Uražená společnost

 Často kladená otázka, co dělá virus se společností, ve které žijeme, byla už od počátku špatně formulována. Správně by měla znít: jak reagujeme na pandemické ohrožení my? Nabízející se, ale zřídka kdy dávaná odpověď by zněla: jsme uraženi. Vše, čím si musela moderní společnost během uplynulého roku projít, nebylo v jejím rozvojovém plánu zahrnuto. Ten se řídil parametry růstu, zrychlení, optimalizace, bezpečnosti, otevřenosti a výměny. Epidemie se vyskytovaly pouze v oblastech, které neznaly ani evropské hygienické a zdravotní normy, ani absolutní důvěru v osvícenou vědu.

Skutečnost, že by virus mohl zpomalit dynamiku technologicky vyspělé společnosti nebo ji dokonce deaktivovat, byla mimo naši představivost. To, že byly pojmy jako lockdown, virová zátěž, incidence, smrtnost, ohnisko nákazy, roušková povinnost a dodržování rozestupů vytěsněny nejen velkohubé sliby výzkumníků veřejného mínění, ale i ustarané výzvy ochránců životního prostředí, trefilo nerv doby, která se domnívala, že má jiné starosti.

Právem se uvádělo, že jsme dlouho neznali jiné nástroje jak čelit viru než opatření, kterými se proti pandemiím bojovalo i ve středověku: segregace, zabránění kontaktu, dezinfekce. Nic horšího, než být uvržena do tak temných dob, se civilizaci, která je přesvědčena o technické i morální nadřazenosti nad všemi minulými epochami, stát nemůže. Koronavirus nás urazil dvěma způsoby: učinil z dříve neznámého, nakažlivého a případně smrtelného onemocnění dominantní téma a citelně tak poškodil naši, často s arogancí hraničící, sebeúctu.

Uražená společnost je vzdornou společností. Každý ze svého konceptu skutečnosti rád vytěsňuje rušivá fakta. V moderní společnosti byla nemoc přítomna pouze jako problém individua, ne jako kolektivní událost, vyžadující politickou reakci. V tom leží jedna z příčin turbulencí uplynulých měsíců. Lékařská pravidla, která by na individuální rovině každý sám za sebe bez problémů akceptoval, aniž by okamžitě pomýšlel na omezování svobod, jsou přestylizována na útok proti základním právům, neboť jsou vyžadována po všech.

Krize odhalila, že mnozí chápou osobní svobodu bez jakékoliv politické a sociální souvislosti, která ji však teprve vůbec umožnila. Demonstrativní úsilí, s kterým se podařilo některým nařízením a zákonům prokázat protiústavnost, má sotva příčinu ve starosti o právní stát, nýbrž bylo živeno tvrdohlavým přesvědčením, že legislativa má chránit výlučně pocit vlastní pohody. Pro společné úsilí není tento přístup zrovna nejlepším předpokladem.

Uražená společnost je váhající společností. Samotnou podstatou epidemie však je, že proti ní lze bojovat pouze rychlým a koordinovaným jednáním. To je důvodem často kritizovaného nárůstu státní moci. Oproti tomu byl hojně používaný argument vlastní zodpovědnosti vždy jen výmluvou politické nerozhodnosti. To platí zejména pro Evropskou unii, která nebyla ochotna ani schopna vyvinout společnou strategii.

Teprve před několika dny zveřejněný návrh několika předních vědců k vyhlášení celoevropského tvrdého lockdownu, který by zabránil neustálým konjunkcím viru, podporované neustálými nekoordinovanými regionálními a národními aktivitami, je chvályhodný, přichází ale pozdě. Takové doporučení mělo přijít před osmi měsíci. Tehdy se zejména intelektuální smetánka zamilovala do teorie amatérského virologa Tomas Pueyoa, který hlásal, že by po krátké fázi lockdownu mělo být možné cíleným uvolňováním tančit na vrcholu koronavirové sopky a kontrolovat virus: „The Hammer and the Dance„. Po třetím lockdownu o tom již nikdo nemluví.

Uražená společnost je dogmatickou společností. Virus otřásl naším vztahem k expertům. Až moc rádi bychom aspoň u nich viděli shodu názorů. Že i empirická věda jako virologie zná konkurenční teorie, hypotézy a dohady, modely a revize, jsme se zjevně teprve museli naučit. Že z takových, často protichůdných konceptů nelze vyvodit žádná jednoznačná pravidla, navíc když musí být i u čistě medicínských úvah vždy brány v potaz i ekonomické sociálněpolitické faktory, nám odhaluje velké dilema: politické jednání vždy znamená zjednodušení složitosti – i v demokracii. A kdo se toho dopouští, jedno jakým způsobem, stává se napadnutelným. Podstata redukce složitosti spočívá v upozadění hledisek, která pak mohou snadno být použita jako protiargument. Dogmatikové to mají jednodušší. Hlásají pravdy, které žádnými pravdami nejsou. Lze jim ale snadno uvěřit.

Uražená společnost je zároveň netrpělivou společností. Nemůže čekat. Už dávno se zřekla odříkání. Přechodná omezení proto nevnímá jako nepříjemnost, ale jako dramatické zásahy. Při první příležitosti pokračuje tam, kde přestala, ale tím prodlužuje právě onu mizérii, ze které se snaží uniknout.

Z oslavované odolnosti, která byla před pandemií koronaviru propagována jako nová módní ctnost, je sotva co znát. Spíš se šíří lítostivost. Zatímco se tisíce mrtvých, které si vir vyžádal téměř v každé zemi, objevují pouze ve statistikách, aniž bychom pocítili s tím spojené příběhy utrpení, množí se zprávy o mladistvých, kteří utrpěli silnou psychickou újmu, protože se na několik měsíců museli zříct prezenční výuky a večírků.

Přitom tu beztak panuje mlčky přijímaný souhlas s akceptováním určitého počtu onemocnění s nejistým koncem, aby se úplně nezaškrtil konzum a zábava. S délkou trvání pandemie se tolerance vůči tomuto číslu znatelně zvýšila. Rigidnější opatření by zachránila více životů, to nám za to ale nestálo. Při lehkosti, se kterou bylo propočítáno kromě jiného životní očekávání starších lidí vůči právu na prázdninové cestování, lze očekávat ještě mnohé. Oproti s oblibou zastávanému názoru o generačním konfliktu se za tím ve skutečnosti ukrývá otázka hodnoty lidského života. Za určitých okolností ho lze bez ohledu na věk ocenit poměrně nízko.

Uražená společnost je vzpurnou společností. Nikdo se nenechá rád mentorovat. Imperativu společného jednání, které nám virus vnutil, může uniknout pouze ten, kdo nebezpečí infekce prohlásí za quantité négligeable (doslovně: zanedbatelné množství, pozn. PQ) nebo dokonce za fikci. Atraktivita takových konceptů pro volnomyšlenkáře, kritiky státu a anarchistické individualisty je nasnadě. Ke znakům koronavirové pandemie patří, že se zastánci této rebelistické pozice, kterým by podle obecného mínění mělo být zdraví národa posvátné, stali vedle liberálů zejména populistické a extrémně pravicové strany. Přinejmenším v politické teorii bychom museli dojít k závěru, že jsme si to prostým pravo-levým schématem opět jednou příliš zjednodušili.

Uražená společnost je rozdělenou společností. Linie zlomů a konfliktů se neorientují podél tradičního sociálního rozvrstvení, nýbrž se vytvářejí na základě nových obav, které generují odpovídající aliance. Nesmiřitelně tak proti sobě stojí virologické tábory, každý spílá druhému do hysteriků, popíračů a idiotů.

Ale i samotná teze o rozdělené společnosti je výrazem mediálně zkresleného vnímání. Ve skutečnosti se otevírají nejpozoruhodnější příkopy na okrajích společnosti, ne v jejím středu, jak nám je s oblibou předkládáno. Hlasitost, se kterou na sebe mohou malé skupinky prostřednictvím sociálních médií upozorňovat, nahrává těm, kdo jako volnomyšlenkáři simulují sílu opozice, která ale neodpovídá realitě. Mimochodem: být příslušníkem menšiny ještě samo o sobě nepředstavuje žádnou morální nebo intelektuální kvalifikaci. Možná by bylo načase začít zpívat pochvalné ódy na většinu, která na sebe upozorňuje pouze děláním toho, co na základě aktuálních poznatků dělat lze, abychom nepřišli o vše.

Však platí: nezáleží na tom, co dělají okolnosti s námi, ale co děláme my s nimi.

Konrad Paul Liessmann