Nevím, jak začít;
šlápoty ve sněhu
ztrácejí přesný obrys a už je také šero.
A já tu ještě čekám.
Na koho? A proč?
Pak trochu pršelo a bylo jaro,
uběhl rok, pak druhý, třetí,
a byl to celý život.
a ten, kdo tu přechází,
je někdo jiný, už to nejsem já.
Kdysi jsem nalezl své jméno
na černé korouhvi stříbrným písmem
i s datem smrti.
Vesele hořela svíčka
a varhany burácely:
možná, že regenschori zešílel.
Ten mrtvý byl však někdo jiný
protože já tu jsem.
A jsem to vůbec já? Trochu si nevěřím.
A to je dedikace.
Komu?
Mrtvému na černé korouhvi.
Jaroslav Seifert
Žádné komentáře:
Okomentovat