Jaroslav Seifert – Píseň o lásce

Slyším to, co jiní neslyší,

bosé nohy chodit po plyši.

Vzdechy pod pečetí v dopise,

chvění strun, když struna nechví se.

Prchávaje někdy od lidí,

vidím to, co jiní nevidí.

Lásku, která oblékla se v smích,

skrývajíc se v řasách na očích.

Když má ještě vločky v kadeři,

vidím kvésti růži na keři.

Zaslechl jsem lásku odcházet,

když se prvně rtů mých dotkl ret.

Kdo mé naději však zabrání

– ani strach, že Přijde zklamání -,

abych nekles pod tvá kolena.

Nejkrásnější bývá šílená.