Narodila se 9. ledna 1921 v Budapešti. Od čtyř let tady cvičila v klubu VAC, tehdy jediném židovském v Maďarsku. Navrch plavala, chodila na taneční lekce. V šestnácti se stala poprvé gymnastickou mistryní země, počítali s ní do výpravy na olympiádu v Tokiu 1940.
Jenže žádné hry nebyly. Byla válka.
Ágnesina rodina žila v zemi, která se postavila na stranu nacistického Německa a Itálie. Sport jí Horthyho maďarská fašistická vláda coby Židovce zakázala.
Otci a strýci vzalo válečné šílenství život, zahynuli v koncentračním táboře v Osvětimi.
Matku a sestru zachránil na útěku švédský diplomat Raoul Wallenberg, když pro ně obstaral fiktivní „ochranné pasy“ švédských občanů čekajících na repatriaci.
Ágnes zůstala sama, s obavami z transportu, ale i s obrovskou vůlí přežít. Podařilo se jí koupit si falešné dokumenty křesťanské dívky jménem Pirozska Juhácsová.
„Učila jsem se celý její život, nosila šaty, jaké si předtím oblékala, snažila jsem se hovořit stejným přízvukem. Jen díky tomu jsem zůstala naživu,“ věří. „Jednou mě zastavili fašističtí vojáci a odmítali uvěřit, že nejsem Židovka. Musela jsem jim recitovat všechny údaje z mých dokumentů, než mě pustili. Srdce jsem měla až v krku.“
Sehnala práci v kožešnictví a později coby služka v rodině sympatizující s nacisty v malé maďarské vesničce. Ve volných chvílích udržovala kondici běháním po lesích.
V roce 1944, kdy už Němci okupovali Maďarsko, pracovala v muniční továrně, pak vypomáhala v budapešťské domácnosti německého generála. Zbytky od jeho jídla shromažďovala a jednou týdně posílala matce a dceři do jejich azylu.
Při osvobozování Budapešti každé ráno sbírala těla zemřelých a odnášela je do masových hrobů.
Až konečně čas hrůz pominul. Ágnes bývala coby teenagerka rovněž talentovanou hudebnicí. Snila, že se stane profesionální violoncellistkou. Po válce se však už k hudbě nevrátila. Zato opět cvičila. Kvalifikovala se na hry do Londýna 1948, ale startovat nemohla, těsně před zahájením soutěží si na tréninku přetrhla vaz v kotníku.
Poprvé si tak pod vlajkou s pěti kruhy zazávodila teprve coby jedenatřicetiletá v Helsinkách 1952. Triumfovala na prostných a přidala další čtyři medaile barvy stříbra či bronzu.
„Ovšem nejdůležitější nejsou medaile, nýbrž zkušenosti, které s nimi přicházejí,“ tvrdí. „Milovala jsem gymnastiku, protože jsem s ní mohla volně cestovat. Naučila jsem se jazyky a poznala svět.“
V olympijském Melbourne vybojovala v 35 letech dokonce čtyři zlaté. Jenže na kalendáři byl rok 1956. Invaze Rudé armády krvavě potlačila maďarské povstání. Keletiová se rozhodla: Domů se nevrátím. Společně s dalšími 43 sportovci z maďarské výpravy zažádala v Austrálii o politický azyl - a dostala ho.
O rok později emigrovala do Izraele, vdala se za učitele tělocviku Roberta Bira a takřka ve 40 letech přivedla na svět syny Daniela a Rafaela. Dlouhých 34 let pracovala coby instruktorka tělesné výchovy na Telavivské univerzitě, trénovala i gymnastickou reprezentaci Izraele.
Když ji požádáte, aby se obšírněji rozpovídala o své minulosti, zasměje se: „A proč? Bavme se o budoucnosti, to bude lepší. Minulost je minulost, ale přede mnou je pořád budoucnost.
Stala se nositelkou nejvyššího izraelského státního vyznamenání, pojmenovali po ní asteroid, byla zvolena mezi 12 největších maďarských sportovců historie.
V 95 letech se do své vlasti vrátila. Dnes bydlí v apartmánu v centru Budapešti. V televizi sport nesleduje, dokonce ani při olympiádách. „Už nejsou moc zajímavé. Túry po horách mě bavily víc. Teď chodím aspoň po Budapešti,“ říká.
Současnou podobu gymnastiky dokonce kritizuje. Drsný tréninkový dril, který podle ní podstupují velmi malé děti, považuje za nebezpečný pro jejich vývoj. „Měli bychom se zaměřit na rozvíjení dětských myslí, a ne jejich těl,“ radí. „Já je vždycky učila radosti ze života.“
Stále je plná entuziasmu.
V listopadu se reportérovi AFP svěřila: „Cítím se dobře, ale nedívám se do zrcadla. To je můj trik, víte? Tak zůstávám věčně mladá.“
iDnes Premium
Žádné komentáře:
Okomentovat