Vyšel jsem na zahradu, abych si zapálil cigaretu. Zvednul jsem límec u bundy. Studené jaro v Coloradu se zařezávalo pod kůži. Přes plot jsem zahlédl sousedku Vilmu. Válela se v jejich novém bazénu. Její věk prozrazovali jen vrásky na krku a na rukou. Rozhodně ne plastiky prsou a obličeje. Usmála se na mě, laškovně mrkla a prstem pokynula, abych přišel. Děvka. Vilma jedna. Udusil jsme cigaretu a přelezl jsem přes plot. „Ahoj fešáku.“ Ve vystupující páře z bazénu připomínala démona. „Dobrý den,“ nasadil sem úsměv a tón souseda od vedle. Vilma vystoupila z bazénu a šla směrem k ručníku. Provokativně se otočila k ručníku. Její plavky zákeřně spíš víc odhalovali, než zakrývali. Ano nevím, jestli šňůrka mezi jejími půlkami je hodna toho názvu – plavky. Začala se koketně utírat ručníkem. Zasraná děvka. „Co kdybychom si zopakovali minulé úterý.“ „Vilmo a co tvůj manžel, Frank?“ „Opil se a spí. Netahej sem toho idiota, sám nejlíp víš, jak to je.“ Pravda, řvou po sobě a Vilma má často modřiny z pádu ze schodů. Ale kvůli čemu asi? Prohodila se mnou tři věty a už mě chce. Nejsem žádný stroj na šukání.
Sundávám ji ručník a začnu jí masírovat záda. Líbí se jí to, vzdýchá. Toto nikdy neskončí, zničí mne jako stejně jako Franka. „Sedni si do bazénu, budu tě masírovat, Vilmo.“ Udělá tak. Přistoupím k ní, jemně jí třu ramena, krk. Děvka jedna. Je jasné, co musím udělat nebo to nikdy neskončí. Sevřel jsem jí krk vši silou, stáhnul pod hladinu. Cákala, zkoušela řvát, ale můj stisk nepovolil. Všichni sousedi spí, na ulici nikdo. Je to v suchu. Konečně povolila. Pocit neskutečné úlevy. Nejednou mnou projela hrůza. Kurva, co se to… Já ji zabil, teď mě fakt zničí. Rychle, přemýšlej. Svah za našimi baráky. Ale jak ji tam odnesu? Co když ji najdou? Prostěradlo! Nakročím směrem k našemu. Ne, hloupost. Vzpomněl jsem si na kriminálky z televize. Potřebuji jejich prostěradlo.
Frank opilecky chrápal u televize. Plížil jsem se k Vilmě do ložnice. Každé zavrzání parket mě zabíjelo strachem. Konečně, nevzbudil se. Na posteli prostěradlo se zlatým monogramem V. M. Vilma Mackaye, spíš Vilma Mrtvá, zašklebil jsem se. Počkat otisky prstů. Polil mě studený pot. Ne ničeho sem se nedotkl. Všude bylo otevřeno, jsme maloměsto bez kriminality. Na skříňce je hromádka čerstvě vypraného prádla, voní aviváží. Beru z ní kapesník a prohledávám s jeho pomocí šuplíky. Frankovy věci na zimu. Beru rukavice. Vzpomněl jsem si na televizi, jak vždycky všude nacházejí vlasy. Beru lyžařskou kuklu. Podívejme se, takový opilec a lyžuje.
Už za chvíli kukle a rukavicích balím Vilmino tělo do prostěradla. To bude makačka, Cítím se zvláštně, žádná únava jen strach a vzrušení. Vynáším Vilmu do svahu. Netrvá to dlouho a už se ohlížím dolů. Vidím naše domy. Vypadají tak klidně. Nikde ani noha. Sem nahoru nikdo nechodí. V zemi díra po vyvráceném stromu. V lesích, ve svahu, ideální místo. Strčím ji tam a na tělo navrším velké placaté šutry. Vypadá to trochu jako pohřeb faraona. Zafáčovaná v bílém prostěradle, kameny. Až na to, že Vilma není královna, Vilma je kurva.
Uběhlo čtrnáct dní. Vilma se stále pohřešuje. Frank ani nepředstírá smutek. Máma mi říkala, že mezi ženskýma u holičky jdou drby. Asi utekla s frajerem. No jo a měl kosu, he he Vypadá to, že nepůjdu sedět. Dostuduju v klidu školu a vypadnu z téhle díry. Během přemýšlení a zírání z okna na svah vidím Berta se psem. Prochází se za naším zahradami. Do prdele, Bert! Ten zasraný vidlák! One je přece lovec. Co teď? Polnice, moje noviny. Popadnu diktafon a běžím za Bertem.
„Berte, Berte.“ Otočí se a zamračí: „Nazdar mladej.“ „Chci s tebou udělat rozhovor.“ „Co? Se mnou? A o čem?“ „É, no přece,“ a pak mi to dojde, „o problémech se psy a jejich chovateli. Chci znát pohled i z druhé strany.“ „Jo, to je dobře. Nesnáším sračky v novinách.“ Během naší nahrávané rozpravy o psích hovnech, poplatcích a útulku začal být jeho vlčák neklidný. „Á ucítil králíka.“ S pohledem úchyla jej vypustil. Běží směrem k pohřbené Vilmě! Začal štěkat! Sakra, nesmím s prozradit, nesmí to na mě poznat. „Tak díky za rozhovor, vidím, že máš práci.“ „Jo, bude večere. Pak řekni, kdy to vyjde. Ahoj.“
Už několik hodin sedím v pokoji, kouřím jednu cigaretu za druhou. Klidně to můžou být dny, ztrácím pojem o světě. Vilmu jsem zabil já, mě zabije tohle svinstvo. Sakra, sakra. Nemůžu myslet. Bert ze svahu už nesešel. Co mám dělat? Jdu se napít do kuchyně. Je celá zalita modrým a červeným světlem. Majáček! Poldové jdou pro mě! Mrknu z okna. Šerif parkuje před naší přední zahrádkou s jeho pověstným služebním přívěsem. U nás žádná kriminalita není, tak má šerif jako úřadovnu velký přívěs. Jeho práce jsou hlavně tuláci, převrácení popelnice a psí hovna. V našem městečku nebyl zločin, ani přestupek, aspoň sto let. Minimálně se tak všichni tváří. Šerif musí být pořádně nasraný. Vyslýchá sousedy naproti. Skončil. Jde směrem k nám domů. Sakra! Švihnu sebou pod stůl. Sousedka asi něco viděla. Zvonek zvoní. Dělám, že nejsem doma.
Uběhlo čtrnáct dní. Uběhlo čtrnáct dní. Umírám strachy. Mobil zvoní. Na displeji jen číslo, někdo cizí. „Tady šerif Colonel, zdravím, Thomasi.“ Zastavilo se mi srdce. „Dobrý den, šerife.“ „Zastav se u mě v přívěsu, chci s tebou mluvit.“ Sakra, sakra. Nemám prachy na útěk. Španělsky neumím, žádné Mexiko. Já vlastně vůbec nic neumím, jenom dělám lokální noviny pro vidláky a studuju žurnalistiku. Jak sem se dostal až sem? Vzdávám to.
Vstupuji do přívěsu, ohnu hlavu. Vevnitř je starosta, šerif a Dick Doyle. Sakra, toho sem se bál. Narodil a teď dělá ve v nějakém velkém městě patologa. Pozdravili jsme se. „Takže Thomasi, jsi tu…“ Kurva je to v hajzlu. Hlavou mi běhají názvy knih, které budu psát ve vězení, jestli teda nedostnau křeslo. Když se přiznám, tak třeba ne: “Víte šerife, já..“ „Laskavě mi neskákej do řeči. Jsi tu, aby si nám pomohl. Doufal jsem, že se uvidíme dřív. Když nemůže Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi. Copak polnici nezajímá první vražda v historii tohoto města?“ Cože? Cože? Mysli Thomasi! „Učím se na zkoušku z historie žurnalistiky.“ Teď, když se budu snažit: „Cože, jaká vražda?“ „Vilma, někdo ji zabil,“ oznámil nešťastně starosta.“ „Jsi přece novinář, chci aby si nám řekl, co si slyšel. Nějaké drby. Musíš chránit zdroje a tak, já vím. A netvař se, že nic nevíš,“ odtušil šerif. Ten čte jedině bulvár, vůbec nerozumí tomu, co dělám. Snad to nepodělám. Starosta důležitě pozvednul obočí a dodal: „Všichni víme, jak to tu chodí.“ Kdybyste tak věděli idioti. Musím lhát: „Povídá se, že měla srdeční vadu a utopila se. Ta vražda mě překvapuje.“ Snažím se zakrýt strach. Šerif se otočil na patologa Dicka:“Vidíte! Já vám to říkal. V Plicích byla voda, je to nehoda. V našem městě se nevraždí.“ „Nesmysl,“ odeskl Dick. „Měla jasné modřiny od škrcení.“ Zírám na šerifa a nevěřím svým uším. On neví, která bije. V tom na mě upřel přísný pohled, sevřelo se mi břicho. Bylo to až groteskní. „Ty a Vilma, Thomasi, co jste spolu měli?“ „Já? Byla sousedka, já...“ zoufale koktám. „Thome, všichni víme, jaká byla,“ a všichni tři pokývali hlavou. Nejsi v tom sám v ložnici jsme nenašli jen tvoje vlasy, ale ještě pár dalších.“ Já vím, mých spolužaček. Každý to ví. Vilma je kurva. To mě opravdu nepodezírají? Mají moje vlasy! „Thomasi, můžeš dosvědčit, že jste měli s Vilmou poměr?“ ptá se mě smířlivě Frank. „Myslíme si, že to udělal Fank. Na místě těla jsme našli jeho DNA.“ Ta kukla! Já ji měl nasazenou obráceně! Mám víc štěstí než rozumu! Šerif pokračuje, potěšen mým překvapeným obličejem: “Sice byli manželé, ale Vilma se chtěla rozvést. Její gynekolog Robert Johnson jí udělal stěry. Údajně ji někdo znásilnil. Tvrdila, že si schovala oblčení z toho incidentu. Nic z toho jsme nenašli, ale Robert to dosvědčí. Myslíme si, že Frank nevydržel jejich dlouhodobé soužítí, žárlil a znásilnil ji. Je to opilec a Vilma měla… no měla přednosti.“ Zíral jsem na šerifa, všichni pokyvovali a on dál pokračoval: „Myslíme si, že s es ním chtěla rozvést a obvinit jej ze znásilnění. U měla domluvenou schůzku s právníkem. Teď jen hledáme důkazy pro potvrzení motivu. Pomůžeš nám?“ Sledoval jsem šerifa. Kývu hlavou, že ano. Bože, to je blb. Robert, gynekolog, se se mnou opil. Jsme kámoši.Všechno mi o Vilmě vyžvanil, věděl že mě v šestnácti připravila opanictví. Jenže co nevěděl, že si dělala stěry v ten den, kdy mě svedla. Nepochybně mě chtěla vydírat. Vilma mě chtěla zničit, ale já jsem ji zničil dřív i s těmi stěry z ložnice. Vilma je kurva.
Franka s náramky za zády tlačí šerif do policejního auta. Frank opravdu nic nechápe. Sleduje sousedova kluka Thomase, jak stojí na zápraží a prohlíží si celou scénu. Ten Thomas, hajzlík, to celé spískal. Píchal Vilmu, sice to nepřiznala, ale Frank to věděl. Frank myslel na Vilmu, šukal ji, křičela. Sice nechtěla, ale byli manželé, no ne? Byla to její povinnost. Stejně se chtěla rozvést, prý se zamilovala do mladšího. Nelituje její smrti. Ale nezabil ji přece! Nedostane křeslo pro nic za nic! Přece ji nezabil. Ano byl opilý jak dělo, ale že někoho zamordoval, to by si pamatoval. Nebo ne? Ale v takovém stavu by ji přece nedostal do toho svahu? Tak proč tam byli jeho vlasy? Ne, to by si pamatoval přece…
<Pozor spoiler:>
Jak to bylo doopravdy? Thomas je narušený magor. Frank je zmetek. Vilma je opuštěná a řeší to promiskuitně. Do Thomase se ale zamiluje. Frank ji opravdu znásilní. Vilma Thomase miluje, chce s ním žít. Thomas ale díky špatným informacím začne myslet paranoidně a protože to je narušený magor, zabije ji. Vilma nakonec není tak zlá, což?
A pozor na gynekologa, porušil medicínské tajemství. Všichni jsou v tomto příběhu nemorální. Poldové, doktoři, Vilma, Frank, ale nejvíc Thomas, který se jeví jako oběť okolností.
autor: Míro Tvorce
Žádné komentáře:
Okomentovat