To, že není paranoidní, ještě neznamená, že po ní nejdou. Důvodů, proč se rozhodla výtvarnice známá pod přezdívkou Toy Box zůstat v anonymitě i poté, co jí teď v nakladatelství Labyrint vyšla první komiksová kniha Moje kniha Vinnetou , je několik. Jednak můžeme v ulicích na nelegálních plochách stále občas narazit na nějaký její streetartový kousek, kvůli kterému by jí mohly úřady dělat problémy. Pak je tu přirozená plachost výtvarnice, jíž je protivná představa, že by ji pak kvůli známému obličeji oslovovali neznámí lidé. A třetí motiv je pro ni možná aktuálně nejpodstatnější. Nechce být příliš osobní. Ve svém knižním debutu čtenáře přivádí mezi squatery, kteří žijí své – pro leckoho až moc romantické – sny o ideálním světě. Kohoutek s teplou vodou je v něm sice vzácností, ale všichni se tu k sobě chovají slušně, nikdo nikoho nevyužívá, nejedí se zvířata, nekřičí se na ženy a vzhlíží se tu k jediné maximě, jíž je svoboda. Pro autorku je to hodně intimní svědectví, protože mezi squatery a anarchisty strávila řadu let. „Je to ornamentální vyjádření citů, které mám ke svým kamarádům. Vlastně je to spíš osobní dopis než klasická knížka,“ vysvětluje Toy Box, která v dramatickém příběhu o marném boji s osudem líčí reálné události, byť si pro obličeje aktérů vypůjčila tváře jiných lidí. Včetně sebe samé. „Týká se to mého a jejich života. Ale kdo je kdo, na to si každý musí přijít sám.“ Vzkříšení kamarádky Pod občanským jménem ji před více než dekádou znali čtenáři v jednom deníku. Pak jí ale začala vadit bulvarizace novin; fakt, že místo textů o společenských nepravostech najednou po dnes přesvědčené vegance a bojovnici za práva menšin chtěli oddechové čtení o celebritách. Novinařinu opustila a přihlásila se na DAMU na scénografii. Obor si v pětadvaceti letech zvolila kvůli tomu, že v něm mohla navázat na své zkušenosti z tvorby komiksů o smutné kostce cukru, které si kreslila pro radost už jako novinářka: i na divadle se dramatičnost situace staví podle toho, v jakém prostředí se odehrává. Veřejnost se s její divadelní prací poprvé seznámila před sedmi lety v hudebním klubu Cross, v jeho podkroví jako klauzurní práci inscenovala Shakespearovu Bouři . Pojala ji jako vzrušující cestu diváka skrz prostor zaplněný kouzelnými předměty a pohádkovými postavami, jež vyvrcholila ohnivým tancem na střeše holešovického činžáku. Trochu to připomínalo spontánní akce, s nimiž se seznámila během návštěv legendárního pražského squatu Milada. Ostatně kamarádi, které tam poznala, jí pro představení pomohli postavit z nalezených větví strom, na němž na diváky čekal vzdušný duch Ariel. Vyrůstala na komiksech od Maxe Anderssona či Billa Wattersona, z české scény ji nejvíc ovlivnil Vladimir 518. Postupně začala zveřejňovat i své vlastní, v nichž reportážní formou vyprávěla o zdejších gastarbeitrech, ukrajinských prostitutkách či squaterech z Milady. S dalšími lidmi z alternativních kruhů se spřátelila při návštěvách amsterdamského festivalu robotiky a nových technologií v umění Robodock pořádaného tamním squatem ADM. Aby si vydělala na vstupenku, pracovala tu jako dobrovolnice. Tady se také začal odvíjet příběh jejího komiksu Moje kniha Vinnetou . Toy Box se na festivalu potkala s dívkou říkající si Semtexdesign. Češkou trávící s holandským manželem a jejich dítětem život na cestách po Evropě v malém karavanu. Idylická kombinace nezávislého přelétávání mezi sousedskými akcemi a udržování běžného chodu rodiny později skončila ve chvíli, kdy Semtexdesign na nátlak svých konzervativních rodičů opustil partner. Následovaly tahanice o dítě, nalezení nového druha, další cesty po světě. Už už to vypadalo, že se Semtexdesign dokázala odrazit ode dna. Ale dopadlo to s ní podobně jako se zmíněným squatem Milada. S tím rozdílem, že po policejním zásahu v roce 2009 život z budovy vyprchal snad jen dočasně. Zatímco ze Semtexdesign kvůli fatální nemoci definitivně. Tedy až do těchto dnů. Toy Box se totiž rozhodla svou přítelkyni vzkřísit. Barvy nesou emoce „Pracovala jsem na tom tři roky,“ vypráví Toy Box nad knihou, v níž propojila tři roviny vyprávění. Vlastní vzpomínky na setkání se squatery. Souboj Semtexdesign s nepřízní osudu. A v neposlední řadě příběh jejího nejlepšího kamaráda Martina Fontána. Ten se kdysi jako dítě vzepřel vůli Karla Maye a neobratnou rukou přepsal závěr jeho Vinnetoua tak, aby náčelníka Apačů nezabil bídný Sioux Ko-itse. Chlapec nechtěl připustit, že by jeho hrdina měl zemřít, a proto ho oživil v dalších povídkách. A podobně nyní postupuje Toy Box: odmítá se smířit s představou, že Semtexdesign padla do spárů Manitoua, a tak dala jejímu životu jiný scénář. „U Vinnetoua i Semtexdesign jsem nacházela stejná témata: vášeň, boj, divokost. Ale chyběl mi svorník, který by jejich setkání dával smysl. Pak mi došlo, že jím jsem já, která jsem je měla oba ráda a nemůžu se z toho vynechat,“ vzpomíná Toy Box, jež se poprvé pustila do autobiograficky laděného vyprávění. Jeho scénář sedmkrát přepisovala, než ho dotáhla do finálního tvaru. Konzultovala ho s lidmi mimo anarchistickou komunitu, aby byl srozumitelný i pro ty, kdo s ní nemají žádnou zkušenost. kresba Toy Box Když z batohu vytahuje čtvrtky a papíry dokumentující, co vydání dvousetstránkového komiksu předcházelo, člověk si uvědomí, jaká práce za knihou stála. Toy Box dlouho hledala ideální techniku. Věděla pouze, že komiks musí být barevný, protože barvy nesou emoce. Nakonec se rozhodla pro akvarel. Vzhledem k její zálibě v plasticky působících scénách je to nesmírně náročná technika. Nejprve si na čtvrtku nakreslila obrys pozadí, kupříkladu panoráma Berlína s jeho televizní věží. Obrázek si naskenovala, vytiskla a vybarvila vodovými barvami. Stejně postupovala při kreslení vzdušného víru, který v jejích představách krouží nad Berlínem. Poté namalovala Semtexdesign v podobě anděla, jenž na město v popředí shlíží ze střechy opuštěné továrny. Všechny tři obrázky pak naskenovala a v počítači je propojila přes sebe. A nakonec je doplnila „bublinou“ s autentickou básní Semtexdesign: „Bomby vybuchují nad Berlínem a andělé začnou tancovat.“ Ve výsledku je tak každé okénko komiksu složené z několika maleb. Což při dvou stech stranách znamená na dva tisíce precizně pomalovaných áčtyřkových čtvrtek. Do vody Toy Box sypala sůl, která scénám dodává nádech jakési rozpité vzdušnosti. „Čím jiným jsem měla malovat než slzama po mrtvý kamarádce?“ Má to smysl Práce jí zabrala i deset hodin denně. Náklady na život v hlavním městě jí proto dva roky pomáhal hradit Petr Lubojacký, manažer jedné módní značky. „Je to bývalý technař a filantrop. Díky takovým lidem se mi daří přežít, protože mi dávají práci, která dává smysl. Jinou bych nedělala,“ říká k tomu Toy Box. Jako výtvarnice totiž zásadně odmítá zakázky pro reklamní agentury, globální korporace a vždycky si pečlivě ověří, v jakém kontextu se její tvorba objeví. S jejím dílem se tak mohou pravidelně setkat čtenáři Nového Prostoru, kde například publikovala komiks o historii domestikace svých milovaných psů. Pro iniciativu bezplatně distribuující veganskou stravu Food Not Bombs vytvořila pexeso o šťastných zvířátkách a sérii sítotiskových plakátů s nápisem Nežer maso nebo v noci přijdem! Ilustrovala knihu pro pečovatele o seniory Bedekr aktivního stárnutí . Nakreslila jeden z příběhů českého odboje do knihy Ještě jsme ve válce . S romskými dětmi dělá sítotiskové workshopy. Nebo pro hudebníka říkajícího si Kittchen navrhla přebal jeho alba Radio doplněný o postapokalyptický komiks. Aktuálně pracuje na kampani organizace Jako doma, jež pomáhá ženám bez domova. „Taky bych mohla malovat obrazy, ale necítím v tom zatím smysl. Chci dělat komiksy, které si může kdokoli dovolit, a ne obrazy za desítky tisíc korun pro snoby do jejich obýváků.“
Žádné komentáře:
Okomentovat