V podzimní zahradě černě znějí kroky
lesknoucí se Luny,
na mrznoucí zdi padá strašlivá noc.
Ó, trnitá hodino žalu.
V setmělém pokoji stříbrně doutnají
světla osamění, v okovech smrti,
v temnotě mysli a kamenná hlava sklání se
pod tíhou pomíjivosti,
opilá vínem a neslyšným nočním hlukem.
Ucho stále naslouchá
jemnému šelestění kosa v lískovém křoví.
Temná hodina růžence. Kdo jsi?
Osamělá flétna,
čela, mrazivě skloněná před temnými časy.
Georg Traklmelancholii
Deprese jako řeč unavené duše (Rüdiger Dahlke)
Žádné komentáře:
Okomentovat