Zprávy z české politiky dokázaly Darka Balíka jakžtakž rozptýlit: informace, které v průměrně charakterním čtenáři vyvolávaly pobouření a hnus, v někdejším lobbistovi vzbuzovaly pouze cynické pobavení.
Kořeny lobbistova cynismu nebylo těžké dohledat. Dvacet let se pohyboval v české politice, což bylo věru děsivé panoptikum. Podobně jako například přepracovaný policista z mravnostního nebo třeba telefonistka z Linky bezpečí, i Dárek Balík nahlížel na život značně posunutou optikou: měl pocit, že společnost tvoří jen grázlové a devianti.
Ten vlezlý populismus srdíčka jakžtakž chápal - ale proč si k tomu Starosta zároveň nafotil i ty agresivně vyhlížející svalovce? uvažoval za běhu. Metoda cukru a biče? Ještě netušil, že to odhadl správně.
Ještě nedokázal stát bez opory, takže se musel přidržovat mříží. Byl do půli těla nahý a pot, prach a zaschlé zbytky zvratků mu na kůži vytvořily osobitou mapu. Mapu lidského ztroskotání, pomyslel si praporčík.
Tramvaj číslo 7 přijela v souladu s jízdním řádem přesně čtyři minuty před půl devátou, což vzhledem k tomu, co Saša věděl o Primátorovi, Dopravním podniku, kartě opencard a dalších souvisejících věcech, považoval za malý zázrak. Ale co když má Renata pravdu, třeba je skutečně zbytečný škarohlíd, polemizoval v duchu sám se sebou. Věčný kverulant. Možná si jenom všemi těmi vytunelovanými bankami a kampeličkami, zločinnými spolčeními a podvodnými prodeji pražských pozemků, paláců a firem úplně zabarikádoval životní obzor.
Praha je dobrý hospodář, hlásal text. Možná bych měl vážně snídat doma, pomyslel si Saša.
Svoje věděl i o novinářích. Masožravá chátra, připomněl si Šaldu. Prostituti myšlenky i srdce. Sám ovšem jejich služeb léta využíval.
Ve finančním světě obývaném z devadesáti procent muži tahle kombinace krásy a intelektu vyvolávala doslova pozdvižení. Zpočátku to Dianě lichotilo, ale později z toho začala být unavená. Nechtěla už vyvolávat ani prvoplánový obdiv, ani jednoduchou touhu. Chtěla – řečeno jazykem pokleslé literatury – konečně vzbuzovat lásku.
Byl unavený z toho, jak státní zástupci na přímý pokyn politiků znovu a znovu manipulují s vyšetřováními, byl unavený z nikdy nekončících milionových kšeftů na ministerstvu obrany, byl znechucený z té milionářské sebranky na radnicích a na pražském magistrátu a byl deprimovaný ze všech těch nikdy neobjasněných vražd a únosů. Byl unavený ze země, kde na narozeninové oslavy předsedy vlády chodí ozbrojení lidé a střílejí jiné lidi, kde soudci pomáhají tunelovat banky, kde podsvětí řídí policisty a jiní policisté přepadají poctivé podnikatele. Byl smrtelně unavený z celé téhle země, kde se mafiáni svobodně procházejí po sekretariátu předsedy vlády, kde se strojvůdci stávají sociálnědemokratickými premiéry a kupují si pak byty na Floridě. Měl toho všeho po krk.
„Takže zas chlastáte?“ obořil se na něho zrzek z ochranky, sotva mu na smluvený signál otevřel dveře. „A už od rána?“
„Děvočka,“ zopakuje rusky, „ty přece víš, jak to udělat.“ Diana se odváží zariskovat. „To teda vážně nevím!“ V jejím hlase se objeví náznak hysterie. Mladší Rus nespokojeně mlaskne. „Ale víš. Bílý kůň. Český občan, samozřejmě.“ Pokouší se dýchat co možná pravidelně. Musí polknout. „Otevře si u vás účet, na který bude postupně posílat menší sumy z našich peněz. Ty je podle jeho pokynů,“ Rus prsty naznačil ve vzduchu uvozovky, „investuješ do nějakých blue chips.“ Diana definitivně pochopí, že nemluví s finančním amatérem. Blue chips jsou nejlikvidnější cenné papíry, ať již na pražské burze nebo ve světě: ČEZ, Komerční banka, Microsoft, Apple, Coca-Cola. „Investice bude dlouhodobá, minimálně v řádu týdnů, a samozřejmě musí mít jistou logiku. Její věrohodnost bude tvoje starost. A tvoje odpovědnost.“ Ještě nikdy v životě neznělo Dianě anglické slůvko responsibility tak zlověstně.
„V americkým filmu,“ odpověděl po chvíli, „přijde k sympatickejm detektivům vyšetřujícím vraždu nesympatickej idiot od FBI a případ jim sebere. Detektivové to pak buď vyšetřej bez něj, čímž je jeho idiotství potvrzeno, nebo se ukáže, že to není idiot, ale taky sympaťák, a vyřešej to společně.“ Udělal pauzu. Saša vyčkával. „V Čechách nám případ pokaždý sebere nějakej hajzl od Ministra – a Ministr nás pak ještě pro jistotu převelí na auta a starožitnosti. Nikdo tudíž nevyřeší nic a za idioty jsme všichni.“
„Ale aspoň na jednu věc to bylo dobrý – ty naše rozvody,“ konstatovala. Vyčkávala. „Na co?“ přinutil se zeptat Pochůzkář. „Nikdo už nám doma nevyčítá přesčasy.“
„Myslíš, že něco změníš? Proč se chceš dobrovolně hrabat ve špíně politiky, když stejně nic nezměníš? Sobečtí cynici, kteří berou život jako soutěž bez pravidel, tu vždycky byli a budou. Vždycky!“ zdůraznila. „Tak o co se snažíš?“
„Šéf Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu je nadháněn ředitelem protikorupční policie?“ žasl Saša nahlas. „Je tohle možný?“ V očích Plukovníka bylo pouze klukovské uspokojení z vyhraného souboje. „Vaše naivní víra v soudržnost policejních útvarů mě vážně dojímá, pane redaktore,“ ozval se ze zadního sedadla Dárek Balík.
„Víte, co řekl Churchill, pane redaktore? Vzal jsem si od alkoholu víc, než si alkohol vzal ode mě. Tohle bych podepsal.“
Sugestivní účinek toho, co se od Darka Balíka dnešního odpoledne dozvěděl, spočíval v prosté sumarizaci případů: už pouhý jmenný výčet politiků, státních úředníků, policistů, soudců a státních zástupců zapletených do nejrůznějších kriminálních kauz stačil k vytvoření velmi temného obrazu české krajiny. Republika gaunerů, říkal si Saša. To by mohl být dobrý název pro knihu, napadlo ho.
„Soukromí přestalo existovat, víš to, brácho?“ oznámil mu namísto pozdravu. „Nepřipadá ti to strašný?“
Obvykle se tvrdí, že dokonalý zločin neexistuje, že pachatel vždycky udělá nějakou chybu – ale Ras dávno věděl, že to není pravda. Existuje. Dokonalý zločin je takový, který vůbec nezačne být vyšetřován.
Dokonalý zločin je takový, když vrah a policie spolupracují.
Co jiného je život než ustavičné loučení se životem? připomněl si. Kdo by naučil lidi umírat, naučil by je žít. Ušklíbl se.
„Říkám, že na tu asi zbrojní pas nemáte, že?“ Pistole se nápadně leskla. Plukovník předpokládal, že byla postříkána speciálním sprejem odstraňujícím otisky. Znovu si uvědomil, že mluví s bývalým estébákem. Za každou cenu ale musel zachovat klid. „Pěkná. Je nová?“ „Ne,“ řekl nakřáplý hlas za ním. „Vypraná v perwolu.“ Přítomní policisté se zasmáli. „Pomáhat a chránit,“ přečetl jim Plukovník nápis na boku nejbližšího policejního auta. „Četli jste to?“ „Čteme si to každej den,“ řekl Duna. „Jako pohádku na dobrou noc,“ doplnil ředitel Inspekce ministra vnitra. „A stejně jste to nepochopili. To totiž neznamená Dělat hovno a inkasovat“
Duna varoval ostatní policisty pohledem a potom ukázal na zbraň v rezervě. „Podáte mi ji, Plukovníku?“ „To je asi stejně pravděpodobný jako možnost, že s váma strávím Stědrej večer.“
Zatímco Mord ve své kanceláři v paláci Fénix čekal v bílém koženém křesle Rolf Benz se sklenicí třicetileté whisky v ruce na Primátora, pozoroval z okna sousoší svatého Václava, které jako by mu i dnes potvrzovalo, že v historii lidstva účel odjakživa světil prostředky, bratrovraždu jaksi nevyjímaje. Rád si také připomínal, že Václavské náměstí dostalo své jméno teprve z popudu Karla Havlíčka Borovského – předtím se celá staletí nazývalo Koňský trh. Jinými slovy: Trh tu byl dřív než ideály pisálků a podobných abstraktních moralistů.
Markovy rozpaky i jeho mlčení se jí ale líbily. Líbily se jí také jeho oči, vlasy a rty. Líbila se jí jeho sportovní postava i to jednoduché sportovní oblečení. Byla ráda, že to není žádný playboy. Bohatých playboyů, slovních exhibicionistů a rádobysuverénních metrosexuálů už měla plné zuby.
„Dvě dobrý a dvě špatný. Jakejma chceš začít?“ „Vobal mi tu hrůzu těma dobrejma, ať to lip skousnu.“
„I takoví lidé existují. I bezcharakterní lidé občas něco cítí.“
„Čili jedním dechem přiznáváte, že jste bezcharakterní sobeckej požitkář, kterej si nezasluhuje soucit, ohledy a tak dál – a současně si o soucit, ohledy a tak dál říkáte.“ „Tohle bezcharakterní lidé dělají.“
Diana mu ošetřuje natržené obočí. Marek Konwicki vnímá její blízkost. Snaží se dýchat nosem. Cítí dotyk jejích ňader. Vidí pěšinku v jejích vlasech. Cítí jejich vůni. Kdyby takhle vypadala věčnost, nestěžoval by si.
„Ale proč?“ zeptá se bez okolků Dárek Balík. „Proč neexistuje spravedlnost? To přece víte lip než já: kvůli lidem, jako jste vy.“ Lobbista zmlkne.
„Skutečnost je souboj pravd, polopravd, zlých pomluv, mediálních bublin, komických fám, bystrých dedukcí i mylných hypotéz.“
Michal Viewegh
( Vtipné je, číst Mafii v Praze a v době, kdy máte tuto knihu rozečtenou, se objeví aféra Razie na Úřadu vlády. Inu, člověk si umí vybrat vhodnou dobu..)
Žádné komentáře:
Okomentovat