Úvod do současné trapnosti 5/5

Jak moc člověk užíval života se častokrát ukáže až na pitevně. Do ní se vozí nové zboží po dvojnásobném potvrzení exitu ošetřujícím lékařem a dvou hodinách na příslušném oddělení (sichr je sichr).

Když se tělo vykuchá, prohlédnou se jeho orgány a doktor udělá poznámku do notesu, všechno se naháže zpět. Se zašíváním to není třeba příliš hrotit. Chlapovi se obleče "kvádro a šlajfka", ženě "zapnou knoflíky na blúzce" až po bradu, odfláknutou práci odhalí jen červi.

Od šesti let nás systém připravuje na směny a úřady. Držet hubu, mlčeti zlato, pusinku na zámeček a zahodit klíček. To jsou nejvyšší moudrosti škamen a nejlepší kvalifikace na trhu práce. Aby vůbec školou vycvičený člověk hubu otevřel, potřebuje chlast, a tak se navzájem posloucháme hlavně v hospodách. Jak by ne. Osm hodin denně na vás řve šéf a na něj jeho šéf.

Lidé zejména v rannějších fázích života mají tendenci otvírat hubu, postupně se ale dozvědí, že je to v každé životní fázi zbytečné.

Plody třináctileté důsledné kastrace uzrávají na vysoké. Středoškolská hravost a zábavnost je v prdeli, o to víc studenti předstírají intelektuální puzení. To je důvod, proč "intelektuál" svými vědomostmi nudí.

Personalistky korporací dávají přednost lidem, kteří si dobrovolně nechali srát na hlavu o pět let dýl než ostatní, což mohou doložit vysokoškolským diplomem. Hravost je spolehlivě potlačena, intelektuální puzení ustane po prvním roce v kukani s PC a angličtinou.

Toho, co je mně pro lidskou bytost přirozené a nezbytné ve dvaceti, se vám dostane až v sedmdesáti, když vás děcka odsunou do domova důchodců. Celé dny si můžete hrát a žertovat. Nikoho to nepohorší, protože to nikoho nebude zajímat. Nejvřelejší odezvy se vám dostane, když vám na vaše jankování při výměně bažanta předepíše vrchní sestra silnější prášky.

A tak je nakonec jediným ostrůvkem svobody a rovnosti hospoda. V ní si sedá právník vedle pokrývače a v semletým ťunťovi se po několika pivech probouzí hravý děcko ze základký, vtipnej sígr ze střední a přemýšlivý bohém z vejšky. Co na tom, že se po pár dalších pivech provalí, že je to jen otravnej kretén, kterýmu jinej degen po právu rozbije hubu.

O učitelkách si člověk většinou potvrdí zažitý klišé:"Třikrát to neuměl, třikrát dostal šanci, napočtvrté jsem ho před celou třídou ztrapnila, že so dokonce začal vést sešit!" Platí i to, že dost pijou a že aspoň svoje vlastní děti mají rády.

Občas bývá překvapivě náročný odhadnout, jakej vztah spolu dva lidi u stolku mají. Když si v duchu tipnete, že tihle dva jsou tu na obchodní schůzce a jeden z nich brzo skončí s novou pojistkou nebo nevýhodně úročeným účtem, a pak zjistíte, že celou dobu odposloucháváte rande dvou píáristů, je jasný, že o pravým kancelářským světě pořád víte hovno.

"Tak dělal jsem toho hodně, při práci na časopisu divadelního festivalu pro JAMU jsem se naučil především rychlost, pohotovost a schopnost improvizace," rozjíždí to pětadvacetiletej kluk na starší bábu v bistru se zdravým jídlem. "Spolupráce s Janem Sobolem na filmové produkci pro mě byla důležitá svou precizností a nutností koordinace velkého kolektivu. Tam jsem se naučil týmové práci. Pro mě je důležité pracovat s lidmi, co mají za sebou zajímavé projekty," chrlí ze sebe nadupaný síví. "Čili se dá říct, že máte rád práci s ldmi?" přerušuje ho otázkou bába a začíná být jasný, že se klučina právě potí na pracovním poho voru. "Rozhodně. Když jsem byl na stáži v Dánsku, kde jsem režíroval pohybové představení na jednom tamním projektu, tak se mi líbila právě práce s lidmi z různých kultur, lidi mě baví a zajímají, jsou pro mě zdrojem inspirace, a proto jsem i tady." "Dobře, takže byste chodil dvakrát týdně, Linda vás naučí, jak se dělá kafe a časem byste snad mohl směnu zvládnout i sám," klube se nakonec z paní nikoli kulturní manažerka Národního divadla, ale provozovatelka bistra. Mladík práci s vděkem v talentovaných očích přijímá.

Kecy odposlechnutý v hospodách vypovídají o světě českých opilých zoufalců, kecy z kaváren zas o lidech, co pijou víno v pracovní době a říkaj tomu pracovní schůzka. V čajovně se úchylně šeptá a uslyšíte tam leda objednávku Eshan Mao Feng Cha. Pokud by člověk toužil po nějakém objemnějším poznání a cizích krajích, nezbývá, než se vrátit do postele k Simpsonům nebo South Parku, kde je opravdu všechno.

Je jasný, že kdo mele hovna devadesát procent svýho bdělýho života, aby se nedostal do problémů se šéfem, svým bankovním poradcem a sám se sebou, nepřestane je mlít ani v hospodě. Rezignace debilně nežvanit s sebou nese rezignaci na skutečnou zábavnost a vzájemný porozumění.

Rezignace na pochopení druhýho pohlaví je zlatou tradicí českého národa, která se utužuje právě po paluších. Příchod ženy k hospodskému stolu je pokynem ke konci zábavných témat. Vtipálci se mění na domácí kuchaře, cyničtí teoretici na citlivý chlapce s problémy z dětství a i zatvrzelí posměváčci na ohleduplné pejskaře. Od holek se očekává, že právě tady na tyhle debility budou zvědavý.

I slečny se dvěma tituly vzájemné setkání přinutí k prostému poměřování pipinek. "Ty jsi retardovaná?"/ "Já jsem taky retardovaná!" - říkají jejich výrazy, když na sebe narazí v mužském kolektivu a sednou si stranou, aby si hezky popovídaly. Díky tomu i reálnej retard s hovnem na botě, kterej vysokou nedodělal ani po sedmi letech chlastání na Skleněnce, může vedle svý přítelkyně zazářit jako člověk nezabývající se banalitama. "Holky si pokecaj," škytne a jde si na bar objednat panáka. Cítí se moudrý jako Halík.

Zhruba v sedmi letech už holčičky tuší, co se od nich čeká, a odpověď na otázku, čím by chtěly jednou být, mění z prezidentky na učitelku, modelku nebo bezpečně maminku. Kluci jedou prezidenty klidně dál, i když se ještě v pátý třídě pochcávaj. O desítky let později prochcanej důchodce v domově poučuje čupr babču luštící v devadesáti s přehledem samurai sudoku, že on dělal v Libyi inženýra a svými výstupy z Cimrmana bavil beduíny na poušti. Co dělala bába, ho nezajímá. Na holčičí humory nebyl nikdo nikdy zvědavej.

Všechna moudra, která v hospodě za život naberete, by se dala shrnout do jedné: Jediné, co nám v životě zbývá, je hrdost na vlastní bezvýznamnost.

Už Descartes si všiml, že rádi čucháme k vlastním prdům. Těžko to ale někomu vyčítat, většina z nás nic jinýho než vlastní prdy nemá a dovednost milovat svý pšouky je jediným softskillem, který rozvíjíme opravdu vsichni.

Když na svou práci může být hrdý péro, co okrádá stařenky a ještě se u toho cítí jako profík, jak teprv vypadá hrdost a sebeúcta lidí s pravidelnou prací a takřka vzornou platební morálkou, kteří si nemusejí půjčovat na nájem od rodičů a pochybných agentur? Lidé schopní zajistit si standard každodenních meníček, pátečních kaleb a nedělních obědů ve "slušnější restauraci" získávají pocit, že do všeho vidí a na základě otupující pravidelnosti svýho života mají o světě co říct.

Většina lidí nemá díky své profesi ani peníze, ani respekt okolí. Jediný, co tak zůstává, je svědomitě pěstovaná sebeúcta. Z jejího budování se stává celoživotní projekt, který svou náročností a komplexností dalece přesahuje jakékoliv vzdělání, zaměstnání, rodinu nebo zapáleně pěstované koníčky. Získat a udržet si úctu k sobě samému z těch drobků a hovínek, na které v životě narazíme, je největším duševním výkonem, který za život vykonáme.

Každodenní ranní vstávání do práce vyvolá po letech absurdní hrdost. Člověk, který se dokáže den co den donutit vylézt z teplejch peřin, začne mít pocit, že dokáže hodit do latě nejen sám sebe, ale i ostatní. Touží tento pocit na někoho uplatnit, a obvykle to schytávají jeho vlastní děti nebo jiní nezaměstnaní členové rodiny.

Holka, co na gymplu vedla vážný řeči, pak šla studovat dramaturgii, napsala na "A" diplomku o brýlatých frantících, co mně provozovali pop-existencialismus, teď svoje ojedinělý nadání uplatňuje ve službách Blesku pro ženy. "Aspoň má práci a nefetuje," říká si pragmaticky její máma, ale hrdince naší doby pravidelná výplata na účtu ke štěstí nestačí. A tak hovoří důležitě o práci pro "lifestylový magazín" a i přes svou tělnatost způsobenou zajídáním jarních, letních, podzimních a zimních depresí levnými sladkostmi se stylizuje do pařížské intelektuálky, která musí odmítat nabídky od filmu. Stejně jako všichni v její pozici si tahle intelektuálka z Brna vytváří představu o sobě a očekává, že v okolí se k ní bude někdo chovat podle jejích představ jako ke "světácké redaktorce". Vytouženou představu o světáctví jí však jakž takž splňují jenom dvě kamarádky, se kterými při spolecnych večírcích plných vína končí diskusema o tom, který prášky nasadit na zimní (letní, jarní, podzimní) depresi.

Vytřískat z prací v neziskovkách, korporacích nebo za barem kousek smyslnuplnosti je nemožný. Bohužel se o to většina lidí snaží. I momentálně nezaměstnaný dietolog potřebuje okolí a hlavně sobě neustále vysvětlovat význam svojí pracovní náplně, která spočívá v nalhávání movitým klientkám, že drobný zmeny v jídelníčku můžou od základu změnit jejich život - co se týče smyslu života, hůř jsou na tom jenom podnikoví právníci.

Otázku "Proč?" si už pak pracant, který má aspoň zbytky pudu sebezáchovy, raději neklade vůbec.

Vstávat denně po zazvonění budíku není úspěch z žádnýho hlediska. Přesto je v tomto mučivým aktu zdroj sebevědomí většiny lidí, který tvoří zácpy na silnicích a kteří si při cestě z práce nebo do práce navzájem smrděj do ksichtu v MHD. Je to totiž to největší, co v životě dokázali.

Do oblasti toho, na co je člověk hrdý se nakonec přesouvají i tak dementní věci jako zvyk mít každý den k obědu maso (nebo naopak nemít), nosit do práce zásadně světlé košile i vlastní únava nebo schopnost pracovat dvanáct hodin v kuse bez nároku na peníze navíc doplněná světaznalým komentářem, že "takhle to dneska chodí".

Nezbývá, než se uchýlit k dobře známýmu triku spočívajícím v hrdosti na rodinu a na zplození digitálně dementních dětí vychovávaných seriálama na kompu, díky kterým můžou jejich rodiče podnikat i o víkendech. Zatímco děcka dospívají k osudům nezajímavých trotlů, bezděky tím přinášejí svým rodičům pocit, že jejich život za něco stojí. Jedna varianta sebepotvrzení čeká i na bezdětné. Vždycky totiž můžete být hrdí na svůj věk. "Hele, mně je čtyřicet, mně nemusíš nic vykládat," je věta, kterou při cestě zvracet vytáhne i učitel tělocviku na učňáku, kterýho právě zhulila parta teenagerů.

Lidská zbytečnost je tmelem našich všedních dní. Svět nemá smysl, umřem a nic se nestane. Zpívá o tom i Honza Nedvěd, takže se na toto téma nemusíme hádat.

Zatímco smrt činí lidi rovnocennými, hierarchie mezi nimi spočívá v tom, kdo se dokáže během života více přiblížit ideálu čiré zbytečnosti. Ne každý nakukuje do její první ligy za pomocí selfie sticku s nadějí na více lajků pod fotkou. Rok po roce však laťku zoufalství a zbytečnosti posouváme. Behem toho se většina z nás dokáže účinně vyhýbat čirému zoufalství a najíždí na vlnu takzvané životní spokojenosti. Za spokojenost pak platíme krutou cenu v podobě vlastní trapnosti.

Demence a trapnost se vyvíjejí dynamicky. Stejně jako v případě všech věcí podléhajících evoluci, nemůžeme předem odhadnout, jakým směrem se budou oba fenomény posouvat. Lidstvo se aktivně podílí na vývoji a kultivaci všech prvků, které demenci s trapností vytvářejí, tudíž ani jejich popis nebude nikdy ukončený.

Botox do rtů i jiných části obličeje si dnes opravdu moderní žena aplikuje už kolem pětadvaceti. Správná botoxářka totiž ví, že věk, ve kterém si nechá mumifikovat xicht, jí už zůstane, čili za čtyřicet let bude vypadat jako karikatura přítomnosti.

Moderní muži si zase kurví játra anabolikama, aby jejich svalstvo dosáhlo ještě víc dechberoucích rozměrů.

Dávat si chemku do rtů kvůli mrdání idiotů z posilovny sice vždy připadalo "lidem od knih" jako směšný životní program, tito věční rýpalové ale díky svému přístupu k životu jsou daleko víc v prdeli než zbytek populace.

O dost spokojenější jsou masoví konzumenti. Zdrojem jejich životního štěstí je mantra "za málo peněz hodně muziky" a vždycky se najde dost řetězců, které ji s širokým úsměvem a v jasných barvách bude potvrzovat. A tak během Dnů italské kuchyně mohou domovy středně a nízkopříjmových rodin zavonět na pár dní "pravými janovskými lasagnemi" a všichni, kdo se rozhodli hledat štěstí a smysl na tenké hranici mezi příjmy a výdaji dostanou behem čtení slevových letáků v supermarketech potvrzení, že se rozhodli pro tu správnou life strategii.

V rámci Česka je lov o desetinu procenta levnějších poravin a elektroniky stále populárnější než botox. Přeci jen kuchařka Ládi Hrušky s receptama do stovky překonala za měsíc i paměti Jiřiny Bohdalové, a měla tedy na české nákupáře nesrovnatelně větší dopad než Angelina Jolie na botoxářky.

Bezvýznamnost se dá krásně aplikovat na internetu, který od svého vzniku porodil už desítky milionů virtuálních hrdinů a dobyvatelů. Internet je plný informací a je potřeba ukázat všem ostatním, že vy je máte první/jinak/správně.

Turbulence násilností, migrace a další okolnosti ve vnějším světě přiživují extrémní růst demence a trapnosti. Dnes už de facto stačí jen sdílet libovolný články z novin a komentáře podivínů s hláškou "já jsem to říkal".

Dokud je člověk mladý alkoholik, co nic nedotáhl do konce, může předstírat potenciál, talent a zároveň s ležérní grácií unikat všem škatulkám, které se mu snaží okolí prisoudit. Horší to mají lidi po třicítce. Udržovat si s přibývajícími léty auru osobité zbytečnosti chce především prachy, hodně prachů. Musíte aplikovat svou zbytečnost tak unikátně, abyste se mohli vysmeknout z jakýkoli kategorie, která by kromě vás mohla zahrnovat byť jen jednoho dalšího retarda.

Osobitou zbytečnost je nutný pilovat už od ranného věku a jen pár jedinců v ní dosáhne tak fenomenálních výsledků, že je prostě není možný napodobit. Doba sociálních sítí je zlatou érou zbytečných osobností. Spousta rozených zoufalců má na Facebooku z nebe spadlou platformu mně pro mě prezentování svýho přirozenýho talentu na zbytečnost.

Zároveň sám Facebook provokuje nekonečnou řadu původně vcelku normálních lidí k tomu, aby svůj (už tak dost zbytečnej) život zasvětili nepřetržitýmu usilování o to stát se právoplatným členem virtuální elity zoufalosti. Jde o to najít své vlastní zbytečné Já, pročež nejkupovanější kniha dneška se jmenuje Choose Yourself!                                           Smutnými hrdiny boje za unikátní zbytečnost jsou chudí unikátní zbyteční - marketingový expert celkem snadno přesvědčí sebe i okolí, že není prodejní děvka, ale bystrý glosátor dění a něco jako spisovatel.

Kulturní postřehy z víkendu na Vysočině také zdaleka nedosahují kvalit kulturní výměny, kterou zažívá milionář s trojkou thajských šlapek.

Sociální sítě definitivně smazaly rozdíl mezi zábavou a nudou. Lidi se na nich stali tak závislí, že čumět celý dopoledne do blba a u toho chlastat už není výrazem rezignace, ale odvážnou akcí člověka, kterej má koule se na několik hodin dobrovolně odstřihnout od nekonečně ubíhající zdi Facebooku.

Sociální sítě definitivně smazaly rozdíl mezi zábavou a nudou. Lidi se na nich stali tak závislí, že čumět celý dopoledne do blba a u toho chlastat už není výrazem rezignace, ale odvážnou akcí člověka, kterej má koule se na několik hodin dobrovolně odstřihnout od nekonečně ubíhající zdi Facebooku.

"Celou noc jsem poslouchal osmdesátkovej f.a.k.t.-j.a.k.o.-d.o.s.t.-š.p.a.t.n.e.j. pop," zdůrazňuje mladej (ještě pořád trochu) hipstr po šichtě v korporátu, jak moc se předešlou noc nebavil. "Ráno sem si lupnul dva lexíky a šel do práce," doplňuje a vypadá to, že neví ani dnes, co a proč vlastně říká a dělá. Když ale tuhle nanicovatost překlopí do facebookovýho postu, najednou to nějak dává smysl. I absurdní komentář z nudy o nudě si většinou vyslouží lajk, fotka kousku městskýho úpadku na Instagramu zajistí ležérní znuděnou image. Pro sociální sítě naředěný umění a ironickej humor vytváří pořád další a další vrstvy nudný zábavy.

"Sledování Facebooku je první věc, kterou 67 procent uživatelů udělá jako prvni po probuzení," chlubí se Zuckerberg v prezentaci pro inzerenty. A skutečně, tříčtvrtě národa se zalepenejma očima otvírá Facebook, aby své celodenní nudě dalo tvar až do usnutí. Když vám pod prstama po informační dálnici sviští jedinečné životní okamžiky z celýho světa s kadencí odpovídající vaši schopnosti scrollovat, mozek rychle otupí a chce stále silnější dávky: napadení medvědem není tak zábavný jak škytající chlapeček při zpěvu britský hymny, ale i to je hovno oproti tomu, že vašemu kámošovi vaše kámoška nepotvrdila "Ve vztahu s".

Na rozdíl od televize to všechno můžete sledovat i v práci a na rande.

Vzrušujícím a častokrát příjemně sebeuspokojivým projevem vlastní zbytečnosti je nenávist k ostatním lidem.

Rasisti ukazují svý know-how zbytečnosti na každým kroku: zanadávat si na cigány, slupnout sedm pivek a spokojeně ráno s kocovinou volat šéfovi, že vás bolej zuby.

Sociální sítě jsou pro šíření nenávisti a názorů jakýhokoli typu ideální. Lidi svou zbytečnost už na nich dokázali v bilionech interakcí a vyjevili na bilionu uploadovaných fotek.

Sdělení o tom, kdo je piča, je třeba doplnit filosofickým pohledem na věc.

"Doma je tam, kde je puštěná televize," říkávalo se za našich babiček. "Oni doma nemají ani televizi," poplašeně hlásí strejda, když chce popsat, jak moc jsou sousedi v piči. Starý televizní časy umožňovaly dávat politikům srandovní přesdívky, nebo všem v televizi říkat jednoduše "buzna", což mělo blahodárnej vliv na rodinnou soudržnost. V případě vážnějšího názorovýho nesouhlasu pak vesnická babča pinkla Klause na obrazovce do nosu a o zábavu bylo postaráno.

Člověk se během naplňování své zbytečnosti posouvá nepředvídatelným smerem. Nejlíp se to dá sledovat na třídních sratech: kdysi se tři kámoši smáli všemu a všem, zatímco chcali vratnýmu na dveře. Po dvaceti letech se hádají o to, kdo z nich má větší respekt - jestli kurýr, pracovník justiční stráže nebo vedoucí směny v Lidlu.

Třídní srazy fungujou jako mezičasy, kdy si bývalí spolužáci ukazují, kdo z nich to zatím v životě posral nejmíň, zároveň se potvrzuje, že karty byly rozdaný už v patnácti.

Ve škole vysmívaný lúzr, kterej to podle svýho názoru někam dotáhl, celý večer přemýšlí, jak ostatním ukázat, že se role otočily.

Poučování a udílení obecných rád ohledně toho, jak to v současným světě chodí, nakonec převáží nad pečlivě připravenými sebeprezentacemi.

Dokud lidi studujou vejšku, nebo jsou pár let po ní, můžete skrývat vlastní neúspěch za hledání inspirace, jehož mučivostí se dá dokonce chlubit. Po pětatřicítce se ale hipsterská povýšenost musí sklonit před étosem živitele, byť potenciální rodiny.

Intenzita mentorování a přetvařování roste s každým dalším kariérním a rodinným selháním, rozvodová zkušenost dává poučovací munici o fungování vztahů, vyhození z práce vzbuzuje v ostatních pocit, že vědí, jak dělat kariéru. Svůj ostentativní smutek dávají najevo i ti, kteří zbohatli.

Auta, telefony, účesy a bytové dispozice jakožto argumenty toho, kdo to posral a kdo vyhrál, oněmí až se stářím. I když už na střední bylo jasný, že tupý synek boháče skončí jako skladník u táty ve firmě, snaživý holky dobrý v jazycích budou dál přednášet svou demenci jako učitelky a namyšlení milovníci čtení zůstanou namyšlení, ať už budou prodávat v knihkupectví, nebo psát články, který nikdo nečte. Na co kdo umře - to je zcela jistě dobrodružnější hra. Žlučový kameny a potíže s močením lidi sbližují daleko spolehlivěji než všechny knihy guru Osha dohromady a z bývalých spolužáků se na srazu padesát let od maturity stává zase jedna třída.