Napadlo vás někdy, že život je jako maratonský běh? Tato královská disciplína se chlubí titulem nejdemokratičtější sport na světě. Ona totiž není moc velká pravděpodobnost, že si pinknete s Karolínou Plíškovou nebo budete po ledě honit puk s Jaromírem Jágrem. Ale stanout na stejné startovní čáře vedle Evy Vrabcové Nývltové, to se může stát. Kvůli zápisu do Guinnessovy knihy rekordů absolvují někteří závodníci běh v převlecích. V kvádru, v kostýmu Supermana, v uniformě zdravotní sestry, ve svatebních šatech, v plynové masce, v žabkách… Podobenství maratonu s groteskností života je tím ještě o fous názornější, že?
A teď si představte, že by maratonec běžel celý závod sprintem. Nesmysl, jistěže. Padl by vyčerpáním, stejně jako jeho první účastník, Řek Feidippidés. Jenže o podobný nesmysl se spousta z nás pokouší dnes a denně. A dobrovolně, jak podotýká v knize Vyhořelá společnost německý filozof korejského původu Byung-Chul Han. Současný styl života vede k vyčerpání našich rezerv. Na únavu a deprese si stěžují stále mladší ročníky. Vyhraněnou formu depresí nazval Han přiléhavě – infarkt duše.
Jak poznáte, že vás postihl? Při „klasickém“ infarktu dochází k místnímu odumření tkáně. Při infarktu duše jako by vám odumřely určité sféry vnímání. Jste citově paralyzovaní, ochromení, nespokojení. Doslova z hloubi duše nešťastní – tak moc, že už to skoro ani necítíte. Lidé, kteří vyhořeli v práci, tento stav důvěrně znají. Při infarktu duše ovšem vyhoříte i v životě.
Pozitivní myšlení je in. Špatná nálada nebo únava jsou nežádoucí. Stejně jako vztek nebo smutek. „Naše společnost si z určitých pocitů udělala strašáka. Vzniká zbytečný a naprosto nepřiměřený nárok na to, abychom byli stále šťastní a v pohodě. Nejsi? Tak to honem změň! Cítíš únavu? Dej si místo šlofíka kafe nebo energy drink. Je ti smutno? Slupni čokoládu nebo nějaký prášek. Jsi nervózní? Zobni si něco na zklidnění…“ popisuje společenskou atmosféru vystudovaná socioložka, lektorka vztahů a intimity Denisa Říha Palečková.
Jenže když si tyhle pocity s nálepkou „nevhodné“ nedovolíme vyjádřit, žijeme v neustálém přetlaku. „Na vnitřní úrovni svádíme nepřetržitý boj sami se sebou. Emoce nám nadzvedávají pomyslné víko poklice a my jej stlačujeme zpátky. To je z dlouhodobého pohledu velmi vyčerpávající! Odtud pak takzvaný únavový syndrom a další diagnózy.“
No a když své pocity ignorujeme opravdu dlouho, přestaneme je vnímat. Protože se ocitneme v prostoru, kde necítíme „nic“. Je tam prázdno, vakuum… a nula energie. Najednou nemáme chuť a motivaci cokoli dělat. Nevidíme důvod.
Nabádají nás, abychom si užívali světa i těla, byli milujícími rodiči a partnery, vzdělávali se, sportovali, dobře vypadali a samozřejmě hlavně pracovali a produkovali… Kdy to máme, sakra, všechno stíhat? A jak zvládat?! Jsme štvanci své doby. Nakonec vykořisťujeme sami sebe.
Sebevykořisťování je nejefektivnější formou otroctví,“ upozorňuje filozof Byung-Chul Han. Protože být sám sobě kapitalistou, to se neštítíme. Uvěřili jsme heslům o motivaci, iniciativě a efektivitě. Jedeme na výkon. Jsme lidé výkonnosti. Náš životní kolotoč přidává na obrátkách. A my z téhle centrifugy máme strach vystoupit. Vlastně ani nevíme jak. Jsme ve válečném stavu sami se sebou.
Jenže duše a tělo se potřebují občas jen tak povalovat. Zklidnit se, uvolnit, naslouchat, mít dlouhou chvíli. Unavený a vyčerpaný člověk výkonnosti je umořený. Nejvíc sám sebou. Nakonec nás začne ubíjet úplně všechno.
Syndromu vyhoření (burn-out) tak zdárně konkuruje syndrom znudění (bore-out). „Trávit většinu svého života něčím, co vás neinspiruje a nebaví, je velmi toxické. Dříve nebo později se musíte zastavit a začít si upřímně odpovídat na otázky: Co mi v životě dává smysl? Co mě baví tak, že při tom zapomínám na čas? Co bych dělal i zadarmo?“ doporučuje Denisa Říha Palečková.
Takže žádné „když nemůžeš, přidej“ – každý prostě není Emil Zátopek.
Až vám bude v životě někdo zezadu dýchat na krk nebo snad budete mít pocit, že byste měli zrychlit, protože to a protože tamto… vzpomeňte si na knihu Barbary Gordon o křehkosti a síle lidské psychiky s názvem Tančím tak rychle, jak dokážu. Běhejte tedy životem jen tak rychle, jak dokážete.
Žena a život
Žádné komentáře:
Okomentovat