Jak koronavirus změní západní civilizaci?
Víte, ono existuje něco, čemu se říká kompozitní krize. To je krize složená z více pramínků. Kdybychom byli historici a dívali se na tohle období s odstupem sta let, asi bychom neviděli velké rozdíly mezi ekonomickou krizí 2008 a současnou situací, tedy koronavirovou krizí. A také se zřejmě přicházející klimatickou krizí. Vnímali bychom to jako jedno určité období, kdy je celý svět v pohybu a proměňuje se procesy, jež spolu zdánlivě nesouvisejí. I když samozřejmě souvisejí – rozmach Číny, globalizace jako taková, prostupování národů. Mimochodem mor do antického Říma přichází v okamžiku, kdy má Řím více než 100 tisíc kilometrů silnic, žoldnéře z Habeše a ze Sýrie a dováží zvířata ze subtropické Afriky...
Ano, jsme očividně na prahu ekonomické i společenské krize. Už před ní část lidí měla pocit, že se jich nikdo nezastává, že jim nikdo nerozumí, nechápou, co se to se světem děje, a především pro starší nebo chudší či méně vzdělané lidi jsou všechny ty změny příliš rychlé. Což je, jak vidno z historie, vždycky živná půda pro nějakého šílence typu Hitlera či Stalina, který nabídne, že to „dá do pořádku“. Hrozí nám tak drastické opakování dějin? Nebo už se to nikdy nestane?
Opakují se motivy dějin, ne samotné dějiny. Psycholog Wilhelm Reich, jenž vystudoval u Sigmunda Freuda, ještě před začátkem druhé světové války sepisoval knihu Masová psychologie fašismu. Dělal psychoanalýzu hlavně u dělníků, tedy v nižších sociálních třídách, o nichž mluvíte. Moc dobře věděl, co je trápí. A viděl u nich potřebu onoho silného vůdce. Popisoval: „Není to tak, že by přišel Hitler a udělal z nás všech blázny. Naopak. To my jsme si vysnili postavu, jakou byl Hitler. Která nás ale vzápětí podvedla.“ Co tím chci říct: Já se opravdu nechci dostat do toho českého alibismu, kdy říkáme: „My jsme tady ti hodní, ale pak přijde zloduch a udělá s námi hrozné věci.“
Je to vždycky naše vina.
Ano. To jsou pasti, které si na sebe nastražujeme sami.
Víte, možná by bylo lepší, abychom řešili kraviny, než abychom byli životem donuceni řešit věci základní bezpečnosti.
Pandemii covidu-19?
Je to i voda, potraviny, energetika. Ono to má vývoj. A dějiny mají delší vývoj, než je život jednotlivce. My bychom si třeba přáli změnu, ale ono k ní dojde za třicet či padesát let. Teď jsem se bavil s filozofem Stanislavem Komárkem a on říkal: „Vezmi si krizi roku 1914. Válka, potravinová krize, napětí... Kdy ale tahle krize skončila? Někdy v roce 1962.“
Prostě jedna velká divoká sinusoida. První světová, chvilkový klid, ekonomická krize, druhá světová, zdánlivý klid, studená válka...
Přesně tak, šlo to nahoru dolů. Tu a tam nějaká katastrofa, celkově velká nejistota. Nicméně i v tomto období šel prožít zajímavý a kvalitní život. Je možné, že už nikdy nebudeme v klidu, a budeme se muset naučit mobilizovat své psychické síly.
Mimochodem, víte jako amatérský kulturní antropolog, kolik máme pohlaví?
Absolutně netuším.
Je to 40 oficiálně, a britský Facebook už dokáže rozlišit dokonce 71 pohlaví. Co si o tom myslíte?
Že je to velká hloupost. Strašná! Chce to ale nadhled. Byl jsem několikrát u indiánů. Tam je to tak, že když je někdo homosexuál, berou to jako výhodu. Protože díky homosexualitě má ten člověk dvě duše. Mnoho šamanů, náčelníků a vůdců jsou homosexuálové. Indiáni jsou pragmatičtí. I proto, že je tam skutečně těžké přežívat, se z každé zdánlivé nevýhody snaží naopak udělat výhodu pro celou společnost. Říká se tam dokonce takový vtip – jak přijde indiánka za místním farářem: „Syn je homosexuál!“ Farář se zachmuří: „No, co se dá dělat...“ A indiánka: „Ale ne, já jsem se s vámi přišla domluvit, kdy uděláme oslavu.“
Známý je příběh mladého Američana, misionáře, jenž se chtěl před dvěma lety skamarádit s indickým domorodým kmenem Sentinelců, žijícím v absolutní izolaci na odlehlém ostrově v Bengálském zálivu. Vyrazil tam za nimi na loďce, s sebou si vzal dobré úmysly a mírumilovně mával Biblí, aby jim ukázal to naše krásné západní myšlení, no a Sentinelci ho naprosto chladnokrevně rozstříleli šípy. Jako by říkali: „Necpi nám své vidění světa.“ Netočí se lidstvo v tomhle kruhu neustále, třeba ohledně přijímání migrantů v Evropě? Jako by tahle civilizace Sentinelců přišla z jiné doby a nekompromisně ukazovala: Každý cizí může být nepřítel...
Velké národy jako Rusové či Američani mají spasitelský syndrom. Rády exportují tu svoji „správnou cestu“. Když Američané přestali vysílat misionáře, začali vysílat ekonomy nebo technooptimisty. Rozhodně součástí toho budoucího světa by pro nás měl být jakýsi návrat staré mysli, „the return of native mind“, tedy respektovat dávné, a přitom běžné věci.
Já maličko odbočím – dáváme dohromady knížku Půda a život civilizace a setkal jsem se při tom s jinou věcí: tam se ti první průzkumníci zabývali tím, že národy, které mají zdravou půdu, mají i zdravé potraviny. A dobré potraviny znamenají zdravé lidi. S tou půdou je to tak, že musíte najít rovnováhu mezi tím, co jí vzít a co jí dát. Možná že ty národy byly zdravé proto, že věděly, že život na dluh je vždycky vůči někomu nespravedlivý. Teď se to podle mě znovu obnovuje. Ale jen v několika procentech populace. A někdy to naopak vygraduje do blbosti. Jako ten Američan, co plul za oním domorodým kmenem. Obecně mám pocit, že většinová společnost kvůli masovým médiím a sociálním sítím hloupne. Jsme zavalení informacemi, nezkoumáme je do hloubky, odpinkáváme je od sebe, chybí nám kreativita.
Současná mladá generace je podrobována kritice za to, že nechce makat, studovat, vyvíjet se, že brutálně zlenivěla, nechává se dlouho živit rodiči, že se chce jen bavit, že ztratila řád, drive, jakési základní pilíře. Souhlasíte, nebo jde o klasický mezigenerační spor „to za nás nebylo“?
Usnadňují si život tak, jak to jde. Obecná vlastnost organismu je, že když můžete být lenivý a schraňovat sílu pro budoucnost, pak to děláte. Možná jsou v tom tedy do určité míry nevinně. Pak ale dojde k tomu, že tihle lidé začnou být strašně naštvaní, protože se jim začne hroutit svět. Nemají cíl. Myslím, že to je tím, že hodně mladých lidí má strach. Na Západě se mluví o epidemii deprese, jež se posouvá do věku 18 až 22 let. A když se člověk bojí, je pro něj nejdůležitější věcí se toho strachu zbavit, přenést to na někoho, nějak to ze sebe dostat, nějakou akcí, třebas násilnou. A další věc je větší a větší nerovnost mezi chudými a bohatými. A lidi to cítí. Píšeme knihu o zemědělství, a tak se probíráme starými fotkami, a na nich se velmi často ti lidé usmívají. Takovým... příjemným, veselým úsměvem. Jsou chudí a hodně pracují, ale usmívají se. A i z dobové literatury se dozvídáme, kolik bylo u těchto těžce pracujících lidí smíchu.
V NY Times jsme zase viděli revoltu mladých redaktorů proti těm starším, kteří si dovolili s politikou hnutí Black Lives Matter polemizovat...
Je to čím dál tím častější. Já tomu říkám válka generací. To je věc, jež nás v plném rozsahu teprve může čekat. Až si mladí lidé uvědomí, že ten jejich život může být hodně těžký, že zdědí svět, který bude klimaticky i ekonomicky zhuntovaný a rozkradený.
Ten strach bude generovat jen další problémy. Co by udělalo se společností, kdybychom v podobném módu jako letos museli žít s koronavirem i celý příští rok? To by ji rozložilo, ne? Deprese, hádky, otrávenost. Podívejte, co to dělá s lidmi teď.
Tady se stačí opřít o historické záznamy morových epidemií. Společnost to načas rozloží, a pak se společnost zase složí dohromady. Existuje hrozně pěkná knížka, která mluví o italské renesanční malbě a polyfonii jako přímé reakci na mor ve středověku. To znamená, že vzniká potřeba krásných věcí. Kultura se určitě promění. Viděl jsem obraz oběšené kočky, dobře, před třemi lety to asi bylo fajn. Teď už ne. Doba je jinde, člověk potřebuje hezkou kulturu. Když máte těžkou dobu, potřeba kultury je větší. Ale bude se muset proměnit. Je potřeba útěchy. Vezměte si hudbu za třicetileté války. Byla krásná, harmonická. Teď jsem četl knížku o barokní Seville, kde se v reakci na mor vytváří společnost až náboženského spektáklu, přestavuje se celé město a je vidět, že mor mění nejenom lidi, ale i urbanismus města.
klimatolog, geolog, filozof a popularizátor vědy Václav Cílek
Žádné komentáře:
Okomentovat