čtvrtek 16. července 2020

Úvod do současné trapnosti 2/5



Dnešní doba zná hned několik typů heterosexuálních buzen. Prvním je Fotr bez děcek. Fotrovství všech dob stojí na přesvědčení "vím, vo čem je život". Fotrovská mentalita ale ještě neznamená odvahu si děti v dnešní době pořídít. Bezdětní fotři si z otcovství berou to nejdebilnější - mentorování, díky kterýmu může tloustnoucí úředník uvést do patřičných mezí svoje vrstevníky.
Nevýrazným typem mezi třicetiletými ťunti jsou Kariéristé bez koulí. Být vysmívaný v kolektivu ještě neznamená, že člověk nemá heroické ambice. Těch si ale v důsledku jeho poddajnosti nevšimli ani jeho spolužáci, holka, dokonce ani maminka.
Po barech se to zas hemží Tvůrci bez fantazie.
Dalšími pravidelnými barovými návštěvníky jsou Humanisté bez morálky. Vinárenští opinion lídři dneška dokážou být po večerech až krutě nesmlouvaví vůči kapitalismu. Jenže s prvním závanem zimy pode dveřmi a nezaplacenou kaucí na byt prchá i Poslední spravedlivý pod křídla korporace.

Na druhou stranu lidi mají ve svých životech tak strašně málo důvodů připadat si jedinečně, že se stejně nakonec rozhoupou k svatbě a dítěti s někým. Další jedinečné momenty bývají už jenom rozvod a exekuce, jenže ruku na srdce, kdo z nás je rád jedinečně v prdeli? Lepší je tady a teď si užít velkou svatbu.
Holky, z kterých se v ten den stanou oficiálně nudný krávy hektickým tempem mířícím k mikádu, oběma bradám a skelně prázdnýmu pohkedu, plánují svatbu rok až dva dopředu, půl roku chodí intenzivně do fitka kvůli jedinýmu fotosetu, vysajou rozpočet dvou rodin, aby si mohly dovolit historický autíčko, výzdobu a chálku mně pro dvěstě lidí. Na Facebook pak upínají galerii v šatech, jejichž půjčovny stojí na den tolik jako letenka do Asie. Cílem není vypadat líp než ostatní nevěsty, ale než všechny facebookový kámošky, který se zrovna nevdávají. I stokilová buchta má právo být na den královnou facebookové Zdi. "Vítej mezi námi," hrnou se k nevěstě starší, tučné, zvrásněné ženy s výrazem zadostiučinění, že další nešťastnice nastupuje jejich dráhu.
Zatímco hardkor alkáči začínají po pětatřicítce postupně navštěvovat léčebny a neúspěšně se zbavují závislosti na chlastu, ženáči jsou novým chlastajícím typem s dosud netušenými limity i potřebami. Jejich žízeň a chuť se ožrat do bezvědomí je srovnatelná s touhou z léčebny se navrátivšího alkoholika, s tím rozdílem že se většinou nerealizuje, a když už, jsou otravnější a nudnější než kdejaký alkádo.
Z řetězu "od staré" se ženáč neurve prakticky nikdy, z čehož vyplývá jeho celoživotní horkost. Když zrovna nemluví s ní, mluví v práci a hospodě o nikdo, respektive o tom, jak ho omezuje:"Vona mě nikam nepustí," stěžuje si kámošům poté, co se ho manželce konečně podařilo vykopat z bytu.
Někteří chlapi po pár letech v kanclu a u dětí zjistí, že být ženou jim vyhovuje. Když už svými rostoucími ceckami a povalováním na gauči při četbě magazínů začnou svou manželku moc stresovat, sama je vyžene do hospody, aby si po letech vyzkoušeli, jaký je to být chlapem.

Jakej typ kreténa přišel do kavárny, pozná zkušenější obsluha už podle objednávky. U párů bez dětí záleží, v jakém stádiu jejich vztah je. "Začátečníci" s notnou dávkou hormonů lásky v krvi si dají alkohol na rozjezd. Nejdřív plíživě a nevinně dvojku vína a pak raději celej džbán, aby obsluha nerušila jejich softporno pokusy pod stolem, který ústí ve společnou cestu na hajzl nebo v lepším případě pryč z kavárny.
Zkušenější páry s sebou mívají laptopy, které plně uspokojují jejich touhu po teple a doteku a rozechvívá je už jen přítomnost chlastu a wifi.
Přes týden otravujou v kavárnách ráno a dopoledne agenti s teplou vodou. Většinou jsou to pojišťováci z nějakýho pyramidového systému nebo toužící po vybudování své vlastní pyramidy. Nosí neforemný obleky a do nich zastrčený košile pastelových barev. Zrovna teď mezi něma letí růžová a pomerančová. Jejich boty mají až na výjimky useknutou špičku. Vlastní nejméně dva telefony, které rozprostřou spolu s lejstrama po stole, takže není kam položit kafe. Často přijímají hovory a moc rádi nahlas menedžují na celou kavárnu nějakýho poskoka tak, aby to vypadalo, že jich mají nejmíň deset.
Agenti si z kavárny dělají kancl, protože po zaplacení lattéčka a dvou press denně nemají volnejch pět litrů na pronájem tmavé špeluňky. Protějšky jejich bussiness schůzek jsou většinou padesátníci bez práce, ženský s nadváhou a vymytým melírem, kterým velkoduše zaplatí drink, pokud se upíšou k životnímu pojištění bez možnosti výběru peněz před sedmdesátkou. Agenti jsou žoviální. Je jim jedno, co si dají, musí to na stole hlavně dlouho vydržet, aby se stihlo sfouknout co nejvíc jednání. "Čas jsou peníze," v jejich pojetí platí dvojnásob, ale naopak.
Míň administrativního a víc hormonálního stresu s sebou přinášejí bundičkoví řetízkáři. Mají výraznou samčí a samičí morfologii a také se většinou objevují v párech. Samci ani po skončení roku 2005, kdy se pomalu přestal používat termín metrosexuál, nepřestali nosit džíny s vyšisovaným zadkem, upnutý tričko zářivé barvy, na krku řetízek nebo řetěz z čtyřkarátového zlata a na nohou s vysvalenými lýtky sportovní boty. Voní hodně a rádi a jejich pyžmová voňavka s reklamou zaručeným feromonovým účinkem se mísí s gelem, díky kterému mají vlasy slepené v "roztomilé bodliny". Samice bundičkářů provádí samy na sobě šikanu ze základky, když si z bokových džín vytahují tanga k podpaží.
Starší muži bez partnerek neboli vypelichaní kavárenští povaleči chodí buď sami nebo ve skupinách stejně životem.    

Slušné hospody a útulné kavárničky jsou místem, odkud se vyráží na výlety, nebo naopak se chodí uzavřít báječný víkendový den ve zkultivované přírodě. Dřív se jezdilo do Majlontu, odkud rodinky pochodovaly lesem směr Útěchov. Teď sobotnímu Brnu vládne Ikea. Bezplatný autobus s reklamou nalepenou rafinovaně na oknech tak, aby vás nikdo nezahlídnul mezi ostatníma sockama, zpřístupnil radosti švédského nábytku i stravování doslova každému Kuřimákovi.
Apelem na konzumní ekofašismus. Ikea dostala i ty z nás, kteří normálně v batikovaným tričku a kristuskách nadávají na komerci.

Díky hospodským debatám o filmech aspoň víme, co doopravdy znamená pojem Kulturní vložka. Je to výplň mezi "všechno dobrý, v práci pohoda" u prvního piva a "všechno v piči, včetně mě!" u posledního.
Prázdnou nádobu našich životů vyplňuje televize jako štěrku, pořád jsou v něm ale nebezpečné časové mezírky na přemýšlení, ty zaleje jako voda rádio.

"Ujel mi vlak i poslední metro, ještě jsem nebyl in a už jsem retro," je současná hymna naseho národa, kterou si broukají maminy i adolescentní závozníci vod rohlíků v půl pátý ráno s lehounce ironickým pousmáním sami nad sebou. S intuitivní moudrostí následují radu irského komika Dylana Morana, ať se hlavně člověk nepokouší v sobě probudit potenciál, protože by mohl být děsivě zklamán. Dva a půl milionu lidí si pustilo na YouTube oslavu své neschopnosti, která je uvrhá do bezvýchodných životních lajn, a stejnej počet se jí non-stop dožaduje v rádiu. Slovem a obrazem se člověk za zvuku příjemnýho popu může ujistit, že mezi panelákem, lahváčem, supermarketem a debilní prací stejně nešlo nic vyhrát, a proto co jinyho člověku zbývá, než si něco odmakat, zreprodukovat a zgebnout.
Zachycená životní cesta v klipu od kolébky v umakartovým obýváku do stařecký paluše se zkurvenejma játrama a plícema je zralá na to, aby si člověk napustil plnou hubu vodou a zespodu se do ní střelil devítkou, ale Xindl místo toho radí:"Než si to hodit, spíš se hodím do pohody u vody," a proto ho milujeme. Díky němu víme, že nejen náš život, ale i všech ostatních je stejně na piču a jinak to nejde.
Člověk si ale nemůže jen dokola přiznávat, že je v prdeli a nejde to jinak. I vězeň v Severní Koreji potřebuje v každodennosti najít něco pěkného: květinu, sluníčko, cvrdlikání budníčka lesního. Můžeme se ironicky usmívat nad bytostným rozvrhem panelák - lahváč, jak chceme, ale bez lyriky, kterou nám poskytují "mistři" bychom nebyli plnými Čechy. Jen člověk, který do své duše pustí krásu, je dostatečně svobodný, aby si dupl:"Zase je pátek a mám toho dost, tak beru kramle."
I smutná témata jsou pro pracující třídu snesnitelná, když se zazpívají hezky. I odbojná témata jsou bezpečná, pokud není možný jakkoli rozšifrovat, co vlastně znamenají a jakou mají souvislost se současnost.
Můžete v Česku přelaďovat, jak chcete, močí páchnoucí nadrženost starejch chlapů na vás stejně po chvíli vyhukne, častokrát jako vážný recitál s vybrnkávaným country na pozadí, ve kterým cukrovkářskej bard aka Joe, Jim nebo Harry nosí kolty u pasu, odmítá nabídky lehkých děv v salónu a jde si pro svou (na hraně mladou) dívku do domů s bílým štítem. Smutnou nadrženost jako obchodní artikl chytili za pačesy i zmrdi současnosti, pročež by chlapi z Chinaski rádi vzývali "jak boha tvůj klín" a Klus už si v písni Pocity sice vrzl, ale nezapomene to po zbytek života inkriminované osobě připomínat, oživujíc starý dobrý brněnský termín "kundhistorik". 
Ženský sen omotat si skvelýho chlapa a sexy nátlakem z něj vymodelovat svoji dávnou představu z dětskýho pokojíku se zákonitě hroutí, když jste nezajímavá sídlištní blbka s nadváhou a váš chlápek pivní fanda Zbrojovky a Chelsea. S tím, jak se postupným soužitím zužují komunikační kanály a společný zájmy partnerů na ledničku a záchodový prkýnko, obrací se dovnitř každé ženy nevybitá eroticko-mystická energie, která v pravidelných intervalech imploduje větou:"Starej čůráku jeden..." což starý čůrák správně vyhodnotí jako hysterickej záchvat a pakuje se do hospody.
Posluchačky svoje hysťáky dlouhodobě stimulují osamělým sněním u rádia písničkami o krásné a bolestné lásce, jakou zažívá Jana Kirschner nebo poletování ve větru, jako si ho dopřává Anna K. Stejně tak o samotě sní o brutálních sexy pařbách pod taktovkou již téměř mrtvé Vondráčkové.

Víkendoví cyklisté, podnikaví chataři i nenároční pivaři zoufale hledali něco tak nudného a ubíjejícíjo jako jejich život sám. Potřebovali zábavu nepřekvapivou a zároveň důvěrně známou, takovou jakou je klouzání v návlecích po chodbách českých hradů a zámků. Čekali dlouho, ale ne marně, televize jim nakonec ukázala cestu (jako vždy). Díky ní si uvědomili, že svoji vytouženou nudu a zároveň jedinou rozkoš měli celou tu dobu před sebou přímo na talíři - a tak jsme do sebe žrádlo přestali pouze cpát u televize a začali se na něj současně dívat v televizi.
Lidé s životní perspektivou "prostě se nažeru" se nikdy netěšili takovymu respektu jako dneska.
Co byly ještě nedávno nadbytečný informační sračky, kterýma ubíjely svoje okolí tetky v příměstských autobusech, jsou dnes trumfy salónní konverzace dvacátníků.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Zkoušky z lásky

Připadá mi to absolutně nemožné, ale buď se mi rozbilo vyhledávání, nebo jsem skutečně ještě nikdy nevyzval ke zrušení Vánoc. Tudíž je dost ...