O ztrátě důvěry se nejčastěji mluví mezi partnery, a to především v souvislosti s „velkými zradami“ jako nevěra nebo odchod od rodiny. Ve skutečnosti důvěru potřebujeme, abychom vůbec jakýkoliv autentický vztah navázali a dovolili někomu, ať nás uvidí takové, jací opravdu jsme. Mnohem častější než velké zrady jsou ty malé a každodenní – zrady nezájmu, nenaslouchání, ponechání na holičkách. Jsou tak drobné, že se na ně nedá ukázat.
Brené Brown je americká výzkumnice z University of Houston. Studuje mezilidské vztahy a lidské kvality, jako je schopnost empatie nebo lásky. Během let ji výzkum dovedl ke zkoumání zranitelnosti, odvahy, studu a autenticity.
Jedno z témat, které svým výzkumem v kontextu lidské zranitelnosti pokrývá, je právě důvěra. Pro její budování používá metaforu sklenice s cvrnkacími kuličkami.
Kuličková metafora má původ v příběhu dcerky této výzkumnice. Když malá Ellen začala chodit do školy, paní učitelka postavila na stůl velkou sklenici a řekla dětem něco ve smyslu: „Když budete jeden ke druhému vstřícní, budete hodní a budete si pomáhat, přidám do sklenice pár cvrnkacích kuliček. Když nebudete poslouchat, budete zlobit nebo porušovat pravidla, pár kuliček vyndám. A kdykoliv bude sklenice plná, uděláme si jako třída oslavu.“
Ve třetí třídě zažila Ellen první zradu, když o sobě řekla drobné trapné tajemství spolužačce a ta ho prozradila všem ostatním. Když Brené Brown hledala způsob, jak s dcerkou mluvit o důvěře a lidských vztazích, napadlo ji, že přátelství přirovná právě ke kuličkové sklenici:
Kdykoliv vás někdo podpoří, je k vám laskavý, podrží vás nebo ctí tajemství a sdílí s vámi ta svá, když si pamatuje vaše narozeniny nebo jméno vašeho psa, když vás zve tam, kde je legrace, věnuje vám čas, když s vámi chce sedět v lavici… přidáváte kuličky do sklenice.
Když je na vás dotyčný člověk zlý, nerespektuje vás, neposlouchá nebo pošle do světa vaše tajemství, kuličky ze sklenice mizí.
Ellen si v tu chvíli uvědomila, že má kamarády s plnými sklenicemi kuliček. Takové, na které se může vždycky spolehnout, znají ji se vším všudy včetně jejích tajemství, a přesto toho nevyužijí, a kteří se svěřují jí.
Kuličková teorie je potvrzená výzkumem samotné Brené Brown, ale také jejího známého – amerického psychologa Johna Gottmana v jeho výzkumu důvěry v partnerských vztazích. Gottman popisuje každodenní realitu našich partnerských vztahů v rovině série momentů vzájemného kontaktu a interakce. Každá interakce je příležitost vztah budovat – anebo kazit. V jednu každou chvíli mají partneři dvě možnosti – napojit se, nebo se naopak odpojit.
Představte si naprosto minimalistickou situaci: Jste s partnerem venku a vidíte na stromě veverku. Máte radost, ukážete na strom a zavoláte: „Jé, podívej, tam je veverka, vidíš?“ V tu chvíli se partner může připojit, naklonit se vaším směrem, pokusit se veverku zahlédnout, usmát se a říct: „No jo, ta je hezká!“ Ale také to udělat nemusí. Směrem ke stromu se ani nepodívá nebo podívá a bez zájmu řekne „hm“.
A když se nepřipojí, je to vlastně maličké, pro někoho skoro neznatelné odmítnutí vaší nabídky ke kontaktu. Způsobí to maličké, skoro neznatelné zranění. A ze společné veliké nádoby ubyde jedna skleněnka.
Takové situace se dějí každodenně. Gottman popisuje situaci, kdy měl rozečtenou napínavou detektivku, byl pohlcený dějem a ohromně zvědavý, jak to dopadne. Jenže cestou na záchod od rozečtené knihy uviděl v zrcadle odraz smutné tváře své manželky. Měl možnost odmítnout se jejím smutkem zaobírat a vrátit se ke knize. Anebo rezignovat na své přání knížku dočíst a jít se ženy zeptat, co se děje. Zvolit podporu a budování důvěry.
Existují životní situace, kdy pomyslnou sklenici vysypeme celou naráz, případně vyhodíme oknem i celou nádobu. Lež, nevěra, rána pěstí, využití vaší zranitelnosti proti vám… Asi mnohem častějším zabijákem vztahů je ale toto tiché ubývání skleněnek, třeba po jedné nebo po dvou. Když neposloucháte. Když zvolíte místo partnera práci nebo jiný program. Když nemáte chuť se zajímat. Jediný moment není nijak zásadní. Ale když se partner znovu a znovu nenapojí, důvěra v průběhu měsíců zvětrává jako pískovcová skála.
Velkým zradám takové zvětrávání často předchází. Brené Brown píše o tom, že zrada nezájmu se obvykle stává mnohem dřív než všechny ostatní. Zradou nezájmu je myšleno rozhodnutí nestarat se. Odpojit se. Nebýt ochotný věnovat vztahu čas a úsilí. Ano, podvod, lež, porušení slibu, pomlouvání nebo to, že se za vás váš blízký nepostaví, to všechno jsou zrady. Z výzkumu Brené ale vychází, že zrada odpojením a nezájmem je ta nejčastější a současně nejnebezpečnější v tom, jak pomalu nahlodává naše vztahy. Už kvůli prožitkům, se kterými je spojená – když se o nás partner přestane zajímat, cítíme se opuštění, bezcenní, nemilovaní… a přitom je nesmírně obtížné ukázat na zdroj těch pocitů.
Zatímco velké zrady jako pomluva nebo nevěra jsou jednoznačně vidět, tato drobná koroze důvěry nenabízí nic, na co by se vyloženě dalo ukázat prstem. Citově opuštěný partner vypadá, jako že s ním samotným není něco v pořádku, je labilní nebo si věci „moc bere“. Může nakrásně říkat: „Mám pocit, že se o mě vůbec nezajímáš.“ Ale co když bude partner chtít důkaz? Řekneme mu ukazoval jsem ti veverku a tobě to bylo jedno? Asi sotva, pokud nechceme vypadat trochu hystericky. Pokud protějšek chodí domů z práce včas, bere děti do kroužku a uspává je, může být zmatený, frustrovaný a ptát se: „Každý večer jsem doma, co po mně chceš?“
Partnerské vztahy samozřejmě nejsou jediným hřištěm, na kterém nás nezájem druhých zraňuje. V zaměstnání taky ztrácíme motivaci, když nemáme na svou práci žádnou zpětnou vazbu nebo nevidíme, čím jsou výstupy naší činnosti někomu reálně užitečné. Ve výzkumech se ukazuje, jak velkým motivačním faktorem je pro zaměstnance obyčejná pochvala. A na dětech je to vidět snad nejvíc. Když přestaneme žádat o pozvání do jejich životů, ptát se, jak se mají, jaké písničky poslouchají, jak se mají jejich kamarádi… Jakmile se odpojíme, děti často začnou dělat cokoliv prostě proto, aby pozornost upoutaly.
Pokud se vrátíme k příměru se sklenicí, učitelka mohla říct: „Nekoupím žádnou sklenici, dokud neuvidím, že se jako třída snažíte dělat dobrá rozhodnutí.“ Ale neudělala to. Podnikla úvodní investici a na konci první hodiny už bylo dno sklenice pokryté kuličkami. Děti taky neřekly: „Nebudeme se snažit, protože nevěříme, že do té sklenice něco dáte.“ Prostě učitelce věřily.
Vždycky je kus odvahy v tom udělat prvotní investici. A je to také první bod, ve kterém spousta lidí narazí.
Někdy se to může stát v terapii. Přichází člověk, který potřebuje pomoc. Jenže současně se strašně bojí komukoliv věřit. Tím se dostáváme do patové situace. V terapii, stejně jako ve všech ostatních vztazích, je léčivý právě důvěrný vztah, který se postupně po malých kouscích buduje. Jenže to vyžaduje aspoň položení prázdné lahve na stůl, aby bylo kam postupně jednotlivé skleněnky důvěry dávat. Jinak se důvěra netvoří, nebo jen s velkými obtížemi. Kontakt nefunguje. Terapie nefunguje. A klientovi se tak může potvrdit, že bylo správné se do žádných akcí vyžadujících důvěru nepouštět.
Do naší schopnosti položit do společného prostoru aspoň prázdnou sklenici vstupuje mnoho faktorů. Odvaha být zranitelný. Odvaha být vidět. Ochota mít o někoho zájem.
Zranitelnost je ve skutečnosti spojená s velkou odvahou, s autenticitou, se schopností navazovat dobré vztahy. A také s důvěrou a schopností vytvořit opravdové kuličkové přátelství, ve kterém se jeden na druhého může spolehnout.
Nela G. Wurmová, psycholog
Žádné komentáře:
Okomentovat