Bytosti schopné zemřít

děkuji za odmítnutou lásku
nikdy nepřiznanou úplnost
nepoznanou hojnost
děkuji za noci bloudění
a alkoholovou otupělost
děkuji za hrůzu nemoci
děkuji za posměvačné úsměvy
úšklebky
sarkasmy
pohrdání
nenávist
lhostejnost
děkuji za lživá přiznání
vyžebraná pohlazení
pády do oceánu noci
děkuji za vždy zavřené dveře
děkuji za uplakané oči
děkuji za rozbitá ústa
jež se už nikdy neotevřou přiznáním
děkuji za rozpojené ruce
které ztratily cestu k pohlazení
děkuji za klid který nikdy nepřijde


děkuji za všechny unášené
k souostroví zoufalství
děkuji za tvé oči
zrcadlo mé bídy
děkuji za chroptění a výkřiky
vytržené z úst umučených
děkuji za smrt
která hází své hadry
na ramena nemocného dítěte
děkuji za sliby
nikdy nedodržené
děkuji za kumpány z kliniky
kteří spáchali sebevraždu
děkuji za ty co bloudí
ve větru hrůzy
děkuji za vyděděnce
ukryté v záhybech zoufalství
děkuji za dny mučení
děkuji za zakázanou oázu
stín a noc
štědře rozdávané
děkuji za chrchle
zesměšňovanou šlechetnost
děkuji za neúprosné prokletí
které mě tíží
jako tolik ostatních

s tebou
ne bez tebe
ty už napříště nejsi
stopy stínu
v objetí mrtvých stromů
shnilé kmeny
tuze vysoké prameny
kde se kurví úsvit
aby vyžebral trochu světla

odejít sám
bez nich
bez tebe
tebe která
tebe kde
tebe když
paměť rozpuštěná
ve velkých hlubinách paniky
bylo potřeba najít útočiště
na druhé straně smrti
mezi stránkami noci
kam se ještě zapisují
z neznámo jakého výsměchu
jména nemožná zapomenout

ne jména
rány
přiznání vytržená
z útrob země
než dozní uštknutí
křeče
okleštěné veselí
pak únik

umlknout
ustrnout
uzavřít se
mumifikovat se
v tichu dun
kde zanikají stěží vyznačená
jména těch jež jsem miloval
a které rychle odešly
a nechaly za sebou válet
vágní adresu symbolizující
zem do níž se nikdy nedostanu
kloužeme mezi řasami
v konečně tichém světě
ale není to klid
klid není nikdy nikde
ani v zavřeném pokoji
ani na rozestlané posteli
která se náhle podobá pasti
kde smrt skládá části
své bídné šachovnice

rozbít kůru zoufalství
povolit svěrák mrazu
rozehnat stín
nebo chcípnout v záhybech vlhké země
která mi stoupá naproti
z největší hlubiny noci

už nechceme
už nemůžeme
trávit svůj čas
odmítáním
zesměšňováním
rozdíráním
pohrdáním
vytrháváním
pošlapáváním
masakrováním
nenáviděním
už nemůžeme trávit svůj čas nadáváním
s imbecilní naléhavostí
toho kdo si myslí
že ho ještě někdo poslouchá




Francis Giauque

přeložil Erik Lukavský