Neoliberální reformy byly od osmdesátých let spojeny s rušením tradičních ekonomik založených na potravinové bezpečnosti. Namísto různorodého pěstování potřebných potravin pro danou oblast, na nichž se pravda vesměs příliš nevydělávalo, prosadili neoliberální sociální inženýři pěstování monokultur na vývoz. V důsledku toho je zemědělství v chudých zemích závislé na cenách plodin na světových trzích a také na dopravě. V momentě, kdy klesnou ceny potravin, které zemědělci ve třetím světě vyrábějí, mají mnohem méně prostředků na nákup toho, co potřebují, včetně potravin z dovozu. Pokud naopak stoupne cena dopravy, např. kvůli růstu cen pohonných hmot, znamená to rovněž zvýšení cen dovážených potravin a chudí na ně opět hůře dosáhnou.
Pro místní vlády přece jen hladové obyvatelstvo představuje problém, může se totiž bouřit a vyvíjet tlak. Poskytnout lidem "chléb a hry" se pokládá za předpoklad úspěšného vládnutí od starého Říma. Stát je přes všechny své četné chyby většinou motivován k tomu, aby nenechával vymírat svou populaci hladem - jsou to ostatně jeho potenciální vojáci, pracanti, plátci daní...lidi, které potřebuje pro svou nadvládu. Firmy podobný zájem nemají - potřebují zákazníky, takže lidmi bez kupní síly z ekonomického hlediska nedává příliš smysl se zabývat.
...např. hladomor v Somálsku či hlad v bývalé "obilnici světa" Ukrajině, nelze vnímat jako "přírodní katastrofy": jistěže se na nich podepsaly přírodní okolnosti, ale bez rámce volnotržní politiky by nikdy neměly tak otřesné následky.
Ani v dnešní době potravinová krize neznamená, že by byl nedostatek potravin, že by kupříkladu bylo příliš mnoho lidí, pro něž není možné získat potravu. Že má Země potenciál uživit mnohem více lidí, než kolik jich nyní obývá, přesvědčivě doložil už sociální ekolog a anarchista Murray Bookchin. Ale nejen to - i dnes se zdá, že je potravin dost. I ekonomické časopisy uznávají, že důvodem krize jsou spekulace na trhu s potravinami a zvýšení cen ropy.
"Zatímco i nejchudší domácnost v USA vydá na potraviny "jen" 16 % ze svého celkového příjmu, v Indonésii je to 50 %, ve Vietnamu 65 % a nigerijská rodina na nákup jídla věnuje dokonce 73 % vydělaných peněz." Jinými slovy, chudí nemají kupní sílu a významná zdražení pro ně znamenají nikoli snížení životní úrovně, ale útok na samu hranici možností. S tím souvisí i problém s biopalivy, která někteří obviňují ze zodpovědnosti za hlad ( ačkoli i někteří ekonomové upozorňují, že hlavní problém spočívá ve spekulacích a ceně ropy): problém za stávajícího systému nespočívá v samotném faktu, že se na části zemědělské půdy nepěstují potravinové plodiny, ale v tom, že potrava pro chudé má vzhledem k jejich nízké ekonomické síle nižší význam než potrava pro auta ( včetně té "ekologické"). V důsledku toho zbude na auta a nezbude na lidi, ač by to samozřejmě mělo být obráceně.
I tak ale připomínají, že právo lidí na život je víc než soukromý majetek. Obrazy těchto nepokojů a reakce, které vyvolávají, neznají hranice - právě tak, jako je nezná mezinárodní obchod a spekulace a jako je nesmí znát ani aktivita proti světovému hladu. A především jsou to pokusy o boj, což nám připomíná, že spravedlivé řešení nelze dosáhnout pokojnou dohodou těch nahoře, kteří mají (nejen) jídla dost a mohou s jeho zásobami cynicky spekulovat, a těch dole, že skutečným řešením je sociální hnutí směřující ke změně společnosti.
A - kontra
02/08
téma: Dluh znamená otroctví
Ondřej Slačálek
Žádné komentáře:
Okomentovat