Dnešní doba zná hned několik
typů heterosexuálních buzen. Prvním je Fotr bez děcek. Fotrovství všech dob
stojí na přesvědčení "vím, vo čem je život". Fotrovská mentalita ale
ještě neznamená odvahu si děti v dnešní době pořídít. Bezdětní fotři si z otcovství
berou to nejdebilnější - mentorování, díky kterýmu může tloustnoucí úředník
uvést do patřičných mezí svoje vrstevníky.
Nevýrazným typem mezi
třicetiletými ťunti jsou Kariéristé bez koulí. Být vysmívaný v kolektivu ještě
neznamená, že člověk nemá heroické ambice. Těch si ale v důsledku jeho
poddajnosti nevšimli ani jeho spolužáci, holka, dokonce ani maminka.
Po barech se to zas hemží
Tvůrci bez fantazie.
Dalšími pravidelnými barovými
návštěvníky jsou Humanisté bez morálky. Vinárenští opinion lídři dneška dokážou
být po večerech až krutě nesmlouvaví vůči kapitalismu. Jenže s prvním závanem
zimy pode dveřmi a nezaplacenou kaucí na byt prchá i Poslední spravedlivý pod
křídla korporace.
Na druhou stranu lidi mají ve
svých životech tak strašně málo důvodů připadat si jedinečně, že se stejně
nakonec rozhoupou k svatbě a dítěti s někým. Další jedinečné momenty bývají už
jenom rozvod a exekuce, jenže ruku na srdce, kdo z nás je rád jedinečně v
prdeli? Lepší je tady a teď si užít velkou svatbu.
Holky, z kterých se v ten den
stanou oficiálně nudný krávy hektickým tempem mířícím k mikádu, oběma bradám a
skelně prázdnýmu pohkedu, plánují svatbu rok až dva dopředu, půl roku chodí
intenzivně do fitka kvůli jedinýmu fotosetu, vysajou rozpočet dvou rodin, aby
si mohly dovolit historický autíčko, výzdobu a chálku mně pro dvěstě lidí. Na
Facebook pak upínají galerii v šatech, jejichž půjčovny stojí na den tolik jako
letenka do Asie. Cílem není vypadat líp než ostatní nevěsty, ale než všechny
facebookový kámošky, který se zrovna nevdávají. I stokilová buchta má právo být
na den královnou facebookové Zdi. "Vítej mezi námi," hrnou se k
nevěstě starší, tučné, zvrásněné ženy s výrazem zadostiučinění, že další nešťastnice
nastupuje jejich dráhu.
Zatímco hardkor alkáči začínají
po pětatřicítce postupně navštěvovat léčebny a neúspěšně se zbavují závislosti
na chlastu, ženáči jsou novým chlastajícím typem s dosud netušenými limity i
potřebami. Jejich žízeň a chuť se ožrat do bezvědomí je srovnatelná s touhou z
léčebny se navrátivšího alkoholika, s tím rozdílem že se většinou nerealizuje,
a když už, jsou otravnější a nudnější než kdejaký alkádo.
Z řetězu "od staré"
se ženáč neurve prakticky nikdy, z čehož vyplývá jeho celoživotní horkost. Když
zrovna nemluví s ní, mluví v práci a hospodě o nikdo, respektive o tom, jak ho
omezuje:"Vona mě nikam nepustí," stěžuje si kámošům poté, co se ho
manželce konečně podařilo vykopat z bytu.
Někteří chlapi po pár letech
v kanclu a u dětí zjistí, že být ženou jim vyhovuje. Když už svými rostoucími
ceckami a povalováním na gauči při četbě magazínů začnou svou manželku moc
stresovat, sama je vyžene do hospody, aby si po letech vyzkoušeli, jaký je to
být chlapem.
Jakej typ kreténa přišel do
kavárny, pozná zkušenější obsluha už podle objednávky. U párů bez dětí záleží,
v jakém stádiu jejich vztah je. "Začátečníci" s notnou dávkou hormonů
lásky v krvi si dají alkohol na rozjezd. Nejdřív plíživě a nevinně dvojku vína
a pak raději celej džbán, aby obsluha nerušila jejich softporno pokusy pod
stolem, který ústí ve společnou cestu na hajzl nebo v lepším případě pryč z
kavárny.
Zkušenější páry s sebou mívají
laptopy, které plně uspokojují jejich touhu po teple a doteku a rozechvívá je
už jen přítomnost chlastu a wifi.
Přes týden otravujou v
kavárnách ráno a dopoledne agenti s teplou vodou. Většinou jsou to pojišťováci
z nějakýho pyramidového systému nebo toužící po vybudování své vlastní
pyramidy. Nosí neforemný obleky a do nich zastrčený košile pastelových barev.
Zrovna teď mezi něma letí růžová a pomerančová. Jejich boty mají až na výjimky
useknutou špičku. Vlastní nejméně dva telefony, které rozprostřou spolu s
lejstrama po stole, takže není kam položit kafe. Často přijímají hovory a moc
rádi nahlas menedžují na celou kavárnu nějakýho poskoka tak, aby to vypadalo,
že jich mají nejmíň deset.
Agenti si z kavárny dělají
kancl, protože po zaplacení lattéčka a dvou press denně nemají volnejch pět
litrů na pronájem tmavé špeluňky. Protějšky jejich bussiness schůzek jsou
většinou padesátníci bez práce, ženský s nadváhou a vymytým melírem, kterým
velkoduše zaplatí drink, pokud se upíšou k životnímu pojištění bez možnosti výběru
peněz před sedmdesátkou. Agenti jsou žoviální. Je jim jedno, co si dají, musí
to na stole hlavně dlouho vydržet, aby se stihlo sfouknout co nejvíc jednání.
"Čas jsou peníze," v jejich pojetí platí dvojnásob, ale naopak.
Míň administrativního a víc
hormonálního stresu s sebou přinášejí bundičkoví řetízkáři. Mají výraznou samčí
a samičí morfologii a také se většinou objevují v párech. Samci ani po skončení
roku 2005, kdy se pomalu přestal používat termín metrosexuál, nepřestali nosit
džíny s vyšisovaným zadkem, upnutý tričko zářivé barvy, na krku řetízek nebo
řetěz z čtyřkarátového zlata a na nohou s vysvalenými lýtky sportovní boty.
Voní hodně a rádi a jejich pyžmová voňavka s reklamou zaručeným feromonovým
účinkem se mísí s gelem, díky kterému mají vlasy slepené v "roztomilé
bodliny". Samice bundičkářů provádí samy na sobě šikanu ze základky, když
si z bokových džín vytahují tanga k podpaží.
Starší muži bez partnerek
neboli vypelichaní kavárenští povaleči chodí buď sami nebo ve skupinách stejně
životem.
Slušné hospody a útulné
kavárničky jsou místem, odkud se vyráží na výlety, nebo naopak se chodí uzavřít
báječný víkendový den ve zkultivované přírodě. Dřív se jezdilo do Majlontu,
odkud rodinky pochodovaly lesem směr Útěchov. Teď sobotnímu Brnu vládne Ikea.
Bezplatný autobus s reklamou nalepenou rafinovaně na oknech tak, aby vás nikdo
nezahlídnul mezi ostatníma sockama, zpřístupnil radosti švédského nábytku i
stravování doslova každému Kuřimákovi.
Apelem na konzumní ekofašismus.
Ikea dostala i ty z nás, kteří normálně v batikovaným tričku a kristuskách
nadávají na komerci.
Díky hospodským debatám o
filmech aspoň víme, co doopravdy znamená pojem Kulturní vložka. Je to výplň
mezi "všechno dobrý, v práci pohoda" u prvního piva a "všechno v
piči, včetně mě!" u posledního.
Prázdnou nádobu našich životů
vyplňuje televize jako štěrku, pořád jsou v něm ale nebezpečné časové mezírky
na přemýšlení, ty zaleje jako voda rádio.
"Ujel mi vlak i poslední
metro, ještě jsem nebyl in a už jsem retro," je současná hymna naseho
národa, kterou si broukají maminy i adolescentní závozníci vod rohlíků v půl
pátý ráno s lehounce ironickým pousmáním sami nad sebou. S intuitivní moudrostí
následují radu irského komika Dylana Morana, ať se hlavně člověk nepokouší v sobě
probudit potenciál, protože by mohl být děsivě zklamán. Dva a půl milionu lidí
si pustilo na YouTube oslavu své neschopnosti, která je uvrhá do bezvýchodných
životních lajn, a stejnej počet se jí non-stop dožaduje v rádiu. Slovem a
obrazem se člověk za zvuku příjemnýho popu může ujistit, že mezi panelákem,
lahváčem, supermarketem a debilní prací stejně nešlo nic vyhrát, a proto co
jinyho člověku zbývá, než si něco odmakat, zreprodukovat a zgebnout.
Zachycená životní cesta v
klipu od kolébky v umakartovým obýváku do stařecký paluše se zkurvenejma játrama
a plícema je zralá na to, aby si člověk napustil plnou hubu vodou a zespodu se
do ní střelil devítkou, ale Xindl místo toho radí:"Než si to hodit, spíš
se hodím do pohody u vody," a proto ho milujeme. Díky němu víme, že nejen
náš život, ale i všech ostatních je stejně na piču a jinak to nejde.
Člověk si ale nemůže jen
dokola přiznávat, že je v prdeli a nejde to jinak. I vězeň v Severní Koreji
potřebuje v každodennosti najít něco pěkného: květinu, sluníčko, cvrdlikání
budníčka lesního. Můžeme se ironicky usmívat nad bytostným rozvrhem panelák -
lahváč, jak chceme, ale bez lyriky, kterou nám poskytují "mistři"
bychom nebyli plnými Čechy. Jen člověk, který do své duše pustí krásu, je
dostatečně svobodný, aby si dupl:"Zase je pátek a mám toho dost, tak beru
kramle."
I smutná témata jsou pro pracující
třídu snesnitelná, když se zazpívají hezky. I odbojná témata jsou bezpečná,
pokud není možný jakkoli rozšifrovat, co vlastně znamenají a jakou mají
souvislost se současnost.
Můžete v Česku přelaďovat,
jak chcete, močí páchnoucí nadrženost starejch chlapů na vás stejně po chvíli
vyhukne, častokrát jako vážný recitál s vybrnkávaným country na pozadí, ve
kterým cukrovkářskej bard aka Joe, Jim nebo Harry nosí kolty u pasu, odmítá
nabídky lehkých děv v salónu a jde si pro svou (na hraně mladou) dívku do domů
s bílým štítem. Smutnou nadrženost jako obchodní artikl chytili za pačesy i zmrdi
současnosti, pročež by chlapi z Chinaski rádi vzývali "jak boha tvůj klín"
a Klus už si v písni Pocity sice vrzl, ale nezapomene to po zbytek života inkriminované
osobě připomínat, oživujíc starý dobrý brněnský termín "kundhistorik".
Ženský sen omotat si skvelýho
chlapa a sexy nátlakem z něj vymodelovat svoji dávnou představu z dětskýho
pokojíku se zákonitě hroutí, když jste nezajímavá sídlištní blbka s nadváhou a
váš chlápek pivní fanda Zbrojovky a Chelsea. S tím, jak se postupným soužitím
zužují komunikační kanály a společný zájmy partnerů na ledničku a záchodový
prkýnko, obrací se dovnitř každé ženy nevybitá eroticko-mystická energie, která
v pravidelných intervalech imploduje větou:"Starej čůráku jeden..."
což starý čůrák správně vyhodnotí jako hysterickej záchvat a pakuje se do
hospody.
Posluchačky svoje hysťáky
dlouhodobě stimulují osamělým sněním u rádia písničkami o krásné a bolestné lásce,
jakou zažívá Jana Kirschner nebo poletování ve větru, jako si ho dopřává Anna
K. Stejně tak o samotě sní o brutálních sexy pařbách pod taktovkou již téměř
mrtvé Vondráčkové.
Víkendoví cyklisté, podnikaví
chataři i nenároční pivaři zoufale hledali něco tak nudného a ubíjejícíjo jako
jejich život sám. Potřebovali zábavu nepřekvapivou a zároveň důvěrně známou,
takovou jakou je klouzání v návlecích po chodbách českých hradů a zámků. Čekali
dlouho, ale ne marně, televize jim nakonec ukázala cestu (jako vždy). Díky ní
si uvědomili, že svoji vytouženou nudu a zároveň jedinou rozkoš měli celou tu
dobu před sebou přímo na talíři - a tak jsme do sebe žrádlo přestali pouze cpát
u televize a začali se na něj současně dívat v televizi.
Lidé s životní perspektivou
"prostě se nažeru" se nikdy netěšili takovymu respektu jako dneska.
Co byly ještě nedávno
nadbytečný informační sračky, kterýma ubíjely svoje okolí tetky v příměstských
autobusech, jsou dnes trumfy salónní konverzace dvacátníků.
Žádné komentáře:
Okomentovat