památky pro každého v Praze

Vycházky jsou blahodárné pro tělo i ducha, obzvlášť když v sobě skrývají zajímavý program. Studenti Vysoké školy ekonomické vytvořili web, kde si můžete vybrat z několika pražských tras, a poznat tak zblízka třeba brutalistní architekturu nebo zákoutí, která se nejčastěji objevují v zahraničních filmech.

Forbes Coctail

zámek Ratměřice

Hezkých hotelů je v Česku naštěstí už víc, ale tenhle čtyřhvězdičkový resort kousek od Benešova je jiný. Krásně zrekonstruovaný zámek Ratměřice totiž obklopuje úžasný park, ve kterém najdete podle mě nejkrásnější hotelový bazén v Česku. Má na délku 26 metrů, a protože se pro jeho čištění nevyužívá chlor, ale pouze šetrná mechanicko-biologická filtrace s příměsí vápence, má voda v něm nezaměnitelnou barvu. Pokud si ho chcete užít i jinak, můžete si v Ratměřicích naplánovat nocleh – bazén je pouze pro ubytované hosty hotelu.

Forbes

Osmothèque

Je to jediné takto rozsáhlé muzeum vůní na světě. Legendární Osmotéka (Osmothèque) se sídlem ve Versailles je zároveň největším archivem, největší „knihovnou vůní“ světa. Ostatně tak vznikl i název této instituce, podle řeckého osme, výrazu pro vůni či parfém, a slova bibliothèque, tedy knihovna.

Dnes versailleská Osmotéka obsahuje tisíce vzorků parfémů a vonných esencí, které lidstvo stvořilo za poslední více než dva tisíce let, a jde o unikátní světové kulturní a historické dědictví. Najdete tu třeba autentické parfémy, které měl v oblibě císař Napoleon, původní vonné esence, kterými se ještě před začátkem našeho letopočtu zkrášlovala egyptská královna Kleopatra.

Je tu i oblíbený parfém poslední francouzské císařovny Evženie a více než čtyři tisícovky dalších autentických vonných základů, včetně těch současných a nejslavnějších. Najdete tu ale taky třeba víc než osm stovek vůní, které už jinde fyzicky neexistují a jejichž vzorky a základy mají právě jen tady, uložené ve sklepích, v chladu, suchu a temnu, podobně jako to nejlepší archivní víno.

Patricia de Nicolaï vsadila na niche parfémy, nejdražší segment oboru. Namísto klasických komerčních a vesměs syntetických vůní tak dnes vytváří pomocí mimořádně náročných a sofistikovaných výrobních postupů jedinečné, originální parfémové kompozice nikoli chemicky, ale nákladnou extrakcí nejdražších vonných esencí a vzácných přírodních ingrediencí – od kadidla přes jasmín, ambru, cedrové dřevo, damašskou růži až po ta nejdražší exotická koření z různých koutů světa. 

Ostatně právě tak se před desítkami staletí tvořily i exkluzivní starověké parfémy, které dnes můžete objevit právě ve versailleské Osmotéce. Ty, kterými se voněla Kleopatra.

Přivoníte si tu třeba k Fougere Royale, který měl rád Guy de Maupassant, poznáte uhrančivou Cotyho Rose Jacqueminot z roku 1904, Millotovu Crepe de Chine (1925), Iris Gris od Jacquesa Fatha z roku 1947 nebo opojnou Cuir de Russie Coco Chanel z roku 1925. A také mimochodem velmi současnou Fruit défendu, první voňavkářskou kreaci spojenou s módním salonem. Je od Paula Poireta z roku 1914. K těmto vzácným parfémům však skutečně můžete jenom přivonět. Koupit, na rozdíl od těch současných, nejdou.

Jejich receptury jsou pečlivě uchovávány v sejfu zdejší banky a Osmotéka nemá povolení zapomenuté nebo zmizelé parfémy prodávat. Jsou tu jen jako součást světového historického a kulturního dědictví, uchovávány pro příští generace – a také coby inspirace pro nové a nové tvůrce příštích světových parfémů. Necháte se zlákat? 

Centrum tradičních technologií

Zabýváme se především oblastí Beskyd v době na přelomu 19. a 20. století. V muzeích máme spoustu věcí, které pocházejí z období první světové války, kdy se lidé k těm zapomenutým dovednostem využívání snadno dostupných surovin museli pod tlakem okolností vracet. I ty papuče, o nichž máme v muzeu výstavu, jsou z odpadového materiálu, který si brali sociálně slabší lidé a vyráběli z něj doma přezůvky. Nás tedy zajímá, k čemu lidi donutila nouze a nedostatek. Současná situace nám k tomu nahrála. Nemáme sice nedostatek, ale určité memento se tady objevilo. A nám to umožnilo intenzivněji prezentovat, jak si naši předkové v nouzi dokázali poradit. Proto žaludová káva, nouzové svícení a další věci.

Zaujala mě výroba žaludové kávy či placek. Byly žaludy kdysi běžnou součástí jídelníčku?

Spousta evropských i mimoevropských kultur od mezolitu až po středověk byla na žaludech závislá. Například severoameričtí indiáni z nich dělali mouku, byla u nich součástí běžného jídelníčku. U nás byly často využívány v období středověku. A hlavně byly důležitým krmivem pro dobytek, v nouzi se k nim vraceli i lidé. Jsou totiž velmi vydatné a dodají hodně energie.

Na těch videích mě zaujalo i to, že hodně z oněch dovedností se využívalo ještě na přelomu 19. a 20. století, pak postupně vymizely. Proč právě tehdy přišel ten zlom?

Hlavním důvodem bylo, že za první světové války bylo období velkého nedostatku, kdy se lidé vraceli k těmto poznatkům. 

Kromě nouzových situací máte i další velký zdroj inspirace, a to pohádky. Proč právě pohádky?

I autorské pohádky Boženy Němcové či Karla Jaromíra Erbena vycházejí z lidového základu. A lidé v nich často něco vyrábí. V pohádce Sedmero krkavců třeba musela Bohdanka vyrobit z kopřiv košili, aby zachránila své bratry. A nás zajímalo, je to reálné, není to reálné? A najdeme tam spoustu dalších věcí, spřádají tam len či vlasy, využívá se tam suchopýr, ze slámy se vyrábí zlatá nit. Je to nesmysl, nebo ne, co si myslíte?

Kolegyně na tom právě dělá. Ze slámy se dá vyrobit úplně tenká nitka, která není úplně pevná, ale když se to využije třeba při paličkování, tak to vypadá skoro jako zlaté. Takže my se snažíme odhalit, co pohádky skrývají. V Perníkové chaloupce od Boženy Němcové je třeba kompletní návod na výrobu plátna ze lnu, od zasetí lnu, sklizení, rosení po výrobu vlákna, pak i košil, až po jejich roztrhávání a přepálení plátna na troud, do kterého se rozkřesávaly jiskry. Každý zná Krtečka, ale daleko před ním to kompletně popsala Božena Němcová.

Narazíte tedy v pohádce nebo v muzejních sbírkách na něco, co vás zaujme. Jak pokračujete?

Nejnáročnější prací je výzkum. Je to mravenčí práce. Hledáme v archivech, v literatuře, ptáme se v dalších muzeích, často jsou to jen drobné zmínky. Hodně třeba čerpáme ze Slovenska, kde se všechny ty dovednosti udržely déle než u nás. A jak postupně skládáme ty drobné střípky, vyvstává nám celkový obraz a zapadá to všechno do sebe.

Když máte teoretické znalosti, přijde na řadu zkoušení v dílně…

Ano. Nás třeba hodně zajímá život na salaších. Pastýři hodně využívali to, co je obklopovalo, co měli k dispozici. Proto jsme se třeba věnovali zapiastkové technice, kterou se z mastné a odolné vlny ovcí valašek vyráběly čepice, rukavice, nátepníky i boty. A ty věci byly velmi pevné a dobře chránily jak před oděrkami, tak před nepřízní počasí. Ukazuje to, jaký lidé měli přístup k materiálu a jak ho dokázali využít.

Nepřichází váš výzkum trochu pozdě? Kdy už většina pamětníků, kteří by mohli dané dovednosti přiblížit, nežije?

Když se začala zkoumat lidová kultura, tak se braly věci, které byly reprezentativní, tedy kroje, lidové zvyky, architektura a další. Ty máme perfektně zpracované. Ale to, co bylo pod tím, se rychle minulo, nebyl na to čas. My proto musíme hledat střípky všude. Třeba v dětské učebnici z poloviny 19. století najdeme u obyčejných rostlin i informace, že tohle používají truhláři, tohle zase bednáři. Jinak by nás to nenapadlo.

vedoucí Centra tradičních technologií Václav Michalička

bar 2to2

Filip Mach zákazníkům účtuje nízké nákupní ceny a k tomu dobu strávenou v podniku.

 Je všední den před polednem. Zatímco ostravská Stodolní ulice, zdejší vyhlášená zábavní lokalita, ještě tvrdě spí, bar 2to2, který sídlí nedaleko, má už dávno otevřeno. Vcházím dovnitř, objednám si, obdržím plastovou kartičku s číslem a majitel podniku Filip Mach zpoza baru oznámí, že už mi běží čas. Právě doba, kterou hosté stráví uvnitř baru, rozhoduje o výši útraty.

Nápoje a pochutiny se tu prodávají za nákupní cenu. Půllitrová lahvová plzeň vyjde na pětadvacet korun, Jägermeister na devatenáct, Jack Daniel's stojí dvacet devět a tak dále. Ale teď hlavní devíza podniku: do páté hodiny odpolední zaplatí zákazník za každou půlhodinu strávenou v baru pětadvacet korun, večer ho stejný čas stojí o deset korun víc.

Nedaří se mi zbavit se představy zákazníka, jenž do sebe "obrátí" lahev rumu během hodiny a vítězoslavně, ačkoliv nepříliš rovně, odchází domů.

Jenže Filip Mach to vyvrací. "Tohle tady ještě nikdo nezvládl. Ale je pravda, že ze začátku lidé pili rychle. Za dvacet minut stihli třeba deset panáků a pak odešli do Stodolní. Proč ne, aspoň je to dostihlo až tam a nedělali bordel tady. Postupně ovšem i ti otrlejší pochopili, že není kam spěchat," líčí proměnu klientely svého baru. Dnes je prý průměrná doba návštěvy dvě hodiny a pětačtyřicet minut. "Přesně řečeno platí pravidlo tří návštěv: člověk přijde poprvé a pije rychle, co zná. Podruhé totéž pije pomalu a potřetí už zkouší nové věci."

Například o tom, že otevřít vlastní bar, kde se platí za čas, ho napadlo v jedné z pražských kaváren, kde na notebooku retušoval fotografie. "U toho dokážu vypít opravdu hodně kafe," pokračuje. Opravdu hodně kávy v tomto případě znamená i patnáct šálků za den.

"Objednal jsem si tehdy cappuccino za devadesát korun. Bylo tak malé, že takových bych s přehledem vypil deset, jenže bych tam nechal devět stovek. Nakonec jsem si dal jen to jedno, seděl jsem u stolu tři hodiny a majitel podniku na tom vydělal asi osmdesát korun. Ani jeden z nás nebyl spokojený a personál už vůbec ne, takže bylo všechno špatně." Filip Mach proto začal přemýšlet, jak by se podnikání v gastronomii dalo pojmout jinak.

"V běžném baru to funguje tak, že čím lepší nápoje člověk pije, tím víc přispívá na provoz daného podniku, protože na dražším pití má provozovatel vyšší marži. Nechtěl jsem, aby byli zákazníci biti na tom, že si dávají lepší alkohol," vysvětluje podnikatel a dodává, že v jiných barech lidé za tytéž drinky zaplatí přibližně dvaapůlnásobek než v jeho 2to2. Jednou z hlavních myšlenek projektu je tak umožnit zákazníkům, aby ochutnali zajímavé druhy alkoholu za dostupnou cenu.

Nevadí mu ani, když si hosté donesou vlastní jídlo nebo pití − a proč by prý také mělo. "Jednou jsem venku našel schovanou lahev vína. Vzal jsem ji dovnitř, postavil majitelům na stůl a řekl, ať ji klidně dopijí v baru," vypráví s tím, že na EET účtence se každému návštěvníkovi objeví časové jednotky s běžným DPH jednadvaceti procent za pronájem prostor.

Zároveň věří, že "jeho" princip by mohl změnit svět gastronomie − odhaluje skutečné preference zákazníků, reálné chutě i ceny. Kromě toho, že podnik 2to2 funguje jako bar, odehrávají se tu i různé přednášky a na zdech jsou tu vystavovány obrazy a fotografie. "Podnik není jen o levném popíjení," říká majitel.

"Člověk nemusí chlastat jako Dán a šklebit se u každého panáka," ukazuje na třicetiletou Metaxu, která se prý běžně v barech neobjevuje. A když už ano, sklenička stojí nejméně dvě stě padesát korun.

V 2to2 stojí osmdesát devět korun, zatímco její "prababička", speciální Metaxa AEN, nastavila laťku nejdražšího alkoholu v nápojovém lístku Machova baru na 2468 korun.

Filip Mach bere z police dvě skleničky. "Tak na štěstí."

"Na štěstí?" zvednu obočí.

"No jo. Na palubě Titaniku byli taky skoro všichni zdraví − a jak dopadli. Prostě neměli štěstí."

Singlové cestování

Někdy se zdá, že těch přátel a laskavých lidí je v cizí zemi nějak víc. Ale to není odlišným prostředím. Je to námi. To my náhle vnímáme a oceňujeme každý projev pomoci. Každou svačinu, kterou nám někdo neočekávaně nabídne ze svého. Všechny milé malé projevy jsou nejzřetelnější na neznámých místech, kdy jim věnujeme více pozornosti a mají pro nás větší hodnotu.

Samota je lakmusovým papírkem charakteru, protože právě tehdy, když se nikdo nedívá, to jsme skutečně my. Ryzí my.

Singlové cestování nás překvapuje zjištěním, bez čeho se vlastně v běžném životě obejdeme - jak málo nám ve skutečnosti stačí k přežití, štěstí i vychutnání si jediného dne. Tehdy naplno vnímáme, ba konečně i následujeme své instinkty a intuici. Poznáváme, jak moc se na ně můžeme spolehnout.

Hlavně nás však udiví, jak moc nás tohle baví. Až usedneme do zpátečního letadla, ucítíme, že nám něco začíná chybět. Co přesně? Hledat své meze. Protože nás těší být pyšni sami na sebe, kdykoli své limity znovu posuneme.

FC

ročník V

vydání 5/ 2015

Ve výšce, kam se lidská noha jen tak nepodívá

Unikát Stezky v oblacích v resortu Dolní Morava stojí u chaty Slaměnka, začíná v nadmořské výšce 1116 m a tyčí se 55 m vysoko. Umožňuje pobyt v hladině, kde už létají jen ptáci. Přitom po dřevěné spirale lze vystoupat s kočárkem i invalidním vozíkem.

Shora vidíte celý masiv Králičkého Sněžníku s údolím řeky Moravy, v dálce hlavní hřeben Jeseníků a Krkonoš. Z informačních tabulí na stezce čerpáte poznatky o mracích nebo zajímavostech v okolí. Koho vzdělávání nudí, ten se může cestou bavit v sítích, hnízdech, tunelech nebo mezi patry lávky prolézat rukávem z husté sítě. Cestu dolů zatraktivňuje sjezd poloprůhledným toboganem až k samému úpatí stavby, kterou se architekt Zdeněk Fráněk snažil co nejméně narušit okolí. Pouzil tedy v maximální možné míře dřevo a co nejtransparentnější zábradlí.

Vidět, cítit i chutnat

Milovníci francouzského a zámeckého stylu už po otevření vjezdové brány do areálu pětihvězdičkového hotelu Chateau Herálec rozechvějí nosní chřípí.

Nová kuchyňská zahrada, vytvořená ve stylu francouzské zahrady La Potager, šíří vůni kvetoucích bylinek a šeříků po celém zámeckém parku. Na záhonech se v průběhu roku bude postupně střídat 40 druhů rostlin, pěstovaných samozřejmě v bio kvalitě.

A největší senzace, za vším není profesionální architekt. Zeleninová zahrada vznikla pílí mladého zahradníka Jakuba, který tu chytil (a ne sám) životní náboj. Ostatně je možná jediným zámeckým zahradníkem v České republice s titulem Ph.D. Ale šťastným. A je to vidět. A cítit. I v chuti jídla.

Zámecká restaurace byla zařazena i do průvodce Prague Cuisine, ačkoli je hodinu od Prahy.

FC 4/ 2015

ročník V