Již 1. února jste na Twitteru varoval, že virus SARS-CoV-2 může infikovaný člověk přenášet už druhý den od nákazy. Takže vás nový typ koronaviru svou rychlostí šíření nepřekvapil?
Hned z první studie, která popsala přenos koronaviru, bylo jasné, že nakažený člověk přenesl virus na dalšího člověka již po 24 hodinách od nákazy, zatímco ještě sám neměl žádné příznaky. Právě tento aspekt šíření viru, kdy nevíme, kdo je a kdo není infekční, byl nepříjemným překvapením, jež viru zajistilo vysokou schopnost přenášet se mezi lidmi bez povšimnutí.
Některé nové vědecké studie také tvrdí, že koronavirus SARS-CoV-2 se od virů chřipky a dalších infekčních nemocí liší i takzvanými superpřenašeči. Že 10 až 20 % nakažených „obstará“ 80 procent dalšího šíření nemoci, a naopak kolem 70 % infikovaných nenakazí ani jediného dalšího člověka...
Jako takového superpřenašeče si dokážu představit nějakého „techtle-mechtle mladíka“, který v nočním klubu oblízne brčko, z něhož pak po zbytek noci pije celé osazenstvo baru. Pokud je ale myšlena nějaká biologická podstata superpřenašečů, o tom lze pochybovat. Pokud se člověk nakazí a virus se pomnoží na sliznici jeho dýchacích cest, je automaticky nakažlivý pro své okolí, i když o tom ze začátku vůbec neví.
Proč se tedy v jedné domácnosti s nemocným někdo nakazí, a druhý ne? Je pravda, že zhruba 40 % lidí, kteří se možná nevědomky v minulosti setkali s podobnou zoonózou, tedy nemocí přenosnou ze zvířat na člověka, je proti nákaze imunních?
Máte pravdu, znám osoby žijící ve společné domácnosti, z nichž některé se od těch pozitivních nenakazí. Znám ale i domácnosti, kde jsou nakaženi všichni. Zase jsme u toho, že vliv může mít genetika a odlišné dispozice k nákaze virem. V domácnostech ne všichni například spí v jedné ložnici, kde by na sebe celou noc viry dýchali. Zapomíná se i na možné antivirové efekty mnohých léků, které jsou běžně používány. Takže se může stát, že je někdo částečně chráněn používáním léku na jiné onemocnění.
Virus SARS-CoV-2 bezpochyby může napadnout i lidský mozek. Dostane se tam buď přes čichový nerv z nosní dutiny, podél čichového nervu, nebo i krevní cestou. Při běžném nachlazení lidé ztrácejí čich v důsledku zánětu nosní sliznice. Jakmile během pár dnů zánět odezní, čichové receptory regenerují a čich se vrátí. U osob nakažených virem SARS-CoV-2 tomu tak není, někteří ztratí čich i na mnoho měsíců (ztráta čichu je u nemoci covid-19 jedním z hlavních příznaků, vyskytuje se u 60 až 80 % nakažených, pozn. red.). Ztráta čichu přitom není vázána na zánět nosní sliznice. Ukazuje se tedy, že virus napadá čichový nerv a poškozuje ho. Přes něj může proniknout do mozku a způsobit infekci nervových buněk. Lokálně může pak docházet k postižení některých mozkových funkcí. Uvažuje se například o postižení dýchacího centra a ovlivnění schopnosti se nadechovat...
Jak se může virus dostat do mozku krevní cestou?
Mezi krví a mozkovou tkání existuje takzvaná krevně mozková bariéra, tvořená buňkami, které k sobě velmi těsně přiléhají. Tato bariéra zabraňuje průniku některých léků, toxinů, cholesterolu, virů i bakterií do mozkové tkáně, a chrání ji tak před toxickými vlivy a poškozením. V případě zánětlivého procesu vyvolaného virem SARS-CoV-2 ovšem dochází k rozvolňování krevně mozkové bariéry. A buňky této bariéry začnou do mozku propouštět nejen viry, ale i toxiny, cholesterol a podobně. Mimochodem – právě rozvolnění krevně mozkové bariéry je jednou z teorií vzniku a vývoje Alzheimerovy choroby.
Opravdu lze kvůli tomu v budoucnu očekávat vyšší výskyt demencí, jak jste napsal na Twitteru?
Virus může nastartovat kaskádu procesů, jež povedou k patologickým změnám mozku, a ty v následujících deseti až dvanácti letech vyústí v Alzheimerovu chorobu... Vzhledem k tomu, že se Alzheimerova choroba vyvíjí u člověka pomalu, plíživě a dlouhodobě, lze očekávat, že se v populaci po deseti letech od vzniku pandemie koronavirem zvýší nad dlouhodobý průměr podíl osob s Alzheimerovou chorobou.
Covid-19 je zákeřný v tom, že někdy napadá sliznice, jindy plíce, anebo se dostane do krevního řečiště a zasahuje pak další orgány... Proč to tak je a proč to jiné viry nedělají?
Je to dáno tím, jakým způsobem virus vstupuje do buňky. Ke vstupu do buňky potřebuje tzv. receptor. Funguje to na principu zámku a klíče. Pokud zapadne virus coby klíč do zámku na povrchu buňky, otevře ji a pronikne do ní. Každý typ viru má svůj typ zámku, který otevírá. Proto většinou nemohou viry jiných zvířat napadat člověka. Na lidských buňkách prostě nejsou zámky pro tyto viry, takže viry do buněk proniknout nemohou. No a nyní si představte, že máme v lidském těle sto základních typů buněk. Buňky epitelové, jaterní, kostní, řasinkové, nervové, svalové atd... Tyto buňky vypadají pod mikroskopem jinak, a zároveň na svých površích nesou různé zámky pro viry. A proto některý virus může napadnout pouze svalové a nervové buňky, další může napadnout jen buňky sliznice... Záleží na rozmístění těchto zámků v těle člověka, a to je předurčeno geneticky.
Proč virus napadá mnohem více muže, a mezi nimi pak víc ty plešaté?
To je z biologického hlediska velmi zajímavá otázka. Ukazuje se, že v mladším věku jsou horší průběhy a více úmrtí u mužů než u žen. Ale že ve věku nad 70 let už více umírají ženy než muži. A že také prepubertální hoši mají velmi nízkou úmrtnost. Mohou za tím tedy stát mužské pohlavní hormony. Než virus vstoupí do buňky a napadne ji, potřebuje, aby specifický buněčný enzym (proteáza TMPRSS2) naštěpil jeho povrchový protein označovaný jako „spike“. Pak teprve virus může vstoupit do buňky. Jedna z možností léčby a prevence onemocnění covid-19 proto spočívá právě v blokování tohoto enzymu. No a teď si představte, že mužské pohlavní hormony zvyšují množství tohoto enzymu v těle i v plicích. Plešatí muži mají zvýšenou senzitivitu na mužský pohlavní hormon. Proto mají v těle tohoto enzymu více, a jsou tudíž náchylnější na nákazu virem a jeho pomnožení v těle. Obecně jde o muže s chlupatou hrudí, hustým vousem a holou hlavou. Navíc pohlavní hormony ovlivňují i množství receptorů ACE2, které jsou vstupní branou viru SARS-CoV-2 do buněk. Takže ano, virus napadá více muže, a především ty plešaté.
Někteří vědci a lékaři tvrdí, že současná pandemie je jen „rozcvička“, že přijdou daleko horší. A nejčastěji mluví o nějaké mutaci chřipky. Ostatně i Světová zdravotnická organizace (WHO) teď v září vydala prohlášení, že svět se připravuje na příští pandemii nedostatečně, a ta by i proto mohla být ještě víc zničující než ta dnešní. Opravdu se máme bát něčeho, jako byla španělská chřipka, na niž zemřelo před sto lety 50 až 100 milionů lidí?
Lidská civilizace překonala v uplynulých desítkách tisíc let stovky epidemií. Epidemie tu byly, jsou a budou. Je jisté, že přijdou další, a je potřeba se s tím smířit. Ale rozhodně bych se nebál něčeho, co tu ještě není. Je nutné žít přítomným okamžikem a do budoucnosti hledět s optimismem.
To jsou viry. Ovšem WHO varuje, že do roku 2050 budeme opět nejvíc umírat na bakteriální infekce, a to i na ty dnes běžné, protože přestávají účinkovat antibiotika. Co ještě může přijít?
S těmi antibiotiky máte pravdu. Léta se zabývám diagnostikou infekcí močových cest a v průběhu let pozoruji vývoj citlivosti bakterií na antibiotika. Některé roky zabírá jedno antibiotikum, pak další roky je zcela neúčinné a zabírá antibiotikum jiné. Poslední rok se však celkem často vyskytují tzv. multirezistentní kmeny bakterií, které způsobují úporné močové infekce. Skutečně je nejvyšší čas něco udělat s vývojem nových antibiotik, a nemělo by se to nechávat jen na farmaceutických firmách, protože ty zjistily, že vývoj nových antibiotik je pro ně prodělečný. Pokud do tohoto vývoje nebudou investovat vlády, můžeme se opravdu dočkat toho, že lidé začnou umírat na dnes banální infekce.
Nemohou se objevit další nové smrtelné viry z pralesů, do nichž začali lidé pronikat kvůli těžbě dřeva? Nebo miliony let staré viry z tajícího permafrostu na Sibiři či v severní Kanadě?
Pokud bychom poskládali vedle sebe všechny viry na Zemi, vytvoří úsečku dlouhou 100 milionů světelných let. Ano, divoce žijící živočichové jsou potenciálním zdrojem zatím neznámých virových onemocnění a tající ledovce mohou vydat staré zmrzlé ostatky lidí nebo zvířat infikované nějakým patogenem – a nemusí to být nutně virus. Doposud známe více než 1 400 druhů patogenů, které způsobují onemocnění člověka, a z toho je něco přes 220 virů. Žijeme ve světě plném mikroorganismů.
Je prokázáno, že virus mutuje, tedy že se mění?
Koronavirus SARS-CoV-2 samozřejmě mutuje. K mutaci přispívá lidské tělo. Lidské buňky dokážou editovat virové sekvence a měnit genetickou informaci viru. Buňky to dělají záměrně. Jejich cílem je likvidace viru. Nicméně může se stát, že se tak vytvoří nejen méně nebezpečná forma viru, ale může naopak vzniknout i verze nebezpečnější. Čím více se virus bude přes lidi pasážovat, jinými slovy čím více lidí se nakazí, tím větší je pravděpodobnost, že vznikne nějaká jeho nebezpečnější forma.
Určitě existovaly už dříve lokální epidemie různých chorob. Jenže nyní přišla doba, která přinesla cestování, turistiku, přesuny velkého množství osob po celé Zemi, navíc obrovský nárůst počtu obyvatel naší planety. To vše zvýhodňuje šíření takových chorob, jež by dříve zůstaly záležitostí nějaké zapadlé vesnice.
Světově uznávaná imunoložka profesorka Blanka Říhová v rozhovoru pro TÉMA nedávno řekla: „Imunitní systém je z 50 % závislý na psychice...“ Opravdu?
Imunitní systém je s psychikou velmi úzce spjat, v tom má paní profesorka určitě pravdu. Zjednodušeně – stres má za následek například vylučování kortikosteroidů a ty potlačují imunitu. Stresovaný, nešťastný nebo depresivní člověk se určitě bude infekci bránit hůře.
neurobiolog a odborník na DNA diagnostiku profesor Omar Šerý
Žádné komentáře:
Okomentovat