Nadopujte se světlem

Cítíte se lépe, když svítí slunce a svět je barevnější? Právě nastává období, kdy příroda zešedne a ubude světlo, jehož nedostatek oslabuje imunitu a způsobuje únavu. Bránit se můžete tím, že za každého počasí strávíte denně aspoň dvě hodiny venku a popřemýšlíte o tom, čím doma svítíte.

Ačkoliv má podzim své hezké stránky, okrádá nás o jednu důležitou věc – denní světlo. S každým dnem ho teď ubývá o čtyři minuty, což má výrazný vliv na zdraví. Kvůli nedostatku světla býváme unavení, podráždění, častěji nás bolí hlava, pálí oči, jsme méně odolní vůči stresu a oslabuje se také imunita.

Zabrat dostává i psychika, což se projevuje špatnou náladou a v horším případě depresí.

„Myslím, že to sám na sobě pozoroval každý z nás. Když klasickou zimní inverzi, v níž v české kotlině obvykle žijeme tři až čtyři měsíce, na chvíli prozáří slunce, cítíme se najednou mnohem lépe. V zimě máme všichni méně energie, horší náladu a méně výkonný imunitní systém. K psychickým obtížím lze řadit i poruchy spánku, které jsou v této době poměrně časté, možná i kvůli méně výraznému střídání dne a noci,“ říká psycholog Tomáš Prajzler. Že problémy souvisejí s nedostatkem světla, dokazuje příklad severských zemí, kde se často objevuje tzv. sezonní afektivní porucha, jinými slovy zimní deprese způsobená dlouhotrvající tmou, která se v prosluněných jižních státech prakticky nevyskytuje.

„Svou roli hraje vitamin D, který se syntetizuje v kůži vlivem slunečního záření a jehož osmdesátiprocentní potřebu získáváme právě ze slunce,“ vysvětluje Tomáš Prajzler. Vitamin D v zimě chybí až polovině dospělé populace, přitom hraje klíčovou roli v obraně proti chřipce a jiným respiračním nemocem. Jeho nedostatek může způsobovat pesimismus až depresivní nálady, ale také častější zlomeniny, a dokonce může vést k závažnému onemocnění střev, tzv. Crohnově chorobě. Když není možné vitamin D doplnit ze slunce, další možností je načerpat ho z tučných ryb, vaječných žloutků, jater nebo mléka, které je dobré v zimě častěji zařazovat.

Již před několika tisíciletími lékaři pochopili, že je slunce léčivé. Staří Řekové nechávali slunit pacienty s nejrůznějšími chorobami, jako byla epilepsie, astma nebo žloutenka. Věřili, že to pomáhá k jejich uzdravení. Jak ale připomíná Richard Hobday, autor knížky Léčivé slunce, pro sluneční terapii je příznačné, že v historii byla několikrát objevená a zase upadala v nemilost. Teď je zrovna v nemilosti kvůli studiím, které prokazují souvislost slunečního záření a rakoviny kůže. Strach z této nemoci vede k tomu, že lidé pobyt na slunci zkracují, Richard Hobday je však přesvědčený, že pozitiv zůstává více, když jsou tedy lidé rozumní a se sluněním to nepřehánějí.

„Věděli jste, že sluneční světlo hubí bakterie a dokáže tak činit dokonce i tehdy, když prochází přes skleněné okno? A tušili jste, že v nemocničních pokojích, které jsou zality slunečním světlem, se nachází méně bakterií než v potemnělých pokojích a že se zde pacienti uzdravují rychleji?“ ptá se odborník na sluneční terapii, který dříve navrhoval stavby využívající solární technologie. 

Právě při této práci se dostal k zapomenuté tradici prosluněných budov, jejichž cílem nebyla úspora energie jako dnes, ale především snaha předcházet nemocem. Hobday se tehdy začal zajímat o působení světla na lidský organismus, až se vypracoval na respektovaného odborníka. V knize například zmiňuje, že zimní deficit denního světla snáz ustojí lidé, kteří v létě trávili co nejvíce času na slunci a nabrali energii z paprsků do zásoby (nabírat můžete i teď během podzimu), a že v zimě se přes nedostatek světla lépe přenesou ti, kteří nezůstávají zavření v tmavých budovách. Což doporučují i čeští lékaři.

„Pobytem na denním světle se nemůžeme předávkovat, takže bychom na něm měli trávit co nejvíce času. Doporučila bych minimálně dvě hodiny denně,“ říká lékařka Michaela Vančatová. Účinky na zdraví jsou samozřejmě vyšší, pokud venku svítí slunce. „Přesto platí, že pozitivní vliv má pobyt na denním světle za každého příhodného počasí, a určitě bych ho nevynechávala jen proto, že je zrovna zataženo,“ podotýká doktorka. 

Nejlepší přitom je, když na procházku vyrazíte ráno nebo dopoledne, protože v tomto čase světlo (i to umělé) ukončuje produkci nočního hormonu melatoninu, čímž dochází k rychlejšímu probuzení a nastartování organismu. 

Dny se teď budou neustále zkracovat až do zimního slunovratu a přinese nejdelší noci v roce. Potrvají až šestnáct hodin. Poté se slunce začne vracet a denního světla bude přibývat – zase jen po minutách, takže změnu nejspíš zaznamenáte až někdy na přelomu ledna a února, do té doby nás čeká spousta tmy. Anebo skvělých pár hodin světla, když se na to podíváme očima lidí z mrazivého severu, kde zima bývá mnohem temnější než u nás.

V norském městě Tromso na severu Norska trvá polární noc dva měsíce – před pár lety ji zažil Jaromír Marek, zahraniční reportér Českého rozhlasu. „Tamní lidé jsou na dlouhé noci víceméně zvyklí. Jak mi říkali, nekonečná odpoledne a večery tráví hlavně před televizí. V dnešní době je to přece jen jednodušší než třeba před sto lety. Tehdy seděli doma, opravovali nářadí, vyráběli různé předměty,“ řekl Jaromír Marek magazínu Ona Dnes s tím, že zima je také obdobím, kdy norští rybáři vždy vyplouvali a dodnes vyplouvají na moře. „Jak mi vyprávěl Roar, muž, který doslova žije se svým sobím stádem, v přírodě vlastně ani během polární noci není úplná tma. Oči si zvyknou, je sníh a všechno je sněhobílé, a když svítí měsíc, je vidět jako ve dne.“

Přesto zůstává spousta lidí, kterým dlouhodobá tma bere energii, zdraví i chuť do života. Ve Finsku i Norsku stoupá v zimním období počet sebevražd. „Ne nadarmo také v Norsku platí částečná prohibice a tvrdý alkohol je tam obtížně dostupný a velmi drahý,“ připomíná Jaromír Marek, který v Norsku během polární noci strávil několik dní, a jak sám říká: zvyknout by se na ni nejspíš dalo. „Zimní noci jsou vyvážené dlouhými dny v létě a navíc, během zimního šera a tmy je vidět polární záře. Sice jen občas, ale stojí to za to!“

Že lidé tráví zimu jinak než před sto lety, platí v Česku stejně jako v Norsku. Nejstudenější roční období bývalo časem zklidnění, lidé déle spali a čas trávili doma, dralo se peří, dělaly různé opravy, to vše za svitu svíček nebo petrolejových lamp, elektřinu měla v té době jen třetina domácností. Dnes nám umělé světlo umožňuje pokračovat v denních činnostech i po setmění, ale účinky toho přirozeného nemá, a když se s ním zachází špatně, může dokonce ublížit.

„Denní světlo v sobě zahrnuje sedm barev, které se v průběhu dne různě mění. To umělé osvětlení nedokáže a zůstává celý den stejné, navíc jej často tvoří pouze tři barvy – žlutá, oranžová a červená, které stimulují lidský organismus a při dlouhodobém působení mají vliv především na naši psychiku. Jsme častěji podráždění, ve stresu a pod neustálým tlakem,“ upozorňuje Jakub Brandalík ze společnosti Lightway, která se zabývá zdravým osvětlením interiérů.

Nejhorší jsou blikající žárovky a zářivky z nekvalitního LED osvětlení. „Způsobují rychlou únavu a často z nich také bolí či pálí oči,“ upozorňuje lékařka Michaela Vančatová. Důležité také je, v jakou dobu které osvětlení používáme. Zatímco v ranních a dopoledních hodinách ostré LED světlo přispívá k probuzení organismu, stejně funguje i po setmění, kdy je to nežádoucí. „Pokud jsme vystaveni celý den stejné světelné intenzitě, nejen od rána do odpoledne, ale také večer nebo dokonce v noci, ovlivňuje to náš přirozený biorytmus a může způsobovat poruchy spánku,“ dodává lékařka Michaela Vančatová.

Všechno to souvisí s produkcí hormonu melatoninu, kterému se přezdívá hormon spánku. Tělo si ho vytváří ve tmě v průběhu noci, nejvíce někdy mezi druhou a čtvrtou ráno. Jeho úlohou je synchronizovat cyklus spánku a bdění se střídáním dne a noci, proto je důležité se před spaním nenechat rušit ostrým světlem a naopak ráno roztáhnout závěsy a nejlépe vyjít ven, aby se tvorba melatoninu zastavila a člověk se probudil. Když se něco v produkci melatoninu pokazí a tělo ho má nedostatek, člověk může začít trpět nespavostí, rychleji stárne, trpí psychika i kardiovaskulární systém, ale snižuje se také odolnost proti nemocem i produkce pohlavních hormonů.

Důležité tedy je během dne měnit druhy světla. Na denní práci se doporučuje bílé světlo a podle doktorky Vančatové je nejlepším zdrojem teplé bílé (žárovka) na rozdíl od chladného bílého (zářivka). Modré světlo (LED osvětlení, obrazovky mobilů, televizí a notebooků) působí aktivačně, zvyšuje soustředění a zlepšuje náladu, což je přínosem ráno a odpoledne, po setmění už ne.

„Před usnutím je tedy vhodné vypnout přístroje využívající jako zdroj světla LED, protože jejich sledování večer zhoršuje usínání a kvalitu spánku. LED osvětlení nejenže snižuje produkci melatoninu, ale také zvyšuje produkci denního hormonu serotoninu, organismus tedy výrazně aktivizuje,“ říká lékařka.

Na noční svícení a večerní relaxaci je vhodné žluté, oranžové a červené světlo, které usínání negativně neovlivňuje, tzn. klasická žárovka nebo ideálně svíčky či oheň v krbu.

„Naopak nejhorší, co můžete udělat, je posvítit si před spaním do očí ostrým světlem, například zářivkou se studeným bílým či modrým světlem v koupelně při večerním čistění zubů,“ upozorňuje Michaela Vančatová s tím, že zapovězené by v ložnici měly být chytré mobily a televize s LED obrazovkami, které vyzařují světlo narušující kvalitu spánku. Bude se vám hůř usínat.

„Cíleně se vystavovat slunci a slunečnímu záření je tou nejlepší metodou, jak si udržet dobrou náladu celou zimu,“ radí psycholog.

V jeho oboru se léčba světlem (odborně fototerapie) s úspěchem využívá právě u tzv. zimní deprese neboli únavy z dlouhodobého nedostatku světla. Pacient na sebe nechává svítit speciální lampy, které využívají plnospektrální světlo napodobující sluneční záření. Že to funguje, už prokázalo několik lékařských studií.

„Fototerapie může mít podpůrný pozitivní vliv také u ostatních depresí nebo deprese u bipolárních pacientů. Několik studií prokázalo efekt u těhotenských a poporodních depresí, depresí seniorů a pacientů s hraniční poruchou osobnosti. Léčba světlem má také efekt u některých poruch spánku, u pracovníků na směny s poruchami rytmu nebo u lidí, kteří prodělávají jet lag při přeletu několika časových pásem. Je také popsáno pozitivní působení u premenstruální poruchy nebo dokonce bulimie,“ dodává Tomáš Prajzler.

OnaDnes

Pokud lžeš...

Pokud mi teď lžeš, jen si myslíš, že všechno budeš mít pod kontrolou.

Ve skutečnosti nevíš, co činíš. Nevíš, co způsobíš.

Až se Tvá lež prozradí, budou od té chvíle zpochybněna všechna Tvá slova. Všechny Tvé pravdy minulé i budoucí. Na Tvém slově přestane záležet. I na Tobě. Protože každý člověk má takovou hodnotu jako jeho slovo. Pokud Tvé rozhodnutí znělo "Nestojíš mi za upřímnost", moje rozhodnutí zní: "Nestojíš mi za důvěru".

Až se Tvá lež prozradí, budeš strašně litovat. Nepůjde to totiž vrátit. Důvěra je jako sklenička, kterou praštíš o zem. Nestačí říct "Promiň". Nestačí střepy slepit. Ta sklenička už totiž nikdy nebude v pořádku.

Nebude to moje chyba. Bude to důsledek Tvého rozhodnutí teď mi lhát. Teď zabít mou důvěru. Opravdu to chceš? Tak fajn. Je to Tvoje volba, ne moje.

Petr Casanova

Vydržíš měsíc?

„Dry January“ nebo také „Suchý leden“ je výzva, v rámci níž se lidé na měsíc zcela vzdají alkoholu. Tato iniciativa, která motivuje lidi, aby omezili alkohol a žili alespoň jeden měsíc v roce zdravěji, pochází ze Spojeného království, našla si však fanoušky po celém světě. 

 

Aby byla výzva zajímavější, je doprovázena i aplikací, která tě vysloveně motivuje, abys tento challenge zvládl. Kromě zdravotních výhod, které abstinence od alkoholu přináší, se můžeš v appce podívat i na to, kolik peněz jsi za něj v minulosti utrácel a kolik jsi tedy během své „očisty“ ušetřil. 

Odborník na závislosti Ľubomír Okruhlica tvrdí, že se jedná o dobrou iniciativu, kterou vždy plně podporoval a podporuje. Poznamenal však, že se nemusí jednat jen o leden, ale každý si může přizpůsobit měsíc, který mu vyhovuje.

Pokud bys chtěl zjistit, jestli náhodou i ty nemáš problém s alkoholem, přijmout tuto výzvu je to nejlepší, co můžeš udělat. Podle jeho slov by se závislost během měsíce určitě projevila abstinenčními příznaky. „Ať už těžkými s typickým ranním pocením, poruchami spánku, ale i když nejsou výraznější příznaky, je to neodolatelná chuť napít se, co často vede k zvýšenému napětí a problémům soustředit se tehdy na jiné aktivity. A když tomu osoba podlehne a napije se, tak je to známka problému,“ dodal odborník.

Okruhlica však poznamenal, že i osoba závislá na alkoholu může vydržet nepít. „Někdy vydrží, ale i tak je to známka problému, lehčí nebo středně těžké závislosti, což se projeví pak tím, že po měsíci abstinence se opět rozběhne s nadměrným pitím,“ vysvětlil.

Hranice, odkdy se můžeš považovat za alkoholika, začíná podle odborníka tak, že ztratíš kontrolu nad pitím. Problém poznáš tak, že přes rozhodnutí, že přestaneš pít, piješ dál a máš neodolatelnou chuť na alkohol. „I když i takový konzument dokáže na jistý čas přestat s pitím, pociťuje pak silný diskomfort, napětí, nervozitu a silnou chuť na alkohol,“ dodal Okruhlica.

Pokud však měsíc bez alkoholu nevydržíš, máš zřejmě silný sklon k závislosti na alkoholu, resp. už ji asi i máš. „A i v případě, pokud to člověk dokáže, měsíc vydrží nepít, ale první dny, týden se trápí s abstinencí a těší se, kdy už to suché období skončí, jsou to také varovné signály poukazující na přítomnost problémů s alkoholem u člověka,“ dodal odborník na závěr. 

Refresher

samota a osamění

Jedno staré anglické pořekadlo praví, že samota je často nejlepší společnost. A ono na tom něco bude. Plno  lidí vám řekne, že by se ze samoty zbláznili, a další na samotu nedají dopustit. Stačí si vzít životní styl moderních venkovských samotářů nebo městských singles. Rozporuplné přístupy ostatně najdete i ve výzkumech vědců či v dílech velikánů minulosti, kteří se samotou často v souvislosti s tvorbou zabývali.

Dnes spolu sedí deset lidí v kavárně a osm kouká do mobilu. V paměti mi utkvěl i obrázek z dávného vandru. Sedli jsme si do zakouřené hospody uprostřed návsi, dali si utopence a pivo a sledovali hospodu plnou štamgastů, jejichž jedinou zábavou bylo komentovat, co zrovna viděli na obrazovce. Reklamy, obrázky drůbežárny, politiků, ekonomů, sportovců a zase slepic. Nebavili se mezi sebou, jen koukali na tu bednu a sem tam někdo něco pronesl. A za čtvrt hodiny to samé. A tak pořád dokola...

Není i tohle samota? A to nežijeme za polárním kruhem, kde se o Skandinávcích říká, že mívají ze samoty a tmy deprese. Ir Oscar Wilde považoval ostatní za tak nesnesitelné, že jedinou snesitelnou společností mu byla samota. A dokonce i vášniví a družní Italové samotu občas velebí s tím, že nudný člověk vás oloupí o samotu, aniž vám za to poskytne společnost.

Zrovna čtu autobiografickou knihu amerického beatnika Jacka Kerouaca Big Sur o tom, kterak přebývá na samotě ve srubu a bojuje se svými démony. Brzy prchne mezi lidi, což mu moc nepomůže. Přesně jak říká další z bohémské generace beatniků Charles Bukowski: „Skutečná osamělost nemusí být nutně omezena na to, když jste sami.“

To si myslel i filozof Henry David Thoreau, který zkusil žít uprostřed lesů a prohlašoval, že samotu miluje: „Nikdy jsem nepřišel na druha, který byl tak družný jako samota. Vyjdeme-li mezi lidi, jsme větším dílem opuštěnější, než když zůstaneme ve světnici. Myslící nebo pracující muž je vždy o samotě, ať je kdekoliv. Samota se neměří mílemi cesty, jež jsou mezi člověkem a jeho bližními...“

Samotu si ovšem pochvalovala řada veleduchů, Franz Kafka by bez absolutní samoty dle svých slov nemohl napsat ani řádku a vědec Thomas Alva Edison tvrdil, že nejlepší myšlenky vznikají vždy ze samoty. A jak vysvětloval německý básník Rainer Maria Rilke, je dobré být sám, neboť samota je těžká: „A že je něco těžké, pro nás musí být o důvod víc, abychom to udělali.“ Už Platon ostatně považoval za společnici samoty sebekázeň.

 A osamělý si člověk nemusí připadat na samotě u lesa, ale klidně uprostřed davu, dokonce mezi blízkými lidmi. Ten pocit, že vám nikdo nerozumí, že si nemáte s ostatními co říci, že marně hledáte vztah, jenž by vás naplňoval. Zní to banálně, ale samota se musí umět unést, jinak se může proměnit v propast prázdnoty. A ta může mít mnoho tváří. Nejen podobu majáku uprostřed ostrůvku bičovaného vlnami. Spisovatel Marek Šindelka třeba nazval mapou samoty Facebook. Bloudíte tam nekonečné hodiny a zjišťujete, jak neskutečná mohou být virtuální přátelství, záplavy fotek zářivých úsměvů či plamenné diskuse naprosto o čemkoliv. Koukáte celý den do monitoru, prožíváte čas v internetových bublinách a ani nevidíte, že se kolem dávno zešeřilo.

Neurolog Martin Jan Stránský před nadměrným používáním digitálních technologií, zejména sociálních sítí, varuje, neboť digitální svět je podle něj pohlcující: „Více než polovina lidí používá mobily hlavně k tomu, aby hráli videohry nebo trávili čas na sociálních sítích. A protože jsou to hodiny a hodiny denně, je to portál velice nebezpečný. Moderní technologie a sociální sítě totiž fungují na úplně jiném principu, než jsme byli zvyklí. Vstřebáváme z nich informace na základě toho, jak moc nám dávají dopaminu, což je droga štěstí, která se vyplavuje v mozku. To se děje, třeba když dostaneme na Facebooku lajk.“

Po štěstí sice touží každý, jenže dopamin je látka, jež může podle Stránského též za návykovost: „A všechny titulky, symboly a věty jsou na sociálních sítích zformulované tak, že máme pocit, jako když jsme v kasinu. A zásadní je, abychom měli potřebu se k nim pořád vracet. Je to úplně stejný princip, jako když berete drogy.“ A tohle není jen záležitost starších generací, spíš naopak.

Nejeden výzkum už potvrdil, že lidé žijící o samotě mívají větší zdravotní problémy a dožívají se nižšího věku. Chicagský profesor sociální neurovědy John Cacciopo došel k závěrům, že osamělí lidé hůře spí, jsou většími konzumenty alkoholu, jejich strava obsahuje více tuků a mnohem víc si stěžují na únavu. Osamělost má podle něj nejspíš vliv i na buněčné procesy, které vedou k rychlejšímu stárnutí. Podle profesora psychiatrie Roberta Waldingera z Harvardu je samota podobný zabiják jako kouření či alkohol. Oponenti namítají, že právě podlomené zdraví často plodí samotu, takže je někdy těžké odlišit příčinu od následku.

Francouzský spisovatel Pascal Quignard sice píše, že „společnost si vytvořila mýty, aby každý uvěřil, že potřebuje druhé“, jenže tlak společenských norem zdaleka není všechno, byť hraje velkou roli. A to i v době individualismu, který může důrazem na osobní svobodu samotě nahrávat. A zvlášť osamělosti někde uprostřed velkoměsta. Třeba jako milion mladých Japonců, zvaných hikikomori, kteří nevytáhnou paty ze svých pokojů a jsou přilepeni k počítačovým hrám, internetu, ale často i knihám. A živí je rodiče. Japonci teď dokonce vymysleli dokonalou robotickou ruku, kterou můžete držet, hladit a má vám nahradit partnera.

Psychiatr Radkin Honzák říká, že člověk je stvořen jako sociální živočich a potřebuje několik pohlazení denně. „Lidi vždycky obdivovali poustevníky i proto, že unesli samotu. A unést samotu je velice individuální. Záleží na tom, jak je člověk zralý, a nikdy nevíte, co se vynoří za vlny zdola.“

Tedy z hlubin vaší psychiky. Sociální emoce jsou podle Honzáka vrozené a lidi žene do houfu třeba pocit ohrožení, byť každý snáší samotu jinak. Silná osobnost si s ní poradí lépe, zatímco slabá se snaží co nejdříve utéci k lidem. A je též rozdíl i mezi extrovertem a introvertem: „Ne že by extrovert musel mít kolem sebe tolik lidí, ale potřebuje podněty zvenčí. Proto se obklopuje lidmi. Introvert jich tolik nepotřebuje, protože se řídí zevnitř. Extrovert je v tomhle v podstatě větší chudák, protože k tomu, aby se rozhodl, potřebuje vnější podnět.“

„Deset tisíc SMS nenahradí deset minut pohledu z očí do očí. A člověk se může cítit osamělý i uprostřed lidí. Osamělost je ve skutečnosti stavem mysli. Mysli člověka, který se cítí být prázdný, ztracený, osamělý, opuštěný a nechtěný.“

A nejde jen o ty na okrajích společnosti, ať už úplně dole, nebo ve věžích ze slonoviny, jak zpívá Karel Kryl: „Mám z démantů bazén a ze zlata ryby, mám přebytek všeho, i pýchy, i moci, mám v paláci všechno, jen lidé tu chybí.“ Týká se to leckoho. Jdete si svou cestou, lidí kolem ubývá, nahoře hvězdy, jen mrazivý vítr začíná fičet... Ano, samota je kolikrát krásná, ale vždycky pak musíte mít někoho, komu o ní povyprávíte.

Téma

Nevnímejte se jako oběť

Co byste poradil lidem, kteří mají pocit, že už situaci nezvládají?

Při pocitu selhávání určitě vyhledat pomoc odborníka. Lidé by ale neměli panikařit, ve skutečnosti v sobě všichni máme schopnost řešit zátěž a adaptivně se s ní vypořádat. I když se nám zdá, že nynější situaci zažíváme poprvé, ve skutečnosti ji zažívali i naši předci a jejich předci, pouze v jiných „kulisách“.

Někteří lidé v sobě však tyto schopnosti asi hledají hůře než jiní...

Lidé internování v koncentračních táborech, kteří si dokázali uchovat víru, že jsou schopni ovlivňovat svoji situaci a nějak to přežijí, skutečně měli větší šanci přežít než ti, kteří se stali pouhou obětí situace. Zda se vnímáte jako někdo, kdo má situaci stále pod kontrolou a dokáže dění ovlivňovat, nebo jako oběť, se kterou je manipulováno a postrkováno někam, kde být nechce, je důležitý faktor zvládání stresu. Způsob interpretace životní situace je rozhodující a nemusí to nutně souviset s tím, zda máte faktickou schopnost situaci ovlivnit.

klinický psycholog Jan Bažant 

Aby páteř "neztuhnula"...

Jak tedy předejít tomu, aby nás doma záda nebolela?

Radím naučit se cviky na rozhýbání střední páteře – do záklonu. Je potřeba umět dýchat do břicha a zacílit na pohyb mezi lopatkami. Další cviky jsou v poloze na zádech – zvedněte nohy a dýchejte do břicha. Na tuto polohu lze nasadit další pohyby, jež trénují stabilizaci páteře, šikmé břišní svaly, a léčit tak bolest v bederní páteři.

Stres považuji za rizikový faktor vždy, když je u člověka přítomna dlouhodobější negativní emoce. Vezměme si člověka, jemuž jeho šéf či žena dávají zpětnou vazbu, jak se s ním spolupracuje, respektive žije. A on si obě situace vyhodnotí tak, že se cítí naštvaně a nepochopeně. Takhle reaguje na vše, co se týká jeho osoby. Jiný člověk ale reaguje tak, že se zajímá o to, co druhému vadí a co může on sám zlepšit. A mluví o sobě v tom duchu, že si uvědomuje „nedostatky“, které sám chce zlepšit, vnímá v sobě smysl z možnosti probrat s někým svá témata a posunout se dál ve svém vztahu k sobě. To považuji za důležité pochopit. Reaguji-li prvním způsobem, ubližuji si nejdříve sám sobě, a potom i všem okolo. A jsem ve stresu z toho, „kdo mě zase dneska naštval“.

Nejprve je nutné naučit se vnímat emoce z toho, co mi sebralo můj klid. Naučit se pojmenovat svůj vnitřní stav. Jak si připadám v tom, co se nyní děje, jak se v tom cítím. To je důvod toho, že se psychika negativně podepisuje na těle. Je to proto, že jsme si pokřivili pohled na sami sebe. Uvěřili jsme iluzi, že jsme nepřijatí, slabí, neschopní, nepodporovaní, selháváme, a užíváme vůči sobě další slova, jež způsobují náš vztek, smutek. Pak jsme v roli oběti. A často pak na sebe nesmyslně útočíme. Díky tréninku musí přijít opouštění těchto představ o sobě samém, aby moje vnitřní rozpoložení bylo co nejvíce v pohodě.

při vyšetření dokážete odhalit i místa bolesti, o nichž vám pacient ještě neřekl. Popište, jaké metody využíváte?

Při vyšetření kombinuji více vhledů do původu bolesti. Když pacient přijde, prohlédnu si ho, neboť už pouhý pohled na stoj, způsob držení, dech či kůži často prozradí hodně. A tak se dívám a vyhodnocuji si přetížená a nefunkční místa mnohdy ještě dříve, než mi o nich sám pacient řekne.

Například kůže bývá na takových místech sušší, jakoby svraštělejší. Jsou to někdy drobné nuance, ale prozradí mi poměrně mnoho. Potom vleže vyhodnocuji tělesné svalové napětí na různých místech. Z pohmatu na kůži a z napětí ve svalu rozpoznám, která část páteře je kde zablokovaná. Zda se jedná o dlouhodobou blokádu, zda je způsobena pouze nefunkčním svalovým řetězcem či také únavou, neschopností regenerovat nebo psychickým stresem. Asi jsem na něco citlivější a ve své praxi si potvrzuji efektivnost komplexního pohledu na člověka a také jak je důležité neléčit bolavé místo pouze v něm, ale i na odlehlejších místech.

Proto, když k vám přijde někdo s bolestí páteře, vyšetřujete například břicho?

Potřebuji vyšetřit návaznosti různých svalů na sebe a jejich vzájemné vztahy. Břišní svaly mi dají citlivý a přesný vhled do fungování páteře. Dají mi přehled o tom, co by mohlo být nefunkční nahoře v páteři mezi lopatkami, jak by se mohl chovat kyčelní kloub, ploska a tak podobně. V podstatě nikdy nevyšetřuji pacienta záklonem, úklonem. Jsou to pohyby, které zvládne i ten, kdo bolesti mívá a naopak. Z mého pohledu je nutné dívat se věcem více pod pokličku.

Lze se naučit pečlivě pozorovat vlastní tělo i mysl?

Jasně. Je to dovednost, již lze trénovat. Vnímavost, uvědomování si toho, co nás bolí, kde něco táhne či nefunguje – to vše lze trénovat. Jsou však lidé, kteří se do sebe „hůř dívají“, protože ten „pohled“ nikdy nezažili. Nebo nevnímají sami sebe, to když dělají jinou činnost – řídí, pracují, telefonují, přemýšlejí. Jsou studie, jež hovoří o tom, že tělesná schopnost sebevnímání je spojena s uvědoměním svého já. A lidé přeci jen častěji upřednostní úkoly všedního dne před sledováním svého dechu, schopnosti relaxace svalů v různých situacích či důvody toho, proč se necítí psychicky dobře.

Tomáš Rychnovský, přední český fyzioterapeut

výhody soužití s rostlinami

Zdobí naše parapety, poličky i stolky a jsou nezbytným doplňkem každého interiéru. Věděli jste však, že nám pokojové rostliny nabízejí mnohem více než jen příjemné vizuální osvěžení?

Přítomnost rostlin a péče o ně blahodárně působí na naši psychiku, ale i osobnostní rozvoj. Zelená barva je známá svými harmonizačními a uklidňujícími účinky a přesto, že vám nejspíš neodpoví, můžete se svým zeleným svěřenkyním kdykoliv vypovídat. Rčení o vrbách totiž nevzniklo jen tak pro nic za nic.

O rostlinu je navíc zapotřebí se starat. Kromě narůstající empatie a smyslu pro zodpovědnost vás také nenásilně donutí udržet pravidelný režim. Zalévání totiž nepočká, a to ani v době, kdy máte pocit, že se váš časový harmonogram pod vlivem okolních událostí nekontrolovatelně rozpliznul.

Potěšení dalších smyslů pak nabízejí bylinky – krásně voní a můžete si na nich kdykoliv smlsnout.

Pokud jste dávali v hodinách přírodovědy pozor, nebude pro vás princip fotosyntézy žádným překvapením. Zelené rostliny produkují životadárný kyslík, který následně dýcháme. V dobře okysličeném prostředí se nám navíc lépe soustředí, a tak by pokojové rostliny neměly chybět ani v pracovnách či kancelářích.

Podle studie NASA umí různé druhy rostlin výrazně zlepšovat také kvalitu vzduchu. K přírodním čističkám, které si poradí zejména s amoniakem obsaženým v čisticích prostředcích nebo osvěžovačích vzduchu, patří například chryzantémy, anturie nebo bambusová palma.

Chryzantémy navíc pohlcují nejen amoniak, ale i trichlorethylen, formaldehyd, benzen a xylen. Jsou tak ideální volbou do domácností vybavených novým nábytkem, z něhož tyto chemické látky ještě několik měsíců čpí. 

Pozitivní zprávy

Problémy deprese se týkají stále mladších ročníků

Napadlo vás někdy, že život je jako maratonský běh? Tato královská disciplína se chlubí titulem nejdemokratičtější sport na světě. Ona totiž není moc velká pravděpodobnost, že si pinknete s Karolínou Plíškovou nebo budete po ledě honit puk s Jaromírem Jágrem. Ale stanout na stejné startovní čáře vedle Evy Vrabcové Nývltové, to se může stát. Kvůli zápisu do Guinnessovy knihy rekordů absolvují někteří závodníci běh v převlecích. V kvádru, v kostýmu Supermana, v uniformě zdravotní sestry, ve svatebních šatech, v plynové masce, v žabkách… Podobenství maratonu s groteskností života je tím ještě o fous názornější, že?

A teď si představte, že by maratonec běžel celý závod sprintem. Nesmysl, jistěže. Padl by vyčerpáním, stejně jako jeho první účastník, Řek Feidippidés. Jenže o podobný nesmysl se spousta z nás pokouší dnes a denně. A dobrovolně, jak podotýká v knize Vyhořelá společnost německý filozof korejského původu Byung-Chul Han. Současný styl života vede k vyčerpání našich rezerv. Na únavu a deprese si stěžují stále mladší ročníky. Vyhraněnou formu depresí nazval Han přiléhavě – infarkt duše.

Jak poznáte, že vás postihl? Při „klasickém“ infarktu dochází k místnímu odumření tkáně. Při infarktu duše jako by vám odumřely určité sféry vnímání. Jste citově paralyzovaní, ochromení, nespokojení. Doslova z hloubi duše nešťastní – tak moc, že už to skoro ani necítíte. Lidé, kteří vyhořeli v práci, tento stav důvěrně znají. Při infarktu duše ovšem vyhoříte i v životě.

Pozitivní myšlení je in. Špatná nálada nebo únava jsou nežádoucí. Stejně jako vztek nebo smutek. „Naše společnost si z určitých pocitů udělala strašáka. Vzniká zbytečný a naprosto nepřiměřený nárok na to, abychom byli stále šťastní a v pohodě. Nejsi? Tak to honem změň! Cítíš únavu? Dej si místo šlofíka kafe nebo energy drink. Je ti smutno? Slupni čokoládu nebo nějaký prášek. Jsi nervózní? Zobni si něco na zklidnění…“ popisuje společenskou atmosféru vystudovaná socioložka, lektorka vztahů a intimity Denisa Říha Palečková.

Jenže když si tyhle pocity s nálepkou „nevhodné“ nedovolíme vyjádřit, žijeme v neustálém přetlaku. „Na vnitřní úrovni svádíme nepřetržitý boj sami se sebou. Emoce nám nadzvedávají pomyslné víko poklice a my jej stlačujeme zpátky. To je z dlouhodobého pohledu velmi vyčerpávající! Odtud pak takzvaný únavový syndrom a další diagnózy.“

No a když své pocity ignorujeme opravdu dlouho, přestaneme je vnímat. Protože se ocitneme v prostoru, kde necítíme „nic“. Je tam prázdno, vakuum… a nula energie. Najednou nemáme chuť a motivaci cokoli dělat. Nevidíme důvod.

Nabádají nás, abychom si užívali světa i těla, byli milujícími rodiči a partnery, vzdělávali se, sportovali, dobře vypadali a samozřejmě hlavně pracovali a produkovali… Kdy to máme, sakra, všechno stíhat? A jak zvládat?! Jsme štvanci své doby. Nakonec vykořisťujeme sami sebe.

Sebevykořisťování je nejefektivnější formou otroctví,“ upozorňuje filozof Byung-Chul Han. Protože být sám sobě kapitalistou, to se neštítíme. Uvěřili jsme heslům o motivaci, iniciativě a efektivitě. Jedeme na výkon. Jsme lidé výkonnosti. Náš životní kolotoč přidává na obrátkách. A my z téhle centrifugy máme strach vystoupit. Vlastně ani nevíme jak. Jsme ve válečném stavu sami se sebou.

Jenže duše a tělo se potřebují občas jen tak povalovat. Zklidnit se, uvolnit, naslouchat, mít dlouhou chvíli. Unavený a vyčerpaný člověk výkonnosti je umořený. Nejvíc sám sebou. Nakonec nás začne ubíjet úplně všechno.

Syndromu vyhoření (burn-out) tak zdárně konkuruje syndrom znudění (bore-out). „Trávit většinu svého života něčím, co vás neinspiruje a nebaví, je velmi toxické. Dříve nebo později se musíte zastavit a začít si upřímně odpovídat na otázky: Co mi v životě dává smysl? Co mě baví tak, že při tom zapomínám na čas? Co bych dělal i zadarmo?“ doporučuje Denisa Říha Palečková. 

Takže žádné „když nemůžeš, přidej“ – každý prostě není Emil Zátopek.

Až vám bude v životě někdo zezadu dýchat na krk nebo snad budete mít pocit, že byste měli zrychlit, protože to a protože tamto… vzpomeňte si na knihu Barbary Gordon o křehkosti a síle lidské psychiky s názvem Tančím tak rychle, jak dokážu. Běhejte tedy životem jen tak rychle, jak dokážete.

Žena a život

Zpěv je přirozená funkce zdravého těla, stejně jako dech.

Opravdu se může naučit zpívat každý?

Může, ale má to jednu podmínku, která kupodivu se zpěvem nijak nesouvisí. Musí být ochotný uvědomit si svou nejistotu a strach. Je jedno, zda se člověk bojí zpívat nebo mluvit na veřejnosti, nemá potřebný rozsah, zpívá falešně, příliš nosově nebo potichu, příčina je vždy stejná – nejistota a strach. Že to bude špatně. Že se mi budou smát. 

Dobrá, ale jak z toho ven?

Strach vede k zadržování dechu. A zpěv je výdech. Tedy čím víc se bojím, tím méně vydechuji a tím méně mohu zpívat. To je právě ten známý pocit sevřeného žaludku a knedlíku v krku. Při učení zpěvu jde ve zkratce o to odbourat strach, svobodně se projevit a uvolnit nevědomé svalové napětí, které z tohoto strachu vzniká. Taková trochu psycho a fyzioterapie. 

Je něco, co se naučit nedá?

Jen velmi těžko jde naučit mít se rád. Ten, kdo se má rád, může přijmout sám sebe se vším všudy, i s nedostatky a s chybami. A ten, kdo doopravdy přijímá sám sebe, je přirozeně sebevědomý. A sebevědomý člověk už se může uvolněně a radostně projevovat beze strachu, co tomu řeknou ostatní. Třeba zpěvem. 

Je na to aspoň nějaký návod?

Přestat se tolik kontrolovat a občas se místo vzteku, že mi to nejde, usmát. Většina lidí je na sebe velmi zlá, když se jim něco nedaří. Mají tak nějak automaticky pocit, že něco určitě zazpívají, řeknou nebo udělají špatně. Proto na hodinách začínáme tím, že děláme záměrně špatné zvuky. Čím hroznější zvuk, tím lépe. Vzdycháme, zíváme, kvílíme, bečíme, prostě děláme cokoli, co lidem pomůže uvědomit si, že žádný tón ani projev není zakázaný, že je jen vhodné určité zvuky neužívat v určitých situacích. Díky tomu se postupně mohou přestat bát, že něco udělají špatně, a začnou být svobodněji sami sebou.

Jak často je zpěv potřeba trénovat? Dáváte i domácí úkoly?

Dávám, především cvičení, která pracují s tělem. Chybné dechové a pohybové návyky a způsob držení těla se bez pravidelného cvičení změnit nedají. Domácí úkoly nemají u studentů velkou oblibu, ale občas se najde někdo, kdo cvičí opravdu poctivě. Potom si výsledků všímá i jeho okolí, protože jinak chodí, mluví, tváří se, zkrátka je z něj nový člověk.Z toho mám vždycky radost. 

Jací lidé k vám na kurzy zpěvu docházejí?

Široká veřejnost. Profesionálové, nadšení amatéři i úplní nezpěváci. Největší skupinou jsou asi ti, kteří často slýchali větu: „Ty radši nezpívej.“ Obvykle mezi dvaceti a čtyřiceti lety. Ale měla jsem i paní, které bylo hodně přes sedmdesát. Celkově jsou ženy trochu v převaze. Pouze s úplně malými dětmi nepracuji, spíš až s dospívajícími. 

Poznáte už na první pohled, například podle postoje či barvy hlasu, zda člověku zpěv půjde?

Určitě. Zpěv souvisí se sebevědomím, takže už to, jak člověk chodí, mluví a hýbe se, prozrazuje, jak je uvolněný a spokojený sám se sebou. Dá se tedy poměrně dobře odhadnout i jeho pěvecký projev. 

Platí pravidlo, že ten, kdo hraje na nějaký hudební nástroj, lépe vnímá rytmus a má lepší hudební sluch?

V zásadě platí. Zejména když k tomu byl veden odmalička. V dospělosti se to dohání těžko. Samozřejmě i to jde, ale je to náročné a spoustu lidí to může odradit. Proto je určitě dobré dopřát dětem hudební vzdělání, když to jde. Melodické nástroje, například housle či flétna, podporují schopnost zpívat čistě, harmonické nástroje jako klavír nebo kytara navíc rozvíjejí i rytmické cítění. Ale samotné hraní na nástroj určitě nestačí, je především potřeba dětem a s dětmi zpívat. 

Jak je to s vlivem cigaret a kouřením všeobecně na hlas?

Kouření vysušuje. Sliznice jsou podrážděné, máte častěji potřebu si odkašlat a snadno ochraptíte. Mám vyzkoušeno. Navíc když kouříte hodně, máte zahleněné plíce a vyloženě chrchláte. Takže ano, cigarety vadí, záleží taky na množství. 

Platí rovnice – je slavný, tak určitě zpívá dobře –, nebo je to předsudek? 

S tímto názorem budu možná nepopulární, ale minimálně v operním světě, který sleduji nejvíc, to neplatí v žádném případě. Za posledních sto let tento žánr neskutečně upadl. Mnoho dnešních světově uznávaných zpěváků by před lety jednoduše vypískali. Umění a schopnost rozeznat dobrý zpěv se vytrácí. Upřímně zcela chápu, že na operu dnes chodí tak málo lidí. Ty zvuky prostě nejsou příjemné. 

Proč myslíte, že lidé tak touží umět zpívat? Má zpěv nějaké pozitivní účinky?

Myslím, že lidé touží po svobodě, radosti a síle, které se ve zpěvu ukrývají. Přitahuje nás potřeba otevřít se a projevit. Odmala se učíme spíš uzavírat a kontrolovat. Je to silný návyk. Dusivý. Možná se pro jednou chceme jen zhluboka nadechnout a od plic si zazpívat. A pozitivní účinky? Ty má zpěv snad na všechno. Na psychickou uvolněnost a pohodu především. Ideální lék na trudnomyslnost, jak věděl už český velikán Jára Cimrman.

Dana Marečková, učitelka zpěvu

Dej si pauzu od GTD i GTP

Všichni víme, že v životě nelze dosáhnout úspěchu v žádné oblasti bez GTD a GTP. Tedy bez getting to point – soustředění se na cíl, a getting things done – dokončení toho, na co se soustředíme. Doba nás nutí přemáhat se v tomto směru, ať práci máme, či nemáme. Leč, pokud se dlouhodobě přepínáme, ztrácíme rovnováhu, radost i okolí, které potřebuje také náš čas a lásku. Podléháme stresu, trpíme automatizovaným přesvědčením, že když každý den neuděláme něco produktivního, selháváme. Prosím, zkusme jeden den nechat svůj perfekcionismus odpočívat. Zpomalme a zjistěme, že život je krásný i tak – když nespěcháme a netlačíme se nikde ve frontě. Jen se odevzdejme vesmíru, oceňujme jen to, co je, a zaměřujme se na priority, které jindy zanedbáváme.

Petr Casanova

S léčbou diabetu může pomoci aplikace

Pro dětské pacienty je nastaveno poměrně přísné rozmezí hladiny glykemie (3,9–10 mmol/l), ve kterém by se jejich hladina cukru v krvi měla pohybovat, aby se předešlo pozdním zdravotním komplikacím. „Kdyby dítě jen sedělo a vy jste mu dávali jen cukry a inzulin, tak se asi trefíte, ale dítě vám nikdy nebude jen sedět a bude chtít jíst i zmrzlinu,“ komentuje Petruželková. 

Na hladinu glykemie má totiž kromě jídla vliv i fyzická aktivita, teplota prostředí, únava či třeba nachlazení. „A do toho vstupují faktory, jako že si dítě nandá na talíř pět knedlíků, podle toho spočítáte inzulin, ale pak sní jen jeden, nebo že místo odpoledního klidu hraje fotbal, protože se mu neřeklo, že fotbal je sport,“ líčí zážitky lékařka.

Ani tím to nekončí. Dětské tělo je na inzulin velmi citlivé a i při stejném režimu dochází až k 30procentním rozdílům mezi jednotlivými dny. „Do ordinace mi chodí zoufalí rodiče, co mají dělat, když při stejných aktivitách dávají stejné jídlo a stejnou dávku inzulinu, ale děti mají naprosto jiné glykemie a jednu noc přidávají inzulin a druhou cukr.“ Na to má jedinou radu: „Z toho se dá jen vyrůst.“

V současné době přitom již máme ty nejlepší technologie – kontinuální monitor glykemie, zařízení, které nepřetržitě snímá hladinu cukru z tkáňového moku a upozorní, když je něco špatně. Máme i inzulinové pumpy, které přesně dávkují inzulin. Ale tyto dva systémy pořád spojuje člověk diabetik/rodič, který neustále vyhodnocuje hladinu glykemie, příjem sacharidů, fyzickou aktivitu a podle toho odhaduje trend a nastavuje dávku inzulinu. To vše s jediným cílem – udržet se v rozmezí hodnot. 

Ze studií totiž víme, že dobře kompenzovaným diabetem v dětství lze zcela zabránit vzniku pozdních zdravotních následků, je to ale na úkor kvality života. 

Skutečný impulz ke změně přišel až „načerno“, od pacientů. V roce 2014 se ajťák Scott Leibrand zamiloval do diabetičky Dany Lewisové a vymyslel pro ni algoritmus OpenAPS (Artificial Pancreas System) – umělou slinivku. V Americe pak vznikla aplikace Loop, ale v Česku stále nic nebylo. Až v roce 2018 Miloš Kozák, tatínek jedné malé diabetičky, tento algoritmus přepsal do podoby jednoduché androidové aplikace AndroidAPS, která je přes bluetooth spojena s kontinuálním snímačem hladiny glykemie a inzulinovou pumpou. 

„Mohla jsem zavřít oči a dělat, že takové neoficiální pacientské řešení neexistuje, nebo se snažit o certifikaci,“ popisuje Petruželková. Rozhodla se pro druhou možnost a pustili se do boje s legislativou. Už první pilotní studie provedená na dětském diatáboře ukázala slibné výsledky. „Publikovali jsme i studii, kdy jsme zpětně porovnávali hodnoty u 30 dětských pacientů, kteří tuto aplikaci na vlastní riziko začali používat. Dosahují lepších glykemií, ale především popisují výrazné zvýšení kvality života,“ shrnuje pediatrička.

„Pacient si používáním aplikace přímo ublížit nemůže, je tam řada bezpečnostních prvků, ale při špatném nastavení nikdy nezíská maximální užitek,“ vysvětluje, proč je tak důležitá certifikace a dohled lékaře. 

Výhodou a zároveň komplikací je někdy i samotný mobil: „Hned první den pilotní studie nám dvě děti mobil ztratily, další ho zapomínaly nabít,“ směje se lékařka, ani to ale není problém, protože bez aplikace se pumpa přepne do manuálního režimu. „Aplikace diabetes nevyřeší, ale diabetikům a jejich rodinám může výrazně usnadnit každodenní život.“

týdeník Hrot

dokonalost nedokonalosti

Rád vyprávím pohádky.

Dětem proto, aby usnuly.

Dospělým proto, aby se probudili.

Princeznám proto, aby přestaly věřit jen na zlé draky.

Princům proto, aby sebrali odvahu a princezny uvěřily i v ně.

Tolik mě trápí, že lidé s dobrým srdcem, kteří čekají na velkou lásku, jsou mezi muži i ženami. Jako by se neuměli potkat. Jako by, snící o dokonalosti, zapomněli otevřít oči a uvědomit si, že nic v lidském životě není dokonalé. A právě to je svým způsobem na lidském životě dokonalé.

Tvé zčervenání, když se stydíš. Tvé vlhké dlaně, když jsi nervózní. Tvůj chvějící se dech před prvním polibkem. Všechno to jsou důkazy o lidské nedokonalosti. Ale tak krásné, že člověka učí nacházet v tom dokonalost.

Petr Casanova

Chronický únavový syndrom se zlehčuje. Neprávem.

„Už jen název nemoci je stigmatizující a zavádějící,“‎ říká Choutka. A dodává: „Je to stejné, jako kdyby se Alzheimerova choroba jmenovala Syndrom chronického hledání brýlí nebo Parkinsonova choroba Syndrom klepajících se rukou při psaní dopisu.“‎ Kvůli slovu únava totiž kdekdo celou nemoc zlehčuje a zaměňuje ji s obyčejnou večerní únavou po hektickém dni nebo s jinými nemocemi, které se projevují chronickou únavou.

Hlavním problémem pacientů trpících ME/CFS přitom nebývá únava, ale intolerance fyzické a kognitivní zátěže. „Cokoli udělám nad limit, mě druhý den vytrestá a dojde ke zhoršení příznaků,“‎ popisuje Choutka hlavní projev nemoci, nevolnost po námaze (PEM – post-exertional malaise), kterou pacienti popisují jako kombinaci chřipky a kocoviny nebo jet-lagu.

„‎Musíme se nutit do preventivního odpočinku, nabírat energii dopředu – před tímto rozhovorem jsem dvě hodiny jen ležel,“‎ líčí. Navíc i únava při ME/CFS je jiná: „Není to únava, kterou zná běžný člověk, ale například i po 12 hodinách spánku mám problém zvednout ruku, protože mám pocit, že váží tunu,“‎ popisuje obtíže.

Z historie víme, že po virových epidemiích dochází k nárůstu případů onemocnění ME/CFS. „Obávám se, že covid-19 nebude výjimkou,“‎ míní Jan Choutka. „Již teď mnoho lidí po prodělaném onemocnění popisuje problémy podobné ME/CFS. Doufám ale, že u většiny je to jen prodloužená rekonvalescence, která je po virových onemocněních častá.“‎ Před možným nárůstem pacientů s ME/CFS v důsledku pandemie covidu-19 opakovaně varuje i americký epidemiolog Anthony Fauci. Pro diagnostiku nemoci ME/CFS musí příznaky přetrvávat více než šest měsíců a zároveň musí být vyloučeny jiné příčiny. 

„Kvůli nejednoznačným příznakům a absenci objektivního diagnostického testu nás lékaři často odbývají, že je to psychosomatické, a posílají nás na psychiatrii, přitom jsou již prokázány jasné biochemické souvislosti,“‎ rozčiluje se Choutka.

„Jediná léčba, která skutečně pomáhá, jsou režimová opatření – nepřemáhat se, šetřit energii, odpočívat,“‎ popisuje Jan Choutka. „Pro mladého člověka je těžké přijmout, že najednou nemůže žít běžný život, sportovat. I já sám jsem udělal tu chybu, že jsem se to na začátku snažil překonat, přepínal jsem se, čímž jsem si celý průběh nemoci zhoršil – cesta k diagnóze mi trvala tři roky.“‎ 

Choutka dnes aktivně působí v pacientské organizaci a snaží se přispět k větší informovanosti a ke změně ve vnímání ME/CFS, a to i mezi odborníky – podílí se například na vzdělávacím semináři pro lékaře: „Kvůli nemoci nebudu mít kariéru, rodinu, ale kdybych mohl pomoci jen jedinému člověku k rychlejší diagnóze, dává mi to obrovský smysl.“‎

Kvůli častému výskytu po lokálních virových epidemiích měla nemoc historicky řadu názvů (epidemická neuromaystenie, islandská nemoc, atypická poliomyelitida, myalgická encefalomyelitida, chronický únavový syndrom), postupně se ustálil název ME/CFS.

- Podle mezinárodní klasifikace nemocí má diagnózu G93.3 (neurologická nemoc). 

- V ČR trpí ME/CFS 10 až 50 tisíc pacientů – to je přibližně dvakrát více než roztroušenou sklerózou a dvakrát méně než revmatoidní artritidou.

- Podle studií kvality života ME/CFS vychází jako jedna z nejhorších ze všech chronických nemocí. 

- Vyskytuje se přibližně čtyřikrát častěji u žen než u mužů, což platí i pro další chronická zánětlivá a autoimunitní onemocnění.

Pavla Hubálková

vaskulární věk

Cukrovka, zvýšený cholesterol, vysoký krevní tlak. I tyto zdravotní problémy mohou spolu s kouřením podle lékařů vyvolat předčasné stárnutí tepen, které může v budoucnu způsobit mozkovou mrtvici či infarkt. Lékaři se shodují, že nejlepším lékem na to, jak snížit riziko kardiovaskulárních onemocnění, je ochota pacienta spolupracovat s ošetřujícím.

„Například lidé do 40 let vůbec neuvažují o tom, že by je při nedodržování léčby mohl postihnout infarkt. My se přitom s takovýmito případy pravidelně setkáváme. Z průzkumu u příležitosti Týdne adherence, který organizovala společnost Teva v loňském roce víme, že pacientům obecně dělá potíže pravidelné užívání léků. Konkrétně ženy mají poté největší problém s pohybem a redukcí váhy, zatímco muži nejvíce bojují s abstinencí, kouřením a dietou,“ popisuje Vrablík. 

Podle odborníků by lepší spolupráci mezi pacienty a lékaři mohl podpořit například výpočet jejich cévního věku. Tento argument potvrzuje i zahraniční studie. Ta prokázala, že pacienti, kteří byli o riziku a jejich vaskulárním věku informováni, nejlépe dodržovali zadaná doporučení.

„Vaskulární věk lze jednoduše vypočítat tak, že vezmeme v potaz pacientův skutečný věk, životní styl, další údaje typu, jestli je kuřák a jakými trpí nemocemi. Například riziko infarktu nebo mrtvice u čtyřicetiletého kuřáka s vysokým krevním tlakem a cholesterolem je stejné jako riziko zdravého šedesátiletého nekuřáka,“ říká Vrablík.

Lopez-Gonzalez AA, Aguilo A, Frontera M, et al. Effectiveness of the heart age tool for improving modifiable cardiovascular risk factors in a southern European population: a randomized trial. Eur J Prev Cardiol 2015; 22 :389–96.

Your Sleep Tonight Changes How You React to Stress Tomorrow

When participants got more sleep, they had higher levels of positive emotions and lower levels of negative emotions the next day. Moreover, sleep impacted how the events of the day affected them. On days when participants had a stressful event, their positive emotions took less of a hit if they’d gotten a good night’s sleep beforehand. And, on days when good things happened, participants experienced an even greater boost in positive emotions if they were well-rested. These benefits were even more pronounced for people who had a greater number of chronic health conditions, such as allergies, high blood pressure, or diabetes.

Sleep has many wide-ranging effects on our lives. For example, past research has found that sleep deprivation is a risk factor for developing chronic health issues. And its impact on positive emotions could partly help explain this, since positive emotions seem to reduce our inflammation and protect our health. In other words, sleep’s effect on our moods could even translate to better or worse health over time.

In addition to health, sleep deprivation can also impact our relationships with others—in two ways, says Nancy Sin, assistant professor at the University of British Columbia and lead author of the paper. First, the irritability you feel when sleep-deprived can harm relationships directly (which might be a reason to postpone serious conversations to a day when you’re more well-rested). Additionally, because positive emotions play a crucial role in building relationships, not experiencing as many positive emotions when you’re sleep-deprived could make it harder to cultivate a sense of closeness with others.

However, the good news is that simple changes to our routines can help improve sleep. Things like keeping a regular schedule, exercising, and limiting unnecessary light and noise in your bedroom can all help promote sleep.

One major recommendation Sin offers is to limit screen time before bed; research suggests that electronics can emit blue light that interferes with sleep. If you often find yourself “doomscrolling” on social media during late-night hours, consider setting a time to turn off screens and switch to a more relaxing activity (like reading or listening to calming music).

For those who live with family or roommates, Sin emphasizes that getting a good night’s sleep isn’t solely an individual effort: The behaviors of those we live with can disrupt our sleep. So, for example, consider making a pact with household members to limit screen time, and holding each other accountable.

The flip side is that improving sleep has the potential to help us cope more effectively with the stresses we’re facing right now. As Sin explains, “Maintaining good sleep is one of these critical aspects of staying healthy emotionally and psychologically during this time.”

Greater Good Magazine

Pohyb sem, pohyb tam,...

Je známo, že se nám po vytrvalostním běhu nebo nějaké jiné aktivitě pohybového charakteru zmnoží endorfiny, pocity štěstí. Podle některých studií a dle doporučení WHO může být pravidelná pohybová aktivita týdně účinnější než léky na depresi. To doporučení WHO je 150 minut střední nebo 75 minut vysoké intenzity pro dospělé ve věku 18 až 65 let. Pro seniory a děti se toto doporučení mírně liší.

Takže zahoďme Zoloft a pojďme běhat? 

Kdyby to bylo takhle jednoduché, bylo by to super. Jenže změna životního stylu je strašně těžká. Ve Velké Británii teď v British Journal for Medicine vycházejí články s otazníkem: Je čas v tuto chvíli promovat zdravý životní styl? Ano, teď je ten správný čas, protože z dat vidíme, že obavy vyvolaly potřebu zajímat se o zdravý životní styl a lidé začali měnit svoje chování.

Takže teď by se měl tohoto tématu chopit nějaký politik? 

Minimálně třeba ve Velké Británii Boris Johnson řekl: Pojďme udělat strategii zdravého životního stylu, protože po prodělaném těžkém průběhu covidu zjistil, že je to docela důležité. Na Novém Zélandu prezidentka také velmi pěkně shrnula pro občany doprovodná doporučení. Pozitivní přístup založený na výzkumné evidenci z různých oblastí od duševního zdraví až po fyzické zdraví, které jsou propojené, je důležitý. Pro mě třeba bylo velmi nešikovné to, že se povolila docházka do základních škol, ale zrušila se tělesná výchova, přitom pro děti neexistoval metodický pokyn, jakým způsobem by ji mohly alespoň trochu nahradit. Už teď máme problém s obezitou a děti vlastně už skoro rok zavíráme doma.

Vy jste docent. Jak vám říkají studenti?

S doktorandy si tykáme. Myslím, že je to dobrý zvyk. Autorita by neměla vyplývat z nějakého titulu. Tohle jsme zdědili z mocnářství. Na to si v Americe nehrají. Oni mají celý systém postavený jinak. Tam univerzity vypisují na pozici docenta a profesora výběrová řízení na určité časové období. Pak skončí a s tím i profesura. U nás uděláte habilitaci nebo profesuru a nadosmrti jste profesorem nebo docentem, což nemotivuje k takovému výkonu jako v USA.  

Můžete představit projekt HAIE?  

My v jeho rámci provozujeme tak trochu i hotel. Každý den tady máme čtyři lidi, kteří s námi stráví dva dny, kdy je měříme. Sledujeme je rok.

Jak? 

Mají Fitbit náramek a ten je propojený s aplikací v jejich mobilním telefonu. Zjišťujeme takové ty základní údaje o tom, jak se ten člověk pohybuje, kolik energie vydává, kolik udělá kroků, zároveň zjišťujeme, jakou má tepovou frekvenci a v jak znečištěném prostředí se pohybuje. Cílem projektu je zjistit, jestli a jaký dopad má znečištěné prostředí na lidi aktivní/neaktivní a na jejich zdraví. Je to pětiletý projekt, měl by končit v roce 2022. Je v něm zapojeno 1500 lidí z Ostravy a z jižních Čech, kde je v rámci republiky nejčistší ovzduší. Ostrava byla zase třeba v ukazatelích benzo(a)pyrenu nejznečištěnější oblastí Evropy. Výzkum má několik rovin. Data nám ukážou, jestli má to, že pobýváme 20 let ve znečištěném ovzduší, dopad třeba na velikost šedé kůry mozkové nebo jestli je ovlivněna chrupavka kolenního kloubu, genetici z Prahy z Akademie věd zkoumají, jestli je nějakým způsobem ovlivněna genetika, veterinární lékařství zase, jestli je ovlivněna kvalita spermií a další ukazatele.

Nekomplikuje vám to covid? 

Teď máme přes tisíc lidí změřených, chybí nám ještě 500. Vypadá to, že ještě rok budeme měřit, protože lidé nechtějí cestovat. Covid nám samozřejmě v některých věcech zkresluje to, co jsme si na začátku mysleli, že budeme zkoumat, na druhou stranu prospektivní studie jsou typicky deskriptivní. My nemáme ambici zasahovat do toho dění, jen popisujeme, co se děje, a po pěti letech budeme mít nějaké závěry, které nám možná něco řeknou i o chování během covidu a dopadech na zdraví. 

Vy chcete vytvořit profesi kinantropologa? 

Kinantropolog je strašné slovo, ale je to v podstatě věda o lidském pohybu. Ano, chceme. Ještě v 90. letech se lidé smáli, k čemu bychom potřebovali psychology, a dnes je to zcela běžná profese. Když jezdíme na mezinárodní konference, vidíme, že v některých státech se už snaží kinantropology integrovat do zdravotní péče. V podstatě to funguje tak, že pacient přijde k lékaři, který identifikuje nějaký počínající metabolický syndrom. V tu chvíli má několik možností – může pacientovi napsat léky na tlak, nebo mu může doporučit, aby přestal kouřit a začal se hýbat. Ale my víme, že člověk to sám nezvládne, když nemá podporu. Moje matka pracovala tady ve fabrice ve Vítkovicích v úřednické pozici a od 17 let kouřila do svých asi 60 let. Přestože jsem se snažil, nebyla šance ji motivovat, aby přestala. A když jsem jí zaplatil tady u nás na katedře voucher na tři setkání k podpoře zdravého životního stylu, sama mi říkala, jestli bych nemohl zařídit ještě další tři setkání. Dneska je to už rok, co změnila své návyky výrazně k lepšímu, což jí i v jejích letech úplně změnilo kvalitu života.

Když člověk takovou podporu dostane včas, může to být o hodně levnější než zdravotní péče. Právě univerzity musí být tím hybatelem, který změnu začne tlačit. Musíme mít vyškolené lidi, kteří umějí pracovat s moderními technologiemi. Budou umět během týdne vyhodnotit výsledky, udělat psychologický rozbor, zjistit osobní motivace člověka a navrhnout psychologii pohybu. To je nový pojem. Tohle u nás už dělá naše kolegyně Steriani Elavsky, která pracuje se seniory. Je velice šikovná, přišla z Pensylvánské státní univerzity, je špičková odbornice právě přes psychologii pohybu.

Pomáhá seniorům se hýbat? 

Pomáhá jim změnit životní styl. Propojila u nich funkci náramků s informacemi, které od nich dostává, a snaží se je motivovat ke zdravému životnímu stylu. Ona díky tomu vidí, že se klient třeba tři dny nehýbe, ten pak dostane elektronické upozornění, a když se nic nezmění, zatelefonuje mu. Podpora je stejně důležitá jako nastavení toho správného pohybu. Adherence v současné době není příliš vysoká – u devíti z deseti lidí se pohyb nestane trvalou součástí jejich života. Podobně jako alkohol nebo kouření je sedavý způsob života silná závislost, návyk.

Jak se v Ostravě ocitne Američanka, která rozpohybuje seniory? 

To nám umožnil právě projekt HAIE. Na jeho základě jsme mohli zaměstnat čtyři lidi. Kromě Steri tu máme jednoho Australana, Julii z Nevady a  Garetha z Cardiffu. Částečně zaměstnaného máme Joea Hamilla z USA. Vytvořil se takový disciplinární tým, který změnil charakter našeho pracoviště. Až ve chvíli, kdy kolem sebe máte chytřejší pracovníky, než jste vy sám, to začíná být pořádně zajímavé. 

To je na Ostravu docela dobré…

Mně se vždycky líbilo, jak třeba Brno změnila Masarykova univerzita. V určité fázi se zaměřili na mezinárodní vztahy, úplně změnili charakter města. Najednou jste tam začali potkávat zahraniční studenty, investory, inženýry. A něco podobného si myslím, že se začíná dít i v Ostravě. Je načase, abychom zapomněli na hornickou minulost. 

Daniel Jandačka, vedoucí Katedry studií lidského pohybu na Pedagogické fakultě Ostravské univerzity

objetí

Objetí s někým, koho máte rádi, zvyšuje produkci oxytocinu – našeho hormonu lásky. Oxytocin pak následně potlačuje produkci kortizolu – našeho hlavního stresového hormonu. Objímání našich blízkých tedy posiluje naše duševní zdraví a zlepšuje náladu. Pravidelné objímání pak také snižuje krevní tlak, riziko srdečních chorob a posiluje náš imunitní systém.

Heinrichs, M., Baumgartner, T., Kirschbaum, C., & Ehlert, U. (2003). Social support and oxytocin interact to suppress cortisol and subjective responses to psychosocial stress. Biological psychiatry, 54(12), 1389-1398.

Light, K. C., Grewen, K. M., & Amico, J. A. (2005). More frequent partner hugs and higher oxytocin levels are linked to lower blood pressure and heart rate in premenopausal women. Biological psychology, 69

"divný" člověk

Jednou z forem jinakosti může být určitá porucha, například autismus či ADHD. Dětí s těmito diagnózami dnes hodně přibývá. Proč tomu tak podle vašeho názoru je?

Tento fenomén má hodně rovin. Jednou z nich je celková povaha současné společnosti, která nese symptomy těchto poruch. Velká část lidí má sklony se projevovat hyperaktivně, přepínáme pozornost mezi jednotlivými aplikacemi, sociálními sítěmi, zprávami ze světa, online nakupováním, prací a tak dále. Jsme často rozptýlení a nedokážeme udržet pozornost u jednoho tématu koncentrovaně a do hloubky. Relaxace a schopnost uvolnit se je pro řadu lidí velkou výzvou. To jsou jedny z projevů ADHD. Takže na těchto dětech se částečně odráží stav celé společnosti. Podobně je tomu s autismem: často jsme přetížení spoustou podnětů z vnějšího světa, takže se může zesilovat naše potřeba stahovat se do izolace, jen do své bubliny, zaplavením podněty také roste naše úzkost.

Ke kritikům, kteří rodičům jejich roli ztěžují, bohužel často patří prarodiče. Právě babičky a dědečkové bývají k odlišnosti vnoučat méně tolerantní než mladší generace.

To je společenský fenomén: dříve byla tolerance k odlišnosti ve společnosti minimální, což bylo dáno i politickým režimem. Jen projít se po ulici v oblečení nebo v účesu, které jsou dnes běžné, nebylo představitelné. Tolerance k jinakosti je luxus svobodné společnosti. A to se týká i vztahu k dětem. Děti si dnes mohou dovolit mnohem více odlišností, čímž se jejich individuálnost mnohem šířeji rozvíjí.

Jak se to podle vašeho pozorování konkrétně projevuje?

Tak například je dnes mnohem více dětí, které si přísně vybírají v jídle. Dříve se muselo sníst, co bylo na talíři. Nic jiného nebylo. A dnes je velké množství dětí, které si vybírají. Často chtějí jenom „čisté“ jídlo, například pouze rohlíky, samotnou přílohu, čisté maso. Žádné omáčky, žádné přídavky. Suchou rýži, těstoviny, brambory, rohlíky, bílý jogurt. Mluví se o dětech, které mají hypersenzitivní chuťové buňky, mají už i své označení supertasteři, podobně jako existují děti extrémně sluchově citlivé, které nesnášejí hluk. Různé speciality se rozvíjejí také proto, že můžou, že k tomu mají prostor. Není to podle mě dobře ani špatně, je to přirozený vývoj individualizace, jedinečnosti každého.

U starší generace má jídlo a (ne)vybíravost v jídle doslova morální rozměr. Zřejmě proto, že zažila nedostatek, který my už neznáme.

Každá divnost se stává divností jen ve střetu s představovou, jak by věci měly správně být, s nějakou očekávanou normou. Dokud se nějaký fenomén nesetká s očekáváním a s hodnocením, je čistý, nemá význam – normální, divný, přijatelný, nepřijatelný. „Divným“ se stává teprve v porovnání s očekáváním. Když babička s dědou očekávají, že dítě má jíst všechno, co přijde na stůl, nemá právo na svůj názor, musí poslouchat autority, klidně sedět a dělat, co se mu řekne – pak samozřejmě se bude dítě v mnoha ohledech jevit jako „divné“, když to neplní. Daleko víc než na návštěvě u kamarádů ve svobodomyslné rodině, která zaujímá jiný postoj: „Sněz, co ti chutná, hlavně když nebudeš mít hlad. Je v pořádku, že projevuješ různé emoce. Je v pořádku, že něco nechceš. Slyším to a tvůj názor respektuju.“ V takovém prostředí nebude dítě považováno za divné, protože očekávání jsou otevřená jeho možnostem.

Přicházejí k vám také děti, které řeší odlišnost v rámci kolektivu?

Dětský svět má v mnoha ohledech jiná pravidla než svět dospělých. Zhruba do pěti, šesti let se děti navzájem nesrovnávají. Žijí v sebestředném světě: to, co je u nich doma, je pro ně jediný model. Okolo šesti, sedmi let ale poskočí jejich úroveň myšlení a začnou srovnávat: Moje máma nechodí do práce a tvoje ano. Mami, jak to, že nechodíš do práce? Mami, jak to, že máme jen jeden pokoj, a oni mají celý dům? Srovnáváním si vytvářejí nový pohled na sebe a na svět kolem nich. V čem jsem jiný než ostatní? A se srovnáváním se běžně pojí i hodnocení. Co je dobré, co je špatné?

Takže i v dětském světě jiný znamená divný a špatný?

Ano – názor skupiny začíná být s nástupem do školy důležitý. Předtím děti potřebovaly přijetí v rodině, teď potřebují přijetí v komunitě vrstevníků. Stačí, aby upozornění na jinakost zaznělo od jediného spolužáka, a dítě si tam tu konotaci hned může přidat: Jsem jiný, aha, takže jsem špatný. Doteď mi nevadilo, že nosím brýle, ale pokud jsem jediný ze třídy, tak to vadí. Vadí mi, že jsem nejtlustší ze třídy… a tak dále. Když si toho ostatní děti začnou všímat, dítě je na jejich názory citlivé. Děti potřebují zapadnout do skupiny, a aby je skupina přijala, musejí být v důležitých věcech, hodnotách pro danou skupinu přibližně stejné jako ostatní. Děti najednou vůbec nechtějí, aby rodiče podporovali jejich jinakost.

Ale dnešní kolektivy jsou přece rozmanitější, než tomu bylo dříve. Jsou v nich děti různých národností, děti z alternativních rodin…

I děti z alternativních rodin někdy mívají potíže. Tak například, když se doma zásadně nejí cukr a je to rodinné dogma, ve školce to dítěti vůbec nevadí. Ale pak se ve škole rozdávají bonbóny anebo je dítě pozvané na oslavu narozenin spolužáka a nemůže si dát dort jako ostatní, protože je v tom cukr. Nesmí si vzít bonbón, protože máma by se zlobila. To může vytvářet vývojový konflikt. Nutně potřebuje zapadnout do skupiny, ale zároveň chce být loajální ke své rodině, a tak vzniká velký vnitřní rozpor, který může vést ke lhaní, podvádění... Podobně se potkávám se zákazem elektroniky pro děti.

Jak mohou rodiče dítěti v tu chvíli pomoci?

Mohou mu pomoci najít nějakou skupinu, školu, kde se i se svou odlišností bude cítit přijaté, bude dobře zapadat. Nebo i nějaký zájmový kroužek, kde se bude cítit mezi svými. Když se chlapeček zajímá jenom o druhou světovou válku a ve své třídě nikoho podobného nemá, mohou mu najít kroužek, kde se bude cítit v pořádku takový, jaký je. Máme v dnešní době hodně na výběr, alespoň ve větších městech.

Na začátku jste hovořila o tom, že jinakost má dvě roviny: na jednu stranu odlišnost navenek, na druhou stranu vztah k sobě samému, kdy se dítě prožívá jako „divné“ a jiné… Jak se tyhle dvě roviny navzájem ovlivňují?

Vztah k sobě samému se tvoří doma, v raném a předškolním věku. Když doma zažívám, že jsem jiná, divná, že jsem nějakým způsobem špatně, mezi vrstevníky už vyrážím s tímto sebepojetím. Sama sebe vnímám jako divnou. A tím pádem mě tak budou i snáz vnímat. Nebudu mít důvěru v druhé lidi, budu předpokládat, že mě nebudou mít rádi, a tak se jich od začátku budu stranit. Nebudu spontánně a otevřeně navazovat vztahy. A tak se mnohem rychleji stanu outsiderem. Naproti tomu dítě, které jeho rodiče milují takové, jaké je, bude mnohem odolnější. Chrání ho jeho sebepřijetí, jeho laskavost k sobě samému. Takže i když má nějakou viditelnou odlišnost, méně pravděpodobně se stane outsiderem, protože vždycky si najde někoho, s kým mu bude dobře. Nebude už předem očekávat nepřijetí. Ty děti, které nepřijetí zažívají doma, mají jakési citlivé místečko, které zarezonuje i při náznaku nepřijetí z vnějšího světa, a rovnou tak startuje tendenci chránit se, stáhnout se nebo jít do útoku. A to se pak nabaluje jako sněhová koule a může se to táhnout až do dospělosti, do vztahů a partnerství. Může jít o celoživotní zátěž.

Alena Vávrová, dětský psycholog

čas pro sebe

Být neustále produktivní, vzdělávat se a dozvídat se nové a nové věci je mantrou dnešní doby.

Dívat se z okna, mít nohy nahoře a prostě se jen dívat do stropu, na záclony nebo na stromy přece nepřináší žádný zisk. V digitální době je opak pravdou. Mozek přehlcený informacemi, notifikacemi, pípáním, blikáním nebo reklamou potřebuje vypnout a jen tak lelkovat.

Pokud mu tento čas denně dáváme:

- lépe si pamatujeme informace

- děláme lepší rozhodnutí

- lépe se známe

- prožíváme život plněji

- aktivuje se nám kreativita

- subjektivně se nám zdá, že máme více času 

Replug me

uchování informací

Fyzická aktivita po učení může výrazně zlepšit uchování informací v paměti. Na základě výzkumu bylo zjištěno, že lidé, kteří sportují do 4 hodin po tom, co se učili, si lépe vybaví naučené informace po několika dnech.

Vysportujte si paměť.

Mindpax.me