"divný" člověk

Jednou z forem jinakosti může být určitá porucha, například autismus či ADHD. Dětí s těmito diagnózami dnes hodně přibývá. Proč tomu tak podle vašeho názoru je?

Tento fenomén má hodně rovin. Jednou z nich je celková povaha současné společnosti, která nese symptomy těchto poruch. Velká část lidí má sklony se projevovat hyperaktivně, přepínáme pozornost mezi jednotlivými aplikacemi, sociálními sítěmi, zprávami ze světa, online nakupováním, prací a tak dále. Jsme často rozptýlení a nedokážeme udržet pozornost u jednoho tématu koncentrovaně a do hloubky. Relaxace a schopnost uvolnit se je pro řadu lidí velkou výzvou. To jsou jedny z projevů ADHD. Takže na těchto dětech se částečně odráží stav celé společnosti. Podobně je tomu s autismem: často jsme přetížení spoustou podnětů z vnějšího světa, takže se může zesilovat naše potřeba stahovat se do izolace, jen do své bubliny, zaplavením podněty také roste naše úzkost.

Ke kritikům, kteří rodičům jejich roli ztěžují, bohužel často patří prarodiče. Právě babičky a dědečkové bývají k odlišnosti vnoučat méně tolerantní než mladší generace.

To je společenský fenomén: dříve byla tolerance k odlišnosti ve společnosti minimální, což bylo dáno i politickým režimem. Jen projít se po ulici v oblečení nebo v účesu, které jsou dnes běžné, nebylo představitelné. Tolerance k jinakosti je luxus svobodné společnosti. A to se týká i vztahu k dětem. Děti si dnes mohou dovolit mnohem více odlišností, čímž se jejich individuálnost mnohem šířeji rozvíjí.

Jak se to podle vašeho pozorování konkrétně projevuje?

Tak například je dnes mnohem více dětí, které si přísně vybírají v jídle. Dříve se muselo sníst, co bylo na talíři. Nic jiného nebylo. A dnes je velké množství dětí, které si vybírají. Často chtějí jenom „čisté“ jídlo, například pouze rohlíky, samotnou přílohu, čisté maso. Žádné omáčky, žádné přídavky. Suchou rýži, těstoviny, brambory, rohlíky, bílý jogurt. Mluví se o dětech, které mají hypersenzitivní chuťové buňky, mají už i své označení supertasteři, podobně jako existují děti extrémně sluchově citlivé, které nesnášejí hluk. Různé speciality se rozvíjejí také proto, že můžou, že k tomu mají prostor. Není to podle mě dobře ani špatně, je to přirozený vývoj individualizace, jedinečnosti každého.

U starší generace má jídlo a (ne)vybíravost v jídle doslova morální rozměr. Zřejmě proto, že zažila nedostatek, který my už neznáme.

Každá divnost se stává divností jen ve střetu s představovou, jak by věci měly správně být, s nějakou očekávanou normou. Dokud se nějaký fenomén nesetká s očekáváním a s hodnocením, je čistý, nemá význam – normální, divný, přijatelný, nepřijatelný. „Divným“ se stává teprve v porovnání s očekáváním. Když babička s dědou očekávají, že dítě má jíst všechno, co přijde na stůl, nemá právo na svůj názor, musí poslouchat autority, klidně sedět a dělat, co se mu řekne – pak samozřejmě se bude dítě v mnoha ohledech jevit jako „divné“, když to neplní. Daleko víc než na návštěvě u kamarádů ve svobodomyslné rodině, která zaujímá jiný postoj: „Sněz, co ti chutná, hlavně když nebudeš mít hlad. Je v pořádku, že projevuješ různé emoce. Je v pořádku, že něco nechceš. Slyším to a tvůj názor respektuju.“ V takovém prostředí nebude dítě považováno za divné, protože očekávání jsou otevřená jeho možnostem.

Přicházejí k vám také děti, které řeší odlišnost v rámci kolektivu?

Dětský svět má v mnoha ohledech jiná pravidla než svět dospělých. Zhruba do pěti, šesti let se děti navzájem nesrovnávají. Žijí v sebestředném světě: to, co je u nich doma, je pro ně jediný model. Okolo šesti, sedmi let ale poskočí jejich úroveň myšlení a začnou srovnávat: Moje máma nechodí do práce a tvoje ano. Mami, jak to, že nechodíš do práce? Mami, jak to, že máme jen jeden pokoj, a oni mají celý dům? Srovnáváním si vytvářejí nový pohled na sebe a na svět kolem nich. V čem jsem jiný než ostatní? A se srovnáváním se běžně pojí i hodnocení. Co je dobré, co je špatné?

Takže i v dětském světě jiný znamená divný a špatný?

Ano – názor skupiny začíná být s nástupem do školy důležitý. Předtím děti potřebovaly přijetí v rodině, teď potřebují přijetí v komunitě vrstevníků. Stačí, aby upozornění na jinakost zaznělo od jediného spolužáka, a dítě si tam tu konotaci hned může přidat: Jsem jiný, aha, takže jsem špatný. Doteď mi nevadilo, že nosím brýle, ale pokud jsem jediný ze třídy, tak to vadí. Vadí mi, že jsem nejtlustší ze třídy… a tak dále. Když si toho ostatní děti začnou všímat, dítě je na jejich názory citlivé. Děti potřebují zapadnout do skupiny, a aby je skupina přijala, musejí být v důležitých věcech, hodnotách pro danou skupinu přibližně stejné jako ostatní. Děti najednou vůbec nechtějí, aby rodiče podporovali jejich jinakost.

Ale dnešní kolektivy jsou přece rozmanitější, než tomu bylo dříve. Jsou v nich děti různých národností, děti z alternativních rodin…

I děti z alternativních rodin někdy mívají potíže. Tak například, když se doma zásadně nejí cukr a je to rodinné dogma, ve školce to dítěti vůbec nevadí. Ale pak se ve škole rozdávají bonbóny anebo je dítě pozvané na oslavu narozenin spolužáka a nemůže si dát dort jako ostatní, protože je v tom cukr. Nesmí si vzít bonbón, protože máma by se zlobila. To může vytvářet vývojový konflikt. Nutně potřebuje zapadnout do skupiny, ale zároveň chce být loajální ke své rodině, a tak vzniká velký vnitřní rozpor, který může vést ke lhaní, podvádění... Podobně se potkávám se zákazem elektroniky pro děti.

Jak mohou rodiče dítěti v tu chvíli pomoci?

Mohou mu pomoci najít nějakou skupinu, školu, kde se i se svou odlišností bude cítit přijaté, bude dobře zapadat. Nebo i nějaký zájmový kroužek, kde se bude cítit mezi svými. Když se chlapeček zajímá jenom o druhou světovou válku a ve své třídě nikoho podobného nemá, mohou mu najít kroužek, kde se bude cítit v pořádku takový, jaký je. Máme v dnešní době hodně na výběr, alespoň ve větších městech.

Na začátku jste hovořila o tom, že jinakost má dvě roviny: na jednu stranu odlišnost navenek, na druhou stranu vztah k sobě samému, kdy se dítě prožívá jako „divné“ a jiné… Jak se tyhle dvě roviny navzájem ovlivňují?

Vztah k sobě samému se tvoří doma, v raném a předškolním věku. Když doma zažívám, že jsem jiná, divná, že jsem nějakým způsobem špatně, mezi vrstevníky už vyrážím s tímto sebepojetím. Sama sebe vnímám jako divnou. A tím pádem mě tak budou i snáz vnímat. Nebudu mít důvěru v druhé lidi, budu předpokládat, že mě nebudou mít rádi, a tak se jich od začátku budu stranit. Nebudu spontánně a otevřeně navazovat vztahy. A tak se mnohem rychleji stanu outsiderem. Naproti tomu dítě, které jeho rodiče milují takové, jaké je, bude mnohem odolnější. Chrání ho jeho sebepřijetí, jeho laskavost k sobě samému. Takže i když má nějakou viditelnou odlišnost, méně pravděpodobně se stane outsiderem, protože vždycky si najde někoho, s kým mu bude dobře. Nebude už předem očekávat nepřijetí. Ty děti, které nepřijetí zažívají doma, mají jakési citlivé místečko, které zarezonuje i při náznaku nepřijetí z vnějšího světa, a rovnou tak startuje tendenci chránit se, stáhnout se nebo jít do útoku. A to se pak nabaluje jako sněhová koule a může se to táhnout až do dospělosti, do vztahů a partnerství. Může jít o celoživotní zátěž.

Alena Vávrová, dětský psycholog