Pryč jsou doby, kdy symbolem rozdělení světa byla Berlínská zeď. Svět je však stále rozdělený a zdi jsou toho stále symbolem.
Berlínská zeď byla nakonec pokořena. Avšak v té euforii si asi málokdo uvědomoval, že nejde o zeď poslední, že budou vystavěny další, které nadále budou rozdělovat svět.
Plot prakticky i symbolicky odděluje bohatou Severní Ameriku od chudých latinskoamerických zemí. To, co platí pro chudé lidi toužící po lepším životě, však neplatí pro finančníky, investory a nadnárodní koncerny. Těm je hranice naplno otevřená, a to především poté, co vešla 1. ledna 1994 v platnost dohoda o Severoamerické zóně volného obchodu (NAFTA). Na mexické straně hranice vyrostly nové průmyslové komplexy a fabriky. Tyto oblasti se staly zdrojem levné pracovní síly, kde se nehledí na jakákoli pracovní práva, bezpečnost práce či ekologické zatížení.
Plot by měl oddělit ty, kteří rozhodují o osudech planety, aniž by jim k tomu někdo dal nějaký mandát, od těch, kteří kritizují jejich politiku, jejímž cílem je především upevnění vlastních mocenských pozic ve světě a umožnění rostoucího zisku ekonomickým elitám těchto zemí, a to zpravidla na úkor většiny, která stojí na opačném konci sociálního spektra.
Zatímco představitelé elit měli všechny možné výhody a všechen luxus, obyvatelé dotčené lokality byli omezeni na svých právech a proti odpůrcům byl zasazen celý represivní aparát. A to vše zaplatili obyčejní lidé. Jedni si mohli v klidu spřádat válečné plány, prohlubovat sociální propasti atd. a za hradbou z betonu a železa policejním jednotkám čelili ti, kteří volají po sociální spravedlnosti.
V nejednom velkém městě vyrostly či jsou budovány zdi, které mají chránit čtvrti těch nejbohatších. Doplněné o kamerové systémy a soukromé bezpečnostní agentury.
Před pár desítkami let byla pro svět charakteristická tzv. železná opona oddělující kapitalistický Západ od rádoby socialistického Východu. Dnes svět protínají zdi, které dělí bohatý Sever od chudého Jihu, bohaté obyvatele jednotlivých zemí od těch chudých, vládnoucí elity od těch, kteří nechtějí být ovládáni, utlačovaní a vykořisťovaní.
Stanislav Rubeš
Berlínská zeď byla nakonec pokořena. Avšak v té euforii si asi málokdo uvědomoval, že nejde o zeď poslední, že budou vystavěny další, které nadále budou rozdělovat svět.
Plot prakticky i symbolicky odděluje bohatou Severní Ameriku od chudých latinskoamerických zemí. To, co platí pro chudé lidi toužící po lepším životě, však neplatí pro finančníky, investory a nadnárodní koncerny. Těm je hranice naplno otevřená, a to především poté, co vešla 1. ledna 1994 v platnost dohoda o Severoamerické zóně volného obchodu (NAFTA). Na mexické straně hranice vyrostly nové průmyslové komplexy a fabriky. Tyto oblasti se staly zdrojem levné pracovní síly, kde se nehledí na jakákoli pracovní práva, bezpečnost práce či ekologické zatížení.
Plot by měl oddělit ty, kteří rozhodují o osudech planety, aniž by jim k tomu někdo dal nějaký mandát, od těch, kteří kritizují jejich politiku, jejímž cílem je především upevnění vlastních mocenských pozic ve světě a umožnění rostoucího zisku ekonomickým elitám těchto zemí, a to zpravidla na úkor většiny, která stojí na opačném konci sociálního spektra.
Zatímco představitelé elit měli všechny možné výhody a všechen luxus, obyvatelé dotčené lokality byli omezeni na svých právech a proti odpůrcům byl zasazen celý represivní aparát. A to vše zaplatili obyčejní lidé. Jedni si mohli v klidu spřádat válečné plány, prohlubovat sociální propasti atd. a za hradbou z betonu a železa policejním jednotkám čelili ti, kteří volají po sociální spravedlnosti.
V nejednom velkém městě vyrostly či jsou budovány zdi, které mají chránit čtvrti těch nejbohatších. Doplněné o kamerové systémy a soukromé bezpečnostní agentury.
Před pár desítkami let byla pro svět charakteristická tzv. železná opona oddělující kapitalistický Západ od rádoby socialistického Východu. Dnes svět protínají zdi, které dělí bohatý Sever od chudého Jihu, bohaté obyvatele jednotlivých zemí od těch chudých, vládnoucí elity od těch, kteří nechtějí být ovládáni, utlačovaní a vykořisťovaní.
Stanislav Rubeš
Žádné komentáře:
Okomentovat