka, dostala. 

Plešouni získali záštitu Evropské společnosti pro dětskou onkologii i Americké onkologické společnosti.

"Výdejní okénka" zavedla i muzea.

Zajímavé zpestření nejen pro milovníky historie a umění, ale i pro náhodné kolemjdoucí si na adventní období přichystala některá muzea na Vysočině.

Již koncem listopadu nabídlo zájemcům svoji verzi této služby Muzeum Vysočiny v Třebíči sídlící v areálu tamního zámku. 

„Nápad vznikl v době, kdy jsme museli mít z nařízení vlády zavřeno. Říkali jsme si, že když existují okénka, kde lidé mohou zahnat hlad a žízeň, bylo by dobré je doplnit ještě těmi, u nichž sice nenaplní žaludek, ale čeká je tam pohlazení po duši,“ popsala edukátorka muzea Eva Novotná.

Inspirací pro ni, autory výstav a kurátorku byla aktivita jedné z pražských galerií. Lidé se díky okénku mohou seznámit s výtvarnými díly místních autorů, a to nejen přes den, ale i za tmy - místnost je nasvícená denně od 9 do 19 hodin.

Tvorba umělců se mění každý týden, přičemž nová díla jsou představována během pátku a pro příznivce muzejního okénka je jméno autora překvapením.

Sérii odstartoval třebíčský rodák Vlastimil Toman. Po něm následovala díla Svatopluka Máchala a Boženy Kjulleněnové.

V muzeu myslí také na rodiny s dětmi - přímo u okénka či ke stažení na webu jsou k dispozici papírové kartičky, z nichž si lze vytvořit deníček o třebíčských výtvarnících. Ke každému aktuálně vystavovanému autorovi pak příchozí najdou u muzejní „pozorovatelny“ samolepku, již si do deníčku mohou nalepit. Čeká na ně i doplňující vědomostní otázka.

„Za víkend klidně zmizí kolem čtyř až pěti desítek samolepek. Zájem lidí nás moc těší,“ řekla Novotná.

Vzhledem k oblibě okénka je dle Novotné možné, že v nějaké formě bude tento způsob prezentace umění pokračovat dál.

Od začátku prosince funguje „výdejní“ okénko také v budově Regionálního muzea města Žďáru nad Sázavou na Tvrzi. Ani u něj si však lidé nekupují občerstvení či jiné zboží. Zcela zdarma tam místo nealkoholického punče mohou nasát vánoční atmosféru dávných časů. Oknem se totiž naskýtá pohled do jedné z výstavních místností - respektive do svátečně vyzdobené světnice horácké chalupy. Ta je od setmění do rozednění osvícená.

„Kdysi bylo běžné, že děti nebo rodiny s dětmi, a zvláště pak ty chudší, jichž byla většina, obcházely město a nakukovaly do oken, aby obhlédly, jaký má kdo stromeček,“ přiblížil důvod vzniku okénka Stanislav Mikule z regionálního muzea.

Díky bodovému nasvícení, jež připomíná osvětlení svíčkami, a autentické výzdobě se kolemjdoucí rázem ocitnou ve vánočním čase na konci 19. či začátku 20. století. Ve světnici nechybí stromeček zavěšený nad stolem, betlém, hrníčky připravené na věštění ani vánočka a další sváteční pohoštění.

iDnes Premium

cesty barev

Co se stane, když se do stejného problému zakousne vynikající vědec a excelentní básník? Newton i Goethe, oba na svém písečku absolutní špičky, vidí stejné věci jinak a dojdou nad nimi k různým výsledkům.

Zatímco podle tradičního výkladu z aristotelských časů barvy, které kolem sebe vidíme, vznikají proměnou bílého světla při styku s povrchem každého předmětu, Newton tvrdil, že barvy jsou vlastnostmi světla, ve kterém jsou uloženy v podobě spektra.

Těžko říct, zda Newton znal relevantní práce jiných, kupříkladu náš Jan Marek Marci popsal rozklad světla při lomu už v roce 1648 a ještě před ním René Descartes. Jisté však je, že od Newtona pochází převratná koncepce složenosti bílého světla i termíny spektrum, analýza světla a syntéza světla. (Navíc poznání, že ani barevnou vadu čoček nelze nijak eliminovat, ho přivedlo k práci na dalekohledu zrcadlovém, ale to je jiný příběh.)

Jakkoli měl o svém objevu vysoké mínění, Newton s jeho publikací nikterak nespěchal. Odhodlal se až jako novopečený člen Královské společnosti v Londýně (tím se stal za konstrukci zrcadlového dalekohledu). Článek s názvem Nová teorie světla a barev zveřejnil 19. února 1672 v časopise Společnosti. Už této jeho první vědecké publikaci se dostalo velkého uznání. Koneckonců právě jí se zrodila fyzika barev.

Také Johann Wolfgang Goethe se prosadil už v mládí, když jako pětadvacetiletý právník v roce 1774 vydal román Utrpení mladého Werthera. Ten ho proslavil a zahájil jeho kariéru zakladatele nové sjednocené německé literatury. Všestranný vzdělanec se ale zajímal i o přírodní vědy, především botaniku a geologii; za svého života nashromáždil téměř 18 tisíc nerostných vzorků. (U nás je známá jeho exkurze na vyhaslou sopku Komorní Hůrka v západních Čechách, kterou spolu s proslulým švédským chemikem Jönsem Berzeliem podnikl uprostřed léta 1822 na pozvání českého přírodovědce a zakladatele Národního muzea Kašpara Šternberka.)

Goethovým hlavním neliterárním koníčkem se však staly barvy. Traduje se, že ho k nim přivedl okouzlující pohled na stíny při západu slunce v zasněžené krajině pohoří Harz, kde strávil první polovinu prosince 1777.

Dne 16. května 1810, to už mu bylo přes šedesát, vydal svoje nejobsáhlejší vědecké dílo, více než tisícistránkovou Nauku o barvách. Byl na ni náležitě pyšný: ,,O tom, co jsem stvořil jako básník, si mnoho nemyslím. Velcí a známí básníci byli přede mnou a budou i po mně. Ale že jsem ve svém století jediný poznal pravou podstatu barev, na tom si zakládám.“

Fyzikové však dílo přijali chladně až odmítavě. Proč? Zjednodušeně řečeno, zatímco podle všeobecně uznávané Newtonovy teorie je bílé světlo složeninou mnoha barev a hranol je jen prostředkem k jejímu rozložení, Goethe tvrdil, že hranol coby „zakalené médium" barvu sám vytváří jako specifickou směs světla a tmy. Podle Newtona jsou si barvy ve spektru rovnocenné, podle Goetha existují dvě barvy „první a nejjednodušší“ (modrá a žlutá), tři hlavní (ještě červená) a tři vedlejší (oranžová, zelená a fialová).

Na rozdíl od fyziků, duchozpytci a výtvarníci se Goethovým spisem silně inspirovali. Ono totiž obsahovalo první soustavné psychologické, estetické a morální hodnocení barev a jejich účinku na člověka.

Například o své favorizované barvě Goethe napsal: „Žlutá ­ ve své nejvyšší čistotě ­má povahu jasu a má veselé, pestré a jemně dráždivé vlastnosti... proto je v prostředí ­ať jsou to oděvy, záclony nebo tapety ­ příjemná... Zlato v čistém stavu ­spolu se svým leskem­ dává pojmu této barvy nový význam, význam bohatosti a ušlechtilosti... Takže žlutá barva vyvolává v podstatě teplé a příjemné pocity... Když se díváte přes žluté sklo na smutnou podzimní krajinu, tak se vaše oko osvěží, srdce se rozedme, nálada se rozveselí.“

Goethe byl přesvědčen, že stejně jako mezi tóny v hudbě i mezi barvami existují harmonie a stanovil její pravidla, takže některé barvy se k sobě „hodí“, jiné ne.

(Půvabná je jeho poznámka, že „vzdělanci mívají nechuť k barvám. Může tomu tak být dílem pro slabost jejich zrakového ústrojí, dílem pro nejistotu vkusu, která se ráda utíká k úplné nicotě“.)

Barvy seřadil do šestidílného kruhu, který je jedním z prvních exemplářů diagramu chromaticity, ty v pravé části po směru hodinových ručiček označil za teplé, aktivní, veselé, které nás „ladí do čilosti, živosti, snaživosti“. Na levé straně se nacházejí barvy spíše studené, pasivní, smutné; „ladí nás do neklidného, měkkého a toužebného pocitu“.

Překladatel nejzajímavější části Nauky, Jan Dostal, v předmluvě píše: „Goethe v této kapitole zjevně překročil meze uměřené vědecké polemiky. Vyjadřuje se tam způsobem, který bychom nenašli nikde jinde v jeho celoživotním díle; jeho text srší jízlivostí, zlobou, ponižováním a znevažováním Newtonovy osobnosti i jeho morálních kvalit."(Johann Wolfgang von Goethe: Smyslově-morální účinek barev, vydalo v roce 2004 nakladatelství Fabula)

Základní příčina takového nepochopení je nabíledni: Newton byl vědec, exaktní vědec odhodlaný pracně hledat skryté vztahy mezi jevy a nálezy potom důkladně ověřovat. Goethe byl básník, romantický básník, přesvědčený, že „pravému básníku je znalost světa vrozená, že k jeho zpodobení nepotřebuje nijak mnoho zkušeností a velkou empirii“ (slovem „empirie“ zde zřejmě mínil výsledky pokusů).

Věda hledá objektivní pravdu, důraz klade na fakta, třebas „ošklivá“. Cílem umění (přinejmenším jeho původní, apollinské části) je vytvářet krásu. Věda skrze poznání nabízí poučení, umění skrze krásu povznáší.

Redukcionista Newton „nevytvářel hypotézy“, holista Goethe se nebál fantazírovat. Rozdíl mezi oběma přístupy nádherně vystihl francouzský fyziolog Claude Bernard: „V umění a literatuře všechno ovládá osobnost. Jde tam o nezávislé výtvory ducha, a to již nemá nic společného se zjišťováním přírodních fakt, při němž nesmí náš duch nic vymýšlet. ... Soudobý básník charakterizoval osobitost umění a odosobnění přírodní vědy těmito slovy: Umění to jsem já, věda to jsme my.“

Newtonovo natahování přírody na skřipec (třeba tím, že světlo nutil procházet štěrbinou) Goethe považoval za svatokrádež, při které příroda,­ podobně jako útrpně vyslýchaný,­ neříká pravdu, ale to, co chceme slyšet.

Ve svém hymnu Příroda (1782) mimo jiné píše: „Miluje iluze. Zahaluje člověka do mlžného závoje a pobízí ho směrem ke světlu. Ty, kteří s ní iluze nesdílejí, trestá jako tyran. Ty, kteří její iluze přijmou, přivine ke svému srdci. Jediným způsobem, jak se jí přiblížit, je milovat ji.“

Jako bytostný romantik hledal v přírodě jakýsi hlubší filosofický obsah. A tak i barvy bral jako jeden ze způsobů, jak oduševnělá příroda chce sdělit něco krásného člověku coby hledači a snad i nositeli smyslu světa. Proti tomu je definice barvy vlnovou délkou či kmitočtem elektromagnetického záření až brutálně nudná...

Otázkou je, zdali vůbec mohou v jedné hlavě harmonicky sídlit vědec i básník na nejvyšší tvůrčí úrovni. Asi stěží. I když určitě řada osobností, které vynikly v jedné oblasti, stíhala druhou alespoň pasivně a kvalitativně. Ale především uměla obě oblasti náležitě oddělit. Claude Bernard, který ve svých vědeckých spisech prokázal i značné estetické cítění, napsal: „Když začnete experimentovat, odložte imaginaci s převlečníkem v šatně, ale jakmile skončíte, nezapomeňte se do ní opět obléci.“ Jak snadno se to řekne!

Ing. František Houdek

slavný rodák?

Interaktivní mapa nejslavnějších rodáků

„divadelní“ televize Naživo

„Smyslem našeho vzájemného inspirování se a naší tvorby není postavit vlastní televizi, předeslal režisér Tauš, spolu s nímž za projektem stojí Rosťa Novák mladší a Štěpán Kubišta. „Ta má být prostředkem služby a povinnosti vycházející z podstaty naší práce, kterou je zprostředkování živé kultury lidem, kteří ji potřebují. Jako protiváhu svým těžkým osudům a strachu vyvolávaném oficiální komunikací pandemie, která nás rozděluje a staví jednoho proti druhému jako svého potenciálního vraha. Smyslem je služba, jež v ideálním světě - v čase krize - vykonává veřejnoprávní televize. V Česku to musíme dělat my sami.“

Televize přichází rovněž s konceptem reklam naživo. Nepůjde o klasické předtočené propagační spoty, známé z tradičního televizního vysílání, ale o reklamu, kterou budou ztvárňovat herci živě, v reálném čase. „Nabízíme mimo jiné i loutkovou reklamu, kterou odehrají nejlepší loutkoherci v Česku,“ slibují tvůrci.

Konkrétní pořady bude možné zhlédnout i zpětně, a to v placeném archivu na webu Filmnazivo.cz, kde budou všechny odvysílané pořady. Z poplatku půjde polovina jednotlivým souborům a druhá polovina na vznik nových pořadů.

Všechny formáty sledované v odložené sledovanosti v placeném archivu přitom budou k dispozici ve formátu multikamera. Tato aplikace divákům umožní prostřihávat autorský kontinuální záběr s pohledy dalších kamer. V případě divadla půjde o mikrokamery instalované v kostýmech herců, v případě koncertů o kamery snímající jednotlivé hudebníky.

Mediář

světové online galerie

Vybírat můžete ze statisíců výborně nafocených exponátů. Jak se v tom všem ale orientovat? Je třeba si zejména říct, co vás nejvíc zajímá, jak hluboko do minulosti se chcete pustit, jestli preferujete díla výtvarná, architekturu, faunu, flóru, technologie… Není třeba se obávat, že by aplikace, s níž máte většinu muzeí světa v kapse, nebyla dostatečně intuitivní. Strach nahání jen kvantita, ve které je snadné se ztratit.

Dlužno poznamenat, že celá platforma Google Arts & Culture je nezisková a digitalizace, nafocení exponátů a sálů partnerských institucí je zdarma, a navíc ho provádějí pracovníci Google. Stejně tak je třeba říct, že jde jen o jednu z možností virtuálních prezentací – přehled on-line výstav najdete např. na webu eMuzeum.cz, vyčerpávající je pak seznam 75 nejlepších virtuálních muzejních tour na upgradedpoints.com.

Ale zpět ke Google – nabídka světových velikánů, jako jsou Louvre, Beaubourg, Tate, MoMA, Mumok, je zpracována do daného „globalizovaného“ mustru, jinými slovy divák dostane srozumitelný klíč k prohlídce velice podobných prostředí. Konkurenční výhodu mají ti, kteří vlastní nejslavnější umělce či díla světa, a ti, kteří opatří svá videa něčím navíc – kurátorským výkladem, setkáním s odborníky, cestou do minulosti nebo budoucnosti. Tato videa nicméně naleznete spíše na webových stránkách samotných institucí, podobně jako on-line prohlídku aktuální výstavou, kterou instituce pořádá.

Na Googlu A & C jsou většinou k vidění sbírkové a stálé expozice. Jak složité je ale v rámci on-line prezentace uchopit konceptuální dílo, které je z principu interaktivní a pracuje s přítomností diváka? Jak naložit s dílem vytvořeným in situ, pro konkrétní místo? Pokud nechcete „pouze“ znovu obdivovat lekníny, slunečnice, Tahiťanky a Warhola, není od věci trochu se zahloubat a proklikat k tomu, co z principu nemůže být v nabídce monsieur Googla.

Začít můžeme třeba v New Yorku, s populárním MoMA a jeho Virtual Views, tedy speciálními kurátorskými prohlídkami jednotlivých výstav. Mladší verze MoMA, PS1, videi na svých stránkách šetří, zato odkazů na tvorbu jednotlivých umělců najdete přes tři stovky. Přesuneme-li se např. do dynamického Berlína, stačí se podívat na Berlinartlink, zde najdete výčet vynikajících galerijních prostor, včetně skvělého Hamburger Bahnhof, které lze navštívit z centralizované stránky berlínských státních muzeí. Tady samozřejmě najdete další desítky výjimečných výtvarných institucí. Pokud by ani ty nestačily, pak na lze dohledat prostory zcela netradiční a naplánovat si do budoucna cestu za něčím výjimečným.

Další sousedé, tentokrát ve Vídni, kromě věhlasného MuMOKu nabízejí minimálně desítku nezávislých uměleckých prostor, jejichž virtuální prezentace sice za Googlem pokulhává, ale může být osvěžující ponořit se do videí současných umělců. Pokud vás stále táhne Paříž, ale nechcete trávit čas listováním stránkami Musée d´Orsay či Centre Pompidou, mrkněte se do pařížského „podsvětí“. Začít můžeme např. v Cent quatre /104, komunitním centru, které kromě výstav výtvarného umění nabízí i divadelní a taneční představení, lektorské programy pro děti a mnoho dalšího. Zajímavý je artists runspace s přiléhavým názvem Le Wonder, nebo podobně laděný DOC. Le 6B nabízí práce svých residentů, živý a doslova alternativní prostor pro komunitní život a tvorbu.

A jak jsme na tom doma? Velké instituce jako jsou Národní a Moravská galerie, Uměleckoprůmyslové museum a Národní muzeum, včetně Musea Kampa a dalších, které disponují stálou expozicí a sbírkami, najdete samozřejmě také na Google A & C. Galerie Rudolfinum svá videa prezentuje pomocí kanálu YouTube, podobně jako DOX – Centrum současného umění a Muzeum umění a designu Benešov, které tu zveřejňují např. on-line komentované prohlídky výstav.

Centrum pro současné umění Futura, humpolecká 8smička, pražská Trafo Gallery a mnohé další umělecké prostory video přenosy publikují většinou spíše přes Facebook a Instagram. 

Heroine

Pomoc či řidičák do pekla?

Pomáhá avokádo drogovým kartelům? A jiné otázky z řidičáků do pekla

Není vám jedno, jak na tom planeta je, a rádi byste pomohli? Třeba tím, jak žijete, co jíte a kupujete? Problém je, že zjistit, co opravdu prospívá a co v reálu spíše škodí, je víc než obtížné. Přesto se cynici, kteří proto radí nedělat raději nic, mýlí.

Je to skoro evergreen. Příspěvky na charitu, která má pomáhat po povodních, někdy skončí v kapse jejího zakladatele nebo padnou na úplné zbytečnosti. Avokádu, které si oblíbily masy ekologicky smýšlejících lidí, se zase začíná říkat "zelené zlato", protože s ním kvůli vysoké poptávce ve velkém začaly obchodovat mexické drogové kartely. Na jeho pěstování se navíc spotřebuje tolik vody, že to výrazně přispívá k suchům v Kalifornii.

Přesto nejde o příklady toho, jak se necháváme nachytat. Ani o argumenty pro názor, že pokusy dělat něco dobrého musí nutně skončit špatně. Jde jen o ilustraci prostého faktu, že vyznat se v propojeném světě je extrémně těžké. Ostatně i OSN, disponující obřím aparátem, se dočkala pokárání, když hájila nákup lokálních potravin jako způsob, jak redukovat emise (spoiler alert: zdá se, že lokální potraviny emise CO2 příliš neredukují a někdy je pravdou dokonce opak).

Důsledky jakýchkoli akcí je zkrátka v komplikovaném světě prakticky nemožné dohlédnout.

Do krásně komické absurdity to dotáhli tvůrci seriálu Dobré místo. Lidé v něm na Zemi za svoje činy sbírají plusové a minusové body. Na konci života se ze součtu dozvědí, zda půjdou do Dobrého, či Zlého místa. Podobnost s nebem a peklem je samozřejmě čistě náhodná. Za zapamatování si narozenin sourozence tak člověk dostane 15 bodů, za použití vlastní tašky v obchodě si jich připíše dokonce 1980. Za genocidu jich pro změnu několik set tisíc ztratí. Něco jako bodový systém u řidičských průkazů.

V čem je háček? Koupíte si jablko. Je zdravé (+ body), třeba místo toho sníte méně hovězího (+), možná ho dáte svým dětem (+++), podpoříte zemědělce (+). Jenže: při jeho pěstování se používaly pesticidy (-), zemědělec dře kůži ze svých zaměstnanců (-) a třeba o tom ještě nedávno psali ve vašich oblíbených novinách a vy jste zprávu ignorovali (-). Co všechno vaše snědené jablko může způsobit za dvě generace, je už opravdu vysoká matematika.

Začínáte tušit problém? Není divu, že v seriálu se do Dobrého místa už přes 500 let nikdo nedostal. S nejistou výjimkou Abrahama Lincolna, kterému dali zasloužený jednorázový bonus za zrušení otroctví.

Ale vážně. Domýšlení důsledků jakékoli lidské aktivity se potýká, trochu zjednodušeně řečeno, se dvěma problémy. Jednak s otázkou, co všechno do hodnocení započíst. A pak také s tím, jak různé aspekty vzájemně porovnávat a měřit. Zatímco první otázka je spíše doménou morálních filozofů, na druhou se snaží odpovídat vědci.

Díky jejich studiím se tak dnes můžeme docela spolehnout, že nahrazení alespoň trochy hovězího jiným druhem masa omezí využití půdy, energie i změnu klimatu. Jenže každá taková studie je otázkou tisíců hodin akademické práce. U velké části výrobků tak "tajenku" nikdy nerozluštíme.

Vědci navíc vedou nerovný boj s různými lifestyle blogery (či autory sloupků, jako je Psycho), sociálními sítěmi, velkohubými prohlášeními firem či hyperreakcemi na marginální problémy (brčka!), v jejichž záplavě se i důležitá doporučení často ztratí.

Do důsledků zkouší dovést snahu být prospěšný na základě vědeckých poznatků hnutí efektivního altruismu. Snaží se poskytovat návody, jak efektivně zasvětit svůj život službě ostatním - od volby kariéry přes výběr problémů, které si zaslouží pozornost, až po konkrétní malé kroky. Samozřejmě jen pokud si něco takového člověk zvolí. Většina z nás jistě zdaleka nemá podobné ambice. Přesto racionální přístup k "prospěšnosti" přichází i s návody, kterých by se měl držet každý, kdo chce občas pomoci a zároveň se netouží dívat na hořící Indonésii poté, co léta s dobrým pocitem kupoval palmový olej.

Na co efektivní altruisté a další také přišli? Například: zdravý rozum je důležitý. Stejně tak kritika vlastního přesvědčení. Pokud něco vypadá jako příliš extrémní akce, pravděpodobně to také extrémní je (nevyměňujte hned svou kariéru za Armádu spásy, můžete být prospěšní i tam, kde jste). Pomáhat se dá na všech úrovních (pracovní, rodinné…). Nepodléhat pěně dní (pokud se něco jako blesk šíří sociálními sítěmi, často to s efektivní pomocí nemá nic společného). Zjistit si maximum informací (o charitě, které posílám peníze, či výrobku, který kupuji) a hodnotit je podle toho, kde má můj příspěvek největší dopad. Pomocí na jedné frontě neškodit na jiné jen proto, že ji považuji za méně důležitou. 

Lukáš Tóth, behaviorální ekonom

pohřbení kapitalismu

Mark Fisher - Capitalist Realism: Is There No Alternative? (2009, Zero Books www.o-books.com) / Kapitalistický realismus (2010, př. Radovan Bartoš, Rybka Publishers)

Obecnější poznámky z Kapitalistického realismu navazují na Jeana Baudrillarda nebo Slavoje Žižka, stejně zajímavé jsou ale Fisherovy postřehy z jeho učitelské praxe, v níž se setkává s znuděnými studenty deformovanými lacinými vzrušeními internetu a televize, kteří nejsou schopni vynaložit ani minimální soustředění a čekají „že pochopí Nietzscheho stejně jako snědí hamburger.“

Současný člověk je pro Fishera nadobro chycený v sítích konzumní společnosti, v níž nekonečná spotřeba nahrazuje touhu po spáse. Vedlejším produktem je individualizace slasti a analogicky k ní ztratila populární hudba svoji schopnost otevírat veřejné diskuze a uchýlila se do soukromé sféry oIpodských potěšení. Fisher se již v dalších kapitolách k tématu současného popu nevrací, přesto se nad textem stále vznáší obraz kultury, které dochází dech, stejně jako světu dochází zásoby pohonných hmot. „Jak dlouho může kultura přežívat, aniž by se obnovovala?“ ptá se v úvodu knihy, v němž mu metafora sterility lidstva ze sci-fi filmu Děti lidstva (Children of Men) slouží jako přesná diagnóza našeho stavu.

HISVOICE 05 2010

Serial Killer

„Zabíjení předsudků o východní Evropě,“ takový byl název velké hodinové prezentace na prestižním festivalu Berlinale o obsahu a smyslu existence svérázného festivalu Serial Killer, který se od roku 2018 koná v Brně.

Jde o první festival ve východoevropském regionu, který se rozhodl důkladně reflektovat aktuální televizní trendy. Celoročně propaguje šest nejlepších seriálů ze střední a východní Evropy nominovaných do soutěže o cenu Nejlepší seriál, které hodnotí odborná porota složená ze západoevropských profesionálů, z nichž většina tvorbu z této části světa nezná – protože ji nemá kde sledovat. Zároveň jde o tzv. decision makery, kteří jednotlivé tituly následně přímo kupují či je minimálně propagují dál.

„Vedle soutěže Killer přináší zdejším tvůrcům nejnovější seriály produkované lídry evropského televizního trhu, inspiraci a know-how producentů, analytiků a autorů úspěšných titulů. Hned od prvního ročníku akce zaznamenala velký zájem ze strany tvůrců z východní i západní Evropy, tuzemské publikum ocenilo i naši úplně první exkluzivní předpremiéru seriálu Most! za přítomnosti desetičlenné delegace, ačkoli se tehdy jednalo o zcela neznámý titul. Na tomto případu se asi nejlépe ukazuje smysl celé akce – předvídat a definovat trendy, podporovat výjimečné tituly a talenty,“ říká zakladatelka festivalu Kamila Zlatušková.

Serial Killer se soustřeďuje výhradně na fenomén takzvané quality TV (kvalitní seriálové tvorby) v přímé souvislosti s obrovským vzestupem VOD (video-on-demand) platformem, jako je Netflix, Amazon Prime nebo HBO. Právě fenomenální úspěch Netflixu donutil mnoho klasických veřejnoprávních i komerčních vysílatelů překopat jejich dosavadní strategie, koncepce i cíle a přizpůsobit se novým diváckým návykům. Bylo totiž nutné uspokojit požadavky domácího publika a zároveň obstát v tvrdé konkurenci na mezinárodním trhu.

Všechny tyto změny výrazně formovaly televizní vysílání v západní Evropě a velké množství západoevropských diváků si začalo v posledních letech předplácet nějakou formu VOD obsahu. Už v roce 2012 realizoval Netflix svou první koprodukci s norskou veřejnoprávní NRK s názvem Lilyhammer a dnes má v Norsku VOD služby předplaceno skoro 85 procent obyvatel. Ve východní Evropě jsou to podle loňských výzkumů přibližně tři procenta a je více než zřejmé, že rozdíl je to zatím stále propastný, ale bude se velmi rychle zmenšovat.

Letošní, „covidový“ ročník festivalu bude formálně jiný než předchozí dva roky. Organizátoři se už na jaře rozhodli nepodcenit avizovanou druhou vlnu pandemie a místo letenek pro zahraniční hosty a pronájmu velkých kinosálů investovali prostředky do nových webových stránek a vyjednávání licencí těch nejlepších seriálů pro plošné uvedení online. Výsledkem je spolupráce s jednou z nejstarších nezávislých VOD platforem v Evropě – DAFilms, kde můžete v termínu od 22. do 27. září sledovat online a zdarma to nejlepší z více než 20 seriálů ze současné evropské televize. Stačí se pouze zaregistrovat na stránce DAFilms.

„Předsevzali jsme si velmi nesnadný úkol a nabízíme divákům náročnější podívanou, než jsou klasické seriálové limonády. Je ale otázkou času, kdy se východní Evropa promění díky své silné filmové tradici a technologické vyspělosti v místo, které se z takzvané montovny stane mozkovnou s vlastním seriálovým jazykem a stylem. Vždyť právě americká verze seriálového hitu Černobyl ukázala, že východní Evropa je zdrojem mimořádně silných příběhů,“ doplňuje Kamila Zlatušková.

Forbes

Sexismus a násilí ve světě GTA

Série Grand Theft Auto (ve zkratce GTA) se odehrává ve světě, kde se smí víceméně cokoli. Hráči v něm mohou bezcílně jezdit autem po městě, účastnit se nelegálních závodů, vyrazit si na burger nebo do striptýzového baru, ale také toulat se po ulici a mlátit náhodné kolemjdoucí. A právě to s oblibou dělají. Dá se říct, že GTA v podstatě nabízí plejádu typicky mužských (macho) aktivit, díky kterým se i v reálném světě muži cítí mužní a mužnější. Hra má prostě parametry zábavního parku pro chlapy, v němž neexistují diskuze o pocitech nebo monogamie. Tohle je svět páchnoucí potem, penězi, benzínem a krví.

Není proto divu, že hra zachází s ženami dost necitlivě. Jsou postaveny do role němých obětí nebo prostitutek, které je možné bez výčitek zmlátit nebo zabít. Ženy přitom nejsou ozbrojené, nejsou nepřáteli, proti nimž hráč se svým avatarem stojí – jejich zabíjení není ve hře nutnost. Tohle výrazně genderované násilí je přitom ztělesněním feministické noční můry. V době etablovaných diskuzí o male gaze, objektifikaci nebo počtu ženských postav ve filmech (a v zásadě už i v hrách) to vypadá dost jako škodolibá facka. Nervózní rozpaky nad tím, jak se v GTA zachází se ženami, přitom provází sérii už od začátku. Ve Vice City (2002) bylo možné ženy na ulici pronásledovat a okrádat. Hra ale umožňovala také provozovat sex s prostitutkami (byť nebyl vidět na obrazovce). Ačkoli šlo samozřejmě o dobrovolnou akci, vyplatila se, protože z ní hráč získal bonus v podobě extra života. GTA: San Andreas (2004) inspirovaný životem gangů v Kalifornii zase obsahoval kontroverzní sexuální minihru, o které se v rámci snah o regulaci herního obsahu diskutovalo dokonce i v americkém Senátu. V oficiální (počítačové) verzi sice nebyla, stačilo ale instalovat speciální mód, který ji odemkl.

Tereza Krobová, herní analytik

dokument My Bohemian Tale

Co je hlavním cílem vašeho dokumentu?

Cílem celého toho dokumentu, respektive platformy, je na základě tvorby Andrey Vytlačilové ukázat, co všechno tady máme a jak s těmito možnostmi vytvářet co nejlokálnější produkt. Snažíme se najít české textilky, které dělají potisky látek a různou tkalcovinu, chceme ukázat, jak látky v Česku vznikají, protože tady má tento obor velkou historii, ale pro lokálního designéra je skoro nemožné nějakým způsobem spolupracovat a mít látky Made in Czech Republic.

Chceme, aby textilky podporovaly české tvůrce a navazovaly s nimi spolupráci, chceme víc propojit designéry, textilky, a ještě víc se bavit o tom, proč některé produkty stojí víc než například háemko. Cílem je i šíření informací, protože se nebavíme jen s tvůrci, ale chceme se bavit i s lidmi, kteří mají concept story, aby nám řekli o tom, jak se lokální produkt prodává. A v neposlední řadě tím dokumentem chceme povzbudit další lidi k tomu, aby nad nákupem věcí víc přemýšleli.

Proč je pro tvůrce tak těžké pracovat s lokálními zdroji?

Jeden problém je to, že designéři potřebují malou metráž, protože nemají takový odbyt, druhý problém je, že ty textilky kolikrát ani moc komunikovat nechtějí, jedou si svůj zaběhlý export a řeknou si „my to nemáme zapotřebí“. Je to takový začarovaný kruh.

Jak komplikovaná je pro vás domluva s textilkami a producenty v rámci natáčení a  tvorby Andrey Vytlačilové?

Velmi. A ještě uvidíme, jak to půjde dál. Člověk si uvědomuje, že oni nechtějí rozjet ten stroj kvůli malé metráži, ale proč ne? Pokud s tím bude designér souhlasit, tak proč ne. Proč nenechávat ty věci, které vyrobíme tady, pak je tady zpracovat a spotřebovat. Vlastně tím, že řeknou ne, designéry často posílají do Číny, což u autorského tisku například nejde, ale jiným tvůrcům často nic jiného nezbyde.

Mění se nějak situace i v souvislosti s debatami o soběstačnosti, které vyvstaly během koronavirové pandemie?

Já jsem dlouhou dobu žila v Británii, kde jsem navnímala, jak Britové žijou, jak spotřebovávají, jaký mají vztah k věcem a jak je užívají. Britové jsou hrdí na Made in England a zaplatí za to o něco víc. V Česku se tohle lidé naučili co se týká jídla a teď se to pomaleji rozšiřuje i mezi ostatní produkty.

Ještě tak před sedmi lety nebyly žádné concept story. Abych našla něco českého, tak jsem musela hledat na internetu, jít za designérem do nějakého jeho bytového studia a tam se na tu věc podívat. Ale třeba se někdy nechci s tím člověkem potkat, třeba si chci ty věci jen prohlédnout a nic si nekoupit, takže tím pádem mě to odradí od toho si to koupit, a to se teď hrozně zlepšuje. Věci jsou přístupnější, lze si je prohlédnout, osahat.

Z čeho vycházela inspirace plánovaného dokumentu My Bohemian Tale a kolekce Andrey Vytlačilové?

Hlavně z folkloru, z krojů, tradic, pohádek a příběhů. Důležitým aspektem pak bylo to, že chtěla pracovat s českým materiálem, s věcmi, které pocházejí z Česka. V té době jsme nad tím přemýšlely ještě tak, že věci z Česka se budou představovat v Londýně, takže to mělo ještě rozměr prezentace českých produktů na světové úrovni. A třetí věc bylo i to, že chtěla pracovat s materiály, které už byly nějakým způsobem používané, takže tam má starou krajku, povlečení, ubrusy… A to dál barvila a tiskla přírodními pigmenty z avokádových pecek.

Zaregistrovala jsem, že na barvení avokádem vyhlásila také veřejnou sbírku. Jaké další materiály při barvení a vytváření kolekce využívala?

Lucie: Má tam také borůvky a červené zelí, ale především to avokádo. Jeho barva totiž může být od takové červánkové až po sytě hnědo-červenou. Potom dál pracovala s krajkou, kterou nakonec dělala ručně na stroji.

Lucie Desmond

Akce

Panují názory, že dojde kvůli pandemii k výrazným změnám při pořádání eventů. Hovoří se například o přesunu akcí do online prostředí. Jak to vidíte vy?

Podobně jako u jiných oborů, tak i v eventovém byznysu určitě dojde k urychlení zavádění novinek. Věřím, že se budou snažit víc prosazovat online eventy. Z mého pohledu se ale rozhodně nejedná o jedinou cestu, kterou bychom se měli ubírat. Jsem přesvědčen o tom, že člověk je tvor společenský. Touží po sdílených emocích založených na osobních vztazích a setkávání. 

Pandemie a vůbec celá situace spojená s covid-19 mě motivovala k vytvoření iniciativy Nocovid, která má za úkol stanovit pravidla a principy nové doby event marketingu. Věřím také, že některé principy Nocovid se stanou součástí moderního životního stylu lidí.

Marek Vocel

Co uděláte jako první, když vezmete do ruky knihu?

Tak jako vinař přivoní ke svému vínu, i knihomilové si přivoní ke knize. Buď ještě voní tiskařskou barvou nebo vlastní historií. Buď to bude vztah a láska navěky, anebo se po pár stranách rozloučí a každý půjde vlastní cestou.

Anglický spisovatel a kritik John Ruskin kdysi řekl:"Knihy jsou pro lidi tím, čím jsou pro ptáky křídla."

Cestopisy, biografie, romány...Můžou nám být inspirací, můžeme se díky nim dostat na místa, o kterých se nám do té chvíle ani nesnilo. Slova a příběhy mají čarovnou moc a otvírají nám nové světy, myšlenky a pohledy.

Radim Jančura

Poslední zvuky

..každý máme..

.. každý máme svůj oblíbený citát, myšlenku, slova, které nám velmi nepřímo ukážou, co je v nás, kým jsme, co cítíme.. Ztotožníme se častokrát s naší minulostí, přítomností, ale i s budoucností, s námi.. Nemusíme být písmeny, slovy.. Buďme v řádcích mezerami, tečkami.. Vždyť jsme to právě my, jen tam je to naše jedinečné..

Peter Krbaťa

Píšeme proto,..

Píšeme proto, že jiní zpívají. Proto, proč jini tancují. Proto, proč jiní maluji nebo hrají na klavír. Je to způsob, jak ukázat duši nahou a jak tě pozvat dál - do vlastního světa. Jak ti povědět věci, které jsou někdy příliš složité na to, aby se vyjádřily přímo. Vždy jsem se zamýšlel nad texty písní. Někdy jsem měla pocit, že ta zpěvačka musela prožít situace jako já. Někdy, že musela prožít také jistě zklamání... Jinak by přece nemohla tak detailně popsat to, co cítím... A právě to mi pomohlo. Uvědomění si, že nejsem sama, kdo se občas cítí zle. Že nejsem jediná, která měla zlomené srdce. Nejsem jediná, kdo má obrovské sny, ale možná neví, jak najít tu správnou cestu. Nejsem sama, kdo občas bloudí. Nejsem sama, komu se stávají takové a takové věci... Nejsem sama.

A to je hlavní myšlenka, protože život dokáže být komplikovaný a my jsme jako motýl..?

"Až když mu křídla zhoří, zná pravdu o plameni..."

Imaginace a umění

A vy, kdo rádi neustále něco vytváříte - ať už jste spisovatel, malíř, muzikant, architekt, fotograf, či člen keramického kroužku-, vybavujete si pocit nadšeného vzrušení a uspokojení, který vás pohltí v momentě, kdy se oddáte tvorbě a zapomenete na prostor i čas?

Všechny výše zmíněné duševní aktivity mají jedno společné - imaginaci. A co to imaginace je a proč nás tak těší a uspokojuje?

Imaginace bývá definována jako představivost, obrazotvornost, druh fantazie a jako specifická schopnost doprovázející kreativitu. Je to schopnost kombinovat mentální obrazy z minulé zkušenosti do nových vzorců, schopnost zpřítomnit si v mysli nepřítomné situace, věci, osoby.

Protože se imaginace neřídí fyzikálními zákony ani zákony logiky, můžeme tak jejím prostřednictvím překračovat hranice času a prostoru, v našich představách se mohou dít věci nemožné, fantastické, skrze imaginaci vstupujeme do nekonečného prostoru svobody, ve kterém můžeme vyjevovat jak svá přání a své touhy, tak i své strachy a můžeme prožívat to, co se v realitě nikdy nestalo a třeba se ani nestane. Díky imaginaci můžeme prožívat hlubší emoce, protože přicházíme do kontaktu s hlubšími vsrtvami osobnosti, s nevědomím.

Hygge a Lykke

V obou knihách se odrážejí výsledky naší práce a dokazují, že na světě mezi prožíváním štěstí nejsou zase tak velké rozdíly. Hygge bylo o dánském způsobu života, ale po jejím vydání jsem dostal spoustu ohlasů z celého světa na téma: Toto my prožíváme také, akorát tomu říkáme jinak. Kniha Lykke se tedy snaží tyto věci propojit – zjistit, co mají jednotlivé kultury v prožívání štěstí podobné a co naopak jedna druhé mohou dát.

Meik Wiking