Pohádka (nejen) o replikaci DNA

Za jednou buněčnou stěnou a cytoplasmatickou membránou, v jedné gramnegativní bakterii žila, byla, replikovala se jedna Deoxyribonukleová kyselina. Z žití, bytí a replikování ji nejvíce bavilo replikování.


To přišla RNA-polymerasa, holka jedna ureplikovaná. Poklepala lehce na DNA, ta jí nabídla své rámě a začaly replikovat. Všechno se zdálo být v pořádku, až se holky najednou nějak nepohodly, pohádaly, vjely si do vlasů, RNA-polymerasa si sebrala fidlátka a odbrownovala si to replikovat někam jinam. DNA bylo smutno. "Co si jen počnu," naříkala rozreplikovaná, "kdo mne doreplikuje?"


Sotva na to pomyslela, jak už to v pohádkách bývá, kde se vzala, tu se vzala DNA-polymerasa a postavila se rychle do pozoru, až se jí rozcuchaly alfa-helixy. Rychle je učísla svými beta-hřebeny, představila se a dala se do replikování. Vlastně doreplikování. A tak si holky spolu replikovaly, replikovaly a replikovaly, rep... až...... Konečně. "Hotovo!" prohlásila pyšně DNA-polymerasa.


"To bylo krásné," povzdechla si DNA, "cítím se teď tak nějak dvojnásob šťastná."


"Já jsem se tou prací musela opít, vidím tě totiž jaksi dvakrát," vzdychla DNA-polymerasa, "ale to se mi stává po každé dobře vykonané práci."


"Teď ale už musím jít."


"Počkej, to už se neuvidíme?" dvojhlasně zaznělo.


"Vydrž do dalšího dělení, pak snad. ALE PAMATUJ! Dávej pozor na nukleasy. Potvory jedny darebný. Jsou ze všech nejhorší a vlezou všude. Ale znám starého inhibitora a ten je chytá."


"A co s nima dělá, když je takhle chytá?" "A co s nima dělá, když je takhle chytá?"


"On ví jak s nima zatočit. Měj se na pozoru." a zmizela DNA z očí.


Buňka se rozdělila a DNA si žila a byla. Teď na to byl čas. Ale přišlo, co přijít muselo. Začalo to šuškáním, pokračovalo klepáním a skončilo málem katastrofou. Aktivační energie se zrovna procházela kolem s hlavou v oblacích.


"Ne, já vás nepustím," křičela DNA zoufale stočená do co nejmenšího klubíčka.


"Tak ši dej říct,"volaly tři nukleasy jedna přes druhou a třetí na DNA.


Ach ty nukleasy, potvory jedny škaredý a huby nevymáchaný! Aby se poznalo, o koho se jedná, vytrhl jim Pán Bůh mikroorganismů několik zoubků z jejich nenasytné tlamy, takže se poznají po šišlavém hlase.


"Rožbal še trochu. Jen dvě aktivní míšta tam vštrčíme a hned žaše půjdeme."


"Ne, já vás nepustím, mne před vámi varovala DNA-polymerasa," ozvalo se z nedobytného klubka.


"Ty, hele potvůrko," ozvala se z nukleas nejchytřeji vypadající," DNA-polymeraša tomu nerožumí. Nevím, čo proti nám má. Jen še podívej. Vypadáme šnad na to, že bychom štěpily bílkoviny?"


DNA se nepatrně rozbalila, aby si je pořádně prohlédla a musela uznat, že vůbec nevypadají jako proteolytické enzymy, o jejichž strašné síle tak často vypravovaly staré bajky. DNA totiž vůbec nerozuměla biochemii. A to je moudré ponaučení : Lepší než mnohé znát je něčemu z toho rozumět. A jak si tak DNA nedávala pozor, vrhla se na odkryté reakční místo nejchytřejší nukleasa a začala ji štěpit. Nukleotid za nukleotidem.


"Au to bolí," naříkala DNA.


"A bude to horší," radovaly se pilně pracující nukleasy.


Aktivační energie se zoufale rozhlížela kolem a ptala se sama sebe, jak se z obra může stát trpaslík. Kdo ví?


DNA si ještě včas vzpomněla, co jí poradila DNA-polymerasa, porodní bába jedna starostlivá. Rafinovaně přeskupila base a začala pomocí fluorescence vysílat signály SOS v širokém spektru vlnových délek. Donesly se až do zapomenutého kouta, kde pomalu ale jistě difundoval k lysosomu starý inhibitor v.v. Opřel se o svou hůl, postavil se a vyrazil ke zdroji rychlostí 10-4 m/s.


Byl to lítý boj starého důchodce na polo už zdenaturovaného a tří mladých čilých nukleas. Ale allosterický efekt stál na správné straně zákona a brzo z nukleas zbyla bezcenná klubka polypeptidů potupně se plazících po zemi a žadonících o zbytky spadnuvší ostatním ze stolu. Aktivační energie si protáhla páteř a podívala se na všechny řádně svrchu. S kufříkem lékařského náčiní přispěchal dr. Opravný Faktor a dal DNA do pořádku.


A to je konec pohádky. Dětem bych měl dodat, že přišel švarný deoxyribonukleový kyselináč, vzal si DNA za kyselinu a měli spolu spoustu malých kyseliňátek. Ale my odrostlejší víme, že DNA je obojetník.






Martin Hassman