Za poslední století jsme zkrátili délku řek o třetinu a vysušili jsme celou krajinu.

Za poslední století jsme zkrátili délku řek o třetinu a vysušili jsme celou krajinu, upozorňuje krajinná architektka.

Říční krajina je jako cévní systém, který zajišťuje propojení povrchových a podzemních vod. Kdyby byla zdravá, tak se voda ze silných dešťů rozlije a postupně vsakuje do podzemí. A když je pak sucho, povrchové toky si berou vodu z podzemních zdrojů.

„Jenže my jsme toky narovnali, a protože jsme budovali drenáže, tak jsme je zahloubili. Voda potom jenom proběhne betonovým korytem a nevsakuje se do půdy,“ popisuje jeden z hlavních problémů české krajiny Klára Salzmann.

Voda jsou takové cévy, které rozvádějí živiny. Pramení někde v lesích, pak tečou přes zemědělskou půdu, přes obce a odtékají. Je proto důležité řešit otázku zadržení vody komplexně na celém území.

A to se neděje?

To se neděje právě proto, že voda je zčásti ve správě ministerstva zemědělství, které zajímá víceméně hospodářské využití vody, staví vodohospodářské nádrže kvůli průmyslu, závlahám. Pak je ministerstvo životního prostředí, které se zabývá kvalitou vody, hlídáním kvality prostředí jako takového. Ale nadresortní pohled na vodu chybí.

Diskuse kolem nápravy krajiny a kolem zadržování vody v krajině je poměrně široká. Všichni jsme přitom v zajetí svých původních profesí a toho, co jsme se ve škole naučili. Tady nastal dost vážný problém kvůli tomu, že jsme vodu izolovali od přírodního prostředí, to znamená od půdy a od rostlin, a udělali jsme z ní tekutinu, kterou vedeme v trubkách. A tím jsme ji vyloučili z procesu, v němž umí být neskutečně užitečná.

Naše podzemní vody mají stále klesající tendenci. Jakmile se totiž povrchová voda dostane do kanalizačních sítí a do vodních toků, tak je pro nás ztracená a už se nevsákne do podzemí. Takže jsme trvale ve ztrátě, a jelikož tento stav trvá už hodně dlouho, vody v krajině je čím dál méně. Proto vyschly horní vrstvy, proto vysychají studny a my musíme obrazně řečeno nějakým způsobem krajinu zašpuntovat, zastavit tento odtok, aby se zase začala naplňovat vodou.

Ministerstvo zemědělství v této souvislosti přišlo s plánem na budování vodních nádrží…

Tlak ohledně vodních nádrží je velmi nepříjemný a tím nechci říct, že je odmítám. Vodní nádrže jsou velmi důležité rezervoáry. Když potřebujeme vodu na celý rok, musíme mít zásoby. Nicméně to musí jít ruku v ruce se zadržováním vody v celé krajině. Nemůže jít jenom o nádrže. Komplexní přístup přitom vyžaduje prostorové i strukturální změny v krajině. Musíme vybudovat prvky, které vodu budou zadržovat, ale budou víc přírodní. Prostě to nebudou velké betonové nádrže, které předložilo ministerstvo zemědělství.

Říční krajina je kontinuální systém pramenišť, potoků, potůčků, řek. Je to cévní systém krajiny, který zajišťuje propojení povrchových a podzemních vod. To znamená, že když naprší hodně vody a jsou povodně, tak pokud je říční krajina zdravá, tak se voda do údolní nivy nalije a postupně vsakuje do podzemí a dotuje bazény, podzemní vodu. A v případě, že je v létě sucho, podzemní bazény zase dotují povrchové toky. Je to velmi dobře fungující přírodní systém, jenomže za posledních sto let jsme zkrátili délku vodních toků o jednu třetinu, znemožnili vsakování vody v údolních nivách, a to mu ublížilo.

Proč k tomu došlo?

Toky jsme narovnali, a protože jsme budovali drenáže, tak jsme je zahloubili. Představte si takovou meandrující, klikatou čáru a teď se to řízne. Krásně je to třeba vidět, když se podíváte na radarové snímky Labe. Takže teď voda prosviští betonovým nebo regulovaným korytem a vůbec se nevsakuje do podzemí. Ztráta podzemní vody může být přitom během pár let velmi vážným problémem, protože Česká republika je coby střecha Evropy závislá na podzemní vodě. My tady nemáme žádné přítoky další vody, my musíme hospodařit s tím, co nám sem spadne.

Pokud si vezmete problém meliorací, drenáží, o kterých se teď hodně mluví, tak ty postihly v převážné míře prameništní oblasti. To znamená ty horní, kde se vytvářely zásobárny vody, která se upouštěla přirozeným způsobem dolů do údolí. Druhá skupina ploch, která je takhle odvodněná, jsou údolní nivy.

Co by se mělo s melioracemi udělat?

Diskuse, která probíhá kolem meliorací a drenáží, je nesmírně důležitá. Zemědělci meliorace a drenáže stále hájí, nechtějí je rušit a vymýšlejí nové řešení. Já se domnívám, že by bylo dobré přehodnotit celý systém meliorací a v prameništních oblastech je natvrdo zrušit, protože to byl v 70. a 80. letech často politický počin. Tehdy platil zákon, podle něhož se jakákoliv zastavěná zemědělská půda musela nahradit. Takže v rámci výstavby ropovodu Družba se odvodňovaly a meliorovaly svahy na Šumavě, kde byly předtím louky, a překládaly se potoky jenom proto, aby tam vznikla orná půda.

Po roce 1948 došlo podle vaší zprávy k likvidaci asi 950 tisíc hektarů mokřadů…

Je to číslo, které jsem se dozvěděla z ministerstva životního prostředí. Když děláme krajinné plány, tak pracujeme s mapami stabilního katastru, ve kterých jsou krásně vyznačené plochy, které byly zamokřené. Kdyby se tyto plochy dostaly do původního nastavení, tak by na nich zase vznikly mokřadní plochy, protože zřejmě mají nějaké propojení se spodními vrstvami. Po roce 1948, kdy se vytvářela zemědělská družstva, byla snaha o tvorbu velkých ploch a rušení malých políček, protože v té době byla představa, že to bude jednodušší. Tento proces proběhl nejenom v Čechách kvůli změně režimu, ale v celé Evropě. Nicméně v Čechách zvětšování polí probíhalo obzvláště drasticky, protože došlo k zatrubnění obrovského množství toků nebo rozorání cest a mezí. Odborníci říkají, že eroze, která potom nastala, byla největší erozí po poslední malé době ledové v 16. století.

Je tady několik zádrhelů. První je, že pokud bude každých 30 hektarů jiná kultura, tak to může mít vliv na zadržování vody, ale naprosto minimální. Podél těch dělících čar musí být stromy, keře, cesty, nějaká síť. Nestačí jenom změna pěstované plodiny. A druhá věc je, že já se vždycky zemědělců ptám: Jak krajinu chcete řešit? To nejde dělat od stolu v Praze. Je potřeba znát vývoj dané krajiny, vědět, kde byly historické cesty, stezky, odtrubnit potoky, aby vytvořily tu základní dělící síť. To je opravdu tvořivá krajinářská činnost. Krajina je něco, co nás obklopuje, to je náš domov. Chceme, aby byla krásná, nechceme žít v něčem, co je pravítkem nalinkované jen proto, že se to dobře obdělává. Česká krajina je mikrostruktura, a právě proto ji máme rádi – je taková komorní.

Klára Salzmann, krajinná architektka