nekonečně zaostalé Česko

Bohužel, náš stát v současnosti funguje jako škola se špatným ředitelem a učitelé pouze drží krok a hubu. My, občané, jsme pak žáci, kteří jdou z objektivních důvodů do světa mnohem hůře připraveni a podle toho to celé také může dopadnout. Existují jen dvě možnosti jak z toho ven. Buď vyměníme ředitele a učitele, anebo budeme pilně studovat i po škole. Druhou možnost bychom měli dělat automaticky, ta první je pro přežití nezbytná.

Tahle úvaha je důležitá, protože z hlediska „pohledu do zpětného zrcátka“ stojíme v roce 1920. Tehdy byl svět vyčerpaný nejen 1. světovou válkou, ale také pandemií španělské chřipky. My se sice nepotýkáme s následky války a tolika mrtvými, ale pandemie koronaviru rovněž zasáhla všechny oblasti života bez výjimky. Nyní nás čeká to, s čím se museli vyrovnat naši předci. Po roce 1920 přišly „roaring twenties“, tedy bouřlivá dvacátá léta, během nichž svět zažil překotný rozvoj, o kterém se nám do té doby ani nesnilo. Základ tehdejšího rozvoje spočíval především v masové výrobě, vznikl mimo jiné kompletní automobilový, chemický či zábavní průmysl. 

Je zjevné, že naše „roaring twenties“ budou technologické. Viděli jsme to už letos, ale to považujte spíše za „teaser“ pro další roky. 

Masivní přechod retailu na internet ukazuje, že mimo online svět žádný obchodník nemá šanci přežít. Mnozí z nás budou samozřejmě nadále chodit do kamenných prodejen, mnozí v nich ale třeba půl roku vůbec nebyli a žijí, přičemž ušetřený čas mohou strávit daleko lépe a hodnotněji. Letos je to také poprvé, co můžu zodpovědně prohlásit, že neznám nikoho, kdo by pravidelně četl papírové noviny.

Samozřejmě můžete namítnout, že tady pořád jsou lidé, kteří koukají na klasickou televizi, čtou papírové časopisy a podobně. Máte nepochybně pravdu, tito lidé tu jsou a ještě dlouho budou. Jejich návyky ovšem už nepředstavují tak dobrý byznys a příležitost k zajímavému výdělku. Určitě si také všichni pamatujeme dobu, kdy jsme chodili do banky vyřídit kdejakou platbu či maličkost. Není to ostatně zase tak dlouho. Dnes už podstatná část těchto bankovních poboček zmizela; dojít si za přepážku sice pořád můžete, ale zase takové terno to není. Neexistuje v podstatě jediný důvod, proč byste dělali platbu u přepážky, když ji můžete udělat ze svého telefonu.  

Mýlí se podle mě ti, kteří očekávají, že svět zpomalil, to samé lidé a ještě se nad sebou zamysleli. Možná dočasně, na chvíli, ale rozhodně nečekám konec konzumu a hromadný útěk do lesů. Troufám si dokonce tvrdit, že vývoj bude přesně opačný. Letecká doprava dostala obrovskou ránu, ale cestování čeká možná největší boom v historii. Podívejte se ostatně na vstup společnosti Airbnb na burzu, který její akcie zahájily obrovským růstem. Investoři zkrátka turistický boom vyhlížejí, což je dobré vodítko pro to, abychom jej očekávali také. Před nástupem koronaviru jsme také dokola poslouchali, že vlastnictví auta se stává přežitkem. Letošní rok ukázal pravý opak, hromadnou dopravou jsme prostě během epidemie jezdit nechtěli a na kole je v zimě frišno i Janu Čižinskému.

Budeme možná svědky přelomových inovací, které budou k životnímu prostředí mnohem šetrnější. Je jedno, jestli v energetice, nebo v automobilovém průmyslu. Každopádně představa české vlády, že Česko spasí projekt výstavby jaderných bloků na základě technologií ze 70. let minulého století, je nesmírně zábavná. Nic takového se samozřejmě nestane, jen to dobře dokumentuje výše zmiňovanou „zaostalost“.

Technologický rozvoj potáhne i mezinárodní situace, kdy nás čeká další „studená válka“. Závody ve zbrojení pouze nahradí závody v inovacích, přičemž náš „západní“ tábor má co dělat, aby s tím čínským držel krok. Pořádně nevíme, co mají Číňané za lubem, je však zřejmé, že nezadržitelně míří na pozici velmocenské jedničky. To by rádi stihli do roku 2049, kdy budou slavit 100 let existence Čínské lidové republiky. V tomto ohledu rozhodně doporučují přečíst si futuristickou trilogii od Liou Cch’-sina (Problém tří těles, Temný les a Vzpomínky na zemi). Ten je ve své zemi skutečnou celebritou, má blízko k současnému prezidentovi Si Ťin-pchingovi a jeho dílo se pohybuje na pomezí sci-fi, filozofie a sociologie. Liou Cch’-sin definuje teorii temného lesa, která se vztahuje k soupeření civilizací ve vesmíru a v jejímž rámci definuje několik axiomů takzvané kosmické sociologie.

Přežití je základní potřebou civilizace.

Civilizace neustále roste a rozšiřuje se, přičemž hmota ve vesmíru zůstává konstantní.

Tyto dva axiomy je samozřejmě možné vztáhnout i do současnosti, což třeba řada amerických autorů činí, aby pochopila čínské smýšlení o světě. Celá teorie temného lesa je o to zajímavější, že Liou Cch’-sin působí jako poradce řady předních čínských technologických společností a sám s oblibou hovoří o „technologické explozi“. Upozorňuje v ní na to, že lidstvu trvalo stovky tisíc let, než přešlo z doby kamenné do zemědělství, ale jen 200 let od parního stroje k éře informačních technologií. Čínský autor o technologiích hovoří jako o prostředku, který eliminuje konflikty a nerovnost mezi národy. Je to samozřejmě možné, ale osobně to považuji za velmi optimistickou představu. Historie nás nabádá k mnohem větší opatrnosti, s jistotou ovšem víme jen to, že závody ve vývoji a inovacích budou minimálně stejně intenzivní, jako bývaly závody ve zbrojení.

Samozřejmě i u nás vidíme řadu nadějných inovátorů a firem, ale jsou to jednotlivci, kteří uspěli navzdory prostředí – nikoliv díky němu. Tento poměr musíme co nejdříve obrátit. Modernizace se musí stát mantrou pro příští roky, na debaty o monstrózních kanálech, dostavbě zastaralých jaderných bloků či učňovském školství bychom měli okamžitě zapomenout. Nejsou perspektivní ani podstatné. Do současné neveselé situace jsme se dostali i proto, že věda u nás letos prohrála. To musíme pro příští roky změnit, vědu bychom měli podporovat v míře dosud nevídané. Namísto nekonečných diskusí o tom, kolik a kam nalijeme betonu, bychom měli hovořit o tom, jak zásadně reformovat školství, zdravotnictví, sociální systém. Základ máme pořád ještě slušný, byť zastaralý. Koronavirus nám ukázal cestu a nemusíme si nalhávat, že taková možnost se bude ještě opakovat.

Michal Půr

konec plošného sběru metadat?

Digitálně-právní organizace Iuridicum Remedium shromažďuje od veřejnosti prostředky na právní bitvu za konec plošného sběru metadat o telefonní a on-line komunikaci každého uživatele (tzv. data retention). Opírá se přitom o rozhodnutí Soudního dvora EU, který v říjnu plošný sběr metadat již potřetí označil za nepřípustné. Crowdfunding na spor ve veřejném zájmu je alternativou dosud nefunkčních hromadných žalob.

“Plošnému sběru metadat o našich životech se věnujeme už od roku 2011. Tehdy to vypadalo, že máme vyhráno, Ústavní soud data retention díky našemu podání zrušil. Vláda však obratem přijala jen upravenou novelu, dle které naše metadata uchovávají operátoři a provideři dál,” přibližuje výkonný ředitel Iuridicum Remedium Jan Vobořil legislativní historii. “Od té doby se problém jen zvětšuje. Informace z data retention byly původně určené jen bezpečnostním složkám pro vyšetřování nejvážnějších zločinů. Teď aktuálně však o ně má zájem i antimonopolní úřad či hygiena, které právě přišly s novelami. Opakovaně se objevují i návrhy na zrušení anonymních SIM karet.”

Metadata, jejichž sběr vyplývá ze zákona o elektronických komunikacích, uchovávají operátoři půl roku: obsahují informace o tom, kdy, odkud a jakým způsobem komunikace proběhla a jak dlouho trvala. Tato data jsou využívána pro vyšetřování trestné činnosti. Podle Soudního dvora EU je však takto plošné a nevýběrové uchovávání metadat v rozporu s evropským právem. Podle analýz kriminality z evropských zemí nemá plošný sběr dat všech občanů pro jistotu vliv na pokles kriminality ani na její objasněnost. 

"dostatečná opatření"

„Rezignovat na letošní ročník nechceme, ale je těžké připravovat něco, co vám týden před začátkem zruší,“ říká ředitel festivalu Signal Martin Pošta.

„Naplno něco připravovat do poslední chvíle a pak se týden před zahájením dozvědět, že to nebude, je daleko horší, než kdyby člověk od března počítal s tím, že je pro letošek konec,“ říká ředitel Signalu.

My jsme byli do poslední chvíle skálopevně přesvědčeni, že se festival bude moci konat. Udělali jsme fakticky úplně všechno pro to, aby tomu tak bylo, a nějakých pět měsíců jsme řešili bezpečnost návštěvníků a hygienická opatření. Navíc v den, kdy jsme se dozvěděli, že se festival nemůže konat, jsme zároveň dostali potvrzení od hygieny, že naše bezpečnostní opatření jsou za stávajících podmínek dostačující. 

Ačkoliv jsme do poslední chvíle věřili, že to půjde a to rozhodnutí bude mít ekonomické a personální dopady, tak ho do jisté míry chápu. Něco se dělat musí. Je samozřejmě ale smutné, že se to dostalo až do této fáze, protože vláda měla spoustu času tyto věci řešit. To, že celá republika odjela v půlce léta do Chorvatska na dovolenou a opatření se zcela rozvolnila, asi nebylo úplně zodpovědné.

Měla vás vláda informovat o možných scénářích dříve?

Určitě. A chápal bych to i v případě, že by to bylo třeba jako v Německu, kde lidem v březnu oznámili, že do konce roku nebude nic. Ale naplno něco připravovat do poslední chvíle a pak se týden před zahájením dozvědět, že to nebude, je daleko horší, než kdyby člověk v březnu věděl, že je pro letošek konec. 

Festival jste plánovali s bezpečnostními opatřeními. Ačkoliv je letos pravděpodobně neuplatníte, můžete přiblížit, co jste připravovali?

Najali jsme si na to expertní firmu a zpracovali jsme vše tak, aby čas, který lidé stráví mezi sebou, byl pod patnáct minut, což je jakási hranice, po kterou je riziko přenosu ještě malé. Rozjeli jsme také kampaň Signal s rouškou, nabádali jsme lidi, aby měli roušku nasazenou i venku. Byli jsme připraveni propagovat e-roušku, aby každý, kdo festival navštíví, měl e-roušku v mobilu. Samozřejmostí by byla dezinfekce, cirkulace vzduchu ve vnitřních prostorách.

Byli jste připraveni i vypínat instalace. Je to tak?

Pokud by lidé pravidla nerespektovali, byli jsme připraveni instalaci hned vypnout. Všechen personál by měl ochranné pomůcky, řešili jsme monitorování počtu návštěvníků. Měli jsme také připravené informační cedule, na kterých jsme rozšířili pravidlo 3R, které komunikuje vláda, tedy roušky, rozestupy, ruce. Přidali jsme k tomu ještě jedno R, což je respekt. Je opravdu důležité respektovat to, že někdo jiný může mít větší obavu z viru než vy. Důležitá pro nás byla komunikace. Na místech by byli koordinátoři, kteří by lidi na dodržování 4R upozorňovali. Chtěli jsme prostě udělat vše pro bezpečnost. Máme sedmdesátistránkový dokument o bezpečnostních opatřeních.

Necháte si ho v šuplíku pro případný náhradní termín?

To ano. Opatření zůstanou platná. Dokonce uvažujeme, že bychom ho vydali ven jako takový open source dokument, aby se další pořadatelé mohli inspirovat. Když už jsme tomu věnovali takovou energii a strávili hromadu času například počítáním průtoků lidí u každé lokace.

Marketéři v první linii

Od začátku téhle zvláštní doby mě totiž nepřestává fascinovat, jaké perly se v nich dennodenně objevují. A jak může vláda s tak špičkovým marketingovým týmem (a to myslím bez ohledu na mé politické preference smrtelně vážně) tak nezvládat to, co je v jakékoliv krizi naprosto klíčové, totiž komunikaci.

Komunikace je jednou ze čtyř částí marketingu a každý, kdo kdy četl jedinou knihu zabývající se tímto oborem, musí tušit, jak důležitou roli ve zvládnutí celé situace hraje. Místo jasných zpráv a nařízení se k nám ale už několik měsíců dostávají pochybné výkřiky uveřejněné skrze sociální sítě a krizová komunikace státu značně selhává. Nová opatření rostou jako houby po dešti, PES plodí jedno štěně za druhým a to, co platilo včera, neplatí dnes, ale možná bude platit pozítří. Nemůžeme se pak divit, že lidé místo toho, aby opatření, která (většinou) mají smysl, s nechutí bojkotují, čísla rostou a dopad na podnikatele i naše psychické zdraví je čím dál tím větší.

Jak z toho ven? Ač se to nemusí na první pohled zdát, řešením je marketing. Správná a strategická komunikace, která je založená na tvrdých datech, poznatcích z behaviorálních věd a profesionální práci. Když pochopíme, že všechna nařízení nejsou jen vládní výmysly, co nám mají znepříjemnit život, budeme mít motivaci je dodržovat a ze všeho se vyhrabeme dřív než bys řekl pes. Teda švec. Ale právě tady se v posledních týdnech dějí takové věci, které mě přiměly napsat vám tento článek. A nad kterými mi zůstává rozum stát…

Abych vás uvedla do děje, koncem října (velmi brzo) přišlo Ministerstvo zdravotnictví s plánem na rozsáhlou komunikační kampaň za 50 milionů k vysvětlování opatření proti šíření koronaviru. „Hurá! chtělo by se zvolat,“ reagovala AKA (Asociace komunikačních agentur), která pomoc vládě nabízela už na jaře.

Plán ale během následujícího měsíce zůstal pořád jen plánem a ministerstvo se před pár dny vytasilo s tiskovým inzerátem, který rozbouřil (nejen) marketingové vody. Ač byl úmysl jistě chvályhodný, svépomocí vyrobená reklama na očkování se minula účinkem. Ruka s injekcí čtenáře vyděsila, nevhodně zvolené titulky znehodnotily sdělení a podle průzkumu provedeném agenturou Behavio jej lidé nejvíce hodnotili jako nedůvěryhodný, amatérský a nepochopitelný. Většina respondentů (57 %) navíc uvedla, že by ho ani dál číst nechtěla.

Píše se půlka prosince a Ministerstvo zdravotnictví vyhlásilo tendr. Tedy JŘBU (jednací řízení bez uveřejnění) na státní kampaň proti covidu za 38 milionů. Zadávací dokumentace identifikovala 10 aktuálních témat pro kampaň, ale očkování, respektive jeho odmítání jako téma v ní nebylo. Agentury dostaly na vypracování jen několik pracovních dní. Bez jakýchkoliv podkladů, dat a analýz. Zabijačka, slovy Miloslava Knepra.

Co se dělo pak? APRA (Asociace Public Relations) kvůli zmatení pojmů v zadávací dokumentaci, nedostatečnému vymezení toho, jak se nabídky budou hodnotit, chybějící informaci o tom, jak se bude měřit dopad kampaně, či tomu, že ministerstvo dopředu požadovalo v kampani jako reklamní formát využít mimo jiné falešné přebaly deníků, reálné příběhy lidí či „známou osobnost nebo influencera“ vyzvala ke zrušení zakázky a stát ustoupil a tendr zrušil.

Krátce nato Ministerstvo zdravotnictví prostřednictvím Twitteru oznámilo, že mění plán a konečně si nechá pomoct. Nicméně Asociace Public Relations, se kterou mělo ministerstvo podle twitterového příspěvku navázat spolupráci, ale druhý den přiznala, že o spolupráci nevěděla a o záměru ministerstva zdravotnictví se dozvěděla až ze sociálních sítí…

Veronika Tázlerová

k Vánocům státní dluh

Vánoční video ministryně financí Aleny Schillerové, která nabízela jako vhodný dárek pod stromeček Dluhopis republiky, se stalo hitem sociálních sítí. 

Strážkyně státní kasy nabádá občany, aby půjčili státu, a tím zhodnotili své úspory a zároveň potěšili své blízké. Možno je pořídit si dluhopis i v dárkovém balení.

Ministryně pod stromeček nabízela Dluhopis Republiky z devátého upisovacího období. To začalo 21. září a skončilo etos 22. prosince. V rámci osmého upisovacího období pořídili Češi Dluhopisy Republiky za více než čtyři miliardy korun. Z toho ze zhruba 98,5 procenta pořizovali právě protiinflační variantu tohoto dluhopisu. V osmi upisovacích obdobích půjčili Češi státu formou Dluhopisů Republiky, vydávaných v letech 2019 a 2020, více než dvacet miliard korun. Stát je u občanů zadlužen přibližně z jednoho procenta celkového svého dluhu, zbytek dluží hlavně investorům typu bank či fondů. A zdá se, že ani letošní vánoční nabídka tím poměrem nijak nezamává.

Debatu na facebookovém profilu ministryně místo ekonomických parametrů „chytrého dárku, který se neomrzí“, ovládl jako obvykle pověstný kousavý humor věčně remcajících Čechů. Mistrovskou práci přirovnávají k teleshopingu a Alenku k Horstu Fuchsovi. Dokonce se dožadují kosmodisku při rychlé reakci. Jiní nabádají ministryni, aby na státní útraty začala pořádat zájezdy, kde se dají koupit ty super hrnce.

Jiní doporučují dát dluhopis dětem v krabici od koloběžky a pod stromečkem je chvilkou finanční gramotnosti připravit na to, že život není peříčko. Dobrá rada – v případě momentální nesolvenstnosti se obraťte na prarodiče, aby tu pětitisícovku od Babiše investovali do budoucnosti svých vnoučat. Beztak ji budou splácet ony.

Jiné ale ani jistota, že investici do dluhopisu v konzervativní variantě nepožere inflace a ještě půl procenta vyděláte, nepřesvědčila. Buď nevěří v oslnivé zítřky této země, nebo jim prostě přišla jen jistější investice třeba do bitcoinu či užitečnější darovat kozu do Afriky.

Hana Boříková

"Pohněte, musím do práce!"

Premiér Andrej Babiš (ANO) prosil sněmovnu, aby hlasovala o daňovém balíčku, aby „mohl jít do práce“, protože má jiný program. Za svá slova sklidil kritiku z řad opozičních ODS a Pirátů. Poslanci v úterý debatují o daních zhruba už tři hodiny.

Babiš uvedl, že od rána čeká na to, aby uvedl žádost vlády o prodloužení nouzového stavu, což je druhý bod úterní schůze. Podotkl, že už měl být v Ústřední vojenské nemocnici kvůli přípravě očkování proti koronaviru. „A od 12:30 máme virtuální oběd, končí německé předsednictví, tak jsou tam všichni velvyslanci,“ řekl. Poslance nabádal, aby ideové střety nechali na příští rok.

„Jste v práci, pane poslanče, když zasedá sněmovna, je to hlavní práce poslance,“ reagoval na Babišovo vystoupení předseda poslanců ODS Zbyněk Stanjura.

Pirátský poslanec Mikuláš Ferjenčík řekl premiérovi, že svůj návrh na snížení daní zaměstnanců předložil v rozporu s koaliční smlouvou na poslední chvíli před koncem roku. „Teďka nám tady vyčítáte, že o tom zákonu diskutujeme, fakt úplně jste asi spadl z višně,“ prohlásil pirátský poslanec.

IDnes

"nejdražší" informace

Mohla to být jedna z nejdražších informací v historii Česka. Vyhledání několika údajů vyčíslilo ministerstvo vnitra na deset dní práce za desítky tisíc korun. Žadatelka, kterou byla mohelnická advokátka Jana Zwyrtek Hamplová, na podmínky nepřistoupila a data si raději našla sama z veřejné databáze. Za půl hodiny.

„Chtěla jsem vědět, kolik lidí zemřelo v jednotlivých letech od roku 2010 do současnosti, abych si mohla porovnat, jak je to skutečně se zemřelými v minulých letech a letos a jak je letošek ovlivněn koronavirovou pandemií,“ vysvětlila Hamplová.

Tato data shromažďuje například Český statistický úřad, přesto se mohelnická advokátka rozhodla požádat o pomoc ministerstvo vnitra.

„Šlo mi o to získat oficiální informaci od instituce, která spravuje agendu obyvatel. A zároveň jsem si chtěla otestovat, jak státní správa funguje,“ zdůvodnila Hamplová.

Odpověď na žádost o informace jí přišla po třech dnech. Dopis z ministerstva vnitra ji varoval, že jde o velmi náročnou záležitost a odpověď, kterou by úředníci museli připravit, by přišla na téměř třicet tisíc korun.

„Musím přiznat, že mě to zaskočilo. Zkusila jsem si tu informaci vytáhnout z údajů statistického úřadu a trvalo mi to půl hodiny. Nechápu, proč na ministerstvu vnitra chtěli za oficiální odpověď tak vysokou částku,“ diví se Hamplová.

„Odbor centrální evidence informačních systémů ministerstva vnitra je technickým správcem a provozovatelem informačního systému evidence obyvatel a vzhledem k technické náročnosti Vašeho požadavku jsme provedli kalkulaci vynaložených nákladů na poskytnutí požadovaných informací,“ píše se v odpovědi, kterou vyřizoval úředník Josef Tvrzský a podepsal ředitel odboru František Varmuža.

Odbor vyčíslil dobu na vyřízení žádosti Hamplové na deset dnů. Při hodinové sazbě 340 korun tak celková částka činí 28 900 korun, podle ministerstva by na jejím vyřizování strávil úředník dlouhých 85 hodin.

„Dáváme tedy na zvážení, zda trváte na vyřízení Vaší žádosti o poskytnutí informací o evidovaném počtu zemřelých na území České republiky za částku 28 900 korun,“ píše se v dopise.

To Hamplová odmítá. „Vypadalo to, jako by si ze mě někdo dělal legraci. Vždyť šlo o úplně jednoduchou záležitost. Musím říct, že považuji za nehoráznou jak formu odpovědi, tak vypočítané náklady.“ Podle ní deset čísel vytažených ze statistiky takovou hodnotu nemá.

„Kdyby si naúčtovali tisíc, patnáct set korun, tak to ještě vezmu. Napadlo mě, jak to asi na ministerstvu vypadá, když vyřizování tak jednoduché věci trvá tak dlouho a je tak drahé,“ komentuje Hamplová.

Poradce pro otevřenost veřejné správy a ochranu soukromí Oldřich Kužílek uvedl, že ministerstvo mělo vyřídit žádost Hamplové tak, že ji odkáže na informace zveřejněné Českým statistickým úřadem (ČSÚ). Hamplová totiž nepožadovala žádná specifická data, ale obecný údaj o počtu zemřelých.

„Je velmi nedůvěryhodné, že by informační systém evidence obyvatel nedovedl tento údaj velmi snadno poskytnout. Dále je nepřijatelné, aby ministerstvo vnitra nepostupovalo podle zákona, když zaslalo jakousi neformální odpověď uvádějící údajné náklady. To je pochybná a nejspíš bezdůvodná cesta,“ sdělil Oldřich Kužílek.

Podle něj je nesmyslné, že by bylo kvůli žádosti Hamplové potřeba provádět složité operace.

„Reakce ministerstva vnitra se dá považovat za úmyslně obstrukční jakýsi ‚canc‘ mimo zákon s účelem odstrašit žadatelku. Nebo ukazuje fatální amatérismus ministerstva, které má zákon o svobodném přístupu informací ve své gesci,“ doplnil poradce.

IDnes

Daňové změny nepomohou lidem s nejnižšími příjmy.

Zrušení superhrubé mzdy, zavedení sazeb daně z příjmu 15 a 23 procent, zvýšení slevy na poplatníka z 24 840 korun na 34 125 korun a zrušení horního limitu pro daňový bonus nebude příliš nápomocné pro nejméně výdělečnou pětinu zaměstnanců. Vyplývá to z analýzy think-tanku IDEA při Národohospodářském ústavu AV ČR k vyhodnocení dopadů jednotlivých návrhů na změny daní.

„Zaměstnanci s nízkými výdělky na Sněmovnou schválených změnách nevydělají buď nic, nebo velmi málo, protože tito daň z příjmu již dnes neplatí nebo jen velmi nízkou. Míra celkového zdanění jejich výdělků je přesto vysoká, protože procentní odvody na sociální a zdravotní pojištění z mezd jsou vysoké a schválené změny na tom nic nemění,“ uvádí analýza. Návrh zároveň ale snižuje z analyzovaných návrhů průměrné daňové sazby nejvíce.

Studie dále uvádí, že opatření schválená Sněmovnou se nedotknou 12 procent zaměstnanců. Jde o osoby s nízkými příjmy, které například nepracují celých 12 měsíců v roce a již dnes daň z příjmu fakticky neplatí.

Samotný návrh premiéra Andreje Babiše ohledně zrušení superhrubé mzdy a zavedení sazeb daně z příjmu 15 a 23 procent by podle analýzy připravil veřejné finance o 83 miliard korun. Návrh přitom snižuje daňovou progresi a v absolutním pohledu disproporčně zvýhodňuje zaměstnance s vysokými výdělky.

„Z relativního pohledu (procentuální snížení sazeb) pětině nejvýdělečnějších zaměstnanců snižuje zatížení práce daněmi a odvody o 3,8 procentního bodu. Nejméně výdělečné pětině zaměstnanců jen o 1,4 procentního bodu,“ uvádí zpráva.

Česko je stát v rozkladu... A bude hůř...

 Kolik OSVČ si nemůže dovolit onemocnět, kolik domácností si nemůže dovolit žádné výdaje navíc, kolik lidí v exekuci se nestihlo za sedm let konjunktury dostat ani do insolvence? „Neviditelní“ lidé v exekucích, žijící v šedé zóně z brigád a příležitostné práce na černo, se žádné vládní podpory nedočkají. Jak v textu pro Alarm upozornil filosof a aktivista Extinction Rebellion Martin Vrba, spousta lidí v Česku už další kolo hospodářského přiškrcení zkrátka nezvládne a „ekonomicky deprivovaná populace představuje sud s prachem, který se vznítí i s docela malou jiskřičkou“. Že ekolog Vrba považuje covid-19 za problém mnohem menšího rozsahu oproti nadcházející klimatické krizi, asi není třeba dodávat. Nemluví o tom sám. Ve chvíli, kdy Česko nedokáže zvládnout epidemii, stávají se vyhlídky na klimatickou katastrofu ještě depresivnější. Budeme schopní v nejtěžší zkoušce 21. století obstát?

Už dávno jsme si zvykli o České republice uvažovat jako o ukradeném státu, který „pomáhá“ někomu úplně jinému, než těm, kdo pomoc potřebují. Současný politický konflikt je v tomto ohledu především sporem o to, kdo nám naši zemi vlastně ukradl. Byli to tuneláři a privatizační podnikatelé v devadesátých letech? Neoliberální vlády, které v časech finanční krize společně s „kmotry“ hodili vinu za krizi na chudé a obnovili rétoriku přísnosti na lid, který si žije nad poměry? Anebo nám Česko ukradl až oligarcha Babiš? Ať už si o tom myslíme cokoli, důvěra ve stát, jeho instituce a jejich schopnost v krizi pomáhat občanům je po třiceti letech demokracie na minimu. Zdánlivě nahodilé a nepředvídatelné výpadky koronavirového ekonomického režimu, který teď vládne v Česku, nejsou pouze důsledkem působení zákeřného viru, ale systémových procesů, při kterých stát rezignoval na vytváření inkluzivního systému a institucí pro vlastní občany.

Politolog Sayeed Iftekhar Ahmed ve svém článku pro server Bussines Standard otevřel otázku, jestli bychom neměli začít považovat i vyspělé země jako USA v čase koronaviru za „zhroucené státy“. Ve chvíli, kdy země není schopna zajistit kvalitní zdravotní péči svým obyvatelům, je jedna z definic „failed state“ naplněná. Samozřejmě se může jevit přehnané používat pro bohaté západní mocnosti termín běžně vyhrazený pro země jako Súdán, Jemen, nebo Mali, často postižené kombinací několika dlouhotrvajících katastrof. S covidem je ale potřeba některé předpoklady o zhrouceném státu znovu promyslet. Neschopnost některých západních vlád účinně se postavit covidu v kontrastu s mnohem chudšími zeměmi, které naopak pandemii zvládly, podle Ahmeda umožňuje i některé západní země vnímat částečně jako „zhroucené“. Stačí si vzpomenout na českého premiéra, který se fotí u polní nemocnice a tváří se, že má věci pod kontrolou, a dojde nám, že stát se dá řídit i jako firma v likvidaci, a ani není potřeba měnit formu marketingu.

Podobné úvahy by nás měly konečně vytrhnout z mentálního pohodlí prvního světa (v českém případě jeho periferie), kdy pořád ještě věříme, že to nejhorší se vždy dotkne zejména lidí žijících někde jinde. Možná nás covid v tomto ohledu donutí zbavit se zbylých iluzí o povaze naší společnosti. Postupnému přibližování kvality západních institucí těm ve třetím světě se dlouhodobě věnuje polský sociolog Jan Sowa. Ve středovýchodní Evropě demodernizace, jak Sowa tento proces nazývá, znamená odklon od fenoménů spojených s modernitou, jako jsou sekularizace, urbanizace a industrializace – tedy procesy, kterým jsme říkali vznosně pokrok. Tento jev se v Česku aktuálně projevuje na podobě institucí, jako jsou školství, zdravotnictví a systém sociální podpory. Ty ztratily schopnost vytvářet inkluzivní společnost a postupně zlepšovat životní podmínky všech. Každodenní problémy už roky, nebo spíš desetiletí, zametáme pod koberec. Masově rozšířené „podnikání“ v podobě švarcsystému ani dnes už běžné bydlení chudých rodin na ubytovnách nepřišly s koronavirem. Koronavirus pouze vyjevil hned několik zcela zásadních dlouhodobých selhání státu naráz.

Státní sociální politika už se ani nesnaží předstírat, že by jí šlo o vytažení nízkopříjmových rodin z bahna exekucí a absolutně nevyhovujícího bydlení. Školství pro nízkopříjmové rodiny v odlehlejších regionech Česka nedokáže předat dalším generacím ani totéž vzdělání, které dostali jejich rodiče, a distanční výuka cestu k návratu částečné negramotnosti ještě prohloubí. Stagnující křivka dožití ve zdraví, která se za posledních padesát let v Česku vůbec nezvýšila, je jen dalším smutným důkazem nenaplněných aspirací Česka stát se prosperující společností. Pokud si toho nevšímáme, je to především proto, že jsme si na tento stav už zvykli. Už ani nečekáme, že by se svět měl za našeho života zlepšit, a už vůbec ne, že by k tomu mohlo přispět veřejné vzdělání, kultura nebo jakákoli organizovaná aktivita. Politika nabízí už jen předstíranou ochranu toho, co z veřejného zbývá.

Manažerský étos správy věcí veřejných ale přišel dávno před Babišem. Vnucoval nám představu, že nejen stát samotný, ale veškeré jeho instituce a infrastruktura mají v prvé řadě prosperovat, a že to zařídí ti, kteří rozumějí penězům. Takřka v každé myslitelné oblasti se do popředí draly otázky po tom, jestli je nový ředitel, ministr nebo vedoucí „dobrý manažer“, a ne, jestli rozumí svému oboru, má dostatečnou kvalifikaci a sílu na to, aby mu šlo o veřejný zájem, a ne o privatizaci zisků. Na místa ředitelů nemocnic nebyli dosazováni lidé, kteří by rozuměli péči, ale lidé, kteří se snažili podřídit zdravotnictví diktátu peněz. Totéž platí o kultuře, vzdělání, práci, životním prostředí a mnoha dalších odvětvích, které zásadně ovlivňují náš život. Zvykli jsme si, že ten, kdo rozumí penězům, rozumí všemu – jak se pak divit, že v takovém prostředí Babiš zvítězil?

Mýtus o tom, že jsou to peníze, které určují chod věcí, se spolu s postupnou demontáží státu jako obtížného, nepružného a veskrze zbytečného aparátu přelil i do politiky. To sice neznamená, že by za současný rozklad Andrej Babiš a jeho vláda nenesli odpovědnost, ale dokresluje to realitu, ve které už po desítky let žijeme. V ní byla bazální důvěra v chod státu nahrazena předstíranou důvěrou v sebe samé. Ta ale bez potřebné infrastruktury pozbývá smyslu. Ano, stát se o nás nepostará. Jenže my sami také ne. Péče o seniory, vzdělání, zdravotnictví, pracovní podmínky i kultura se nedají budovat bez kolektivní organizace. Právě instituce a s nimi související infrastruktura mají tvořit páteř moderního státu a společnosti. Měly by být dostupné všem, a tím – mimo jiné – naplňovat ideál demokracie. Nejen v řadě českých periferií, ale i v samotném jádru státu jsou přitom dávno v rozkladu. Pandemie koronaviru tento rozklad odkryla v té nejvíc zničující nahotě.

Nevidíme ovšem rozklad, který by se svou povahou podobal postapokalyptickému filmu, ale „jen“ pozvolný úpadek naší společnosti, přítomný v naší každodennosti. Vidíme saniťáky přehazující pacienty z jedné sanitky do druhé na kopci mezi Děčínskem a šluknovským výběžkem, protože ani 55 000 lidí v kraji si nezaslouží vlastní nemocnici. Patnáctileté sedmáky, kteří vzdělání a budoucnost jednoduše mít nebudou, protože jediné další vzdělání, které se jim nabízí, jsou učňovské obory typu „pomocník truhláře“, které byly kdysi do školního systému přidány ve snaze integrovat do společnosti lidi s různými hendikepy. Senioři se stěhují do chatek za městem bez teplé vody, protože nájmy ve městech jsou vyšší než jejich důchody. Někteří mají to štěstí, že skončí na některé ze sto padesáti pražských ubytoven… To nejsou výjevy z budoucnosti, ale ze současného Česka po sedmi letech ekonomické konjunktury. Pro spousty lidí je těžké uvěřit, že se trajektorie úpadku někdy obrátí. Rozklad státu jako určitého typu jistoty rozkládá i naši víru ve všechno ostatní, co nás obklopuje. Tak jsme se znovu ocitli v bezčasí: jediná současná politika budoucnosti je ta, která si za cíl klade zakonzervování současnosti, anebo rovnou slibuje návrat minulosti. Když zmizí vize, zmizí i naděje a spolu s tím i ochota snažit se o „to lepší“. A právě v tomto stavu se dnes nacházíme.

Když se na pražském Staroměstském náměstí před pár týdny sešli vedle fotbalových chuligánů i lidé, pro které stávající vládní opatření znamenala další krok k hluboké životní nejistotě, mohli si to mnozí z nás vykládat jako další důkaz lidské, potažmo typicky české hlouposti. Něco takového by ale bylo krátkozraké: pocit, že se v pozdním kapitalismu nikdo o nikoho nepostará, je totiž pravdivý a těžko ho klást za vinu těm, pro které tu stát jako poslední instance pomoci přestal fungovat už dávno. Tyto lidi jsme přes palubu hodili už v období nástupu ideologie, která pomyslnou ekonomickou stabilitu nadřadila důstojnosti lidského života a omlouvala jí masivní umenšování sociálních jistot. I proto se nacházíme ve stavu, kdy se tlak na individuální sebezáchovu jednotlivců stal poslední možnou cestou, jak jako společnost přežít.

„Kdo nešije roušky s námi, šije proti nám“ – na jaře to věděl každý. Zvládli jsme se disciplinovat, zvládli jsme se semknout. Žádné individuální nasazení ale nemohlo překonat propast mezi třídami. Zatímco část společnosti se mohla uklidit do nepříliš pohodlných home officů, jiná část společnosti pracovala, jako by žádná pandemie nebyla. Výpovědi lidí, kteří navzdory krizi „roztáčeli kola české ekonomiky“, měly jasný podtón: všichni jste na nás zapomněli. I tím jsme si v Česku pomohli vyrobit druhou vlnu pandemie: důsledným ignorováním nákazy v dole Darkov, uzavřením a veřejným pranýřováním Karviné jako regionu ochlastů, svalováním viny na ty, kteří nemohli jinak než chodit každý den do práce. Zaměstnavatel (v tomto případě stát) si totiž s ohledem na své zisky nic jiného nepřál. S druhou vlnou tak žádná solidární reakce nepřišla. Proč taky? Většina lidí už byla vyčerpaná, byť na chvíli uvěřili iluzi, že věci fungují, jak mají. O kompenzacích vláda mluví mnohem méně než na jaře a trapné ticho nastává i při každodenním informování o zvyšujícím se počtu mrtvých a nakažených.

„V krizovém štábu musí sedět lidé, kteří vědí, jaká je realita v terénu. Roman Šmucler je denně v kontaktu s lékaři a vidí dopady rozhodnutí štábu v praxi. Byl by určitě velkým přínosem pro zlepšení fungování krizového řízení,“ komentovala na jaře nominaci známého českého stomatologa Šmuclera do krizového štábu předsedkyně TOP 09 Markéta Pekarová Adamová. „Ti praví hrdinové se objevují právě v krizových situacích. A paní doktorka Peková patří nepochybně mezi ně,“ zdůvodňoval nominaci bioložky Pekové na státní vyznamenání senátor Zdeněk Hraba ze STAN. „Není žádný důvod pro to, aby se plošně zaváděly roušky. Toto říká řada odborníků. Čísla jsou pořád lepší,“ kritizoval návrh Adama Vojtěcha na opětovné zavedení roušek koncem léta předseda ODS (a dle svého názoru aspirant na budoucího premiéra) Petr Fiala. Strategie, kterou některé opoziční strany zvolily, se nedá nazvat jinak než „totální opozicí“.

Pekarovou Adamovou uprostřed pandemie nenapadlo nic lepšího, než přijít s možností propouštět zaměstnance bez udání důvodu. Ačkoliv tento návrh stáhla, už samotný fakt, že ji něco podobného napadne zrovna ve chvíli, kdy se další a další sociální skupiny potápějí na ekonomické dno, značí nejen chybějící empatii, ale i absenci politického citu. Podobně šokující byla snaha pravicových politiků hnát k Ústavnímu soudu vládní návrh na zastavení splátek nájemného – zatímco na jaře země překypovala solidaritou a lidé si pomáhali, jak jen to šlo, jedna skupina zůstala úplně mimo jakýkoliv solidární apel. Byli to vlastníci bytů, pronajímatelé, o kterých se navíc často mluvilo jako o chudácích, kteří přece z pronájmů financují splácení další hypotéky.

„Sledujeme velký nárůst dluhů za bydlení,“ upozorňuje antropoložka Lucie Trlifajová a dokládá to příběhy matek samoživitelek, které v důsledku uzavření škol musely zůstat doma s dětmi, avšak s pouhými 60 procenty původního platu nebo s částkou 400 korun denně. Tito lidé dnes dluží na nájemném, nebo – jak dokládají výpovědi matek samoživitelek – si na nájem půjčují, aby nepřišly alespoň o příspěvky na bydlení. Ty dnes tvoří základní páteř politiky bydlení u nás a vyrovnávají propast mezi nízkými mzdami a vysokými nájmy. Lidé, kteří na hypotéku nikdy nedosáhnou a kteří už dnes dávají 40 procent rodinných příjmů na nájem, do žádných kompenzací zahrnuti nebyli. Nájem se platit musí, i kdyby na nic jiného nebylo – bydlení si přece musí udržet každý za jakoukoli cenu. Ve státě, kde by vůči takovému typu politiky existovala reálná levicová opozice, by to z hlediska ideologického soupeření byla možná i zajímavá podívaná. Ve chvíli, kdy tu koncept státu nehájí ani ti, pro které kdysi býval určující, je to jenom k pláči.

Muž, který se při první prezidentské volbě zaklínal podporou „dolních deseti milionů“ se už ani nesnažil zastírat, že mu na lidech na okraji záleží. „Zkrachují ti neschopní,“ oznámil Miloš Zeman veřejnosti. Od prezidenta čekal slova pokory a vzájemnosti málokdo, takto vyhrocený slovník nenávisti a rozdělování ale během pandemie překvapil i od něj. Zeman mohl využít situace k potopení Babiše, ale neudělal to – útočil na své klasické cíle a doufal, že se to setká s pochopením. Nestalo se. Jeho chování působilo najednou extrémně nepatřičně. Jak Zeman, tak Babiš ztratili tváří v tvář nečekané krizi tradiční protivníky a odhalili se jako politici, kteří nemají co říct – není totiž proti komu vystoupit. Polarizace je dnes politice vlastní, pracují s ní všichni, tentokrát ale sázka na ostřelování „neschopných“ Zemanovi nevyšla. Na rozdíl od premiéra však nemá prezident moc co ztratit. Jeho éra se tak jako tak chýlí ke konci. O éře Andreje Babiše se však totéž říct nedá – postcovidová doba pro něj bude bojem o politické přežití a rozšířený pocit, že se na obyčejné lidi vykašlal stejně jako politici před ním, ho může ještě hodně mrzet.

Můžeme jen hádat, kam se zklamaní voliči od Babiše přesunou. Při pohledu na současnou politickou mapu ale moc nadějí nezbývá. Předejít tomu, aby skončili v síti fašizujících stran, bude důležité pro všechny. Zatímco v období globální finanční krize tu pořád ještě byla sociální demokracie, která zastupovala hlasy těch, na které politika škrtů nejvíce udeřila (a o které se tehdy otíral celý mediální mainstream), dnes není možné najít politickou stranu, která by se o lidi v nouzi, na okraji nebo „jen“ v těžší životní situaci ucházela. Přitom jich bude přibývat. Jedním z témat srozumitelných pro většinu může být i tvorba dostupných a kvalitních institucí sloužících všem. Jsme totiž na cestě k mnohem většímu ohrožení – klimatická katastrofa a její dopady se začínají nemilosrdně projevovat a nejvíce dopadá na lidi na okraji. Je jasné, že třídní propasti se ještě prohloubí. Jak říká šéfka Hnutí Duha Anna Kárníková, jakákoliv ekologická transformace musí být ekonomicky spravedlivá a musí mířit na ty, kteří jsou v ohrožení. Úspěch tohoto spojení je pro naši budoucnost naprosto zásadní. Bez demokraticky udržitelné politiky totiž hrozí skutečný nástup zničující dystopie. 

Krize ale nemusí být příležitost jen pro Petra Kellnera.

Apolena Rychlíková & Pavel Šplíchal, redaktoři Alarm

Moc hospod? Spíš ministrů!

Vy jste doslova řekla, že „pošlete lidi státu na pracovní úřad“. Kolik a proč?

Několikrát se už ekonomika zastavila a plíživě se mluví o třetí vlně. Ten systém je zneužitelný. Když se zaměstnanec rozhodne, že bude doma a ztratil čich, tak bude doma a já s tím nic neudělám. Doktorka mu vystaví neschopenku, přitom ho ani nevidí. Všechny náklady nese zaměstnavatel a kromě toho mám zavřeno. Státní záchranné programy sice existují, ale pokryjí třetinu nákladů, tak zbývá jediná cesta.

Co říkáte tomu, jak se politici vyjadřují k byznysu hospod? Vicepremiér Karel Havlíček řekl, že u nás je stejně hospod nejvíc na obyvatele?Hospod je u nás na obyvatele možná víc, ale je to tím, že máme relativně hodně vesnic. Panu ministrovi bych vzkázala, že podle mě je tu moc ministrů. Když dokáže řídit dvě ministerstva, tak ať je spojí a vyhází půlku úředníků. Ta hospoda na vesnici může být, i když se tam večer schází jen pět chlapů. Je škoda to lidem sebrat.

Já, když se projdu v Praze po Vinohradech do Vršovic, tak jsou ulice, kde míjím jednu hospodu za druhou...

Ale zase máte ulice, kde není nic. O to se ale nemá starat stát, nýbrž trh. Vždy přežila hospoda, do které chodili lidé, ale teď záleží na tom, jakou kdo má nájemní smlouvu a jestli dokáže čerpat ty programy. To je státem řízené uzavírání, kdy je provozovatel v nevýhodě. Stačí, aby byl poctivý, pak má smůlu: má všechny zaměstnance na hlavní pracovní poměr. Může je mít dlouho a musí jim dát odstupné, to mu nikdo nikdy nezaplatí, i když si to nezpůsobil sám.

Guvernér ČNB Jiří Rusnok zase řekl, že hospody ekonomiku nad vodou nedrží a že by státní pomoc, pokud zavření ještě potrvá, měla časem klesat. Co tomu říkáte?

Je jedno, jestli je to hospoda nebo knihkupectví, pomoc by měla být přiměřeně stejná. Hospodským se zavedlo EET, máme spoustu předpisů, které dodržujeme. Že je někdo hospodský, nesmí být cejch. Zavřely se ale taky posilovny a hotely. Ta podpora by měla být stejná. Proč se šije do hospod?

Myslíte si jako právník, že byste od státu získala něco víc, kdybyste se soudila? Z těch zbývajících dvou třetin ztráty, kterou vám nikdo neproplatil?

Já se opravdu soudím. Tedy ještě ne teď, ale chystám se. Opírám se o nezákonné rozhodnutí ministerstva zdravotnictví v době nouzového stavu, které zrušil později městský soud. Tam bylo nutné podat do určité doby výzvu na ministerstvo vnitra. Nyní komunikuji s ministerstvem zdravotnictví ohledně vyčíslení škody a jsem připravená jít k soudu.

Jakou uplatňujete škodu? O co se žaloba opírá?

Opírá se o nezákonné rozhodnutí ministerstva zdravotnictví, když zakázali pohyb osob a vycestování. Také se opírám o nezákonné rozhodnutí ze strany vlády o vyhlášení nouzového stavu a zavření restaurací a hotelů. Opírám se také o loňské tržby a o čas, kdy bylo zavřeno.

Advokát Tomáš Sokol mi v rozhovoru říkal, že se domnívá, že za nouzového stavu by vláda měla kompenzovat podnikatelům 100 procent...

Ano, to si myslím taky. A pak ministerstvo zdravotnictví rozhodovalo nezákonným předpisem, protože jim to zrušil soud. Teď mám zatím jen tu výzvu, nechci to ještě medializovat. Na žalobě pracujeme s právníkem. Ministerstvo má ochrannou lhůtu šesti měsíců, dokdy se může rozhodnout a ke škodě se může vyjádřit kladně. Výzvu na ministerstvo vnitra zaslalo údajně 350 subjektů. A jde o 4,8 miliardy.

To jsou potenciální podnikatelé, kteří by se mohli soudit?

Ano. Ministerstvo má nyní ochrannou lhůtu a soud má v daném případě určitou možnost to moderovat a říct – vy žalujete o tři miliony, ale byla pandemie, nikdo to nemohl čekat, já ten nárok o něco zkrátím. Nebo řekne, že budou vyplácet deset procent či dvě, to je jedno.

Pojďme dál, co říkáte výroku Zdeňka Pohlreicha, že covid nepřežije polovina hospod? Není to nadsazené?

Doufám, že spousta hospod je na malých vesnicích a tam je padnout nenechají. Hospoda je tam třeba u někoho v rodinném domku. Nemusí to být takové množství. Bude to třeba dvacet procent. Vždyť spousta obcí se snažila i podpořit vznik hospody, protože by jinak zanikl společenský život. Ale obecně tento obor čeká obří krize.

Co si obecně myslíte o vládních opatřeních? Máte pro ně aspoň trochu pochopení, nebo byste vše zrušila a hned otevřela restaurace, kdybyste mohla?

Vláda nebyla schopna ochránit domovy seniorů a nemocnice před nákazou. Ukazuje se to při plošném testování domovů seniorů. S tím se mělo začít na jaře. Dělá se humbuk kolem opatření, jako že smíte venčit psa 500 metrů od domu, aby se zapomnělo na ty podstatné věci, které zachraňují životy. Na ty se zapomnělo.

Klára Sovová, právnička, ale také hoteliérka a hospodská.

Ani Platón, ani Machiavelli

Niccolò Machiavelli ve svém Vladaři napsal, že panovník nemusí být zrovna výlupek ctností, ale je samozřejmě lepší, když si to o něm lidé myslí. Koneckonců není na tom nic složitého, protože „lidé jsou tak naivní, že rádi uvěří tomu, co slyšet chtějí“. Z demagogicko-marketingového „čaulidismu“ Andreje Babiše by byl velký renesanční politický myslitel nepochybně nadšený a v nejmenším by mu nevadily různé drobné morální poklesky (StB, Čapí hnízdo, korunové dluhopisy…) ani lži českého premiéra, protože „moudrý muž nemůže stát v slově, je-li mu to na škodu“.

Lámat si hlavu s tím, jak by Babiše hodnotil Machiavelli, je samozřejmě docela ptákovina. Na druhé straně od okamžiku, kdy se v Česku pod rukou Babišova kabinetu rozjela druhá vlna covidu-19 – a dost možná k tomu přispěl polokriminální odklad opatření kvůli krajským volbám –, je jasné, že někdo tak tragikomicky neschopný nám už dlouho nevládl.

Platon by nejspíš vůbec odmítal pochopit, že více než dva tisíce let po jeho smrti může v čele nějaké země stát někdo jako Babiš. Platon totiž na kvalitu materiálu kladl vysoké nároky a tvrdil, že „filozofové by měli být vládci a vládci filozofy“, což jaksi v případě premiéra, který zřejmě víc knih napsal (viz O čem sním, když náhodou spím), než přečetl, tak úplně neplatí.

Nejdůležitější skupinou obyvatel měli být podle Platona v ideálním státě takzvaní „strážci“ neboli elitní skupina obyvatel určená k řízení a spravování státu. Každý strážce měl být nejen moudrý, ale také rozumný a ctnostný, na což ho mělo připravit celoživotní – státem řízené – vzdělávání. Výchova začínala nejdůležitější z nauk, za kterou Platon považoval aritmetiku, tedy jakýsi předpokoj abstraktního myšlení a racionálního plánování. Jak jsou na tom členové Babišovy vlády s matematikou a logickým myšlením, není sice úplně jasné, ovšem skutečnost, že jarní vlnu proticovidových opatření spustila až excelová tabulka někdejšího šéfa České pojišťovny a tu podzimní až narůstající počet hospitalizovaných a mrtvých, nesvědčí o tom, že by šlo zrovna o „filozofy na trůně“.

Zastavme se na chvíli u Marxe, Engelse a Lenina. První dva pánové sepsali v roce 1848 Komunistický manifest, ve kterém mimo jiné vylíčili, jak se tehdejší společnost rozštěpila „na dva velké nepřátelské tábory, na dvě velké, přímo proti sobě stojící třídy: buržoazii a proletariát“. Viníkem toho byl v jejich očích moderní velký průmysl neboli „průmysloví milionáři, velitelé celých průmyslových armád, moderní buržoové“, kteří proměnili „osobní důstojnost člověka ve směnnou hodnotu a namísto nesčetně propůjčených a řádně nabytých svobod postavili jedinou bezohledně chladnou svobodu obchodu“.

I když o buržoustech smýšleli takto škaredě, přesto uznávali, že sehráli „v dějinách neobyčejně revoluční úlohu“, a to právě proto, že vyhrotili vztahy mezi třídami a přiblížili tím vypuknutí světové revoluce. Představovat si svěřenského „buržousta“ Babiše v roli ledoborce razícího cestu k revoluci, je samozřejmě poněkud ahistorické. Komunisté už dávno nejsou tím předvojem dělnické třídy, kterým kdysi bývali, a Vojta Filip je asi stejný revolucionář jako vy nebo já, ale právě tak jeho předchůdci dočasné účelové svazky s buržoazií vždycky vnímali. Ten nejschopnější z nich – Lenin – to také s až brutální upřímností vyjádřil slovy: „Kapitalisté sami nám prodají provaz, na kterém je potom oběsíme.“

ilustrace: Vojtěch Velický

Václav Drchal

pokračování populismu Andreje Babiše

Zpráva ze Skotska, kde zákonodárci schválili program na bezplatné poskytování hygienických potřeb pro ženy, tento týden opět vyvolala vášnivou diskusi mezi levicově a pravicově smýšlejícími Čechy. 

Měly by ženy platit za něco, co je nutí kupovat takříkajíc příroda? A na druhou stranu: Opravdu je tu stát od toho, aby poskytoval lidem základní potřeby zadarmo, ze společných peněz? Objevil se dokonce speciální termín: menstruační chudoba.

Není divu, že si atraktivního, sociálními sítěmi rezonujícího tématu všiml i premiér Andrej Babiš, respektive jeho marketingoví poradci. Hned během dne se tak na premiérově twitterovém účtu objevil dojemný tweet o tom, jak to mají ženy těžké. „Novináři se mě ptají, jestli by bylo něco takového možné i u nás. U příjmově nejslabších určitě. Požádal jsem Alenu Schillerovou, aby našla řešení,“ píše se v něm.

Kromě schopnosti plout na populistické vlně a chytnout se i sebevětšího nesmyslu, který by mohl přitáhnout pár voličů, je nový nápad Andreje Babiše zajímavý ještě z jednoho důvodu. Premiérovi dodnes ani v nejmenším nevadilo, že vložky a tampony se v Česku daní 21procentní sazbou DPH. Tedy stejnou, jaká je u alkoholu nebo cigaret. A když se loni na možnost přeřazení dámských hygienických pomůcek ministryně Schillerové ptal deník Blesk, odvětila, že nic takového není v plánu.

Nutno dodat, že zařazení tohoto zboží do základní sazby DPH není v Evropě výjimečné – funguje to tak zhruba v polovině zemí evropské sedmadvacítky. Například v Maďarsku se platí dokonce 27 procent, ve Švýcarsku nebo Dánsku 25 procent. O to směšnější jsou ovšem nářky politiků, kteří litují ženy kvůli menstruační chudobě.

Místo logického přeřazení vložek a tamponů do snížené sazby se nyní v Česku dají očekávat dva scénáře. Podle prvního se na věc postupem času zapomene a menstruační chudoba přestane hnutí ANO zajímat. Podle toho druhého dopadne celá hurá akce typicky po česku: ženy obdrží na jaře pět rozbalených vložek a jeden tampon, které jim ve zmuchlané obálce doručí Česká pošta.

Jan Němec

Zlatá éra gastronomie je nyní!

Bylo opravdu za první republiky tak blaze?

Nechtěl bych v ní žít. 

Proč?

Bylo šíleně draze. Zlatá husa Aloise Jungra na Václavském náměstí, Grandhotel Evropa hoteliéra Karla Šroubka tamtéž, nedaleká rybí restaurace Jindřicha Vaňhy či lahůdky Josefa Lipperta nebo Jana Paukerta – to všechno byly podniky jen pro smetánku. Tam se chodila nabaštit Adina Mandlová a Vlasta Burian. Anebo Kolben s Daňkem. Ta zlatá éra první republiky, na niž se dnes odvoláváme, navíc vlastně trvala chvíli. Na začátku se dlouho vzpamatovávala z války. V roce 1929 začala hospodářská krize... Takže to byly tak čtyři roky blahobytu, a jen pro někoho. Navíc podhoubí kulinářského rozkvětu vznikalo mnohem dříve a souvisí s národním obrozením (budování sebevědomí českého národa zhruba od poslední třetiny 18. století do poloviny 19. století). Předtím se kuchařky psaly pro šlechtu. Tu první „pro lidi“ napsal v roce 1803 Václav Pacovský, jmenovala se Knížka Kuchařská a chtěl v ní panskou kuchyni zlidštit. Obyčejní lidé tehdy na knížky neměli peníze. Matky proto přepisovaly kuchařky dcerám do věna, a zabralo jim to celé roky, protože měly třeba i tisíc stran. 

Za vzmach gastronomie v Čechách ale asi nejvíc vděčíme Magdaleně Dobromile Rettigové (1785–1845), jež v roce 1826 vydala Domácí kuchařku, že? 

Svými kuchařkami i brožurami plnými rad ovlivnila celý středoevropský prostor. Vydala mimo jiné brožurku o másle, protože tehdy bylo nedodržení správných zásad při jeho domácí výrobě nejčastější příčinou vyhoření domu, ba dokonce celých vesnic. Stačilo, aby hrnec s rozpáleným máslem přetekl... Tu svoji legendární kuchařku by vydala o pět let dříve, rukopis v roce 1821 poslala do Jindřichova Hradce a on se ztratil. A vydal ho tiskař Josef Landfras, který ho ukradl a vydal pod smyšleným jménem Antonín Kuperius. Soudila se s ním, ale velké satisfakce se nedočkala... Rettigová byla obrovská vlastenka – jazyk kuchařek přizpůsobila obyčejným lidem, takže podle ní opravdu mohly vařit masy (paradoxem je, že vyrůstala v Čechách v německojazyčném prostředí a až do svých 18 let neuměla česky). 

Co se za první republiky normálně jedlo?

To je krásně vidět z dobových jídelních lístků. Ty plasticky odrážejí, jak jsme na tom v každé době byli. Ale první republika vycházela z gastronomie, která už tady dávno byla... První dochovaný lístek v naší zemi je z roku 1825, jsem rád, že ho mám ve sbírce. 

Odkud je?

Z jedné pražské hospody, ten dům už neexistuje. Už tehdy prodávali slivovici, stála 6 krejcarů, a likéry vanilkovku za 18 krejcarů a ananasovku za 10 krejcarů. V roce 1824 bral přitom zednický mistr denně 36 krejcarů, tovaryš 20 a nádeník 12. Na kapra si tedy mistr nevydělal ani za celý den, stál 40 krejcarů, porce husy stála stejně jako šunka 35 krejcarů, sekaná 25 krejcarů, míchaná vajíčka 22 krejcarů. (Nákup potravin představoval tehdy největší, až 60 procentní výdaj rodinného rozpočtu, dnes je to zhruba 20 %. Naopak bydlení spolklo jen 5 až 10 % rozpočtu, neboť celé třígenerační rodiny bydlely zpravidla pohromadě, často i v jedné velké místnosti ).

Koukám, že už nabízeli třeba guláš.

Recept na něj zveřejnila jako první v kuchařce Maria Anna Neudecker, takže ho Češi znali minimálně od roku 1805. Typické pražské jídlo v té době byli například slanečci nebo chlebová polévka. Pro movitější hosty měli třeba holuba nebo kapouna, což je vykastrovaný kohout chovaný na maso. Ten byl velmi populární za první republiky i později. 

Guláš stál 25 krejcarů. Dá se tedy předpokládat, že tehdy chodila do restaurace jen horní vrstva lidí...

Tak to prostě bylo. Vidíte, jak se dnes máme skvěle... 

A jak to bylo za první republiky?

Tady mám jídelní lístek z pražské kavárny Urban z roku 1936 – obědové menu 6 korun, s moučníkem 7,50. Kavárna Slavia v té době nabízela uherský salám za 10 korun, ruské vejce za 12 korun, smaženého kapra se salátem za 9 korun, vídeňský řízek s přílohou za 10 korun. Vypadá to levně, jenže tehdy průměrná hodinová mzda činila 2,30 až 5 korun. Takže se na oběd vydělávalo minimálně dvě až tři hodiny. 

Co si lidé v té době dávali nejčastěji?

Ti chudší jedli chleba, polévky, brambory, kroupy, luštěniny, zelí. Maso a mouka byly drahé, proto se z nich vařilo tak jednou týdně. Střední třída mohla být vybíravější. Kromě zmiňovaného kapouna se běžně jedli třeba raci a šneci. To bylo typické postní jídlo. Šneky jsme dokonce ve velkém vyváželi do Francie. Běžné domácí jídlo byla třeba žemlová bába, tedy žemlovka. Základní suroviny byly chleba a mléko. To byla mimochodem nejvíc pančovaná potravina za první republiky... 

Koukám, že už nabízeli třeba guláš.

Recept na něj zveřejnila jako první v kuchařce Maria Anna Neudecker, takže ho Češi znali minimálně od roku 1805. Typické pražské jídlo v té době byli například slanečci nebo chlebová polévka. Pro movitější hosty měli třeba holuba nebo kapouna, což je vykastrovaný kohout chovaný na maso. Ten byl velmi populární za první republiky i později. 

Guláš stál 25 krejcarů. Dá se tedy předpokládat, že tehdy chodila do restaurace jen horní vrstva lidí...

Tak to prostě bylo. Vidíte, jak se dnes máme skvěle... 

A jak to bylo za první republiky?

Tady mám jídelní lístek z pražské kavárny Urban z roku 1936 – obědové menu 6 korun, s moučníkem 7,50. Kavárna Slavia v té době nabízela uherský salám za 10 korun, ruské vejce za 12 korun, smaženého kapra se salátem za 9 korun, vídeňský řízek s přílohou za 10 korun. Vypadá to levně, jenže tehdy průměrná hodinová mzda činila 2,30 až 5 korun. Takže se na oběd vydělávalo minimálně dvě až tři hodiny. 

Co si lidé v té době dávali nejčastěji?

Ti chudší jedli chleba, polévky, brambory, kroupy, luštěniny, zelí. Maso a mouka byly drahé, proto se z nich vařilo tak jednou týdně. Střední třída mohla být vybíravější. Kromě zmiňovaného kapouna se běžně jedli třeba raci a šneci. To bylo typické postní jídlo. Šneky jsme dokonce ve velkém vyváželi do Francie. Běžné domácí jídlo byla třeba žemlová bába, tedy žemlovka. Základní suroviny byly chleba a mléko. To byla mimochodem nejvíc pančovaná potravina za první republiky... 

A typický český pokrm té doby?

To se musíme vypravit ještě hlouběji do historie... Prapůvodní naše národní jídlo je nasládlá kaše, takzvaná jícha. V hmoždíři se rozmlátilo vařené maso a chleba, zalilo se to vývarem nebo pivem, které tehdy bylo méně alkoholické a mnohem sladší než dnes. Díky němu ten pokrm trochu prokvasil do kysela. To se tady vařilo tak do konce 17. století. Udělala se třeba račí omáčka, která se zahustila chlebem. Ze všeho se dělaly kaše, pracující potřebovali do sebe dostat mnohem víc energie než my dnes. Sladilo se medem a kořením. Ale už tehdy jsme znali třeba ravioly – byl tady patrný vliv z Itálie. Hodně se jedla játra, plíčky a morek, ten se používal i do dezertů. A divocí ptáci. Fungovaly tady totiž dva druhy kuchyně: klasická a postní. Církvi se přizpůsoboval veškerý život. O půstu bylo maso zakázané, jenže Češi byli vynalézaví, a tak vymysleli výjimky. Ptáci přece maso tak úplně nemají... Kromě ryb se mohli jíst šneci, želvy, raci... A jindy? Oblíbený byl zmíněný kapoun, játra, taky bobr. Jeden z prvních českých receptů z kuchařek je ocas bobrový. Bobr mi moc nechutnal, má maso jako ondatra. 

V pořadu Zmlsané dějiny, který jste točil pro internetovou televizi Mall.TV, jste vařili i veverku. Ta byla lepší?

Rozhodně. Chuť je něco mezi zajícem a volně běhajícím kuřetem, ale jde víc do divočiny. Veverky se tady jedly do 50. let minulého století, v Anglii se jedí dodnes, veverku tam pořídíte za pět liber. Zásadní český pokrm byl třeba i losos. Dělníci v místních továrnách na lososy dokonce na začátku 19. století stávkovali, aby aspoň jeden den v týdnu mohli jíst něco jiného. Lososi u nás vymizeli poté, co se na Vltavě udělala kaskáda. Byly to paradoxy – doma se běžně nesvítilo elektřinou, ale normálně byla k dostání třeba kambala (ceněná mořská ryba). Z ryb se nejčastěji konzumovala treska, grundle, kapr a štika. Ryby nebyly brány jako pochoutka, nýbrž jako alternativa masa během půstu. 

Co se na začátku 19. století jedlo na Štědrý den?

Rybí polévka, jídlo z vajec, kysané zelí se smaženou štikou, sedlské knedlíčky, což bylo něco jako karlovarský knedlík posypaný škvarky a politý horkým máslem nebo sádlem. Pak smažený hňup, tedy treska s cibulemi, buchtičky, český kapr načerno (se sušenými švestkami, povidly, strouhaným perníkem, rozinkami, mandlemi a ořechy). I smažený kapr už se dělal, ale nebyla to automatická volba na vánoční tabuli, to je maximálně tak 120 až 150 let. 

Odkdy vlastně Češi znali smažení v trojobalu, kdy se maso, sýr či třeba květák postupně obalí v hladké mouce, rozšlehaném syrovém vajíčku a strouhance?

Znáte ten příběh o vídeňském řízku? Tvrdí se, že byl znám už ve starověkém Řecku, pak se přes Arábii a Španělsko dostal do Itálie, kde ho poprvé po vítězném tažení někdy v srpnu 1848 ochutnal maršál rakouské armády Václav Radecký z Radče a doporučil ho císaři Františku Josefovi II. Císařský kuchař ale neměl parmazán, proto nahradil sýr moukou a vejcem – a dal tak vzniknout vídeňskému řízku... Krásná mystifikace. Maria Anna Neudecker píše o trojobalu už ve své kuchařce z roku 1805. Podle mě ve skutečnosti přišel z Východu, z Asie. V Japonsku je mimochodem obalovaný řízek naprosto běžné jídlo. 

Vraťme se ještě do Vánoc počátku 19. století...

Na stůl se dávalo daleko více druhů jídla než dnes, většinou na malé talíře. Na ně přišlo třeba uzené maso a luštěniny, divočina, vždy nějaká ryba. Jako dezert pařené sušené ovoce. Kromě ovoce se sušily i houby a bylinky. Na Boží hod se servírovaly polévka z koroptví, dušené hovězí maso, kapoun s kyselým zelím, telecí hrudí s houbami, paštika z holoubat, pečený krocan, salát, linecký dort, ovoce a houska. Den poté francouzská polévka, hovězí maso na český způsob, artyčoky s telecím. Artyčok (vzhledem připomíná příbuzný bodlák) byla tehdy vcelku normální zelenina. Dále se jedla kuřata na pomerančové šťávě, pečený srnčí hřbet, salát, dortíčky z mastného těsta. 

Co vše se dá ještě vyčíst z jídelních lístků?

Plasticky odrážejí dobu. Jsou jako obraz. Přesně ukážou, jak se lidé měli, jak se k sobě chovali, jaké měli priority. Prozradí atmosféru podniků a kulturu té doby. Do začátku 50. let minulého století v jídelních lístcích existovala obrovská kultura, pak tomu dali komunisté na frak. Do této doby totiž ještě žili předprvorepublikoví restauratéři. Vždy dokonale upravení. Jejich kuchyni ovlivňovala kuchyně francouzská, a to včetně kultury servírování. To se odráží i v úpravě jídelních lístků. Měly jasný řád, byly na tvrdém papíře, psaly se krasopisně, často francouzsky, protože to byl jazyk gastronomie, dbalo se na detail, protože jídelní lístek je vstupenka do prodejny emocí. Jídlo totiž dokáže změnit naši náladu, buď pozitivně, anebo naopak. 

A jak to bylo ve druhé polovině 50. let?

Nástup nových pořádků odrážel i jídelní lístek, byl to chaos bez úprav, s pravopisnými chybami a překlepy. Komunistická nomenklatura nechtěla, aby se lidi v restauraci zdržovali. Šlo o to, rychle naplnit žaludek a jít zase budovat socialismus. Tomu odpovídala i forma a úprava jídelních lístků, stejně tak kvalita pokrmů. Už nešlo o člověka, lidi byli jen pracovní síla. A téměř všichni novodobí restauratéři kradli. Také nic nebylo, potravinové lístky u nás fungovaly až do roku 1953, kdy byla provedena měnová reforma. Některé dobové jídelní lístky jsou psané i v ruštině. Některé jsou zamaštěné. Už se do nich škrtalo, když něco došlo. Zajímavý je tento lístek z libereckého grandhotelu Zlatý lev z 31. května 1953 a ten z následujícího dne... 

Jsou v nich úplně jiné ceny...

V noci byla vyhlášena měnová reforma. Ruská vejce první den byla za 34 korun, druhý den za 4,80. Svíčková za 43,50, pak 6,30. Vídeňský řízek 54, nově 6,60. Biftek s vejcem 78, pak 10,50. Na lístku se ještě drze psalo, kolik lidé díky novým cenám ušetřili, ale přišli o veškeré úspory, protože za ně dostali v průměru desetinu (podle výše sumy se úspory v bankách i hotovost vyměňovaly v poměru 5:1 až 50:1, mzdy a ceny v obchodech se pak přepočítaly v poměru 5:1, pozn. red.). A přitom politici do poslední chvíle lhali, že se nic nechystá. V 50. letech nebylo kde brát, byla obrovská krize. Znárodnila se pole a začali na nich hospodařit amatéři, přišla devastace zemědělství. Bolševici třeba zničili chřest, v němž jsme byli velmoc, ale podle nich to byla buržoazní plodina. Přestaly se jíst mořské ryby, protože nebyly. Přestal fungovat zahraniční obchod. Bylo tady leda maďarské tokajské víno a ruská chatka (konzerva masa z kamčatského kraba). Jinak se jedlo ve městě a na vesnici. Tam měli lidi doma aspoň prase, pokud jim ho nesebrali. 

Co se vařilo v restauracích?

Restaurace se sjednotily, protože se vařilo podle norem, vše mělo i jednotné ceny. V pražské hospodě se jen daleko víc kradlo. Gastronomie vlastně umřela. Přestala v ní existovat barva, chuť, textura, nápad, myšlenka, radost, kladná emoce... Mohli jste dostat buď hnusné jídlo, anebo ještě hnusnější. Následovala 60. a 70. léta – absolutní dno české gastronomie. Jídelní lístky prozrazují, že papaláši měli největší radost z hranolků a vodky. 

Co 80. léta?

K prvnímu nahrazování surovin v receptech dochází v 50. letech, ale v 80. letech tenhle nešvar zažívá vrchol. Komunisté vymysleli paralelní pseudosvět, vyhlašovali Dny sovětské kuchyně nebo třeba Týdny česko-polského přátelství. A tam schovali to, že nic není jako dřív. Třeba biftek se jmenoval Moskva anebo Suvorov. Všechno bylo à la, protože nebyly suroviny. Když už se něco dostalo do restaurací, vzali si to kuchaři anebo obsluha. Už na začátku 60. let se vypracovaly kuchařské Normy teplých jídel, kde se radí, jak vařit bez potřebných surovin. V pozdějších vydáních je například i recept na boloňské špagety. Ital by nás za něj zabil. 

Jak se vařily bolognese po česku?

Z tuku, šunky nebo salámu, rajčat, kečupu a tvrdého strouhaného sýra... Češi si nemohli doma uvařit geniálně jednoduché jídlo, jako jsou třeba špagety aglio olio. Když už měli česnek, zas neměli parmazán. Nemohli si udělat čerstvou tresku na másle, víně a petrželce. Kde bychom to vzali? Spoustu věcí jsme si naštěstí mohli vypěstovat na zahrádkách, nakládalo se, zavářelo. Špatné suroviny se ale přebíjely kořenicími směsmi s glutamátem. Češi museli nahrazovat. Proto máme pořád problém pochopit složitost jednoduchosti, že je třeba používat kvalitní suroviny a zbytečně nevymýšlet. V jedné normalizační kuchařce vysvětlují, že japonská rýže, která se používá na sushi, vlastně není vůbec dobrá. A oni jedí syrové ryby? Nesmysl! A tak někdo vymyslel chalupářské sushi – na běžně prodávanou českou rýži se položil párek. Podle komunistů byl typickou asijskou surovinou třeba lančmít. Z něj se prý dělá skvělá polívka. 

Vždyť ale v centru Prahy ve Vodičkově ulici existovala od roku 1958 legendární čínská restaurace...

A skvěle tam vařil Vladimír Suchý, až do roku 1992. Ale doma si každý dělal svoji „čínu“. Nakrájel něco do pánve, přidal solamyl, nalil českou verzi sójové omáčky, a zázrak byl na světě („upravenou“ sójovku začala vyrábět Vitana v 80. letech, a natolik jsme si na její chuť zvykli, že ji spousta lidí preferuje dodnes). 

V 90. letech ještě nebylo jídlo středobodem našich debat tak jako dnes. Pořád byl důležitější fotbal a politika. Ale přišly friťáky. Smažily se hranolky, rybí prsty, karbanátky, řízky... Jely polotovary. Najednou byla v pytlíku i pepřová omáčka. Potraviny se prodávaly v mnohem hezčích obalech. Byla tak velká nabídka, že jsme si s ní nevěděli rady. Nebyly jednotné ceny jako za totality, takže lidi se začali pídit po slevách. Devadesátky byly totální divočina. Do kuchyně, i té profesionální, vtrhlo experimentování, což většinou nebylo ku prospěchu. 

Co byla nejčastější objednávka v hospodě?

Všechno mělo úplně jiné názvy. Upozadili jsme poctivou českou kuchyni, začalo se chodit na různé „medailonky paní Nadlesní a pana Fořta“. Steak už se nejmenoval Suvorov, ale Jim Morrison. Jinak by to nebylo dostatečně světové. Chtěli jsme věci z ciziny, protože tam bylo vše lepší. Začali jsme jíst pizzu u Jugošů. Do té doby jsme o italské kuchyni nevěděli vůbec nic, takže jsme netušili, že má chutnat jinak. 

Co čínská bistra?

Už tady asi taky byla, většinou v nich vařili Vietnamci, jejich skutečný boom ale začal až později. V hospodách pořád jel katův šleh, který vznikl někdy v 80. letech, a kuřecí plátky se sýrem a broskví. A někde to jede dodnes. Mimochodem, když jsem si před osmi devíti lety dodělával kuchařskou školu, abych měl „papír na kuchaře“, vytáhl jsem si tenhle pokrm u zkoušek. Naše gastronomické školství je v dezolátním stavu... Populární byl samozřejmě taky smažák. (Zpravidla se uvádí, že se na našich talířích objevil po roce 1948 a byl inspirován řeckou smaženou fetou. Jídelní lístek z roku 1936 z restaurace Šroubek je ale důkazem, že smažený ementál s tatarskou omáčkou se servíroval už tehdy, pozn. red.) Já jako teenager jsem už v 80. letech chodil na smažák s pěti tatarkami. Nevím, proč dnes máme smažák za třídního nepřítele. Když se použije kvalitní sýr, je to prima jídlo. A v současnosti naše národní jídlo, už se s tím smiřme! Jinak v 90. letech vypadaly jídelní lístky jako stostránkové romány o ničem. Restauratéři chtěli hosty omráčit nekonečnou možností volby. Taky začali vařit herci a zpěváci. Marie Formáčková napsala pro Petra Novotného knihy receptů Ham a mňam, toho se prodaly statisíce. Taková byla doba... A doma? Tam jsme jedli pořád stejně. Zahrádkaření a zavařování pomalu začalo upadat, protože v obchodech už bylo všechno. Až dnes to zase zažívá renesanci – znovu se zavařuje, děláme si doma i paštiky a rilletty (masové pomazánky). Předtím jsme to všechno zahodili. 

Jak se vařilo kolem roku 2000? Už se vrátil zájem o českou kuchyni? Ten se vrátil později, tak po roce 2010, to byl přelomový rok v naší gastronomii. Od té doby podle mě zažíváme zlatou éru. Začali jsme více grilovat. Už neopékáme jenom buřty. Už si doma umíme udělat poctivý hamburger. Skvělé retro zažívá sladké. V cukrárnách, které znovu nabraly dech, objevujeme opět punčový řez, rakvičky, věnečky, laskonky. Když jsem v roce 2008 veřejně řekl, že jsme odpadkový koš Evropy, Češi konečně začali studovat etikety a složení výrobků, aby nenaletěli vychytralým prodejcům. Velmi významnou roli v té proměně sehrál řezník František Kšána, lahůdkář Jan Sváček, tehdy i Zdeněk Pohlreich nebo autorka kuchařek Hana Michopulu, jež přišla jako první s nápadem pořádat farmářské trhy. Z toho se pak stal fenomén. Své impérium už utěšeně budovalo Ambiente restauratéra Tomáše Karpíška (vlastní síť více než dvaceti restaurací převážně v Praze; první podnik otevřel na Vinohradech v roce 1995, jmenoval se The Living Restaurant a nejoblíbenějšími jídly byly mexická polévka, kuřecí křidýlka a pečená brambora s kuřetem a kukuřicí). 

Co dál?

Pravé italské chuti nás začal učit kuchař Riccardo Lucque (restauraci Aromi otevřel v roce 2005). Na něj navázal vynikající šéfkuchař Davide Lagomarsino, má restauraci Osteria Unico a podle mě to je jedna z nejlepších italských kuchyní v Praze. Udělali jsme obrovský skok dopředu. Konečně zase můžeme být hrdí na české potraviny. A o jídlo se už opravdu zajímáme. Sledujeme to i na našich kurzech v Pražském kulinářském institutu. Většina návštěvníků už není vyděšená tím, že voda na špagety se má osolit jako mořská voda, tedy na tři litry dvě a půl lžíce soli. A že nejlepší těstoviny jsou al dente, tedy na skus. 

Které další zahraniční kuchyně u Čechů bodují?

Konečně se teď začíná formovat vietnamská kuchyně. Je skvělá a Češi ji milují. Chodí na ni do restaurace, doma si ji ještě tolik nedělají. Sushi je taky v módě. Už ho lidi začínají zkoušet sami, rozhodně se dnes doma udělá víc sushi než „číny“. Tu pořád ještě moc neumíme. Teprve se učíme techniku stir-fry (ingredience zprudka restované či smažené za stálého míchání na maximálním ohni v pánvi wok). 

Tabulka spotřeby dále vypovídá, že Češi zanevřeli na brambory (146 kg na hlavu v roce 1950, 83 kg v roce 1989 a 67,7 kg v roce 2018). A také na chleba (87 kg – 57 kg – 39,3 kg). A místo nich se zvýšila spotřeba právě těstovin, pečiva a rýže.

Brambory byly v 50. letech jeden z geniálních úplatků rolnické třídě. Mohli si  je nakopat pro svou spotřebu. Tehdy byla brambor obrovská nadprodukce. A chleba rovněž, prodával se pod nákladovou cenu a bylo ho tolik, že se používal jako krmivo pro dobytek. 

Jíme dnes místo brambor víc knedlíků?

To bych neřekl. Ale jsme přílohová země. Málokdo si vystačí s grilovanou zeleninou jako přílohou k masu, většina Čechů chce aspoň pečivo, jehož nabídka se také neuvěřitelně zvedla. Momentálně zažíváme nejlepší časy. Nikdy jsme se neměli líp. 

Jíme mnohem méně hovězího masa než naši předci (v roce 1950 se prodalo 15 kg na hlavu ročně, pak to skočilo na 30 kg v roce 1989 a teď je to jenom 8,7 kg). A naopak spotřeba drůbežího od roku 1950 vzrostla víc než desetinásobně (2,4 kg na hlavu ročně v roce 1950, 13 kg v roce 1989 a 28,4 kg v roce 2018)...

Za nižší prodej hovězího masa může samozřejmě vysoká cena (třeba v 70. letech bylo hovězí levnější než vepřové, proto se přidávalo i do šunkového salámu; v porovnání s rokem 1989 vzrostla cena hovězího zhruba pětkrát, zatímco vepřového jen 2,6 krát, a drůbeží stojí jen jednou tolik). A také jeho větší náročnost při vaření. Češi teprve objevují kouzlo stařeného masa na steaky. Dělat je z českého masa bývá loterie, prodává se příliš čerstvé a pak bývá houževnaté. Hodí se spíš na dušení a pomalé pečení, pokud není vyzrálé (stařené). Dnešní zrychlená doba si víc žádá minutky. Jenže na to se hodí jen něco. A my jsme nikdy nebyli steaková země. Nemá to u nás tradici. Za špičkové steakové maso se proto platí velké peníze. Někteří to nechtějí dát, a někteří na to ani nemají. Tím spíš, že většina Čechů pořád rozlišuje hovězí jen na přední a zadní. Vědí, co je svíčková, ale co je třeba nízký roštěnec nebo váleček a na co se hodí? Máme radši vepřové, protože je při vaření poslušné. A nejposlušnější je kuře. 

Taky sníme mnohem méně králíků... V roce 1989 to byla tři kila, v roce 2018 už jenom 0,6 kg.

Králíci mizí z našich dvorků, místo kotců máme bazény.

I spotřeba vepřového jde dolů: 25 kg v roce 1950, 50 kg v roce 1989 a 43,2 kg v roce 2018...

Naše vepřové přitom patří mezi světovou špičku. Podařilo se vrátit na piedestal přeštického vepře. Ale je drahý, proto se ostatně v 50. letech přestal chovat. Roste asi o třicet dní pomaleji než klasické prase. A je tučnější. Češi tuk znovu objevují. Postupně začínají chápat, že tuk na mase je chuť. V kuchařských kurzech učíme, aby ho lidi před pečením neokrajovali, ať se ho pak třeba zbaví na talíři, ale během přípravy třeba zmíněných steaků je důležitý. Je nositelem chuti. 

Kuřecí maso je nejoblíbenější...

Kuře je nejprodávanější maso na celé planetě, protože je nejlevnější. Dnes ho umíme vychovat za 39 dní. Není to nic proti ničemu, prostě nějak tu planetu nakrmit musíme. Už jsme si zvykli i na chuť tohoto hybridu. Když ale to kuře necháte žít o 14 dní déle, najednou se mu zpevní maso, a má úplně jinou chuť. Zkuste dát francouzské Poularde de Bresse, ferrari mezi kuřaty, dětem k obědu. Nebudou se olizovat. Neznají takovou texturu kuřecího masa, nechápou tu chuť. V kuřatech nejsme soběstační, a tak je dovážíme, například z Polska. Vepřové zase z Německa a Španělska. Při dojednávání pravidel a výjimek v Evropské unii jsme zaspali. Jen jsme si povzdechli, že nám sebrali pomazánkové máslo. Zkuste to udělat Italovi, Francouzovi, Němci nebo Polákovi! Za otloukánka jsme i v dotační politice. Proto může být španělské vepřové levnější než české, přitom my produkujeme díky technologiím běžné vepřové maso ve vyšší kvalitě než třeba Španělé. Pokud tedy mluvíme o velkovýrobě. 

A v čem ještě máme rezervy?

Chybí nám přirozené regionální potraviny. Jediní, kdo to udrželi, jsou výrobci olomouckých syrečků. Od roku 1876 to dělají pořád stejně skvěle. Kdežto třeba salám Vysočina se vyrábí všude, protože se v tom točí obrovské peníze. Když na sebe budou regiony hrdé, řetězce pak už nebudou moct tlačit svoji privátní značku. To je od nich geniální tah – zničí malovýrobce a jejich značku. Ať si výrobci stojí za svými značkami a nevyrábějí pro řetězce pod anonymní značkou. Tak si totiž ničí svůj vlastní byznys. 

Pijeme také méně mléka (v roce 1950 to bylo na hlavu 160 litrů, v roce 1989 jen 91 litrů a nyní už pouze 57,9 litru). Proč?

Máme mnohem větší nabídku nápojů. Navíc média se hemží články o bílém zlu: sůl, cukr, mouka a mléko. Možná i proto klesla jeho spotřeba, protože podle odpíračů zahleňuje. Podívejte se na osud másla – to začali mnozí v 90. letech nahrazovat údajně zdravějšími margaríny a teď se k němu zase začali vracet (v roce 1989 byla spotřeba másla 9,4 kg na hlavu, v letech 1998 a 1999 jen 4 kg, v roce 2018 už ale stoupla na 5,1 kg). 

Spotřeba sýrů se zvýšila: 1,6 kg v roce 1950, pak 7,5 kg a dnes 13,4 kilogramu.

Zase to souvisí s nabídkou. Za totality byly eidam, niva, blaťácké zlato, romadur, olomoucké syrečky, „trojúhelníčky“ – tavené sýry. Toť vše... Přitom my jsme sýrová země, sýr je jedna z našich nejstarších potravin. K tomu smetana, mléko a máslo. Pak hrách, mák, mouka, brambory a sádlo... (Přestože spotřeba tavených sýrů u nás klesla – v roce 1989 jich snědl každý Čech ročně 2,7 kg, před dvěma roky 1,8 kg – stále jsme v jejich pojídání světovými přeborníky. Jsou hanlivě označované jako „sekaná mlékárenského průmyslu“, protože se díky jejich výrobě dá zužitkovat leccos, ale ty kvalitní mají vysoký obsah bílkovin i vápníku a celkem málo nezdravých tavicích solí. Jen pozor na velké množství soli.) 

Dobrá zpráva – zeleniny a ovoce jíme pořád více. Jediný pokles zaznamenal květák, zato výrazně vzrostla spotřeba rajčat... V roce 1989 to bylo 5,1 kg a teď 11,8 kg na hlavu.

Za totality v zelenině rajská jablíčka moc nebyla. Pěstovali jsme si je na zahradě. Sehnat dobrá rajčata v supermarketu dá ještě fušku, většinou k nám putují z Nizozemska a nemají chuť. Rajčata půjdou určitě ještě nahoru, protože se u nás ve velkém začala pěstovat ve sklenících. 

Zato spotřeba ryb klesá... V roce 1989 jich Češi snědli 6 kg, teď 5,6 kilogramu.

Ryby jsou hrozně drahé... V roce 1989 byla drtivá většina ryb mražených. Jedly se hlavně rybí prsty. Dnes si můžete koupit čerstvou rybu. 

V průměru se toho ale v českých domácnostech vlastně moc nezměnilo. Pořád máme rádi pokrmy, které můžeme nakonec posypat eidamem a zapéct. Potřebujeme maso, ideálně denně. Milujeme pořád obrovské porce, hlavně na vesnici a malých městech. A smetanu! Na kurzech vysvětlujeme, že jediná smetana je ta, která obsahuje minimálně 31 % tuku. Pak vám omáčka neudělá krupičky, nesrazí se, bude hladká. Nesmysly jako smetana Light, Fit, Sport, smetana na vaření a podobně jsou jen nízkotučné parodie na smetanu zahuštěné škroby, xanthanem nebo karagenanem (přírodní zahušťovadla a stabilizátory, pozn. red.). V gastronomii platí mnoho pravidel, z nichž některá jsou zásadní. Třeba: „Lepší lžička medu nežli kýbl hnoje.“ Tak to bude vždycky.

Roman Vaněk

o Bečvě v poslanecké sněmovně...

„Vnímám to jako snahu projednání tohoto bodu oddálit a znepříjemnit,“ reagoval Bartošek a vznesl protinávrh na zařazení Informace ministra životního prostředí k situaci na řece Bečvě coby druhého bodu pátečního jednání, tedy hned po projednání vládního návrhu zákona o evidenci skutečných majitelů. Faltýnek se bránil, že z jeho strany se v žádném případě o obstrukci nejedná. „Sněmovna může jednat i po čtrnácté hodině. Rád budu tu debatu poslouchat,“ podotkl.

„Navrhnout pátek ve dvě odpoledne je chladnokrevná obstrukce. Proč by ne, ale nazývejme věcmi pravými jmény,“ reagoval Zbyněk Stanjura (ODS). „Ministr Brabec se debaty dlouho obával a teď si našel termín, kdy Sněmovna normálně nezasedá. Možná tady bude pan Faltýnek rád sedět, ale není to důstojný čas pro jednání o tak závažném problému,“ dodal. „Radši použijte klasické výmluvy, že nechcete narušovat vyšetřování,“ vyzval zástupce politického hnutí ANO.

Pravdou ovšem je, že jednací řád o ukončení pátečního jednacího dne již ve čtrnáct hodin nic neříká, byť se obvykle v pozdějším odpoledni v debatě nad zákony nepokračuje. Zákon uvádí toliko, že Sněmovna zahajuje svá jednání nejdříve v devět a končí nejpozději v jedenadvacet hodin, přičemž hlasování o předlohách lze zahájit nejdéle do devatenácti hodin, pokud se plénum na návrh jedné pětiny poslanců, případně dvou poslaneckých klubů neusnese jinak.

Brabec nicméně Stanjurovi odvětil, že se bojí leda „nemoci své a svých blízkých“, nikoliv sněmovní rozpravy. „Posledně jsem byl nemocný,“ připomněl,“ s tím, že poslancům stejně nebude s to říci o mnoho více, než kolik toho sdělil členům Výboru pro životní prostředí. „Samozřejmě nikomu neupírám právo debatovat o čemkoliv, ale kladu si otázku, co bude předmětem této debaty,“ poznamenal vicepremiér Jan Hamáček (ČSSD), podle něhož je třeba vyčkat na odborné posouzení odebraných vzorků.

„Policie jich odebrala několik stovek, aby bylo možné určit, odkud kyanid do řeky unikl. Posléze byly předány znalci, který má termín na vyhodnocení do dvacátého prosince. To je tak vše,“ pokračoval. A ubezpečoval přítomné zákonodárce, že policie postupuje nestraně, nic nepodcenila a kauza není politicky ovlivňována. „Kladu si proto otázku, jak přispěje diskuse k tomu, aby soudní znalec urychlil svou práci,“ uzavřel.

Ve skutečnosti ale vzorky samozřejmě neodebírali příslušníci Policie, kteří k tomu nemají kapacity, jak doložil Deník Referendum. Odebíraly je instituce podle pokynů České inspekce životního prostředí, jejíž podjatost Deník Referendum rovněž opakovaně doložil.

V následném hlasování Bartoškův návrh, aby se poslanci otravě Bečvy věnovali v pátek coby prvnímu bodu, podpořilo jen šestašedesát členů dolní komory Parlamentu z řad pravicové opozice a Pirátů, k nimž se přidal i Radek Koten (SPD) a Stanislav Grospič spolu s Marií Pěnčíkovou (oba KSČM). Většina, celkově sto pětačtyřicet poslanců proto vzápětí hlasovala pro Faltýnkův protinávrh, což znamená, že debata o Bečvě se odehraje v pátek odpoledne.

Navzdory snaze opozičních poslanců ovšem jeho jednání žádná nová zjištění nepřineslo, ministr Brabec i ředitel České inspekce životního prostředí Erik Geuss se odpovědím na vznesené otázky vyhýbali s tím, že svými případnými výroky nechtějí ohrozit průběh vyšetřování. „Brabec ani Geuss nám nic neřekli, dokonce se pokoušeli přenést odpovědnost za šetření havárie na vodoprávní úřad,“ shrnula předsedkyně Výboru Dana Balcarová (Piráti).

Deník Referendum

exemplární střet zájmů

„Mám tady jeden dotaz,… který se týká zastupování našeho kraje v pracovní skupině vládní uhelné komise. Od kolegů jsem se dozvěděla, že za náš kraj byl do této pracovní skupiny nominován a zastupuje nás pan Pavel Farkač… pan Farkač je zaměstnancem těžební společnosti Sev.en Energy a ta má samozřejmě jiné komerční zájmy, než jsou zájmy veřejné, zájmy Ústeckého kraje. Tady se domnívám, že je střet zájmů...“

To jsou slova, která můžeme slyšet v závěru čtvrté hodiny zasedání zastupitelstva Ústeckého kraje z 27. ledna letošního roku. Pronesla je Pavla Tomášová, tehdejší opoziční zastupitelka za ANO z města Litvínova.

Tomášová se následně ptala, jakým usnesením rady byl Farkač do pracovní skupiny jmenován a navrhla hlasovat o jeho odvolání. Tehdejší první náměstek a bývalý litvínovský místostarosta Martin Klika, na něhož otázka směřovala, ale odpověděl vyhýbavě a věc rychle zametl pod koberec.

Odvolával se přitom na Farkačovy údajné odborné kompetence: „…pan Farkač pro mě je záruka dobrého analytika… To je člověk, který rozumí energetice, rozumí plánování té energetiky, proto si myslím, že by tam měl být… nevidím jediný důvod, proč ho jako zástupce v té pracovní skupině měnit,“ obhajoval, proč kraj takto vychází vstříc zájmům uhlobaronů.

O návrhu Pavly Tomášové se nakonec v lednu ani nehlasovalo. Klika si prosadil svou. Klikovi sociální demokraté v kraji spolu s komunisty hejtmana Oldřicha Bubeníčka vládli od roku 2016 až do letošních říjnových voleb.

Ministr průmyslu a obchodu Karel Havlíček a ministr životního prostředí Richard Brabec (oba ANO), kteří komisi společně vytvořili a společně jí předsedají, původně slibovali, že poradní orgán vlády bude především odborný. Nakonec mezi sedmadvaceti členy ústřední komise, i ve třech pracovních skupinách, které pod sebou vytvořila, převažují lidé z politiky a byznysu.n

Také fosilní firmy jako ČEZ, Sokolovská uhelná či právě Tykačova Sev.en Energy do něj dokázaly různými cestami — převážně skrz „podnikatelské“ organizace — nominovat své zástupce. Farkač tak není jediný „Tykačův člověk“ v komisi — ve stejné pracovní skupině sedí rovněž bývalý ředitel uhlobaronových těžebních společností Vladimír Rouček. V jiné skupině zase Farkačův nadřízený, generální ředitel Sev.en Energy Luboš Pavlas.

Zatímco Roučka a Pavlase do pracovních skupin ale nominovaly zmiňované „soukromé“ podnikatelské organizace, Konfederace zaměstnavatelských a podnikatelských svazů a Svaz průmyslu a dopravy, Farkač formálně zastupuje Ústecký kraj — tedy orgán veřejné správy, jenž by měl, přesně jak upozorňovala zastupitelka Tomášová, hájit primárně veřejné zájmy, a nikoli zájmy soukromých subjektů. Jeho nominace je tedy nezdůvodnitelná.

Počerady jsou přitom dokonce jednou z třiceti nejvíce znečišťujících elektráren v Evropské unii.

Je tedy zcela evidentní, v čem především spočívá Farkačova „odbornost“: poznat, co ohrožuje zájmy jeho zaměstnavatele, a snažit se tomu stůj co stůj zamezit. Jiné uhelné firmy jako například ČEZ totiž proti nejlogičtějšímu kritériu uhlíkové náročnosti nic nenamítají.

O střetu zájmů tak hovoří i jeho kolegové ve zmíněné pracovní skupině: „Je s podivem, že zrovna tak velká a významná instituce, jako je Ústecký kraj, není schopná vyslat do pracovní skupiny uhelné komise svého vlastního odborníka a obsadí takto své místo zástupcem soukromé korporace,“ upozornila v rozhovoru pro Deník Referendum Kristína Šabová z právnické organizace Frank Bold. „Jeho střet zájmů je jednoznačný, Sev.en Energy má směrem ke konci uhlí své vlastní jasně definované zájmy. Farkač jako zástupce jejího ředitele sedí na dvou židlích,“ dodává.

Naopak Klika na zastupitelstvu letos v lednu tvrdil, že Farkače do komise nominovala takzvaná „Hospodářská a sociální rada Ústeckého kraje“. To je jakási „krajská tripartita“, spolek právnických osob, který vedle kraje sdružuje také zástupce byznysu a odborů. Jde o formálně nezávislou instituci, v níž mají ale uhelné firmy a na ně napojení politici tradičně velmi silnou pozici.

V minulosti — například během sporů o možné prolamování limitů těžby uhlí — jednohlasně prosazovala další rozšiřování těžby a v praxi tak fungovala jako nátlaková organizace uhelné lobby. Logo Sev.en Energy i dnes visí na jejím webu pod kontakty na sekretariát. Ten přitom v Mostě sídlí přímo v budově takzvaného „Výzkumného ústavu pro hnědé uhlí“ — instituce, jež je reálně akciovou společností, vlastněnou napůl přímo Tykačovou Vršanskou uhelnou a pod ČEZ spadajícími Severočeskými doly.

V souvislosti se střetem zájmů Andreje Babiše se často hovoří o „agrofertizaci státu“. V kontextu Farkačova a Klikova střetu zájmů se přímo vnucuje podobná metafora: Ústecký kraj byl v minulých volebních obdobích „sev.enizován“ natolik, že pro uhelnou firmu nebylo problémem využít jej jako svou „prodlouženou ruku“ a dostat svého člověka na místo, které je pro její zájmy rozhodující.

Že tomu tak skutečně bylo, stvrzují mnozí znalci severočeských poměrů. Podle Lea Steinera, mosteckého rodáka a dotačního experta, který pomáhal rozkrýt korupční kauzu tunelování evropských fondů ROP Severozápad, se proces prolínání politické a ekonomické moci v severních Čechách táhne hluboko do minulosti.

„Uhelné zájmy to v Ústeckém kraji s politiky vždycky uměly,“ říká Steiner, který hovoří ještě ostřejšími slovy než ředitel české pobočky Transparency Ondráčka. „Uhlobaroni si protizákonně zprivatizovali své velké podniky a díky vynikajícím vazbám na místní, ale i celorepublikové politické vládce jako bonus zprivatizovali také významnou část veřejné správy v regionu,“ hodnotí.

Vznikla tak hustá síť personálních i politických vazeb, z nichž mnohé mají původ ještě před lety 2005 až 2008, kdy Tykač uhelný byznys převzal od party kolem Antonína Koláčka, která tehdy ještě Mosteckou uhelnou společnost dnes již důkladně popsaným podvodným způsobem zprivatizovala. „Už vytunelování Mostecké uhelné společnosti by se neobešlo bez politické podpory v regionu,“ připomíná Steiner.

Popisovaný střet zájmů, kdy Ústecký kraj v jedné z pracovních skupin uhelné komise z rozhodnutí prvního náměstka Kliky zastupuje asistent ředitele Tykačovy Sev.en energy Pavel Farkač, je tak jen špičkou ledovce. Je nejkřiklavějším příkladem vlivu, který Tykačův byznys v minulých volebních obdobích získal v celém Ústeckém kraji.

Josef Patočka

Kdy byl premiér naposledy v marketu?

Agrofert ze svěřenských fondů premiéra Andreje Babiše je největším výrobcem potravin. Svého času se dokonce čile spekulovalo o tom, že premiér plánuje do svého impéria přikoupit i nějaký zavedený potravinářský řetězec. Zdálo by se tedy, že vláda musí mít o fungování potravinového retailu poměrně dobrou představu. 

Zákaz nedělního prodeje v době nouzového stavu však ukázal, že už uplynulo mnoho let, kdy si premiér naposledy vystál frontu v Kauflandu či Tesku. Omezení prodejní doby dopadlo totiž zcela podle očekávání. Lidé se v předvečer zavřených prodejen potřebovali předzásobit, zaplnili hypermarkety, a vytvořili tak prostředí mnohem přívětivější pro šíření čínské chřipky, než kdyby obchody zůstaly otevřené. 

Nakupujícím nelze nic vyčítat. Pořízení nového televizoru lze jistě odložit, bez kaše pro děti k snídani nebo brambor k nedělnímu obědu se však neobejdete. Kvůli kombinaci se státním svátkem, dalším nekoncepčním omezením svobodného trhu, se navíc minulý týden obchody přeplnily hned dvakrát. (Pro přesnost dodejme, že díky nouzovému stavu zákaz prodeje o svátcích přestal platit, a teoreticky tak řetězce mohly 28. října zůstat otevřené. V takovém případě by však s jistotou následovaly výčitky, že obchodníci zneužívají pandemie k vlastnímu obohacení.)

Do třetice se vládě podařilo v průběhu neděle vytvořit tlačenici i na benzinových pumpách, kam vyrazili nakupovat ti, kteří v sobotu zapomněli obstarat nějakou tu drobnost.

Přesně před takovou reakcí přitom obchodníci předem varovali. Bylo to jasné každému, kdo alespoň občas s nákupním vozíkem pro chleba a mléko vyráží. Vláda se nám snaží namluvit, jak se dokáže vcítit do situace seniorů, kterým posílá pětitisícovku k Vánocům a znehodnocené roušky. Že rozesílání ochranných pomůcek svěřila právě České poště, však rovněž dokazuje, že členové kabinetu na rozdíl od milionů Čechů čekajících pravidelně u přepážek státní firmy nemají o praktickém životě ani ponětí.

Jan Brož

kámen nad zlato

Premiér Andrej Babiš velmi často připomíná, že se jeho vláda chce z krize proinvestovat. Proto také navrhuje příští rok nalít rekordních 128 miliard korun do dopravy. Jenže v pozadí tohoto smělého plánu se zhmotňuje nová krize: v Česku se už 30 let neotevřel jediný kamenolom a do deseti let skončí až 60 procent těch stávajících. Obdobná krize se týká písků a štěrku. Podle odborníků tato ekonomická brzda už brzy stopne celý stavební byznys. A otevřít nová ložiska se stále nedaří.

„Pokud se nic nezmění, do deseti let tady máme rozsáhlou stavební surovinovou krizi,“ varuje Josef Godány, ložiskový geolog z České geologické služby. Jeho predikce dokládají konkrétní příklady. Třeba kopec Tlustec, ležící na Českolipsku. V historii tam těžba probíhala, pod povrchem leží jeden z nejkvalitnějších čedičů v Česku. „Přišli jsme s velmi šetrným projektem, chceme těžit za použití nejmodernějších technologií a bez zásahu do vrcholových partií. Přestože jsme dotčené obci nabídli velkorysou kompenzaci, náš záměr úřady bez výsledku projednávají už 13 let,“ říká Petr Houska, ředitel Kamenolomu Brniště.

Takřka stejný scénář se opakuje i jinde, třeba v Ševětíně na Českobudějovicku a na dalších místech. Není účelem tohoto textu zastávat se těžařské lobby. Je zřejmé, že nelze rezignovat na ochranu přírody kvůli jejímu byznysu, a je zajisté nutné každý záměr důkladně posoudit, než těžba nenávratně změní krajinu. 

Petr Weikert

A víte, co je to ekonomika, pane prezidente?

Pravda, prezident studoval Národohospodářskou fakultu VŠE na konci 60. let, a tak mu mohlo možná leccos ze změn kolem něj uniknout.

Sektor obchodu a služeb, kam posilovny, sportovní zařízení, ale taky spousta dalších, na něž míří covidová omezení, patří, se na současné tvorbě HDP Česka podílí více než 60 procenty. Průmysl, který nejspíš pan prezident zaměňuje s celou ekonomikou, pak třiceti.

Miloš Zeman vidí Česko jako ČEZ a spoustu továren s komíny, ale tak už naše země dávno nevypadá. Zemanova vzdělanost, erudice a ekonomická kompetence, kterými se pyšnil a chlubil před lety, jsou už léta, dlouhá léta pryč.

Kdyby nebyly, musel by prezident, někdejší prognostik, snad taky vědět, že nějakých posledních pět let se na růstu HDP, na který se tak rád odvolává, podílí hlavně spotřeba domácností. Prostě to, co si koupíme a co utratíme, roztáčí kola ekonomiky, vývozu i dovozu. Spotřeba domácností a dobrá spotřebitelská nálada jsou v ekonomice dnešních dní zásadní hodnoty.

Když se zadrhnou, zadrhne se všechno, včetně příjmů rozpočtu. Všichni se vzájemně strachem a opatrností přidusíme. K tomu, aby lidé utráceli, nakupovali, žili, potřebují přitom jednoduchou věc. Pohled do budoucna, základní jistotu, snad i optimismus.

Když se tohle všechno dá teď, v dobách krajně těžce odhadnutelných, jen velmi těžko nabídnout, potřebují lidé slyšet alespoň moudrý hlas. Hlas, který je přes všechny sváry a rozdílné názory sjednotí, semkne.

Hlas, který uklidní, hlas plný odhodlání poprat se se všemi problémy a i hlas plný optimismu. Hlas chytrého, moudrého člověka. Státníka. 

Zkrátka hlas prezidenta, kterého nemáme a ještě dlouhých téměř 900 dní mít nebudeme.

Petr Šimůnek