Člověk je zvyklý, že od trhu dostává to nejlepší, co v dané kategorii existuje. Pokaždé má velký výběr, a když mu daný produkt nevyhovuje, zvolí jiný. Nikde není třeba se vázat, naopak, je třeba se odvázat. Na tom je postavený konkurenční princip.
Do toho vstupuje vztah. Lidský vztah, kde specializace moc možná není. Oblast vztahů se od začátku psané historie zas tak moc nezměnila - na rozdíl od všeho kolem. Jen pro představu, kdyby existovala podobná specializace nejen v rámci trhů, ale i vztahů, měli bychom na každou činnost a její substitučnnosti někoho jiného. Tedy nikoli jednoho člověka, jak velí zvyk. No, a jak je člověk rozmazlený celou tou specializací, klade se velká otázka, jak to bude se vztahy do budoucna.
Co je vlastně součástí vztahu? Kdysi to bylo de facto celé malé hospodářství - širší rodina si drtivou většinu věcí obstarávala sama a byla na sobě závislá. Péčí o dítě počínaje přes půjčky i investice, zábavu i práci, jídlo, ochranu, vzdělání, bydlení. Člověk bez takového malého klanu byl často vyvrhel či tulák, který se musel snažit uchytit u nějaké jiné rodiny jako nádeník nebo děvečka. Láska jako taková - jak ji bereme dnes - byla jen malou součástí vztahu, byla-li vůbec. Vztah tvořilo mnoho jiných - a v té době silnějších a stabilnějších - oblastí.
Jak to bude s našimi vztahy dál, když druhého prakticky k ničemu než ke vztahu samotnému nepotřebujeme? Všechno se dá obstarat jinde, poskytuje to trh nebo stát. Sociologové v této souvislosti hovoří o čistém vztahu - tedy o vztahu, který je vztahem jen pro vztah samotný. Kromě vztahu, čistého vztahu, není z takového vztahu žádný užitek - ani ekonomický, ani společenský, ani jiný. V takovéto rovině nebo jí poblíž se vždy pohybovalo přátelství. Jistě, přátelství může přinášet užitek a často snad i přináší, ale kdo je v přátelství jen pro onen užitek, dělá z přátelství karikaturu.
Dokáže však čistý vztah - jakkoli to krásně zní - udržet po desetiletí lidi u sebe a zajistit reprodukci, tedy budoucí generace? Nebo je čistý vztah ve své většině věcí letmou, na které se stavět nedá? Anebo se vztahové instituce změní natolik, že toto budou umožňovat bez emočních bolestí z rozchodů?
Jedinečnost - a délka trvání - činí ze vztahu něco jako přechod z volného trhu na monopol, což se stává současnému člověku čím dál tím obtížnějším. Každý totiž musí být specialista na "vztah v tom svém vlastním vztahu", to ale v sobě zahrnuje tolik schopností, že nutně z několika z nich budou spíš neschopnosti. A tyto neschopnosti se dříve nebo později stanou zdrojem nespokojenosti, vztah se rozpadá a kolečko se může vesele zopakovat. Přidejte k tomu komplikace způsobené tím, že se poměřujeme idealizovanými vztahy ze seriálů, filmů a knížek, kde máme neustále před očima ony vztahové supermany, a i ten nejzáživnější život začne vypadat šedivě. Poslouchám-li písně, dívám-li se na filmy - zdá se mi, že odtud - že vztahů - pramení snad stěžejní očekávání, a tedy u bolest naší generace. Ideál naplnit nelze, tmel vztahu mimo vztah samotný neexistuje. A tak vznikají singles. Jsme stále víc sami.
Barbaři nejsou za branami, barbaři jsou uvnitř. Nelze se před nimi zvnějšku bránit.
Kdo pochybuje, ať si přečte libovolnou debatu téměř pod každým čteným internetovým článkem. Občas je možná dobré ponořit se do temných stránek lidské nebo společenské psýché, což nám internet umožňuje. Mnoho z těchto debat se dříve nebo později scvrkne na různé urážky a návrhy, kdo by koho pověsil za jaké části těla do jak velikého průvanu. A to jen proto - proto jen -, že daný má jiný názor.
A když si vezmeme, kolik zla napáchala naše evropská civilizace kvůli ekonomice a bohatství v době, kdy byla koloniální supervelmocí, možná nám kategorie ekonomické sebelásky vyjde stejně nebezpečná jako nenávist vůči někomu, kdo je sice v devadesáti devíti procentech stejný, ale v něčem malém, důležitém je jiný. A právě takové kategorizace podle pravítka měly v dějinách za následek mnoho zrůdných vražd za bílého dne, za potlesku přihlížejících a pochval politiků u médií.
Kdyby chtěl člověk být drzý, mohl by říct, že je dnešní společnost napůl tržní a napůl kolektivistická.
Existence daní svědčí o tom, že nejsme tací, jací si přejeme být. Tak třeba trh samotný by vytvořil určitou nabídku umění nebo vzdělání, ale my se demokratickou volbou cítíme, že bychom obojího chtěli více. A zde právě nastupují daně a státní výdaje - rozdíl mezi tím, jací chceme spontánně být,a tím, jací jsme, dorovnají daně.
Procenta daní nelze jednoduše porovnávat. Z odvodu státu totiž dostane Evropan něco zcela jiného než Američan. Tak třeba USA mají o sedm procentních bodů nižší celkovou daňovou zátěž než Česká republika, ale za dvě daně si "kupují" mnohem méně než my. Za svých 32 pfoce z totiž nedostávají bezplatnou zdravotní péči, ale musí si každý měsíc něco navíc připlatit k daním.
Na důchod si také musí spořit sami (na rozdíl od nás), stejně tak jako si musí rodiče téměř od narození dítěte spořit, aby jejich potomek měl na pořádnou školu. To je z nás opět prakticky gratis, v Dánsku stát každému studentovi dokonce platí cmem tučné měsíční stipendium. Američané také nemají tak štědrou a kvalitní síť veřejné dopravy, nemluvě o bezpečnosti měst, která je. , České republice nesrovnatelně vyšší než v městech amerických.
Jinými slovy, daňovou zátěž nelze snadno srovnávat, protože by to bylo jako srovnávání ceny týdenní dovolené, kdy Evropan platí za "all inclusive", kdežto Američan uvede jen cenu letenky. Dobrodružnější americký turista sice zaplatí jen za cestu, ale jeho celkové výdaje na dovolenou jsou pochopitelně vyšší, neboť u on musí někde jíst, spát a platit za místní dopravu.
Evropan to má bez starostí, neb ta něj volby mnohdy dělá paternalistický stát, Američan má zase více svobody a může si dovolenou narýsovat více podle sebe. Zde není a místě hodnotit, co je lepší, jen upozornit, že srovnáváním zejména evropských a amerických daní srovnáváme hrušky s jablečným kompotem.
Penězi hlasujeme mnohokrát denně - kdo investuje nebo nakupuje špatně, o peníze přichází, opačný jedinec je kumuluje a tím pádem má"korunohlasů" více a lépe může ovlivňovat, kam se svět bude posouvat dál.
Koupím-li Kofolu místo koly, dávám Kofole hlas, hlas její metodě, její kultuře, receptu, image, etice, reklamám
Tím říkáme dvě věci: ekonomické hlasovaní ovlivňuje naši budoucnost a z ekonomického hlediska má v tomto rozhodování větší váhu než rozhodování, které naše společnost provádí skrze demokracii a politiku
Kapitalismus je třeba kultivalovat stejně jako demokracii, bez kultury u on tíhne k libidálnímu populismu.
Nepomohou ani nánosy matematiky jen když ona matematika neslouží jako kouřová clona předpokladům tak bizarním, že by bez matematiky vypadaly jako něco, čemu se vysměje i malé dítě, zvyklé na pokročilé fantazie typu Hvězdné války nebo Pán prstenů.
Propad ekonomiky není žádné překvapení, natož anomálie. Měli jsme mnoho století a statistik, abychom si na to mohli zvyknout a nějak s tím, ehm, začali pomaloučku, polehoučku počítat.
A nejenže je to romanticky naivní,ono je to nebezpečné. Proč? Protože stavět společnost na předpokladu, že ekonomika víceméně stále poroste je jako stavět plachetnici na předpokladu, že neustále povane příznivý vítr.
Dobrá loď musí být stavěna tak, aby přečkala delší období bezvětří, stejně jako bouři, aniž by se potopila
Co ovšem nemůže stát na místě, je sociální systém postavený na předpokladu růstu. Náš západní důchodový systém, zdravotnictví, veřejné finance, finanční svět, fondy....to vše je postaveno na předpokladu, že ekonomika v dlouhém období poroste
Jenže co když růst třeba dvacet let nebude? Máme plán B?
Pokud očekáváme životní smysl, rovnost, duchovní hodnoty, balanc a řízení společnosti, budeme vždy zklamání. Otázka je, zda to kapitalismus někdy vůbec sliboval. Podle všeho nikoli. To musí přijít odjinud. Podobně tomu je s tehnologiemi. Ty jsme si kdysi pořizovali, protože slibovaly...co? Úsporu času. V jistém smyslu to splnily, poslat dopis je tisíckrát rychlejší než kdysi. Obálka, pošta, čekání na doručení, čekání na odpověď - to vše je dnes neúměrně rychlejší. Co kdysi trvalo dny a týdny, je dnes otázka vteřin. Na druhou stranu, máme víc volného času? Nemáme. Místo toho, abychom v ušetřeném čase měli více času na něco jiného, pracujeme s e-maily i na záchodě. Ušetřený čas jsme totiž nepřeklopili do zahálky, jak kdysi predikoval Veblen, ale do více práce. V ušetřeném čase pracujeme na něčem jiném. Podobně je tomu s kapitalismem. Obohatil nás? C postkomunistických zemích to vidíme snad nejjasněji. Je však dokonalý? Ne. Ale to žádný výtvor lidí.
Neprohlásil před dvěma tisíci let Ježíš, zdaleka nejvýraznější duchovní a intelektuální postava západních dějin, že on je ta "cesta, pravda a život"? Nikde v té větě není slovo cíl. Naopak cesta, pravda a život - tyto tři zvláštní a většinou odtažité oblasti - jsou dány vedle sebe do jedné věty.
Ekonomie trpí distorzemi reality. Vnímá pouze hodnoty, které lze spočítat, a respektuje jen hodnoty, které zvyšují efektivitu a přispívají k růstu.
Ekonomie také trpí dlouhodobě neléčeným mesiášským syndromem. Naděje lidstva ne čím dál víc gravitována k ekonomii, respektive poslední dobou k růstu ekonomiky. O tom, že ekonomika trpí často těžko vysvětlitelnými depresemi, bylo napsáno již mnoho. Navíc neznáme spouštěče, a tudíž ejsme schopni předvídat nic moc jiného než lineární extrapolace - rozuměj: jsme schopni předvídat vše, jen ne změny trendu, což je v posledku to jediné, oč b tu mělo jít. Nicméně situace je ještě složitější. Při podrobnějším pohledu totiž spíše vychází najevo, že ekonomika netrpí depresemi, ale maniodepresemi. Ekonomika má tendenci přehánět dobrá období do mánií a špatná období do depresí. Obojí je přitom stejně nebezpečné.
Ekonomie hlavního proudu třeba nemluví o daru - principu, na kterém fungovala předpeněžní společnost a na kterém dodnes funguje rodinaa blízké mezilidské vztahy. Největší finanční transfer všech dějin - jednosměrné peněžní darování mezi rodičem a dítětem -tak zcela uniká pozornosti ekononie.
Ekonomie má tendenci sama sebe vnímat jako královnu věd, přitom vy její správné místo mělo být pod sociologií, aby si studenti uvědomili, že je ekonomika její podmnožinou. A v neposlední řadě chce ekonomika lidskou diktovat své morální zásady užitkovosti a efektivity, byť nikdo pořádně neví, nač nám tolik efektivity ce vyprázdněných životech bude.
Omezit ekonomii jen na střed společnosti, kde se zcela ignorují nano- nebo metapohledy, je zavádějící. Pak třeba člověk dostane pocit, že je jako jedinec sobě. A že mu jde jen o vlastní zisk. Našemu pohledu jde o to, že v nano- a metaotázkách se lidstvo chová vcelku altruisticky. Že si odpouštíme a dáváme nové šance a datujeme věci, které jak doufáme, mohou bližnímu pomoct, aniž by přímo musely nějak pomáhat nám.
Ekonomická ideologie se domnívá, že člověk dělá to, co chce, že takzvaně maximalizuje svoji užitkovou funkci. To pochopitelně tiše předpokládá, že člověk ví, co chce. V hlubší rovině však člověk neví, co chce. A není to otázka prosté nerozhodnosti.
Nevíme, co nás táhne dopředu. No a pokud člověk nerozumí svým základním touhám, tak to také znamená, že nerozumí ani sám sobě, neví, co jej vláčí, neví, z čeho je, neví, co je. Že se nezná. Zapomeňte nyní na chápání jiných, člověk sám sobě - v tom nejjednodušším, co dělá člověka člověkem - radikálně nerozumí.
Znáte ce svém okolí člověka, u kterého byste si byli jistí, že jsou jeho přání čistá?
Kdysi ta jedním slavným klavíristou přišel jeho obdivovatel a řekl mu:"Mistře, přál bych si umět hrát tak jako Vy!" Načež Mistr údajně odvětil:"Nepřál. Kdybyste si to opravdu přál, tak dobře jako já byste hrál."
Byla to tato touha, která Mistra nutila dennodenně sedat ke klavíru a mnohdy skrze bolest, odříkání a deprese dlouhé hodiny "nutila" hrát dokolečka totéž, dokud touha nebyla uspokojena. Ten obdivovatel toužil toužit, ale netoužil. A to - kromě také tu - je jediný rozdíl mezi Mistrem a jeho obdivovatelem.
Není celý život jakousi menší zónou, kdy si bezděky plníme naše touhy, kterým občas dáme průchod a občas je více či méně cenzurujeme? A pak se sami divíme, že se divíme? Protože se sami neznáme. A nevíme, co chceme. Občas však tušíme, co chceme mít. Ale to není to pravé oříškové.
Ještě zajímavější mi připadá, když se dostaneme ke slovním rituálům u transakce, při placení. Prodávající říká děkuji, když přijímá peníze, kupující říká děkuji, když přijímá zboží nebo službu. Děkují oba. Což mimo jiné svědčí k tom, že svobodná transakce je výhodná pro oba. Když si to trošku letně zpomalíme, při jakékoli transakci dochází k jedné shodě a jedné fundamentální neshodě. Musí existovat naprosto přesná shoda na ceně (nemůže jeden prodat za jinou cenu než druhý koupit), ale zároveň neshoda, co se týče hodnoty. Prodávající nikdy svobodně neprodá takovou věc, u níž věří, že cena je nižší než její hodnota, naopak rád prodá takovou věc, kde považuje cenu za vyšší, než má pro něj dotyčná věc hodnotu. Hodnota je subjektivní věc a stejně tak jako krása spočívá v oku hledícího (a nikoli v objektu). Cena je objektivní a vyžaduje naprostou shodu - kdežto hodnota je subjektivní. Prodávající před transakcí vychvaluje svoje zboží (ce snaze zvýšit hodnotu zboží v očích kupujícího, tedy obhájit cenu), kdežto kupující bude poukazovat na nedostatky (ve snaze opačné).
Komenský v knize Labyrint světa a ráj srdce předešel dobu a toto téma - klamavé reality, která je ve skutečnosti virtuální a skutečná realita je "někde za ní" - je dodnes živé a točí se na něj filmy, třeba Matrix.
Často přemýšlím nad tím, zda ho někdy napadlo, že by titul jeho knihy mohl dávat smysl u naopak - Labyrint srdce a ráj světa.
Je to totiž právě většinou naše srdce (nebo kde symbolicky sídlí duše člověka?), které je labyrintem. Je to mé srdce, které je neklidné, jak to koneckonců napsal před stovkami let Augustin: mé srdce je neklidné, dokud nespočine v tobě (míněno Hospodine).
Když už jsme u toho, všimli jste si někdy, že většina moderních písniček zpívá o podobném tématu jako ty náboženské středověké? Akorát dnes jsou písně povětšinou zpívány (anonymní, nedosažitelné) ženě, kdežto v dobách našich předků byly písně povětšinou pěny Hospodinovi. Dosaďte si jedno místo druhého a z kancionálů mnohdy získáte to, co z dnešního rádia: písně o složitosti lásky, o lehkosti lásky, o oddanosti, bolesti, o iracionalitě a o neovladatelnosti, o strachu u neopětované i opětované lásky, o nalezení smyslu života a o neschopnost být bez objektu naší lásky. Zdá se, že ona emoce byla podobná - jen její objekt se změnil. Nicméně je to právě ona láska, láska srdce, která dává najednou životu smysl... a zároveň jej komplikuje.
Bylo by jednoduché tvrdit, že svět je nebe nebo ráj podle toho, jak má člověk nakalibrovaný vnitřní mechanismus. Že nestačí se s něčím smířit a něco si tak nebrat nebo brát jinak. Jako vy ráj byl někde uvnitř a neklidný svět by bylo jakési zdání. Co když neklid vytváří právě naše těkavé srdce? Srdce, které chvíli touží, chvíli miluje, chvíli chce. Koneckonců Ježíš nikdy neřekl, kde přesně ono Boží království (pro nevěřící řekněme pokoj srdce) je
A mimochodem neřekl, Boží království je ve vás, ale mezi vámi. A v tom je šílený rozdíl. Kdo tedy hledá Boží království v sobě, nikdy ho tam nenajde, protože tam nikdy nebylo. Boží království není ani řady, ale ani tam, je v procesu přicházení, jednou nohou ve dveřích a druhou zase někde jinde
O když je svět klidný, ale naše srdce labyrintem? Co kdyby si Komenského poutník nasadil brýle šalby naopak? Není to právě srdce, co nás dělá lidmi? Lidmi, kteří moc dlouho v ráji nikdy podle žádné dochované legendy ani mýtu nevydrželi a už z ráje světa, zahrady Eden, měli srdce jako bludiště? Jako vy celý život byla snaha dostat se do ráje - a jakmile tam člověk jednou je, po chvíli yase udělá cokoli, aby se z něj sám vyhostil. Ten labyrint srdce a ráj světa!
"Ten která nemá své nebe, ztratila všechno - i sebe," zpívá Richard Müller v refrénu jedné písně.
Platí to i pro jednotlivce? Určuje identitu jedince, stejně jako země či firmy, jeho "nebe"? Pokud člověk, firma, společnost, civilizace nemá svůj cíl, své hodnoty, své vysněné idealistické nebe - ztrácí tím sama sebe?
Jak nákladná a vyčerpávající je krize hodnot, lze dobře vidět, když je nahoře tupec (natož zloděj či člověk bez odbornosti, zkušeností, vzdělání a cítí) a zbytek společenství vydává šílenou energii na to, aby místo vedení nějak firmu řídil "že zadní zasedačky". Nebo kolik energie Věrou různé šarvátky a bojůvky nikoli od konkurence, ale uvnitř firmy? A to se většinou jedná o boje vizí - přinejmenším je to tak prezentované. Pokud vedení firmy ponižuje, uráží, nebere v potaz část svých kolegů nebo je proti sobě rozeštvává, kolik (čistě ekonomické) energie jde vniveč? A co teprve na úrovni státu, kde ti, kdo mají nabízet příběh a vizi a energii, mnohdy činí pravý opak?
Když jste ve stavu krize hodnot, těžko se určuje, co má v životě cenu. Vede to také ke krizi identity. Což je věc, kterou člověk často slýchá, a něco na tom bude,.
Pojmenování totiž není snadná věc- exorcisté třeba věřili, že (správné) pojmenování démona je půlka úspěchu.
Na druhou stranu se mi dere do pera touha parafrázovat švédského básníka Transrömera: některé věci se ovšem dají nalézt, jen když je člověk ztracen.
Z Bible zase víme, že mnohé začátky jsou tam, kde je člověk v koncích.
Kterému oboru se podaří obsadit centrální postavení, záleží na tom, v co lidé aktuálně vkládají své naděje, víru a strachy. V době literárního vzletu a v národě, který literaturou žije, se bude naslouchat spisovatelům. V době válek pak do popředí zájmu a pozornosti vystoupí generálové, kteří v časech míru mlčí. Zkrátka každá doba má svá klíčová témata, kvůli kterým jsme se v jeden moment schopni povraždit, přestože je v době jiné vůbec nechápeme.
Stejně tak je možné, že budoucí generace nebudou schopny pochopit, jak je možné, že jsme my, jejich otcové a matky, bez uzardění a automaticky jedli zvířata, nebo nebudou schopny chápat lehkost, s jakou jsme prováděli potraty. Zkrátka každá doba má svůj fetiš a ten zase své zástupce na zemi, kněze. V současnosti mám pocit, že jsou těmito kněžími ekonomové a ekonomický pohled na věc. Otázka je, kdo časem nastoupí na jejich místo. Až pro nás přestane být ekonomika tak důležitá (jako tomu bylo už mnohokrát v minulosti), co bude?
Vždyť kritické navázání je také navázání. A myšlení jedné generace se často posouvá kupředu právě tím, že se vymezí vůči generaci minulé. Děje se to v umění, filosofii, ale i v životních prioritách, důrazech a nových fetiších dané generace.
Samotný ekonomický obor ovšem prokázal, že si s dnešní situací vlastně neví moc rady a že svět kolem je plný událostí, které teorie nepředvídala a které nelze dost dobře konvenčními teoriemi vysvětlit. Podivujeme se nad negativními reálnými úrokovými sazbami, nad deflací, nad tím, že banky povolily takovou předluženost jak svou, tak i státní a tak dále. Ekonomie zatím není schopna provést reflexi.
Konvenční politika ani ekonomika toho poslední dobou moc nového nepředvedly. Možná i to je znamení jejich vyčerpávající se společenské role a náznak, že pro změnu přichází doba těch, kteří společenské hodnoty určují.
Je dobré si připomenout, že naše touhy jsou z veliké míry naučené. To, že se vlasy nemají třepit a mají být lesklé, přece vím z reklamy. Jaký druh oblečení - a vkusu - se mi líbí, je zase výsledkem působení módního průmyslu. Platí to u pro lidi, kteří tvrdí, že současnou módu odmítají. Pokud se jim nelíbí móda nynější - neděje se to samo od sebe: současná móda se jim nelíbí ve srovnání s módou jinou, třeba starší. Výraz "je to nevkusné" použije jen člověk, který si sám na svém vkusu zakládá. Ale ani ten "jeho" vkus není jeho, sám si jej nevymyslel, jen si z nabídek vkusů vybral jiný, než aktuálně vyznává většina.
Podobně to bude vypadat, když si člověk sáhne do hlubších pater. Jak si představujete svoji životní romantickou chvíli? Večeři při svíčkách s krásným partnerem? Fajn, a pamatujete si vůbec, ce kterém filmu či knize jste se této touze naučili? Když se točívaly filmy, aby byly jako ze života, dnes žijeme životy, aby byly jako z filmu. I představa ideálního partnera, který tam proti vám sedí, je notně ovlivněna tím, co jste někdy někde viděli nebo co vám někdo představil jako "to pravé ořechové". Konečně už druhá věta, kterou se Bůh ptá Adama a Evy v příběhu o stvoření, byla: kdo ti to řekl (že jste nazí)?
Naše touhy tedy nejsou naše, jsou jaksi vykloubené, byť nad námi vědomky či nevědomky vládnou. Asi se s tím nedá hned nic moc dělat, jen je možná dobré si uvědomit, že tomu tak je.
A poslední postřeh, tentokrát z pera ekonoma chicagské školy: touha se nechce naplnit, ale rozmnožit. Touha nechce naplnění své "vlastní" touhy, ale touží po lepších touhách, pro které je daná touha jen přechodným krůčkem k novým touhám, složitějším, které, stejně jako ty původní, nejsou naše.
Naše tendence neustále růst, měnit se, reformovat, bát se o budoucnost totiž omezuje schopnost užít si přítomnost a vše dobré,co je nám dáno. Jsme naštvaní, že nerosteme, že nespěcháme dostatečně rychle. Ale nebereme ohled na to, jak bohatí už nyní jsme. Jsme naštvaní na politiku, protože jsme si mysleli, že dále budeme mnohem dříve. Snažíme se urychlit čas - nacisté to dovedli do úplné perverze, neb chtěli urychlit biologický příchod nadčlověka masakrem lidí, který brali jako "čištění". Z tohoto neustále zklamávaného spěchu pramení nejen naše frustrace, ale i náš hněv a konečně i agrese. A také nemožnost identifikovat se sami se sebou, neb neustále utíkáme před tím, jací jsme.
V Bibli čteme o ráji, který stvořil dobrý Bůh pro člověka. Jménoval se Eden, tedy rozkoš. Ale zároveň čteme v tomto starém příběhu, že se první člověk cítil sám, což je jen stěží emoce radostná. To viděl i Bůh a stvořil dalšího člověka.
Podobné pnutí bylo i ekonomické. Lidé měli v zahradě vše dobré, jídlo, přírodu, sebe, klid, práce byla příjemná - a přesto jim to nebylo dost. Přestože měli co konzumovat, zkonzumovali více. V tom byl smysl zakázaného ovoce. A bylo to ovoce ze stromu poznání, protože chtěli vědět víc. A tato touha "vylepšit" realitu a udělat z dobré zahrady něco lepšího je také příčinou našeho pádu.
Ale to je jiné téma. Důležité je, že člověk nebyl spokojen. Lidské psýché, zdá se, nebude nikdy spokojená.
Na poli teologické fantazie ani na poli sci-fi se toho moc o kýženém déletrvajícím ráji nedozvíme.
Ale u počítačové programy se čas od času zaseknou a v ten moment si dělají, co chtějí, nedají se ovládat. Co se tím čce říct? I kdyby naše společnost fungovala tak dokonale jako počítačový program (což je téměř strašidelná představa), i tak by zde čas od času docházelo k singularitám, ve kterých by systém kolaboval.
Naše země si prošla devastací dvojí - morální, politickou, kulturní, válečnou, lidskou, ekonomickou. Oba morální devastace patří na první místo, neb z ní vše ostatní vyvěrá. Ale jakákoli doba, která vyzdvihuje lidi zlé, zbabělé, průměrné, nevyhraněné, mělké, sobecké a přitom tupí své pravé hrdiny a vysoké myšlenky, je yM odsouzena k brzkému zániku, neb slábne. Pokud národ nemá vyšší myšlenku a hodnoty, nemá se tento národ k čemu obracet, odvolávat, vzhlížet, v horších časech upínat. Takový národ se brzy začne motat dokolečka, tápat, hledat cosi efemérního, iluzorního, nebude tušit, kde je, kam patří a kam směřuje. Ale především: nebude vědět, o co mu jde. Nebo o něco může lidem jít jen ve chvíli, kdy někam jdou. Tito myšlenku je třeba připomínat.
Ukazuje se, že racionálnější a snadnější strategie politiky je odkazovat na naše nejnižší a nejjednodušší pudy. Vůči velikým hodnotám lidstva a humanismu buď mlčí, nebo se k nim staví cynicky, a hodnoty, které nejsou spočitatelné - buď v politických hlasech nebo ekonomickém zisku -, nevidí. A tak se stalo, že nám vládnou profesionální cynici, kteří mají tu výhodu, že jakákoli špatná zpráva, jichž na světě bude vždy dost, jin bude sloužit jako argument typu "my jsme vám to říkali". Tento styl argumentace jim pak dává jakousi domnělou legitimitu a mnoho lidí to vlastně fascinuje.
