Co je hlavním cílem vašeho dokumentu?
Cílem celého toho dokumentu, respektive platformy, je na základě tvorby Andrey Vytlačilové ukázat, co všechno tady máme a jak s těmito možnostmi vytvářet co nejlokálnější produkt. Snažíme se najít české textilky, které dělají potisky látek a různou tkalcovinu, chceme ukázat, jak látky v Česku vznikají, protože tady má tento obor velkou historii, ale pro lokálního designéra je skoro nemožné nějakým způsobem spolupracovat a mít látky Made in Czech Republic.
Chceme, aby textilky podporovaly české tvůrce a navazovaly s nimi spolupráci, chceme víc propojit designéry, textilky, a ještě víc se bavit o tom, proč některé produkty stojí víc než například háemko. Cílem je i šíření informací, protože se nebavíme jen s tvůrci, ale chceme se bavit i s lidmi, kteří mají concept story, aby nám řekli o tom, jak se lokální produkt prodává. A v neposlední řadě tím dokumentem chceme povzbudit další lidi k tomu, aby nad nákupem věcí víc přemýšleli.
Proč je pro tvůrce tak těžké pracovat s lokálními zdroji?
Jeden problém je to, že designéři potřebují malou metráž, protože nemají takový odbyt, druhý problém je, že ty textilky kolikrát ani moc komunikovat nechtějí, jedou si svůj zaběhlý export a řeknou si „my to nemáme zapotřebí“. Je to takový začarovaný kruh.
Jak komplikovaná je pro vás domluva s textilkami a producenty v rámci natáčení a tvorby Andrey Vytlačilové?
Velmi. A ještě uvidíme, jak to půjde dál. Člověk si uvědomuje, že oni nechtějí rozjet ten stroj kvůli malé metráži, ale proč ne? Pokud s tím bude designér souhlasit, tak proč ne. Proč nenechávat ty věci, které vyrobíme tady, pak je tady zpracovat a spotřebovat. Vlastně tím, že řeknou ne, designéry často posílají do Číny, což u autorského tisku například nejde, ale jiným tvůrcům často nic jiného nezbyde.
Mění se nějak situace i v souvislosti s debatami o soběstačnosti, které vyvstaly během koronavirové pandemie?
Já jsem dlouhou dobu žila v Británii, kde jsem navnímala, jak Britové žijou, jak spotřebovávají, jaký mají vztah k věcem a jak je užívají. Britové jsou hrdí na Made in England a zaplatí za to o něco víc. V Česku se tohle lidé naučili co se týká jídla a teď se to pomaleji rozšiřuje i mezi ostatní produkty.
Ještě tak před sedmi lety nebyly žádné concept story. Abych našla něco českého, tak jsem musela hledat na internetu, jít za designérem do nějakého jeho bytového studia a tam se na tu věc podívat. Ale třeba se někdy nechci s tím člověkem potkat, třeba si chci ty věci jen prohlédnout a nic si nekoupit, takže tím pádem mě to odradí od toho si to koupit, a to se teď hrozně zlepšuje. Věci jsou přístupnější, lze si je prohlédnout, osahat.
Z čeho vycházela inspirace plánovaného dokumentu My Bohemian Tale a kolekce Andrey Vytlačilové?
Hlavně z folkloru, z krojů, tradic, pohádek a příběhů. Důležitým aspektem pak bylo to, že chtěla pracovat s českým materiálem, s věcmi, které pocházejí z Česka. V té době jsme nad tím přemýšlely ještě tak, že věci z Česka se budou představovat v Londýně, takže to mělo ještě rozměr prezentace českých produktů na světové úrovni. A třetí věc bylo i to, že chtěla pracovat s materiály, které už byly nějakým způsobem používané, takže tam má starou krajku, povlečení, ubrusy… A to dál barvila a tiskla přírodními pigmenty z avokádových pecek.
Zaregistrovala jsem, že na barvení avokádem vyhlásila také veřejnou sbírku. Jaké další materiály při barvení a vytváření kolekce využívala?
Lucie: Má tam také borůvky a červené zelí, ale především to avokádo. Jeho barva totiž může být od takové červánkové až po sytě hnědo-červenou. Potom dál pracovala s krajkou, kterou nakonec dělala ručně na stroji.
Lucie Desmond
Žádné komentáře:
Okomentovat