Zabýváme se především oblastí Beskyd v době na přelomu 19. a 20. století. V muzeích máme spoustu věcí, které pocházejí z období první světové války, kdy se lidé k těm zapomenutým dovednostem využívání snadno dostupných surovin museli pod tlakem okolností vracet. I ty papuče, o nichž máme v muzeu výstavu, jsou z odpadového materiálu, který si brali sociálně slabší lidé a vyráběli z něj doma přezůvky. Nás tedy zajímá, k čemu lidi donutila nouze a nedostatek. Současná situace nám k tomu nahrála. Nemáme sice nedostatek, ale určité memento se tady objevilo. A nám to umožnilo intenzivněji prezentovat, jak si naši předkové v nouzi dokázali poradit. Proto žaludová káva, nouzové svícení a další věci.
Zaujala mě výroba žaludové kávy či placek. Byly žaludy kdysi běžnou součástí jídelníčku?
Spousta evropských i mimoevropských kultur od mezolitu až po středověk byla na žaludech závislá. Například severoameričtí indiáni z nich dělali mouku, byla u nich součástí běžného jídelníčku. U nás byly často využívány v období středověku. A hlavně byly důležitým krmivem pro dobytek, v nouzi se k nim vraceli i lidé. Jsou totiž velmi vydatné a dodají hodně energie.
Na těch videích mě zaujalo i to, že hodně z oněch dovedností se využívalo ještě na přelomu 19. a 20. století, pak postupně vymizely. Proč právě tehdy přišel ten zlom?
Hlavním důvodem bylo, že za první světové války bylo období velkého nedostatku, kdy se lidé vraceli k těmto poznatkům.
Kromě nouzových situací máte i další velký zdroj inspirace, a to pohádky. Proč právě pohádky?
I autorské pohádky Boženy Němcové či Karla Jaromíra Erbena vycházejí z lidového základu. A lidé v nich často něco vyrábí. V pohádce Sedmero krkavců třeba musela Bohdanka vyrobit z kopřiv košili, aby zachránila své bratry. A nás zajímalo, je to reálné, není to reálné? A najdeme tam spoustu dalších věcí, spřádají tam len či vlasy, využívá se tam suchopýr, ze slámy se vyrábí zlatá nit. Je to nesmysl, nebo ne, co si myslíte?
Kolegyně na tom právě dělá. Ze slámy se dá vyrobit úplně tenká nitka, která není úplně pevná, ale když se to využije třeba při paličkování, tak to vypadá skoro jako zlaté. Takže my se snažíme odhalit, co pohádky skrývají. V Perníkové chaloupce od Boženy Němcové je třeba kompletní návod na výrobu plátna ze lnu, od zasetí lnu, sklizení, rosení po výrobu vlákna, pak i košil, až po jejich roztrhávání a přepálení plátna na troud, do kterého se rozkřesávaly jiskry. Každý zná Krtečka, ale daleko před ním to kompletně popsala Božena Němcová.
Narazíte tedy v pohádce nebo v muzejních sbírkách na něco, co vás zaujme. Jak pokračujete?
Nejnáročnější prací je výzkum. Je to mravenčí práce. Hledáme v archivech, v literatuře, ptáme se v dalších muzeích, často jsou to jen drobné zmínky. Hodně třeba čerpáme ze Slovenska, kde se všechny ty dovednosti udržely déle než u nás. A jak postupně skládáme ty drobné střípky, vyvstává nám celkový obraz a zapadá to všechno do sebe.
Když máte teoretické znalosti, přijde na řadu zkoušení v dílně…
Ano. Nás třeba hodně zajímá život na salaších. Pastýři hodně využívali to, co je obklopovalo, co měli k dispozici. Proto jsme se třeba věnovali zapiastkové technice, kterou se z mastné a odolné vlny ovcí valašek vyráběly čepice, rukavice, nátepníky i boty. A ty věci byly velmi pevné a dobře chránily jak před oděrkami, tak před nepřízní počasí. Ukazuje to, jaký lidé měli přístup k materiálu a jak ho dokázali využít.
Nepřichází váš výzkum trochu pozdě? Kdy už většina pamětníků, kteří by mohli dané dovednosti přiblížit, nežije?
Když se začala zkoumat lidová kultura, tak se braly věci, které byly reprezentativní, tedy kroje, lidové zvyky, architektura a další. Ty máme perfektně zpracované. Ale to, co bylo pod tím, se rychle minulo, nebyl na to čas. My proto musíme hledat střípky všude. Třeba v dětské učebnici z poloviny 19. století najdeme u obyčejných rostlin i informace, že tohle používají truhláři, tohle zase bednáři. Jinak by nás to nenapadlo.
vedoucí Centra tradičních technologií Václav Michalička
Žádné komentáře:
Okomentovat