Jak se zbavit starostí a začít žít - Carnegie

Do vedení se obvykle dostane ten člověk, který dokáže vstát a říct, co si myslí.

Náš problém není nevědomost, ale nečinnost.

Když někoho něco učíte, nikdy se to nenaučí." Měl pravdu. Učení je aktivní proces: učíme se tím, že něco děláme.

Naším hlavním úkolem není vidět to, co se matně rýsuje v dálce, ale pracoval na tom, co leží přímo před námi.

V čem tedy spočívalo tajemství jeho úspěchu? Svým posluchačům sdělil, že v tom, čemu on sám říkal „život v denních přihrádkách". Co tím myslel? Několik měsíců předtím, než přednášel na Yale, cestoval sir William Osler přes Atlantik parníkem, kde kapitánovi na můstku stačilo stisknout tlačítko a okamžitě zahučely stroje a jednotlivé části lodi se rázem neprodyšně oddělily od ostatních, loď se rozdělila na systém vodotěsných přihrádek. „Přitom každý z vás," vysvětloval dr. Osler svým posluchačům, „je mnohem obdivuhodnější mechanizmus než takový parník a čeká ho mnohem delší cesta. Proto vás prosím, abyste se naučili zvládat techniku života v ,denních přihrádkách, která jediná vám na vaší cestě zaručí bezpečnost. Postavte se na můstek a přesvědčte se, že alespoň ty hlavní přepážky se dají zavřít. Stiskněte knoflík a zaposlouchejte se, jak se na všech úrovních vašeho života zaklapávají železné dveře oddělující Minulost, mrtvé včerejšky. Stiskněte další knoflík a železnou oponou odřízněte Budoucnost - ještě nenarozené zítřky. A pak budete v bezpečí... pro dnešek. Odhoďte minulost, ať mrtví pohřbí své mrtvé... Odhoďte včerejšky, které svítily mnoha hlupákům na cestě do hrobu... Pokud se k břemeni včerejška nesenému dnes přidá ještě zátěž zítřků, i ti nejsilnější pod tou tíhou zakolísají. Budoucnost tedy odřízněte stejně jako minulost... Všechna vaše budoucnost je dnes... Žádný zítřek neexistuje. Jediný den, kdy můžete dojít spasení, je dnes. Plýtvání energií, nervozita, starosti jsou věrní průvodci každého, kdo se stará o budoucnost... Takže pořádně zavřete a utěsněte přední i zadní přepážky a připravte se na rozvíjení návyku žít v ,denních přihrádkách'." Ve svém projevu totiž zdůraznil, že nejlepší možný způsob, jak se připravit na zítřek, je využít všechnu svou inteligenci a všechno své nadšení k tomu, abychom dnes dělali výtečně práci, kterou máme udělat dnes. To je jediný způsob, jak se připravit na budoucnost.

Samozřejmě myslete na zítřek, pečlivě se na něj připravujte a plánujte jej. Ale nemějte z něj strach. Za druhé světové války naši vojevůdci také zítřek plánovali, ovšem nemohli si dovolit z něj mít strach. „Vzal jsem nejlepší muže a nejlepší vybavení, jaké jsme měli," prohlásil admirál Ernest J. King, který velel námořnictvu Spojených států, „a dal jim to, co jsem považoval za nejlepší úkol. Víc jsem udělat nemohl. Jestliže se nějaká loď potopila," pokračoval admirál King, „nemůžu ji vynést zpátky na hladinu. Jestliže ji teprve mají potopit, těžko tomu mohu zabránit. Svůj čas můžu daleko lip využít tím, že budu řešit problémy zítřka, než když se budu donekonečna patlat ve včerejších. A kromě toho, kdybych tyhle věci nechal, aby mě dostaly, dlouho bych nevydržel." Ve válce i v míru je hlavní rozdíl mezi dobrým a špatným myšlením následující: dobré myšlení pracuje s příčinami a následky a vede k logickým, konstruktivním plánům; špatné myšlení často vede k napětí a nervovým zhroucením.

Veď mě, laskavé světlo... a zadrž mé nohy včas: netoužím spatřit věci v dálce - jeden krok mi stačí.

Ježíšovými slovy: „Nebojte se zítřka" nebo slovy sira Williama Oslera: „Žijte v denních přihrádkách."

Vy a já, my všichni se v tuto chvíli nacházíme v bodě, kde se střetávají dvě věčnosti: obrovská minulost, která trvá odnepaměti, a budoucnost, která sahá až k poslední kapce času. Ani v jedné z těchto věčností nemůžeme žít - ani na zlomek vteřiny ne. Tím, že bychom se o to snažili, si jenom pochroumáme-tělo i duši. Spokojme se tedy s tím, že budeme žít v jediném čase, v němž žít můžeme: od této chvíle až do okamžiku, kdy si půjdeme lehnout. „Každý může nést toto břímě, byť sebetěžší, až do večera," napsal Robert Louis Stevenson. „Každý může dělat i tu nejtěžší práci jeden den. Každý dokáže žít slastně, trpělivě, čistě a s láskou až do západu slunce. A o nic jiného v životě ani nejde."

Pro moudrého člověka znamená každý nový den nový život.

„Zítřku, dělej co chceš - já dnes jsem mohl žít."

Ze zkušenosti vím, že jeden z nejtragičtějších rysů lidské povahy je sklon neustále život odkládat. Všichni sníme o nějaké růžové zahradě daleko za obzorem a nevšímáme si květů, které nám právě dnes kvetou před okny. Proč jsme takoví hlupáci - tragičtí hlupáci?

Jak zvláštní je ten běh našeho života!" napsal kdysi Stephen Leacock. „Dítě říká: ,Až budu velký kluk.' Jenže co to znamená? Velký kluk říká: ,Až budu dospělý.' Když dospělý je, říká: ,Až se ožením.' Ovšem co to je, oženit se? Pak se jeho slova změní na: ,Až budu moci jít do penze.' A nakonec, když přijde do penze, ohlédne se za sebe, kudy to vlastně šel, a spatří krajinu ošlehanou studeným větrem; všechno mu tak nějak uteklo, aniž by si toho všiml. Teprve pozdě zjišťujeme, že život spočívá v samotném žití, v předivu dní a hodin."

Naším nejcennějším majetkem je dnešek. A je to jediný majetek, který nám nikdo nemůže vzít.

POZDRAV ÚSVITU 

Pohleď na tento den! To on je život, život života: jeho kratičký běh obsahuje všechnu pravdu a skutečnost našeho bytí - blaženost růstu, slávu činů i lesk krásy, protože včerejšek je pouhý sen a zítřek pouhá představa, avšak dobře prožitý dnešek mění včerejšek v krásný sen a zítřek v představu plnou naděje. A proto pohleď na tento den! Takový je pozdrav úsvitu.

Když jsem si představil, co nejhoršího mě může čekat, připravil jsem se na to, že se s tím budu muset smířit - pokud to bude nutné. Když jsem tedy určil, co nejhoršího se mi může stát, a duševně jsem se smířit s přijetím této eventuality, došlo k velice důležité věci: okamžitě jsem se uvolnil a pocítil klid, jaký jsem nezakusil už několik dní. Kdybych si dál dělal jenom starosti, nejspíš by se mi to nikdy nepodařilo, protože na starostech je nejhorší to, že dokonale likvidují naši schopnost soustředit se. Když si dě- láme starosti, naše mysl poskakuje z jednoho nápadu na druhý a ztrácíme veškerou schopnost se rozhodovat. Když se však přinutíme představit si nejhorší možný výsledek a v duchu se s ním smířit, zbavíme se všech matných představ a dostaneme se do situace, ve které se můžeme na svůj problém daleko lépe soustředit.

Opravdový klid duše," tvrdí tento čínský filozof, „spočívá ve smíření se s nejhorším.

Dokud můžeme, užívejme jen, než naše tělo lehne popelem – co prachem je, v prach má se obracet, bez oslav, bez písní - a hlavně bez konce!

Žaludeční vředy nedostanete z toho, co polykáte. Dostanete je z toho, co může spolknout vás.

Smiř se s fakty, přestaň si dělat starosti a snaž se s tím něco udělat!

Nenechte se znervózňovat budoucností. Každý den končí chvílí, kdy si jdete lehnout.

Například," pokračoval, „pokud mám problém, který budu muset nějak vyřešit příští úterý ve tři odpoledne, odmítám ho až do úterka jakkoli řešit. Místo toho se soustředím na získávání všech údajů, které se problému týkají. Nedělám si starosti," prohlásil. „Nezoufám si kvůli tomu. V noci klidně spím. Prostě se zabývám tím, že sháním fakta. A když se mi podaří sehnat všechna, pak se v úterý problém většinou vyřeší sám!" 

Myslím, že mohu s čistým svědomím říci, že v mém životě neexistují starosti. Přišel jsem na to," dodal, „že jakmile člověk věnuje čas tomu, aby si nestranně a objektivně zjistil fakta, ve světle tohoto poznání se všechny starosti rozplynou."

Tvrdá zkušenost mě naučila, že fakta se mnohem lépe analyzují, když si je zapíšete. Dá se říci, že už jenom pouhé zapsání jednotlivých skutečností na kus papíru a přesná formulace problému představují značnou část cesty za rozumným řešením. Jak říká Charles Kettering: „Dobře formulovaný problém je napůl vyřešený."

Už celá léta, kdykoli jsem si začal dělat starosti, jsem si sedal k psacímu stroji a zapisoval si dvě otázky - a odpovědi na ně: 1. Co mi dělá starosti? 2. Co s tím mohu dělat? Kdysi jsem se snažil na tyhle otázky odpovídat, aniž bych si je napsal, jenže později jsem toho nechal. Zjistil jsem, že když si zapíšu otázku i odpovědi, dokážu hned myslet jasněji. 

Právě neschopnost dojít k nějakému pevnému rozhodnutí, neschopnost přestat chodit stále dokolečka, dohání lidi k nervovým zhroucením a životu, který je pro ně peklem. Přišel jsem na to, že padesát procent mých starostí zmizí, jakmile dojdu k jasnému, konečnému rozhodnutí, a dalších čtyřicet procent se ztratí, sotva to rozhodnutí začnu uvádět ve skutek. Takže se devadesáti procent svých starostí zbavuji prostě tím, že provedu tyhle čtyři kroky: 1. Přesně si zapíšu, co mi dělá starosti. 2. Zapíšu si, co s tím můžu dělat. 3. Rozhodnu se, co s tím budu dělat. 4. Okamžitě se tím rozhodnutím začnu řídit." Galen Litchfield se stal ředitelem sekce pro Dálný Východ společnosti Starr, Park and Freeman, Inc., která zastupuje vysoké pojišťovací a finančnické kruhy. Díky tomu se stal jedním z nejdůležitějších amerických obchodníků v Asii; přiznal se mi, že za větší část svého úspěchu vděčí právě této metodě analýzy starostí a vyrovnávání se s nimi. Čím to, že je jeho metoda tak skvělá? To proto, že je efektivní, konkrétní, že jde přímo k jádru problému. Její vrchol spočívá v třetím nezbytném pravidle: Podle rozhodnutí jednat. Pokud s tím skutečně něco neuděláme, všechno naše zjišťování faktů a jejich analýza je jen mlácení prázdné slámy - zbytečná ztráta energie. William James tvrdil toto: „Jakmile jednou dospějete k rozhodnutí a máte je začít provádět, zapomeňte absolutně na veškerou zodpovědnost a starost o výsledek." (V tomto případě zřejmě William James použil slovo „zodpovědnost" místo slova „úzkost" nebo „starost".) Chtěl tím říci, že jakmile se jednou k něčemu pečlivě rozhodnete a vaše rozhodnutí je podloženo fakty, začněte jednat. Nevracejte se ke svému rozhodnutí a nesnažte se ho předělat. Nezačněte vá-

Nezačínejte o svém rozhodnutí pochybovat, což vede jen k další řadě pochybností. Neohlížejte se pořád přes rameno.

Přišel jsem na to, že přemýšlet o problémech za určitou hranici vede jen ke zmatení a strachu. Vždycky nastane chvíle, kdy další zkoumání a přemýšlení může jenom uškodit. Přijde čas, kdy se musíme rozhodnout, jednat a neohlížet se zpátky."

Velký vědec Pasteur hovořil o „klidu, který nacházíme v knihovnách a laboratořích". A proč tam panuje takový klid? Protože lidé v knihovnách a laboratořích jsou příliš zabráni do své práce na to, aby si dělali starosti o sebe. Vědci zabývající se výzkumem se jen málokdy nervově zhroutí. Na takové věci prostě nemívají čas. Čím to, že taková jednoduchá věc jako neustále se něčím zaměstnávat pomáhá zahánět úzkost? Je na to zákon - jeden ze základních zákonů psychologie, který zní: žádná lidská mysl, ani ta nejgeniálnější, se nedokáže v daném okamžiku zabývat více než jednou věcí. 

Bez cíle by moje dny skončily tak, jak takové dny vždycky končí: rozkladem.

Zesnulý král Jiří V. si na zeď své knihovny v Buckinghamském paláci pověsil tato zarámovaná slova: „Nauč mě, Pane, abych neplakal nad rozlitým mlékem." Tutéž myšlenku vyjádřil Schopenhauer: „Když se připravujeme na cestu životem, jednou z nejdůležitějších potřeb, které je třeba zabalit, je pořádná dávka rezignace."

Tarkington však tvrdil: „Tuhle zkušenost bych za žádnou příjemnější nevyměnil." Naučil se smíření. Naučil se, že vydržet cokoli, co mu život přinese, není nad jeho síly. Zjistil, že John Milton měl pravdu, když napsal: „Není hrozné být slepý - hrozné je nebýt schopen slepotu snášet."

Bože, dej mi vyrovnanost, abych se smířil s věcmi, které nezměním, odvahu změnit věci, které změnit jdou, a moudrost, abych je od sebe rozeznal.

Navrhuji však, abychom k životu zaujali pozitivní postoj místo negativního. Jinými slovy, o své problémy se máme starat a ne si s nimi dělat starosti. Starání se znamená uvědomit si podstatu problémů a v klidu podniknout kroky k jejich vyřešení. Starosti znamenají neustále bezvýsledně pobíhat dokolečka.

Jsem hluboce přesvědčen, že klid naší duše a radost ze života nezávisí na tom, kde jsme, co máme nebo kdo jsme, ale jedině na našem duševním postoji.

Duše je místem sama o sobě a dovede nám nebe změnit na peklo a peklo na nebe. Dokonalými příklady Miltonova tvrzení jsou Napoleon a Helen Kellerová. Napoleon získal všechno, po čem muži obvykle touží - slávu, moc, bohatství - a přesto na Sv. Heleně prohlásil: „V mém životě nebylo ani šest šťastných dní." Naproti tomu Helen Kellerová - slepá a hluchoněmá - dala najevo: „Zjistila jsem, že život je tak krásný!" Jestliže jsem se za půl století života něco naučil, pak to, že: „Nic vám nemůže přinést klid kromě vás samotných."

JENOM PRO DNEŠNÍ DEN 1. Jenom dnes budu šťastný. Vychází se přitom z předpokladu, že Abraham Lincoln měl pravdu, když říkal, že „většina lidí je natolik šťastná, nakolik se taková rozhodne být". Štěstí pochází zevnitř a nezáleží na vnějších faktorech. 2. Jenom pro dnešek se pokusím přizpůsobit tomu, co je, a nebudu se snažit přizpůsobit všechno na světě svým vlastním přáním. Budu přijímat svou rodinu, práci i své štěstí takové, jaké jsou, a přizpůsobím se jim. 3. Jenom pro dnešek se budu starat o své tělo. Budu ho cvičit, pečovat o ně, vyživovat ho, nebudu ho ani zneužívat, ani zanedbávat, aby bylo dokonalým strojem pro plnění mých přání. 4. Jenom dnes se pokusím posílit svou mysl. Naučím se něčemu užitečnému. Nebudu duševně zahálet. Přečtu si něco, co vyžaduje snahu, přemýšlení a soustředění. 5. Jenom pro dnešní den budu svou duši cvičit třemi způsoby: udělám dobrý skutek, aniž bych odhalil svou totožnost, a udělám aspoň dvě věci, které se mi udělat nechce, jen tak ze cviku, jak navrhuje William James. 6. Jenom dnes budu příjemný. Budu vypadat jak nejlépe dovedu, obléknu se co nejslušivěji, budu mluvit tiše, jednat zdvořile, hodně chválit a vůbec nekritizovat, nebudu na ničem hledat chyby ani se nebudu nikoho snažit usměrňovat nebo zlepšovat. 7. Jenom dnes se pokusím žít pouze pro tento den a nesnažit se vyřešit celý problém svého života naráz. Dvanáct hodin dokážu dělat věci, které by mě děsily, kdybych je měl dělat celý život. 8. Jenom pro dnešní den si připravím program. Zapíšu si, co předpokládám, že budu každou hodinu dělat. Možná se tímto plánem nebudu řídit přesně, ale budu ho mít, což mi pomůže odstranit dvě nebezpečí, spěch a nerozhodnost. 9. Jenom dnes si vyčlením klidnou půlhodinku sám pro sebe, kdy se uvolním. V této půlhodince si také vzpomenu na Boha, aby můj život získal trochu větší perspektivu. 10. Jenom pro dnešní den se nebudu bát a zvláště se nebudu bát být šťastný, radovat se z toho, co je krásné, nebudu se bát milovat a věřit, že ti, které miluji, milují mne. Jestliže si chceme vytvořit duševní postoj, který nám přinese klid a štěstí, první pravidlo zní: Myslete a jednejte tak, jako byste už měli dobrou náladu, a budete ji mít!

Tím, že nenávidíme své nepřátele, dáváme jim nad sebou moc: ovládají náš spánek, naše chutě, náš krevní tlak, naše zdraví, naše štěstí. Naši nepřátelé by jistě tančili samou radostí, kdyby se dověděli, jaké nám působí starosti, jak nás drásají, jak nám oplácejí rovné rovným! Naše nenávist jim přitom nijak neškodí - naopak, mění naše vlastní dny a noci v pekelný tanec. Kdo si myslíte, že řekl: „Jestliže se vás sobečtí lidé snaží zneužít, vyškrtněte je ze seznamu svých přátel, ale nesnažte se s nimi vyrovnat účty. Když se snažíte oplatit někomu rovné rovným, ublížíte sami sobě více, než tomu druhému." .. .Tato slova zní, jako by je pronesl nějaký zasněný idealista. Vůbec ne. Uvedený text se objevil v bulletinu vydávaném policejním sborem v Milwaukee.

To, že vám někdo ublížil nebo vás okradl," říkal Konfucius, „není tak zlé, ledaže si to pamatujete." 

Nemám čas ničeho litovat a nikdo mě nemůže donutit klesnout tak hluboko, abych ho nenáviděl.

Nikoho by neměli vynášet do nebe za to, co udělal, ani zavrhovat za to, co udělal nebo neudělal," proto- že „všichni jsme děti okolností, podmínek, prostředí, výchovy, získaných návyků a dědičnosti, které formují lidi takové, jací jsou a jací vždycky budou".

Tato žena doopravdy touží po lásce a pozornosti, jenže tomu říká „vděčnost". A vděčnost ani lásku nikdy nedostane, protože ji vyžaduje. Myslí si, že jí po právu náleží. Existují tisíce lidí jako ona, lidí, kteří jsou nemocní „nevděkem", samotou a opuštěností. Touží po tom, aby je někdo miloval; avšak jediný způsob na světě, který by jim mohl k lásce dopomoci, je přestat si o ni říkat..

Ideální člověk," pravil Aristoteles, „čerpá svou radost z prokazování laskavostí druhým."

Na ruce, která vám podává růže, vždy ulpí trochu vůně.

Někdo, kdo čte tuto kapitolu, si možná řekne: „Všechno tohle povídání o zájmu o druhé jsou jenom nesmysly! Náboženské tlachy! Na nic takového mě neužije. Já si budu hrát pěkně na svém písečku, seberu všechno, co budu moci - a hned - a ostatní hlupáci ať táhnou k čertu!" Nu, jestli je to váš názor, máte na něj právo - ale jestliže máte pravdu, pak všichni velcí filozofové a pedagogové v dějinách - Ježíš, Konfucius, Buddha, Platon, Aristoteles, Sokrates, Svatý František - byli na omylu. Protože nad učením náboženských vůdců můžete ohrnovat nos, požádejme o radu pár ateistů. Nejprve si vezměme zesnulého A. E. Housmana, profesora na univerzitě v Cambridgi a jednoho z nej- významnějších učenců své doby. Roku 1936 přednášel v Cambridgi o „názvu a původu poezie". V této přednášce prohlásil, že „největší pravda, jaká kdy byla vyslovena, a nejhlubší morální objev všech dob jsou Ježíšova slova: ,Kdo nalezne svůj život, ztratí jej, a kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne jej.'" Celý život jsme slyšeli kazatele, jak tato slova opakují. Jenže Housman byl ateista, pesimista, muž, který uvažoval o sebevraždě - a přesto cítil, že člověk, který myslí jen na sebe, toho ze života příliš nemá, čeká ho neštěstí. Naopak člověk, který na sebe zapomíná pro svou službu druhým, najde v životě radost.

„Jestliže má (člověk) mít ze svého vymezeného času nějakou radost," tvrdil Dreiser, „musí přemýšlet a plánovat věci tak, aby byly lepší nejen pro něj, ale i pro druhé, protože jeho vlastní radost závisí na tom, jak se raduje z druhých a oni z něj." Pokud chceme, „aby byly věci lepší i pro druhé", jak navrhoval Dreiser, pospěšme si. Času nemáme nazbyt. „Po této cestě půjdu jenom jednou. A proto, mohu-li prokázat někomu nějaké dobrodiní nebo laskavost, musím ji prokázat nyní. Nesmím ji odkládat ani ji opomíjet, protože tudy už nikdy nepůjdu."

Naučme se vidět, že život má více kladů než záporů! Počítejme své výhody a ne své potíže!

Nenapodobujme druhé. Najděme sami sebe a buďme sami sebou, protože „závist je neznalost" a „napodobování je sebevražda".

Jenže víra mi dává mnohem víc: dává mi duchovní hodnoty. Dává mi, jak to vystihl William James, „novou chuť k životu... více života, větší, bohatší, uspokojivější život". Náboženství mi přináší víru, naději a odvahu. Zahání napětí, úzkost, strach a starosti. Dodává mému životu účel a směr. Nesmírně zvyšuje můj pocit štěstí. Přináší mi stálé zdraví. Pomáhá mi vytvořit pro sebe „oázu klidu uprostřed vířícího písku života".

Trocha filozofie přivádí lidskou mysl k ateizmu, kdežto hlubší seznámení s filozofií obrací lidskou mysl k víře.

I ty nejhorší chvíle, které prožíváme, trvají jenom krátce - a pak přichází budoucnost...

Jak to, že nám náboženská víra přináší tolik klidu, míru a síly? Na to ať nám odpoví William James. Říká: „Zmítající se vlny na neklidné hladině nijak neovlivní hlubiny oceánu; a tomu, kdo žije ve styku s větší a trvalejší skutečností, připadají občasné výkyvy jeho osobního osudu relativně bezvýznamné. Skutečně věřící člověk je proto neotřesitelný, plný vyrovnanosti a v klidu je připraven na každou povinnost, kterou mu může život přinést."

Pamatujte, že když vás zezadu kopají, znamená to, že jste vpředu.

Když vás tedy kopou a spílají vám, pamatujte, že se to často děje jenom proto, že ten, kdo vás kope, tím získává na důležitosti. Často to znamená, že se vám něco daří a že si zasloužíte pozornost. Mnoho lidí cítí primitivní uspokojení z toho, že mohou pomlouvat ty, kdo jsou vzdělanější nebo úspěšnější než oni.

Z dopisu jsem se o generálu Boothovi nedověděl naprosto nic, ale hodně jsem se dověděl o ní. Schopenhauer to vyslovil před lety takto: „Malí lidé se nesmírně radují z chyb a poklesků velikánů."

Nejspíš tomu sami věřili, protože je téměř nemožné neuvěřit tomu, čemu věřit chcete.

Pamatujte, že nespravedlivá kritika je často zamaskovaná pochvala.

Před lety jsem zjistil, že i když nemohu lidem zabránit v tom, aby mě nespravedlivě kritizovali, mohu udělat něco mnohem důležitějšího: mohu se rozhodnout, jestli mi ta nespravedlivá obvinění budou vadit, nebo ne. Aby bylo jasno: vůbec neprosazuji, že byste měli všechnu kritiku ignorovat. Ani nápad! Mluvím jenom o ignorování nespravedlivé kritiky.

Nikdy si nedělej starosti s tím, co řeknou lidi, dokud jsi přesvědčená, že děláš dobře.

Řekla mi, že jediný způsob, jak se vyhnout veškeré kritice, je být jako figurka z drážďanského porcelánu a zůstat v příborníku za sklem. „Dělejte to, 0 čem jste přesvědčeni, že je správné, protože vás budou kritizovat tak jako tak. Budou vás proklínat, když to uděláte i když to neuděláte." To je její rada.

Když budeš vyčuhovat z řady, budou tě vždycky kritizovat. Tak si na to zvykni.' To mi obrovsky pomohlo. Od té doby vždycky všechno udělám, jak nejlépe umím, a pak vytáhnu svůj starý deštník a nechám déšť kritiky dopadat na něj, místo aby mi stékal za krk."

"Nikdo jiný než já," prohlásil Napoleon na Sv. Heleně, „nikdo jiný než já nenese vinu za můj pád. Já sám jsem byl svým největším nepřítelem a příčinou své vlastní katastrofy."

Malý člověk se rozčílí kvůli sebemenší kritice, kdežto moudrý muž touží po tom, poučit se od těch, kteří s ním nesouhlasí, kritizují jej nebo se s ním „hádají, kdo má uhnout". Walt Whitman to formuloval takto: „Copak jste se poučili jen od těch, kdo vás obdivovali, byli k vám milí a uhýbali vám z cesty? Copak jste se obrovsky nepoučili právě od těch, kdo vás zavrhli, postavili se vám nebo se s vámi hádali, kdo má uhnout?"

Než bychom čekali, až nás nebo naši práci začnou kritizovat nepřátelé, předejděme je v tom a staňme se sami svý-mi nejtvrdšími kritiky. Odhalme a odstraňme všechny své slabiny dříve, než naši nepřátelé stihnou něco poznamenat.

My bychom měli takovou kritiku také vítat, protože nemůžeme čekat, že budeme mít pravdu ve více než třech čtvrtinách případů.

Vyveďme svého kritika z míry a získejme pro sebe uznání tím, že řekneme: „Kdyby můj kritik znal všechny moje ostatní chyby, kritizoval by mne mnohem tvrději než takhle."

Únava často vede ke starostem nebo alespoň způsobuje, že jste ke starostem náchylní.

Většina únavy, kterou trpíme, má duševní původ; vyčerpání čistě tělesného původu je ve skutečnosti velmi vzácné.

Dr. Rose Hilferdingová, lékařská poradkyně kurzu, prohlásila, že podle ní je nejlepším lékem na starosti „promluvit si o svých potížích s někým, komu důvěřujete. Říkáme tomu katarze," řekla.

Zabývat se svými problémy o samotě a nechávat si je pro sebe působí velké nervové vypětí. Všichni se musíme o své potíže dělit. Musíme se podělit o starosti. Musíme mít pocit, že na světě je někdo, kdo je ochoten nám naslouchat a pochopit nás.

Změnu ve skutečnosti způsobila obrovská léčivá síla skrytá ve slovech!
Proč je tomu tak? Možná proto, že mluvením získáváme o svých potížích lepší přehled a trochu nadhledu. Celou odpověď nikdo nezná. Všichni však víme, že „vyklopit to" nebo „ulehčit svědomí" nám přináší téměř okamžitou úlevu.

Pokud chtějí dostat z lidí starosti, musí je napřed uvolnit!

Kdykoli se cítíte unavení, lehněte si na podlahu. Protáhněte se, jak nejvíce dokážete. Pokud chcete, překulte se. Dělejte to dvakrát denně. b. Zavřete oči. Můžete zkusit říkat, jak doporučuje profesor Johnson, něco na způsob: „Slunce mi svítí nad hlavou. Obloha je modrá a jiskřivá. Příroda je klidná a ovládá celý svět - a já, dítě přírody, dobře vycházím s celým vesmírem." Nebo - což je ještě lepší - modlete se!

"Lidé neumírají přepracováním. Umírají na plýtvání a starosti." Ano, na plýtvání vlastními silami a na starosti způsobené pocitem, že nejsou nikdy s prací hotovi.

Z dlouholeté zkušenosti vím, že člověk nemůže vždycky brát věci podle pořadí jejich důležitosti, avšak zároveň vím, že určitý plán s cílem dělat nejdůležitější věci jako první je rozhodně lepší než průběžná improvizace.

Naučte se organizovat, přidělovat práci a dohlížet na ni.

Mnoho pracovníků se samo předčasně přivede do hrobu proto, že se nikdy nenaučili přenechávat zodpovědnost druhým a trvají na tom, že budou dělat všechno sami. Výsledkem je zaplavení detaily a zmatek. Pohání je pocit spěchu, starosti, úzkost a napětí. Je těžké se naučit přenechávat zodpovědnost..

Je všeobecně známo, že vaše citové naladění má obvykle mnohem větší vliv na vznik únavy než tělesná námaha.

...krevní tlak a spotřeba kyslíku v těle skutečně klesá, když se člověk nudí, a celý metabolizmus se okamžitě rozběhne, jakmile dotyčný začne cítit zájem a potěšení z práce! Jen zřídka se unavíme, děláme-li něco zajímavého a vzrušujícího.

Nuda je jediný skutečný důvod snižování výkonu.

Naše únava bývá často způsobena ne prací, ale starostmi, úzkostí a nechutí.

„Šťastní lidé jsou ti, kteří musí dělat to, co je baví." Takoví lidé jsou šťastlivci, protože mají více energie, více štěstí, méně starostí a méně únavy. Tam, kde leží váš zájem, leží i vaše energie. 

Protože dělala, co bylo v jejích silách, aby si zpříjemnila nudnou práci, měla více energie a elánu a volný čas mohla trávit mnohem šťastněji.

A pak jsem učinila důležitý objev: když dělám práci, jako by mne bavila, tak mne do jisté míry bavit začne. Také jsem přišla na to, že když mne práce baví, dělám rychleji, takže se mi stává už jen málokdy, že bych musela pracovat přesčas.

A když už to musíš dělat - proč se přitom dobře nepobavit? Proč si pokaždé, když zazvoníš na zvonek, nepředstavit, že jsi herec ve světle reflektorů a že se na tebe dívá obecenstvo? Ostatně to, co děláš, je stejně veselé jako lecjaká divadelní hra. Tak proč do toho nedat spoustu elánu a nadšení...

Ano, každé ráno se posilujte. Hodně se mluví o tom, jak je důležité tělesné cvičení k tomu, abychom se probudili z polospánku, ve kterém se mnozí z nás pohybují. Jenže my ještě více potřebujeme duševní a duchovní cvičení, které by nás každé ráno dostalo do formy. Každý den k sobě proneste povzbuzující řeč." Jsou snad tyhle každodenní povzbudivé projevy hloupé, zbytečné, dětinské? Ne, naopak - je to samotný základ zdravé psychiky. „Náš život je takový, jakým ho dělají naše myšlenky." Tato slova platí stejně dnes jako před osmnácti staletími, kdy je Marcus Aurelius poprvé zapsal do své knihy Meditace: „Náš život je takový, jakým ho dělají naše myšlenky."

My však nemysleme na to, co chce šéf. Myslete jen na to, co může váš zájem o vaši práci přinést vám. Připomínejte si, že může zdvojnásobit vaše životní štěstí, protože přibližně polovinu svého života v bdělém stavu trávíte v práci, a pokud nenajdete štěstí tam, nikde jinde ho už najít nemusíte. 

Prvotní nutností pro dobré vyspání je pocit bezpečí.

Ctěte dějiny! Snažte se dívat na věci z odstupu deseti tisíc let - a pochopíte, jak triviální jsou vaše starosti oproti věčnosti

Když naším životem zavane zuřivý, horký vítr, kterému nemůžeme zabránit, přijměme i my nevyhnutelné (viz III. část, 9. kapitola). A pak si pospěšme a posbírejme, co zbylo!

DOROTHY DIXOVÁ: Prošla jsem hlubinami chudoby i nemoci. Když se mne lidé ptají, co mi pomohlo přežít problémy, které navštěvují každého z nás, odpovídám: „Vydržela jsem včera, vydržím i dnes."