bar 2to2

Filip Mach zákazníkům účtuje nízké nákupní ceny a k tomu dobu strávenou v podniku.

 Je všední den před polednem. Zatímco ostravská Stodolní ulice, zdejší vyhlášená zábavní lokalita, ještě tvrdě spí, bar 2to2, který sídlí nedaleko, má už dávno otevřeno. Vcházím dovnitř, objednám si, obdržím plastovou kartičku s číslem a majitel podniku Filip Mach zpoza baru oznámí, že už mi běží čas. Právě doba, kterou hosté stráví uvnitř baru, rozhoduje o výši útraty.

Nápoje a pochutiny se tu prodávají za nákupní cenu. Půllitrová lahvová plzeň vyjde na pětadvacet korun, Jägermeister na devatenáct, Jack Daniel's stojí dvacet devět a tak dále. Ale teď hlavní devíza podniku: do páté hodiny odpolední zaplatí zákazník za každou půlhodinu strávenou v baru pětadvacet korun, večer ho stejný čas stojí o deset korun víc.

Nedaří se mi zbavit se představy zákazníka, jenž do sebe "obrátí" lahev rumu během hodiny a vítězoslavně, ačkoliv nepříliš rovně, odchází domů.

Jenže Filip Mach to vyvrací. "Tohle tady ještě nikdo nezvládl. Ale je pravda, že ze začátku lidé pili rychle. Za dvacet minut stihli třeba deset panáků a pak odešli do Stodolní. Proč ne, aspoň je to dostihlo až tam a nedělali bordel tady. Postupně ovšem i ti otrlejší pochopili, že není kam spěchat," líčí proměnu klientely svého baru. Dnes je prý průměrná doba návštěvy dvě hodiny a pětačtyřicet minut. "Přesně řečeno platí pravidlo tří návštěv: člověk přijde poprvé a pije rychle, co zná. Podruhé totéž pije pomalu a potřetí už zkouší nové věci."

Například o tom, že otevřít vlastní bar, kde se platí za čas, ho napadlo v jedné z pražských kaváren, kde na notebooku retušoval fotografie. "U toho dokážu vypít opravdu hodně kafe," pokračuje. Opravdu hodně kávy v tomto případě znamená i patnáct šálků za den.

"Objednal jsem si tehdy cappuccino za devadesát korun. Bylo tak malé, že takových bych s přehledem vypil deset, jenže bych tam nechal devět stovek. Nakonec jsem si dal jen to jedno, seděl jsem u stolu tři hodiny a majitel podniku na tom vydělal asi osmdesát korun. Ani jeden z nás nebyl spokojený a personál už vůbec ne, takže bylo všechno špatně." Filip Mach proto začal přemýšlet, jak by se podnikání v gastronomii dalo pojmout jinak.

"V běžném baru to funguje tak, že čím lepší nápoje člověk pije, tím víc přispívá na provoz daného podniku, protože na dražším pití má provozovatel vyšší marži. Nechtěl jsem, aby byli zákazníci biti na tom, že si dávají lepší alkohol," vysvětluje podnikatel a dodává, že v jiných barech lidé za tytéž drinky zaplatí přibližně dvaapůlnásobek než v jeho 2to2. Jednou z hlavních myšlenek projektu je tak umožnit zákazníkům, aby ochutnali zajímavé druhy alkoholu za dostupnou cenu.

Nevadí mu ani, když si hosté donesou vlastní jídlo nebo pití − a proč by prý také mělo. "Jednou jsem venku našel schovanou lahev vína. Vzal jsem ji dovnitř, postavil majitelům na stůl a řekl, ať ji klidně dopijí v baru," vypráví s tím, že na EET účtence se každému návštěvníkovi objeví časové jednotky s běžným DPH jednadvaceti procent za pronájem prostor.

Zároveň věří, že "jeho" princip by mohl změnit svět gastronomie − odhaluje skutečné preference zákazníků, reálné chutě i ceny. Kromě toho, že podnik 2to2 funguje jako bar, odehrávají se tu i různé přednášky a na zdech jsou tu vystavovány obrazy a fotografie. "Podnik není jen o levném popíjení," říká majitel.

"Člověk nemusí chlastat jako Dán a šklebit se u každého panáka," ukazuje na třicetiletou Metaxu, která se prý běžně v barech neobjevuje. A když už ano, sklenička stojí nejméně dvě stě padesát korun.

V 2to2 stojí osmdesát devět korun, zatímco její "prababička", speciální Metaxa AEN, nastavila laťku nejdražšího alkoholu v nápojovém lístku Machova baru na 2468 korun.

Filip Mach bere z police dvě skleničky. "Tak na štěstí."

"Na štěstí?" zvednu obočí.

"No jo. Na palubě Titaniku byli taky skoro všichni zdraví − a jak dopadli. Prostě neměli štěstí."