První zaznamenaná epidemie syfilidy v Evropě byla strašlivá. „Nemoc vznikla náhle a byla spojena s mnoha bolestmi v zádech, pažích, nohách, kloubech i kostech, jsouc vždycky provázena stejným příznakem, po celém těle vyrazily puchýře, plné hnisu. Bolesti nepolevovaly ani ve dne, ani v noci a nakažení by byli rádi upsali duši ďáblu, jen kdyby se jich byli zbavili,“ popsal její příznaky perugijský kronikář Francesco Matarazzo.
Lékaři neuměli nebožákům, na kterých zaživa hnilo maso, pomoci a Matarazzo dokonce zaznamenal případ nakažených vojáků, kteří se raději sami utopili v řece: „Neznámé zlo napadalo urozené i neurozené, laiky i ty, kdož dosáhli církevních hodností, častěji rozmařilce než střídmé.“ Žoldnéři bleskově roznesli syfilidu po Evropě, a tak jen pár let poté můžeme číst ve Starých letopisech českých o „divné a neslýchané“ francouzské nemoci, mezi jejíž projevy patřily „neštovice rozjídavé“, strupy a „lámání v kostech“ tak ukrutné, že „mnozí lidé na ně mřeli“.
Příznaky nemoci se později zmírnily a lidé s ní dokázali různým způsobem koexistovat celá léta; stačí vzpomenout na osud císaře Rudolfa II., Albrechta z Valdštejna či na knihu (film) Petrolejové lampy. Syfilida má přesto v Evropě na svědomí miliony mrtvých a účinné léky – salvarsan a penicilin (do té doby používaná rtuť byla stejně smrtící jako nemoc sama) se objevily až ve 20. století.
Odkud se nemoc vzala, nevíme. Existují ale v zásadě dvě teorie jejího původu. Podle první – a podezření vyslovili už současníci – syfilidu z Ameriky „importoval“ Kryštof Kolumbus, respektive jeho posádka, která se v březnu 1493 vrátila z první americké plavby do Španělska. Podle druhé jde jen o náhodnou časovou souvislost a syfilida řádila v Evropě odjakživa, jen ne tak devastujícím způsobem, a lidé ji proto v záplavě jiných nemocí přehlíželi.
Obě teorie (existuje další, podle které nemoc přivezli Portugalci z Afriky) mají oporu v archeologických nálezech – kostech „předkolumbovských“ indiánů a Evropanů poznamenaných neléčenou syfilidou ve třetím stadiu. Jenže určit s naprostou jistotou, že změny na kostech má na svědomí právě syfilida, je skoro nemožné, a tak tento dávný spor nebyl nikdy uspokojivě dořešen. Letos v srpnu ovšem odborný časopis Current Biology publikoval studii, jejíž autoři (archeologové a biologové z předních evropských pracovišť) dokázali extrahovat z kostí dávno mrtvých Evropanů zbytky DNA této nemoci. Úplně jasno zatím stále není, ovšem jazýček se velmi výrazně vychýlil ve prospěch domácího – evropského – původu.
Získat DNA „syfilitické“ bakterie Treponema pallidum ze starých kosterních pozůstatků je z mnoha důvodů mimořádně obtížné, a ještě před pár lety se to považovalo za zhola nemožné. Nedávno se ale podařilo extrahovat paleo-DNA nemoci z kostí tří lidí, kteří žili v koloniálním Mexiku a nyní došlo i na Evropany. Tým nejdřív vytipoval devět kosterních pozůstatků z finských, estonských a nizozemských raně novověkých hřbitovů, na kterých byly patrné degenerativní (pravděpodobně) syfilitické změny. Kosti poté rozemlel na prášek a hledal stopy DNA, což se podařilo u čtyř vzorků – dvou finských, jednoho estonského a jednoho nizozemského. Nakonec tým nalezenou bakteriální DNA srovnal se zmíněnými třemi mexickými vzorky a šestadvaceti moderními kmeny bakterie Treponema pallidum.
Výsledek byl poměrně překvapivý. Dva na starých hřbitovech nalezené vzorky řadí jejich DNA mezi bakterie způsobující klasickou venerickou (pohlavně přenosnou) syfilidu, byť poměrně hodně odlišnou od současných bakteriálních kmenů. Třetí má naopak blízko ke kmenům dotyčné bakterie, které nezpůsobují venerickou syfilidu, nýbrž – dnes pouze v tropech se vyskytující – nemoc frambézie. Ta má podobné příznaky jako klasická syfilida, ale nepřenáší se pohlavně, nýbrž dotykem. Poslední, čtvrtý vzorek nemá v současnosti ekvivalent a musel se poměrně brzy odštěpit od linie, která vedla k dnešním kmenům bakterií způsobujících frambézii a tzv. endemickou (rovněž pohlavně nepřenosnou) syfilidu, která se v angličtině a někdy i v češtině nazývá slovem „bejel“. Jinak řečeno raně novověkou Evropu sužovaly od sebe navzájem se velmi lišící kmeny syfilitické bakterie Treponema pallidum a vznik takové rozmanitosti zabere nějaký čas.
V našem konkrétním případě naštěstí věda tak bezmocná není (byť zklamání autorů lze vytušit i ze strohé vědecké studie) a může se opřít o již zmíněnou překvapivou rozmanitost syfilitické bakterie zachycenou v pouhých čtyřech evropských raně novověkých, byť třeba pokolumbovských vzorcích.
Něco takového samozřejmě nahrává úvaze, že nešlo o „horký“ americký import, ale o důsledek dlouhodobé existence dotyčné bakterie ve Starém světě. Jeden z autorů studie – Johannes Krause z Institutu Maxe Plancka Dějin lidstva – to ve vyjádření pro vědecký časopis Science shrnul do lakonického výroku: „Buď si Kolumbus přivezl celý pugét (bakteriálních) kmenů, nebo tu taková diverzita musela existovat už před tím.“
Žádné komentáře:
Okomentovat