#WonderfulEveryday

biodegradabilní kosmetika

České inovace bodují i v oblasti kosmetiky. Na sklonku minulého roku byla poprvé představena kosmetika, která znamená cirkulární revoluci v kosmetickém průmyslu. Jde o celosvětově první kosmetiku, která zcela biodegraduje, předchází vzniku odpadu a nezatěžuje tak životní prostředí problémovými mikroplasty a mikropolutanty. Za jejím vývojem a výrobou stojí české firmy NAFIGATE Corporation a NAFIGATE Cosmetics.

Nová kosmetika dostala jméno „Věnováno Vám a přírodě“ a neobsahuje žádnou látku, která by negativně působila na životní prostředí či jej jakýmkoli způsobem zatěžovala. 

Prvním startovacím produktem nové značky „Věnováno Vám a přírodě“ byl Coconut Peeling Milk  a mikroplastové částice jsou v něm nahrazeny přírodním polymerem P3HB. Ten byl vyvinut unikátní českou biotechnologií HYDAL a je vyroben bakteriemi, které jsou součástí našeho ekosystému už miliony let. Bakterie umí tento biopolymer nejen vyrobit, ale i zrecyklovat, a to tak, že pokud jej nespotřebují sami, slouží jako potrava pro další mikroorganismy. Polymer typu P3HB je tak 100% odbouratelný v přírodě, tzv. biodegradabilní.

„Spotřebitel si málokdy klade otázku, jaký vliv má výroba kosmetické látky na životní prostředí. Výrobce, pokud chce být opravdu odpovědný, si tyto otázky klást musí,“ zdůraznila Lenka Mynářová, členka představenstva NAFIGATE Corporation.

 

Czech design

po kůrovcové kalamitě

Předběžné závěry výzkumu Jiřího Hulcra z Floridské univerzity říkají, že je pro celý les nejlepší nechat kůrovcové dřevo na místě, napospas přirozenému rozpadu. Vlastníci lesů přitom na mnoha místech dál sází smrkové plantáže, které jsou ohrožené nejen lýkožroutem smrkovým, ale s postupující klimatickou změnou i novými škůdci a parazity.

v létě na třiceti šesti místech po celé Šumavě nalíčil Malaiseho pasti na chytání hmyzu, ze kterých posbíral 220 vzorků. „Jsou to takové síťované stany, ale brouci a mouchy je pořádně nevidí. Když do sítě narazí, začnou podle svého algoritmu přirozené lézt nahoru, kde je flaška, kam spadnou, a já si je z ní pak vyndám,“ popisuje vědec.

Základ výzkumu je postavený na tom, že pasti byly rozmístěné jen na dvou typech lokalit. První typ byl na pozůstatcích lesa po kůrovcové kalamitě, kde lesníci napadené dřevo pořezali a odvezli, tak jak se to standardně dělá. Druhý typ lokality byl v bezzásahové zóně, ze které se napadené dřevo neodvezlo, a místo toho se nechalo přirozenému rozkladu.

Deník N

katastrofa zbytečných věcí

Na rozdíl od drsné skutečnosti, která na nás možná čeká, končí spot šťastně. A napovídá tomu už od začátku ústřední píseň z roku 1971 „Makin’ It Better“ od The Barons. Štastný konec si planeta ve spotu může dovolit hlavně díky malým, ale četným změnám, které mohou učinit všichni spotřebitelé. „Nebezpečí pádu zničujícího meteoritu na Zemi je velice nepravděpodobné, ale překvapivě se v myslích mnoha lidí jeví jako reálné,“ říká kreativní ředitel londýnské Mother, Thom Whitaker, a pokračuje: „Ve skutečnosti mají na udržitelnost planety dopad naše činy a to čím dá víc. Existuje nebezpečí, že je už příliš pozdě na napravení škod, které jsme způsobili.“

Ikea téma udržitelnosti komunikuje dlouhodobě s hashtagem #WonderfulEveryday.

Marketing & media

odpadkový byznys

A že se v přírodě válí sem tam nějaká petka? Ale vždyť ona se tam válí i použitá pneumatika, dětská plenka, sklo, prázdné konzervy nebo starý nábytek. Dobře to samozřejmě není, ale jako lepší řešení vidím petky prostě nekupovat. 

A co zálohování plechovek, kartonů, sklenic a dalších obalů?

To je v zásadě to stejné jako u plastů. Ptejme se: Čeho tím vlastně chceme docílit? Ačkoliv v přírodě končí dost odpadků, opravdu čekáme, že se zálohováním něco změní? Myslím, že je lepší se opravdu zaměřit na prevenci vzniku odpadu a na snížení nadužívání obalových materiálů. Toho, kdo je schopen vyhodit lahev od limonády v lese, stejně nějaká koruna zálohy nebude zajímat. Nepřenášejme tedy v některých věcech nutnost individuální odpovědnosti na bedra nějaké instituce nebo státu. Koneckonců legislativa vznik zálohového systému nijak neomezuje, kdokoliv se může do tohoto projektu pustit. Myslím si, že je to ale zbytečná práce.

Co si myslíte o takzvaných bioplastech? Tedy plastech vyrobených ze škrobů a dalších alternativních materiálů, které se mají v přírodě rozložit? Experti varují, že v určitých směrech dělají víc škody než užitku, protože se rozloží jen za určitých podmínek, a to ještě spíš rozpadem na mikroplasty. Je to podle vás slepá ulička, nebo mají bioplasty smysl?

Na plasty má dnes počíháno kdekdo. Jsou synonymem pro ohrožení povrchových i podpovrchových vod, zdraví lidí, fauny i flóry, skloňují se v souvislosti s bezpečností potravin. Ale ony jsou opravdu úžasný materiál! Nedívejme se na ně jako na zplozence pekla. To my s nimi neumíme správně nakládat a hledáme různé alternativy, než bychom se smířili s tím, že je mnohdy zkrátka nepotřebujeme. V případě bioplastů navíc často vyháníme čerta ďáblem. Ano, rozkládají se, někdy… Možná… Některé… A za definovaných podmínek. Což ale nejsou podmínky na skládkách.

U plastů je v první řadě třeba snažit se definitivně uzavřít kruh jejich využití největší možnou mírou recyklace. A pozor, třídění nerovná se recyklace. A ano, nahradit je tam, kde se dá. Na zahradní párty opravdu nepotřebujete kupovat plastové vidličky. A tyčinky na čištění uší mohou být dřevěné. Ty tolik diskutované petky také mají své řešení, například velmi často je lze bez problémů nahradit vlastní, dlouhodobě používanou a vymyvatelnou lahví či sklenicí vody z kohoutku. Bioplasty mohou někde mít své opodstatnění, je ale úplně stejně nutné s nimi umět pracovat, až se stanou odpadem, a hlavně by se neměly stávat automatickou náhradou za klasické plasty. 

Když už jste zmínila, že je lepší obaly nekupovat než pak řešit, co s nimi, tak v poslední době se v Česku výrazně rozšířily bezobalové obchody. Potraviny se v nich nakupují do vlastních nádob či pytlíků. Jsou už téměř ve všech větších městech. Je to podle vás cesta, jak se zbavit zbytečných odpadů, nebo to nebude ve velkém měřítku fungovat?

Ze své subjektivní zkušenosti s nákupy v bezobalech v mém okolí říkám, že tak, jak jsou nyní většinou nastavené, to nebude ve velkém nikdy fungovat. Můj názor je takový, že pokud bychom chtěli v tomto směru nějakou významnou změnu, je třeba spotřebiteli nabídnout ideálně ten samý sortiment věcí, které je zvyklý nakupovat. Já chci nakupovat bezobalově, ale nechci prací gel z mýdlových ořechů, já chci ten svůj, chci běžné těstoviny, ne ty celozrnné, chci kypřící prášek a čistič na vany bez toho, abych musela dlouze studovat, jak si ho doma správně namíchat. Já vím, jak to teď ode mě zní, ale nemyslím to špatně. Já tam nakupuji ráda. Ale zároveň vidím, že to má své rezervy, a to nemluvím o tom, že velká většina nabízených komodit, ač bez obalu, tam stojí víc peněz. Tím davy prostě nezaujmete.

Navíc často tyto obchody nabízí i různé rádoby ekověci denní potřeby. Co je ekologického na kartáčku na zuby sice ze dřeva, ale původem někde z daleka, který nadto stojí přes dvě stovky? To si raději koupím plastový od české firmy, který nakonec zhyne ve spalovně a jeho uhlíková stopa bude rozhodně menší. Až budou k mání kartáčky z našeho kůrovcového dřeva, dám jim přednost.

Ale teď vážně, snažím se nakupovat primárně českou kvalitní výrobu, věci, které vydrží a jsou nadčasové. Myslím si, že to není špatná cesta. Zero waste nebudu nikdy, ale množství odpadu minimalizuji. Někdy vidím, že k tomu někteří přistupují až militantně, a to není dobře. Nebuďme na sebe tak přísní, my nepotřebujeme sto naprosto bezchybných zero waste hrdinů, my potřebujeme miliony lidí, kteří to sice nedělají dokonale, ale snaží se a jsou ochotni se učit a inspirují tím ostatní.

Budu jednoduše předcházet vzniku odpadu. Nebudu si brát stále nové igelitové pytlíky na nákup pečiva, případně je použiji opakovaně, nebudu nakupovat balenou vodu v plastu. Najdu si dobrého řezníka, kam budu chodit pro maso a uzeninu do vlastních znovupoužitelných obalů, a vykašlu se na salámy v plastu. Najdu si někde dobrou cukrárnu nebo pralinkárnu, kam si zajdu pro sladké, místo abych kupovala bonboniéru, kde víc váží obal než obsah. Ono to s sebou nese jak pozitiva, kdy tímto většinou podpořím lokální výrobce, získám kvalitní potraviny a hezky protáhnu nohy na nákupech, tak i negativa – zvýšené nároky na čas strávený nakupováním, bohužel mnohdy vyšší cena a podobně. To ale v konečném důsledku může být pozitivem, protože si alespoň pořádně rozmyslím, co koupím a co ne. Až třetina potravin totiž v Česku končí v koši, ale to už je zas jiná kapitola. Můžete argumentovat tím, že jeden použitý igelitový pytlík celosvětovou odpadkovou krizi nevyřeší, a ano, máte pravdu. Já ale nepojedu zachraňovat mořské živočichy zamotané do plastu, nepojedu řešit haldy odpadků v rozvojových zemích. Já musím hlavně začít u sebe a ostatní lidé taky.

Za sebe vnímám, že stoupá počet zájemců o výuku právě odpadového hospodářství. Většinou jim hned na začátku vezmu iluze o tom, že odpadařina je krásná práce zachraňující svět, a neustále opakuji, že odpady byly, jsou a budou hlavně byznys. Ale jsou dobří a většinou to se mnou vydrží až do konce. Jsem ráda, když diskutujeme nad různými pro a proti třeba právě ohledně zálohového systému. Všem nám to pomáhá utřídit si názory. A je vidět, že o těchto aktuálních tématech mluví studenti rádi. Někteří by se rádi podívali v rámci praxí i třeba na inspektoráty ČIŽP (Česká inspekce životního prostředí) a je velká škoda, že jim to z mnoha důvodů není umožněno. Když vezmeme ekologii z jiného konce, hodně našich studentů má rádo praxe u AOPK (Agentura ochrany přírody a krajiny). Já v nich u státnic vždy vidím úspěšné podnikové ekology, inspektory, odpadáře měst a institucí nebo pracovníky chráněných krajinných oblastí. 

RNDr. Alena Myslivcová Fučíková, Ph.D.

Za poslední století jsme zkrátili délku řek o třetinu a vysušili jsme celou krajinu.

Za poslední století jsme zkrátili délku řek o třetinu a vysušili jsme celou krajinu, upozorňuje krajinná architektka.

Říční krajina je jako cévní systém, který zajišťuje propojení povrchových a podzemních vod. Kdyby byla zdravá, tak se voda ze silných dešťů rozlije a postupně vsakuje do podzemí. A když je pak sucho, povrchové toky si berou vodu z podzemních zdrojů.

„Jenže my jsme toky narovnali, a protože jsme budovali drenáže, tak jsme je zahloubili. Voda potom jenom proběhne betonovým korytem a nevsakuje se do půdy,“ popisuje jeden z hlavních problémů české krajiny Klára Salzmann.

Voda jsou takové cévy, které rozvádějí živiny. Pramení někde v lesích, pak tečou přes zemědělskou půdu, přes obce a odtékají. Je proto důležité řešit otázku zadržení vody komplexně na celém území.

A to se neděje?

To se neděje právě proto, že voda je zčásti ve správě ministerstva zemědělství, které zajímá víceméně hospodářské využití vody, staví vodohospodářské nádrže kvůli průmyslu, závlahám. Pak je ministerstvo životního prostředí, které se zabývá kvalitou vody, hlídáním kvality prostředí jako takového. Ale nadresortní pohled na vodu chybí.

Diskuse kolem nápravy krajiny a kolem zadržování vody v krajině je poměrně široká. Všichni jsme přitom v zajetí svých původních profesí a toho, co jsme se ve škole naučili. Tady nastal dost vážný problém kvůli tomu, že jsme vodu izolovali od přírodního prostředí, to znamená od půdy a od rostlin, a udělali jsme z ní tekutinu, kterou vedeme v trubkách. A tím jsme ji vyloučili z procesu, v němž umí být neskutečně užitečná.

Naše podzemní vody mají stále klesající tendenci. Jakmile se totiž povrchová voda dostane do kanalizačních sítí a do vodních toků, tak je pro nás ztracená a už se nevsákne do podzemí. Takže jsme trvale ve ztrátě, a jelikož tento stav trvá už hodně dlouho, vody v krajině je čím dál méně. Proto vyschly horní vrstvy, proto vysychají studny a my musíme obrazně řečeno nějakým způsobem krajinu zašpuntovat, zastavit tento odtok, aby se zase začala naplňovat vodou.

Ministerstvo zemědělství v této souvislosti přišlo s plánem na budování vodních nádrží…

Tlak ohledně vodních nádrží je velmi nepříjemný a tím nechci říct, že je odmítám. Vodní nádrže jsou velmi důležité rezervoáry. Když potřebujeme vodu na celý rok, musíme mít zásoby. Nicméně to musí jít ruku v ruce se zadržováním vody v celé krajině. Nemůže jít jenom o nádrže. Komplexní přístup přitom vyžaduje prostorové i strukturální změny v krajině. Musíme vybudovat prvky, které vodu budou zadržovat, ale budou víc přírodní. Prostě to nebudou velké betonové nádrže, které předložilo ministerstvo zemědělství.

Říční krajina je kontinuální systém pramenišť, potoků, potůčků, řek. Je to cévní systém krajiny, který zajišťuje propojení povrchových a podzemních vod. To znamená, že když naprší hodně vody a jsou povodně, tak pokud je říční krajina zdravá, tak se voda do údolní nivy nalije a postupně vsakuje do podzemí a dotuje bazény, podzemní vodu. A v případě, že je v létě sucho, podzemní bazény zase dotují povrchové toky. Je to velmi dobře fungující přírodní systém, jenomže za posledních sto let jsme zkrátili délku vodních toků o jednu třetinu, znemožnili vsakování vody v údolních nivách, a to mu ublížilo.

Proč k tomu došlo?

Toky jsme narovnali, a protože jsme budovali drenáže, tak jsme je zahloubili. Představte si takovou meandrující, klikatou čáru a teď se to řízne. Krásně je to třeba vidět, když se podíváte na radarové snímky Labe. Takže teď voda prosviští betonovým nebo regulovaným korytem a vůbec se nevsakuje do podzemí. Ztráta podzemní vody může být přitom během pár let velmi vážným problémem, protože Česká republika je coby střecha Evropy závislá na podzemní vodě. My tady nemáme žádné přítoky další vody, my musíme hospodařit s tím, co nám sem spadne.

Pokud si vezmete problém meliorací, drenáží, o kterých se teď hodně mluví, tak ty postihly v převážné míře prameništní oblasti. To znamená ty horní, kde se vytvářely zásobárny vody, která se upouštěla přirozeným způsobem dolů do údolí. Druhá skupina ploch, která je takhle odvodněná, jsou údolní nivy.

Co by se mělo s melioracemi udělat?

Diskuse, která probíhá kolem meliorací a drenáží, je nesmírně důležitá. Zemědělci meliorace a drenáže stále hájí, nechtějí je rušit a vymýšlejí nové řešení. Já se domnívám, že by bylo dobré přehodnotit celý systém meliorací a v prameništních oblastech je natvrdo zrušit, protože to byl v 70. a 80. letech často politický počin. Tehdy platil zákon, podle něhož se jakákoliv zastavěná zemědělská půda musela nahradit. Takže v rámci výstavby ropovodu Družba se odvodňovaly a meliorovaly svahy na Šumavě, kde byly předtím louky, a překládaly se potoky jenom proto, aby tam vznikla orná půda.

Po roce 1948 došlo podle vaší zprávy k likvidaci asi 950 tisíc hektarů mokřadů…

Je to číslo, které jsem se dozvěděla z ministerstva životního prostředí. Když děláme krajinné plány, tak pracujeme s mapami stabilního katastru, ve kterých jsou krásně vyznačené plochy, které byly zamokřené. Kdyby se tyto plochy dostaly do původního nastavení, tak by na nich zase vznikly mokřadní plochy, protože zřejmě mají nějaké propojení se spodními vrstvami. Po roce 1948, kdy se vytvářela zemědělská družstva, byla snaha o tvorbu velkých ploch a rušení malých políček, protože v té době byla představa, že to bude jednodušší. Tento proces proběhl nejenom v Čechách kvůli změně režimu, ale v celé Evropě. Nicméně v Čechách zvětšování polí probíhalo obzvláště drasticky, protože došlo k zatrubnění obrovského množství toků nebo rozorání cest a mezí. Odborníci říkají, že eroze, která potom nastala, byla největší erozí po poslední malé době ledové v 16. století.

Je tady několik zádrhelů. První je, že pokud bude každých 30 hektarů jiná kultura, tak to může mít vliv na zadržování vody, ale naprosto minimální. Podél těch dělících čar musí být stromy, keře, cesty, nějaká síť. Nestačí jenom změna pěstované plodiny. A druhá věc je, že já se vždycky zemědělců ptám: Jak krajinu chcete řešit? To nejde dělat od stolu v Praze. Je potřeba znát vývoj dané krajiny, vědět, kde byly historické cesty, stezky, odtrubnit potoky, aby vytvořily tu základní dělící síť. To je opravdu tvořivá krajinářská činnost. Krajina je něco, co nás obklopuje, to je náš domov. Chceme, aby byla krásná, nechceme žít v něčem, co je pravítkem nalinkované jen proto, že se to dobře obdělává. Česká krajina je mikrostruktura, a právě proto ji máme rádi – je taková komorní.

Klára Salzmann, krajinná architektka

Poloprázdné obchody. Češi zkouší, jak by vypadaly bez včel..

Když před sedmi lety americký řetězec s potravinami Whole Foods Market odstranil ze své prodejny na Rhode Islandu veškeré potraviny, k jejichž vzniku jsou potřeba včely, zůstaly regály poloprázdné a byl z toho celosvětový poprask. Nyní se o totéž v malém a úspornějším řešení pokouší i Češi s Hnutím Duha.

Do akce se zatím zapojily menší obchody, převážně z řad bezobalových prodejen či bio prodejen. Tyto prodejny spolu s Hnutím Duha chtějí ukázat na to, že většina druhů ovoce, zeleniny a dalších plodin včetně oříšků, obilovin, kakaa a olejů je závislá na opylení. Včelám a divokým opylovačům ubližují chemické postřiky i rozsáhlé monokulturní lány o jediné plodině, kde si nemohou odpočinout a hladoví, píše v tiskové zprávě Hnutí Duha.

Česká akce navazuje na celoevropský projekt Save Bees and Farmers. „Ten má kořeny v Německu, kde je opravdu velký problém s úbytkem včel. V českém prostředí je alarmující především úbytek divokých opylovačů, jako jsou divoké včely, pestřenky, čmeláci nebo motýli,“ popisuje Ester Dobiášová.

Na sociálních sítích podporuje myšlenku online farmářské tržiště Scuk, i když přímo na webu výrobky kvůli náročnému technickému provedení označené nemá. Dalším obchodem je například pražský BioDomov.

„Nemáme zatím finální počet, o kolik jde produktů, označování je stále v procesu, ale s kolegyněmi odhadujeme, že jde o zhruba šedesát až sedmdesát procent zboží v obchůdku,“ uvádí Lenka Procházková Gregorová. Značení produktů, a tím podporovat větší rozmanitost přírody a snižování používání syntetických pesticidů, chtějí zachovat „nastálo“.

Podobně hrůzostrašně to vypadalo před lety i v americké prodejně Whole Foods, která zboží, jež by bez včel nevzniklo, z regálů stáhla úplně. Odstraněno tehdy bylo 237 ze 453 produktů a svět obletěly obrázky prázdných regálů.

„Myslím, že povědomí o problematice úbytku včel a obecně záchraně biodiverzity se v poslední době postupně zlepšuje, vznikají divoké louky ve městech, rozšiřuje se precizní zemědělství, a samozřejmě i my v Košíku cítíme svůj díl společenské zodpovědnosti,“ uvádí mluvčí Košíku František Brož s tím, že se s Hnutím duha domluví, jak by mohli spolupracovat.

Nouzový stav a stav klimatické nouze: podobnost čistě náhodná?

Stav klimatické nouze v Evropě vyhlásil Evropský parlament už loni v listopadu a od loňského léta platí i v Praze 7. A nouze nastala. Ovšem ne v důsledku změny klimatu, ale v důsledku boje proti těmto změnám. V úterý 15. září se v Německu rozhostilo rozsáhlé bezvětří. V důsledku nedostupnosti konvenčních zdrojů a zkracujících se dnů, kdy klesá výroba i ve fotovoltaických elektrárnách, v pondělní aukci elektřiny na následující den prudce stoupla cena pro většinu Evropy od Francie po Finsko ke 200 eurům za megawatthodinu. V úterý už cena dosahovala 1 000 eur. Na dlouhodobém spotovém trhu se přitom tehdy obchodovala za nějakých 40 eur.

„V Německu pro obchodní čtvrthodinu mezi 18:45 a 19:00 se cena vyšplhala na 3 999,99 euro/MWh. Německo v dané hodině importovalo průměrně 4,5 GW výkonu z okolních zemí, v následující hodině čistý import dále vzrostl na průměrných 7 GW, čímž předčil i dovoz do Francie na úrovni 5,5 GW,“ uvádí ve svém popisu události server oenergetice.cz.

Neznáme podrobnější důvody, proč byly konvenční zdroje jako zálohy nedostupné. Francie měla několik plánovaných i neplánovaných odstávek jaderných elektráren. Proč ale nezafungovaly uhelné a plynové elektrárny? Byly v tom technické příčiny, nedůvěra v předpovědi meteorologů, nebo jen příliš vysoké náklady (třeba drahé emisní povolenky) na to, aby se nahřály turbíny na režim stand-by, ze kterého mohou být zdroje velmi rychle startovány?

Německo ještě mělo štěstí, že chybějící elektřinu mělo odkud dovézt. V Arizoně, Nevadě, v Novém Mexiku a v Kalifornii, státech na jihozápadě USA, tu možnost neměli. Na přelomu srpna a září tam v důsledku energeticky nevlídného počasí a výpadku obnovitelných zdrojů elektřina prostě došla a tisíce domácností tam byly odpojovány od dodávek energie.

Skutečný stav nouze jsme zažili letos na jaře a máme ho tu na podzim zpět. Bylo by zajímavé provést malou anketu mezi ekologisty, jak se jim v něm žije. Se zavřenými školami, zakázanými sporty, bez divadel, koncertů, festivalů, hospod, nočních klubů a s omezením shromažďování.

Možná namítnete, že takové srovnání kulhá, protože naše aktuální „nouze“ nijak nesouvisí s klimatem, ale s infekční nemocí. Skutečně?

Při cenách 4 000 eur za megawatthodinu elektřiny a bez možnosti jejího importu je noční provoz hospod a klubů ekologickým zločinem. Divadelní představení je energeticky neuvěřitelně náročným podnikem. Ne každé divadlo je státní, ne každé je Národní, které má vlastní provozní budovy. To pražské realizuje kompletní přestavbu energetiky od roku 2006. Po stránce energetických úspor a efektivity je to projekt obdivuhodný a úspěšný, nicméně divadlo ještě není uhlíkově neutrální. Mohou si ale městské či soukromé scény dovolit rekuperace, tepelná čerpadla, fotovoltaiku na střechách?

Sport byl původně povolen jen registrovaným sportovcům. Z tohoto opatření čouhal lobbing za příjmy klubů a platy sportovců jako sláma z bot. Po stránce přenosu infekce. Po stránce ekologické je fotbalové utkání dnes průšvih jako hrom. Fotbal se hraje většinou potmě, při umělém osvětlení, a v zimě, na vyhřívaných trávnících.

Omezené cestování a nedostupná individuální doprava – kvůli emisím skleníkových plynů. Uzavřené školy – osvětlení a topení nebude možné. Podobně obchodní centra budou otevřena jen na několik hodin denně – při příznivém počasí. Zásobování bude váznout.

Každá ekologistická organizace má v programu napsáno, že transformace ekonomiky a společnosti musí být sociálně spravedlivá. Opět se můžeme poučit z praxe. Profesionální sport možný byl, amatérský nikoliv. Kultura – jak kdo: někdo mohl pracovat, někdo jen chvíli, někdo vůbec. Kompenzace ušlých výdělků někdo dostane, někdo méně, někdo žádné.

A dál? Někdo bude smět jezdit autem, někdo ne. Studenti vysokých škol si budou moci dobíjet své počítače a telefony, studenti středních ne. Zemědělci na ekofarmách si budou moci dobíjet elektrotraktory, když bude hezky, ostatní na naftu nebudou smět jezdit. Pacienti do 60 let budou v nemocnicích ošetřeni, starší ať raději zatelefonují…

Ekologové budou smět říkat své názory, sociologové a ekonomové ne.

V tomto případě nejde o nouzový stav kvůli koronaviru, ale o nouzi klimatickou, s níž si rádi zahrávají ekologisté. Nouzi infekční a nouzi klimatickou samozřejmě srovnávat nelze, nijak spolu nesouvisejí. Skutečně?

Jan Ferenc, ekonom a publicista

obchodování s nedostatkovou vodou

Obavy z nedostatku přírodních zdrojů zároveň dostaly vzácnou komoditu na Wall Street: od tohoto týdne vodu pořídíte na komoditní burze.

„Nedostatek vody představuje rostoucí riziko pro podniky a komunity po celém světě. Vývoj nástrojů pro řízení rizik, které řeší rostoucí obavy o životní prostředí, je tedy prioritou,“ vysvětluje šéf akciového indexu skupiny CME Group, která provozuje největší trh s finančními deriváty na světě a stojí i za novým nástrojem pro obchod s vodou.

S vodou se bude obchodovat formou futures – cenných papírů, jejichž základem je spekulace na budoucí cenu dané komodity. Na stejném principu se obchoduje i s ropou nebo zlatem, cena vody tak bude kolísat podobně, jak je tomu právě u těchto komodit.

Právě západní pobřeží USA pravidelně bojuje s vlnami veder a lesními požáry: jen za poslední dva roky se tamní cena vody podle indexu Nasdaq zdvojnásobila. Čtyřicet procent kalifornské vody se například spotřebuje pro zavlažování zemědělských plodin.

Cílem cenných papírů je především větší přehled o vývoji ceny vody, umožňující i přesnější předpovědi a zvládání rizika souvisejícího s jejím nedostatkem.

Obchod s vodou tak zemědělcům umožní plánovat předem a rozmyslet se, zda hromadně zavlažovat v případě sucha a vysoké ceny vody.

Forbes

Jak zničující by byla podmořská těžba kovů?

Jak se dělá lesní zahrada

Pro lesní zahradu jsou typická tři patra (stejně jako pro les), tedy stromy, keře a přízemí – byliny, zelenina, houby. Kromě výpočtu možných druhů rostlin k pěstování i s popisky, několika vybranými recepty, spatříte i tabulky parametrů, postupy, jak mapovat, čeho si všímat, jak navrhovat a plánovat, propojovat, jak sázet, sklízet a udržovat – krok za krokem, fázi za fází od počátečních záznamů až k realizaci jezírka, je-li jezírko libo.

Autor původní publikace Patrick Whitefield žil v letech 1949–2015 a byl vůdčí osobností evropské permakultury, dnes je známý jako učitel, designér, popularizátor a publicista. Podílel se na fungování časopisu Permaculture Magazine a kromě předložené knihy vydal ještě pět dalších, všechny v zájmu zlepšení životního prostředí lidí. How to make a forest garden vyšla původně v roce 1996, její obsah ovšem dodnes lze označit za nadčasový.

Lesní zahrada je v našem klimatickém pásmu nejpřirozenější formou zahrady, zdůvodňuje autor na přirozeném koloběhu přírody zvaném sukcese. Nicméně důkazů, že permakultura je cesta k udržitelné soběstačnosti, je dnes v praxi už mnohem víc, než tomu bylo v sedmdesátých letech, kdy se o ni vůbec začalo mluvit díky Australanům Billovi Mollisonovi a Davidovi Holmgrenovi, nebo v devadesátých letech, kdy vznikla tato Whitefieldova skripta.

V letošním roce rozšířila řady také v češtině: Jak se dělá lesní zahrada přeložila Pavla Kosinová v redakci Evy Hauserové ze spolku Permakultura (CS).

„VODA ZACHYCENÁ NA STŘEŠE KŮLNY A SKLENÍKU PLNÍ JEZÍRKO. SUDY NA VODU JSOU VYZDVIŽENY NA PODLOŽKU, ABY VODA MOHLA DO JEZÍRKA TÉCI POMOCÍ GRAVITACE. JEZÍRKO MUSÍ BÝT NA MÍSTNÍ VOLNĚ PROPUSTNÉ PŮDĚ VYLOŽENÉ FÓLIÍ. SUDY NA VODU ZE STŘECHY DOMU BY SE NAHRADILY VĚTŠÍ NÁDRŽÍ VYZDVIŽENOU DO VÝŠKY, ABY SE Z NÍ DALO ZALÉVAT HADICÍ, POKUD SE TAKOVÁ NÁDRŽ NAJDE. TRICIA BY CHTĚLA ČASEM VYUŽÍVAT ŠEDOU VODU.“

V letošním roce rozšířila řady také v češtině: Jak se dělá lesní zahrada přeložila Pavla Kosinová v redakci Evy Hauserové ze spolku Permakultura (CS).

Lucia Lenická

Saláty pěstované přímo v supermarketu

Pokud jste v poslední době zavítali do Berlína, možná jste si všimli futuristických vertikálních boxů v místních bistrech, supermarketech nebo třeba ve foyer muzea moderního umění Gropius Bau.

Bylinky, saláty a další zelenina, které se v nich pěstují, lze konzumovat bezprostředně na místě, navíc s téměř nulovou uhlíkovou stopou a až o pětadevadesát procent menšími nároky na vodu.

Celý systém je ovládán z malé kanceláře v berlínském Kreuzbergu, sídle německého startupu Infarm. Ten pro své vertikální farmy nedávno získal rekordní investici ve výši 170 milionů amerických dolarů.

Nápad na založení vertikální farmy se zrodil v roce 2013 v berlínské čtvrti Neukölln, kde spolu zakladatelé Osnat Michaeli a bratři Erez a Guy Galonští sdíleli umělecký ateliér orientovaný na filmovou režii a filozofii. Ve snaze zdravě se stravovat si tam trojice kreativců původem z Tel Avivu vysadila vertikální zahrádku z podomácku vyrobeného systému pumpiček.

Když jim po necelém měsíci doslova přerostla přes hlavu, začali zjišťovat, jak celý nápad přetavit v byznysový projekt. Sedm let poté slaví Infarm tisícovku aktivních farem v deseti zemích světa od Japonska po Spojené státy.

MENU

 EKOLOGIE

Saláty pěstované přímo v supermarketu? Seznamte se s nápadem, který vyrašil v Berlíně

2 minuty čtení

Autor

Alexandra Střelcová

Foto

Infarm

EKOLOGIE

TECHNOLOGIE

STARTUPY

19. listopadu 2020

  

Pokud jste v poslední době zavítali do Berlína, možná jste si všimli futuristických vertikálních boxů v místních bistrech, supermarketech nebo třeba ve foyer muzea moderního umění Gropius Bau.

Bylinky, saláty a další zelenina, které se v nich pěstují, lze konzumovat bezprostředně na místě, navíc s téměř nulovou uhlíkovou stopou a až o pětadevadesát procent menšími nároky na vodu.

Celý systém je ovládán z malé kanceláře v berlínském Kreuzbergu, sídle německého startupu Infarm. Ten pro své vertikální farmy nedávno získal rekordní investici ve výši 170 milionů amerických dolarů.

Reklama

ČESKÝ BYZNYS

Divoké stěhování skladu i shánění lednic. Farmářské tržiště Scuk zažívá díky covidu rekordní rok

Jan Strouhal – 3 minuty čtení

Příběh Infarmu ale začíná spíše jako kuriózní historka, ve které se mísí všechna možná klišé spojená s Berlínem jako hlavním městem hipsterství.

Nápad na založení vertikální farmy se zrodil v roce 2013 v berlínské čtvrti Neukölln, kde spolu zakladatelé Osnat Michaeli a bratři Erez a Guy Galonští sdíleli umělecký ateliér orientovaný na filmovou režii a filozofii. Ve snaze zdravě se stravovat si tam trojice kreativců původem z Tel Avivu vysadila vertikální zahrádku z podomácku vyrobeného systému pumpiček.

Když jim po necelém měsíci doslova přerostla přes hlavu, začali zjišťovat, jak celý nápad přetavit v byznysový projekt. Sedm let poté slaví Infarm tisícovku aktivních farem v deseti zemích světa od Japonska po Spojené státy.

Jenom za minulý rok se jim podařilo navázat spolupráce se světovými giganty, jako jsou nizozemský Albert Heijn, německé Aldi nebo Whole Foods, Selfridges a Marks & Spencer ve Velké Británii. Dohromady se po celém světě takto každý měsíc vypěstuje přes 500 tisíc rostlin.

Chuť podporovat vertikální farmaření roste i u investorů – skrze private equity fondy už na provoz platformy získal berlínský startup téměř 300 milionů dolarů.

Největší výhody spočívají v ušetřených zdrojích.

V době, kdy kvůli pandemii zastavují celé sektory a gastrobyznys je na pokraji kolapsu, je podpora pro Infarm jasným signálem toho, že ekologie a ekonomika k sobě mohou mít blíž, než se obecně předpokládá. Největší výhody této technologie totiž spočívají ve zdrojích, které dokáže ušetřit.

Nejen, že využije méně vody i prostoru, než je zapotřebí v konvenčním zemědělství, ale dbá také na blaho samotných produktů. Ty se pěstují bez pesticidů a data o jejich růstu jsou neustále aktualizována přes cloud. Konzument tak získává lokálně vypěstovanou zeleninu, bylinky a microgreens, nezatěžující životní prostředí uhlíkovou stopou.

Díky úsporám vody, místa a energií má však vertikální farmaření potenciál také drasticky snížit emise skleníkových plynů a odlesňování tropických pralesů, prohlubující klimatickou krizi.

Chválou vertikálního farmaření nešetří ani sir David Attenborough, který o něm ve svém nejnovějším dokumentu The Life on Our Planet hovoří jako o naději, jak nasytit oněch 11 miliard obyvatel očekávaných na Zemi do roku 2100.

Alexandra Střelcová 

kámen nad zlato

Premiér Andrej Babiš velmi často připomíná, že se jeho vláda chce z krize proinvestovat. Proto také navrhuje příští rok nalít rekordních 128 miliard korun do dopravy. Jenže v pozadí tohoto smělého plánu se zhmotňuje nová krize: v Česku se už 30 let neotevřel jediný kamenolom a do deseti let skončí až 60 procent těch stávajících. Obdobná krize se týká písků a štěrku. Podle odborníků tato ekonomická brzda už brzy stopne celý stavební byznys. A otevřít nová ložiska se stále nedaří.

„Pokud se nic nezmění, do deseti let tady máme rozsáhlou stavební surovinovou krizi,“ varuje Josef Godány, ložiskový geolog z České geologické služby. Jeho predikce dokládají konkrétní příklady. Třeba kopec Tlustec, ležící na Českolipsku. V historii tam těžba probíhala, pod povrchem leží jeden z nejkvalitnějších čedičů v Česku. „Přišli jsme s velmi šetrným projektem, chceme těžit za použití nejmodernějších technologií a bez zásahu do vrcholových partií. Přestože jsme dotčené obci nabídli velkorysou kompenzaci, náš záměr úřady bez výsledku projednávají už 13 let,“ říká Petr Houska, ředitel Kamenolomu Brniště.

Takřka stejný scénář se opakuje i jinde, třeba v Ševětíně na Českobudějovicku a na dalších místech. Není účelem tohoto textu zastávat se těžařské lobby. Je zřejmé, že nelze rezignovat na ochranu přírody kvůli jejímu byznysu, a je zajisté nutné každý záměr důkladně posoudit, než těžba nenávratně změní krajinu. 

Petr Weikert

Motýly ohrožuje spíš zemědělství než změna klimatu.

Na většinu druhů motýlů nebude mít oteplování žádný vliv a zbytek se přizpůsobí. Mnohem větší nebezpečí však pro motýly představuje intenzivní hospodářská činnost člověka.

Stále více se potvrzuje, že při globální změně klimatu se posouvá i načasování zažitých biologických jevů. Jedním z nich je doba letu motýlů, tedy čas, kdy se vyskytují dospělí jedinci v přírodě. Protože oteplování planety lze vnímat jako posuny klimatických pásem, jihočeští vědci zkoumali, jak se mění doba letu motýlů v závislosti na zeměpisné šířce. Použili k tomu čtvrt milionu údajů z nejrůznějších databází, přičemž nejstarší údaje pocházely z 18. století. Sledovali celkem 105 druhů motýlů, z nichž polovina se vyskytuje v Evropě a polovina v Severní Americe.

„U většiny motýlů by se nemělo se změnou klimatu nic měnit, a to jak s oteplováním, tak i s případným ochlazováním. Tyto druhy tady žijí už od třetihor, přežily několik dob ledových na stejných místech a ani výraznější změny teplot je neovlivní,“ říká entomolog Zdeněk Faltýnek Fric z Biologického centra AV ČR, autor studie, kterou uveřejnil prestižní  časopis Ecology Letters. Mezi nejznámější zástupce těchto druhů motýlů patří například jasoň červenooký.

U dalších druhů motýlů však změny nastanou, respektive už nastávají v průběhu posledních dekád. „Týká se to druhů, které létají časně zjara, například soumračník jitrocelový. Čím jsou víc na sever, tím se vyskytují později. Tyto druhy budou s oteplováním vylétat dříve,“ vysvětluje Zdeněk Faltýnek Fric. Obdobně to prý platí u motýlů pozdního léta (např. soumračník čárkovaný), kteří budou vlivem globální změny klimatu létat stále později, to znamená ke konci srpna a na začátku září. V severních oblastech tak dojde k rozrůznění sezón: druhy, které se dnes objevují společně, se rozdělí do časných a pozdních skupin. Oproti tomu ochlazení by naopak způsobilo, že by jarní a podzimní druhy posunuly svůj výskyt do vrcholného léta.

Vědci dále zjistili, že druhy z vlhkých oceánických oblastí reagují na změnu klimatu výrazněji než druhy kontinentální a že  některé druhy motýlů vystupují z nížin do větších nadmořských výšek. Nižší polohy jsou totiž dnes – na rozdíl od horských poloh – intenzivně obhospodařované lidmi.

Dosažená zjištění samozřejmě neznamenají, že by motýli z přírody postupně nemizeli. Před sto lety u nás žilo 161 druhů denních motýlů a z nich 18 druhů úplně vymizelo. Podle vědců je ale primárně ohrožují jiná nebezpečí, než je právě změna klimatu. „Je jednoduché vše svádět na globální oteplování, ale myslím si, že z valné většiny je dnes problém ve změně hospodaření. Z pestrých luk se staly lány polí, které jsou nevhodné pro luční motýly, lesní motýli vymřeli, protože zhoustly lesy,“ dodává Zdeněk Faltýnek Fric.

Už zmiňovaný jasoň červenooký tak na českém území před lety úplně vyhynul právě kvůli nedostatku vhodných luk pro pastvu. Díky společnému úsilí vědců a ochránců přírody se jej naštěstí podařilo od roku 1986 úspěšně vrátit do lokality Horní Kamenárka u Štramberka. Studie českých entomologů tak může přispět i k nastavení vhodnějších způsobů hospodaření člověka v krajině.

Biologické centrum AV ČR 

špinavá "čistá energie"

Ano, je pravda, že sluneční a větrná energie jsou čisté. To už ale zdaleka neplatí o technologiích a infrastruktuře potřebných k jejich získání. Moc se o tom ale nemluví.

I proto vyvolal letos mezi ekology a bojovníky za záchranu klimatu doslova poprask dokument Planeta lidí. Je to paradox – jeho autorem je dlouholetý ekolog a aktivista Jeff Gibbs a produkce se ujala další levicová ikona, režisér Michael Moore. Zatímco ale dřívější kritiku zbraní nebo amerického zdravotnického systému levice oslavovala, tentokrát si Moore vyslechl nadávky. Aktivisté se dokonce pokoušeli dosáhnout toho, aby se snímek nedostal k široké veřejnosti.

Dokument poukazuje právě na potíže, které s sebou výroba a výstavba solárních a větrných parků přinášejí. A kritika je to zdrcující. Přestože i tentokrát Michael Moore občas obratně manipuluje fakty, nafukuje problémy a předkládá ne vždy úplně přesný pohled na obnovitelné zdroje, s jeho hlavními závěry lze polemizovat jen těžko – i za čistou energií se skrývá kopec špíny. Důkazů z praxe předkládá mnoho.

Michael Moore s Jeffem Gibbsem ale nejsou jediní. Už řadu let na stejné problémy poukazuje také třeba nizozemský vědec Alexandr Dunlap. Tvrdí, že zelený průmysl nemůže být řešením problémů starého fosilního průmyslu – jednoduše proto, že to je také průmysl. Obnovitelné zdroje jsou podle Dunlapa v podstatě jen fosilními palivy verze 2.0. Lidé od nich mají nerealistická očekávání.

Ocel, měď, stříbro, kobalt, hliník, lithium, olovo, zinek, neodym, dysprosium, grafit... To je jen částečný výčet nerostných surovin, které jsou nepostradatelné při výrobě fotovoltaických panelů a větrných turbín. Ty všechny bude nutné v míře mnohem větší než dnes těžit v „temnotě dolů“ a zpracovávat ve špinavém průmyslu, aby se podařilo naplnit smělé energetické cíle.

Podle dva roky staré studie Světové banky jsou budoucí objemy spotřeby zeleného průmyslu doslova ohromující. Abychom byli schopni vyrábět ročně 14 terawattů „čisté“ energie, což je hrubý odhad celosvětové spotřeby, bude k tomu potřeba (mimo jiné) 34 milionů tun mědi, 40 milionů tun olova, 50 milionů tun zinku, 162 milionů tun hliníku a téměř pět miliard tun oceli.

Magazín Foreign Policy ilustruje problém na příkladu stříbra. Poptávka po něm jen kvůli výrobě zelené energie se v příštích letech až zdvojnásobí. Jeden z největších světových dolů, Peñasquito v Mexiku, zabírá přes 60 kilometrů čtverečních, produkuje každoročně tuny toxického odpadu a ukrývá zásoby přibližně 30 tisíc tun bílého kovu. Abychom nasytili světovou poptávku výrobců čistých technologií nutnou k přechodu na bezemisní hospodářství, bylo by podle Foreign Policy potřeba k dnešní celosvětové těžbě přidat dalších 130 takových dolů se stejnou kapacitou.

Technologie určené pro výrobu solárních a větrných elektráren jsou však jen jednou součástí zelené budoucnosti. Vedle toho bude potřeba také obrovský objem skladovacích kapacit energie – tedy baterií. Pro ně je jednou z klíčových surovin lithium a odhady hovoří až o 40 milionech tun, jež výroba akumulátorů v příštích letech spolkne.

Pro srovnání – je to zhruba 2,8tisícinásobek dnešní produkce. A už ta sama o sobě způsobila v některých zemích ekologické katastrofy. K vytěžení jedné tuny lithia je například potřeba bezmála dvou milionů litrů vody. Z dolů navíc uniká množství zplodin, jejichž nebezpečnost si bohužel už v praxi vyzkoušeli sousedé dolů v Chile, Argentině nebo americké Nevadě. 

Možná ještě horší dopady má těžba kobaltu, další suroviny používané do baterií. Více než 60 procent známých světových zásob tohoto kovu se nachází na území Demokratické republiky Kongo. Země v rozvratu, kterou už roky drtí občanská válka, kvůli tomu proslula obrázky zabahněných, sotva náctiletých dětí s lopatami, které ručně dolují kobaltovou rudu v místních dolech. 

Deník Guardian před dvěma lety odhadl počet dětských dělníků v DRK, pracujících pro zelenou budoucnost dvanáct hodin denně za pár dolarů, na zhruba 35 tisíc. Jaký to kontrast proti západním teenagerům, kteří za lepší svět bojují záškoláctvím. Těžko hledat větší ironii, než že se přitom fotí mobilními telefony s bateriemi z lithia, které místo sezení ve škole těžili jejich méně šťastní afričtí vrstevníci.

Právě fakt, že velká část zásob surovin používaných při výrobě solárních panelů a větrníků leží pod zemí v rozvojových státech, označuje magazín Foreign Policy za možná ještě horší riziko, než je samotná ekologicky nepřívětivá těžba. Západ v touze po bezuhlíkové budoucnosti může sklouznout k novodobé kolonizaci. Nechtěnou „špínu“ jen odsune tam, kde nebude na očích, aby neurážela jemnocit zachránců klimatu...

Nejde ale jen o těžbu. Jelikož solární panely ani větrníky nejsou nesmrtelné, je také potřeba vyřešit problém, co s vysloužilými elektrárnami. Spolu s klasikem si musíme klást stejnou otázku jako u každého jiného odpadu: Kam s ním?

Už nyní došly na konec své životnosti první zelené projekty. Přestože existují ve vyspělých zemích firmy specializované na recyklaci a likvidaci, z drtivé většiny řeší podle Foreign Policy i tento problém Západ navýsost alibisticky: staré fotovoltaické panely vyváží – často ilegálně – do jižní Asie a Afriky.

Za globální hřbitov vysloužilé elektroniky, baterií a solárních panelů označuje časopis Ghanu. Na místních skládkách se malá část odpadu recykluje – oddělí se využitelné kovy. Zbytek se pak spálí nebo zahrabe do země. Solární panely nicméně obsahují řadu toxických součástí, namátkou olovo nebo kadmium, a tak hlásí vesnice v okolí fotovoltaických pohřebišť vysoké hladiny těchto jedovatých látek v krvi místních obyvatel. O tom, že i tady se zhusta využívá dětská práce, není asi třeba se zmiňovat.

Ukázkovým příkladem je americké řešení demontáže starých větrných elektráren. K výrobě každé turbíny o výkonu dvou megawattů se podle Alexandera Dunlapa spotřebovalo na 150 tun oceli, 250 tun betonu a 3,6 tuny mědi. Odmyslíme-li nyní energetickou náročnost výroby takového množství vstupů, problém nastává i při jejich recyklaci.

Kovy se dají částečně využít znovu, s betonem si taky odborné firmy poradí. Nepřekonatelnou překážku ale prozatím představují lopatky vrtulí – mimochodem delší než křídlo letadla Boeing 747. Vyrábějí se ze speciálních skelných vláken a nikdo doposud nepřišel s rozumným nápadem, jak tento laminát recyklovat. Dělníci proto vrtule rozřezávají na menší kusy a zakopávají je do země v poušti ve Wyomingu. I ten největší zastánce větrné energie jistě uzná, že to není dlouhodobě udržitelné řešení.

Problém s odpadem navíc bude bobtnat a především – nikdy neskončí. Slunce sice bude svítit a vítr foukat pořád a zadarmo, ekologické elektrárny se ale budou muset v 20- až 40letých cyklech obnovovat. Magazín Foreign Policy odhaduje, že v roce 2050, kdy doslouží dnes a v příštích letech budované solární elektrárny, dosáhne produkce odpadu z nich 78 milionů tun.

Doly nezmizejí – jen část těch uhelných nahradí kobaltové, stříbrné nebo lithiové.

Jan Němec

vertikální zahrady

Na kritický nedostatek v úvaze, že zeleň kolem magistrály vedoucí centrem města prospívá kvalitě ovzduší, letos poprvé upozornili  odborníci z ústavu INAR v Helsinkách a finští meteorologové.

Jejich otázka byla prostá: jak správně by měly být uspořádány stromy a keře kolem dopravně vytížené tepny, aby se na chodníku pěším dýchalo lépe? Odpověď překvapí: pro čistý vzduch je nejlepší, když kolem silnice ve městě nebudou růst žádné stromy.

Vzrostlá vegetace totiž představuje fyzickou bariéru proudění vzduchu. Přitom právě volné provívání „kaňonu ulice“ čistí vzduch nad magistrálou nejvýrazněji. Stromy proudění vzduchu zpomalují a znečišťující prachové polétavé částice uzavírají v úzkém koridoru. Ty pak o to déle poškozují zdraví všech, kteří se v těchto místech zdržují. 

Výzkum finských vědců, doprovázený počítačovým modelováním proudění větru, přinesl ještě několik zajímavých zjištění. Třeba, že metr vysoký živý plot podél silnice nemá žádný vliv na zlepšení kvality vzduchu vedle na chodníku, a že pro ono kýžené zlepšení kvality je zapotřebí umístění vegetace v několika řadách a různých výškových profilech. K vytvoření takového ochranného lemu zeleně podél bulvárů se ne všude nabízí dostatek prostoru jako v Helsinkách.

Pokud bychom, podle finských odborníků, například vysadili podél krajnice silnice tři řady stejně vysokých stromů, měřená koncentrace prachových polétavých částic PM 10 by se tu lokálně zvýšila o 88 % a u PM 2,5 o 42 %, oproti stavu zcela bez stromů.

Finské závěry se navíc shodují s tím, co naznačila jen o pár dní starší studie z univerzity v Surrey, v Guilfordu. Její autoři se snažili zjistit, které jsou pro městské klima nejvhodnější.

Pro 61 sledovaných druhů dřevin badatelé rozepsali tucet základních „charakteristických rysů“, které mohou městským plánovačům a ozeleňovacím komisím jednou pomoci při nelehkém rozhodování. Pokud tedy hledáte bariéru proti znečištění, najdete si konkrétní druh (pravděpodobně listnatý, s vysokou hustotou olistění a malými listy). Současně se můžete informovat o tom, že zdaleka ne každý vzhledný druh se na místo plánované výsadby hodí. Třeba proto, že hluboce koření anebo špatně snáší prachové znečištění. Některé druhy také mohou v závislosti na vnějších podmínkách mohou uvolňovat těkavé látky, které přispívají ke znečišťování ovzduší.

Řeč není jen o obligátních pylech, za které alergici nikomu nepoděkují. Břízy, duby anebo vrby takto uvolňují například isopren. Uhlovodík, který si jako reprezentaci nezávadného ovzduší zrovna nevybereme. Stromy si mohou pohrát s místní koncentrací ozonu, oxidů dusíku. V zásadě nezpůsobují zvýšení měřené koncentrace nad 3 %, takže není důvod k panice. Rozhodně ovšem nestačí říci: „Dáme tam tedy nějaké stromy, ať dají aktivisté pokoj a lépe se dýchá.“ 

To nijak nesnižuje klady zeleně, působí harmonicky, uklidňuje, zvyšuje kvalitu bydlení a hodnotu nemovitostí, snižuje lokální kriminalitu, účinně bojuje s efektem tepelných ostrovů a stává se vítaným prvkem podporujícím biodiverzitu. Jenže jako každá infrastruktura, i ta zelená nejprve musí dávat smysl.

Což nás dostává k vertikální zeleni na výškových budovách, ke stromům vyrůstajících z teras a balkonů, které vytvářejí vnější zelený plášť stavby. Třeba tak, jako je k vidění u slavné milánské dvojice Bosco Verticale. Dvě výškové rezidenční budovy (111 a 76 metrů) z dílny architekta Stefana Boeriho, jsou od roku 2019 největšími vertikálními zahradami světa. Roste na nich přes 900 stromů a 16 tisíc rostlin včetně keřů. Je to masa 20 tisíc metrů čtverečních zeleně, vypasovaná do výšky.

Po všech stránkách je to inspirující dílo, ohromující ukázka moderní zelené architektury, sbírající jedno ocenění odborných i laických porot za druhým. Ovšem kritice neušlo.

Přišla z poněkud nečekané strany, od šéfredaktora ekologického časopisu TreeHugger, Lloyda Altera. Přitom jen upozornil na to, o kolik asi více strukturního betonu a oceli bylo zapotřebí k vytvoření všech těch kaskád a balkonových výběhů, rozvodů závlah. A se svými čtenáři se podělil o závěr, že taková líbivá stavba je sice vizuálním magnetem, ale stěží udržitelnou stavbou. Zeleň navíc rozdíl v uhlíkové stopě nevyrovná. Pokud tedy zeleň na fenomenální Bosco Verticale přežije.

Přitom na samu ideu zelených mrakodrapů zahájil frontální útok už o něco dřív designér, návrhář a novinář Tim de Chant v roce 2013 krátkým blogem s titulkem: „Můžeme, prosím, přestat kreslit na mrakodrapech stromy?“

„Architekti zapomínají na to, že ve výšce 500 stop (150 metrů) stojí život za prd. Pro lidi, stromy a vůbec všechny, s výjimkou sokolů a poštolek,“ píše ve svém textu. Klima na takovém umělém útesu domu je totiž extrémní.

Listí vegetace se tu, nekryto zástinem a exponováno slunci, přehřívá. Vystaveno může být teplotě až o 14 °C vyšší než okolí. Přehřívání je ale lokální, na úrovni jednotlivých pater. Z druhé, zastíněné strany budovy, tou dobou mohou panovat teploty lehce nad nulou. Těžko si představit, že by v tomto uspořádání stromy vydržely být zelené a svěží po celém vnějším plášti věžáku.

Dominantní vliv má v těchto výškách vítr, který odvívá substrát, narušuje stabilitu kmene a kořenů a především deformuje stromy v růstu. Architekti přitom ve svých vizualizacích zachycují stromy hrdé, rovné a krásně zelené. „Stačí se podívat, jak vypadají stromy na vrcholu kterékoliv vyšší hory,“ dodává de Chant.

Vítr se chová poměrně agresivně a může stromy dále vysušovat či jinak ovlivňovat jejich nakládání s vodou. Zapomínat nesmíme ani na noční a zimní chlad, umocněný větrem a výškou. 

V součtu je přežití stromů na věžácích bez extrémně náročné péče  dlouhodobě nerealistické. A právě otázka komplikované údržby – prořezávky, hnojení, ošetření – při které se zahradníci neobejdou bez pomoci jeřábu anebo horolezeckého lana, nakonec v kritických úvahách de Chanta pohřbívá ideu vertikálních gigantů zahalených do smaragdové zeleně stromů. Jednoduše proto, že údržba jednoho takového zeleného věžáku stojí tolik, co důkladná údržba zeleně v celé městské čtvrti. „Stromy ve městech potřebujeme, ale ne v takových podmínkách, na které nebyly stvořeny. Sázejme je raději tam, kam patří – na zem.“

„Ano, stromy jsou ve městech zapotřebí. Ale to, že vypadají dobře, pohlcují oxid uhličitý, poskytují psychologické benefity a slouží jako bariéra hluku, ještě neznamená, že je nemáte vysadit správně,“ říká například Daryl Beyers, krajinný návrhář. „Když vytvoříte zahradu, potřebujete k ní i zahradníka.“ 

Jedním z nejčastějších dotazů tu patrně asi bude téma, jestli může větev odlomená větrem ze stromu a padající z výšky třiceti pater, usmrtit nešťastníka někde dole. Zeleň ve městě je zapotřebí, ale ne všude pomáhá tak, jak si asi představujeme. A jen to, že se nám líbí, ještě neznamená, že je i funkční a praktická.

Radomír Dohnal

Kyselku v lázních ani studny kyanid z Bečvy neohrozí

Dá se dnešní situace na Bečvě a její případný vliv na Hranický kras nějak srovnat s povodněmi v roce 1997?

Povodně v červenci 1997 byly sice katastrofální, ale v podstatě přirozenou záležitostí. Dopad měly na všechno, co tenkrát stálo vodě v cestě. Tentokrát voda v klidu proteče, ale nejvíce to odnášejí živé organismy.

Ohrozí únik toxické látky do Bečvy podzemní vody v oblasti kolem řeky?

Pokud se budeme bavit o podzemních vodách obecně, tak je odpověď vcelku uklidňující. V našich zeměpisných šířkách a v místních typech hydrogeologického prostředí je hladina podzemních vod vždy nepatrně výš než hladina v povrchovém toku, tedy v řece. Tudíž proudí směrem do řeky. Podzemní voda vyvěrá v nejnižších místech krajiny, často nepozorovaně, třeba právě v rámci koryta řeky rozptýleně v sedimentech. Takto se přirozeně doplňuje voda v našich řekách a současně je to i přirozené odvodňování krajiny.

Kde to funguje opačně, tedy že řeky zásobují podzemní vody?

Tak je tomu třeba v pouštních a polopouštních oblastech, jako jsou Maroko, Írán nebo Turecko. Tam se voda v korytě řeky zasakuje do sedimentů, proudí směrem od řeky a takto dotuje podzemní vody. Kdyby to tak fungovalo u nás, bylo by to samozřejmě v současné situaci horší.

V okolí Bečvy jsou stovky studní, od těch velkých, vodárenských, až po soukromé. Opravdu nehrozí žádný problém?

Problém může nastat, když se ze studní situovaných v okolí řeky voda čerpá rychleji, než je její přirozené doplňování. Každé čerpání podzemní vody vytváří takzvaný depresní kužel. Je to snížení hladiny podzemích vod, centrum tohoto snížení je v místě čerpání a směrem k okrajům vyznívá. Můžeme si to představit jako vír nad odtokem při vypouštění vany. Pokud bude odběr podzemní vody příliš rychlý, tak může docházet k infiltraci vody z koryta řeky do vod podzemních. Nicméně provozovatelé vodárenských zařízení tuto problematiku ovládají. Pokud se jedná o soukromé studny, tak v tomto, již podzimním období, kdy už pominula poptávka po závlaze plodin, nepředpokládám, že by k nadměrnému čerpání docházelo. Odběr povrchové vody přímo z koryta řeky je za takovéhoto stavu samozřejmě nepřípustný.

Přibližně dvacet kilometrů po proudu od místa, kde se kyanidy pravděpodobně do vody dostaly, leží lázně Teplice nad Bečvou. Může tato ekologická katastrofa být rizikem pro tamní kyselky?

Zdejší minerálka je specifický druh podzemní vody. Podstatné je, že se její hladina nachází o 60 až 100 centimetrů výše, než je hladina v Bečvě. Kyselky tedy přímo ohroženy nejsou. Výše se nachází nejen jejich hladina ve vrtech, které lázně využívají pro léčebné účely, ale i v Hranické propasti a okolních jeskyních. Kontaminace podzemního systému včetně minerálních vod tak nehrozí.

Jsou výš všechna místa, kde voda vstupuje do podzemí?

Je pravda, že dosud nemáme uspokojivě dořešena všechna místa, kde může docházet k zasakování vod, ze kterých se následně kyselka vytváří. Některé ze zasakovacích, tedy zdrojových lokalit se pravděpodobně nacházejí i v řečišti řeky Bečvy. Podstatné, je že známe stáří zdejší kyselky i její složení. Z toho víme, že po zasáknutí bude povrchová voda v podzemí pobývat nejméně 30 až 50 let a bude ředěna a míchána dalšími vodami. Organické látky se v tomto prostředí rozkládají a postupně dochází k jejich degradaci. Pokud se tyto nepříjemné události nebudou opakovat příliš často, tak ke změně kvality nedojde.

Byla by podzemní voda v bezpečí, kdyby se havárie stala loni a čtyři roky předtím? Panovalo velké sucho, Bečva byla na minimálních průtocích a také hladina podzemní vody se snižovala. Nehrozila by pak infiltrace podzemí vodou z Bečvy?

To je správná otázka. Výzkum se musí opírat o pozorování extrémních hodnot, to proto, aby nakonec mohl popsat, jaký stav lze považovat za normální. Stav podzemní vody dlouhodobě monitorujeme v celém krasu i v lázních. Proto můžu zodpovědně říct, že i za velkého sucha jsou kyselky v mírném přetlaku, jejich hladina je stále výš než hladina v řece a ke kontaminaci by určitě nedošlo. To ale samozřejmě neznamená, že si s přírodou můžeme dělat co chceme. Třicet až padesát let, kdy se kyselky v podzemí tvoří, je pro geologa velmi krátká doba. Pokud by někdy snad došlo k významnému znečištění způsobenému takzvanými perzistentními polutanty, tedy látkami, které jsou v přírodě nerozložitelné, tak bychom mohli očekávat, že se to po několika desetiletích projeví na pramenech kyselek v lázních.

Jakou stopu tam podle vás zanechají kyanidy?

Kyanidy často tvoří kyanidové komplexy, to znamená různě komplikované sloučeniny, které mohou vstupovat do dalších složek přírodních systémů. Pozitivní zprávou je, že tyto sloučeniny bývají méně jedovaté a méně stabilnější než samotné kyanidy a postupně se rozkládají. Některé z komplexů však mohou vydržet i desetiletí. V tomto už je přírodní systém příliš složitý a jednotlivé reakce v budoucnosti nelze do detailu předvídat.

To nezní úplně optimisticky...

Z historie a z jiných srovnatelných událostí, které se staly po celém světě, ale víme, že nejvýraznější toxické účinky, tedy nejvýznamnější otravy jsou způsobovány přímo kyanidy, a to ve vodním prostředí bezprostředně po úniku.

geolog Milan Geršl z brněnské Mendelovy univerzity zkoumající Zbrašovské aragonitové jeskyně a Hranickou propast - unikáty propojené složitým podzemním systémem s řekou Bečvou

vliv kvality ovzduší na život

Ovzduší může ovlivnit výsledky těhotenství, můžou se rodit děti s nitroděložní růstovou retardací nebo nízkou porodní váhou. Máte zvýšený výskyt nemocnosti, zejména u dětí předškolního věku na nemoci dýchacích cest. Při výzkumu v Karviné jsme zjistili, že zvýšené koncentrace polyaromátů ovlivňují délku dětí při narození. Pozitivní však je, že zjištěné rozdíly v délce novorozenců v Českých Budějovicích a Karviné se do dvou let jejich života srovnaly. Výzkumy na strážnících v Praze prokázaly, že škodliviny v ovzduší ovlivňovaly fragmentaci DNA ve spermiích. Ne tak moc, že by nebyly schopné oplodnit vajíčko, když si ale vezmete koncentrace polyaromátů v Karviné nebo Radvanicích, jsou tak vysoké, že kvalitu ovlivnit mohou. 

Vystavení škodlivinám v ovzduší zvyšuje výskyt kardiovaskulárních nemocí, diabetu a teď se uvažuje, že působí také neurotoxicky.

Promítá se to nějak konkrétně ve statistikách na Ostravsku?

Střední délka života mužů je tady o dva roky kratší, než je průměr v České republice. Může to být ale i životosprávou nebo těžkou prací, kterou vykonávají. U žen to odpovídá průměru. Bohužel v pánevních oblastech severních Čech, kde byla populace zatížena v 70. a 80. letech, se střední délka života teď sice prodlužuje, zkrácení o dva roky u mužů i žen tam ale stále přetrvává. Jedná se asi o dlouhodobé poškození populace.

Změny způsobené vystavením škodlivinám v ovzduší výzkumy potvrdily i u novorozenců v Karviné. Je už i moravskoslezská populace poškozená?

Dlouhodobě asi ano. Výzkumy ukázaly, že se poškození přenáší i na další generace. Zůstává otázkou, jak moc, protože člověk má schopnost řadu věcí reparovat. Už v minulosti, když se dělal program Ostrava, v Radvanicích bylo vidět, že tamní děti jsou v prvním roce života dvakrát až třikrát víc nemocné než v jiných částech Ostravy. V průměru během prvního roku života navštívily dětského lékaře šestkrát, což určitě není běžné. Výrazně se na tom podílí ale i otázka životního stylu. Mě osobně velmi při výzkumu stravování těhotných překvapilo, že přísun ovoce a zeleniny je u těhotných žen velmi nedostatečný. A zase více v Karviné než v Českých Budějovicích. Když máte dostatečný přísun zeleniny, lépe zvládáte metabolizovat škodlivé látky jako polycyklické aromatické uhlovodíky. Výrazně působí i vyšší přísun vitamínu C.

Budete i teď zjišťovat, co kdo jí?

Budeme zjišťovat celý životní styl, ten se může na výsledcích výrazně podílet. U strážníků, těhotných žen a běžců zařazujeme do výzkumu vždy jen nekuřáky. U kuřáků se hodnoty výrazně zvyšují.

Když jsme výsledky srovnali s jinými studiemi z jiných států, zátěž matek nekuřaček v Karviné je na úrovni kuřáků v Německu nebo na úrovni zátěže v Číně.

Čelí tady tak silnému znečištění?

Koncentrace benzo(a)pyrenu byly v Karviné v roce 2010 6,3 nanogramu na metr krychlový, v roce 2016 3,4 nanogramu na metr krychlový v ročním průměru. Benzo(a)pyren je prokázaný lidský karcinogen. Přijatelným rizikem je podle některých studií jen roční průměr 0,12 nanogramů. Standard v Evropské unii a u nás je jeden nanogram. U jemných prachových částic PM2,5 Světová zdravotnická organizace už čtyři roky doporučuje, že standard by měl být nižší než 10 mikrogramů na metr krychlový. Realita je taková, že v Evropské unii je limit 25 mikrogramů, ve Spojených státech 12. U nás se s koncentracemi 10 mikrogramů setkáte pouze na Šumavě, v části Karlovarského kraje, v Krkonoších nebo v Jeseníkách.

hlavní garant výzkumu Zdravé stárnutí Radim Šrám

"obrození"?

V Thajsku jeden nárůst zvířecí populace zaznamenali. Ale šťastní z toho nejsou. Tamní Lopburi je proslulé „opičím“ chámem ze čtrnáctého století. Památka je pro obyvatele města zároveň požehnáním i prokletím, v časech pandemie bohužel začíná převažovat to druhé. Za ruinami chrámu a především tisícovkami jeho obyvatel míří každoročně davy turistů. Návštěvníci roztomilé malé opičky rádi dokrmují jídlem, které si kupují přímo na místě od obchodníků. Opice pro ně tedy skrze peněženky turistů představují zdroj příjmů. K samotnému chrámu bez opic by se totiž nejspíš do jinak spíše nezajímavého města nikdo netrmácel, v centrálním Thajsku jsou podobných památek desítky. Jenže turisté jsou kvůli epidemii pryč a hladové opice se nekontrolovaně šíří městem, jsou ještě otravnější a drzejší než obvykle a hlavně už nic nevynáší. 

Trochu lepší než v Lopburi to aktuálně mají v japonském Nara. Jelen sika není tak otravný jako opice, i on však umí být pořádně nepříjemný. V městě disponujícím řadou historických památek patří mezi jednu z hlavních zajímavostí i více než tisícihlavé stádo obývající tamní park. Jakožto živoucí národní poklad jsou dokonce chráněni zákonem. Také oni si oblíbili krmiče z řad početných turistů. Zvědavci z ciziny zmizeli, doma zůstává i většina místních, a tak jeleni park hromadně opouštějí a v klidu se procházejí ulicemi 350tisícového města. 

Éterem také proběhla řada zpráv o tom, jak se nad Evropou díky útlumu průmyslové výroby a dopravy pročistil vzduch. Satelitní snímky programu Copernicus, který monitoruje životní prostředí, ukázaly pokles koncentrace oxidu dusičitého nad Paříží, Madridem, Barcelonou i průmyslovou Pádskou nížinou na severu Itálie či německým Porýním. Odborníci napočítali propad o desítky procent. 

Jenže každé srovnání kulhá a o emisích to platí dvojnásob. Podle upřesnění českých meteorologů záleží na teplotě v daném období, směru větru a dalších faktorech. Navíc lokální měření mohou vykazovat jiná čísla než plošné snímky ze satelitu. Co se evropských dat týká, není podle odborníků jednoduché je hodnotit. V ideálním případě by totiž bylo potřeba pokusit se statisticky vyloučit vliv meteorologických podmínek tak, aby byly změny dány pouze množstvím vyprodukovaných emisí. Obecně se zejména průmyslovému severu Itálie přiznat určitý pokles dá, propad o desítky procent ale zdaleka nemusejí být vypovídající.

V některých ohledech bylo totiž při karanténě v Česku dokonce hůře. Na konci dubna naměřili meteorologové zvýšené množství prachových částic PM10 plošně v celém Česku. Jejich zdrojem bývá nejčastěji doprava, vytápění a hnědouhelné elektrárny. Tentokrát ale do České republiky proudil vítr od Kaspického moře, kde se nachází i poušť Karakum. Vyšší rychlosti větru v této oblasti vedly podle meteorologů ke vznosu velkého množství prachových částic, které se dostaly až na naše území. I přes karanténu se tedy v Česku dýchalo hůře.

Příklad je důležitý proto, aby bylo zřejmé, na kolika proměnných kvalita ovzduší záleží a že plošná karanténa je spolu se snížením dopravy a útlumem části průmyslu jen jedním kamínkem skládačky. Třeba pražská ulice Legerova, jedno z nejpostiženějších míst emisemi NO2 v zemi, nevykázala v době karantény podle Jáchyma Brzeziny také žádný významný pokles. „Na družicových snímcích Česka sice určitý pokles ve srovnání s první půlkou března viditelný je, toto však může být zcela běžná fluktuace daná jinými vlivy. Svědčí o tom i fakt, že podobně nízké byly koncentrace i v druhé polovině února,“ hovoří o plošné situaci Brzezina.

Jestli byl v době karantény v Česku opravdu lepší vzduch, se ukáže až zpětně, a meteorologové budou muset posuzovat řadu vlivů. Třeba čísla z dopravy pokles ukazují, ale jak moc se v celkové kvalitě vzduchu projeví, je teprve otázkou. Podle mýtné společnosti CzechToll/Skytoll se ve druhé polovině března omezení v počtu těžkých aut promítla. Znatelný je nižší počet jízd autobusů, který způsobilo uzavření hranic a u vnitrostátní dopravy také omezení pohybu obyvatel. Útlum těžké nákladní dopravy přineslo pak uzavření některých podniků zejména v sektoru automobilového průmyslu. Rozdíl ve vybraném mýtném mezi druhým a čtvrtým březnovým týdnem přesáhl 26 procent. Jestli se ale kvůli tomu někomu dýchalo lépe, je velmi sporné.

Petr Weikert

klimatická kalkulačka

              Klimatická kalkulačka BBC