Odpuštění

Čím více nám někdo ublížil, tím spíše musíme odpustit. Odpuštění totiž není aktem milosrdenství namířeným vůči osobě, která nám ublížila. Je namířen výhradně vůči osobě, která se ničím neprovinila, a proto nemá co trpět. Totiž k nám samotným.

Odpuštění není služba nikomu dalšímu, pouze nám. Odpouštím ti znamená přijmout přítomnost jako fakt. Nic víc a nic míň.

Jestliže jsme pro druhého udělali maximum, a stejně to nestačilo, pak jsme se dopustili jediné chyby, pokud to jako chybu vůbec můžeme formulovat, a totiž že jsme všechno dávali nesprávné osobě. Pro tuto nabytou zkušenost ovšem nemusíme trpět. Zasloužíme si odpustit sami sobě.

Člověk je jediný tvor v celé historii této planety, který nepřetržitě upgraduje. Čím to je, že zrovna člověk se tolik vyvíjí?

Největší bitvy probíhají v lidských hlavách. Ta nejtěžší zuří mezi tím, co si pamatujeme, a tím, co prožíváme. Když prožíváme problémy, pak ať se soustředíme na první (co krásného si pamatujeme) nebo druhé (co teď hrozného prožíváme), trápíme se, protože neexistuje větší utrpení než vzpomínky na štěstí v čase neštěstí.

NIKDY nemusíme NIC vnímat jako DEFINITIVNÍ tragédii. Z každé chyby si můžeme vzít ponaučení. DÍKY každé chybě se sami můžeme posunout.

Celý lidský rod se historií posouvá jen díky lidem, kteří se nebojí změn, kteří si dovedou připustit, že svět nemusí být takový, na jaký jsme si všichni zvykli.

V první řadě potrebujeme začít být k sobě laskaví v myšlenkách, slovech a činech, které používáme. Omezme v myšlenkách, slovech i činech hořkost. Pochopme, že nemá smysl. Znechucuje NÁŠ život, ne cizí. S každou negativní myšlenkou, slovem nebo činem zraňujeme sebe. Copak si to zasloužíme?

Jsme takoví, jací jsme. V něčem jedineční a správní.

Jestliže jsme ve vztahu neučinili chybu, a přesto jsme někým potrestáni, je to náš problém? Nebo jeho? Jakmile to přijmeme, život se změní. Přestaneme mít srdce vyhrazené pro člověka, který v něm být nechce, a otevřeme prostor pro osobu, které naše maximum, jež do vztahu dáváme, může vrchovatě stačit.

Příroda nezná vakuum. Tam, kde vidíme konec, je současně nový začátek.

Kdykoli věnujeme příliš času a energie tomu, co je pronás důležité, máme sklon domnívat se, že život není fér, že je zbytečně těžký - rozhodně těžší než u jiných lidí..

Společné mají lidé také to, že cesta na naši horu je těžká přímo úměrně kvalitě našich myšlenek. Čím spíše akceptujeme to náročné, čím právě procházíme, tím více nám to prospěje.

Naše postavení se nikdy nezlepší přemýšlením o druhých. Naopak, spíše to zhorší naše pocity - jako infekce se rozšíří nedostatečnost, stud, méněcennost. Negativita. Ne, nikdy nenuťme svou mysl pracovat s negativním zadáním. Snažme se, ať funguje konstruktivně. Jen pozitivní srdce rozlévá pozitivní krev do těla. Proto se netrapme tím, na jak obrovský schod jsme špatnou zkušeností museli vystoupat. Protože - my už na něm stojíme. Čím vyšší byl a čím větší úsilí nás stál, tím lepší rozhled z něj máme. Říká se tomu moudrost.

Nepotřebujeme lítost, potřebujeme podporu. Nepotřebujeme beznaděj, potrebujeme naději. Člověka, který nám pomůže zpátky na nohy, ne který nad námi běduje, že ležíme v kaluži. Přijmeme realitu jako fakt. Jako výchozí stav. Ať se jeví na první pohled jakkoli katastrofálně, mějme na paměti, že je to pouze dnešek, který už svým příštím činem můžeme změnit ve včerejšek.

Nikdy není tak zle, aby nemohlo být lépe, či hůře. Co si vybereme, je naše volba. Odpustit si znamená hodit minulost za hlavu a začít tvořit budoucnost.

Ať je nám 10, 20, 30, 40 nebo 50 let, v každém věku naši mysl napadne, že jsme už promarnili život a nic lepšího nás nečeká. Je to tím, že v naší hlavě je jen minulost, zatímco budoucnost ještě neexistuje. My nemáme ponětí o tom, co krásného nás ještě čeká, proto věříme jen tomu, co se stalo. Nevyčítejme si to. Odpusťme si, že ze svého dnešního pohledu ještě nechápeme vše. A připusťme si, že jsme získali 1) novou zkušenost, 2) nabývající sílu. Dvě cenné komodity, které se nedají nikde koupit a narůstají jen s časem a nepříjemnými událostmi. Ano, nic nebude jako dřív. Ale to je moc dobře. Alespoň vše bude moci být takové jako ještě nikdy.

Naučit se odpouštět sobě za to, komu/ čemu jsme marně věnovali tolik času a energie, je první krok k tomu, aby se lidé obecně jako živočišný druh přestali bát proher. Aby si uvědomili důležitost dílčích neúspěchů. Aby přijali, že prohry nejsou balvany, které nám zavalily cestu. Prohry jsou základní stavební kameny, na kterých tvoříme svoji budoucnost. A buďme rádi, když jsou velké.

Odpuštění je klíčovou součástí zvládání vztahů. Trochu paradoxně se týká jen jedné osoby - nás. Leč na nás - promiň, expartnere - záleží v našem životě nejvíce.

FC ročník IV

Mimořádné vydání magazínu FC

Dárkový speciál