(ne)vyjmenovaná slova

Při dobíjení hradu, kde chtěli bydlet, padlo i hodně dobytka. Nakonec opilovali mříže v oknech hradu a tak jej dobyli. Riskovali svůj život, protože mohli i viset na oprátce z lýka. Potřebovali jej dobýt, aby měli, co mlít. Obyvatelé nedaleké Přibyslavi totiž pykali za dopady obyčejů, protože v oblasti jejich příbytků usychaly i byliny, protože hmyz zde již nebyl. Neměl kdo opylovat. Nejprve nechali čas plynout, později zpytovali své svědomí, ale nebylo jim to moc platné. Nemohli mlít obilí, protože i když vyseli, nic nesklidili. Půda byla suchá. Nerostl zde ani pelyněk.  Chtěli si zvyknout, ale když z oblasti zmizela zvířata jako kobyla, netopýr, sýkora, sýček, sysel, býk, výr, vydra, myš, slepýš i hlemýžď, nemohli otálet a vzlykat. Tak dopadlo jejich plýtvání. Jejich pýcha se dřív blýskala, dnes ji již neslepíš. Mohli mít zlata, kolik chtěli, ale nemít potravu a nemoct se ani napít či mýt, protože si zničili přírodu, to již neslepíš. Museli tedy pykat za své jednání vůči přírodě. Za normálních podmínek křivdy druhým by museli pykat za své činy, v rámci přírody jim to však prošlo a život plynul dál. V té době by mi bylo určitě řečeno, zdrž jazyk za zuby neboli „drž pysk“. Protože v těch dobách bylo důležité jen „my“ bez povyku a ohledu na druhé či přírodu. Měli bychom se tímto inspirovat, abychom nemuseli za své činy také pykat a ne jen si sypat popel na lysou hlavu, protože jsme si něco mysleli a neohlíželi se na druhé. Můžeme mít znalosti a konstruovat i nábytek, ale bez ohleduplnosti se vracíme zpět právě k dobytku. Ani dmýchat naději nám potom nepomůže, protože principy fungování přírody jsou mocnější než my, kteří jsme se zde jen na nějakou dobu vyskytli. Nemůžeme říkat, že se blýská na lepší časy při stávajícím plýtvání, protože historie se opakuje, i když se můžeme pýřit svou chytrostí a žvýkat slova, aniž bychom vše nazývali pravými jmény.