Laurova cihelna

Tři roky nemyju už okna,
abych tě skrze sklo neviděla,
kdybych skrze sklo čisté na ulici tě uviděla,
umřela bych touhou.

Třikrát už vystřídal se sníh,dvakrát už vystřídal ho mech,
dvakrát omítka na mých zdech sloupla se,
jako ze srdce mého okoralého
slupka po slupce loupá se,
jako cibule, kterou sami
všemi opuštěni v hrnci spolu
vařili jsme, vzpomínáš, miláčku?

V koutě místnosti,
kde jsme se kdysi důvěrně znali,
kde jsme se milovali,
leží peřina přichystaná pro tebe, pro mne,
prosím přijď,
než peří zatím jen zteřelé
v ní zetlí.

Milý,
kdysi jsme se tak dobře znali.

Ňadra mi vysychají, hrubnou,
nejsou už hebká,
jenom tvým hlazením hladká byla.

Slzy mi tekou potoky
do skleničky,
ze které kdysi spolu pívali jsme,
ostrou hladinu sklenice té
slzy přetékají,
vlhkost vsakuje do zdí,
miláčku přijď,
naposled zazvoň u dveří,
ani nemusíš jít dál,
jen abych tvůj
důvěrně známý stisk knoflíku zvonku
ucítila.

Pak ráda se srdcem okoralým
dočekám na smrt,
která se ke mně laskavě blíží.

Ach, miláčku,
tenkrát sklenice nepřetekla,
přestože hladina její vypouklejší byla
než moje prsa, která jsi tehdy tak rád hladil
dneska zhrublá jak skelný papír,
zhrublá jak sklený papír.

Prosím tě, přijď,
vždyť už i mně samé líto mi je,
a slzy přetékající sklenice okraj
kdysi ti milé
hrozí, že v povodeň promění se,
a vlnou poslední mě smetou do náruče tvé,
která teprve potom náruči mé
vyhýbat přestane se.

Třikrát už vystřídal se sníh
na střeše domku,
kde kdysi svými těly slibovali jsme
teplo a lásku,
třikrát už střechu toho domku
prohlodal sníh a propadl krov
tak jako moje dásně propadly se,
ze kterých kdysi rty moje rudé trčely tobě
vstříc,
miláčku.

Třikrát už vystřídal se sníh
na naší střeše,
třikrát už mezerami krovu
snesl se sníh
na moje prsa vychladlá,
která by přesto posledním žárem zahořela,
kdybys je pohladil,
milý.

Vzpomínáš, jak jsme se hřáli opuštěni
svými těly?

Pavučinu v koutě cimry,
kde kdysi milovali jsme se,
i pavouk opustil.
Aspoň tou mouchou poslední
pavoukem opuštěnou kdybych
byla,
tehdy bych aspoň doufat směla,
že jak ten pavouk krvelačný
pro mne se vrátíš.

K vychladlým plátům na kamnech
neblížím už se ani,
abych svoje ruce prochladlé ohřála si,
omítce padající ze zdí pomalu jenom vyhýbat se
učím,
mučím se vzpomínkou, miláčku,
když do dlaně dlaň teplou vkládali jsme
a pláty doruda rozpálené na našich kamnech
tehdy asi
chladnější byly,
milý,

třikrát už napadl čerstvý sníh,
roztál,
z peřiny vychladlé studené peří
vyteklo, roztálo,
rampouchy peří na vychladlých plátech
na kamnech rudě zadoutnaly,
milý,
poslední uhlíky mojí duše vem do dlaně,
nacpi je do dýmky,
prosím,
můj milý, aspoň tím uhlíkem ve tvojí dýmce
kterým poslední pokouření
rozdmýcháš,
prosím.

Zdi zplesnivěly v domečku,
kde jsme se kdysi důvěrně znali,
zdi, v jejichž útrobách
tak důvěrně jsme spolu byli,
omítka z nich se drolí
vlhká, zelená,
laskavější než ty,
miláčku,
protože drolí se,
aby čaj mi osladila,
který netečně míchám lžičkou.



Magor