"Než bejt s nějakým
chudákem..." můžeme slýchávat v kavárnách stále častěji. Když přestane byt
sledování Sexu ve městě v partě holek vtipný i ironicky, je čas poohlídnout se
po jiný zábavě. Oslavování kvality vlastního života je podstatnou součástí
životního stylu singles po třicítce.
"Soustředím se sama na
sebe. Chodím na jógu, nedávám si zbytečně závazky a začala jsem se konečně učit
francouzštinu, rozumíš," vykládá nezadaná třicítka zadané kamarádce, která
nechodí ani na jógu, ani na francouzštinu. "Než bejt s nějakým chudákem,
to radši budu sama. Vztah pro vztah neuznávám. Jsem prostě nezávislá osobnost,
chápeš," Dává důraz na konec věty, aby bylo jasné, o čím chudákovi je tady
řeč.
Chuligáni, politici a nezadaní
ví, že nejlepší obrana je útok, a tak nedává všestranně se rozvíjející singl
třicítka šanci okolo sedícím holkám se v debatě rochnit v jejich vztahovým
shitu a dokola opakuje, jak se od chvíle, co je single, zkáznila a
osamostatnila a hlavně dostudovala, zkrásněla, všeobecně se rozvinula, někam se
posunula, získala skvělé přátele a poskočila v kariéře.
S heslem, že třicet je nových
dvacet, se single holky vydávají na cestu seberozvoje. Nemusí jít hned o hácéčkovou
toltéckou moudrost, že jsme všichni Bohy, jak se píše v bibli zkrachovalců
Čtyři dohody. Volný prachy kariéristek se dají utrácet i míň idiotským způsobem
než za kartářky. "Tam venku" na ně čeká workoholismus, mejdanovej
alkoholismus a sexuální experimenty, ale krutým pravidlem zůstává, že čím jsou
kozy povislejší, tím je náruč eza otevřenější.
K tématu mají co říct i různý
druhy idiotů a především pak pestrá škála ničím neředěných trapáků.
Tak jako se ty nejlepší mozky
rozvíjejí na prestižních univerzitách , tak pravým inkubátorem mně pro
nefalšovaný trapáky je právě stav single.
Přestože nemůžou aplikovat
přísloví "s jídlem roste chuť" a zbývá jim jen "hlad je nejlepší
kuchař", trapáčtí singlové s gustem labužníků dávají na odiv svůj
vybroušený vkus "na děvky" a s opovržením mluví o špekatých krávách -
zvlášť o těch, který se jim přes použití těch nejprogresivnějších metod
nepodařilo sklátit. Ti největší pičusové v oboru se považují za "moc hodné"
nebo dokonce "moc dobré" pro dlouhodobý vztah a s o patnáct let
starší mamčou, se kterou ve čtyřiceti skončí, se budou do konce života smát
šeredkám v televizi.
Nejčastější námitka žen vůči
mužům na českým sňatkovým trhu zní pochopitelně:"Jsou to sráči."
Český chlapský vidláctví totiž bylo doplněno novodobou egoistickou
přecitlivělostí, jenž dělá z muže kombinaci malého chlapečka, který od maminky
ví, že je nejšikovnější a maluje ze všech nejhezčeji, zároveň ale od tatínka
pochytil, že úkolem ženy je prát mu slipy a vařit.
Bolest z promlčenejch lásek
časem prořídne stejně jako vlasy kavárenskejch donjuanů. Když ve městě nad 500
tisíc obyvatel prcá každej každýho, je jediným módem přežití cynismus.
Největší metou vzájemnýho
ojebávání je ojebat někoho zadanýho a dokázat tím celýmu světu, že jsme všichni
na stejné zkurvené lodi a hlavně - "klidně bych mohla mít taky někoho
natrvalo, kdybych chtěla".
Ti, co se ještě cukaj,
dostávají finální sodu od zadaných. "Hlavně nesmíš nikoho hledat, prijde
to samo, až to budeš nejmíň čekat," solí zadaná kámoška moudro z Babičky,
i když dobře ví, že "sedávej panenko v koutě" ještě nikomu nepomohlo.
"Možná bych taky měla
zkusit bejt sama a najít svoje skutečný já. Jenže hledej po třicítce nějakýho
normálního kluka," zklidňuje si sama hormon. "Tonda je vlastně fajn.
A to, že se třikrát tejdně opije, hází fusekle a trenky na zem a zapomněl na
moje narozeniny, přece neznamená, že mě nemiluje. A navíc jsme spolu byli letos
na Bali a tam jsme se některý dny vůbec nehádali." Že mezi tím Tonda shání
bokovky na Tinderu, aby si dokázal, že je pořád chlap, tolik nevadí. To co se
počítá, je vůle udržet vztah.
"Zkurvi se mladej,
zkurvi se, dokud je čas," vypráví reklamní scenárista studentovi
posledního ročníku kreativního oboru..
Kecy o demokratický český
hospodě, kde si jako rovný s rovným vykládá primář se zedníkem, jsou a vždycky
byly jedna velká zasraná lež.
Generaci W poznáte podle
toho, že neřeší pičoviny, nebojí se šáhnout na práci ani - bez zeptání - na
ženskej zadek a pokud se doma posere pračka, tak jde a opraví ji. Následující
generace X, 7 a Z se už nikdy nedopracuje k žoviálnímu klidu doktora
Štrosmajera z Nemocnice na kraji města, který se s cigaretkou na kanapi rád
pochlubí, že místo odborných zahraničních časopisů čte Káju Maříka. Jeho
minimalistické charisma zformovalo celou generaci mužů a žen, kterým je
přetvářka cizí stejně jako angličtina.
Když si to chlap generace W
rázuje ve dvacet let starých prestižkách a s ještě o deset let starší
montérskou taškou z vepřovice na výstavu o českým komiksu do Domů umění,
nenapadne ho dělat si selfie. V životě neřešil otázku stylu. Lidi, kteří dva
roky na vojně zvraceli do plynových masek, mají styl zkrátka v sobě.
Otužilci generace W se
udržují v kondici s étosem tažného koně, nechytají se tak do tenat paradoxní
sexuality jako nařachaní idioti, kteří s prvním sluncem odkládají již tak dost
obtažená trička, aby vnucovali spolucestujícím v šalině své přebujelé, s láskou
depilované prsní svaly, snižujíc svoje mizerné šance na sexuálním trhu na
naprostou nulu. Šlachovitá, fortelná těla starých sokolů nejsou na parádu, ale
jsou vedlejším efektem tisíců navozených koleček betonu při stavbě vlastního
domu.
Když po roce 1989 přišly na
trh pičoviny ze západu, intregrita generace W byla už natolik pevná, že ji nic
z toho nemohlo vyvést z míry. Nestali se emigranty v nové, neznámé době, ale
spíš se z pohodlí své zavedenoszi smějí zmateným představám svých dětí o
rozjezdu start-upů, blogů, kariér v oblastech služeb, o kterých zatím nikdo s
určitostí neví, jestli opravdu existují. I přes občasné, ne tak docela výhodné
upsání se k půjčce u HomeCreditu, zůstávají W nadále poklidnými pozorovateli
začínajícího šílenství a skeptickými diváky ve světě, ve kterým mají sice
dohromady hovno, ale hovno si z toho dělaj.
Ke konfrontaci starýho světa
televize s moderním světem internetu dochází zřídka. Neviditelná bariéra
odděluje skupiny jejich uživatelů s jistotou kastovního systému. Jediné, co obě
bezpečně spojuje, je, že se navzájem považují za blbce.
Lidi svoje názory milujou a
taky je rádi říkají. Sociální sítě tomu rozhodně nepomohly. Všichni dnes můžou
aplikovat svou úzkou perspektivu na dění celýho světa, který k nám přichází skrz
internet.
Nelajkujeme ty články, který
nám přinesly něco novýho, ale ty, který potvrdily to, co "jsem vždycky
říkal."
Městečko je tak svinsky
ubíjející, že si člověk radši jde něco číst do hospody, aby nemusel koukat
kolem sebe. Na stánku s tiskovinami mají na výběr mezi zlevněným DVD
"Erotické anekdoty vyprávějí Petr Novotný a Václav Budinský" a
Vyškovskými novinami. Je jasné, kde čtenář najde víc pozdvižení. Otvírák novin
zní "Rozpočet Bučovic bude umírněný," po něm následuje "Husy ze
severu přilétají", "Mladý truhlář chce mít vlastní firmu" a
"Dočasně slepého přechytračil radiátor". Ne nadarmo je nejčtenější
rubrika Vzpomínáme: "A přišla dlouhá noc a po ní žádné ráno..."
Součástí funkce střediskové
vesnice je tlumočit módní trendy nejbližšímu okolí. Právě sem si v busech
dojíždějí nakupovat "na léto i zimu" lidé z okolních vesniček, pročež
kulturní zodpovědnost nákupčího v Oděvech vysoce převyšuje vedoucího
dramatického kroužku.
Paní hospodská ve dvou
kabátech má úsměv babičky z reklamy na bujón, ze kterého se chce jednomu bulet
dojetím. Navzdory chipsům a tyčinkám za barem, každýmu oznamuje, že nemá nic k
jídlu, člověk by měl přece svý těžce vydělaný prachy prochlastat a ne je
utrácet za blbosti.
V Rousínově to začíná stejně
jako ve Vyškově: Lídl napravo, Penny nalevo a za něma Kik pro domácí ťunti.
Ještě větším překvapením než
systematická příprava radnice na potenciální turistický ruch je obrovský trávou
zarostlý čtverec, který tvoří aspoň třetinu centra obce. Tahle nezastavěná
plocha před panelákama je mokrý sen každýho developera maloobchodních řetězců.
Adamov, vrchol Jihomoravského
trojúhelníku, není zrovna vyhledávaný místo k životu. Lidi tady nechtěj trávit
dětství, mládí ani jinou životní etapu, přesto jich tu dost zestárne a zemře. A
někteří mezi tím i pracujou.
Za prací do města se odsud
nejezdí v luxusních autech, ale vlakem. Nejdůležitějšími uzly města jsou díky
tomu dvě nádraží.
Až školáci vyrážející okolo
sedmé se čas od času zasmějí. Zbytek má ve zvyku se sice pozdravit, ale jinak
se nikdo s nikým nebaví. Možná není o čem, situace je bolestivě jasná.
"Když je tvůj svět
zavřenej mezi Křtinama a Brnem, tak se ti jinam nechce," vysvětluje místní
alkáč genius loci malého kusu údolí obklopeného ze všech stran zalesněnými
kopci.
Naivní mladí Brňáci svý doby
říkali o trojici hospod Maxim, Čáp a Hobit, že je to Bermudský trojúhelník, ve
kterým se ztrácí géniové.
Těžištěm trojúhelníku dvou
barů a non-stopu je autobusová zastávka - možnost úniku, která zůstává
štamgasty nevyužitá. Kdysi odsud vedla přímá linka na záchytku do Černovic,
takže pokud benga nechtěly riskovat zablitej služebák, mohy vás hodit do
autobusu a vyzvednout až na místě. Dneska se odtud dostanete hned dvěma linkami
na Kliniku čelistní a obličejové chirurgie nebo rovnou patologie v Bohunicích.
Doba přitvrzuje.
Velké překvapení naopak u
nově příchozích vzbuzuje ceník služeb vyvěšený u baru: Lehké zdřímnutí za
pětku, rvačka od padesáti korun a otrava alkoholem zdarma.
Nikdo v Brně nemá v rozpuku i
podzimu života takový respekt jako pingl. Obsluhovat celý život ožralce nebo
arogantní snoby je bezpochyby umění.
Chytřeji se k alkoholu staví
pinglové, jejichž byznys model je vnucování chlastu. Ožírají hosty víc, než by si
sami přáli tak, že nosí další a další piva, aniž by si o ně kdo řekl. Památná
servírka přezdívaná Karel dotáhla svého času na Šelepce tuto praxi k
dokonalosti. Hostům další půllitr nosila už ve chvíli, kdy byl ten předchozí
ještě ze dvou třetin plný. Když se někdo zkoušel bránit, důrazně mu
oznámila:"Tady se chlastá, jestli se chceš procházet, měl si jít do
parku." Co se týče tvrdýho chlastu, mezi oblíbený barmanský vtípky patří
třeba ty o tom, že "malý panáky jsou vyprodaný".
Žádné komentáře:
Okomentovat