Buďme pak potom statečni a plni snění,
když ze všech míst sem táhne smrt a chlad,
pak mozek sám, který jsa zcela rozštěpený,
na všechny strany stříká protiklad,
že není, kde se zachytiti a není více hvězd
a lásky není, ani luny brunátné za stmívání
a ani hovor milostný a skřípot písku cest.
Jen jídlo, šaty, soulož, práce. A zívání,
co dělati než nadejde čas jíti spát,
jen prchlý pohled v zrcadle, tak jako vrah,
když na mrtvolu v prostěradle pohlédne.
A básník, který dostal úkol život hlídat
a v lásce bdět, směje se idiotsky u vrat
a chlastá z lahve. Je půlnoc nebo poledne?
Bohumil Hrabal Barvotisky
Žádné komentáře:
Okomentovat