Jedno staré anglické pořekadlo praví, že samota je často nejlepší společnost. A ono na tom něco bude. Plno lidí vám řekne, že by se ze samoty zbláznili, a další na samotu nedají dopustit. Stačí si vzít životní styl moderních venkovských samotářů nebo městských singles. Rozporuplné přístupy ostatně najdete i ve výzkumech vědců či v dílech velikánů minulosti, kteří se samotou často v souvislosti s tvorbou zabývali.
Dnes spolu sedí deset lidí v kavárně a osm kouká do mobilu. V paměti mi utkvěl i obrázek z dávného vandru. Sedli jsme si do zakouřené hospody uprostřed návsi, dali si utopence a pivo a sledovali hospodu plnou štamgastů, jejichž jedinou zábavou bylo komentovat, co zrovna viděli na obrazovce. Reklamy, obrázky drůbežárny, politiků, ekonomů, sportovců a zase slepic. Nebavili se mezi sebou, jen koukali na tu bednu a sem tam někdo něco pronesl. A za čtvrt hodiny to samé. A tak pořád dokola...
Není i tohle samota? A to nežijeme za polárním kruhem, kde se o Skandinávcích říká, že mívají ze samoty a tmy deprese. Ir Oscar Wilde považoval ostatní za tak nesnesitelné, že jedinou snesitelnou společností mu byla samota. A dokonce i vášniví a družní Italové samotu občas velebí s tím, že nudný člověk vás oloupí o samotu, aniž vám za to poskytne společnost.
Zrovna čtu autobiografickou knihu amerického beatnika Jacka Kerouaca Big Sur o tom, kterak přebývá na samotě ve srubu a bojuje se svými démony. Brzy prchne mezi lidi, což mu moc nepomůže. Přesně jak říká další z bohémské generace beatniků Charles Bukowski: „Skutečná osamělost nemusí být nutně omezena na to, když jste sami.“
To si myslel i filozof Henry David Thoreau, který zkusil žít uprostřed lesů a prohlašoval, že samotu miluje: „Nikdy jsem nepřišel na druha, který byl tak družný jako samota. Vyjdeme-li mezi lidi, jsme větším dílem opuštěnější, než když zůstaneme ve světnici. Myslící nebo pracující muž je vždy o samotě, ať je kdekoliv. Samota se neměří mílemi cesty, jež jsou mezi člověkem a jeho bližními...“
Samotu si ovšem pochvalovala řada veleduchů, Franz Kafka by bez absolutní samoty dle svých slov nemohl napsat ani řádku a vědec Thomas Alva Edison tvrdil, že nejlepší myšlenky vznikají vždy ze samoty. A jak vysvětloval německý básník Rainer Maria Rilke, je dobré být sám, neboť samota je těžká: „A že je něco těžké, pro nás musí být o důvod víc, abychom to udělali.“ Už Platon ostatně považoval za společnici samoty sebekázeň.
A osamělý si člověk nemusí připadat na samotě u lesa, ale klidně uprostřed davu, dokonce mezi blízkými lidmi. Ten pocit, že vám nikdo nerozumí, že si nemáte s ostatními co říci, že marně hledáte vztah, jenž by vás naplňoval. Zní to banálně, ale samota se musí umět unést, jinak se může proměnit v propast prázdnoty. A ta může mít mnoho tváří. Nejen podobu majáku uprostřed ostrůvku bičovaného vlnami. Spisovatel Marek Šindelka třeba nazval mapou samoty Facebook. Bloudíte tam nekonečné hodiny a zjišťujete, jak neskutečná mohou být virtuální přátelství, záplavy fotek zářivých úsměvů či plamenné diskuse naprosto o čemkoliv. Koukáte celý den do monitoru, prožíváte čas v internetových bublinách a ani nevidíte, že se kolem dávno zešeřilo.
Neurolog Martin Jan Stránský před nadměrným používáním digitálních technologií, zejména sociálních sítí, varuje, neboť digitální svět je podle něj pohlcující: „Více než polovina lidí používá mobily hlavně k tomu, aby hráli videohry nebo trávili čas na sociálních sítích. A protože jsou to hodiny a hodiny denně, je to portál velice nebezpečný. Moderní technologie a sociální sítě totiž fungují na úplně jiném principu, než jsme byli zvyklí. Vstřebáváme z nich informace na základě toho, jak moc nám dávají dopaminu, což je droga štěstí, která se vyplavuje v mozku. To se děje, třeba když dostaneme na Facebooku lajk.“
Po štěstí sice touží každý, jenže dopamin je látka, jež může podle Stránského též za návykovost: „A všechny titulky, symboly a věty jsou na sociálních sítích zformulované tak, že máme pocit, jako když jsme v kasinu. A zásadní je, abychom měli potřebu se k nim pořád vracet. Je to úplně stejný princip, jako když berete drogy.“ A tohle není jen záležitost starších generací, spíš naopak.
Nejeden výzkum už potvrdil, že lidé žijící o samotě mívají větší zdravotní problémy a dožívají se nižšího věku. Chicagský profesor sociální neurovědy John Cacciopo došel k závěrům, že osamělí lidé hůře spí, jsou většími konzumenty alkoholu, jejich strava obsahuje více tuků a mnohem víc si stěžují na únavu. Osamělost má podle něj nejspíš vliv i na buněčné procesy, které vedou k rychlejšímu stárnutí. Podle profesora psychiatrie Roberta Waldingera z Harvardu je samota podobný zabiják jako kouření či alkohol. Oponenti namítají, že právě podlomené zdraví často plodí samotu, takže je někdy těžké odlišit příčinu od následku.
Francouzský spisovatel Pascal Quignard sice píše, že „společnost si vytvořila mýty, aby každý uvěřil, že potřebuje druhé“, jenže tlak společenských norem zdaleka není všechno, byť hraje velkou roli. A to i v době individualismu, který může důrazem na osobní svobodu samotě nahrávat. A zvlášť osamělosti někde uprostřed velkoměsta. Třeba jako milion mladých Japonců, zvaných hikikomori, kteří nevytáhnou paty ze svých pokojů a jsou přilepeni k počítačovým hrám, internetu, ale často i knihám. A živí je rodiče. Japonci teď dokonce vymysleli dokonalou robotickou ruku, kterou můžete držet, hladit a má vám nahradit partnera.
Psychiatr Radkin Honzák říká, že člověk je stvořen jako sociální živočich a potřebuje několik pohlazení denně. „Lidi vždycky obdivovali poustevníky i proto, že unesli samotu. A unést samotu je velice individuální. Záleží na tom, jak je člověk zralý, a nikdy nevíte, co se vynoří za vlny zdola.“
Tedy z hlubin vaší psychiky. Sociální emoce jsou podle Honzáka vrozené a lidi žene do houfu třeba pocit ohrožení, byť každý snáší samotu jinak. Silná osobnost si s ní poradí lépe, zatímco slabá se snaží co nejdříve utéci k lidem. A je též rozdíl i mezi extrovertem a introvertem: „Ne že by extrovert musel mít kolem sebe tolik lidí, ale potřebuje podněty zvenčí. Proto se obklopuje lidmi. Introvert jich tolik nepotřebuje, protože se řídí zevnitř. Extrovert je v tomhle v podstatě větší chudák, protože k tomu, aby se rozhodl, potřebuje vnější podnět.“
„Deset tisíc SMS nenahradí deset minut pohledu z očí do očí. A člověk se může cítit osamělý i uprostřed lidí. Osamělost je ve skutečnosti stavem mysli. Mysli člověka, který se cítí být prázdný, ztracený, osamělý, opuštěný a nechtěný.“
A nejde jen o ty na okrajích společnosti, ať už úplně dole, nebo ve věžích ze slonoviny, jak zpívá Karel Kryl: „Mám z démantů bazén a ze zlata ryby, mám přebytek všeho, i pýchy, i moci, mám v paláci všechno, jen lidé tu chybí.“ Týká se to leckoho. Jdete si svou cestou, lidí kolem ubývá, nahoře hvězdy, jen mrazivý vítr začíná fičet... Ano, samota je kolikrát krásná, ale vždycky pak musíte mít někoho, komu o ní povyprávíte.
Téma
Žádné komentáře:
Okomentovat