Niccolò Machiavelli ve svém Vladaři napsal, že panovník nemusí být zrovna výlupek ctností, ale je samozřejmě lepší, když si to o něm lidé myslí. Koneckonců není na tom nic složitého, protože „lidé jsou tak naivní, že rádi uvěří tomu, co slyšet chtějí“. Z demagogicko-marketingového „čaulidismu“ Andreje Babiše by byl velký renesanční politický myslitel nepochybně nadšený a v nejmenším by mu nevadily různé drobné morální poklesky (StB, Čapí hnízdo, korunové dluhopisy…) ani lži českého premiéra, protože „moudrý muž nemůže stát v slově, je-li mu to na škodu“.
Lámat si hlavu s tím, jak by Babiše hodnotil Machiavelli, je samozřejmě docela ptákovina. Na druhé straně od okamžiku, kdy se v Česku pod rukou Babišova kabinetu rozjela druhá vlna covidu-19 – a dost možná k tomu přispěl polokriminální odklad opatření kvůli krajským volbám –, je jasné, že někdo tak tragikomicky neschopný nám už dlouho nevládl.
Platon by nejspíš vůbec odmítal pochopit, že více než dva tisíce let po jeho smrti může v čele nějaké země stát někdo jako Babiš. Platon totiž na kvalitu materiálu kladl vysoké nároky a tvrdil, že „filozofové by měli být vládci a vládci filozofy“, což jaksi v případě premiéra, který zřejmě víc knih napsal (viz O čem sním, když náhodou spím), než přečetl, tak úplně neplatí.
Nejdůležitější skupinou obyvatel měli být podle Platona v ideálním státě takzvaní „strážci“ neboli elitní skupina obyvatel určená k řízení a spravování státu. Každý strážce měl být nejen moudrý, ale také rozumný a ctnostný, na což ho mělo připravit celoživotní – státem řízené – vzdělávání. Výchova začínala nejdůležitější z nauk, za kterou Platon považoval aritmetiku, tedy jakýsi předpokoj abstraktního myšlení a racionálního plánování. Jak jsou na tom členové Babišovy vlády s matematikou a logickým myšlením, není sice úplně jasné, ovšem skutečnost, že jarní vlnu proticovidových opatření spustila až excelová tabulka někdejšího šéfa České pojišťovny a tu podzimní až narůstající počet hospitalizovaných a mrtvých, nesvědčí o tom, že by šlo zrovna o „filozofy na trůně“.
Zastavme se na chvíli u Marxe, Engelse a Lenina. První dva pánové sepsali v roce 1848 Komunistický manifest, ve kterém mimo jiné vylíčili, jak se tehdejší společnost rozštěpila „na dva velké nepřátelské tábory, na dvě velké, přímo proti sobě stojící třídy: buržoazii a proletariát“. Viníkem toho byl v jejich očích moderní velký průmysl neboli „průmysloví milionáři, velitelé celých průmyslových armád, moderní buržoové“, kteří proměnili „osobní důstojnost člověka ve směnnou hodnotu a namísto nesčetně propůjčených a řádně nabytých svobod postavili jedinou bezohledně chladnou svobodu obchodu“.
I když o buržoustech smýšleli takto škaredě, přesto uznávali, že sehráli „v dějinách neobyčejně revoluční úlohu“, a to právě proto, že vyhrotili vztahy mezi třídami a přiblížili tím vypuknutí světové revoluce. Představovat si svěřenského „buržousta“ Babiše v roli ledoborce razícího cestu k revoluci, je samozřejmě poněkud ahistorické. Komunisté už dávno nejsou tím předvojem dělnické třídy, kterým kdysi bývali, a Vojta Filip je asi stejný revolucionář jako vy nebo já, ale právě tak jeho předchůdci dočasné účelové svazky s buržoazií vždycky vnímali. Ten nejschopnější z nich – Lenin – to také s až brutální upřímností vyjádřil slovy: „Kapitalisté sami nám prodají provaz, na kterém je potom oběsíme.“
Václav Drchal
Žádné komentáře:
Okomentovat