Zobrazují se příspěvky se štítkemzajímavosti. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemzajímavosti. Zobrazit všechny příspěvky

pátek 19. listopadu 2021

Mezinárodní dny

 Z mládí si pamatuji Mezinárodní den žen 8. března, Mezinárodní den dětí 1. června a Mezinárodní den studentstva 17. listopadu. A to bylo tehdy, tuším, vše.
Ovšem doba pokročila. Pesimista by řekl, že nastala inflace mezinárodních dnů. Jen z bezprostřední minulosti: 15. 11. byl Mezinárodní den bábovek (tento den vyhlásila v r. 2006 jedna americká firma na výrobu forem na pečení a docela se to ujalo), 16. 11. byl Mezinárodní den tolerance, 17. 11. – což snad nemusím připomínat – je Mezinárodní den studentstva (i když u nás je to vlastně jen půlden, z dobrých důvodů se o těch 24 hodin dělí se Dnem boje za svobodu a demokracii, a to nemluvím o tom, že je to ještě také Mezinárodní den předčasně narozených dětí), ve středu 18. 11. byl Mezinárodní den nekuřáků.

No a dnešek, 19. listopad, vyhlásilo OSN Mezinárodním dnem záchodů. To je oslava asi trochu překvapivá, leč je potřeba přiznat, že není od věci alespoň jednou ročně připomenout hygienické a ekologické problémy působené tím, že většina obyvatel planety nemá možnost používat klozety takového standardu, na jaký jsme zvyklí ve vyspělém světě.

Oficiální název ovšem zní „Mezinárodní den toalet“, jenže slovo „toaleta“ má (nejen v češtině) více významů, takže jsem výše dal přednost slovu jednoznačnému.

Má to sice jistý háček ve světě našich slovanských bratrů, kde nejbližší příbuzní českého „záchodu“ nesou obecně význam „západ“ (z čehož se pak dají odvodit pěkné jazykové hříčky, například v dobách státostranou plánovaného hospodářství, kdy toaletní papír byl podpultovým zbožím, se tvrdilo, že titul známého Remarqueova románu je v polštině „Na zachodzie nie ma nowin“ – skutečný překlad ovšem zní „Na Zachodzie bez zmian“), ale je to pořád lepší, než si myslet, že je dnes mezinárodní den večerních rób. Byť je třeba poznamenat, že uvedené dva významy slova „toaleta“ spolu těsně souvisejí, oba jsou odvozeny od názvu místnosti, kde se dámy při plesech zkrášlovaly (prováděly toaletu, což je další, a výchozí význam).

V jejich sousedství bývaly pochopitelně i umývárny se záchodem, a protože nebylo dobře možné se vzdálit ze společnosti s přímým zdůvodněním stavu věcí, tak se dámy omlouvaly, že si jdou upravit zevnějšek, byť ve skutečnosti šlo o potřebu tělesně zcela vnitřní. Ale to vlastně jen tak na okraj.

Co jsem chtěl hlavně říci, je, že české „záchod“ je odvozeno od „zajíti (někam na stranu, do soukromí)“, a je tedy vlastně ekvivalentem latinského „privatus“, do staré češtiny převzatého v podobách „prevet“ či „prevít“, které tak byly cizojazyčnými synonymy tehdejšího domácího výrazu „sráč“ (jenž je bohatě doložen např. ve středověkých stavebních předpisech).

Takže buďme rádi, že ten dnešní památný den není na rozdíl od Mezinárodního dne studentstva českého původu. Mezinárodní den prevítů (a to neberu v úvahu použití té české varianty) by nám asi nedělal zrovna dobré jméno.






Karel Oliva

pátek 15. ledna 2021

památky pro každého v Praze

Vycházky jsou blahodárné pro tělo i ducha, obzvlášť když v sobě skrývají zajímavý program. Studenti Vysoké školy ekonomické vytvořili web, kde si můžete vybrat z několika pražských tras, a poznat tak zblízka třeba brutalistní architekturu nebo zákoutí, která se nejčastěji objevují v zahraničních filmech.





Forbes Coctail

výzva "zmrzlé nudle"

Většina Rusů letos pozměnila své novoroční tradice kvůli pandemii covidu-19, ale některé zvyky zůstaly - novoroční stromeček, bramborový salát, mrazivé teploty... a výzva „zmrzlé nudle“, napsal list The Moscow Times.

To, co je nyní vnímáno jako typicky ruská zábava, ovšem ve skutečnosti vymyslel francouzsko-italský výzkumný tým na vědecké stanici v Antarktidě v roce 2018, kde vědci pořídili fotografii špaget na vidličce, které při teplotě 60 stupňů Celsia pod nulou zmrzly ve vzduchu.
Fotografie se začala rychle šířit a chytili se jí obyvatelé Sibiře a ruské Arktidy, kde o extrémní mrazy rovněž není nouze. Rusové ovšem původní verzi s italskými těstovinami upravili a používají Doširak - oblíbenou značku jihokorejské instantní nudlové polévky.

Letos v zimě se výzva znovu probudila k životu díky fotografii na twitteru, kde tradiční zmrzlé nudle doplnilo na měkko vařené vajíčko. Někteří obyvatelé Sibiře zašli ještě dál a vyzvali své příznivce, aby si s nimi užili mražený nudlový piknik po venkovním koupání při teplotě minus 30 stupňů Celsia.
Ruští instagramoví umělci mezitím zjistili, že na fotografiích se dobře vyjímají i další zmrzlé věci - například vyprané prádlo, které stojí samo. 




Lidovky

nejstarší žijící olympijská vítězka

Narodila se 9. ledna 1921 v Budapešti. Od čtyř let tady cvičila v klubu VAC, tehdy jediném židovském v Maďarsku. Navrch plavala, chodila na taneční lekce. V šestnácti se stala poprvé gymnastickou mistryní země, počítali s ní do výpravy na olympiádu v Tokiu 1940.

Jenže žádné hry nebyly. Byla válka.

Ágnesina rodina žila v zemi, která se postavila na stranu nacistického Německa a Itálie. Sport jí Horthyho maďarská fašistická vláda coby Židovce zakázala. 

Otci a strýci vzalo válečné šílenství život, zahynuli v koncentračním táboře v Osvětimi. 

Matku a sestru zachránil na útěku švédský diplomat Raoul Wallenberg, když pro ně obstaral fiktivní „ochranné pasy“ švédských občanů čekajících na repatriaci.

Ágnes zůstala sama, s obavami z transportu, ale i s obrovskou vůlí přežít. Podařilo se jí koupit si falešné dokumenty křesťanské dívky jménem Pirozska Juhácsová.

„Učila jsem se celý její život, nosila šaty, jaké si předtím oblékala, snažila jsem se hovořit stejným přízvukem. Jen díky tomu jsem zůstala naživu,“ věří. „Jednou mě zastavili fašističtí vojáci a odmítali uvěřit, že nejsem Židovka. Musela jsem jim recitovat všechny údaje z mých dokumentů, než mě pustili. Srdce jsem měla až v krku.“

Sehnala práci v kožešnictví a později coby služka v rodině sympatizující s nacisty v malé maďarské vesničce. Ve volných chvílích udržovala kondici běháním po lesích.

V roce 1944, kdy už Němci okupovali Maďarsko, pracovala v muniční továrně, pak vypomáhala v budapešťské domácnosti německého generála. Zbytky od jeho jídla shromažďovala a jednou týdně posílala matce a dceři do jejich azylu. 

Při osvobozování Budapešti každé ráno sbírala těla zemřelých a odnášela je do masových hrobů.

Až konečně čas hrůz pominul. Ágnes bývala coby teenagerka rovněž talentovanou hudebnicí. Snila, že se stane profesionální violoncellistkou. Po válce se však už k hudbě nevrátila. Zato opět cvičila. Kvalifikovala se na hry do Londýna 1948, ale startovat nemohla, těsně před zahájením soutěží si na tréninku přetrhla vaz v kotníku. 

Poprvé si tak pod vlajkou s pěti kruhy zazávodila teprve coby jedenatřicetiletá v Helsinkách 1952. Triumfovala na prostných a přidala další čtyři medaile barvy stříbra či bronzu.
„Ovšem nejdůležitější nejsou medaile, nýbrž zkušenosti, které s nimi přicházejí,“ tvrdí. „Milovala jsem gymnastiku, protože jsem s ní mohla volně cestovat. Naučila jsem se jazyky a poznala svět.“

V olympijském Melbourne vybojovala v 35 letech dokonce čtyři zlaté. Jenže na kalendáři byl rok 1956. Invaze Rudé armády krvavě potlačila maďarské povstání. Keletiová se rozhodla: Domů se nevrátím. Společně s dalšími 43 sportovci z maďarské výpravy zažádala v Austrálii o politický azyl - a dostala ho.

O rok později emigrovala do Izraele, vdala se za učitele tělocviku Roberta Bira a takřka ve 40 letech přivedla na svět syny Daniela a Rafaela. Dlouhých 34 let pracovala coby instruktorka tělesné výchovy na Telavivské univerzitě, trénovala i gymnastickou reprezentaci Izraele.

Když ji požádáte, aby se obšírněji rozpovídala o své minulosti, zasměje se: „A proč? Bavme se o budoucnosti, to bude lepší. Minulost je minulost, ale přede mnou je pořád budoucnost.

Stala se nositelkou nejvyššího izraelského státního vyznamenání, pojmenovali po ní asteroid, byla zvolena mezi 12 největších maďarských sportovců historie.

V 95 letech se do své vlasti vrátila. Dnes bydlí v apartmánu v centru Budapešti. V televizi sport nesleduje, dokonce ani při olympiádách. „Už nejsou moc zajímavé. Túry po horách mě bavily víc. Teď chodím aspoň po Budapešti,“ říká.

Současnou podobu gymnastiky dokonce kritizuje. Drsný tréninkový dril, který podle ní podstupují velmi malé děti, považuje za nebezpečný pro jejich vývoj. „Měli bychom se zaměřit na rozvíjení dětských myslí, a ne jejich těl,“ radí. „Já je vždycky učila radosti ze života.“

Stále je plná entuziasmu. 

V listopadu se reportérovi AFP svěřila: „Cítím se dobře, ale nedívám se do zrcadla. To je můj trik, víte? Tak zůstávám věčně mladá.“





iDnes Premium

středa 13. ledna 2021

pyžamo a oblek v jednom "pyžamoblek"

Těžké ráno? Blíží se zoomová porada s představenstvem společnosti a vy po večerním mecheche nad láhví cuvée Armand De Brignac Gold Brut vypadáte, jako by vás přejel parní válec a ještě tam pak hodil zpátečku?

Japonský oděvní řetězec Aoki má pro vás záchranu – pyžamoblek!

Pyžamoblek je doslova a do písmene ušitý na míru dnešní době, ve které se se svými spolupracovníky a důležitými kontakty setkáváme mnohdy pouze vzdáleně, prostřednictvím displejů svých počítačů a komunikačních platforem jako Zoom.

Pozoruhodnost pyžamobleku, jak se dá usuzovat už z jeho názvu, spočívá v tom, že celá tahle garderoba na první i druhý pohled vypadá jako společenský oblek. Ale ve skutečnosti je to prachsprosté pyžamo.

Nepokazíte s ním žádný významný remote call a stojí jen 4990 jenů, čili asi tak tisícovku v českých korunách. Aoki jej však podle všeho prozatím distribuuje jen po Japonsku.

Teď už jen přijít na to, jak genialitu pyžamobleku doplnit ještě něčím podobného ražení, co bude fungovat na váš mozek. Ono jedna věc je po večerním mecheche vypadat, že jste úplně čerství – ale něco úplně jiného je tak mluvit.





Forbes

pondělí 11. ledna 2021

géniové a psychicky nemocní

Platí, že schizofrenici mají méně dětí, takže by ta nemoc měla vymřít, ale neděje se to. Schizofrenii má pořád zhruba jedno procento populace. Proto se zdá, že se jedná spíš o vlastnost lidského genomu, jenž připouští nějaké formy poruch a mutací. Ve vývoji lidstva lidé s vážnou psychózou (v psychóze chybí člověku nadhled, svým bludům bezmezně věří) sehrávali často nějakou významnou úlohu. Mezi přímými příbuznými schizofreniků je mnohem víc géniů než v běžné populaci. To, že génius nemá do člověka se schizofrenií, nebo lépe řečeno od duševně nemocného daleko, není jenom rčení. Pravděpodobně se občas v historii musel najít dostatečně šílený člověk, aby zfanatizoval skupinu, která se pak vydala za další kopec. 





psychiatr Martin Hollý

neděle 10. ledna 2021

baronka Bertha von Suttnerová

Baronka Bertha von Suttnerová (1843–1914), rozená hraběnka Kinská z Vchynic a Tetova, byla spisovatelkou a novinářkou, díky svému vlivu by se dnešním žargonem dala označit za velkou „influencerku“ své doby. Také byla zarytou pacifistkou, což ji proslavilo asi nejvíc. Suttnerová prosazovala myšlenku, že spory by se měly řešit slovem, vyjednáváním a pomocí zákonů, nikoli ozbrojeným konfliktem. Účastnila se haagských mírových konferencí, kde mimo jiné v roce 1899 vznikl i Stálý rozhodčí soud, instituce s cílem urovnávat mezinárodní spory, což v té době představovalo unikátní myšlenku.

Tato vyjednávání inspirovala vznik Společnosti národů a později OSN – to, že dodnes fungují nesmírně komplikovaně, vinou zakladatelky vznosné myšlenky není. Za to byla v roce 1905 Bertha von Suttnerová oceněna jako první žena Nobelovou cenou míru. „A nejen to. Díky ní tuto cenu máme. Právě Bertha totiž vnukla Alfredu Nobelovi myšlenku Nobelovy cenu za mír založit,“ připomíná Vanda Prošková, koordinátorka vydání nového překladu knihy Berthy von Suttnerové Složte zbraně! z institutu PragueVision.

Odkaz baronky Suttnerové ale u pacifismu nekončí. Dodnes je velkou inspirací pro všechny ženy v politice, na svou dobu prosazovala poměrně progresivistické myšlenky, které nikdy neskrývala nebo nepotlačovala jen proto, aby se ostatním zalíbila. Po boku Masaryka či francouzského spisovatele Émila Zoly (1840–1902) také vyjadřovala odpor k antisemitismu, byla přesvědčenou Panevropankou.

Když v roce 1923 představil hrabě Coudenhove-Kalergi svou velkolepou myšlenku sjednocených evropských států ve svém díle Panevropa, svým způsobem navazoval právě na ni. „Pravdou je, že Bertě von Suttnerové by bylo těžké přiřadit jen jedno občanství. Pyšní jsou na ni v Rakousku, kde ji mají i na dvoueurové minci, ale i v Gruzii, v Německu…“ vysvětluje Vanda Prošková, proč se na tak významnou osobnost u nás zapomnělo.

„Z její doby se v Česku soustřeďujeme spíše na osobnosti, které se později zasazovaly o vznik nového Československého státu. A i když si třeba s T. G. Masarykem Bertha často dopisovala a podporovala ho v jeho politickém boji, do učebnic historie se nám to nevešlo.“ A to se setkávala s dalšími českými velikány své doby – třeba spisovateli Jaroslavem Vrchlickým (1853–1912) nebo Svatoplukem Čechem (1846–1908)...

Narodila se jako hraběnka Bertha Sophia Felicita Kinská ze Vchynic a Tetova v Praze na rohu ulic Vodičkovy a V Jámě do jednoho z nejznámějších českých šlechtických rodů Kinských. Nešťastné pro ni však bylo, že se narodila jako pohrobek (její otec, polní podmaršál František Josef Kinský, zemřel krátce před dceřiným narozením ve věku 75 let), navíc její matka byla pouze dcerou hejtmana jízdy Josefa von Körnera. Bertha tedy nepatřila mezi tehdejší českou společenskou smetánku.

Část dětství strávila i v Brně, pak přesídlila do Vídně, později Gruzie a dalších koutů Evropy. Své texty psala německy, do češtiny se všechny její knihy musely překládat. „Čechy také již prošly národním obrozením, od správné rodačky by se tedy očekávala spíše čeština,“ míní Vanda Prošková. A nabízí ještě jeden důvod, proč její jméno upadlo v zapomnění.

„V Čechách na začátku 20. století panuje nepokoj mezi českou a německou stranou. A přestože mírová hnutí celosvětově sílí, hlas světových válek je překřičí. Pacifisté jsou označováni za snílky, generálové jsou oslavováni. A vlastně to tak je doteď. Jen pro ilustraci: kolik soch vojevůdců či jakýchkoli jiných postav spojených s válkou máme nejen v ČR, ale všude po světě? A kolik soch v porovnání mají ti, kteří se zasloužili o pravý opak?“

Bertha von Suttnerová je přitom mnohými považovaná za nejvýznamnější ženu předválečné doby. „Hledat podobnou světovou osobnost je těžké, zejména proto, že podmínky, v nichž tvořila, již naštěstí nemáme,“ přibližuje Prošková. „Porovnávala bych ji tedy s jakoukoli ženou, která se nebojí dát najevo své myšlenky, přestože v dané chvíli nejsou populární a můžou vzbuzovat posměch. Roky před první světovou válkou upozorňovala na zvyšující se zbrojení a pravděpodobnost velkého konfliktu. Kdyby ji tenkrát naslouchalo více lidí…“

Paralel můžeme najít víc. V současnosti mnoho velkých žen poukazuje na rovné vzdělávání či nebezpečí klimatické krize – a opět se setkávají s odporem. „Pevně věřím, že se všichni naučíme přestat vnímat tyto osobnosti jako naivy doufající v nemožné, ale spíše jako předchůdkyně našeho nového normálu.“

Román Berthy von Suttnerové Složte zbraně! (Die Waffen nieder!) poprvé vyšel v roce 1889, dočkal se překladu do 12 jazyků (česky s titulem Odzbrojte!) a stal se bestsellerem. Díky tomu ji Američané pozvali do Bílého domu a mluvila na mnoha významných událostech. Kniha je fiktivní autobiografií rakouské šlechtičny Marty von Tillingové, která se vyrovnává s neštěstím, jež válka přináší, na pozadí reálných evropských konfliktů druhé poloviny 19. století.

Zásadní část příběhu se odehrává v Čechách, kde Bertha von Suttnerová přibližuje katastrofální humanitární dopady bitvy u Hradce Králové v roce 1866. Román navíc protkala úvahami o absurditě válek či argumenty podporujícími rodící se mírové hnutí, čímž nebývale zpochybnila představy o ušlechtilosti válečnictví. Ve své době román šokoval, dnes by měl připomínat, jak důležitý mír je, a jakou práci dá ho udržet. Navzdory tomu u nás od roku 1896 nevyšel.

Baronka Bertha von Suttnerová byla rodilá Pražanka, jedna z největších osobností světového mírového hnutí, první ženská držitelka Nobelovy ceny za mír a mnohé její myšlenky jsou dnes relevantní stejně jako před 130 lety. „Pro mne je především velkou inspirací jak v osobním, tak profesním životě,“ dodává Vanda Prošková. K tomu lze jen dodat, že i proto bychom na slavné Čechy, i když nemluvili česky, neměli zapomínat. Spíš cítit hrdost.





Lidovky

po kůrovcové kalamitě

Předběžné závěry výzkumu Jiřího Hulcra z Floridské univerzity říkají, že je pro celý les nejlepší nechat kůrovcové dřevo na místě, napospas přirozenému rozpadu. Vlastníci lesů přitom na mnoha místech dál sází smrkové plantáže, které jsou ohrožené nejen lýkožroutem smrkovým, ale s postupující klimatickou změnou i novými škůdci a parazity.

v létě na třiceti šesti místech po celé Šumavě nalíčil Malaiseho pasti na chytání hmyzu, ze kterých posbíral 220 vzorků. „Jsou to takové síťované stany, ale brouci a mouchy je pořádně nevidí. Když do sítě narazí, začnou podle svého algoritmu přirozené lézt nahoru, kde je flaška, kam spadnou, a já si je z ní pak vyndám,“ popisuje vědec.

Základ výzkumu je postavený na tom, že pasti byly rozmístěné jen na dvou typech lokalit. První typ byl na pozůstatcích lesa po kůrovcové kalamitě, kde lesníci napadené dřevo pořezali a odvezli, tak jak se to standardně dělá. Druhý typ lokality byl v bezzásahové zóně, ze které se napadené dřevo neodvezlo, a místo toho se nechalo přirozenému rozkladu.





Deník N

sobota 9. ledna 2021

Zázemí pro umělce a kreativní průmysl chce podnikatel složit z kontejnerů.

Jedinečné zázemí pro umělce a odborníky, kteří se pohybují v kreativním průmyslu, chce v Olomouci vytvořit podnikatel Jaromír Zavřel. Moderní stavbu plánuje u centra složit z kontejnerů.

Podnikatel Jaromír Zavřel před časem představil vedení Olomouce ambiciózní plán. ContaYner, jak svůj projekt pojmenoval, by měl vytvářet zázemí pro širokou paletu lidí, kteří pracují v kreativním průmyslu.
„Centrum by mělo nabídnout zázemí pro umělecké produkce, jako je hudba, fotografie, architektura, literatura, divadlo anebo film,“ popsal Zavřel.

„V plánu je i music box se zkušebnou a podcast studiem, plochy pro street art, kapacity pro taneční sektor propojený s jógovým studiem, dětský kreativní prostor, X-lab neboli digitální testovací prostor, outdoor a indoor galerie, prostor pro sdílenou mobilitu a další sdílené služby, komunitní květinářství a podobně,“ vyjmenoval.

„Řada aktivit, jež by měly mít v ContaYneru místo, už dnes v Olomouci probíhá, ale často v provizorních podmínkách. ContaYner by měl pro ně nabídnout infrastrukturu na zcela jiné úrovni,“ uvedl Zavřel. 
Podle něj spočívá výhoda celého projektu v tom, že jej lze upravovat dle aktuálních potřeb. „Je flexibilní. Jde jej měnit, upravovat zvenku i zevnitř na míru,“ vyzdvihl.
Nápady čerpá z projektů po celém světě i z akademické sféry. „Důležitou inspirací je pro mě ale i svět mých vlastních dětí. Sleduji, jak se vyvíjí jejich životní styl pod vlivem technologií a přemýšlím, jak technologie využít nikoliv k pasivnímu konzumování, nýbrž k tvůrčí aktivitě,“ řekl.





iDnes

čtvrtek 7. ledna 2021

život bez internetu

Našli v Česku hřeb z Ježíšova kříže?

Archeologové objevili v milevském klášteře schránku s odseknutou částí hřebu z takzvaného Pravého kříže, tedy kříže, na kterém měl zemřít Ježíš Kristus. Jedná se o jednu z nejvzácnějších křesťanských relikvií.

Přibližně šest centimetrů dlouhý kus hřebu archeologové nalezli v dutině v trezorové místnosti kláštera. 

„Z hlediska historického, z hlediska symbolického je toto ještě výš než relikviář svatého Maura. Maur je více než metr velká a nádherně zdobená truhla. Hřeb byl uschován a obložen pravým zlatem. A pro středověkou komunitu měla tato věc cenu dvou klášterů,“ řekl archeolog Jiří Šindelář, který se na objevu podílel. Na hřebu je vytvořen křížek z jednadvacetikarátového zlata. Schránku podle dendrologického výzkumu mimo jiné tvoří dubové dřevo ze 4. až 5. století. 

„Protože husité zničili archiv, nedochovala se informace, že taková věc zde byla,“ řekl Šindelář. Dodal, že v příštím roce budou pravost hřebu ověřovat další vědecké expertizy.

Kardinál Dominik Duka v pondělí v Milevsku uvedl, že tímto nálezem se křesťanství vrací ke kořenům. Navíc se prý potvrzuje, že území současné České republiky bylo z historického hlediska významným prostorem. „Nebyli jsme pouze okrajovou částí. Odehrávaly se zde důležité události už z doby keltské a germánské. Ukazuje se, že křesťanství zde nezačínalo byzantskou misií svatých Cyrila a Metoděje,“ připomněl Duka příchod věrozvěstů na Velkou Moravu v 9. století.

Dutina v trezorové místnosti, v níž byla schránka uložena, má rozměry 26x16 centimetrů. K trezorové místnosti vede tajná chodba nad jedním poschodím. Archeologové ji objevili na jaře. Chodba má rozměry 60x60 centimetrů a s jejím průzkumem pomáhali speleologové. Víko schránky původně tvořil masivní zlatý plech s tepaným nápisem IR. „Písmena lze v daném kontextu chápat jako zkratku pro latinské - Iesus Rex, tedy Ježíš Král,“ uvedl Šindelář.

Archeologové se výzkumu milevského kláštera věnují několik měsíců. Milevský premonstrátský klášter je nejstarší klášter v jižních Čechách. Založil jej Jiří z Milevska a budoucí první opat kláštera Jarloch. Za husitských válek byl klášter vypleněn.





Lidovky

pondělí 4. ledna 2021

Špekáčky vyráběné v Izraeli mají český název produktu je i na obale.

Nakupovat v Izraeli nebývá snadné, skoro všechny nápisy jsou v místním jazyce. Ovšem dá se tu najít i produkt, na kterém je krásně česky vyvedeno: Špekáčky.
Pochopitelně, vedle českého nápisu je ještě hebrejský: „Klobásy špekáčky“. 
O žádný dovoz však nejde. Tyhle špekáčky se v přímo Izraeli vyrábí.

S nápadem vyrábět českou uzeninu přišli dva její zaměstnanci, technolog Alex Texler a generální ředitel Eldad Hari, kteří byli v Česku na potravinářském semináři. „Při cestě zpátky jsme si šli prohlédnout Prahu a v centru si dali klobásu. Byla velmi mastná, ale chutnala nám. Hlavně nás zaujalo koření,“ vzpomíná Alex Texler. Právě tehdy vznikl nápad vyrábět v Izraeli špekáčky.

Izraelci nepátrali po původním receptu z roku 1891, kdy se špekáček poprvé objevil na Jubilejní zemské výstavě v Praze, ani po novějších normách. Přiznávají, že si špekáčky přizpůsobili podle svého.

Především se ale snažili zachovat chuť, jakou si pamatovali z Prahy. Na obalu izraelských špekáčků je uvedeno, že jsou vyrobeny z 50 procent masa a tuku (nespecifikováno jakého), 25 procent kuřecího masa, vody, škrobu, soli, karmínu, glutamátu a koření a dalších přísad.




iDnes Premium

neděle 3. ledna 2021

Odkud pocházíte?

Po­kud se stá­le ztrá­cí­te, věz­te, že cí­lem je se­sta­ve­ní kon­t­rol­ní da­ta­bá­ze ge­ne­tic­ké in­for­ma­ce ty­pic­ké pro čes­kou po­pu­la­ci, což by mě­lo při­spět k včas­né a přes­né di­a­gnos­ti­ce ge­ne­tic­kých one­moc­ně­ní.

„Za účast v pro­jek­tu ne­zís­ká si­ce dob­ro­vol­ník žád­nou fi­nanč­ní od­mě­nu, ale do­zví se o so­bě mno­ho za­jí­ma­vých in­for­ma­cí. Zjis­tí na­pří­klad, ja­ký je od­had je­ho dáv­né­ho pů­vo­du, kte­rý se da­tu­je de­se­ti­ti­sí­ce let zpět. Že­ny se do­zví, do kte­ré­ho mi­to­chon­dri­ál­ní­ho kla­nu ná­le­ží, mužům sdě­lí­me je­jich Y-ha­plo­typ. Prá­vě to jim po­mů­že v je­jich ge­no­gra­fic­ké ana­lý­ze,“ pí­še se na webu stu­die.





VTM

batohy ze dřeva aneb skříňka na zádech

K objevení nečekané díry na trhu stačil Kůrovi velmi jednoduchý impulz – pouze se rozhlédl po pokoji. „Hledal jsem pro sebe originální batoh. Všechny ale vypadaly buď až moc šíleně, nebo naopak příliš tuctově,“ popisuje úplné začátky podnikatel.

Když najednou spatřil starou lékárničku, byl nápad na světě. „Viděl jsem její tvar a uvědomil si, že z ní možná půjde ruksak vyrobit. Zpočátku se to ovšem zdálo jako hodně bláznivá věc,“ připouští.

Jenže vše dotáhl do konce, ušmudlanou lékárničku přepracoval na zavazadlo a dnes vyrábí originální batohy ze dřeva pod značkou Woodbag.

S dřevěnou skříňkou na zádech se prošel po Brně a sledoval reakce okolí. „Měl jsem na uších sluchátka, ale vypnutá. Jako kamufláž, abych získal upřímnou zpětnou vazbu,“ vysvětluje.
A mnoho kolemjdoucích skutečně ruksak zaujal. „Zajímavá reakce přišla, když jsem si kupoval hranolky. Nechali mi je zadarmo, protože je skříňka pobavila,“ usmívá se Kůra a vzpomíná, že chvíli poté se s ním vyfotily turistky z Itálie. Část lidí se jeho nápadu i vysmívala, ale ani to ho neodradilo.

„Časem jsem poznal dnes už svého společníka Petra Starého, který se vyzná v práci se dřevem. Je zručný, studoval produktový design a vnesl do tvorby jiný pohled,“ přiznává.
Od té doby Woodbagy vyrábějí společnými silami. Kůra řeší hlavně jejich praktické využití, zatímco Starý se zaměřuje na celkový vzhled. Dali tak dohromady značku, na níž dále pracují.

A jak dřevěný batoh vůbec vzniká? Na začátku je lehká překližka, která projde tlakovým lisem, jenž upraví povrch na potřebnou podobu. Následuje laser, který vyřeže jednotlivé díly batohu. Pak je slepí, vybrousí a natřou ochranným olejem pro odolnost materiálu.
Připevní popruhy, kapsičku na drobnosti a zádovou podložku. K její výrobě autoři používají italské usně, hovězinovou štípenku a českou plsť. Na závěr upevní 23 šroubků, přidají gumové nožičky a klavírové panty. Dovnitř přijde polstrování a pruženky k upevnění předmětů.

Za dva roky spolu se Starým vytvořili už několik prototypů. A každý další je prý o něco lepší. „Vždy jsme zjistili, že nám něco vadí a že chceme batoh vyšperkovat. To se nám stalo asi devětkrát,“ počítá zakladatel firmy.
Proto se první prodaný exemplář od nejnovějšího liší. Nejen použitým materiálem, ale třeba i dobou výroby. Ze začátku jeden kus skládali až dva týdny, v současnosti to zvládají za dvě až tři hodiny. Proces urychlily stroje i šablona, jak postupovat. „Nicméně je pravda, že i teď většinu práce děláme manuálně,“ upozorňuje Kůra.

Postupně změnil třeba systém přihrádek uvnitř batohu, který nazýval „tetris“. Byl totiž příliš náročný na výrobu. „Přešli jsme na princip gumiček, jimiž lze připevnit předměty, aby zůstaly na jednom místě,“ vysvětluje Kůra. Uvnitř tak drží i diář, nebo dokonce notebook.
A další vylepšení je už na cestě. Autoři čekají na překližku ze Španělska. „Jedná se o dřevo z paulovnie. Má to být nejlehčí a nejpevnější překližka na světě,“ komentuje vynálezce. Současný největší posun však Kůra vidí v tom, že přidali na záda korkovou výstelku, která dobře tlumí nárazy předmětů.

Woodbag vzbuzuje i diskuse na internetu. Například facebooková stránka Pražský institut pro urážení Brna si dělala z Kůrových ruksaků legraci s tím, že „na jižní Moravě konečně objevili dřevo a prastará civilizace se tak posunula o krůček blíž moderní společnosti“.

Každý názor bere jako reklamu a hodnoceními se baví, těžkou hlavu si z nich rozhodně nedělá.

A dál rozšiřuje sortiment. Po batozích začala firma nabízet dřevěné hodinky, nástěnné hodiny či diáře. Nicméně ruksaky mají i do budoucna největší prioritu. „Chceme je doladit nejen vzhledově, ale udělat třeba i menší a užší verzi. Zkrátka více se bavit tímto než věcmi, které jsou v Česku už poměrně zaběhlá móda,“ dodává.







IDnes Premium

Ejakulace má vyšší datový tok než LTE

Ko­lik MB má lid­ská DNA? Jak rych­lý da­to­vý pře­nos před­sta­vu­je eja­ku­la­ce? Bu­de­me jed­nou uklá­dat da­ta do te­ku­tých pa­mě­tí?

Kom­plet­ní lid­ská DNA ob­sa­že­ná ve sper­mii prý ne­se in­for­ma­ci, kte­rá by se da­la kvan­ti­fi­ko­vat ja­ko di­gi­tál­ní pa­mě­ťo­vé mé­di­um o ka­pa­ci­tě 37,5 MB. Jestli­že eja­ku­lač­ní dáv­ka zdra­vé­ho mu­že ob­sa­hu­je asi 200 mi­liónů sper­mií, zna­me­ná to těž­ko před­sta­vi­tel­ných 7 153 TB dat. Když bu­de­me v té­hle lehce ab­surd­ní ma­te­ma­ti­ce po­kra­čo­vat, zjis­tí­me, že to s při­bliž­nou dél­kou eja­ku­la­ce 3 sekun­dy zna­me­ná da­to­vý tok o rych­los­ti 19 073 Tbit/s. V po­rov­ná­ní s tím, se ně­ja­ké LTE (a je­ho 100 Mbit/s) mů­že jít za­hra­bat.






Mobilmania

čtvrtek 31. prosince 2020

Poloprázdné obchody. Češi zkouší, jak by vypadaly bez včel..

Když před sedmi lety americký řetězec s potravinami Whole Foods Market odstranil ze své prodejny na Rhode Islandu veškeré potraviny, k jejichž vzniku jsou potřeba včely, zůstaly regály poloprázdné a byl z toho celosvětový poprask. Nyní se o totéž v malém a úspornějším řešení pokouší i Češi s Hnutím Duha.

Do akce se zatím zapojily menší obchody, převážně z řad bezobalových prodejen či bio prodejen. Tyto prodejny spolu s Hnutím Duha chtějí ukázat na to, že většina druhů ovoce, zeleniny a dalších plodin včetně oříšků, obilovin, kakaa a olejů je závislá na opylení. Včelám a divokým opylovačům ubližují chemické postřiky i rozsáhlé monokulturní lány o jediné plodině, kde si nemohou odpočinout a hladoví, píše v tiskové zprávě Hnutí Duha.

Česká akce navazuje na celoevropský projekt Save Bees and Farmers. „Ten má kořeny v Německu, kde je opravdu velký problém s úbytkem včel. V českém prostředí je alarmující především úbytek divokých opylovačů, jako jsou divoké včely, pestřenky, čmeláci nebo motýli,“ popisuje Ester Dobiášová.

Na sociálních sítích podporuje myšlenku online farmářské tržiště Scuk, i když přímo na webu výrobky kvůli náročnému technickému provedení označené nemá. Dalším obchodem je například pražský BioDomov.

„Nemáme zatím finální počet, o kolik jde produktů, označování je stále v procesu, ale s kolegyněmi odhadujeme, že jde o zhruba šedesát až sedmdesát procent zboží v obchůdku,“ uvádí Lenka Procházková Gregorová. Značení produktů, a tím podporovat větší rozmanitost přírody a snižování používání syntetických pesticidů, chtějí zachovat „nastálo“.

Podobně hrůzostrašně to vypadalo před lety i v americké prodejně Whole Foods, která zboží, jež by bez včel nevzniklo, z regálů stáhla úplně. Odstraněno tehdy bylo 237 ze 453 produktů a svět obletěly obrázky prázdných regálů.

„Myslím, že povědomí o problematice úbytku včel a obecně záchraně biodiverzity se v poslední době postupně zlepšuje, vznikají divoké louky ve městech, rozšiřuje se precizní zemědělství, a samozřejmě i my v Košíku cítíme svůj díl společenské zodpovědnosti,“ uvádí mluvčí Košíku František Brož s tím, že se s Hnutím duha domluví, jak by mohli spolupracovat.

středa 30. prosince 2020

S léčbou diabetu může pomoci aplikace

Pro dětské pacienty je nastaveno poměrně přísné rozmezí hladiny glykemie (3,9–10 mmol/l), ve kterém by se jejich hladina cukru v krvi měla pohybovat, aby se předešlo pozdním zdravotním komplikacím. „Kdyby dítě jen sedělo a vy jste mu dávali jen cukry a inzulin, tak se asi trefíte, ale dítě vám nikdy nebude jen sedět a bude chtít jíst i zmrzlinu,“ komentuje Petruželková. 

Na hladinu glykemie má totiž kromě jídla vliv i fyzická aktivita, teplota prostředí, únava či třeba nachlazení. „A do toho vstupují faktory, jako že si dítě nandá na talíř pět knedlíků, podle toho spočítáte inzulin, ale pak sní jen jeden, nebo že místo odpoledního klidu hraje fotbal, protože se mu neřeklo, že fotbal je sport,“ líčí zážitky lékařka.

Ani tím to nekončí. Dětské tělo je na inzulin velmi citlivé a i při stejném režimu dochází až k 30procentním rozdílům mezi jednotlivými dny. „Do ordinace mi chodí zoufalí rodiče, co mají dělat, když při stejných aktivitách dávají stejné jídlo a stejnou dávku inzulinu, ale děti mají naprosto jiné glykemie a jednu noc přidávají inzulin a druhou cukr.“ Na to má jedinou radu: „Z toho se dá jen vyrůst.“

V současné době přitom již máme ty nejlepší technologie – kontinuální monitor glykemie, zařízení, které nepřetržitě snímá hladinu cukru z tkáňového moku a upozorní, když je něco špatně. Máme i inzulinové pumpy, které přesně dávkují inzulin. Ale tyto dva systémy pořád spojuje člověk diabetik/rodič, který neustále vyhodnocuje hladinu glykemie, příjem sacharidů, fyzickou aktivitu a podle toho odhaduje trend a nastavuje dávku inzulinu. To vše s jediným cílem – udržet se v rozmezí hodnot. 

Ze studií totiž víme, že dobře kompenzovaným diabetem v dětství lze zcela zabránit vzniku pozdních zdravotních následků, je to ale na úkor kvality života. 

Skutečný impulz ke změně přišel až „načerno“, od pacientů. V roce 2014 se ajťák Scott Leibrand zamiloval do diabetičky Dany Lewisové a vymyslel pro ni algoritmus OpenAPS (Artificial Pancreas System) – umělou slinivku. V Americe pak vznikla aplikace Loop, ale v Česku stále nic nebylo. Až v roce 2018 Miloš Kozák, tatínek jedné malé diabetičky, tento algoritmus přepsal do podoby jednoduché androidové aplikace AndroidAPS, která je přes bluetooth spojena s kontinuálním snímačem hladiny glykemie a inzulinovou pumpou. 

„Mohla jsem zavřít oči a dělat, že takové neoficiální pacientské řešení neexistuje, nebo se snažit o certifikaci,“ popisuje Petruželková. Rozhodla se pro druhou možnost a pustili se do boje s legislativou. Už první pilotní studie provedená na dětském diatáboře ukázala slibné výsledky. „Publikovali jsme i studii, kdy jsme zpětně porovnávali hodnoty u 30 dětských pacientů, kteří tuto aplikaci na vlastní riziko začali používat. Dosahují lepších glykemií, ale především popisují výrazné zvýšení kvality života,“ shrnuje pediatrička.

„Pacient si používáním aplikace přímo ublížit nemůže, je tam řada bezpečnostních prvků, ale při špatném nastavení nikdy nezíská maximální užitek,“ vysvětluje, proč je tak důležitá certifikace a dohled lékaře. 

Výhodou a zároveň komplikací je někdy i samotný mobil: „Hned první den pilotní studie nám dvě děti mobil ztratily, další ho zapomínaly nabít,“ směje se lékařka, ani to ale není problém, protože bez aplikace se pumpa přepne do manuálního režimu. „Aplikace diabetes nevyřeší, ale diabetikům a jejich rodinám může výrazně usnadnit každodenní život.“







týdeník Hrot

pondělí 28. prosince 2020

Hnusná, ale naše syfilitida

První zaznamenaná epidemie syfilidy v Evropě byla strašlivá. „Nemoc vznikla náhle a byla spojena s mnoha bolestmi v zádech, pažích, nohách, kloubech i kostech, jsouc vždycky provázena stejným příznakem, po celém těle vyrazily puchýře, plné hnisu. Bolesti nepolevovaly ani ve dne, ani v noci a nakažení by byli rádi upsali duši ďáblu, jen kdyby se jich byli zbavili,“ popsal její příznaky perugijský kronikář Francesco Matarazzo. 

Lékaři neuměli nebožákům, na kterých zaživa hnilo maso, pomoci a Matarazzo dokonce zaznamenal případ nakažených vojáků, kteří se raději sami utopili v řece: „Neznámé zlo napadalo urozené i neurozené, laiky i ty, kdož dosáhli církevních hodností, častěji rozmařilce než střídmé.“ Žoldnéři bleskově roznesli syfilidu po Evropě, a tak jen pár let poté můžeme číst ve Starých letopisech českých o „divné a neslýchané“ francouzské nemoci, mezi jejíž projevy patřily „neštovice rozjídavé“, strupy a „lámání v kostech“ tak ukrutné, že „mnozí lidé na ně mřeli“.

Příznaky nemoci se později zmírnily a lidé s ní dokázali různým způsobem koexistovat celá léta; stačí vzpomenout na osud císaře Rudolfa II., Albrechta z Valdštejna či na knihu (film) Petrolejové lampy. Syfilida má přesto v Evropě na svědomí miliony mrtvých a účinné léky – salvarsan a penicilin (do té doby používaná rtuť byla stejně smrtící jako nemoc sama) se objevily až ve 20. století. 

Odkud se nemoc vzala, nevíme. Existují ale v zásadě dvě teorie jejího původu. Podle první – a podezření vyslovili už současníci – syfilidu z Ameriky „importoval“ Kryštof Kolumbus, respektive jeho posádka, která se v březnu 1493 vrátila z první americké plavby do Španělska. Podle druhé jde jen o náhodnou časovou souvislost a syfilida řádila v Evropě odjakživa, jen ne tak devastujícím způsobem, a lidé ji proto v záplavě jiných nemocí přehlíželi.

Obě teorie (existuje další, podle které nemoc přivezli Portugalci z Afriky) mají oporu v archeologických nálezech – kostech „předkolumbovských“ indiánů a Evropanů poznamenaných neléčenou syfilidou ve třetím stadiu. Jenže určit s naprostou jistotou, že změny na kostech má na svědomí právě syfilida, je skoro nemožné, a tak tento dávný spor nebyl nikdy uspokojivě dořešen. Letos v srpnu ovšem odborný časopis Current Biology publikoval studii, jejíž autoři (archeologové a biologové z předních evropských pracovišť) dokázali extrahovat z kostí dávno mrtvých Evropanů zbytky DNA této nemoci. Úplně jasno zatím stále není, ovšem jazýček se velmi výrazně vychýlil ve prospěch domácího – evropského – původu.

Získat DNA „syfilitické“ bakterie Treponema pallidum ze starých kosterních pozůstatků je z mnoha důvodů mimořádně obtížné, a ještě před pár lety se to považovalo za zhola nemožné. Nedávno se ale podařilo extrahovat paleo-DNA nemoci z kostí tří lidí, kteří žili v koloniálním Mexiku a nyní došlo i na Evropany. Tým nejdřív vytipoval devět kosterních pozůstatků z finských, estonských a nizozemských raně novověkých hřbitovů, na kterých byly patrné degenerativní (pravděpodobně) syfilitické změny. Kosti poté rozemlel na prášek a hledal stopy DNA, což se podařilo u čtyř vzorků – dvou finských, jednoho estonského a jednoho nizozemského. Nakonec tým nalezenou bakteriální DNA srovnal se zmíněnými třemi mexickými vzorky a šestadvaceti moderními kmeny bakterie Treponema pallidum.

Výsledek byl poměrně překvapivý. Dva na starých hřbitovech nalezené vzorky řadí jejich DNA mezi bakterie způsobující klasickou venerickou (pohlavně přenosnou) syfilidu, byť poměrně hodně odlišnou od současných bakteriálních kmenů. Třetí má naopak blízko ke kmenům dotyčné bakterie, které nezpůsobují venerickou syfilidu, nýbrž – dnes pouze v tropech se vyskytující – nemoc frambézie. Ta má podobné příznaky jako klasická syfilida, ale nepřenáší se pohlavně, nýbrž dotykem. Poslední, čtvrtý vzorek nemá v současnosti ekvivalent a musel se poměrně brzy odštěpit od linie, která vedla k dnešním kmenům bakterií způsobujících frambézii a tzv. endemickou (rovněž pohlavně nepřenosnou) syfilidu, která se v angličtině a někdy i v češtině nazývá slovem „bejel“. Jinak řečeno raně novověkou Evropu sužovaly od sebe navzájem se velmi lišící kmeny syfilitické bakterie Treponema pallidum a vznik takové rozmanitosti zabere nějaký čas.

 V našem konkrétním případě naštěstí věda tak bezmocná není (byť zklamání autorů lze vytušit i ze strohé vědecké studie) a může se opřít o již zmíněnou překvapivou rozmanitost syfilitické bakterie zachycenou v pouhých čtyřech evropských raně novověkých, byť třeba pokolumbovských vzorcích.

Něco takového samozřejmě nahrává úvaze, že nešlo o „horký“ americký import, ale o důsledek dlouhodobé existence dotyčné bakterie ve Starém světě. Jeden z autorů studie – Johannes Krause z Institutu Maxe Plancka Dějin lidstva – to ve vyjádření pro vědecký časopis Science shrnul do lakonického výroku: „Buď si Kolumbus přivezl celý pugét (bakteriálních) kmenů, nebo tu taková diverzita musela existovat už před tím.“

pátek 25. prosince 2020

dobrá zpráva pro kuřáky

Čtvrtina dospělých Francouzů kouří. Řadu lidí proto překvapilo, když vědci na konci dubna oznámili, že pouhých pět procent ze 482 pacientů nakažených covidem-19, kteří mezi 28. únorem 19. dubnem zavítali do pařížské nemocnice Pitié-Salpêtrière, tvořili pravidelní kuřáci.

Poměr kuřáků k nekuřákům se podle údajů amerických, čínských a dalších francouzských nemocnic lišil. Všechny však ukázaly, že pravidelných kuřáků, jejichž průběh nemoci vyžadoval nemocniční péči, bylo jen velmi málo. Autoři studie píší, že u kuřáků je „podstatně nižší pravděpodobnost“ závažného průběhu SARS-CoV-2, viru způsobujícího nemoc covid-19. Dodávají, že medicína se s takovýmto výsledkem setkává jen výjimečně.

Kuřáci nejsou v žádném případě chráněni před nákazou SARS-CoV-2. Naopak k ní mohou být podstatně náchylnější, protože nejprve s cigaretou manipulují a poté z ní potahují – k přenosu totiž obvykle dochází přes slizniční membrány v ústech. Nicméně se zdá, že je u nakažených kuřáků nižší pravděpodobnost výskytu symptomů, případně se u nich příznaky projeví, ale v porovnání s nekuřáky jsou výrazně mírnější. To znamená, že kuřáci spíše zůstanou doma a neproniknou do nemocničních statistik.
To naznačuje, že nějaká složka tabákového kouře má ochranný efekt. S největší pravděpodobností to bude samotný nikotin. Zpráva o této hypotéze se rozšířila rychlostí blesku.

Nepředpokládá se, že by nikotin zaútočil na SARS-CoV-2 přímo. Může však sehrát nepřímou úlohu, kvůli vazbě na membránový protein ACE2, ke kterému se virus připojuje, aby získal přístup k buňce. Někteří výzkumníci se domnívají, že se k ACE2 připojuje také nikotin, a proto je pak pro virus těžší udělat to samé. Nikotin může zároveň tišit zánět způsobený infekcí, tuto hypotézu podporuje jeho použití při léčbě chronických zánětů střev.

Ti, u nichž má covid-19 nejzávažnější průběh, bývají obvykle oběťmi hyperaktivní imunitní reakce nazývané cytokinová bouře. Cytokiny představují skupinu signálních molekul. Některé mají za úkol přivolávat na místo infekce bílé krvinky. Pokud však krvinek dorazí příliš mnoho najednou, mohou nakonec zaútočit na tkáň vlastního těla. Molekulární biolog Jason Sheltzer z Laboratoře Cold Spring Harbor ve státě New York, jenž se touto problematikou zabývá, se domnívá, že je možné, že pokud do tohoto procesu vstoupí nikotin, může zmenšovat případné škody.

Protikuřácké kampaně usilovně zdůrazňují, že nic z toho neznamená, že byste se neměli snažit přestat s kouřením. Pokud se pár šťastným kuřákům podařilo vyhnout nejhorším následkům covidu-19, nelze tvrdit, že jejich chování bylo součástí nějakého dobře promyšleného plánu. Zároveň to však není důvod, abychom se tvářili, že pozorování, jako ta ze Pitié-Salpêtrière, nejsou relevantní, a dál je nesledovali.

Pokud nás nikotin, nebo nějaká jiná chemická látka obsažená v tabákovém kouři dovede k léku, bude zbytek lidstva vděčný za existenci kuřáků, z nichž se čirou náhodou stali pokusní králíci v obřím epidemiologickém experimentu.






The Economist

středa 23. prosince 2020

Když Ind troufne Brita...

Podobné zmatky si ušetřilo malé pobaltské Estonsko, kde má každý občan elektronickou identitu. Nejde jen o občanku; díky e-identitě jsou propojené záznamy všech Estonců. Takže když chtěla vláda poslat zaměstnance na nucenou dovolenou, věděla, kde pracují a jak jim zaplatit. V Estonsku si nikdo nemusel stoupnout do fronty, aby se mohl dožadovat dávek, jako tomu bylo jinde na světě.

Jiné země, jako třeba Británie nebo Amerika, dlouho odolávaly zavedení systému občanských průkazů. Někdo se bál, že by pak pro vládu bylo příliš snadné špehovat lidi, že by bylo takový systém velice snadné hacknout nebo že by ho prostě jen zfušovali nekompetentní byrokraté. Emoce vřely.

Pandemie nicméně digitální občanku podpořila. Nejenže umožní rychlejší a snazší přístup k vládním službám na dálku, navíc by výrazně zefektivnila chytrou karanténu. Pokud by v podobně mimořádné situaci, jako je například pandemie, byly zdravotní a pracovní údaje propojené, vlády by dokázaly rychle zjistit, že skupina pacientů stižených covidem-19 pracuje v té samé továrně. 

Obavy o soukromí a bezpečnost údajů lze zmírnit, byť ne stoprocentně. Estonci, které pět desetiletí pod sovětským „dohledem“ naučilo zdravé podezíravosti k Velkému bratrovi, jsou do značné míry uklidněni zákonem o ochraně dat a neustálým updatováním bezpečnostních programů zabraňujících případnému nabourání se do systému, jenž obsahuje dvoufázové ověřování. Dají se také přijmout zákony, které by znemožňovaly policii požadovat po lidech občanský průkaz. Autokratické režimy budou samozřejmě systém digitálních občanek zneužívat, ale demokratické vlády je možné omezit. Estonský systém zaznamená každé nahlédnutí do údajů a všichni, včetně úředníků, se dopustí trestného činu, pokud budou bez dostatečného důvodu nahlížet do soukromých informací. 

Vytvoření systému digitálních občanských průkazů je obtížné a nákladné. Ale dokázala to i Indie, obrovská a převážně chudá země. Její biometrický systém „Aadhaar“ vytvořil digitální identity 1,3 miliardy lidí. Má své mouchy: mnoho Indů, kteří se nemohli zaregistrovat, výrazně strádalo, neboť ztratili přístup ke klíčovým službám. Došlo však k modernizaci služeb a rapidně ubylo podvodů. Když mohou svou identitu online prokázat indičtí venkované, je ostuda, že to samé nemůže udělat spousta Britů a Američanů.

Systém digitálních občanských průkazů je možné zavádět postupně a může vzniknout na již existujících platformách. A nemusí to být povinné. Pokud budou dostatečně bezpečné a zredukují otravné jednání se státem, lidé si je pořídí dobrovolně.






The Economist 

Zkoušky z lásky

Připadá mi to absolutně nemožné, ale buď se mi rozbilo vyhledávání, nebo jsem skutečně ještě nikdy nevyzval ke zrušení Vánoc. Tudíž je dost ...