Miluj svůj život

Ve vztazích máme sklony znovu vytvářet takové vztahy, jaké jsme měli s matkou či otcem, nebo vztah, jenž byl mezi našimi rodiči. Vzpomeňte si, jak často jste měli milenku nebo šéfa, který byl "přesně jako" vaše matka nebo váš otec. Chováme se sami k sobě stejně, jak se k nám chovali naši rodiče. Naprosto stejným způsobem si něco vyčítáme a trestáme se. Když se do toho zaposloucháte, jako byste ta slova přímo slyšeli. A jestliže nás rodiče jako malé milovali a povzbuzovali, pak stejným způsobem milujeme a povzbuzujeme sami sebe jako dospělí. "Nikdy neuděláš nic správně." "Je to tvá vina." Jak často jste si to řekli? Jestliže vaše matka nevěděla, jak má mít sama sebe ráda, nebo váš otec vůči sobě necítil lásku, nebylo prostě možné, aby vás naučili, jak máte mít sami sebe rádi. Snažili se co nejlépe využít to, co se naučili jako děti. Tihle lido, kteří vám "tohle všechno způsobili", byli prostě jen stejně ustrašení a vyděšení, jako jste vy. Minulost nad námi nemá žádnou moc. Nezáleží na tom, jak dlouho jsme uplatňovali negativní postoje. Naše síla je v .bgpřítomném okamžiku. A to je úžasné poznání! Svobodní můžeme být okamžitě, hned teď! Tím, že milujeme a přijímáme sami sebe, a tím, že vytvářime prostředí plné bezpečí, důvěry, úcty a přijímání, navazujeme i mnohem láskyplnější životní vztahy/. Lidé, kteří mají rádi sebe a své tělo, nikdy neurážejí sebe ani ostatní. Přijímání sebe sama podle mě začíná tím, že se nikdy za nic nekritizujeme. Uvědomte si, že jste sami sebe dlouhá léta kritizovali a stejně to nebylo k ničemu. Snažte se sami sebe oceňovat a uvidíte, co se stane. Měla bych? Budu-li opravdu chtít, tak mohu ..... ..proces zbavování se pocitu, že "jsem k ničemu", protože není třeba vyhovovat standardům někoho jiného. Představte si růži, když je malé poupě. Pak se rozvine v květ a do chvíle, kdy opadají poslední okvětní lístky, je stále krásná, stále dokonalá, stále ve změně. A s námi je to stejné. My jsme stále dokonalí, stále krásní a stále se měníme. Děláme to nejlepší, co můžeme, s poznáním, vědomím a znalostmi, které máme. A jak se naše poznání, vědomí a znalosti rozvíjejí, začneme dělat věci jinak. Nejsnažší by bylo svalit vinu na rodiče a po celý zbytej života být v roli oběti. To by však nebylo moc zábavné a určitě bychom se tím nedostali z pozice, v níž teď vězíme.