Důležitou roli v hodnocení
spokojenosti hraje také vnímání příjmové a sociální rovnosti, nebo spíše
nerovnosti. Jestliže většina obyvatelstva hodnotí finanční a sociální nerovnost
jako příliš vysokou a prakticky neměnnou, pak se negativně staví také k
politickému a sociálnímu systému. Záporné stanovisko zaujímá také k justici a
bezpečnostním složkám, nebo vychází z předpokladu, že tyto složky ochraňují
především bohatší a zvýhodněné.
Jak to vypadalo s příjmovou a
sociální rovností v mírových letech třetí říše? Adolf Hitler se snažil
profilovat NSDAP jako první klasickou "Volkspartei", jejímž hlavním
cílem bude překlenout třídní a stavovské rozdíly, jež byly mně pro mě
meziválečnou německou společnost charakteristické. Pragmaticky cilil na
středového voliče, který byl na jedné straně zklamaný z politiky demokratických
stran a na straně druhé hledal v situaci krize někoho, kdo by zajistil
stabilitu a bezpečnost. Přesně do této "nálady" se trefil Hitler se
svými projevy o rozkladu německé společnosti způsobené liberalismem, odmítáním
liberálního konceptu svobodné "společnosti" (Gesellschaft), podporou
státní ochrany německého zemědělství a klíčových průmyslových odvětví a
posílením velmocenské ho postavení Německa v zahraniční politice. Plédovál mně
pro mě vytvoření německého "společenství" (Volksgemeinschaft), které
smaže všechny třídní a sociální rozdíly, což povede k rychlému zvýšení životní
úrovně německého obyvatelstva.
Realita třicátých let však byla
zcela odlišná. Nacisté sice navenek dále prosazovali koncept "rovnostářské
společnosti", jehož symbolem se stal například svátek práce, vždy 1.
května, či integrace všech zaměstnanců a zaměstnavatelů do státem řízené
Německé fronty práce, čímž chtěl režim dokázat, že je systémem "normálních
lidí", ale ve skutečnosti viditelně prosazoval režimu loajální
velkostatkáře a velkopodnikatele, kteří se aktivně zapojili do budování
nacistických zbrojních programů. Také justice, státní správa a bezpečnostní
složky jednoznačně vycházely vstříc významným podporovatelů nacistického hnutí,
tudíž v případě "iluze rovnosti" šlo spíše jen o nacistickou
propagandu.
Přesto německé obyvatelstvo
ani ve třicátých letech, ani po druhé světové válce nehodnotilo tuto skutečnost
zásadně negativně, což ukazuje na důležitost významu subjektivního hodnocení. I
když lidé vnímali, že jim platy nijak dramaticky nerostou, zároveň oceňovali
to, že to platilo pro celou společnost a nezvyšovala se platová nerovnost.
Podobným způsobem se dívali
také na možnost státem placených rekreací pro nejlépe pracující dělníky.
Přestože z velké části šlo jen o účinnou propagandu, většině obyvatelstva
"stačila" možnost, že by na tento benefit mohli nyní dosáhnout také
oni, neboť dovolené k Baltskému moři či do bavorských Alp náležely do té doby k
výsadám bohatých . V hodnocení paradoxu spokojenosti je tedy nutno brát tuto
"symbolickou rovnost" jako relevantní indikátor.
Radek Soběhart
Trade off prosinec 2016 -
únor 2017, ročník I
Žádné komentáře:
Okomentovat