Jejich otázka byla prostá: jak správně by měly být uspořádány stromy a keře kolem dopravně vytížené tepny, aby se na chodníku pěším dýchalo lépe? Odpověď překvapí: pro čistý vzduch je nejlepší, když kolem silnice ve městě nebudou růst žádné stromy.
Vzrostlá vegetace totiž představuje fyzickou bariéru proudění vzduchu. Přitom právě volné provívání „kaňonu ulice“ čistí vzduch nad magistrálou nejvýrazněji. Stromy proudění vzduchu zpomalují a znečišťující prachové polétavé částice uzavírají v úzkém koridoru. Ty pak o to déle poškozují zdraví všech, kteří se v těchto místech zdržují.
Výzkum finských vědců, doprovázený počítačovým modelováním proudění větru, přinesl ještě několik zajímavých zjištění. Třeba, že metr vysoký živý plot podél silnice nemá žádný vliv na zlepšení kvality vzduchu vedle na chodníku, a že pro ono kýžené zlepšení kvality je zapotřebí umístění vegetace v několika řadách a různých výškových profilech. K vytvoření takového ochranného lemu zeleně podél bulvárů se ne všude nabízí dostatek prostoru jako v Helsinkách.
Pokud bychom, podle finských odborníků, například vysadili podél krajnice silnice tři řady stejně vysokých stromů, měřená koncentrace prachových polétavých částic PM 10 by se tu lokálně zvýšila o 88 % a u PM 2,5 o 42 %, oproti stavu zcela bez stromů.
Finské závěry se navíc shodují s tím, co naznačila jen o pár dní starší studie z univerzity v Surrey, v Guilfordu. Její autoři se snažili zjistit, které jsou pro městské klima nejvhodnější.
Pro 61 sledovaných druhů dřevin badatelé rozepsali tucet základních „charakteristických rysů“, které mohou městským plánovačům a ozeleňovacím komisím jednou pomoci při nelehkém rozhodování. Pokud tedy hledáte bariéru proti znečištění, najdete si konkrétní druh (pravděpodobně listnatý, s vysokou hustotou olistění a malými listy). Současně se můžete informovat o tom, že zdaleka ne každý vzhledný druh se na místo plánované výsadby hodí. Třeba proto, že hluboce koření anebo špatně snáší prachové znečištění. Některé druhy také mohou v závislosti na vnějších podmínkách mohou uvolňovat těkavé látky, které přispívají ke znečišťování ovzduší.
Řeč není jen o obligátních pylech, za které alergici nikomu nepoděkují. Břízy, duby anebo vrby takto uvolňují například isopren. Uhlovodík, který si jako reprezentaci nezávadného ovzduší zrovna nevybereme. Stromy si mohou pohrát s místní koncentrací ozonu, oxidů dusíku. V zásadě nezpůsobují zvýšení měřené koncentrace nad 3 %, takže není důvod k panice. Rozhodně ovšem nestačí říci: „Dáme tam tedy nějaké stromy, ať dají aktivisté pokoj a lépe se dýchá.“
To nijak nesnižuje klady zeleně, působí harmonicky, uklidňuje, zvyšuje kvalitu bydlení a hodnotu nemovitostí, snižuje lokální kriminalitu, účinně bojuje s efektem tepelných ostrovů a stává se vítaným prvkem podporujícím biodiverzitu. Jenže jako každá infrastruktura, i ta zelená nejprve musí dávat smysl.
Což nás dostává k vertikální zeleni na výškových budovách, ke stromům vyrůstajících z teras a balkonů, které vytvářejí vnější zelený plášť stavby. Třeba tak, jako je k vidění u slavné milánské dvojice Bosco Verticale. Dvě výškové rezidenční budovy (111 a 76 metrů) z dílny architekta Stefana Boeriho, jsou od roku 2019 největšími vertikálními zahradami světa. Roste na nich přes 900 stromů a 16 tisíc rostlin včetně keřů. Je to masa 20 tisíc metrů čtverečních zeleně, vypasovaná do výšky.
Po všech stránkách je to inspirující dílo, ohromující ukázka moderní zelené architektury, sbírající jedno ocenění odborných i laických porot za druhým. Ovšem kritice neušlo.
Přišla z poněkud nečekané strany, od šéfredaktora ekologického časopisu TreeHugger, Lloyda Altera. Přitom jen upozornil na to, o kolik asi více strukturního betonu a oceli bylo zapotřebí k vytvoření všech těch kaskád a balkonových výběhů, rozvodů závlah. A se svými čtenáři se podělil o závěr, že taková líbivá stavba je sice vizuálním magnetem, ale stěží udržitelnou stavbou. Zeleň navíc rozdíl v uhlíkové stopě nevyrovná. Pokud tedy zeleň na fenomenální Bosco Verticale přežije.
Přitom na samu ideu zelených mrakodrapů zahájil frontální útok už o něco dřív designér, návrhář a novinář Tim de Chant v roce 2013 krátkým blogem s titulkem: „Můžeme, prosím, přestat kreslit na mrakodrapech stromy?“
„Architekti zapomínají na to, že ve výšce 500 stop (150 metrů) stojí život za prd. Pro lidi, stromy a vůbec všechny, s výjimkou sokolů a poštolek,“ píše ve svém textu. Klima na takovém umělém útesu domu je totiž extrémní.
Listí vegetace se tu, nekryto zástinem a exponováno slunci, přehřívá. Vystaveno může být teplotě až o 14 °C vyšší než okolí. Přehřívání je ale lokální, na úrovni jednotlivých pater. Z druhé, zastíněné strany budovy, tou dobou mohou panovat teploty lehce nad nulou. Těžko si představit, že by v tomto uspořádání stromy vydržely být zelené a svěží po celém vnějším plášti věžáku.
Dominantní vliv má v těchto výškách vítr, který odvívá substrát, narušuje stabilitu kmene a kořenů a především deformuje stromy v růstu. Architekti přitom ve svých vizualizacích zachycují stromy hrdé, rovné a krásně zelené. „Stačí se podívat, jak vypadají stromy na vrcholu kterékoliv vyšší hory,“ dodává de Chant.
Vítr se chová poměrně agresivně a může stromy dále vysušovat či jinak ovlivňovat jejich nakládání s vodou. Zapomínat nesmíme ani na noční a zimní chlad, umocněný větrem a výškou.
V součtu je přežití stromů na věžácích bez extrémně náročné péče dlouhodobě nerealistické. A právě otázka komplikované údržby – prořezávky, hnojení, ošetření – při které se zahradníci neobejdou bez pomoci jeřábu anebo horolezeckého lana, nakonec v kritických úvahách de Chanta pohřbívá ideu vertikálních gigantů zahalených do smaragdové zeleně stromů. Jednoduše proto, že údržba jednoho takového zeleného věžáku stojí tolik, co důkladná údržba zeleně v celé městské čtvrti. „Stromy ve městech potřebujeme, ale ne v takových podmínkách, na které nebyly stvořeny. Sázejme je raději tam, kam patří – na zem.“
„Ano, stromy jsou ve městech zapotřebí. Ale to, že vypadají dobře, pohlcují oxid uhličitý, poskytují psychologické benefity a slouží jako bariéra hluku, ještě neznamená, že je nemáte vysadit správně,“ říká například Daryl Beyers, krajinný návrhář. „Když vytvoříte zahradu, potřebujete k ní i zahradníka.“
Jedním z nejčastějších dotazů tu patrně asi bude téma, jestli může větev odlomená větrem ze stromu a padající z výšky třiceti pater, usmrtit nešťastníka někde dole. Zeleň ve městě je zapotřebí, ale ne všude pomáhá tak, jak si asi představujeme. A jen to, že se nám líbí, ještě neznamená, že je i funkční a praktická.
Radomír Dohnal
Žádné komentáře:
Okomentovat